16 March, 2017 18:41

Tato kniha je pro

Arthura a Joyce Greenovy

OBSAH

Úvod 9

Mlha 16

Zde jsou tygři 153

Opice 159

I povstal Kain 198

Zkratka paní Toddové

205

Jaunt 233

Kšeft na svatbě

260

Paranoia: Zaklínadlo 276

Prám 280

Textový procesor bohů

310

Muž, který nepodával pravici 330

Plážový svět 350

Obraz smrtky 369

Nona 377

Pro Owena

413

Nezmar

415

Náklaďák strejdy Otta

437

Ranní rozvážky (Mlékař #1) 455

Bourák: Příběh z prádelny (Mlékař #2)

460

Babička

475

Balada o pružné kulce

506

Úžina 559

Poznámky

581

Já jsem tvůj strašák

to teda jsem

a budu tě strašit

jak umím jen…

K. C. and the Sunshine Band

Miluješ?

ÚVOD

1

Pokud máte zájem, tady je pár dalších povídek. Pocházejí z různých období mého života.

Nejstarší, „Obraz smrtky“, jsem napsal v osmnácti letech, v létě před tím, než jsem začal

chodit na vysokou. Její zápletka mě mimochodem napadla, když jsme s bráchou na zadním

dvorku našeho domu ve West Durhamu v Maine házeli na koš, a když jsem si ji teď po letech

znovu přečetl, trochu se mi po těch starých časech zastesklo. Nejnovější, „Baladu o pružné

kulce“, jsem dopsal v listopadu 1983. To je rozdíl sedmnácti let. Vedle dlouhých a plodných

spisovatelských drah autorů natolik různorodých žánrů, jako byli Graham Greene, Somerset

Maugham, Mark Twain či Eudora Weltyová, to vypadá jako nic, ale na druhou stranu je to už

teď delší kariéra, než jakou absolvoval například Stephen Crane, a zhruba stejně dlouhá jako

kariéra H. P. Lovecrafta.

Jeden z mých přátel se mě asi před rokem nebo dvěma zeptal, proč se vlastně pořád ještě

namáhám. Tvrdil, že zatímco romány mi velice slušně vynášejí, na povídkách v podstatě

prodělávám.

„Jak jsi na to přišel?“ podivil jsem se.

Poklepal na nové číslo Playboye, které k naší diskuzi zavdalo podnět. S pýchou, již jsem

tehdy pokládal za oprávněnou, jsem mu totiž právě ukazoval povídku, kterou mi v něm otiskli

(„Textový procesor bohů“, také ji tu někde najdete).

„Když mi prozradíš, kolik jsi za ni dostal,“ řekl mi, „rád ti to vysvětlím.“

„Beze všeho,“ souhlasil jsem. „Dostal jsem za ni dva tisíce dolarů. Což není žádná almužna,

Wyatte.“

(Ve skutečnosti se nejmenuje Wyatt, ale jistě chápete, že ho tady nechci zbytečně

ztrapňovat.) „To samozřejmě není, jenže ty jsi dva tisíce nedostal,“ opáčil Wyatt,

„Že ne? Ty ses mi koukal do vkladní knížky?“

„Ne. Ale vím, že jsi za ni dostal osmnáct set dolarů, protože deset procent si bere tvůj

agent.“

„To je fakt,“ přikývl jsem. „A taky si je zaslouží. To otištění v Playboyi zařídil on. Vždycky

jsem chtěl mít povídku v Playboyi. Tak jsem holt dostal osmnáct set místo dvou tisíc, to je

toho.“

„Ne, dostal jsi 1710 dolarů.“

„Cože?“

„Neříkal jsi mi snad, že tvůj obchodní manažer si bere pět procent?“

„No dobře – osmnáct set bez devadesáti babek. I tak si myslím, že 1710 dolarů vůbec není

špatný výdělek za –“

„Jistě, nebyl by,“ pokračoval ten sadista, „kdybys ve skutečnosti nevydělal jen mizerných

855 dolarů.“

„Cože?“

„Chceš mi snad tvrdit, že nespadáš do kategorie s padesátiprocentní daní, Stevíku?“

Mlčel jsem. Dobře věděl, že do ní spadám.

„A nakonec to vlastně bylo jen 769,50, že je to tak?“ dodal soucitně.

Neochotně jsem přikývl. V Maine platí zákon o dani z příjmu, podle kterého občané v mé

daňové kategorii musejí odvádět deset procent federální daně ještě státu. Deset procent z 855

dolarů je 85,50.

„Jak dlouho jsi tu povídku psal?“ pokračoval Wyatt.

„Asi týden,“ odpověděl jsem nevlídně. Ve skutečnosti to byly spíš dva týdny a ještě jsem ji

potom dvakrát přepisoval, to jsem ale před Wyattem nehodlal přiznávat.

„Takže sis za ten týden přišel na 769,50,“ uzavřel. „Víš, kolik si za týden vydělá instalatér v

New Yorku, Stevíku?“

„Ne,“ řekl jsem. Nesnáším lidi, kteří mi říkají Stevíku. „A nevíš to ani ty.“

„Ale jistěže vím. Zhruba 769,50, čistého. A tak, aspoň jak já to vidím, bylo psaní té povídky

naprosto zbytečná ztráta času.“ Rozesmál se na celé kolo a pak se mě zeptal, jestli bych v

ledničce neměl ještě pivo. Řekl jsem, že ne.

Hodlám dobráku Wyattovi poslat jeden výtisk téhle knihy s věnováním. To bude znít

následovně: Neprozradím ti, kolik jsem dostal za tuhle knihu, Wyatte, ale jednu věc ti přece

jen povím: „Textový procesor bohů“ mi teď vydělal něco přes dva tisíce tři sta dolarů –

čistého –, a to do toho ani nepočítám těch 769,50, nad kterými ses tak řehtal v našem domě u

jezera. Podepíšu se Stevík a připojím P. S.: Pivo v ledničce ještě bylo, ale vypil jsem ho sám,

když jsi odešel.

Já mu ukážu, zač je toho loket.

2

Nejde ale o peníze. Přiznávám, že když jsem dostal ty dva tisíce dolarů za „Textový procesor

bohů“, byl jsem z toho v sedmém nebi, ale stejně tak jsem byl v sedmém nebi z těch čtyřiceti

dolarů, které jsem dostal, když ve Startling Mystery Stories vyšel „Obraz smrtky“, nebo z těch

dvanácti autorských výtisků, když se povídka „Zde jsou tygři“ dočkala otištění v literárním

magazínu Mainské univerzity Ubris (protože jsem taková bezelstná duše, vždycky jsem si

myslel, že Ubris je nějaký britský styl psaní slova Hubris).

Samozřejmě, že peníze udělají člověku radost; buďme realisté (alespoň tady v Úvodu). Když

jsem začal s jistou pravidelností publikovat povídky v pánských časopisech jako Cavalier,

Dude nebo Adam, bylo mi dvacet pět a mé ženě dvacet tři. Měli jsme jedno dítě a druhé bylo

na cestě. Pracoval jsem za dolar pětasedmdesát na hodinu v prádelně a vydělával něco mezi

padesáti a šedesáti dolary týdně. Tomu, z čeho jsme žili, se rozhodně nedalo říkat rodinný

rozpočet; spíš bych to popsal jako trochu umírněnou verzi Bataanského pochodu smrti. Šeky

za ty povídky (proplácené až při otištění, ne při přijetí) přišly vždycky akorát včas, abychom

mohli koupit antibiotika, když mělo malé zánět ucha, nebo stihli zaplatit účet za telefon a

směli si ho nechat o další rekordní měsíc déle. Peníze jsou, řekněme si to na rovinu, velice

užitečné, a taky hodně stoupají do hlavy. Jak říká Lily Cavenaughová v Talismanu (a je to

replika z pera Petera Strauba, nikoli z mého): „Člověk není nikdy dost hubený ani dost

bohatý.“ A jestli tomu nevěříte, pak jste nikdy nebyli doopravdy tlustí ani doopravdy chudí.

Ale ani tak to člověk nedělá pro peníze, protože to by byl trouba. Nepřemýšlí o tom, jestli

vydělá, nebo prodělá, protože by byl trouba. Neuvažuje o hodinové mzdě, o roční mzdě a už

vůbec ne o tom, kolik vydělá za celý život, protože by byl trouba. A ve finále to neděláte ani z

lásky, přestože by bylo pěkné si to myslet. Děláte to, protože nedělat to by byla sebevražda. A

i když to není zrovna nejveselejší důvod, pořád z něj plynou určité výhody, o kterých bych

Wyattovi nikdy nevyprávěl, jelikož člověk jako on by je prostě nepochopil.

Vezměte si například „Textový procesor bohů“. Určitě to není nejlepší povídka, jakou jsem

kdy napsal; určitě není z těch, za které někdy dostanu nějakou cenu. Ale není ani vyloženě

špatná. Vlastně je celkem zábavná. Pořídil jsem si tehdy svůj vlastní textový procesor (byl to

takový ten velký Wang, a kdo ví, co „wang“ znamená v angličtině, nechá si to laskavě pro

sebe, ano?) a skoro celý měsíc jsem zkoušel, co všechno se s ním dá nebo nedá dělat. Ze

všeho nejvíc mě fascinovaly klávesy INSERT a DELETE, které v podstatě ukončily éru

veškerého škrtání a vpisování.

Pak mě jednoho dne postihly hodně nepříjemné střevní problémy. Co naplat, zažil si to jistě

každý z nás. Všechno, co ve mně nebylo pevně přibité, letělo jednou nebo druhou stranou

ven, většinou téměř rychlostí zvuku. Večer mi bylo opravdu hodně mizerně – zimnice,

horečka, klouby vycpané skelnou vatou. Měl jsem natažené snad všechny svaly v břiše a

hlava mě bolela jako střep.

Noc jsem strávil v pokoji pro hosty (odkud jsou to jen čtyři skoky na záchod) a spal jsem asi

od devíti do dvou ráno. Sotva jsem se probudil, věděl jsem, že tu noc už znovu nezaberu. V

posteli jsem zůstal jen proto, že mi bylo příliš zle na to, abych vstával. A jak jsem tam tak

ležel, začal jsem přemýšlet o svém textovém procesoru a o klávesách INSERT a DELETE. A

napadlo mě: „Nebyla by to sranda, kdyby člověk napsal větu, a jakmile by potom zmáčkl

DELETE, předmět té věty by se smazal ze světa?“ Zhruba takhle začíná většina mých

příběhů; „Nebyla by to sranda, kdyby…?“ A přestože z nich většinou běhá mráz po zádech,

zatím se mi nestalo, abych někomu některý svůj nápad vyprávěl (ústně, nikoli na papíře) a

aspoň trochu dotyčného nerozesmál – bez ohledu na to, jaké záměry jsem s tím nápadem měl.

Ale zpět. Začal jsem si tedy představovat, co by se dalo provádět s klávesou DELETE.

Zatím jsem nevymýšlel žádný konkrétní příběh, spíš jsem si jen přehrával v hlavě různé

situace. Sledoval jsem, jak hrdina (kterého si vždycky představuju jako sebe až do chvíle, kdy

je třeba převést příběh do psané podoby a já mu musím dát nějaké jméno) maže obrazy ze zdí,

křesla z obýváku, celý New York a všechny války na zemi. Pak jsem si představoval, jak

klávesou INSERT vkládá věci, které se prostě zničehonic zhmotňují.

Pak mě napadlo: „Co takhle dát mu manželku, která bude hrozná fúrie – tu by třeba mohl

vymazat –, a pak by třeba mohl místo ní vložit nějakou hodnou.“ A pak jsem usnul, a když

jsem se ráno probudil, už mi zase bylo docela dobře. Střevní potíže zmizely, ale příběh zůstal.

Napsal jsem ho a uvidíte, že se nakonec nevyvinul přesně tak, jak jsem původně plánoval –

ale tak je to koneckonců vždycky.

Víc už vám snad vysvětlovat nemusím. Člověk to nedělá pro peníze; dělá to, aby se chránil,

když je mu zle. A kdo se k něčemu takovému obrací zády, je prostě trouba. Ten příběh mi

pomohl usnout ve chvíli, kdy jsem si myslel, že už se mi usnout nepodaří. A já jsem mu tuhle

službu splatil tím, že jsem ho dovedl do konkrétní podoby, jak po tom toužil. Všechno ostatní

jsou jen vedlejší účinky.

3

Doufám, že se vám tahle knížka bude líbit, Věrní čtenáři, i když se trochu obávám, že asi ne

tolik, jako by se vám líbil román, protože většina z vás už zapomněla, jak si povídku správně

vychutnat. Četba dobrého dlouhého románu je v mnoha ohledech něco jako dlouhý a

uspokojivý milostný vztah. Vzpomínám si, jak jsem během natáčení Creepshow dojížděl z

Maine do Pittsburghu, většinou autem, protože můj strach z létání tehdy ještě znásobila stávka

leteckých dispečerů, které pan Reagan následně nechal propustit (zdá se, že Reagan je vášnivý

odborář pouze tehdy, když se jedná o odbory v Polsku). Měl jsem na osmi kazetách četbu

románu Ptáci v trní od Colleen McColloughové, a po dobu zhruba pěti týdnů jsem s tím

románem neměl jen milostný vztah; měl jsem pocit, že jsem s ním přímo ženatý (nejvíc jsem

si oblíbil tu část, kdy ta stará čarodějnice během asi šestnácti hodin zetleje a pustí se do ní

červi).

Povídka je něco úplně jiného – povídka je, jako když vás neznámý člověk letmo políbí ve

tmě. To se pochopitelně s dlouhodobým vztahem ani s manželstvím nedá srovnávat, ale

polibky mohou být sladké, a právě ta pomíjivost jim dodává osobitou přitažlivost.

Psaní povídek pro mě není čím dál jednodušší, jak byste si možná mysleli; naopak, je čím

dál těžší. Především proto, že je na ně mnohem méně času. Navíc mají tendenci se stále

rozrůstat (s tím mám opravdu vážný problém – píšu zhruba stejně, jako tlusté dámy drží

dietu). A je čím dál těžší najít pro ty příběhy ten správný hlas – až příliš často prostě vyšumí

do prázdna.

Ale myslím, že je třeba zkoušet to dál. Je lepší dál líbat a schytat u toho pár facek, než to

nadobro vzdát.

4

Dobře; to by bylo pro začátek asi všechno. Smím ještě poděkovat několika lidem (klidně tuhle

část přeskočte, jestli chcete)? Díky Billu Thompsonovi, že tohle všechno nastartoval. Dávali

jsme spolu dohromady Noční směnu, mou první sbírku povídek, a tahle druhá byla jeho

nápad. Přesídlil od té doby k nakladatelství Arbor House, ale nijak jsem na něj kvůli tomu

nezanevřel. Pokud v gentlemanské vydavatelské profesi zůstal ještě vůbec nějaký gentleman,

pak je to rozhodně on. Bůh žehnej tvému irskému srdci, Bille.

Díky Phylis Grantové z nakladatelství Putnam za to, že postavila tuhle sbírku na nohy.

Díky Kirbymu McCauleymu, mému agentovi, dalšími Irovi, který většinu z následujících

povídek prodal a který ze mě tažným lanem vydoloval nejdelší z nich, „Mlhu“.

Začíná to znít jako děkovačka při předávání Oscara, ale mně je to fuk.

Díky také redaktorům všech zúčastněných časopisů: Kathy Saganové z Redbooku, Alice

Turnerové z Playboye, Nyei Willdenovi z Cavalieru, všem z magazínu Yankee a Edu

Fermanovi – to je můj člověk! – z Fantasy & Science Fiction.

Jsem zavázán stovkám lidí, a mohl bych je jmenovat, ale už vás tím nechci nudit. Můj

největší dík totiž patří vám, Věrní čtenáři, stejně jako vždy – protože tohle všechno je tu

nakonec především kvůli vám. Bez vás by to byl mrtvý okruh. Pokud vás kterákoli z

následujících povídek zaujme, unese, pomůže vám překlenout nudnou polední pauzu, cestu

letadlem nebo hodinu po škole za střílení z flusbroku, bude to dostatečná odměna.

5

Fajn – konec reklam. Teď se mě chyťte za ruku. Držte se pevně. Zavedu vás na několik hodně

temných míst, ale nebojte se, cestu znám. Jen se mě nepouštějte. A kdybych vám v té tmě dal

zničehonic pusu, neberte to až tak vážně; prostě vás mám rád. Tak, a teď poslouchejte:

15. dubna 1984

Bangor, Maine

MLHA

I. Blíží se bouře.

Seběhlo se to takhle. Té noci, kdy konečně polevila vlna těch nejhorších veder v dějinách

severní Nové Anglie – tedy noci z 19. na 20. července – zasáhla celou oblast západního

Maine nejdivočejší bouře, jakou jsem kdy viděl.

Bydleli jsme u Long Lake a těsně před setměním jsme viděli, jak se první mračna ženou nad

vodou směrem k nám. Ještě před hodinou se přitom vzduch ani nehnul. Americká vlajka,

kterou můj táta v roce 1936 vyvěsil na loděnici, visela zplihle podél stožáru. Ani lem se

nezatřepotal. Vedro by se téměř dalo krájet a vzduch působil jako nehybná voda v zatopeném

lomu. Odpoledne jsme se šli všichni tři vykoupat, ale pokud člověk neplaval dál na hloubku,

stejně se moc neosvěžil. A Steffy ani já jsme na hloubku nechtěli, protože Billy by nemohl s

námi. Billymu je pět.

V půl šesté jsme si na zadní terase nad jezerem dali studenou večeři. Bez chuti jsme

ukusovali sendviče se šunkou a bramborovým salátem a všichni jsme mysleli jen na láhve

pepsi v kovovém kbelíku s ledem.

Po večeři si šel Billy na chvíli hrát dozadu na prolézačky. My se Steff jsme dál seděli, skoro

nic neříkali, kouřili a dívali se přes hladké kalné zrcadlo jezerní hladiny na Harrison na

druhém břehu. Na jezeře vrčelo pár motorových člunů. Zaprášené jehličnany na protějším

břehu vypadaly povadle. Na západě se pozvolna hromadila tmavě fialová bouřková mračna,

jako vojsko před útokem. Blýskalo se v nich. Odvedle od Brenta Nortona bylo slyšet puštěné

rádio. Měl naladěnou tu stanici s vážnou hudbou, co vysílá z vrcholku Mount Washingtonu, a

při každém zablesknutí v mracích v rádiu hlasitě zapraskalo. Norton byl právník z New Jersey

a měl tu u jezera jen letní chatu bez krbu a bez izolace. Přede dvěma lety jsme spolu měli

nepříjemnou hádku o hranici našich pozemků, která skončila až před soudem. Vyhrál jsem.

Podle Nortona mi ovšem soud dal za pravdu jen proto, že jsem místní. Moc jsme se navzájem

nemuseli.

Steff si povzdechla a chvilku si ovívala vršek prsou okrajem trička bez rukávů. Říkal jsem si,

že ji to nejspíš nemůže moc ochladit, ale rozhodně mi to zlepšilo výhled.

„Nechci tě strašit,“ řekl jsem, „ale myslím, že se blíží pořádná buřina.“

Pochybovačně na mě pohlédla. „Včera večer se taky zatahovalo, Davide, a předevčírem

jakbysmet. A ani jednou z toho nic nebylo.“

„No tak dneska v noci bude.“

„Určitě?“

„Když to bude hodně zlé, budeme muset dolů do suterénu.“

„Jak zlé to podle tebe může být?“

Můj táta postavil na téhle straně jezera první dům, ve kterém se dalo bydlet po celý rok. Byl

skoro ještě kluk, když přesně tady na tom místě s bratrem postavili chatu, kterou pak v roce

1938 smetla letní bouře, přestože měla kamenné zdi. Přestála to jenom loděnice. Rok nato

začali stavět tenhle dům. Největší škody napáchají při silném větru vždycky stromy.

Zestárnou a vítr je povalí. Matka příroda takhle pravidelně gruntuje.

„Nemám představu,“ odpověděl jsem popravdě. Tu velkou bouři ze třicátého osmého jsem

znal jen z vyprávění. „Ale vítr může nad jezerem nabrat rychlost jako rozjetý rychlík.“

Za chvíli pak přišel Billy a stěžoval si, že ho to na prolézačkách nebaví, protože je „celý

zapocený“. Rozdrbal jsem mu vlasy a podal mu ještě jednu pepsi. Zase bude mít zubař víc

práce.

Bouřková mračna se blížila a vytlačovala z oblohy modř. Teď už nebylo pochyb, že se

opravdu schyluje k bouřce. Norton vypnul rádio. Billy se posadil mezi Steff a mě a

fascinovaně sledoval nebe. Ozval se hrom, dunění se pomalu přelilo přes jezero a pak se ještě

vrátilo ozvěnou. Mraky se kroutily a převalovaly, chvíli se barvily dočerna, pak dofialova,

pak se v nich objevily načervenalé žilky a pak zase zčernaly. Postupně se roztáhly nad celým

jezerem a já si všiml jemné opony deště, která z nich visela k zemi. Nejspíš už tou dobou

pršelo v Bolsterových mlýnech a možná i v Norwayi.

Začínal se zvedat vítr, nejdřív v krátkých poryvech, nadzvedával vlajku na stožáru a zase ji

nechával spadnout. Pak byl čím dál svěžejší a vytrvalejší, nejdřív nám zchladil pot na těle a

po chvíli už nepříjemně studil.

Tehdy jsem si všiml toho stříbrného závoje, který se táhl přes jezero. Během několika vteřin

úplně vymazal Harrison a zamířil přímo na nás. Motorové čluny už do jednoho zmizely.

Billy vstal z křesla. Byla to zmenšená replika našich režisérských, i se jménem na opěradle.

„Tati, koukej!“

„Pojďte dovnitř,“ rozhodl jsem. Vstal jsem a položil mu ruku kolem ramen.

„Ale vidíš to? Co to je, tati?“

„Vodní smršť. Pojďte dovnitř.“

Steff se na mě krátce, vyplašeně podívala a pak se obrátila k Billymu: „Pojď, Billy.

Uděláme, co tatínek říká.“

Prošli jsme šoupacími skleněnými dveřmi do obýváku. Zasunul jsem dveře v drážce až

nadoraz a ještě jednou jsem se zahleděl ven. Stříbrný závoj už halil tři čtvrtiny jezera.

Proměnil se v jakousi divoce se dmoucí hranici mezi nízkým černým nebem a vodní hladinou,

která dostala barvu olova protkaného bílým chrómem. Jezero začínalo nepříjemně připomínat

oceán, ke břehu se hnaly vysoké vlny a vystřikovaly pěnu nad loděnice a vlnolamy. Dál od

břehu pokyvovaly hlavou vlny s velkými bílými čepicemi.

Pohled na vodní smršť mě hypnotizoval. Už byla skoro u nás, když se najednou zablesklo

tak ostře, že jsem příští půlminutu viděl všechno jako na negativu. Telefon jednou vyplašeně

cinknul, a když jsem se otočil, spatřil jsem, že manželka se synem stojí přímo před velkým

oknem, odkud jsme měli panoramatický výhled na severozápadní část jezera.

Hlavou mi bleskla jedna z těch děsivých představ, jaké snad potkávají jen otce a manžele. V

duchu jsem viděl, jak okno s tichým prásknutím vybuchuje do místnosti a zubaté skleněné

jehličky se zabodávají do holého břicha mé ženy, do obličeje a krku mého syna. Hrůzy

inkvizice nejsou nic ve srovnání s tím, jaké osudy umí vaše fantazie připravit vašim

nejbližším.

Oba jsem je nešetrně popadl a odtáhl je stranou. „Co to sakra vyvádíte? Nestůjte tam!“

Steff se na mě vyplašeně podívala. Billy se zatvářil, jako kdyby se právě napůl probudil z

hlubokého spánku. Odvedl jsem je do kuchyně a klepnutím do vypínače jsem rozsvítil.

Telefon znovu zacinkal.

Pak přišel vichr. Měl jsem pocit, že se dům zvedá ze země jako Boeing 747. Bylo slyšet

vysoké, nepřerušované hvízdání, které se chvílemi prohlubovalo do basového řevu a následně

stoupalo zpět do vysokého jekotu.

„Jděte dolů,“ řekl jsem Steff a tentokrát už jsem musel křičet, aby mě slyšeli. Přímo nad

domem zabušil hrom dvěma mamutími fošnami a Billy se mi přitiskl k noze.

„Ale ty pojď s námi!“ křikla na mě Steff.

Přikývl jsem a konejšivě jsem naznačil rukama, ať se uklidní. Billyho jsem si musel od nohy

vypáčit. „Běž s mámou. Přinesu pár svíček, kdyby zhaslo světlo.“

Odešel s ní a já začal otevírat skříňky. Se svíčkami je vždycky potíž. Každé jaro si je

připravíte, protože víte, že letní bouřky mohou vyhodit proud. A když ta chvíle přijde, tak se

někam schovají.

Už jsem prohrabával čtvrtou skříňku, šátral za patnáctigramovým pytlíkem trávy, kterou

jsme si se Steff koupili někdy před čtyřmi roky a zatím jsme z ní skoro nic nevykouřili, za

Billyho cvakacími zuby na klíček z hračkářství v Auburnu, za hromádkami fotek, které Steffy

pořád zapomíná nalepit do alba. Podíval jsem pod katalog od Searse a za baculatou

tchajwanskou panenku, kterou jsem vyhrál na pouti ve Freyburgu za trefování kuželek

tenisákem.

Za touhle panenkou s lesklýma mrtvolnýma očima jsem svíčky konečně objevil. Byly ještě

zabalené v celofánu. Sotva jsem je sevřel v dlani, světlo zhaslo a jediná elektřina se proháněla

po obloze. Jídelnu ozářilo několik bílofialových záblesků. Když utichl hrom, zaslechl jsem,

jak se Billy dole rozbrečel a jak ho Steff polohlasem utěšuje.

Musel jsem se ještě jednou podívat ven na bouři.

Vodní smršť nás buď minula, nebo se rozbila o břeh, ale tak jako tak nebylo vidět dál než

patnáct metrů na jezero. Voda se divoce zmítala. Zahlédl jsem, jak kolem proplouvá něčí –

nejspíš Jassersovic – člunová kůlna, hlavní podpěry buďto trčely k nebi, nebo se nořily do

kypící vody.

Sešel jsem dolů. Billy ke mně hned přiběhl a chytil mě za nohy. Zvedl jsem ho a na chvíli ho

objal. Pak jsem zapálil svíčky. Usadili jsme se do pokoje pro hosty naproti mé malé pracovně,

dívali jsme se v mihotavém žlutém světle jeden druhému do tváře a poslouchali jsme, jak

bouře zuřivě doráží na náš dům. Asi po dvaceti minutách jsme zaslechli táhlé praskání a pak

ránu, jak se opodál zlomila jedna z vysokých borovic. Potom se všechno uklidnilo.

„Už je to pryč?“ zeptala se Steff.

„Možná,“ řekl jsem. „Ale nejspíš jen na chvíli.“

Šli jsme nahoru, každý se svíčkou v ruce, jako mniši na nešpory. Billy tu svou nesl pyšně a

opatrně. Nést svíčku, nést oheň, pro něj hodně znamenalo. Pomáhalo mu to zapomenout na

strach.

Byla příliš velká tma, takže jsme neviděli, jaké škody to napáchalo kolem domu. Billy už

měl být správně dávno v posteli, ale ani jeden z nás zatím nenavrhl, že ho půjde uložit.

Posadili jsme se v obýváku, poslouchali jsme vítr a pozorovali blesky.

Asi po hodině se to venku zase začalo zhoršovat. Poslední tři týdny bylo denně přes třicet

stupňů a šestkrát během těch jednadvaceti dnů hlásila Národní meteorologická stanice na

portlandském letišti dokonce teploty přes pětatřicet. Zvláštní počasí. A po té vyčerpávající

zimě, kterou jsme prodělali, a pozdním jaru, začali někteří znovu vytahovat tu obehranou

písničku o dlouhodobých následcích jaderných testů z padesátých let. Tohle, a pochopitelně

konec světa. Tu nejobehranější písničku ze všech.

Druhý nápor vichru už nebyl tak silný jako ten první, ale slyšeli jsme padat několik stromů,

které první nápor oslabil. Když začal vítr znovu slábnout, zřítil se nám jeden ze stromů na

střechu. Znělo to, jako když na víko rakve dopadne hrst hlíny. Billy sebou trhl a s obavami

vzhlédl ke stropu.

„Neboj, ta vydrží,“ uklidnil jsem ho.

Billy se nervózně usmál.

Kolem desáté přišel poslední nápor. A ten byl zlý. Vítr skučel skoro stejně hlasitě jako

poprvé a blesky létaly všude kolem nás. Padaly další stromy a od vody k nám dolehla hlasitá

rána, při které Steff tiše vyjekla. Billy jí mezitím usnul na klíně.

„Co to bylo, Davide?“

„Řekl bych, že naše loděnice.“

„Proboha.“

„Radši bychom měli jít zase dolů, Steffy.“ Vzal jsem Billyho do náruče a vstal jsem. Steff

mě vyděšeně sledovala.

„Nestane se nám nic, Davide, že ne?“

„Ne.“

„Určitě?“

„Určitě.“

Sešli jsme dolů. O deset minut později, právě když poslední nápor vrcholil, se seshora ozvala

hlasitá rána – okno. Možná že ta moje představa nakonec nebyla až tak nereálná. Steff, která

už taky začínala klímat, tiše vykřikla a probudila se a Billy se na posteli pro hosty neklidně

zavrtěl.

„Naprší dovnitř,“ řekla Steff. „Zničí to všechen nábytek.“

„Když zničí, tak zničí. Je pojištěný.“

„Pojištění není všechno,“ odsekla rozčileným, naštvaným hlasem. „Prádelník po tvojí

mámě… nový gauč… barevná televize…“

„Šššš,“ zkusil jsem ji utišit. „Spi.“

„Nemůžu,“ řekla a během pěti minut spala.

Já zůstal vzhůru ještě další půlhodinu, ve společnosti jediné zapálené svíčky, a poslouchal

jsem, jak kolem domu obcházejí hromy. Napadlo mě, že ráno bude nejspíš spousta lidí z

chatek kolem jezera volat svým pojišťovacím agentům, bude slyšet vrčení spousty

motorových pil porcujících stromy, které popadaly na střechy a povyrážely okna, a na

silnicích bude spousta oranžových aut Mainské energetiky.

Bouře pomalu polevovala a zdálo se, že další nápor vichru už nepřijde. Nechal jsem Steff s

Billym na posteli, vyšel jsem po schodech nahoru a nakoukl jsem do obýváku. Skleněné

šoupací dveře vydržely. Ale na místě, kde jsme mívali okno, se teď nacházela zubatá díra

vyplněná březovým listím. Byla to koruna starého stromu, který odnepaměti stával u

venkovního vchodu do sklepa. Při pohledu na tu korunu, nyní na návštěvě v našem obýváku,

jsem pochopil, co Steff myslela tím, že pojištění není všechno. Měl jsem ten strom opravdu

rád. Byl to otužilý válečník, který přestál mnoho zim, jediný strom na břehu jezera, který na

našem pozemku unikl mé vlastní motorové pile. Velké střepy na koberci pableskovaly v

plamínku svíčky. Připomněl jsem si, že budu muset varovat Steff s Billym. Oba měli ve

zvyku pobíhat ráno po domě bosí, a to by se jim tady nemuselo vyplatit. Bude lepší, když si

vezmou pantofle.

Vrátil jsem se dolů. Všichni tři jsme přespali na posteli pro hosty, Billy mezi mnou a Steff.

Zdálo se mi, že na druhém břehu po Harrisonu kráčí Bůh, Bůh tak obrovský, že se od pasu

nahoru ztrácel v jasně modrém nebi. V tom snu jsem slyšel praskání a lámání stromů, jak Bůh

dupal po lesích a zanechával po sobě hluboké stopy. Obcházel jezero, blížil se na

bridgtonskou stranu, k nám, a všechny domy, sruby a letní chatky postupně vzplály

bílofialovým plamenem blesků a brzy všechno halil hustý dým. Dým halil všechno jako mlha.

II. Po bouři. Norton. Cesta do města.

„Ty brďo,“ prohlásil Billy.

Stál u plotu, který odděluje náš pozemek od Nortonova, a díval se na naši příjezdovou cestu.

Je dlouhá asi čtyři sta metrů a napojuje se na lesní cestu, která se po dalším zhruba kilometru

napojuje na dvouproudou asfaltku, které se říká Kansas Road. Po Kansas Road se dostanete,

kamkoli chcete – pokud chcete do Bridgtonu.

Uviděl jsem, na co se Billy dívá, a zatrnulo mi.

„Ne abys k tomu chodil, indiáne. Dál už ani krok.“

Billy nijak neodporoval.

Ráno bylo svěží a nádherně průzračné. Nebe, které během těch dlouhých veder bývalo

takové zamžené a vybledlé, získalo ostře modrou, skoro podzimní barvu. Vál mírný větřík a

na příjezdové cestě díky němu rozpustile poskakovaly tůňky slunečních paprsků. Nedaleko od

místa, kde stál Billy, se ozývalo nepřerušované syčení a v trávě tam leželo cosi, co byste na

první pohled možná považovali za svíjející se klubko hadů. Elektrické vedení k našemu domu

se přetrhlo, smotalo se na zemi asi sedm metrů od vchodu a leželo tam ve spálené trávě. Dráty

se líně převalovaly a prskaly. Kdyby stromy a tráva nebyly tak nasáklé vodou ze včerejší

průtrže mračen, mohlo nám to podpálit dům. Takhle se jen udělal černý flek na místě, kam

dráty dopadly.

„Mohla by ta elektrika člověka zabít, tati?“

„Jo. To by mohla.“

„A co s tím budeme dělat?“

„Nic. Počkáme na někoho od Mainské energetiky.“

„Kdy přijedou?“

„Nevím.“ Pětileté dítě má víc otázek, než mají v papírnictví narozeninových přání. „Řekl

bych, že dneska ráno mají dost napilno. Nechceš se se mnou dojít podívat na konec cesty?“

Vykročil ke mně, pak se ale zarazil a nervózně se zadíval na dráty. Jeden z nich se právě

nahrbil a líně se převalil, jako by Billyho lákal k sobě.

„Tati, může elektrika probíjet skrz zem?“

Rozumná otázka. „Může, ale toho se nemusíš bát. Elektrika chce do země, ne do tebe, Billy.

Když se nebudeš přibližovat k těm drátům, nic se ti nestane.“

„Chce do země,“ zopakoval si pro sebe a pak došel ke mně. Vzal jsem ho za ruku a vykročili

jsme po příjezdové cestě.

Bylo to horší, než jsem čekal. Přes cestu spadly celkem čtyři stromy, jeden malý, dva střední

a jeden chlapák, který měl dobře metr a půl v průměru. Pokrývala ho krusta mechu jako

nějaký plesnivý korzet.

Všude ležela hrozná spousta větví, často napůl holých, bez listí. Došli jsme s Billym až k

lesní cestě a menší větve jsme házeli do lesa po obou stranách. Připomnělo mi to jeden letní

den zhruba někdy před pětadvaceti lety; určitě jsem tehdy nebyl o moc starší, než je dneska

Billy. Sjeli se k nám všichni moji strejdové, celý den strávili v lese a velkými i menšími

sekerami prosekávali podrost. Odpoledne se pak všichni sesedli k rozkládacímu piknikovému

stolu, který tady moji rodiče mívali, a udělali jsme si obrovskou hostinu z párků v rohlíku,

hamburgerů a bramborového salátu. Pivo ‘Gansett teklo proudem a strejda Reuben skočil

oblečený do jezera, i v teniskách. Tehdy tady v lesích ještě žili jeleni.

„Tati, můžu se jít podívat k jezeru?“

Už ho nebavilo odhazovat větve, a když malého kluka přestane něco bavit, je nejlepší nechat

ho jít dělat něco jiného. „Jasně.“

K domu jsme se vrátili společně a Billy se pak odpojil doprava, obešel dům a velkou oklikou

i spadlé dráty. Já jsem zamířil doleva do garáže pro svou starou motorovku značky

McCullough. Jak jsem předpokládal, kolem jezera už se rozléhala nelibá píseň jiných

motorových pil.

Naplnil jsem nádrž až po okraj a právě jsem vykročil zpátky po příjezdové cestě, když se z

domu vynořila Steff. Nervózně se zadívala na stromy popadané přes cestu.

„Je to hodně zlé?“

„Půjde to rozřezat. Jak zlé je to doma?“

„Sklo už jsem zametla, ale budeš muset udělat něco s tím stromem, Davide. Nemůžeme mít

strom v obýváku.“

„Pravda,“ přikývl jsem. „To asi nemůžeme.“

Podívali jsme se v těch ranních slunečních paprscích jeden na druhého a oba jsme se

zasmáli. Postavil jsem mcculloughsku na betonový chodníček, dal jsem Steff pusu a pevně jí

stiskl zadek.

„Dej pokoj,“ zašeptala. „Billy –“

Právě v tu chvíli se vynořil zpoza rohu. „Tati! Tati! Pojď se podívat –“

Steffy si všimla prskajících drátů a křikla na něj, ať dává pozor. Billy se od nich držel dost

daleko, takže se zarazil a podíval se na ni, jako by se zbláznila.

„Ale vždyť já si dávám pozor, mami,“ pronesl takovým tím opatrným tónem, jakým

obyčejně uklidňujete hodně staré a senilní lidi. Vykročil k nám, abychom jasně viděli, že se

mu nic nestalo, a Steff se mi v náruči celá rozklepala.

„Neboj se,“ zašeptal jsem jí do ucha. „Ví, že k nim nemá chodit.“

„Ale spoustu lidí už to zabilo,“ namítla. „V televizi každou chvíli varují, ať se nikdo

nepřibližuje k drátům pod proudem, že už to spoustu lidí – Billy, okamžitě pojď se mnou

domů.“

„Ale mami, já chci tátovi ukázat loděnici.“ Oči mu jen svítily vzrušením i zklamáním. Měl

plnou hlavu apokalyptických následků bouřky a potřeboval se o ně s někým podělit.

„Okamžitě mazej dovnitř! Ty dráty jsou nebezpečné a –“

„Táta říkal, že elektrika chce do země, ne do mě –“

„Billy, neodmlouvej!“

„Tak běž napřed, indiáne. Já tam za tebou za chvíli přijdu.“ Cítil jsem, jak Steff vedle mě

ztuhla. „A obejdi to druhou stranou.“

„Jo! Jasně!“

Prohnal se kolem nás a kamenné schody na západní straně domu seběhl po dvou. Jen jsme

zahlédli rozevlátý cíp košile a byl pryč. Zpoza rohu k nám dolehlo ještě jeho „Tý jo!“, jak

spatřil nějaký další projev zkázy.

„Ví, že k těm drátům nesmí, Steffy.“ Vzal jsem ji zlehka za ramena. „Má z nich strach. Což

je dobře. Nic se mu nestane.“

Po tváři jí stékala osamělá slza. „Já mám taky strach, Davide.“

„Ale no tak! Už je přece po všem.“

„Vážně? A co minulá zima… a to pozdní jaro… ve městě lidi vykládají o ‚černém jaru’… a

že prý tady takovéhle jaro nebylo už od roku 1888 –“

„Lidi vykládají“ nepochybně znamenalo, že to říkala paní Carmodyová, majitelka

bridgtonského starožitnictví, kam se Steff občas ráda zašla pohrabat ve staré veteši. Billy s

oblibou chodil s ní. V jedné z temných, zaprášených zadních místností vycpané sovy se

zlatavýma očima navěky rozpínaly křídla nad pařáty zaťatými do polen napuštěných fermeží;

trojice vycpaných mývalů postávala kolem „potůčku“ ztělesněného podlouhlým kusem

zaprášeného zrcadla; a jeden moly prožraný vlk, jemuž kolem huby namísto slin pěnily piliny,

vytrvale nehybně cenil děsivé tesáky. Paní Carmodyová tvrdila, že toho vlka skolil její otec,

když se zvíře jednoho zářijového odpoledne roku 1901 přišlo napít ke Stevensovu potoku.

Výpravy do starožitnictví paní Carmodyové mou ženu i syna bavily. Ji zajímaly různé cetky,

jeho smrt ve jménu taxidermie. Připadalo mi ale, že stařena má poněkud neblahý vliv na

Steffino vidění světa, které jinak bývalo spíš praktické a realistické. Podařilo se jí odhalit

Steffinu slabinu, její duševní Achillovu patu. A Steff rozhodně nebyla ve městě jediná, koho

temné předpovědi paní Carmodyové a její přírodní lektvary (vždy předepisované ve jménu

Božím) fascinovaly.

Voda z vykotlaného pařezu zahojí modřiny těm, jejichž manžel se po třech pivech trochu

moc ohání pěstmi. Jaká bude nadcházející zima, se dá poznat podle počtu kroužků na

červnových housenkách nebo podle tloušťky srpnové plástve medu. A teď, Bůh s námi a zlé

pryč, ČERNÉ JARO ROKU 1888 (vykřičníků si sami doplňte tolik, kolik uznáte za vhodné).

Dobře jsem tu historku znal. Odjakživa se tu u nás s oblibou vyprávěla – pokud je jaro

dostatečně studené, led na jezerech nakonec zčerná jako zkažený zub. Samozřejmě k tomu

nedochází často, ale rozhodně častěji než jednou za sto let. Tu historku dává k dobru spousta

lidí, ale těžko ji někdo svede podat s takovou přesvědčivostí jako paní Carmodyová.

„Měli jsme tuhou zimu a pozdní jaro,“ řekl jsem. „Teď máme horké léto. A měli jsme

bouřku, ale už je po ní. Takhle ses nikdy nechovala, Stephanie.“

„To nebyla obyčejná bouřka,“ pronesla týmž chraplavým hlasem.

„Nebyla,“ přikývl jsem. „V tom s tebou souhlasím.“

Naposledy jsem historku o Černém jaru slyšel od Billa Giostiho, který vlastnil a – jakž takž

– obsluhoval pumpu v Casco Village. Vedl ji s pomocí svých tří věčně zkárovaných synů (a

příležitostnou pomocí svých čtyř věčně zkárovaných vnuků… když zrovna nespravovali a

nevylepšovali své sněžné skútry a terénní motorky). Billovi bylo sedmdesát, vypadal na

osmdesát, a když měl náladu, dokázal pít, jako by mu bylo třiadvacet. Jeli jsme tam tuhle s

Billym natankovat do našeho scouta, hned po té nečekané květnové vánici, která zasypala

čerstvou trávu a rozkvetlé květiny bezmála třiceti centimetry těžkého, mokrého sněhu. Giosti

měl trochu vypito a s radostí nás s historkou o Černém jaru, náležitě vyšperkovanou svými

vlastními komentáři, hned seznámil. Ale květnový sníh u nás není až tak neobvyklý; napadne

a za dva dny je pryč. Nic zvláštního.

Steff se znovu pochybovačně ohlédla na spadlé dráty. „Kdy přijede někdo z energetiky?“

„Jakmile bude moct. Určitě brzy. Nechci, aby sis dělala o Billyho starosti. Už má dost

rozumu. Sice ještě háže špinavé prádlo na zem, ale určitě nepůjde ke klubku drátů pod

proudem a nešlápne na ně. Má zdravý a silný pud sebezáchovy.“ Dotkl jsem se koutku jejích

úst a rty se mi pod prstem zvedly do mírného úsměvu. „Je to lepší?“

„Ty to vždycky dovedeš podat tak, že to lepší vypadá,“ odpověděla a mě to potěšilo.

Od jezera bylo slyšet Billyho volání, kde se couráme.

„Pojď,“ vybídl jsem ji. „Obhlídneme škody.“

Smutně si povzdechla. „Když budu chtít obhlížet škody, můžu si jít sednout do obýváku.“

„Tak aspoň udělej radost klukovi.“

Ruku v ruce jsme vykročili dolů po schodech. Sotva jsme zatočili na spodní část schodiště,

vyřítil se z opačného směru Billy a málem nás oba porazil.

„Nelítej jako blázen,“ zamračila se na něj Steff. Možná už v duchu viděla, jak místo do nás

vběhne do toho smrtícího klubka spadlých drátů.

„Musíte se na to jít podívat!“ vydechl Billy. „Loděnice je celá rozmlácená! Na kamenech

uvízla něčí kůlna na čluny… a v zátoce jsou stromy… fakt hustej masakr!“

„Billy Draytone!“ zahřměla Steff.

„Promiň, mami – ale musíte se jít kouknout – tý jo!“ A byl zase pryč.

„Tak pravil zvěstovatel zkázy a odebral se neznámo kam,“ prohodil jsem a Steff se znovu

zasmála. „Až rozřežu ty stromy na cestě, zajedu na Portland Road do Mainské energetiky.

Řeknu jim, co se nám tu stalo. Jo?“

„Dobře,“ přikývla vděčně. „Za jak dlouho myslíš, že bys mohl vyrazit?“

Nebýt toho velkého stromu – toho s tím plesnivým mechovým korzetem –, mohla to být

práce tak na hodinu. Ale protože jsem musel rozřezat i ten velký, říkal jsem si, že před

jedenáctou s tím nejspíš hotový nebudu.

„Tak já ti ještě předtím udělám oběd. Ale budeš se mi muset stavit pro pár věcí v krámu…

už nám skoro došlo mléko a máslo. A taky… nebo víš co, já ti napíšu seznam.“

Sešlete na ženu katastrofu, a promění se v křečka. Objal jsem ji a přikývl. Obešli jsme dům.

Stačil mi jediný pohled, abych pochopil, co Billyho tak vyvedlo z míry.

„Proboha,“ vydechla zaraženě Steff.

Z vyvýšeniny u domu jsme měli výhled na téměř čtyři sta metrů pobřeží: na Bibberův

pozemek vlevo, na náš vlastní a na pozemek Brenta Nortona vpravo.

Vysoká stará borovice, která střežila naši zátoku, se zhruba v polovině zlomila. Vypadala

jako hrubě ořezaná tužka a bílý vnitřek stromu se bezmocně leskl na pozadí kůry ztmavlé

stářím a vlivem počasí. Třicetimetrový kmen, horní polovina staré borovice, ležel zčásti

ponořený ve vodě naší mělké zátoky. Blesklo mi hlavou, jaké jsme měli štěstí, že náš malý

Star-Cruiser nestál pod ní. Před týdnem začal zlobit motor, takže jsem ho odvezl do doků v

Naples, kde dosud trpělivě čekal, až na něj přijde řada.

Na druhé straně našeho pobřeží se další vysoký strom zřítil na loděnici, kterou tu postavil

můj táta – loděnici, ve které kdysi stával dvacetimetrový Chris-Craft, v dobách, kdy se ještě

jmění Draytonovic rodiny pohybovalo ve vyšších sférách než dnes. Tenhle strom k nám spadl

z Nortonova pozemku. To ve mně zvedlo první vlnu zlosti. Strom byl už pět let uschlý a

Norton ho měl dávno porazit. Teď tři čtvrtiny jeho kmenu ležely u nás, podepřené naší

loděnicí. Střecha vypadala, jako by pod ním opile prohýbala hřbet. Z díry, kterou v ní strom

udělal, strhal vítr všechny tašky a poházel je všude kolem. Billyho tvrzení, že je loděnice

„rozmlácená“, bylo víc než trefné.

„To je Nortonův strom!“ pronesla Steff s tak ublíženým rozhořčením, že jsem se i přes svou

vlastní zlost musel usmát. Vlajkový stožár ležel ve vodě a hvězdy a pruhy zamotané v

krátkém lanu zmáčeně plavaly na hladině vedle něj. Už předem jsem slyšel, jak bude Norton

reagovat: Tak to dej k soudu.

Billy stál na kamenném vlnolamu a prohlížel si člunovou kůlnu, která uvízla na kamenech.

Kůlna byla natřená veselými modrými a žlutými pruhy. Ohlédl se přes rameno na nás a

škodolibě zavolal: „To je Martinsových, že jo?“

„Jo, je,“ potvrdil jsem. „Dokážeš se dobrodit k vlajce a vytáhnout ji ven, Bille?“

„Jasně!“

Vpravo od vlnolamu se rozkládala malá písečná pláž. V roce 1941, před tím, než Pearl

Harbor vyplatil Velkou ekonomickou krizi krví, najal můj táta chlapa s náklaďákem, aby mu

sem navozil jemný plážový písek – otočil se celkem šestkrát – a rozhrnul ho až do hloubky,

kde mám vodu zhruba po prsa, řekněme metr a půl. Ten chlap si za tu práci účtoval osmdesát

babek a písek nám tu vydržel dodneška. Dneska už si na pozemku písečnou pláž udělat

nesmíte. Když teď výpustě odpadní vody z chatek, kterých tu v poslední době vyrostlo jako

hub po dešti, vyhubily většinu ryb a zbytek je kvůli nim nepoživatelný, Úřad pro ochranu

životního prostředí budování písečných pláží zakázal. Mohly by narušit jezerní ekosystém,

chápete, takže to v současné době nesmí dělat nikdo kromě velkých developerských firem.

Billy došel k vlajce – a zarazil se. V té chvíli jsem ucítil, jak Steff vedle mě ztuhla, a sám

jsem to uviděl taky. Harrisonský břeh jezera zmizel. Pohřbila ho sněhobílá mlha, jako by z

modrého nebe spadl na zem oblak.

Vzpomněl jsem si na svůj sen z předešlé noci, a když se mě Steff zeptala, co to je, málem

jsem vyhrkl, že Bůh.

„Davide?“

Nebyl vidět ani obrys protějšího břehu, ale přece jen se na jezero už nějaký ten pátek dívám,

takže mi bylo jasné, že ho mlha nepřesahuje o moc; nanejvýš o pár metrů. Okraj mlhy byl

rovný jako podle pravítka.

„Co to je, tati?“ zavolal Billy. Stál po kolena ve vodě a natahoval se pro nacucanou vlajku.

„Mlhová stěna,“ řekl jsem.

„Na jezeře?“ opáčila pochybovačně Steff a já jí v očích zahlédl vliv paní Carmodyové.

Zatracená ženská. Mě to počáteční znepokojení už přecházelo. Sny jsou koneckonců, stejně

jako mlha sama, nehmotné.

„Proč ne. Už jsem mlhu na jezeře viděl kolikrát.“

„Ale nikdy takovou. Tohle vypadá spíš jako mrak.“

„To je sluncem,“ řekl jsem. „Když letíš nad mraky v letadle, vypadají úplně stejně.“

„Co ji vyvolalo? Mlha se tu dělá, jen když je vlhko.“

„No tak je asi vlhko,“ řekl jsem. „Přinejmenším v Harrisonu. Prostě se po té bouřce udělala

mlha. Možná se tu střetávají dvě fronty nebo něco takového.“

„Jsi si tím jistý, Davide?“

Zasmál jsem se a položil jí ruku kolem ramen. „Ne, jen plácám, co mě zrovna napadne.

Kdybych si tím byl jistý, dělal bych předpověď počasí ve zprávách o šesté. Běž mi radši

sepsat, co všechno ti mám nakoupit.“

Znovu se na mě pochybovačně podívala, pak si zaclonila oči dlaní, ještě chvíli pozorovala

mlhovou stěnu a nakonec potřásla hlavou. „Zvláštní,“ řekla a odešla.

Billyho už mlha přestala zajímat. Vylovil z vody vlajku a zamotané lano. Roztáhli jsme ji na

trávníku, aby uschla.

„Slyšel jsem, že vlajka by se správně nikdy neměla dotknout země, tati,“ pronesl vážným,

téměř komisním tónem, který jako by naznačoval: pojďme to probrat hned, ať to máme z

krku.

„Jo?“

„Jo. Victor McAllister povídal, že za to zabíjej lidi elektrikou.“

„Tak Vicovi vyřiď, že je to pěkná hovězina.“

„Takže kravina, že jo?“ Billy je chytrý kluk, ale nějak se mu nedostává smyslu pro humor.

Všechno bere smrtelně vážně. Doufám, že přežije dost dlouho na to, aby pochopil, že v

tomhle světě je to hodně nebezpečná životní filozofie.

„Přesně tak. Ale ne abys to vykládal před mámou. Až vlajka uschne, tak ji uklidíme. Možná

ji radši předpisově složíme, abychom byli úplně z obliga.“

„Tati, opravíme střechu loděnice a seženeme nový stožár?“ Snad poprvé od rána na něm

byly vidět obavy. Možná už se té zkázy dostatečně nasytil.

Poplácal jsem ho po rameni. „To si piš.“

„Můžu zajít k Bibbersům a podívat se, co se stalo tam?“

„Ale jen na chvilku. Určitě budou taky uklízet, a u toho mívají lidi občas trochu vztek.“

Přesně jako já na Nortona.

„Dobře. Tak zatím čau!“ A už mazal pryč.

„Nepleť se nikomu do práce, indiáne. A Billy?“

Ohlédl se.

„Nezapomeň, co jsme říkali o drátech. Kdybys někde viděl další, zdaleka se jim vyhni.“

„Jasně, tati.“

Já jsem tam ještě chvíli stál, obhlížel škody a pak znovu pozoroval mlhu. Zdála se mi trochu

blíž, ale dalo se to těžko posoudit. Pokud byla blíž, tak popírala přírodní zákony, protože vítr

– velice mírný vánek – foukal proti ní. A je pochopitelně naprosto vyloučeno, aby mlha

popírala přírodní zákony. Byla bělejší než bílá. Dala se přirovnat snad jedině k čerstvě

napadlému sněhu, který tvoří oslnivý protiklad sytě tmavomodré zimní obloze. Jenže na

sněhu se ve slunečních paprscích třpytí stovky a stovky maličkých krystalků a tahle zvláštní

mlhová stěna, i když byla tak jasná a čistá, se netřpytila ani trochu. Navzdory tomu, co říkala

Steff, není mlha za jasných dnů nijak neobvyklá, ale pokud je takhle hustá, tak vlhkost

rozptýlená ve vzduchu téměř vždycky vytvoří duhu. Nad touhle mlhou však žádná duha

nebyla.

Znepokojení se vrátilo, znovu mě začínalo užírat, ale než se stačilo prohloubit, zaslechl jsem

nevýrazné mechanické pat-pat-pat!, následované sotva slyšitelným „Do prdele!“ Pak se

mechanické bafání ozvalo znovu, tentokrát bez nadávky. A dotřetice ho zakončilo vzteklé

„Kurva, kráme!“ pronesené oním klasickým tónem člověka, kterého něco ho vytáčí k

nepříčetnosti a on si myslí, že ho nikdo neslyší.

Pat-pat-pat-pat…

…Ticho…

…pak: „Ty svině.“

Začal jsem se usmívat. Zvuk se tady u nás dobře nese a vrčení všech motorových pil znělo z

poměrně velké dálky. Z natolik velké dálky, abych bezpečně poznal ne příliš melodický hlas

svého souseda, renomovaného právníka a vlastníka pozemku na břehu jezera, Brentona

Nortona.

Předstíral jsem, že si jdu prohlédnout člunovou kůlnu uvízlou na našem vlnolamu, a popošel

jsem trochu blíž k vodě. Teď už jsem Nortona i viděl. Stál na volném prostranství vedle své

verandy se sítěmi proti hmyzu, na koberci starého borového jehličí, oblečený do bílého tílka a

džínů zamazaných od barvy. Vlasy se sestřihem za čtyřicet dolarů měl rozcuchané a po tváři

mu stékal pot. Klečel na jednom koleni a hmoždil se s motorovou pilou. Byla mnohem větší a

přepychovější než ta moje za osmdesát dolarů. Měla snad úplně všechno kromě startéru.

Norton tahal za šňůru, ale dařilo se mu z pily vyloudit jen lhostejné pat-pat-pat a nic víc.

Všiml jsem si, že mu ta žlutá bříza spadla na piknikový stolek a rozlomila ho vejpůl a zahřálo

mě z toho u srdce.

Norton vši silou trhl za startovací lanko.

Pat-pat-patpatpat-PAT! PAT! PAT! …PAT! …pat.

Už jsi to tam skoro měl, kamaráde.

Další herkulovské trhnutí.

Pat-pat-pat.

„Svině zasraná,“ hlesl vztekle Norton a vycenil na svou přepychovou pilu zuby.

Zamířil jsem zpátky kolem domu a poprvé od probuzení mi bylo opravdu fajn. Moje

mcculloughska naskočila při prvním zatažení a já se pustil do práce.

Kolem desáté mi někdo poklepal na rameno. Byl to Billy s plechovkou piva v jedné ruce a se

seznamem od Steff v druhé. Zastrčil jsem si seznam do zadní kapsy džínů a vzal si pivo.

Nebylo sice zrovna ledové, ale aspoň trochu studené ano. Vyžahnul jsem skoro půlku naráz –

málokdy chutná pivo tak dobře – a naklonil jsem plechovku k Billymu. „Díky, indiáne.“

„Můžu se napít?“

Nechal jsem ho jednou loknout. Zašklebil se a vrátil mi plechovku. Dopil jsem zbytek a

začal jsem plechovku uprostřed mačkat, když vtom jsem se zarazil. Zákon o zálohách na

láhve a plechovky platil už přes tři roky, ale starých zvyků se člověk těžko zbavuje.

„Máma dolů pod ten seznam něco připsala, ale nedokážu to po ní přečíst,“ řekl Billy.

Vytáhl jsem seznam z kapsy. „Nemůžu v rádiu naladit VOXO,“ zněl Steffin vzkaz. „Myslíš,

že jim bouřka zničila vysílač?“

VOXO je místní automatizovaná rocková rozhlasová stanice. Vysílá z Norwaye, asi

pětatřicet kilometrů severně od nás, a je to jediná stanice, kterou na našem starém a slabém

FM přijímači chytíme.

„Vyřiď jí, že je to možné,“ řekl jsem Billymu, když jsem mu otázku přečetl. „A ať zkusí v

pásmu AM naladit Portland.“

„Dobře, tati, můžu jet s tebou, až pojedeš do města?“

„Jistě. Ty i máma, když budete chtít.“

„Fajn.“ Odběhl s prázdnou plechovkou zpátky domů.

Už jsem se propracoval k tomu největšímu stromu. Provedl jsem první řez napříč celým

kmenem a na chvíli jsem pilu vypnul, aby vychladla – kmen na ni byl až příliš tlustý, ale říkal

jsem si, že když nebudu nikam chvátat, tak to půjde. Napadlo mě, jestli nějaké stromy nepadly

i přes nezpevněnou lesní cestu, která nás spojovala s Kansas Road, a sotva jsem na to

pomyslel, překodrcal kolem oranžový vůz Mainské energetiky. Patrně měl namířeno až na

samý konec téhle lesní cesty. Ulevilo se mi. Cesta byla průjezdná, elektrikáři budou kolem

poledne tady a postarají se o spadlé dráty.

Odřízl jsem z kmenu pořádný špalek, odtáhl ho ke straně a svalil ho přes okraj. Skutálel se

ze stránky do křovisek, která už se tu od onoho dávného dne, kdy je můj táta se svými bratry

vymýtil – všichni to byli umělci, Draytonovi byli odnepaměti umělecká rodina – znovu stačila

rozrůst.

Otřel jsem si hřbetem ruky pot z čela a zatoužil po dalším pivu; jedno v člověku vždycky jen

probudí chuť. Zvedl jsem pilu a zamyslel se nad tím, proč asi VOXO nevysílá. Z toho směru

se totiž blížila ta prapodivná mlhová stěna. A tím směrem ležel Shaymore. A v Shaymoru

probíhal projekt Arrowhead.

Když mi Bill Giosti vykládal svou teorii o Černém jaru, právě tak znělo jeho vysvětlení:

projekt Arrowhead. V západní části Shaymoru, nedaleko hranice města se Stonehamem, se

nacházel nevelký státní pozemek obehnaný ostnatým drátem. Měli tam stráže, průmyslové

kamery a bůhvíco ještě. Nebo tak jsem to aspoň slyšel; na vlastní oči jsem to neviděl, přestože

stará shaymorská silnice vede asi dva kilometry podél východní strany toho státního

pozemku.

Nikdo přesně nevěděl, odkud se označení „projekt Arrowhead“ vzalo, a nikdo vám se

stoprocentní jistotou nemohl potvrdit, že se ten projekt skutečně jmenuje takhle – pokud tam

vůbec nějaký projekt probíhal. Bill Giosti tvrdil, že určitě jo, ale když jsem se ho zeptal, kde a

jak k téhle informaci přišel, nedokázal jasně odpovědět. Povídal, že prý jeho neteř pracuje u

společnosti Continental Phone a že prý tam leccos zaslechne. Tak prý se to dozvěděl.

„Atomový pokusy,“ tvrdil mi tehdy. Opíral se o okýnko našeho scouta a oblažoval mě svým

pivním dechem. „S tím si tam zahrávaj. Střílej atomy do vzduchu a takový věci.“

„Ale ve vzduchu je spousta atomů, pane Giosti,“ ozval se Billy. „Povídala to paní Nearyová.

Povídala, že ve všem je spousta atomů.“

Bill Giosti se na mého syna dlouze zadíval krhavýma očima, až Billy konečně zmlkl. „Tohle

jsou jiný atomy, synku.“

„Jo tak,“ zamumlal poraženě Billy.

Náš pojišťovací agent Dick Muehler naopak onehdy tvrdil, že projekt Arrowhead je čistě jen

zemědělská stanice provozovaná vládou, nic víc. „Větší rajčata s delším vegetačním

obdobím,“ prohlásil zasvěceně a pak mi začal znovu vysvětlovat, že nejvíc bych své rodině

pomohl, kdybych umřel mladý. Janine Lawlessová, naše pošťačka, zase povídala, že se jedná

o geologický průzkum, který má něco společného s naftou ze živičné břidlice. Věděla to

naprosto jistě, protože její bratr pracuje pro člověka, který…

A paní Carmodyová… ta se asi nejvíc přikláněla k Billovi Giostimu. Žádné obyčejné atomy,

ale jiné atomy.

Odřízl jsem z tlustého kmenu další dva špalky a svalil je ze stráňky, a pak se vrátil Billy s

další plechovkou piva v jedné a dalším vzkazem od Steff v druhé ruce. Nic toho našeho

indiána nebaví víc, než dělat někomu poslíčka.

„Díky,“ řekl jsem a oboje jsem si od něj vzal.

„Můžu si loknout?“

„Ale jen jednou. Minule sis loknul dvakrát. Nemůžeš se mi tady v deset hodin dopoledne

motat úplně namol.“

„Ve čtvrt na jedenáct,“ opravil mě a ostýchavě se na mě usmál přes vršek plechovky. Já jeho

úsměv opětoval – ne že by to byl bůhvíjak skvělý vtip, ale Billy vtipkuje tak zřídka – a přečetl

jsem si vzkaz.

„Povedlo se mi naladit JBQ,“ psala Steffy. „Neopij se, než pojedeš do města. Můžu ti poslat

ještě jedno, ale víc před obědem nedostaneš. Myslíš, že projedeš na silnici?“

Podal jsem lístek zpátky Billymu a vzal si od něj pivo. „Řekni mámě, že na silnici projedu,

protože jsem tu před chvílí viděl jet dodávku z energetiky. Brzy budou tady u nás.“

„Dobře.“

„A Billy?“

„Ano, tati?“

„Řekni jí, že bude všechno v pořádku.“

Znovu se usmál, protože si to pravděpodobně nejdřív v duchu zopakoval pro sebe. „Dobře.“

Odběhl k domu a já ho vyprovázel pohledem, sledoval jsem, jak metelí, jen se za ním

podrážky míhají. Mám ho rád. Když vidím tu jeho tvářičku a když ke mně tak zvedne ty svoje

oči, mám pocit, že je vážně všechno v pořádku. Což je samozřejmě lež – všechno není v

pořádku a nikdy nebylo –, ale díky tomu klukovi dokážu téhle lži uvěřit.

Napil jsem se piva, opatrně postavil plechovku na kámen a znovu nastartoval motorovku.

Asi po dvaceti minutách jsem opět ucítil, jak mi někdo klepe na rameno, ale když jsem se

otočil, místo Billyho za mnou stál Brent Norton. Vypnul jsem pilu.

Tvářil se jinak, než se Norton obyčejně tváří. Tvářil se naštvaně, unaveně, nešťastně a taky

trochu zmateně.

„Nazdar, Brente,“ pozdravil jsem ho. Naposled jsme se nerozešli v nejlepším a nebyl jsem si

úplně jistý, jak pokračovat. Měl jsem zvláštní pocit, že za mnou stojí už aspoň pět minut a

snaží se přehlušit řev pily decentním odkašláním. Letošní léto jsem se s ním vlastně ještě

pořádně neviděl. Zhubl, ale moc mu to neprospělo. Což je s podivem, protože míval aspoň

deset kilo nadváhu. Loni v listopadu mu zemřela manželka. Na rakovinu. Steffy se to

dozvěděla od Aggie Bibberové. Aggie byla místní nekroložka. Všude se nějaká taková najde.

Vzhledem k tomu, jak Norton svou ženu stíral a věčně ji ponižoval (s opovržlivou lehkostí

zkušeného matadora, který zabodává banderilly do nemotorného těla starého býka), bych

čekal, že se mu po její smrti uleví. Kdyby se mě byl někdo zeptal, byl bych možná i hádal, že

se tu letos v létě objeví s nějakou o dvacet let mladší buchtou a s připitomělým úsměvem, ze

kterého bude jasné, že si jeho pták připadá jako v ráji. Místo připitomělého úsměvu ale

přibylo pár vrásek, nadváha se ztratila ze špatných míst a zanechala po sobě povislé záhyby a

laloky, které jasně mluvily samy za sebe. V první chvíli jsem měl chuť odvést Nortona na

sluníčko, posadit ho s plechovkou piva v ruce vedle jednoho z padlých stromů a načrtnout si

uhlem jeho portrét.

„Nazdar, Dave,“ odpověděl po dlouhé chvíli trapného ticha – ticha, které bylo po vypnutí

uřvané motorovky o to hlasitější. Zarazil se a pak vyhrkl: „Ten strom. Čert aby to spral. Fakt

mě to mrzí. Měl jsi pravdu.“

Pokrčil jsem rameny.

„A další mi spadnul na auto,“ pokračoval.

„To mě mr–“ začal jsem, když vtom se ve mně probudilo hrozivé podezření. „Snad ne na

toho thunderbirda.“

„Jo. Na něj.“

Norton měl naleštěného thunderbirda z roku 1960, najeto jen padesát tisíc kilometrů. Ten

nejtmavší možný odstín modré zvenku i zevnitř. Jezdil v něm jen v létě a to ještě velice

zřídka. Miloval ten auťák stejně jako jiní muži milují elektrické vláčky, modely lodí nebo

sportovní pistole.

„To nasere,“ řekl jsem a myslel jsem to naprosto upřímně.

Pomalu zavrtěl hlavou. „Málem jsem v něm nejel. Chtěl jsem přijet ve stejšnu. Pak si říkám

– ale co. Přijel jsem v něm a spadla mi na něj ta pitomá stará borovice. Střecha je napadrť.

Říkal jsem si, že ho rozřežu… ten strom, pochopitelně… ale nemůžu nahodit pilu… Přišla mě

na dvě stě dolarů, mrcha… a… a…“

V krku mu naprázdno zacvakalo. Pusa se ještě chvíli hýbala, jako kdyby bezzubými dásněmi

přežvykoval datle. Na okamžik jsem se zděsil, že se mi tam rozbrečí jako děcko na pískovišti.

Pak se ale trochu ovládl, pokrčil rameny a napůl se odvrátil, jako by si chtěl prohlédnout ty

špalky, které jsem odřezal.

„Na tu pilu se můžeme podívat,“ řekl jsem. „Auto jsi měl pojištěné?“

„Jo,“ trpce se usmál, „jako ty loděnici.“

Pochopil jsem, jak to myslí, a vzpomněl jsem si, co o pojištění říkala Steff.

„Poslyš, Dave, napadlo mě, jestli bych si od tebe nemohl půjčit saaba a sjet si do města.

Potřeboval bych chleba, salám a pivo. Hodně piva.“

„Chystáme se tam s Billym ve scoutu,“ odpověděl jsem. „Pojeď s námi, jestli chceš. Teda,

pokud mi pomůžeš odtáhnout zbytek toho stromu ke straně.“

„S radostí.“

Popadl jeden konec, ale nedokázal ho úplně nadzvednout, takže většina práce stejně zůstala

na mně. Ale společnými silami se nám ho přece jen podařilo svalit dolů do křoví. Norton

funěl námahou a tváře měl skoro fialové. Po všem tom vztekání, které si užil se startovacím

lankem motorové pily, jsem měl trochu obavy o jeho srdce.

„Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se ho, a přestože ještě ztěžka oddechoval, přikývl. „Tak pojď se

mnou k nám. Nějaké pivo tam pro tebe najdu.“

„Díky,“ řekl. „Jak se má Stephanie?“ Pomalu se mu začínala vracet někdejší uhlazená

nafoukanost, která mě na něm vždycky tak štvala.

„Skvěle, díky za optání.“

„A kluk?“

„Taky dobře.“

„To rád slyším.“

Steff vyšla ven, a když poznala, koho jí vedu, na chvíli se překvapeně zarazila. Norton se

usmál a přejel jí pohledem po přiléhavém tričku. Vlastně se zas až tolik nezměnil.

„Ahoj, Brente,“ pozdravila opatrně. Pod rukou jí vystrčil hlavu Billy.

„Ahoj, Stephanie. Ahoj, Billy.“

„Brentův thunderbird to v bouřce pěkně schytal,“ vysvětlil jsem jí. „Prý má střechu

napadrť.“

„Ale ne!“

Norton vyfasoval jedno naše pivo a převyprávěl to celé znovu. Já už usrkával třetí, ale nijak

opilý jsem se zatím necítil; patrně jsem ta dvě předešlá stačil vypotit stejně rychle, jako jsem

je pil.

„Až pojedeme s Billym do města, sveze se s námi.“

„Možná se trochu projedete. Třeba budete muset až do Shop-and-Save v Norwayi.“

„Proč?“

„No jestli je Bridgton taky bez proudu…“

„Mamka povídala, že všechny kasy a další věci taky potřebujou elektriku.“

V tom měla pravdu.

„Máš ještě ten seznam?“

Poplácal jsem si zadní kapsu.

Zadívala se na Nortona. „Moc mě mrzí, jak to dopadlo s Carlou, Brente. Všechny nás to

mrzí.“

„Díky,“ pokýval hlavou. „Vážně díky.“

Rozhostilo se další trapné ticho, které po chvíli přerušil Billy. „Už pojedeme, tati?“ Byl

převlečený do džínů a na nohou měl tenisky.

„Jo, už bychom mohli. Jak jsi na tom, Brente?“

„Dej mi ještě jedno pivo na cestu a můžu vyrazit.“

Steffy se zamračila. S filozofií „jednoho na cestu“ nikdy nesouhlasila a neměla ráda ani

chlapy, kteří jezdí s plechovkou budweiseru na klíně. Nepatrně jsem na ni kývl a ona pokrčila

rameny. Neměl jsem chuť se teď s Brentem dohadovat. Přinesla mu pivo.

„Díky,“ řekl, ale v podstatě nikomu neděkoval, spíš jen tak naprázdno pronesl to slovo. Řekl

to podobně, jako děkujete servírce v restauraci. Obrátil se ke mně. „Veď nás, náčelníku.“

„Ještě moment,“ řekl jsem a zamířil do obýváku.

Norton mě následoval a zhrozil se nad břízou, ale mě v tu chvíli nezajímala ani bříza, ani

náklady na nové okno. Zahleděl jsem se prosklenými šoupacími dveřmi na jezero. Zatímco

jsem řezal stromy, asi o dva stupně se oteplilo a větřík byl teď o něco svěžejší. Čekal jsem, že

ta zvláštní ranní mlha bude už určitě pryč, ale nebyla. Naopak se ještě přiblížila. Už zakrývala

polovinu jezera.

„Taky už jsem si toho všimnul,“ ozval se za mnou důležitě Norton. „Podle mě je to nějaká

teplotní inverze.“

Nelíbilo se mi to. Stoprocentně jsem věděl, že jsem takovou mlhu ještě nikdy neviděl.

Především mě znervózňoval ten její dokonale rovný okraj. Nic v přírodě není dokonale rovné;

rovnou čáru vymyslel až člověk. A navíc ta čirá, oslnivá bělost, všude úplně stejná a bez

jediného zalesknutí vlhkosti. Nacházela se už jen nějakých osm set metrů daleko a ještě

výrazněji kontrastovala s modrou vodní hladinou a nebem.

„Pojďte už, tati!“ Billy mě tahal za kalhoty.

Všichni jsme se vrátili do kuchyně. Brent Norton se naposledy ohlédl na strom, který nám

vrazil do obýváku.

„Škoda, že to nebyla jabloň, co?“ poznamenal bystře Billy. „To říkala máma. Celkem

sranda, že jo?“

„Tvoje máma je vážně číslo, Billy,“ přikývl Norton. Zběžně prohrábl Billymu vlasy a znovu

se zahleděl na předek Steffina trička. Ne, tohohle člověka si opravdu nikdy neoblíbím.

„A nechceš jet s námi, Steff?“ zeptal jsem se. Bůhvíproč jsem si najednou přál, aby se k nám

přidala.

„Ne, radši zůstanu doma a půjdu plet zahrádku,“ odmítla. Na moment pohlédla na Nortona a

pak zpátky na mě. „Mám pocit, že dneska dopoledne jsem tady to jediné, co se nepotřebuje

ničím dobíjet.“

Norton se až příliš halasně rozesmál.

Chápal jsem, jak to myslí, ale přesto jsem to zkusil ještě jednou. „Vážně nechceš jet?“

„Vážně,“ odpověděla pevně. „Rozcvička na zahradě mi jenom prospěje.“

„Nebuď zbytečně dlouho na sluníčku.“

„Vezmu si slamák. Až se vrátíte, udělám obložené chleby.“

„Fajn.“

Nastavila mi tvář, abych jí dal pusu. „Jeď opatrně. Povalené stromy můžou být i na Kansas

Road.“

„Pojedu.“

„A ty na sebe taky dávej pozor,“ řekla Billymu a dala mu pusu na tvář.

„Dobře, mami.“ Vyrazil ze dveří, jen za ním vrzla síť proti hmyzu.

My s Nortonem jsme vykročili za ním. „Co kdybychom nejdřív zajeli k tobě a odřízli ten

strom, co ti spadnul na birda?“ navrhl jsem. Najednou mě napadly tisíce důvodů, proč

bychom měli odjezd do města odložit.

„Já se na něj nedokážu ani podívat, dokud se nenajím a nedostanu do sebe dalších pár

plechovek tohohle,“ odmítl Norton a zvedl pivo. „Stejně už ho nezachráníme, Dave,

kamaráde.“

Nelíbilo se mi ani to, že mi říká kamaráde.

Usadili jsme se všichni na přední sedačce scoutu (vzadu v rohu garáže se jako předzvěst

budoucích Vánoc žlutě leskly čepele mého sněžného pluhu značky Fisher) a já vycouval ven.

Pod koly nám zapraskaly větrem nanesené větvičky. Steff stála na betonovém chodníčku,

který vedl k záhonům se zeleninou na nejzápadnějším konci našeho pozemku. Měla rukavice,

v jedné ruce držela zahradnické nůžky a v druhé hrabičky. Nasadila si svůj starý slamák se

zvlněnou krempou a do tváře jí dopadal pruh stínu. Dvakrát jsem zlehka zatroubil a ona na

pozdrav zvedla ruku s nůžkami. Vyrazili jsme na cestu. Od té doby už jsem svou ženu

neviděl.

Na Kansas Road jsme museli jednou zastavit. Od chvíle, kdy tudy projela dodávka Mainské

energetiky, se na silnici zřítila poměrně vysoká borovice. Spolu s Nortonem jsme vystoupili a

odsunuli ji aspoň natolik, abych se kolem protáhl se scoutem. Měli jsme ruce celé od smůly.

Billy nám chtěl pomáhat, ale odehnal jsem ho. Bál jsem se, aby mu nějaká větev nevypíchla

oko. Staré stromy mi vždycky připomínaly enty z Tolkienovy úžasné ságy o Pánovi prstenů.

Připadaly mi ale jako ti zlí enti. Staré stromy chtějí lidem ubližovat. Nesejde na tom, jestli

jdete na sněžnicích, jedete na běžkách, nebo se jen procházíte po lese. Staré stromy vám chtějí

ublížit a myslím si, že kdyby mohly, nejradši by vás připravily o život.

Jinak byla Kansas Road volná, jen jsme na několika dalších místech viděli spadlé vedení.

Asi půl kilometru za kempem Vicki-Linn ležel v příkopu povalený celý elektrický sloup a

těžké dráty měl zamotané kolem vršku jako rozcuchané vlasy.

„To teda byla bouřka,“ prohodil Norton medovým hlasem nacvičeným ze soudní síně;

tentokrát se ale nesnažil vypadat důležitě, jen vážně.

„Jo, to byla.“

„Koukej, tati!“

Billy ukazoval na trosky Ellitchovic stodoly. Dvanáct let se unaveně hrbila na zadním poli

Thomase Ellitche, po pás zarostlá slunečnicemi a zlatobýlem. Každý podzim jsem si říkal, že

další zimu už nevydrží. A každé jaro tam pořád stála. Dnes už ne. Zůstaly jen zubaté trosky a

střecha, na které nezbyl téměř žádný šindel. Bylo po ní. A mě to bůhvíproč hluboko uvnitř

velice silně, skoro zlověstně zasáhlo. Bouře přišla a nadobro ji rozdrtila.

Norton do sebe naklopil zbytek piva, zmačkal v pěsti plechovku a bez zájmu ji hodil na

podlahu. Billy už otevřel pusu, že mu něco řekne, ale pak ji zase zavřel – hodný kluk. Norton

byl z New Jersey, kde žádný zákon na vratné láhve a plechovky nemají; nezbývalo mi než mu

ten pěticent odpustit, když jsem se každou chvíli sám málem zapomněl.

Billy si začal hrát s rádiem, tak jsem mu řekl, ať zkusí naladit VOXO. Dojel až na 92 FM,

ale neozvalo se nic než prázdné šumění. Podíval se na mě a pokrčil rameny. Zamyslel jsem se.

Které další stanice vysílaly zpoza té podivné mlhy?

„Zkus WBLM,“ řekl jsem.

Přeladil na druhý konec stupnice. Přešel při tom přes WJBQ-FM a WIGY-FM, které vysílaly

jako obyčejně… ale WBLM, nejvýznamnější mainská stanice, která hraje současný rock,

mlčela.

„Zvláštní,“ řekl jsem.

„Co?“ zeptal se Norton.

„Nic. Jen přemýšlím nahlas.“

Billy přeladil zpátky na hudební guláš na WJBQ. Za chvíli jsme byli ve městě.

Prádelna Norge u nákupního střediska byla zavřená, protože mincovní pračky bez elektřiny

pochopitelně nefungovaly, ale jak Bridgtonská lékárna, tak supermarket Federal Foods měly

otevřeno. Parkoviště bylo celkem nacpané, jako uprostřed léta vždycky, a většina aut měla

jinou než mainskou značku. Tu a tam postávaly na slunci hloučky lidí, chlapi pohromadě s

chlapama, ženské se ženskýma, a rozumovali o bouřce.

Zahlédl jsem paní Carmodyovou, obchodnici s vycpanými zvířaty a vodou z vykotlaných

pařezů. Zaplula do supermarketu vymóděná v úžasném kanárkově žlutém kalhotovém

kostýmu. Na jednom předloktí nesla zavěšenou kabelku velikosti menšího cestovního kufru.

Pak kolem mě proburácel nějaký idiot na yamaze, přední nárazník minul jen o pár centimetrů.

Měl džínovou bundu a zrcadlovky, ale jel bez helmy.

„Koukej na toho debila,“ zavrčel Norton.

Objel jsem celé parkoviště a hledal nějaké dobré místo. Žádné tu nebylo. Už jsem se začínal

smiřovat s tím, že budeme muset jít až z druhého konce pěšky, když se na mě usmálo štěstí.

Hned z první řady přede dveřmi do obchodu couval světle zelený cadillac velikosti slušné

osobní jachty. Jakmile vyjel ven, vklouzl jsem na jeho místo.

Svěřil jsem Billymu Steffin seznam. Bylo mu sice teprve pět, ale nápisy na výrobcích přečíst

uměl. „Vezmi si košík a začni. Já zatím cinknu mámě. Pan Norton ti pomůže. A já jsem za

chvíli u vás.“

Vystoupili jsme a Billy okamžitě chytil pana Nortona za ruku. Když byl menší, učili jsme

ho, že když jde přes parkoviště, vždycky se musí někoho držet za ruku, a zatím se toho zvyku

nezbavil. Norton se na okamžik zatvářil překvapeně, ale pak se pousmál. Skoro jsem mu i

odpustil, jak osahával Steff pohledem. Společně vešli do supermarketu.

Já jsem zamířil k telefonnímu automatu, který stál u zdi mezi lékárnou a prádelnou. Nějaká

zapocená žena v tmavočervených opalovačkách tam opakovaně mačkala tlačítko pro

přerušení hovoru. S rukama v kapsách jsem se postavil za ní a zamyslel jsem se, proč si o

Steff dělám takové starosti, a proč by ty starosti měly nějak souviset s tou bílou, ale

nelesknoucí se mlhou, s rozhlasovými stanicemi, které přestaly vysílat… a s projektem

Arrowhead.

Žena v tmavočervených opalovačkách měla spálená a pihovatá široká ramena. Vypadala

jako přerostlé zpocené, oranžové dítě. Praštila sluchátkem do vidlice, otočila se k lékárně a

vtom si všimla mě.

„Ani tam nic nehažte,“ poradila mi. „Pořád jen tá-tá-tá.“ Naštvaně odešla.

Měl jsem nutkání plácnout se do čela. Pochopitelně, někde spadly telefonní dráty. Některé

sice vedly pod zemí, ale rozhodně ne všechny. I tak jsem telefon zkusil. Steff o místních

telefonních automatech říká, že jsou paranoidní. Desetník se do nich neháže rovnou, nejdřív

se vám ozve oznamovací tón a vy zkusíte zavolat. Když to někdo zvedne, spojení se

automaticky přeruší a musíte vhodit desetník dřív, než vám člověk na druhé straně zavěsí. Je

to otravný systém, ale tentokrát jsem díky němu ušetřil desetník. Neozval se mi oznamovací

tón. Přesně jak povídala ta dáma, pořád jen tá-tá-tá.

Zavěsil jsem a pomalu jsem zamířil k supermarketu, právě včas, abych se stal svědkem

takového menšího komického výstupu. Postarší pár se v živém hovoru blížil ke vchodovým

dveřím. A v tom živém hovoru narazili přímo do nich. Sklo se otřáslo a paní překvapeně

vyjekla. Nechápavě se na sebe podívali. Pak se rozesmáli, stařík s jistou námahou své

manželce dveře otevřel – tyhle automatické dveře na fotobuňku jsou docela těžké – a vešli

dovnitř. Výpadek elektřiny vás zaskočí při stovce nejrůznějších příležitostí.

Roztáhl jsem si dveře po nich a okamžitě jsem si uvědomil, že neběží klimatizace. Obyčejně

ji mají v létě zapnutou na takový výkon, že kdybyste v supermarketu zůstali přes hodinu,

skončili byste s omrzlinami.

Jako většina moderních obchodů byl i Federal Foods koncipován jako jakýsi Skinnerův box

– moderní marketingové postupy vidí ve všech zákaznících bílé krysy. Věci, které opravdu

potřebujete, základní potraviny jako chleba, mléko, maso, pivo a mražené obědy, se vždycky

nacházejí v tom nejvzdálenějším koutu. Abyste se k nim dostali, musíte projít kolem všech

druhů zboží, které moderního člověka lákají ke koupi – od zapalovačů až po gumové kosti pro

psy.

Za vchodovými dveřmi byla ulička s ovocem a zeleninou. Rozhlédl jsem se po ní, ale

Nortona ani svého syna jsem tu nikde neviděl. Postarší paní, která před chvíli narazila do

dveří, si prohlížela grepy. Její manžel připravil síťovku, aby měli kam nákup ukládat.

Prošel jsem uličkou a odbočil doleva. Našel jsem je ve třetí uličce. Billy dumal nad řadami

pytlíků s pudinky a instantními moučníky. Norton mu stál za zády a zíral do Steffina

seznamu. Tvářil se tak zmateně, že jsem se musel usmát.

Propletl jsem se mezi napůl plnými košíky (Steff evidentně nebyla jediná, koho popadla

křečkovská mánie) a okounějícími zákazníky až k nim. Norton vzal z horního regálu dvě

plechovky dortové náplně a postavil je do vozíku.

„Jak vám to jde?“ oslovil jsem je a Norton se ke mně s viditelnou úlevou otočil.

„Docela dobře, co, Billy?“

„Jasně,“ přikývl Billy, ale neodpustil si poněkud povýšenou poznámku: „Pan Norton toho

spoustu taky nedokáže přečíst, tati.“

„Ukaž,“ vzal jsem si seznam.

Norton si každou z položek, kterou už s Billym vzali – bylo jich asi deset, včetně mléka a

šestibalení coly – úhledně, právnicky odfajfkoval. Dalších zhruba deset věcí ještě zbývalo.

„Musíme se vrátit k ovoci a zelenině,“ řekl jsem. „Chce nějaká rajčata a okurky.“

Billy začal otáčet košík a Norton poznamenal: „Měl by ses zajít podívat ke kasám, Dave.“

Došel jsem se tam podívat. Nic podobného jsem v životě neviděl. Leda snad v novinách, kde

podobné fotky, vždycky v doprovodu nějakého vtipného titulku, otiskují během okurkové

sezóny. Byly otevřené jen dvě kasy a obě fronty lidí, kteří čekali na spočítání nákupu, se táhly

až za téměř vybrakované regály s chlebem, za nimi se stáčely doprava a u boxů s mraženými

potravinami mizely z dohledu. Žádná z nových počítačových registračních pokladen

nefungovala. V otevřených uličkách seděly dvě utrápené dívky a sčítaly nákupy na kapesních

kalkulačkách. U každé z nich stál jeden ze zástupců vedoucího supermarketu, Bud Brown a

Ollie Weeks. Ollie mi byl docela sympatický, ale Buda Browna jsem moc nemusel, protože se

obyčejně choval jako nějaký Charles de Gaulle supermarketového světa.

Když dívky překontrolovaly svůj součet, Bud nebo Ollie připnuli k zákazníkovu šeku nebo

bankovkám účtenku a přihodili vše do krabice, kterou používali jako provizorní pokladnu.

Všichni vypadali zpocení a unavení.

„Doufám, že sis vzal něco pěkného na čtení,“ podotkl Norton, když se vynořil vedle mě. „V

té frontě si chvíli postojíme.“

Znovu jsem si vzpomněl na Steff, jak čeká sama doma, a projela mnou nová další vlna

znepokojení. „Běž si zařídit svůj nákup,“ řekl jsem mu. „My už s Billym ten zbytek

zvládneme.“

„Mám vzít pár piv i pro tebe?“

Zamyslel jsem se nad tím, ale ani přes to obnovení přátelských vztahů jsem neměl chuť

strávit odpoledne tím, že bych se s Brentem Nortonem opíjel. Rozhodně ne v době, kdy se

kolem našeho domu dělo tolik divných věcí.

„Promiň, Brente,“ odpověděl jsem, „pivo budu muset nechat na později.“

Měl jsem pocit, že mu trochu ztuhl výraz ve tváři. „Dobře,“ odvětil krátce a odešel. Vtom

mě za košili zatahal Billy.

„Mluvil jsi s mámou?“

„Ne. Telefon nefungoval. Asi spadly i tyhle dráty.“

„Máš o ni strach?“

„Ne,“ zalhal jsem. Měl jsem strach, i když jsem sám netušil proč. „Samozřejmě že nemám.

Ty jo?“

„Néééé…“ Ale měl. Vypadal dost nesvůj. Měli jsme se sebrat a vrátit se. Ale možná bylo

pozdě už v téhle chvíli.

III. Blíží se mlha.

K oddělení s ovocem a zeleninou jsme se propracovávali jako lososi, když táhnou proti

proudu. Zahlédl jsem pár známých tváří – Mikea Hatlena, jednoho z našich radních, paní

Repplerovou ze základní školy (kde děsila bůhvíkolik generací třeťáků a teď se tu ušklíbala

nad ananasovými melouny), paní Trumanovou, která občas hlídala Billyho, když jsme si se

Steff chtěli někam vyrazit –, ale většinou to byli dovolenkáři, kteří se přišli zásobit

konzervovanými potravinami a vtipkovali tu spolu, jak teď žijí „v divočině“ se vším všudy.

Pult s čerstvými uzeninami byl probraný stejně důkladně jako krabice se šestákovými romány

na dobročinném bazaru; nezůstalo nic kromě pár balíčků boloňského salámu, trošky

zapečených těstovin a jedné osamělé, falické klobásy.

Přidal jsem do košíku rajčata, okurky a skleničku majonézy. Chtěla slaninu, ale žádná tu

nezbyla. Vzal jsem místo ní boloňský salám, i když ten většinou pozřu jen s krajním

sebezapřením, protože nedokážu vyhnat z hlavy tu zprávu Úřadu pro potraviny a léčiva, že

každé balení obsahuje drobné množství hmyzích ostatků – takový bonus započtený v ceně.

„Hele,“ ozval se Billy, když jsme zabočili do čtvrté uličky. „Támhle jsou vojáci.“

Byli tam dva, jejich šedohnědé uniformy výrazně vystupovaly na mnohem jasnějším pozadí

letního a sportovního oblečení. Vzhledem k tomu, že projekt Arrowhead sídlil jen nějakých

padesát kilometrů daleko, byli jsme tu na občasné návštěvy nějakých těch pánů od armády

zvyklí. Tihle dva bažanti se podle všeho ještě ani nemuseli holit.

Sklopil jsem oči ke Steffinu seznamu a zjistil jsem, že máme všechno… ne, skoro, ale ještě

ne úplně. Úplně dospod, jako by ji to napadlo až na poslední chvíli, naškrábala: Láhev

Lancers? To mi přišlo jako dobrý nápad. Dát si večer, až Billy odpadne do postele, pár

skleniček vína a pak se před spaním pěkně dlouze a zvolna pomilovat.

Nechal jsem vozík stát, propracoval jsem se uličkou k vínům a vzal jednu láhev. Když jsem

se vracel, procházel jsem kolem velkých dvojitých dveří do skladu a zaslechl jsem odtud

neochvějný řev slušně velkého generátoru.

Usoudil jsem, že bude nejspíš dost velký na to, aby dokázal udržet chladicí boxy v chladu,

ale zase ne tak velký, aby mohl pohánět i vchodové dveře, pokladny a všechno další

elektrické vybavení. Znělo to, jako kdyby tam vzadu vrčela motorka.

Sotva jsme se zařadili do fronty, objevil se Norton. Nesl si dvě šestibalení piva Schlitz Light,

bochník chleba a tu klobásu, které jsem si všiml před pár minutami. Postavil se do fronty za

nás. Bez klimatizace bylo v supermarketu dost vedro a mně blesklo hlavou, proč někoho ze

zaměstnanců nenapadne aspoň zapřít dveře, aby zůstaly otevřené. Před chvílí jsem si o dvě

uličky vedle všiml Buddyho Eagletona v té červené zástěře, jen tam okouněl a nic pořádného

nedělal. Generátor monotónně vrčel. Začínala mě z toho bolet hlava.

„Dej si ty věci k nám, než ti něco upadne,“ řekl jsem.

„Díky.“

Fronty se teď táhly až za mražené potraviny; lidi museli každou chvíli uhýbat někomu, kdo

se chtěl dostat k boxům, takže bylo slyšet samé „s dovolením“ a „promiňte“. „To zas bude

den na píču,“ ozval se nevrle Norton a já se trochu zamračil. Takhle drsná mluva nebyla právě

vhodná pro Billyho uši.

Když se fronta pohnula kupředu, řev generátoru se trochu ztišil. Začali jsme se s Nortonem

bavit chvíli o tom, chvíli o onom, bedlivě jsme se vyhýbali veškerým zmínkám o tom

nepříjemném pozemkovém sváru, který skončil až před obecním soudem, a drželi jsme se spíš

takových věcí jako baseballu a počasí. Nakonec jsme svou skrovnou zásobu společenských

témat vyčerpali a oba jsme zmlkli. Billy se ošíval vedle mě. Fronta se plazila kupředu. Teď

jsme měli po pravici mražené obědy a po levici dražší vína a šampaňské. Když jsme

postoupili k levnějším vínům, napadlo mě, že bych mohl vzít láhev Ripplu, vína mého

bouřlivého mládí. Nevzal jsem ji. Zas tak bouřlivé mládí to stejně nebylo.

„Proč sakra nemůžou pohnout kostrou, tati?“ zeptal se Billy. Pořád vypadal dost nesvůj a

vtom, na okamžik, se ta mlha nepokoje, která se usadila uvnitř ve mně, trochu rozestoupila a

na mě vykouklo cosi z druhé strany – oslnivá, kovová tvář strachu. Pak ten pocit přešel.

„Jen klid, indiáne,“ řekl jsem.

Už jsme se dostali až k regálům s chlebem – do místa, kde se obě fronty stáčely doleva.

Viděli jsme na kasy, na ty dvě otevřené, i na zbylé čtyři, opuštěné, s malými cedulkami na

nehybných posuvných pásech, na nichž stálo VYBERTE SI PROSÍM JINOU POKLADNU a

WINSTON. Za kasami se nacházelo velké, dělené okno se zrcadlovým sklem, s výhledem na

parkoviště a křižovatku státních silnic č. 117 a č. 302 vzadu. Výhled částečně zastiňovaly bílé

zadní stěny billboardů inzerujících aktuální slevy a nejnovější dárek, jímž byla sada knih s

názvem Encyklopedie Matky přírody. Stáli jsme ve frontě, která nás nakonec měla dovést k

pokladně, nad níž měl dohled Bud Brown. Pořád jsme ale před sebou měli asi třicet lidí.

Nejsnáz se mezi nimi dala rozpoznat paní Carmodyová v tom zářivě žlutém kalhotovém

kostýmu. Vypadala jako reklama na žlutou zimnici.

Najednou se v dálce rozezněl pronikavý jekot. Rychle sílil a brzy přešel v divoké jódlování

policejní sirény. Na křižovatce se ozvalo troubení, pak skřípění brzd a pneumatik. Neviděl

jsem tam – měl jsem výhled na opačnou stranu –, ale podle hlasitosti sirény se dalo poznat,

kdy se policejní vůz přiblížil k supermarketu, minul ho a začal se vzdalovat. Pár lidí opustilo

frontu, ale moc jich nebylo. Čekali příliš dlouho na to, aby riskovali, že přijdou o místo.

Norton se šel podívat; věci měl v našem košíku. Po chvíli se vrátil a zařadil se zpátky do

fronty. „Místní poldové,“ řekl.

Pak začala ječet městská požární siréna, pozvolna vystoupala k pronikavému vřeštění, o

něco zvolnila, pak začala znovu stoupat. Billy mě chytil za ruku – pevně ji sevřel. „Co je to,

tati?“ zeptal se, a hned nato: „Nestalo se nic mamce?“

„Nejspíš požár někde na Kansas Road,“ ozval se Norton. „Ty spadlé dráty po bouřce. Za

chvilku tudy pojedou hasiči.“

Tím získalo moje znepokojení jasný tvar. Spadlé dráty ležely i na naší zahradě.

Bud Brown řekl něco pokladní, na kterou dohlížel; natahovala krk, aby viděla, co se děje.

Začervenala se a začala znovu ťukat čísla na kalkulačce.

Nechtěl jsem stát v téhle frontě. Najednou jsem v ní za nic na světě nechtěl stát. Jenže se

znovu pohnula kupředu a byl bych blázen, kdybych ji teď opustil. Už jsme se dostali ke

kartónům cigaret.

Někdo se protlačil vchodovými dveřmi, nějaký mladík. Myslím, že to byl ten kluk, co jsme

ho málem porazili, když jsme přijížděli, ten bez helmy na yamaze. „Mlha!“ zařval na celý

obchod. „Měli byste se jít podívat na tu mlhu! Valí se sem po Kansas Road!“ Lidi se po něm

ohlíželi. Oddechoval, jako kdyby pěkný kus cesty běžel. Nikdo nic neříkal. „Měli byste to

vidět, vážně,“ zopakoval, tentokrát spíš defenzivně. Lidi se na něj dívali a někteří

přešlapovali, ale nikdo nechtěl přijít o místo ve frontě. Těch pár nakupujících, kteří se ještě do

žádné fronty nezařadili, nechalo vozíky stát a prošlo mezi volnými kasami, aby zjistili, o čem

to mluví. Vysoký chlap v letním klobouku s kašmírovou páskou (přesně takovém, jaký

nevidíte téměř nikde jinde než v televizních reklamách na pivo zasazených na nějaké zahradní

grilování) trhnutím otevřel dveře a několik lidí – deset, možná dvanáct – společně s ním vyšlo

ven. Mladík se k nim přidal.

„Nevětrejte zbytečně, máme tu klimošku,“ zahlásil jeden z vojáků a pár lidí se zasmálo. Já

ne. Já jsem viděl, jak se mlha blíží po jezeře.

„Nechceš se tam taky zaběhnout podívat, Billy?“ ozval se Norton.

„Ne,“ odpověděl jsem bez rozmýšlení za něj.

Fronta opět postoupila o kus dopředu. Lidi natahovali krky a vyhlíželi mlhu, o které mluvil

ten mladík, ale nebylo vidět nic než jasné modré nebe. Někdo prohodil, že si ten kluk určitě

dělal srandu. Kdosi další odpověděl, že ani ne před hodinou viděl takovou divnou mlhu nad

jezerem. Siréna pořád ještě ječela. Nelíbilo se mi to. Skoro jako by zvěstovala nějakou

opravdu kolosální zkázu.

Další lidi se vyšli podívat ven. Několik jich dokonce opustilo svá místa ve frontě, což trochu

urychlilo postup. Pak dovnitř strčil svou prošedivělou hlavu starý John Lee Frovin, který dělá

automechanika u pumpy Texaco, a křikl: „Haló! Nemá tady někdo foťák?“ Rozhlédl se, pak

hlavu zase vystrčil.

To zvedlo novou vlnu vzrušení. Jestli to stálo za vyfocení, pak to určitě stálo i za vidění.

Najednou se supermarketem rozlehl chraplavý, ale i tak silný hlas paní Carmodyove:

„Nechoďte tam!“

Všichni se k ní otočili. Uspořádaný dvojstup front se začínal rozpadat, jak se lidi odcházeli

podívat na mlhu, odtahovali se od paní Carmodyové nebo se motali kolem a hledali své

přátele. Jedna poměrně pěkná mladá dáma v brusinkovém tričku a tmavozelených kalhotách

si paní Carmodyovou zamyšleně přeměřovala pohledem. Několik oportunistů využilo nastalé

situace k tomu, aby si polepšili o pár míst. Pokladní vedle Buda Browna se znovu ohlížela

přes rameno a Brown jí dlouhým prstem poklepal na záda. „Věnujte se tomu, co děláte,

Sally.“

„Nechoďte tam!“ zaječela znovu paní Carmodyová. „Je to smrt! Cítím, že tam venku je

smrt!“

Bud a Ollie Weeks, kteří ji oba znali, se tvářili jen netrpělivě a podrážděně, ale dovolenkáři v

jejím okolí se začali bez ohledu na svá místa ve frontě moudře rozestupovat. Bezdomovci ve

velkých městech působí stejně, lidi se od nich odtahují, jako kdyby od nich mohli chytit

nějakou nakažlivou chorobu. Ale kdo ví? Možná by mohli.

Události se začínaly řítit čím dál rychleji a nesouvisleji. Do obchodu vklopýtal nějaký muž.

Tekla mu krev z nosu. „Něco v tý mlze!“ vykřikl a Billy se přitiskl k mé noze – nevím, jestli

ho víc vylekal mužův rozbitý nos, nebo jeho slova. „Něco v tý mlze! Něco v tý mlze odneslo

Johna Lee! Něco –“ Dovrávoral k polici se zahradním hnojivem pod oknem a posadil se na ni.

„Něco v tý mlze odneslo Johna Lee a já slyšel, jak řve!“

Situace se proměnila. Všeobecná nervozita vyvolaná bouří, policejní a pak i požární sirénou,

výpadkem proudu, který americkou psýchu aspoň trochu vykolejí vždy, a vytrvale bytnějící

atmosférou neklidu z toho, že je něco… že je něco jinak (nenapadá mě, jak to lépe popsat),

způsobila, že se celá masa lidí dala do pohybu.

Ne že by se všichni někam rozběhli. To ne, to byste si z toho měli úplně mylný dojem.

Nikdo nikam neběžel – nebo přinejmenším většina nikam neběžela. Ale šli. Někteří došli

prostě jen k té velké výloze za kasami, aby se podívali ven. Jiní zamířili i s nezaplaceným

nákupem v ruce ze dveří. Bud Brown je hned začal sekýrovat a důležitě na ně pokřikovat:

„Hej, pane! Ještě jste za to nezaplatil! Hej, vy! Vraťte se zpátky s těmi rohlíky!“

Někdo se mu začal smát. Doslova hýkal smíchy a působilo to tak komicky, že se i ostatní

začali usmívat. Usmívali se, ale tvářili se zmateně, nejistě a nervózně. Pak se nahlas rozesmál

další člověk a Brown celý zrudl. Právě se kolem něj tlačila nějaká paní, aby se podívala z

okna – u skleněných tabulí už postávala řada zvědavců jako u děravého plotu kolem

staveniště –, Bud jí vytrhl krabici hub a ona se na něj rozkřikla: „Vraťte mi moje houbičky!“

Tahle nezvyklá zdrobnělina ohromně rozesmála další dva muže, kteří stáli opodál – a v

supermarketu to opravdu začínalo vypadat jako v blázinci. Paní Carmodyová znovu

zahalekala, ať tam nikdo nechodí. Požární siréna bez ustání ječela, jako nějaká stará hysterka,

která u sebe doma vyplašila vandráka. A Billy se rozbrečel.

„Tati, proč je ten pán od krve? Proč je ten pán od krve?“

„Je v pořádku, Bille, jen se mu spustila krev z nosu, nic se mu nestalo.“

„Co myslel tím, že je něco v mlze?“ zeptal se Norton. Mračil se, což mělo patrně znamenat,

že neví, co si o tom má myslet.

„Tati, já mám strach,“ zafňukal Billy. „Můžeme jet domů?“

Někdo do mě vrazil tak hrubě, že jsem zavrávoral. Zvedl jsem Billyho do náruče. I já jsem

měl strach. Zmatek rostl. Sally, pokladní vedle Buda Browna, se začala zvedat a on ji popadl

za límec červené haleny. Halena se roztrhla. Sally zkřivila tvář, plácla ho přes ruku a zaryla

do ní nehty. „Dejte ze mě ty pracky pryč!“ rozkřikla se.

„Co si na mě budeš otvírat hubu, ty náno,“ opáčil Brown, ale bylo vidět, že ho tím dost

zaskočila.

Znovu se po ní natáhl, ale Ollie Weeks ho zostra okřikl: „Bude! Zklidni se!“

Někdo další vykřikl. Vyložená panika zatím nepanovala, ale pomalu se mezi nás začínala

vkrádat. Oběma dveřmi proudili lidi ven. Ozval se řinkot skla a na podlaze zašuměla coca-

cola.

„Co to sakra je?“ zvolal Norton.

Venku se totiž začínalo stmívat… i když to není úplně přesné. V první chvíli mě nenapadlo,

že se stmívá, ale že v obchodě zhasla světla. Čistě reflexivně jsem zvedl oči k zářivkám – a

nebyl jsem sám. Na okamžik, než jsem si vzpomněl na výpadek proudu, jsem si myslel, že za

tu proměnu světla mohou skutečně ony. Pak mi ale došlo, že byly zhasnuté po celou dobu, co

jsme byli v supermarketu, a dosud se mi tu takové šero nezdálo. Pak jsem to pochopil, ještě

před tím, než lidi u oken začali pokřikovat a ukazovat.

Blížila se mlha.

Na parkoviště se vlila vjezdem z Kansas Road a i takhle zblízka vypadala úplně stejně, jako

když jsme si jí prvně všimli na protějším břehu jezera. Byla bílá a jasná, ale vůbec neodrážela

sluneční paprsky. Postupovala rychle a zastínila už většinu slunce. Místo něj teď visela na

obloze jen stříbrná mince, jako zimní měsíc v úplňku schovaný za hodně řídkým mrakem.

Rozlévala se lenivým tempem. Bůhvíproč jsem si při pohledu na ni vzpomněl na tu včerejší

průtrž mračen. V přírodě existují mocné síly, které málokdy poznáme na vlastní kůži –

zemětřesení, hurikány, tornáda –, a ačkoli jsem rozhodně neviděl všechny, viděl jsem dost na

to, abych tušil, že se všechny pohybují tímhle líným, hypnotickým tempem. Přikovají vás na

místě, stejně jako Billyho a Steffy včera večer přikoval na místě ten pohled z našeho okna.

Mlha se bez zájmu převalila přes dvouproudou asfaltku a vymazala nám ji z dohledu. Pak

pohltila celý domek McKeonových pěkně rekonstruovaný v holandském koloniálním slohu.

Chvíli z té běloby ještě vykukovalo první patro vedlejšího zanedbaného činžáku, ale pak

zmizelo i to. Potom se ztratily značky při vjezdu na parkoviště – nejprve se rozplynulo

špinavě bílé pozadí a černý nápis DRŽTE SE VPRAVO se ještě pár okamžiků vznášel v

nicotě. Potom začala mizet auta.

„Co to sakra je?“ zeptal se znovu Norton a tentokrát se mu slyšitelně zadrhl hlas.

Mlha postupovala a se stejnou lehkostí požírala modré nebe i čerstvě položený černý asfalt.

Ještě ve vzdálenosti deseti metrů byla demarkační čára zcela jasně zřetelná. Měl jsem

nesmyslný pocit, že sleduju nějaký hodně vydařený vizuální efekt, nějaký vysněný trik z dílny

Willyse O’Briana nebo Douglase Trumbulla. Všechno se dělo tak rychle. Modré nebe se

zúžilo na pouhý pruh, pak na proužek, pak na tenounkou linku. Pak zmizelo. Prázdná běloba

se přitiskla až ke sklu široké výlohy. Dohlédl jsem skrz ni k odpadkovému koši asi metr

daleko, ale o moc dál ne. Matně jsem rozeznával přední nárazník našeho scouta.

Nějaká žena se rozječela, velice hlasitě a dlouze. Billy se ke mně přitiskl ještě pevněji. Třásl

se po celém těle jako uzlík volných drátů, kterými probíjí proud o vysokém napětí.

Jakýsi muž vykřikl a vyrazil jednou z opuštěných uliček ke dveřím. Právě to asi nakonec

odstartovalo masový úprk. Lidi se jeden přes druhého hnali do mlhy.

„Hej!“ zařval Brown. Nevím, jestli měl vztek, strach, nebo oboje. Obličej mu skoro

zfialověl. Na krku mu vystoupily žíly, tlusté skoro jako kabely k autobaterii. „Hej, lidi, to si

nemůžete odnášet. Vraťte sem všechny ty věci, to je krádež!“

Lidi se dál hrnuli ven, jen někteří odhodili věci stranou. Pár se jich rozjařeně smálo, ale těch

byla menšina. Vyšli ven do mlhy a nikdo z nás, kdo jsme zůstali uvnitř, je už nikdy neviděl.

Otevřenými dveřmi pronikal do supermarketu nevýrazný, štiplavý pach. Přede dveřmi se

pomalu hromadil dav. Lidi se tlačili a postrkovali. Začínala mě bolet ramena z toho, jak jsem

držel Billyho. Byl už docela těžký; Steff o něm občas říkala, že je její macek.

Norton se od nás odtrhl a zvolna zamířil ke dveřím. Tvářil se zamyšleně a trochu pobaveně.

Přendal jsem si Billyho do druhé ruky, abych Nortona stačil chytit, než se mi vzdálí z

dosahu. „Já bych tam nechodil,“ řekl jsem.

Otočil se ke mně. „Cože?“

„Radši počkáme a uvidíme.“

„Co uvidíme?“

„Nevím,“ odpověděl jsem.

„Nemyslíš si snad –“ začal, když vtom se z mlhy ozval křik.

Norton zmlkl. Strkanice u dveří se zarazila, potom obrátila směr. Halas vzrušené

konverzace, pokřikování a volání utichl. Tváře lidí u dveří najednou vypadaly prázdné, bledé

a dvourozměrné.

Křik v mlze neutichal, konkuroval požární siréně. Nechápal jsem, jak mohly lidské plíce

pojmout tolik vzduchu. „Proboha,“ vydechl Norton a projel si rukou ve vlasech.

Vtom křik náhle ustal. Ne že by pozvolna odumřel, něco ho rázně uťalo. Ještě jeden člověk

vyšel ven, svalnatý chlap v keprových kalhotách. Myslím, že chtěl zachránit toho, kdo tam

křičel. Ještě chvíli ho tam venku bylo vidět, skrz sklo a mlhu, jako kdybyste někoho sledovali

přes mléčnou pěnu v úzké sklenici. Potom (pokud vím, byl jsem jediný, kdo si toho všiml) se

objevilo cosi za ním, šedý stín v moři běloby. A měl jsem pocit, že ten chlap v keprových

kalhotách do mlhy ani tak nevběhl, jako ho tam spíš něco strhlo, jen překvapením zamával

rukama.

Na chvíli zavládlo v supermarketu naprosté ticho.

Venku se zničehonic rozzářilo souhvězdí měsíců. Sodíkové lampy na parkovišti,

nepochybně napájené podzemními elektrickými kabely, se právě probudily k životu.

„Nechoďte tam,“ pronesla paní Carmodyová ještě skřehotavějším hlasem. „Venku na vás

čeká smrt.“

Najednou nikdo neměl chuť jí odporovat nebo se jí smát.

Zvenku se ozval další výkřik, tentokrát tlumený a poměrně vzdálený. Billy v mé náruči

ztuhl.

„Co se to děje, Davide?“ zeptal se Ollie Weeks. Opustil své místo u pokladny. Na kulaté,

hladce oholené tváři se mu perlily velké kapky potu. „Co to je?“

„Ať se propadnu, jestli mám nejmenší představu,“ odpověděl jsem. Ollie vypadal dost

vyděšeně. Byl to starý mládenec, žil v pěkném domku u Highland Lake a občas si rád přihnul

v baru na Pleasant Mountain. Na baculatém malíčku levé ruky nosil prsten se safírem. Loni v

únoru vyhrál nějaké peníze ve státní loterii. Ten prsten si koupil za výhru. Vždycky jsem měl

pocit, že se Ollie tak trochu bojí holek.

„Já to nechápu,“ řekl.

„Já taky ne. Billy, asi tě zase postavím na zem. Budu tě držet za ruku, ale už tě neunesu, jo?“

„Máma,“ zašeptal.

„Určitě je v pořádku,“ řekl jsem. Musel jsem ho nějak uklidnit.

Prošel kolem nás ten dědula, co mu patří sekáč vedle Restaurace u Jona, zachumlaný do

starého školního svetru s velkým písmenem na prsou, ve kterém chodí od jara do zimy.

„Podle mě je to mračno zplodin z těch chemiček v Rumfordu a South Paris,“ pronesl nahlas a

zahnul do uličky s volně prodejnými léky a toaletním papírem.

„Pojďme odsud vypadnout, Davide,“ navrhl Norton nepřesvědčivě. „Co kdybychom –“

Ozvala se rána. Zvláštní tupá rána, kterou jsem doslova cítil v chodidlech, jako kdyby se celá

budova najednou o metr propadla. Několik lidí vyjeklo strachem a překvapením. Rozezněl se

cinkot a břinkot lahví, které se nakláněly z regálů a padaly na dlaždičkovou podlahu. Z

jednoho širokého okna přední výlohy vypadl kus skla ve tvaru jednoho dílku pizzy a všiml

jsem si, že dřevěné rámy, ve kterých těžké skleněné tabule držely, se na několika místech

prohnuly a popraskaly.

Požární siréna zničehonic utichla.

Rozhostilo se ticho, ticho, při kterém jen se zatajeným dechem čekáte, co se bude dít dál.

Byl jsem omráčený a otupělý a v hlavě se mi bůhvíproč vynořila jedna vzpomínka z mládí.

Když ještě Bridgton tvořilo pouhých pár chalup kolem křižovatky, vzal mě sem táta jednou s

sebou na nákup. Dlouho se pak vybavoval u pultu a já si přes sklo prohlížel hromádky

bonbónů a žvýkačky za dva centy. Právě přišla lednová obleva. Bylo slyšet jen kapání

roztátého sněhu, který na obou rozích krámu stékal pozinkovanými okapy do sudů na

dešťovou vodu. Prohlížel jsem si lízátka, špičky a větrníky. Tajemné žluté polokoule

stropních světel promítaly na zem děsivé stíny posledního letního pluku mrtvých much. Prcek

David Drayton se svým tátou, slavným malířem Adrewem Draytonem, jehož obraz Osamělá

Christine visel v Bílém domě. Prcek David Drayton, který tu okukoval sladkosti a obrázky ze

žvýkaček s Davym Crockettem a začínalo se mu chtít čurat. A venku tíživá, vzdouvající se

nažloutlá mlha lednové oblevy.

Vzpomínka minula, ale velice zvolna.

„Lidi!“ rozkřikl se Norton. „Všichni tady, poslouchejte!“

Ohlédli se na něj. Norton zvedl obě ruce a roztáhl prsty jako politický kandidát, který právě

přijímá veřejnou poctu.

„Chodit ven může být nebezpečné!“ křikl Norton.

„Proč?“ zavolala na něj jedna žena. „Já mám doma děti! Musím se k nim vrátit!“

„Venku čeká smrt!“ zopakovala důrazně paní Carmodyová. Stála u desetikilových pytlů s

hnojivem vyskládaných pod oknem a vypadalo to, že se jí nafukuje obličej – jako kdyby

otékala.

Jeden mladík do ní nečekaně tvrdě strčil a ona si s překvapeným zafuněním kecla na pytle.

„Drž hubu, ty stará rašple! Nech si ty pitomý kecy pro sebe!“

„Prosím vás!“ rozkřikl se znovu Norton. „Když chvíli počkáme, až se to trochu rozežene a

bude vidět –“

Zvedla se vlna protichůdných reakcí.

„Má pravdu,“ zvolal nějaký muž, aby ho bylo přes ten halas slyšet. „Musíme zůstat v klidu.“

„Podle mě to bylo zemětřesení,“ ozval se jeden muž v brýlích. Měl příjemný hlas. V jedné

ruce nesl balení hamburgerů a pytlík housek, za druhou se ho držela holčička zhruba o rok

mladší než Billy. „Podle mě to bylo zemětřesení.“

„Před čtyřma lety bylo zemětřesení v Naples,“ přitakal jeden místní tlouštík.

„To bylo v Cascu,“ opravila ho okamžitě jeho manželka. Z jejího tónu bylo zřejmé, že je

zvyklá celý život někoho opravovat.

„V Naples,“ zopakoval místní tlouštík, ale už s menší jistotou.

„V Cascu,“ trvala na svém jeho žena a tlouštík kapituloval.

Kdesi opožděně spadla na zem konzerva, kterou ta rána, zemětřesení, nebo co to bylo,

posunula až na samý okraj regálu. Billy se rozbrečel. „Já chci domů! Já chci za MÁMOU!“

„Nemůžeš tomu klukovi zavřít pusu?“ zeptal se Bud Brown. Bezcílně těkal pohledem z

místa na místo.

„A jednu do zubů bys nechtěl, frajere?“ opáčil jsem.

„No tak, Dave, tím se nic nevyřeší,“ obrátil se ke mně nervózně Norton.

„Je mi líto,“ ozvala se ta žena, která se na něj prve rozkřikla. „Je mi líto, ale já tady zůstat

nemůžu. Musím jít domů zkontrolovat děti.“

Rozhlédla se po nás, blondýnka s unavenou, hezkou tváří.

„Viktora hlídá jenom naše Wanda. Je jí teprve osm a občas zapomene… zapomene, že má…

prostě že ho má hlídat. A Viktorek… rád zapíná hořáky na plotně, aby se rozsvítilo to červené

světýlko… rád se na to světýlko dívá… a někdy vytahuje šňůry ze zásuvek… Viktorek… a

Wanda… Wandu za chvíli přestane hlídání bavit… je jí teprve osm…“ Zarazila se a jen se na

nás dívala. Je mi jasné, že v tu chvíli jsme jí připadali jen jako řada nemilosrdných očí, ne

jako lidé, jen oči. „To mi nikdo nepomůže?“ rozkřikla se. Roztřásly se jí rty. „To nikdo…

nikdo nedoprovodí samotnou ženskou domů?“

Nikdo neodpověděl. Lidi přešlapovali na místě. Zničeným pohledem přeskakovala z jedné

tváře na druhou. Místní tlouštík váhavě postoupil o krok dopředu, ale manželka ho hned

drapla za zápěstí, sevřela ho prsty jako poutem a strhla tlouštíka zpátky.

„Vy?“ obrátila se blondýna k Olliemu. Zavrtěl hlavou. „Vy?“ zeptala se Buda. Položil ruku

na kalkulačku značky Texas Instruments na pultu a neodpověděl. „Vy?“ otočila se k

Nortonovi, a ten začal tím svým právnickým tónem vysvětlovat, že by nikdo neměl neuváženě

nikam odcházet a… a ona se od něj odvrátila a Norton po pár slovech zmlkl.

„Vy?“ podívala se na mě a já znovu zvedl Billyho a vzal jsem ho do náruče, jako bych se jím

chtěl chránit před jejím zničeným pohledem.

„Doufám, že všichni shnijete v pekle,“ řekla. Nekřičela. Pronesla to k smrti unaveným

hlasem. Došla ke dveřím a oběma rukama je roztáhla. Chtěl jsem jí něco říct, zavolat ji

zpátky, ale v puse jsem měl najednou hrozně vyprahlo.

„Počkejte, paní –“ spustil ten mladík, který prve okřikl paní Carmodyovou. Chytil ji za ruku.

Ona jen sklopila oči k jeho dlani a on ji zahanbeně pustil. Vyklouzla ven do mlhy. Sledovali

jsme, jak se za ní mlha zavírá, jak se z ní stává nehmotná bytost, už ne člověk, ale inkoustová

skica člověka na tom nejbělejším papíře světa, a nikdo nic neříkal. Na chvíli se s ní stalo

totéž, co s tím nápisem na dopravní značce, který se vznášel v nicotě; její ruce, nohy i blond

vlasy zmizely, jen zamlžené pozůstatky červených letních šatů ještě pár okamžiků tančily v

bílém prázdnu. Pak zmizely i šaty a nikdo dál nic neříkal.

IV. Sklad. Potíže s generátory. Co se stalo brigádníkovi.

Billy se začínal chovat hystericky, najednou jako by mu znovu byly dva roky a chraplavým,

neústupným hlasem brečel, že chce za mámou. Nad horním rtem se mu leskly nudle. Položil

jsem mu ruku kolem ramen, odvedl ho stranou do jedné z prostředních uliček a snažil se ho

ukonejšit. Došli jsme až dozadu k dlouhému bílému pultu s masem, který se táhl podél celé

zadní stěny supermarketu. Řezník pan McVey pořád ještě stál na svém místě. Jen jsme na

sebe kývli, protože víc za daných okolností nešlo.

Posadil jsem se na podlahu, vzal jsem Billyho na klín, položil jsem si jeho hlavu na prsa,

choval jsem ho a mluvil na něj. Vykládal jsem mu všechny ty lži, které mají rodiče pro

podobné zlé chvíle v zásobě, lži, které dětem připadají naprosto rozumné, a vykládal jsem mu

je tak, jako bych jim sám skutečně věřil.

„To není normální mlha,“ řekl Billy. Zvedl ke mně uslzené, zarudlé oči. „Viď že není, tati?“

„Ne, myslím, že není.“ V tomhle jsem mu lhát nechtěl.

Děti se nebrání šoku tak jako dospělí; rychle se s ním sžijí, možná proto, že jsou až někdy do

třinácti let napůl v šoku v podstatě neustále. Billy začal klímat. Držel jsem ho dál, protože

jsem se bál, aby se neprobudil, ale za chvíli už pravidelně oddechoval a spal doopravdy. Dost

možná včera část noci probděl, protože všichni tři pohromadě v jedné posteli jsme naposledy

spali, když byl ještě mimino. A možná – cítil jsem, jak mnou při té představě proběhlo

zamrazení – možná už v noci vytušil, že se něco blíží.

Když jsem si byl jistý, že ho jen tak něco neprobudí, položil jsem ho na podlahu a šel jsem

se poohlédnout po něčem, čím bych ho přikryl. Většina lidí dosud postávala v přední části

supermarketu a hleděla ven do husté mlhy. Norton k sobě přivábil hlouček posluchačů a

snažil se udržet jejich pozornost. Bud Brown stál ztuhle na svém místě u kasy, ale Ollie

Weeks už někam odešel.

V uličkách obcházelo pár postav jako duchové, tváře sinalé šokem. Prošel jsem velkými

dvojitými dveřmi mezi masným pultem a chladicím boxem na pivo dozadu do skladu.

Za příčkou z překližky vytrvale vrčel generátor, ale něco mi tu nehrálo. Naftové výpary byly

cítit o dost pronikavěji, než by měly být. Snažil jsem se moc nedýchat a zamířil jsem k příčce.

Pak jsem si raději rozepnul košili a cípem jsem si přikryl nos a pusu.

Sklad byl podlouhlý a úzký, osvětlovaly ho jen dvě řady slabých nouzových světel. Všude

stály vyrovnané krabice – nalevo bělicí prostředky, vzadu bedny s limonádami, vedle

lepenkové krabice s konzervami špaget s hovězím a kečupem. Jedna z nich spadla na zem a

vypadalo to, že krvácí.

Odjistil jsem dveře v příčce a prošel dozadu ke generátoru. Stroj halilo mastné mračno

modrého dýmu. Výfuk vedl do díry ve zdi. Něco zřejmě venku ucpalo konec roury. Na

generátoru bylo prosté tlačítko zapnuto/vypnuto, tak jsem ho překlapl. Generátor se otřásl,

zachrchlal a zastavil se. Pak to v něm ještě párkrát zapraskalo, čímž mi připomněl Nortonovu

tvrdohlavou motorovou pilu.

Nouzová světla zvolna pohasla a já se ocitl ve tmě. Během chvíle jsem ztratil orientaci a

dostal jsem strach. Moje oddechování znělo jako šustění větru ve slámě. Cestou ven jsem

narazil nosem do tenkých překližkových dveří a na chvíli se mi zastavilo srdce. Ve dvojitých

dveřích do skladu byla malá okýnka, ale někdo je bůhvíproč zamaloval černou barvou, takže

tu panovala téměř dokonalá tma. Vydal jsem se špatným směrem a vrazil jsem do krabic s

bělidlem. Hromada se rozkývala a krabice začaly padat na zem. Jedna mi proletěla těsně

kolem hlavy, a když jsem uhnul dozadu, zakopl jsem o jinou, která dopadla za mě. Svalil jsem

se na podlahu a dal si takovou ránu do hlavy, že jsem v té tmě uviděl hvězdičky. Pěkné věci tu

předvádím.

Ležel jsem tam, nadával si, třel si hlavu a v duchu jsem se přesvědčoval, že mi nic není, tak

ať se koukám zvednout, vypadnout odtud a vrátit se k Billymu. Přesvědčoval jsem se, že mě v

příštím okamžiku nic měkkého a slizkého nechytí za kotník ani do ničeho podobného

nezabořím šátrající ruku. Přesvědčoval jsem se, že se musím ovládnout, jinak tu zpanikařím,

začnu se motat kolem dokola, porážet všechno možné a za chvíli bude ze skladiště slušná

překážková dráha.

Opatrně jsem vstal a zapátral pohledem po tenké nitce světla mezi křídly dvojitých dveří.

Našel jsem ji, nevýraznou, ale nezaměnitelnou prasklinu ve tmě. Vykročil jsem k ní, ale hned

jsem se zarazil.

Cosi jsem zaslechl. Jako by něco tiše klouzalo po stěně. Zastavilo se to, pak to kradmo

zaťukalo a pokračovalo to dál. Nadobro jsem se sesypal. Jako bych se rázem proměnil ve

čtyřleté dítě. Ten zvuk se neozýval ze supermarketu. Ozýval se za mnou. Zvenku. Z mlhy.

Něco se tam plazilo, klouzalo to a škrábalo po škvárobetonových tvárnicích. A možná to

hledalo, kudy by se to dostalo dovnitř.

Anebo to možná už uvnitř bylo a hledalo to mě. Možná už v příštím okamžiku ucítím

původce těch zvuků na botě. Nebo na krku.

Ozvalo se to znovu. Rozhodně to přicházelo zvenku. To mě ale nijak zvlášť neuklidnilo.

Poručil jsem nohám, ať se dají do pohybu, ale odmítly mě poslechnout. Pak se ten zvuk

proměnil. Něco zaskřípalo tmou, mně vyskočilo srdce až do krku a vrhl jsem se k té tenké

svislé lince světla. Předpaženýma rukama jsem rozrazil dveře a vletěl jsem do supermarketu.

Hned za dveřmi stála skupinka tří nebo čtyř lidí – mezi nimi i Ollie Weeks – a všichni sebou

trhli překvapením. Ollie se chytil rukou za prsa. „Davide!“ vyjekl přiškrceným hlasem.

„Kristovy rány, právě jsi mě připravil o deset let –“ Pak uviděl můj obličej. „Co se ti stalo?“

„Slyšeli jste to?“ zeptal jsem se. Vlastní hlas mi zněl v uších nezvykle pisklavě a hystericky.

„Slyšel to někdo z vás?“

Pochopitelně nic neslyšeli. Šli se podívat, proč se zastavil generátor. Než mi to Ollie stačil

dopovědět, přiběhl jeden z mladých brigádníků s plnou náručí baterek. Zvědavě se podíval z

Ollieho na mě.

„Generátor jsem vypnul já,“ řekl jsem a vysvětlil jsem proč.

„Co jste tam slyšel?“ zeptal se mě jeden z mužů. Matně jsem ho znal, věděl jsem, že pracuje

na správě silnic; jmenoval se Jim něco.

„Nevím. Takové klouzavé škrábání. Rozhodně už to nechci slyšet znovu.“

„Nervy,“ prohodil další z mužů kolem Ollieho.

Ne. Nebyly to nervy.

„Slyšel jste to i předtím, než zhasla světla?“

„Ne, až potom. Ale…“ Ale nic. Viděl jsem, jak se na mě dívají. Nestáli o žádné další špatné

zprávy, o nic děsivého ani nezvyklého. Toho už kolem bylo víc než dost. Jen Ollie vypadal,

že mi celkem věří.

„Pojďte dovnitř a zase ho nahodíme,“ ozval se brigádník a začal rozdávat baterky. Ollie ji

přijal váhavě. Mladík s lehce pohrdavým blýsknutím v očích nabídl jednu i mně. Mohlo mu

být něco kolem osmnácti. Po chvilce rozmýšlení jsem baterku přijal. Pořád jsem potřeboval

něco, čím bych přikryl Billyho.

Ollie otevřel dveře, zajistil je a pustil dovnitř trochu světla. Kolem pootevřených dvířek v

překližkové příčce ležely krabice s bělidlem.

Jim zavětřil a prohlásil: „Teda cítit je to vážně dost. Udělal jste dobře, že jste ho vypnul.“

Kužely světla z baterek se roztančily po krabicích konzervovaných potravin, toaletního

papíru, psího žrádla. Sklad byl plný kouře, který sem už kdovíjak dlouho unikal z ucpaného

výfuku. Brigádník krátce posvítil úplně doprava na vrata pro zásobování.

Oba muži s Olliem prošli za příčku ke generátoru. Paprsky jejich svítilen neklidně

poskakovaly z místa na místo a připomněly mi výjevy z klukovských dobrodružných románů

– už na vysoké jsem si přivydělával tím, že jsem jich celou řadu ilustroval. Piráti, kteří o

půlnoci zakopávají své krvavé zlato, nebo možná šílený doktor, který se svým pomocníkem

krade tělo z hrobu. Na stěnách poskakovaly stíny, zrůdně pokřivené neposednými, navzájem

se protínajícími světelnými paprsky. V generátoru to nepravidelně cvakalo, jak postupně

chladl.

Brigádník vykročil k vratům, baterku namířenou přímo před sebe. „Tam bych radši

nechodil,“ zavolal jsem za ním.

„To já vím, že vy ne.“

„Zkus to, Ollie,“ ozval se jeden z mužů. Generátor zasípal, pak se rozeřval.

„Proboha! Vypni to! To je teda smrad!“

Generátor znovu ztichl.

Když vyšli ven, mladík už se vracel od vrat. „Vážně tam něco ucpalo výfuk,“ oznámil jeden

z mužů.

„Tak víte co,“ navrhl mladík. Oči se mu ve světle baterek jen leskly a v obličeji mu pohrával

úplně stejný rozpustilý výraz, jaký jsem nesčetněkrát kreslil na obálky těch klukovských

románů. „Nahoďte ho aspoň na tak dlouho, abych mohl zvednout támhlety vrata. Pak to

oběhnu a zjistím, co tu rouru ucpalo.“

„To mi nepřijde jako nejlepší nápad, Norme,“ opáčil pochybovačně Ollie.

„Ta vrata jsou elektrická?“ zeptal se Jim.

„Jistě,“ přikývl Ollie. „Ale nepřipadá mi zrovna nejmoudřejší –“

„To je v pohodě,“ skočil mu do řeči ten druhý chlap. Obrátil si baseballovou čepici kšiltem

dozadu. „Já to udělám.“

„Ne, vy mi nerozumíte,“ začal znovu Ollie. „Vážně si myslím, že by nikdo neměl –“

„Nemějte starosti,“ zarazil Ollieho shovívavým tónem a odvrátil se od něj.

„Počkat,“ ozval se naštvaně brigádník Norm. „To byl můj nápad.“

Najednou bůhvíjak úplně přeskočili otázku, jestli by se to vůbec mělo provést, a začali se

dohadovat, kdo tam ven tedy půjde. Jenže nikdo z nich samozřejmě neslyšel to děsivé

škrábání. „Ticho!“ okřikl jsem je.

Otočili se ke mně.

„Mám pocit, že to pořád nechápete. Nebo děláte všechno pro to, abyste to nepochopili.

Tohle není obyčejná mlha. Od chvíle, kdy se na nás snesla, do supermarketu nikdo nepřišel.

Jestli otevřete ty vrata a něco vleze dovnitř –“

„Jako co?“ skočil mi do řeči Norm s typickým opovržením drsného osmnáctiletého frajera.

„To, co vydávalo ty zvuky, které jsem slyšel.“

„Pane Draytone,“ oslovil mě Jim. „Promiňte, ale já moc nevěřím, že jste opravdu něco

slyšel. Vím, že jste uznávaný umělec a máte konexe v New Yorku i v Hollywoodu, ale to pro

mě neznamená, že jste něco extra. Myslím, že jste tady zůstal potmě a prostě jste trochu…

trochu zpanikařil.“

„Možná že jo,“ opáčil jsem. „A možná, když jste takoví hrdinové, tak jste se nejdřív měli

postarat, aby se tamta dáma dostala v bezpečí domů k dětem.“ Jeho přístup – i přístup jeho

kamaráda a brigádníka Norma – mě hrozně štval a čím dál tím víc mě děsil. Oči se jim leskly

podobně jako některým chlapům, když jdou střílet krysy na městskou skládku.

„Heleďte,“ ozval se Jimyho parťák. „Až někdo z nás bude potřebovat vaši radu, tak si o ni

řekne.“

Ollie váhavě prohlásil: „On vlastně ten generátor není zas až tolik potřeba. Potraviny v

chladicích boxech vydrží přes dvanáct hodin bez –“

„Fajn,“ skočil mu honem do řeči Jim a obrátil se k mladíkovi, „tak teda půjdeš ty. My

nahodíme motor a ty zvedneš vrata, aby to tady tak nesmrdělo. S Myronem budeme čekat u

roury. Křikni na nás, až bude volná.“

„Jasně,“ přikývl Norm a vzrušeně odběhl.

„Chováte se jako cvoci,“ řekl jsem. „Tu ženskou jste nechali jít samotnou –“

„No vy jste se taky zrovna nepřetrhnul, abyste ji doprovodil,“ ozval se Jimyho parťák

Myron. Zpod límce mu do tváří stoupala světlá, cihlová červeň.

„– ale budete riskovat život toho kluka kvůli generátoru, na kterém stejně nezáleží?“

„Co kdybyste radši zavřel hubu!“ křikl na mě Norm.

„Podívejte, pane Draytone,“ chladně se na mě usmál Jim. „Jestli máte ještě něco na srdci, tak

vám radím, abyste si radši přepočítal zuby, protože už mi ty vaše kecy vážně lezou krkem.“

Ollie ke mně vyplašeně otočil hlavu. Pokrčil jsem rameny. Prostě se zbláznili. Nedokázali

posoudit, co je a co není vhodné dělat. Tam v supermarketu byli zmatení a vystrašení. Tady

před sebou měli prostý mechanický problém: jankovitý generátor. Ten problém se dal vyřešit.

Pokud ho vyřeší, budou se cítit méně zmatení a bezmocní. Proto se rozhodli, že ho vyřeší.

Jim se svým parťákem Myronem dospěli k závěru, že už mě náležitě usadili, a vešli ke

generátoru. „Můžeš, Norme?“ zeptal se Jim.

Norm přikývl, pak si ale uvědomil, že přikývnutí nemůžou slyšet, a tak zavolal: „Jo, můžu.“

„Norme, nebuď blázen,“ naposledy jsem se ho pokusil odradit.

„Děláš chybu,“ přidal se Ollie.

Podíval se na nás a najednou vypadal mnohem mladší než na těch osmnáct let. Vypadal jako

malý kluk. Ohryzek mu nervózně poskakoval a celý obličej začínal strachy zelenat. Otevřel

pusu a chtěl něco říct – myslím, že to chtěl celé odvolat –, jenže v tu chvíli se znovu rozeřval

generátor, a jakmile hladce běžel, Norm stiskl tlačítko po pravé straně vrat a vrata začala po

ocelových kolejnicích stoupat vzhůru. Když generátor naskočil, rozsvítilo se nouzové

osvětlení, ale teď se trochu ztlumilo, protože mu motor vrat ubíral šťávu.

Stíny přeběhly na druhou stranu a rozpustily se. Sklad se začal plnit měkkým bílým světlem

zataženého zimního dne. Znovu jsem si povšiml toho zvláštního štiplavého zápachu.

Vrata vystoupala půl metru nad zem, pak metr. Za nimi jsem viděl rovné betonové nakládací

molo, jehož obrysy zvýrazňoval žlutý pruh na okrajích. Žlutá barva zhruba v metrové

vzdálenosti bledla a mizela. Mlha byla neuvěřitelně hustá.

„Jdu na to!“ křikl Norm.

Dovnitř se začaly natahovat mlžné jazyky, bílé a jemné jako vlající krajka. Vzduch byl

studený. Celé dopoledne bylo poměrně chladno, zejména ve srovnání s tím parným vedrem

posledních tří týdnů, ale byl to letní chlad. Tohle byla zima. Jako v březnu. Otřásl jsem se. A

vzpomněl jsem si na Steff.

Generátor ztichl. Jim vyšel ven právě ve chvíli, kdy se Norm protáhl pod vraty. Viděl to.

Stejně jako já. Stejně jako Ollie.

Přes okraj betonového nakládacího mola se vynořilo chapadlo a chytilo Norma za lýtko.

Klesla mi brada. Ollie krátce zachroptěl překvapením. Chapadlo se rozšiřovalo z tloušťky

zhruba pěti centimetrů – tloušťka běžné užovky – v místě, kde se omotalo kolem Normovy

nohy, až do šířky zhruba třiceti nebo čtyřiceti centimetrů v místě, kde se ztrácelo v mlze.

Shora bylo břidlicově šedé a vespod přecházelo do růžova. A vespodu se nacházely řady

přísavek. Hýbaly se a svíjely jako stovky maličkých našpulených úst.

Norm se podíval na nohu. Spatřil, co ho drží. Vyvalil oči. „Sundejte to ze mě! Sundejte to ze

mě! Kurva, dejte ze mě tu věc pryč!“

„Prokrista,“ zašeptal Jim.

Norm se chytil spodního okraje vrat z vlnitého plechu a vklouzl zpátky dovnitř. Chapadlo se

vyboulilo, podobně jako se vám vyboulí ruka, když ji ohnete, a strhlo Norma na vrata – praštil

se o ně hlavou. Chapadlo se vyboulilo ještě o něco víc a Normovy nohy a trup začaly ujíždět

ven.

Spodek vrat mu vyhrnul košili z kalhot. Zoufale zabral a vtáhl se zpátky dovnitř, jako kdyby

dělal shyb vleže.

„Pomozte mi,“ vzlykal. „Pomozte mi, lidi, prosím vás. Prosím.“

„Ježišmarjá,“ vydechl Myron. Vyšel ven od generátoru, aby se podíval, co se děje.

Stál jsem nejblíž, tak jsem popadl Norma kolem pasu, zapřel se patami a vší silou zabral.

Chvíli se mi dařilo postupovat dozadu, ale jen chvíli. Jako bych natahoval žvýkačku nebo

karamel. Chapadlo trochu povolilo, ale své kořisti se v žádném případě nevzdalo. Pak se k

němu z mlhy připojila další tři. Jedno se obtočilo kolem Normovy svěšené červené zástěry

Federal Foods a strhlo ji z něj. Pak i s tou červenou zástěrou zmizelo zpátky v mlze a mně se

vybavilo, co naše máma vždycky říkala, když jsme s bratrem škemrali o něco, co nám

nechtěla dát – bonbony, komiks, nějakou hračku. „To potřebujete asi jako slepice mávátko.“

Tohle se mi vybavilo a pak se mi vybavilo, jak to chapadlo mávalo Normovou červenou

zástěrou a rozesmál jsem se. Rozesmál jsem se, ovšem mezi mým smíchem a Normovým

křikem nebyl vůbec žádný rozdíl. Dost možná kromě mě samotného nikdo ani nevěděl, že se

směju.

Zbylá dvě chapadla chvíli bezcílně šmejdila po nakládacím molu a vydávala tentýž klouzavý

zvuk, který jsem slyšel prve. Pak jedno z nich narazilo do Normova levého boku a obtočilo se

mu kolem pasu. Dotklo se mojí ruky. Bylo teplé, hladké a pulzovalo. Myslím si, že kdyby mě

chytlo těmi přísavkami, byl bych taky skončil v mlze. Ale nechytlo. Chytlo Norma. A třetí

chapadlo se mu omotalo kolem druhého kotníku.

Teď už jsem ho nedokázal udržet. „Pomozte mi!“ vykřikl jsem. „Ollie! Nebo někdo! Pojďte

mi pomoct!“

Ale nešli. Nevím, co dělali, ale ani jeden nepřišel.

Sklopil jsem oči a viděl jsem, jak se chapadlo kolem Normova pasu noří do kůže. V místě,

kde se mu vyhrnula košile z kalhot, ho přísavky zaživa užíraly. Z rány vyhloubené chapadlem

začala prosakovat krev, stejně červená jako ztracená zástěra.

Narazil jsem hlavou do okraje povytažených vrat.

Normovy nohy už byly znovu venku. Vyzul se mu jeden mokasín. Z mlhy se vynořilo nové

chapadlo, pevně omotalo špičku kolem boty a zmizelo s ní. Norm zatínal prsty do spodního

okraje vrat. Tohle sevření bylo to poslední, co ho pojilo se životem. Prsty měl celé bledé. Už

nekřičel, jen neustále odmítavě vrtěl hlavou ze strany na stranu, až mu dlouhé černé vlasy

vlály.

Ohlédl jsem se přes rameno a viděl jsem, že se blíží další chapadla, desítky, celý les. Většina

jich byla malých, ale pár bylo vyloženě obřích, tlustých jako ten mechem obrostlý kmen,

který nám ráno ležel přes cestu. Tihle obři měli přísavky růžové jako žužu a velké jako víka

od kanálu. Jedno z chapadel s hlasitým, protáhlým trrrrrap! udeřilo do betonového

nakládacího mola a jako nějaká obří slepá žížala se začalo líně sunout k nám. Mocně jsem

zabral a chapadlo kolem Normova pravého lýtka o kousek sklouzlo. To bylo všechno. Než

jsem ho stačil znovu pořádně popadnout, viděl jsem, že ho ta věc žere zaživa.

Jedno z chapadel se mi zlehka otřelo o tvář a zarazilo se ve vzduchu, jako kdyby přemýšlelo.

V té chvíli jsem si vzpomněl na Billyho. Na Billyho, který spal v supermarketu vedle

dlouhého bílého pultu pana McVeyho. Přišel jsem jen pro něco, čím bych ho přikryl. Jestli mě

jedna z těch věcí chytí, nebude ho mít kdo hlídat – leda snad Norton.

A tak jsem pustil Norma a klesl na všechny čtyři.

Byl jsem polovinou těla uvnitř a polovinou venku, přesně pod zdviženými vraty. Nalevo ode

mě prošlo chapadlo, skutečně, vypadalo to, jako kdyby kráčelo po přísavkách. Přichytilo se na

jedné z Normových svalnatých paží, na vteřinu se zarazilo, pak se kolem ní omotalo.

Norm teď vypadal, jako by se tu vynořil z nějakého šíleného snu o zaříkávání hadů.

Chapadla už se mu neposedně kroutila kolem celého těla… a byla i všude kolem mě.

Neohrabaně jsem odskočil dovnitř, dopadl jsem na rameno a překulil jsem se. Jim, Ollie a

Myron tam pořád ještě stáli. Jako skupina voskových figurín v muzeu Madame Tussaud,

bledé tváře, nepřirozeně jasné oči. Jim a Myron stáli po stranách dveří ke generátoru.

„Pusťte generátor!“ křikl jsem na ně.

Ani jeden se nepohnul. S necitlivou, mrtvolnou úporností zírali na nakládací molo.

Zašátral jsem po zemi, popadl první věc, která mi přišla pod ruku – krabici bělidla – a hodil

ji po Jimovi. Trefila ho do břicha, těsně nad pásek. Vyhekl a chytil se za břicho. Zamžikal a

do očí se mu vrátil alespoň trochu normální výraz.

„Jdi sakra pustit ten generátor!“ zařval jsem tak, až mě z toho zabolelo v krku.

Nehýbal se; místo toho se začal omlouvat, protože nejspíš dospěl k závěru, že když teď

Norma zaživa sežrala nějaká děsivá stvůra z mlhy, bude se on muset zpovídat z toho, že ho

tam poslal.

„Mě to mrzí,“ zakňoural. „Nevěděl jsem, jak jsem to proboha měl vědět? Povídal jste, že jste

něco slyšel, ale já netušil co, měl jste říct jasně, co přesně jste slyšel. Myslel jsem si, já nevím, že jste slyšel třeba ptáka nebo tak něco –“

A tak se pohnul Ollie, odstrčil ho ramenem a vklopýtal dovnitř ke generátoru. Jim zakopl o

krabici s bělidlem a upadl úplně stejně jako já předtím ve tmě. „Mě to mrzí,“ řekl ještě

jednou. Zrzavé vlasy mu spadly do čela. Tváře měl bílé jako tvaroh. Oči vyděšené jako malý

kluk. Pak se po chvilce ozvalo kuckání startujícího generátoru.

Otočil jsem se zpátky k vratům. Norm už mlel z posledního, ale pořád se jednou rukou

pevně držel. Kolem celého těla se mu svíjela chapadla, na beton pleskaly kapky krve a

vytvářely tam červená kolečka velká jako desetníky. Trhal hlavou a vyvalené oči s hrůzou

upíral do mlhy.

Další chapadla už se plazila po podlaze uvnitř. V okolí tlačítka, jímž se ovládala vrata, jich

bylo tolik, že by byla sebevražda se k němu přibližovat. Jedno z chapadel se sevřelo kolem

půllitrové láhve pepsi a odneslo si ji. Další se obtočilo kolem lepenkové krabice a zmáčklo ji.

Krabice se protrhla, spodem i horem se z ní začala valit záplava toaletních papírů a kutálet se

všude po podlaze. Chapadla je lačně chytala.

Vtom vklouzlo dovnitř jedno z těch velkých. Špička se zvedla ze země a jako by větřila ve

vzduchu. Začala se blížit k Myronovi, který před ní po maličkých krůčcích ustupoval a koulel

u toho očima. Z ochablých rtů mu uniklo pisklavé zasténání.

Rozhlédl jsem po něčem, po čemkoli, čím bych dosáhl přes šátrající chapadla a mohl

stisknout knoflík na stěně. Uviděl jsem koště opřené o basy s pivem a natáhl jsem se pro ně.

Normova volná ruka se pustila vrat. Chapadla ho hned začala táhnout po nakládacím molu a

on zoufale zatínal prsty do betonu. Naše pohledy se na krátkou chvíli setkaly. Měl děsivě

jasné oči a bylo na nich vidět, že dobře chápe, co se s ním děje. Nevybíravě, hrubě ho to táhlo

do mlhy. Ozval se další výkřik, ale záhy umlkl. Norm zmizel.

Zatlačil jsem koncem koštěte na tlačítko a rozeznělo se kvílení motoru. Vrata začala klouzat

zpátky dolů. Nejdřív se dotkla nejtlustšího chapadla, toho, které se vydalo na průzkum k

Myronovi. Vrata začala tlačit na kůži – dá-li se to tak nazvat –, pak ji prořízla. Z chapadla

vytryskla černá tekutina. Zběsile se svíjelo, švihalo po betonové podlaze skladu jako hrůzný

bič, a pak jako by se zploštělo. Za chvíli bylo pryč. Ostatní se začala stahovat za ním.

Jedno z nich drželo dvoukilový pytel psích granulí a odmítalo ho pustit. Klesající vrata

chapadlo přeřízla a zapadla do vyhloubené drážky. Uťatý konec chapadla se křečovitě sevřel a

protrhl pytel, takže se granule rozsypaly všude kolem. Pak sebou začalo na podlaze mrskat

jako ryba vytažená z vody, stáčelo se a roztáčelo, ale čím dál pomaleji, až nakonec zůstalo

nehybně ležet. Dloubl jsem do něj koncem koštěte. Asi metr dlouhé chapadlo se kolem něj na

okamžik křečovitě sevřelo, pak ho ale pustilo a zůstalo nehybně ležet ve změti toaletního

papíru, psích granulí a krabic s bělidlem.

Nebylo slyšet nic kromě řevu generátoru a Ollieho, jak tam za překližkovou příčkou brečí.

Viděl jsem, jak tam sedí na židli s tváří zabořenou do dlaní.

Pak jsem si uvědomil, že je slyšet ještě něco. Tytéž tiché, smýkavé zvuky, které jsem prve

slyšel ve tmě. Jen jich tentokrát bylo desetkrát tolik. To se chapadla hemžila venku po

nakládacím molu a hledala cestu dovnitř.

Myron popošel o pár kroků blíž ke mně. „Podívejte,“ řekl. „Musíte pochopit –“

Natáhl jsem mu jednu pěstí. Tak ho to překvapilo, že se ani nepokusil ji vykrýt. Trefil jsem

se těsně pod nos a rozrazil jsem mu horní ret o zuby. Krev mu stékala rovnou do pusy.

„Poslali jste ho na smrt!“ křikl jsem na něj. „Doufám, že jste se na to na všechno dobře

podíval. Že jste si dobře prohlídnul, co jste udělali!“

Začal jsem do něj bušit, střídal levou pravou, ne tak, jak mě to učili na vysoké na boxu,

prostě jsem hojen zasypával ranami. Ustupoval přede mnou, některé údery se mu dařilo

odrážet, zbytek přijímal s otupělostí, která neměla daleko k jisté rezignaci či pokání. To mě

ještě víc rozzuřilo. Rozbil jsem mu nos. Pod jedním okem jsem mu udělal monokl, který brzy

nádherně zčerná. Další ranou jsem ho tvrdě zasáhl do brady. Po ní se mu zamžil a rozostřil

pohled.

„Podívejte,“ opakoval pořád dokola, „podívejte, podívejte,“ a pak jsem mu dal jednu do

břicha, vyrazil jsem mu dech a tím to jeho „podívejte, podívejte“ skončilo. Nevím, jak dlouho

bych do něj vydržel bušit, kdyby mě někdo nechytil za ruce. Vytrhl jsem se a otočil se. Doufal

jsem, že je to Jim. Toužil jsem vrazit jednu i Jimovi.

Ale nebyl to Jim. Byl to Ollie, v celém kulatém obličeji smrtelně bledý, kromě černých

kruhů pod očima – očima lesklýma od pláče. „Dost, Davide,“ řekl mi. „Už ho nemlať. Tím se

nic nevyřeší.“

Jim stál se zmateným, prázdným výrazem opodál. Odkopl jsem k němu jednu krabici.

Zasáhla ho do vysokých kovbojských bot a odrazila se stranou.

„Vy jste dvojka absolutních idiotů,“ řekl jsem.

„No tak, Davide,“ mírnil mě Ollie. „Už toho nech.“

„Vy dva idioti můžete za smrt toho kluka.“

Jim sklopil zrak ke svým kovbojským botám. Myron seděl na podlaze a držel se za pivní

pupek. Ztěžka jsem oddechoval. V uších mi hučela krev a třásl jsem se po celém těle. Posadil

jsem se na nějaké krabice, předklonil hlavu mezi kolena a chytil se za kotníky. Seděl jsem tak

poměrně dlouho, s vlasy spadanými do tváře, a čekal jsem, jestli omdlím, začnu zvracet nebo

co vlastně.

Po chvíli mě nevolnost začala přecházet a zvedl jsem hlavu k Olliemu. Jeho narůžovělý

prsten planul ve světle nouzových světel vlastním tlumeným ohněm.

„Dobře,“ řekl jsem. „Už jsem se sebral.“

„Fajn,“ přikývl Ollie. „Musíme promyslet, co teď uděláme.“

Ve skladu to znovu začínalo smrdět výfukovými plyny. „Vypneme generátor. To v první

řadě.“

„Jo, pojďme odsud,“ ozval se Myron. Prosebně se na mě zadíval. „Toho kluka je mi líto. Ale

musíte chápat –“

„Nic nemusím chápat. Vy dva jděte zpátky do obchodu, ale počkejte hned tady u chladicího

boxu s pivem. A nikomu nic neříkejte. Zatím.“

Celkem ochotně zamířili k dvojitým dveřím, a když jimi procházeli, přitiskli se jeden k

druhému. Ollie vypnul generátor. Ještě než začala pohasínat světla, všiml jsem si prošívaného

koberce – podobného, jako používají stěhováci k obložení rozbitných věcí – přehozeného přes

hromadu vratných lahví od minerálky. Sebral jsem ho pro Billyho.

Bylo slyšet unavené šoupání nohama, jak se Ollie vracel od generátoru. Jako většina lidí s

nadváhou měl těžký a trochu sípavý dech.

„Davide?“ Hlas se mu nepatrně zachvěl. „Jsi tu ještě?“

„Tady jsem, Ollie. Pozor na ty krabice s bělidlem.“

„Jo.“

Naváděl jsem ho hlasem a asi po půl minutě natáhl ze tmy ruku a chytil mě za rameno.

Dlouze, rozechvěle si povzdechl.

„Proboha, pojďme pryč.“ Ucítil jsem rolaidsky, které vždycky žvýkal, aby mu nepáchlo z

pusy. „Ta tma je… hrozná.“

„To je,“ přisvědčil jsem. „Ještě ale chvíli počkej, Ollie. Chtěl jsem si s tebou promluvit a

nechci, aby nás ti dva blbci slyšeli.“

„Dave… Norma nikdo k ničemu nenutil. Na to bys neměl zapomínat.“

„Norm byl ještě děcko, a oni děcka nejsou. Ale to je jedno, to už nespravíme. Jenže jim to

budeme muset říct, Ollie. Lidem v supermarketu.“

„Jestli začnou panikařit –“ namítl pochybovačně Ollie.

„Možná začnou a možná nezačnou. Rozhodně si ale dobře rozmyslí, jestli půjdou ven, což

většina z nich právě teď chce udělat. A není divu. Většina nechala někoho doma. Já taky.

Musíme jim vysvětlit, co riskují, když vylezou do mlhy.“

Zatínal mi prsty do ruky. „Dobře,“ řekl. „Jo, jenom mi pořád vrtá hlavou… všechna ta

chapadla… jak z chobotnice nebo z čeho… Co to tam bylo, Davide? Co tam v té mlze bylo?“

„Nevím. Ale nechci, aby to ti dva vykládali lidem sami. Pak by totiž panika stoprocentně

vypukla. Pojďme.“

Rozhlédl jsem se a za chviličku jsem rozeznal tu tenkou svislou linku světla mezi křídly

dveří. Začali jsme se šourat tím směrem a dávali si pozor na popadané krabice. Masité Ollieho

prsty mi pevně svíraly předloktí. Uvědomil jsem si, že jsme všichni někde zapomněli baterky.

Těsně přede dveřmi Ollie prázdným hlasem pronesl: „Je to všechno nesmysl, Davide. To

přece musíš chápat. I kdyby sem přijel tirák z oceanária v Bostonu a vyklopil tady jednu z

těch obřích olihní, jako byly ve Dvaceti tisících mil pod mořem, tak by chcípla. Prostě by

chcípla.“

„Jo,“ řekl jsem. „To je pravda.“

„Tak co to bylo? No? Co to tam bylo? Co to sakra v té mlze je?“

„Nevím, Ollie.“

Vyšli jsme ven.

V. Hádka s Nortonem. Debata u chladicího boxu. Potvrzení.

Jim a jeho parťák Myron stáli hned za dveřmi, oba s budweiserem v ruce. Došel jsem k

Billymu, ujistil se, že spí, a přikryl jsem ho stěhováckým koberečkem. Pohnul se, něco

zamumlal, ale pak zůstal v klidu ležet. Podíval jsem se na hodinky. Bylo 12.15. Napadlo mě,

že se asi zastavily; připadalo mi, že od chvíle, kdy jsem se vydal najít Billymu něco na

přikrytí, muselo uplynout aspoň pět hodin. Ve skutečnosti to bylo pouhopouhých pětatřicet

minut.

Vrátil jsem se k Olliemu, Jimovi a Myronovi. Ollie už si taky vyndal pivo a jedno nabídl i

mně. Vzal jsem si ho a naklopil jsem do sebe naráz půlku plechovky, stejně jako ráno při

řezání stromů. Trochu mě to nakoplo.

Jim byl celým jménem Jim Grondin. Myronovo příjmení znělo LaFleur – což bylo celkem

trefné, protože byl vážně pěkné kvítko. Na rtech, na bradě a na tvářích mu zasychala krev.

Oko, pod kterým jsem mu udělal monokl, už začínalo natékat. Bezcílně kolem nás prošla ta

mladá dáma v brusinkovém tričku a obezřetně si Myrona prohlížela. Mohl jsem jí říct, že

Myron je nebezpečný jen pro mladé kluky, kteří si potřebují dokazovat, jakou mají odvahu,

ale nechal jsem si to pro sebe. Ollie měl koneckonců pravdu – vážně dělali jen to, co v tu

chvíli pokládali za nejlepší, třebaže zaslepeně a bázlivě a bez ohledů na zájmy většiny. A teď

jsem je potřeboval k tomu, co jsem za nejlepší pokládal já. Předpokládal jsem, že s nimi chvíli

nebudou problémy. Oba zkrotli jako beránci. Bylo jasné, že si ani jeden z nich – zejména

kvítko Myron – teď nějakou dobu nic netroufne. Ta jiskra, která jim zářila z očí, když posílali

Norma ven vyčistit výfukovou rouru, nadobro pohasla. Stáhli ocas mezi nohy.

„Budeme těm lidem muset něco říct,“ prohlásil jsem.

Jim otevřel pusu a chtěl něco namítnout.

„Pokud nás podpoříte, necháme si s Olliem pro sebe, že jste to byli vy dva, kdo poslal

Norma ven… ale musíme jim říct, co ho dostalo.“

„Jistě,“ přikývl Jim s trapnou dychtivostí. „To musíme, protože jinak by mohli jít ven… jako

ta ženská… jako ta ženská, co…“ Otřel si hřbetem ruky pusu a honem si znovu přihnul z

plechovky. „Bože, to je děs.“

„Davide?“ obrátil se ke mně Ollie. „Co když –“ Zarazil se, ale pak se přiměl pokračovat.

„Co když se dostanou dovnitř? Ta chapadla?“

„Kudy?“ opáčil Jim. „Vrata jste přece zavřeli.“

„To jo,“ přikývl Ollie. „Ale celá přední stěna tohohle baráku je prosklená.“

Žaludek jako by mi sletěl výtahem o dvacet pater níž. Samozřejmě jsem to věděl, ale až do té

chvíle se mi tuhle skutečnost dařilo úspěšně ignorovat. Ohlédl jsem se na spícího Billyho.

Vybavil jsem si chapadla, která se ovíjela kolem Norma. Představil jsem si, že by se totéž

mohlo stát Billymu.

„Prosklená stěna,“ zašeptal Myron LaFleur. „U Krista Ježíše s vrtulí na břiše.“

Nechal jsem je všechny tři stát u chladicího boxu a popíjet už druhou plechovku piva a

vypravil jsem se hledat Brenta Nortona. Našel jsem ho u pokladny číslo dvě zabraného do

vážného rozhovoru s Budem Brownem. Jak tam takhle stáli – pohledný postarší elegán

Norton s těmi módně ostříhanými prošedivělými vlasy a Brown s výrazem zarputilého

Novoangličana –, vypadali jako dvojička vystřižená z nějakého komiksu v New Yorkeru.

V prostoru mezi kasami a dlouhou prosklenou stěnou neklidně přecházelo sem a tam asi

dvacet lidí. Spousta jich postávala u oken a hleděla ven do mlhy. Znovu mi připomněli řadu

lidí, kteří nakukují plotem na staveniště.

Paní Carmodyová seděla na nehybném posuvném pásu jedné z pokladen a kouřila

parliamentku s filtrem pro odvykající kuřáky. Přejela po mně pohledem, ale asi jsem ji

nezaujal, protože se zadívala jinam. Vypadala, jako by snila s otevřenýma očima.

„Brente,“ zavolal jsem.

„Davide! Kam jsi zmizel?“

„O tom si s tebou chci promluvit.“

„Někdo tam vzadu u chladicích boxů pije pivo,“ pronesl Brown stejně pochmurným tónem,

jako kdyby oznamoval, že se na večírku u pastora pouštěly pornofilmy. „Vidím je odsud v

zrcadle. Tohle musí okamžitě přestat.“

„Brente?“

„Omluvíte mě na okamžik, že, pane Browne?“

„Jistě.“ Založil si ruce na prsou a zamračeně se zahleděl do vydutého zrcadla. „A taky to

přestane, o to se postarám.“

Vykročili jsme spolu s Nortonem kolem domácích potřeb a galanterie k chladicímu boxu v

zadním rohu supermarketu. Ohlédl jsem se přes rameno a s nemalým znepokojením jsem si

povšiml, jak se dřevěné trámy, do nichž byly zasazeny vysoké, obdélníkové tabule skla,

prohnuly, pokroutily a popraskaly. A připomněl jsem si, že jedno z oken už je částečně

rozbité. Při tom podivném nárazu se z něj v horním rohu odlomil trojúhelníkový kus skla.

Možná bychom ho mohli něčím zacpat – třeba těmi dámskými tričky za tři a půl dolaru,

kterých jsem si všiml u vína –

Vtom se řetězec mých myšlenek náhle zarazil a musel jsem si dát ruku před pusu, jako bych

potlačoval říhnutí. Ve skutečnosti jsem však potlačoval výtrysk nezdravého smíchu, který se

mi dral z hrdla při představě, jak pěchujeme do díry dámská trička, abychom jimi zastavili ta

chapadla, která odnesla Norma. Na vlastní oči jsem viděl, jak jedno z nich – jedno z těch

menších – zmáčklo pytel psích granulí takovou silou, že se rozletěly všude kolem.

„Davide? Není ti nic?“

„Cože?“

„Zatvářil ses, jako kdybys právě dostal buď nějaký hodně dobrý, nebo úplně stupidní

nápad.“

Vtom mě vážně něco napadlo. „Brente, co se stalo s tím chlapem, jak přiběhl dovnitř a

vyřvával, že něco v mlze dostalo Johna Lee Frovina?“

„S tím, jak mu tekla krev z nosu?“

„Jo, s tím.“

„Omdlel a pan Brown přinesl z lékárničky čichací soli, a ty ho zase přivedly k sobě. Proč?“

„Říkal pak ještě něco, když se probral?“

„Zase začal s tou halucinací. Pan Brown ho odvedl k sobě do kanceláře, protože tady děsil

ženské. Šel s ním docela ochotně. Nechtěl zůstávat tady u těch oken. Když mu pan Brown

řekl, že v kanceláři je jen jedno okýnko, a to ještě zpevněné drátěným pletivem, celkem bez

protestů ho následoval. Předpokládám, že tam ještě pořád sedí.“

„To, o čem mluvil, nebyla žádná halucinace.“

„Jistěže nebyla.“

„A ten otřes, co jsme cítili?“

„Taky ne, ale Davide –“

Má strach, opakoval jsem si v duchu. Nesmíš na něj vyletět, dneska dopoledne už ses přestal

ovládat jednou a to úplně stačí. Nesmíš na něj vyletět jen proto, že se chová úplně stejně jako

během toho pitomého pozemkového sporu… nejdřív povýšeně, pak sarkasticky, a nakonec,

když už bylo jasné, že prohraje, vyloženě sprostě. Nesmíš na něj vyletět, protože ho budeš

potřebovat. Možná neumí ani nastartovat vlastní motorovou pilu, ale vypadá jako klasický

otec celé západní kultury, a když on řekne lidem, aby nepanikařili, tak nebudou. Takže na něj

nesmíš vyletět.

„Vidíš ty dvojité dveře vzadu za tím chladicím boxem s pivem?“

Podíval se tam a zamračil se. „Nepopíjí tam s těmi chlapy ten druhý zástupce vedoucího?

Weeks? Jestli ho uvidí Brown, můžeš se vsadit, že si bude hodně brzo hledat novou práci.“

„Brente, můžeš mě prosím tě poslouchat?“

Nesoustředěně se na mě ohlédl. „Co jsi říkal, Davide? Mrzí mě to, nezlob se.“

Za chvíli tě to bude mrzet mnohem víc. „Vidíš ty dveře?“

„Samozřejmě, že je vidím. Co je s nimi?“

„Vedou do skladu, který se táhne podél celé západní stěny budovy. Billy usnul a já se tam

zašel podívat, jestli tam třeba nenajdu něco, čím bych ho mohl přikrýt…“

Pověděl jsem mu všechno, vynechal jsem jen onu hádku o to, jestli by Norm vůbec měl jít

ven, nebo ne. Řekl jsem mu, co vlezlo dovnitř… a co nakonec s křikem zmizelo v mlze. Brent

Norton mi odmítl uvěřit. Vlastně odmítl o tom byť jen uvažovat. Odvedl jsem ho k Jimovi,

Olliemu a Myronovi. Všichni tři mu moje vyprávění potvrdili, přestože Jim i kvítko Myron už

byli napůl opilí.

Norton opět odmítl uvěřit nebo o tom byť jen na chvíli zauvažovat. Prostě nás ignoroval.

„Ne,“ opakoval. „Ne, ne, ne. Odpusťte, pánové, ale to je naprosto absurdní. Buď si ze mě

děláte legraci,“ zahleděl se na nás s povýšeným úsměvem, aby ukázal, že povedený vtip

dokáže samozřejmě přijmout jako kdokoli jiný, „nebo jste se stali obětí nějaké davové

hypnózy.“

Znovu ve mně začal vřít vztek, ale ovládl jsem ho – s obtížemi. Myslím si, že běžně nejsem

nijak zvlášť prchlivý, ale tohle nebyla běžná situace. Musel jsem myslet na Billyho a na to, co

se děje – nebo co se už stalo – se Steff. A tyhle myšlenky mě v podvědomí neustále užíraly.

„Dobře,“ řekl jsem. „Tak se tam pojď podívat. Kus chapadla tam zůstal na podlaze. Skřípla

ho vrata, když jsme je spouštěli dolů. A poslechneš si je na vlastní uši. Lezou tam po

nakládacím molu. Šustí to jako listí ve větru.“

„Ne,“ odpověděl pevně.

„Cože?“ Vážně jsem si myslel, že jsem se přeslechl. „Co jsi říkal?“

„Řekl jsem ne, nikam s tebou nejdu. Už to přestává být vtipné.“

„Brente, já ti přísahám, že to není vtip.“

„Samozřejmě že je,“ vyštěkl na mě. Přejel pohledem po Jimovi, po Myronovi, na okamžik se

zastavil u Ollieho – který jeho pohled s klidným odevzdáním opětoval – a nakonec se obrátil

zpátky ke mně. „Je to kameňák jako stehno, vážně k popukání. Co, Davide?“

„Brente… poslouchej –“

„Ne, ty poslouchej!“ Začínal zvedat hlas, jak byl zvyklý ze soudní síně. Ve ztichlém

supermarketu se hlas velice, velice dobře nesl a několik lidí, kteří se nervózně a bezcílně

potulovali kolem, se hned ohlédlo, co se to děje. Norton na mě namířil ukazováček. „Je to

vtip. Je to slupka od banánu, a já na ní mám uklouznout. Nikdo z vás místňáků lidi odjinud

zrovna moc nemusí, co? Vždycky držíte pohromadě, co? Přesně jako když jsem tě dotáhnul

před soud, abych dostal, co mi právem patří. Tehdy jsi to vyhrál, fajn. Proč by taky ne, že jo?

Tvůj otec byl slavný malíř a je to tvoje město. Já jenom platím daně a utrácím tady svoje

peníze!“

Už se jen nepředváděl, nezastrašoval nás svým nacvičeným výstupem ze soudních síní; už

ječel z plných plic a vypadalo to, že se každou chvíli přestane ovládat. Ollie Weeks se odvrátil

a s plechovkou piva v ruce odešel. Myron a jeho parťák Jim na Nortona zírali s nehraným

údivem.

„Mám lézt někam do skladu, abych se podíval na gumovou atrapu z hračkářství za

osmadevadesát centů, a tihle dva křupani se mi budou za zády válet po zemi smíchy?“

„Hele, opatrně s tím křupanem,“ ozval se Myron.

„Jestli chceš slyšet pravdu, tak jsem rád, že ti ten strom spadnul na loděnici. Rád.“ Norton se

na mě šklebil jako blázen. „Rozmašíroval ji pěkně, co? Paráda. A teď mi uhni z cesty.“

Pokusil se kolem mě protáhnout. Popadl jsem ho za ruku a praštil jsem s ním o chladicí box.

Nějaká žena vyjekla překvapením. Dvě šestibalení budweiseru vypadla na zem.

„Pročisti si uši a poslouchej, Brente. Je tady v sázce spousta životů. Mezi nimi i život mého

kluka. Poslouchej mě, nebo přísahám, že ti rozbiju hubu.“

„No jen do toho,“ vybídl mě Norton, dosud s tím idiotským úsměvem, který měl zřejmě

působit statečně. Krví podlité, vyvalené oči mu skoro vylézaly z důlků. „Předveď všem, jakou

máš sílu a kuráž, že dokážeš zmlátit člověka se slabým srdcem a navíc tak starého, že by mohl

být tvůj táta.“

„Vraž mu jednu!“ zvolal Jim. „Na srdce kašli. Taková newyorská právnická krysa stejně ani

srdce mít nemůže.“

„Ty se do toho nepleť,“ okřikl jsem ho a sklonil jsem tvář k Nortonovi. Byli jsme u sebe tak

blízko, že kdybych chtěl, mohl jsem mu klidně dát pusu. Chladicí box byl sice vypnutý, ale

pořád z něj šla trochu zima. „Přestaň dělat vlny. Zatraceně dobře víš, že říkám pravdu.“

„To teda… rozhodně… nevím,“ vypravil ze sebe.

„Kdyby to bylo jindy a jinde, nechal bych tě, ať si myslíš, co chceš. Nezajímá mě, že máš

strach, a nechci se na tebe vyvyšovat. Já ho mám taky. Ale potřebuju tě, sakra! Copak ti to

nedochází? Potřebuju tě!“

„Pusť mě!“

Chytil jsem ho za košili a zatřásl jsem s ním. „Copak tobě nic nedochází? Lidi začnou

odcházet a vlezou rovnou do náruče té potvoře tam venku! Prokrista, copak ty to nechápeš?“

„Pusť mě!“

„Teprve až se mnou zajdeš do skladu a přesvědčíš se na vlastní oči.“

„Řekl jsem, že tam nepůjdu! Je to vtip, nachystali jste to na mě a já tu ze sebe nebudu dělat

idiota –“

„Tak tě tam dotáhnu silou.“

Popadl jsem ho za rameno a za zátylek. S tichým rupnutím se mu rozpáral šev v jednom

podpaží. Vlekl jsem ho k dvojitým dveřím. Norton nešťastně zasténal. Shromáždil se kolem

nás hlouček patnácti až osmnácti lidí, ale udržovali si odstup. Nikdo se netvářil, že by měl

chuť se do toho plést.

„Pomoc!“ zaječel Norton. Koulel očima pod brýlemi. Úhledně sestřižené vlasy se mu

rozdrbaly a nad ušima se mu vytvořily dva rozčepýřené chomáčky. Lidi šoupali nohama a

dívali se.

„Proč tak ječíš?“ zašeptal jsem mu do ucha. „Je to přece jen vtip, ne? Proto jsem tě vzal s

sebou do města, když jsi mě o to požádal, a proto jsem ti svěřil Billyho, abys ho převedl přes

parkoviště – protože jsem měl přichystanou tuhle šikovnou mlhu, půjčil jsem si mlhovač z

Hollywoodu, stál mě patnáct tisíc dolarů a dalších osm za dopravu, všechno proto, abych si z

tebe mohl vystřelit. Přestaň si namlouvat tyhle kraviny a otevři oči!“

„Pusť… mě!“ zakňoural Norton. Už jsme byli skoro u dveří.

„No tak, no tak! Co se to tady děje? Co to vyvádíte?“

To byl Brown. Oháněl se lokty a razil si cestu hloučkem diváků.

„Ať mě pustí,“ zachraptěl Norton. „Zbláznil se.“

„Ne. Nezbláznil. Byl bych radši, kdyby ano, ale nezbláznil.“ To se ozval Ollie a já mu v

duchu poděkoval. Vyšel z uličky za našimi zády a postavil se před Browna.

Brown sklopil oči k pivu, které držel Ollie v ruce. „Ty piješ!“ zvolal překvapeně, ovšem ne

bez jistého potěšení. „To tě bude stát místo.“

„Ale no tak, Bude,“ otočil jsem se a pustil jsem Nortona. „Tohle je přece výjimečná situace.“

„Tím se pravidla nemění,“ namítl samolibě Brown. „Postarám se, aby se o tom na ústředí

dozvěděli. Je to moje povinnost.“

Norton se mezitím odbelhal stranou, postavil se do bezpečné vzdálenosti ode mě a začal si

urovnávat košili a uhlazovat vlasy. Nervózně těkal očima ze mě na Browna a zpět.

„Haló!“ rozkřikl se najednou Ollie. Zvedl hlas a zahřímal tak hluboce, jak bych to od

člověka sice mohutného, ale tak nenápadného a neprůbojného nikdy nečekal. „Haló! Všichni,

kdo jste tady! Pojďte si sem dozadu něco poslechnout! Týká se to vás všech!“ Zpříma na mě

pohlédl, Browna si vůbec nevšímal. „Dělám to dobře?“

„Jo.“

Lidi se začali scházet. Původní hlouček diváků, kteří sledovali mou hádku s Nortonem, se

zdvojnásobil, pak ztrojnásobil.

„Asi byste všichni měli vědět –“ začal Ollie.

„Okamžitě odlož to pivo,“ skočil mu do řeči Brown.

„A vy okamžitě sklapněte,“ otočil jsem se a vykročil k němu.

Brown hned o krok ustoupil, aby mezi námi zůstala stejná vzdálenost. „Nechápu, o co se tu

snažíte,“ prohlásil, „ale můžete se spolehnout, že to nahlásím na ústředí Federal Foods.

Všechno! A uvědomte si – může se to dostat až k soudu!“ Nervózně vycenil své zažloutlé

zuby a já ho v tu chvíli snad i docela chápal. Jen se snažil zvládnout situaci, nic víc. Podobně

jako Norton, který sám na sebe v duchu uvalil zákaz jakékoli spolupráce. Myron s Jimem se

to pokoušeli řešit jako chlapský technický problém – pokud se podaří opravit generátor, mlha

se rozptýlí. Tohle byl Brownův způsob. Byl… Ochránce supermarketu.

„Tak jen do toho, začněte si psát jména,“ vybídl jsem ho. „Ale hlavně mlčte.“

„Napíšu si spoustu jmen,“ odpověděl. „A vaše bude na tom seznamu úplně první, vy… vy

bohéme.“

„Pan David Drayton by vám rád něco řekl,“ ujal se znovu slova Ollie, „a pokud se chystáte

odejít domů, rozhodně byste si ho měli nejdřív poslechnout.“ A tak jsem jim popsal, co se

stalo, víceméně těmi samými slovy jako Nortonovi. Zpočátku se tu a tam ozýval smích, ale

když jsem končil, byla na všech vidět už jen nervozita.

„Je to všechno lež,“ ozval se Norton. Snažil se vložit do těch slov důraz, ale trochu přestřelil

a vyznělo to spíš hystericky. Tohle byl člověk, kterému jsem to všechno řekl jako prvnímu,

protože jsem doufal, že mi jeho důvěryhodnost pomůže přesvědčit ostatní. Taková blbost.

„Pochopitelně že je to lež,“ přidal se Brown. „Je to blábol. Odkud se tam podle vás ta

chapadla asi vzala, pane Draytone?“

„To nevím a v tuhle chvíli to ani není nijak zvlášť důležitá otázka. Jsou tam venku. Je tam –“

„Podle mě se totiž vylíhla z pár vypitých plechovek piva. Tak bych to viděl já.“ To vyvolalo

vděčný smích, jenže ten záhy přehlušil mocný, skřípavý hlas paní Carmodyové.

„Smrt!“ zavřeštěla a ti, kdo se smáli, rychle vystřízlivěli.

Vpochodovala doprostřed nepravidelného kruhu, který se kolem nás vytvořil. Kanárkově

žluté kalhoty doslova svítily a obří kabelka se jí pohupovala vedle sloního stehna. Černé oči

se povýšeně rozhlédly po divácích, ostře a zlověstně jako oči straky. Dvě pohledné, asi

šestnáctileté holky v bílých tričkách z umělého hedvábí s nápisem CAMP WOODLANDS na

zádech se od ní odtáhly.

„Posloucháte, ale neslyšíte! Slyšíte, ale nevěříte! Kdo z vás se chce vypravit ven a přesvědčit

se na vlastní oči?“ Přejela po nich pohledem, pak ho zabodla do mě. „A co tedy navrhujete

dělat, pane Davide Draytone? Co s tím vším asi tak zmůžete?“

Usmála se, umrlčí hlava nad kanárkovým oblečením.

„Je to konec, tak je to. Konec všeho. Je to Konec všehomíra. Pohybující se prst píše, nikoli

však do ohně, ale mezi řádky mlhy. Země se otevřela a vyvrhla hrůzy pekel –“

„Nemůžete jí někdo říct, ať zmlkne?“ vykřikla jedna z dívek. Začínala natahovat. „Mám z ní

strach!“

„Máš strach, beruško?“ obrátila se k ní paní Carmodyová. „Kdepak, teď ještě strach nemáš.

Ale až si pro tebe přijdou ti zplozenci zla, které Ďábel vypustil na povrch zemský –“

„To by stačilo, paní Carmodyová,“ přerušil ji Ollie a vzal ji za ruku. „To bude v pořádku.“

„Nesahejte na mě! Říkám vám, že tohle je konec! Je to smrt! Smrt!“

„Bože, to jsou kecy,“ ulevil si znechuceně brýlatý muž v rybářském klobouku.

„Ne, pane,“ ozval se Myron. „Já vím, že to zní jako nějaká feťácká halucinace, ale je to čistá

pravda. Viděl jsem to na vlastní oči.“

„Já taky,“ připojil se Jim.

„I já,“ přispěl Ollie. Podařilo se mu umlčet paní Carmodyovou, přinejmenším na nějakou

dobu. Ale stála vedle, držela svou obří kabelku a usmívala se jako praštěná. Nikdo nechtěl stát

v její blízkosti – všichni si něco mumlali, to trojí potvrzení mých slov se nikomu nelíbilo.

Několik lidí se nervózně, zamyšleně ohlíželo na prosklenou přední stěnu supermarketu. To

mě potěšilo.

„Lži,“ zopakoval Norton. „Jenom se navzájem podporujete ve lžích, to je všechno.“

„Tvrdíte věci, kterým se prostě nedá věřit,“ prohlásil Brown.

„Ale vždyť tu nemusíme postávat a hloubat nad tím,“ opáčil jsem. „Pojďte se mnou dozadu

do skladu. Podíváte se sami. A poslechnete si to.“

„Zákazníci v žádném případě nesmějí –“

„Bude,“ zarazil ho Ollie, „jdi s ním sám. Ať se to vyřeší.“

„Dobře,“ přikývl Brown. „Pane Draytone? Ať je ta pitomost za námi.“

Prošli jsme dvojitými dveřmi do tmy.

Ten zvuk byl nepříjemný – vyloženě zlý.

Brown to vycítil taky, i přes tu svou tvrdohlavost; okamžitě mě chytil za paži, chvíli lapal po

dechu a pak začal oddechovat mnohem namáhavěji.

Byl to tichý, šeptavý zvuk, který se ozýval od nakládacího mola – zvuk, který téměř hladil.

Chvíli jsem zlehka jezdil nohou po podlaze, až jsem konečně narazil na jednu baterku. Sehnul

jsem se pro ni a rozsvítil ji. Brown měl tvář staženou strachy, a to je ani neviděl – jen je

slyšel. Jenže já je viděl a teď jsem si mohl představovat, jak se tam kroutí a plazí po vlnitém

plechu vrat jako živé liány.

„Co si myslíte teď? Ještě se tomu nedá věřit?“

Brown si olízl rty a rozhlédl se po té spoušti rozházených beden a krabic. „To je od těch

chapadel?“

„Něco z toho. Většina. Pojďte sem.“

Šel, neochotně, ale šel. Namířil jsem baterku na svinuté, zkroucené chapadlo, které dosud

leželo vedle koštěte. Brown se k němu sehnul.

„Nedotýkejte se toho,“ varoval jsem ho. „Třeba je to ještě živé.“

Rychle se narovnal. Zvedl jsem koště za štětiny a šťouchl jsem do chapadla. Při třetím nebo

čtvrtém šťouchnutí se líně rozevřelo a odhalilo dvě celé přísavky a nepravidelný okraj třetí.

Pak se rychlostí staženého svalu opět svinulo a zůstalo nehybně ležet. Brown si znechuceně,

dávivě odkašlal.

„Tak co, viděl jste dost?“

„Jo,“ řekl. „Pojďme odsud.“

Následovali jsme poskakující světlo zpátky k dvojitým dveřím a prošli jsme jimi ven.

Okamžitě se k nám obrátily všechny tváře a hukot konverzace utichl. Norton byl bílý jako kus

starého tvarohu. Černé oči paní Carmodyové se leskly. Ollie popíjel pivo; po tváři mu dosud

stékaly čůrky potu, přestože se v obchodě poměrně ochladilo. Ty dvě holky v tričkách s

nápisem CAMP WOODLANDS se tiskly k sobě jako hříbata před bouřkou. Oči. Tolik očí.

Mohl bych je namalovat, napadlo mě a nepříjemně mě zamrazilo. Bez tváří, jen oči v šeru.

Mohl bych je namalovat, ale nikdo by nevěřil, že je ten obraz podle skutečnosti.

Bud Brown si škrobeně složil ruce s dlouhými prsty na prsou. „Přátelé,“ řekl. „Vypadá to, že

tu opravdu máme dost zásadní problém.“

VI. Další debata. Paní Carmodyová. Opevnění.

Jak dopadl Spolek zpátečníků.

Následující čtyři hodiny jsem si připadal jako ve snu. Poté, co Brown potvrdil naše slova, se

rozhořela dlouhá, polohysterická debata. I když debata sama o sobě možná až tak dlouhá

nebyla, spíš lidem poměrně dlouho trvalo, než si náležitě srovnali v hlavě předkládané

informace, než je probrali ze všech možných stran a propracovali se k jejich jádru stejně, jako

si pes pohrává s kostí a propracovává se k morku. Jen pomalu se smiřovali s realitou.

Podobným stylem probíhají březnové schůze ve všech městech v Nové Anglii.

Vykrystalizoval mezi námi Spolek zpátečníků, vedený Nortonem. Patřila k němu výřečná

menšina asi deseti lidí, kteří ničemu z toho nevěřili. Norton stále dokola poukazoval na to, že

pouze čtyři svědci viděli, jak brigádníka odnesla Chapadla z Planety X (když tenhle termín

použil poprvé, byl to docela dobrý vtip, který se však opakováním velice rychle ohrál – čehož

si Norton ve svém rostoucím zápalu patrně nevšiml). Dodával, že on osobně nikomu z nás

čtyř příliš nedůvěřuje. A dále podotýkal, že padesát procent zmíněných svědků je nyní

beznadějně opilých. To se nedalo vyvrátit. Jim a Myron LaFleur plně využili toho, že mají k

dispozici celý chladicí box s pivem i regály vína, a nehorázně se zlískali. Vzhledem k tomu,

co se stalo s Normem, a vzhledem k roli, kterou v tom oni sami sehráli, jsem se jim příliš

nedivil. Vystřízlivění mělo přijít nepříjemně brzy.

Také Ollie i přes Brownovy protesty nadále popíjel. Brown se po chvíli přestal snažit a

spokojil se s tím, že občas zlověstně pohrozil ústředím. Zjevně si neuvědomoval, že

společnost Federal Foods s obchody v Bridgtonu, North Windhamu a Portlandu dost možná

už ani neexistuje. Nijak by mě nepřekvapilo, kdyby už neexistovalo celé Východní pobřeží.

Ollie sice nadále popíjel, ale opilý nevypadal. Vypotil všechno stejně rychle, jako to stačil

polykat.

Když se debata se Zpátečníky začala přiostřovat, Ollie konečně promluvil. „Pokud tomu

nechcete věřit, pane Nortone, v pořádku. Mám pro vás návrh. Vyjděte předními dveřmi ven a

obejděte budovu dozadu. Je tam velká hromada vratných lahví od piva a od limonády. Dneska

ráno jsme je tam s Normem a s Buddym vynosili. Přineste pár těch lahví, aby všichni viděli,

že jste tam opravdu byl. Když to uděláte, přísahám, že si tady svleču košili a na posezení ji

sním.“

Norton začal prskat.

Ollie ho uťal týmž tichým, vyrovnaným hlasem. „Tyhle vaše řeči tady můžou nadělat akorát

škodu, pane Nortone. Je tu spousta lidí, kteří by rádi šli domů a ujistili se, že jsou jejich

rodiny v pořádku. Já mám třeba v Naples sestru s jednoročním dítětem. Samozřejmě, že bych

se na ně rád dojel podívat. Jenže když lidi začnou věřit vám a zkusí se dostat domů, dopadnou

stejně jako Norm.“

Nepodařilo se mu přesvědčit Nortona, ale podařilo se mu přesvědčit několik váhavých a

nerozhodných – a ani ne tak slovy, jako spíš očima, tím pohledem plným strachu. Myslím, že

Norton nechtěl uvěřit, protože by se pak zbláznil – nebo o tom byl přinejmenším přesvědčený.

Na Ollieho návrh, ať zezadu přinese pár vratných lahví, však nepřistoupil. Ani on, ani nikdo

jiný. Nebyli připraveni vydat se ven, alespoň zatím ne. Norton se svou skupinkou Zpátečníků

(která se mezitím scvrkla na pouhé dva nebo tři členy) odešel co nejdál od ostatních, to

znamená k prázdnému pultu s uzeninami. Jeden z nich cestou kopl do nohy mého spícího

syna a probudil ho.

Došel jsem k němu a Billy se mi pověsil kolem krku. Když jsem se ho pokusil sundat, chytil

se ještě pevněji a řekl: „Ne, tati. Prosím.“

Našel jsem prázdný nákupní košík a posadil ho na dětské sedátko. Vypadal na něm hrozně

velký. A snad by vypadal i směšně, nebýt té bledé tváře, černých vlasů rozcuchaných na čele

těsně nad obočím a toho žalostného pohledu v očích. Na dětském sedátku v nákupním košíku

seděl naposledy někdy ve dvou letech. Tyhle drobnosti člověku zpočátku unikají, ale když si

nakonec uvědomí, kolik se toho změnilo, vždycky ho to nemile překvapí.

Po odchodu Zpátečníků si debata našla nový hromosvod – tentokrát se jím stala paní

Carmodyová, která, celkem pochopitelně, stála sama proti všem.

V tom tísnivém šeru vypadala jako čarodějnice: kanárkově žluté kalhoty, svítivá halena z

umělého hedvábí, obě předloktí ověšená levnou cinkající bižuterií – měď, želvovina, adamant

– a k tomu ta příšerná kabelka. Kůži na tváři podobnou pergamenu jí brázdily výrazné svislé

vrásky. Kudrnaté vlasy měla připlácnuté k hlavě třemi rohovinovými hřebínky a vzadu

stočené do drdolu. Rty působily jako zauzlovaný provaz.

„Proti vůli Boží není obrany. Věděla jsem, že se dnešní den blíží. Viděla jsem znamení. Jsou

tu mezi námi tací, s nimiž jsem o tom hovořila, není však člověka slepějšího nad toho, který

vidět nechce.“

„A co teda tvrdíte? Co navrhujete?“ pustil se do ní netrpělivě Mike Hatlen. Byl sice členem

městské rady, ale v té jachtařské čepici a bermudách s vytahaným zadkem na to příliš

nevypadal. Usrkával pivo – jako v tu chvíli už spousta chlapů. Bud Brown přestal protestovat,

ale skutečně si začal zapisovat jména – vedl si účet u každého, u koho to šlo.

„Co navrhuji?“ zopakovala paní Carmodyová a otočila se k Hatlenovi. „Co navrhuji? Inu,

navrhuji, abyste se začal připravovat na to, že už brzy stanete před Bohem, Michaeli Hatlene.“

Rozhlédla se po ostatních. „Už brzy stanete před Bohem!“

„Stanete leda před velkým hovnem,“ zadrmolil opile Myron LaFleur od chladicího boxu.

„Ta bába musí mít snad dva jazyky, že s nima dovede takhle mrskat.“

Dav souhlasně zamručel. Billy se nervózně rozhlédl a položil mi ruku kolem ramen.

„Dojde na moje slova!“ zaječela. Nadzdvihla horní ret a vycenila uražené zuby zažloutlé od

nikotinu. Vybavila se mi zaprášená vycpaná zvířata z jejího vetešnictví, kde navěky upíjela ze

zrcadla, které jim sloužilo za potok. „Pochybovači budou pochybovat až do samého konce!

Přesto jakási stvůra odtáhla toho nebohého chlapce ven! Tvorové v mlze! Zplozenci pekel

jako ze zlého snu! Netvoři bez očí! Sinalé běsy! Pochybujete? Tak vyjděte ven! Vyjděte ven a

pozdravte je!“

„Paní Carmodyová, budete s tím muset skončit,“ ozval jsem se. „Děsíte mi kluka.“

Ten pán s malou holčičkou mě podpořil přikývnutím. Holčička s baculatýma nohama a

odřenými koleny schovávala tvář tatínkovi na břiše a tiskla si dlaně na uši. Bill sice nebrečel,

ale měl na krajíčku.

„Existuje jen jediná spása,“ prohlásila paní Carmodyová.

„A jaká, paní Carmodyová?“ zeptal se zdvořile Mike Hatlen.

„Oběť,“ odpověděla paní Carmodyová – a v tom šeru se mi zdálo, že se usmála. „Krvavá

oběť.“

Krvavá oběť – ta slova zůstala viset ve vzduchu a pomalu se otáčela. I teď, když už dobře

vím, o čem mluvila, si namlouvám, že měla na mysli třeba jen oběť něčího psa – pár se jich

tam po supermarketu potulovalo, přestože bylo zakázáno brát je dovnitř. Ještě i teď si to

namlouvám. Vypadala v tom šeru jako nějaké vyšinuté ztělesnění novoanglického

puritánství… obávám se však, že ji pohánělo něco hlubšího a temnějšího než jen puritánství.

Puritánství mělo odjakživa temného praotce, starého Adama s rukama od krve.

Otevřela pusu a chtěla pokračovat, když vtom jí jeden pomenší, pěkně upravený muž v

červených kalhotách a elegantní sportovní košili vlepil facku. Vlasy měl na levé straně

rozdělené pěšinkou rovnou jako podle pravítka. Měl brýle. A v tváři ten nezaměnitelný výraz

klasického dovolenkáře.

„Nechte si to rouhání pro sebe,“ pronesl tiše a bezvýrazně.

Paní Carmodyová si přikryla ústa dlaní a pak ji s němou výčitkou zvedla proti nám. Na dlani

byla krev. Ale černé oči jako by jí tančily bláznivým rozjařením.

„Koledovala jste si o to!“ zavolala nějaká žena. „Už jsem vám ji chtěla vlepit sama.“

„Dostanou vás,“ řekla paní Carmodyová a ukazovala nám krev na dlani. Tenký pramínek už

jí stékal i jednou z vrásek od úst na bradu jako dešťová kapka po okapu. „Možná ne teď. V

noci. V noci, až se setmí. Přijdou ve tmě a vezmou si někoho dalšího. Přijdou ve tmě. Uslyšíte

je, jak se blíží, plazí a plíží. A až přijdou, budete prosit matku Carmodyovou, aby vám

ukázala, co dělat.“

Muž v červených kalhotách pomalu zvedl ruku.

„Jen pojď a udeř,“ zašeptala a krvavé rty se stáhly do úsměvu. Zdvižená ruka se zachvěla.

„Udeř, pokud se odvážíš.“ Ruka klesla. Paní Carmodyová se otočila a odešla. Pak se Billy

rozbrečel, zabořil mi tvář do břicha jako ta malá holčička svému tátovi.

„Já chci domů,“ vzlykal. „Já chci za mámou.“

Utěšoval jsem ho, jak nejlépe jsem uměl. Ale moc dobře jsem to nejspíš neuměl.

Hovor se konečně stočil k méně děsivým a zhoubným tématům. Padla zmínka o prosklené

přední stěně, zjevně největší slabině supermarketu. Mike Hatlen se zeptal, jaké další vstupy tu

jsou, a Ollie s Brownem je hned vyjmenovali. Kromě těch vrat, která ve skladu otevřel Norm,

tam byla ještě dvoje další. Hlavní vchod a východ. Okno v kanceláři vedoucího (z tlustého,

vyztuženého skla, bezpečně zamčené).

Debata o těchto věcech měla paradoxní účinky. Nebezpečí díky ní působilo reálněji, ale

zároveň jsme se cítili trochu líp. I Billymu bylo líp. Zeptal se mě, jestli si může dojít pro

tyčinku. Odpověděl jsem, že klidně může, jenom nesmí chodit k těm velkým oknům.

Když byl z doslechu, muž vedle Mikea Hatlena se zeptal: „Fajn, co s těmi okny teda

provedeme? Ta bába je sice zralá do cvokhausu, ale s tou tmou měla asi pravdu.“

„Možná se mlha do té doby rozežene,“ ozvala se nějaká žena.

„Možná,“ odpověděl ten muž. „A možná ne.“

„Nějaké nápady?“ obrátil jsem k Olliemu a Budovi.

„Počkejte moment,“ pokračoval ten muž vedle Hatlena. „Jsem Dan Miller. Z Lynn v

Massachusetts. Nejspíš mě neznáte, není důvod, proč byste měli, ale koupil jsem jednu chatu

u Highland Lake. Teda spíš jsem se kvůli ní zruinoval, ale musel jsem ji mít.“ Pár lidí se

zasmálo. „Nicméně, viděl jsem tu někde celou hromadu pytlů se zahradním hnojivem.

Většinou desetikilových. Mohli bychom je naskládat na sebe jako pytle s pískem. Nechat

mezi nimi otvory jako pozorovatelny…“

To už přikyvovali další a začali o tom vzrušeně diskutovat. Chtěl jsem něco říct, ale nakonec

jsem si to nechal pro sebe. Miller měl pravdu. Když z těch pytlů postavíme barikádu, nic se

tím nezkazí a mohlo by to trochu pomoct. Znovu jsem si však vybavil, jak to chapadlo

rozmáčklo pytel psích granulí. Napadlo mě, že některé z těch větších by nepochybně zvládlo

totéž s desetikilovým pytlem hnojiva Green Acres nebo Vigoro. Ale kázání o chapadlech nás

stejně nemohlo zachránit a náladu by nikomu taky nezlepšilo.

Dav se pomalu rozpadal do menších skupinek, které začaly rozebírat, jak se to provede, a

Miller na všechny zavolal: „Počkejte! Počkejte! Pojďte se domluvit, dokud jsme všichni

pohromadě!“

Vrátili se a všech padesát až šedesát se nás srotilo v rohu mezi chladicím boxem, dveřmi do

skladu a pultem, na němž pan McVey vždycky vystavuje věci, které snad nikdo normální

nemůže chtít, jako brzlíky, karbanátky plněné natvrdo uvařeným vejcem, ovčí mozky nebo

vepřovou huspeninu. Billy se mezi nimi propletl s přirozenou mrštností pětiletého kluka ve

světě obrů a podal mi tyčinku Hershey’s. „Chceš, tati?“

„Díky.“ Vzal jsem si ji. Byla sladká a chutnala mi.

„Možná je to hloupá otázka,“ pokračoval Miller, „ale měli bychom si v tom udělat jasno.

Nemá tu někdo střelnou zbraň?“

Rozhostilo se ticho. Lidi se rozhlíželi jeden po druhém a krčili rameny. Jeden postarší pán s

šedobílými vlasy, který se představil jako Ambrose Cornell, prohlásil, že má v autě v kufru

brokovnici. „Můžu se pro ni zkusit dostat, jestli chcete.“

„Myslím, že to by teď nebyl úplně nejlepší nápad, pane Cornelle,“ odmítl Ollie.

Cornell zamručel. „To já si myslím taky, že nebyl, synku. Ale říkal jsem si, že bych vám to

měl nabídnout.“

„No, ani jsem nečekal, že by tu někdo něco měl,“ ujal se opět slova Dan Miller. „Ale

napadlo mě –“

„Moment,“ skočila mu do řeči jedna žena. Byla to ta dáma v brusinkovém tričku a

tmavozelených kalhotách. Měla pískové vlasy a pěknou postavu. Moc hezká mladá ženská.

Otevřela kabelku a vytáhla z ní středně velký revolver. Dav obdivně vydechl, jako kdyby před

nimi právě kouzelník provedl opravdu povedený kousek. Žena, která se už v té chvíli trochu

červenala, zrudla ještě o to víc. Znovu zalovila v kabelce a vytáhla krabičku nábojů Smith &

Wesson.

„Jsem Amanda Dumfriesová,“ představila se Millerovi. „Tenhle revolver… přišel s tím můj

manžel. Prý bych ho měla nosit kvůli sebeobraně. Už ho s sebou tahám nenabitý dva roky.“

„Váš manžel je tady, paní?“

„Ne, je v New Yorku. Na služební cestě. Každou chvíli je někde na služební cestě. Proto

chtěl, abych nosila revolver.“

„Dobře,“ přikývl Miller, „pokud s ním umíte zacházet, měla byste si ho nechat u sebe. Co je

to, osmatřicítka?“

„Ano. V životě jsem z něj nestřílela, jen jednou na střelnici.“

Miller si od ní vzal revolver, chvíli ho převracel v ruce, až se mu podařilo vyklopit bubínek.

Přesvědčil se, že není nabitý. „Fajn,“ řekl. „Máme revolver. Kdo tu umí dobře střílet? Já totiž

rozhodně ne.“

Lidi se po sobě rozhlédli. Nějakou dobu nikdo nic neříkal. Pak se neochotně ozval Ollie: „Já

chodím celkem často na střelnici. Mám kolt pětačtyřicítku a llamu pětadvacítku.“

„Ty?“ opáčil Brown. „Chm. Ty se budeš večer sotva motat, natož střílet.“

Ollie velice zřetelně odpověděl: „Co kdybys držel hubu a psal si ten svůj seznam?“

Brown na něj vyvalil oči. Otevřel pusu. Pak si to ale, podle mě moudře, rozmyslel a zase ji

zavřel.

Miller na ty dva chvíli udiveně koukal. „Je váš,“ řekl potom Olliemu a podal mu revolver.

Ollie ho znovu zkontroloval, zkušeněji. Zasunul si revolver do pravé přední kapsy kalhot a

krabičku nábojů si dal do náprsní kapsy, kde vytvořila bouli jako krabička cigaret. Pak se

opřel o chladicí box, kulatou tvář dosud celou upocenou, a otevřel si další pivo. Stále ve mně

přetrvával dojem, že před sebou mám úplně nového Ollieho Weekse.

„Díky, paní Dumfriesová,“ řekl Miller.

„Není zač,“ odvětila a mně prolétlo hlavou, že kdybych já byl jejím manželem a vlastníkem

těch zelených očí a té plné postavy, tak bych rozhodně tolik necestoval. Věnovat manželce

revolver, to se dá brát jako absurdně symbolický čin.

„Tohle možná taky bude znít hloupě,“ obrátil se Miller k Brownovi, který si něco zapisoval,

a k Olliemu, který popíjel pivo, „ale žádné plamenomety tu asi nemáte, že ne?“

„Do prdele!“ zvolal Buddy Eagleton a pak zčervenal stejně jako před okamžikem Amanda

Dumfriesová.

„Copak?“ zeptal se Mike Hatlen.

„No… až do minulýho tejdne jsme tady měli krabici takovejch těch malejch letlamp. Jak si s

nima můžete zaletovat trubku, když vám z ní teče, nebo opravit vejfuk nebo tak něco.

Pamatujete se na ně, pane Browne?“

Brown zatrpkle přikývl.

„Vyprodaly se?“ otázal se Miller.

„Naopak, nikdo je nekupoval. Prodali jsme asi tři nebo čtyři a zbytek bedny jsme poslali

zpátky. Taková posraná… teda, blbá smůla.“ Poté se Buddy Eagleton, v obličeji skoro

fialový, opět ztratil v davu.

Pochopitelně jsme měli sirky, a taky sůl (někdo přišel s tím, že prý sůl zabírá proti pijavicím

a podobným věcem); a všechny druhy mopů a košťat značky O’Cedar. Většina lidí se dál

tvářila celkem optimisticky a Jim s Myronem už byli zlití tak, že neměli sílu vystoupit s

odlišným názorem, když jsem ale pohlédl do očí Olliemu, spatřil jsem v nich vyrovnanou

beznaděj, která byla horší než strach. My dva jsme ta chapadla viděli. Představa, jak na ně

někdo sype sůl nebo se je snaží odrážet mopem, byla prostě směšná.

„Mikeu,“ navrhl Miller, „co kdyby sis to vzal celé na starost? Rád bych si na chvíli

promluvil tuhle s Davem a Olliem.“

„S potěšením.“ Hatlen poplácal Dana Millera po rameni. „Někdo tomu musí velet, a ty ses

toho ujal dobře. Vítej u nás.“

„Znamená to, že dostanu nějakou slevu na daních?“ usmál se Miller. Byl to nevysoký chlap s

ustupujícími zrzavými vlasy. Přesně ten typ člověka, který vám na první pohled musí být

sympatický, a – možná – přesně ten typ člověka, který vám po nějaké době nevyhnutelně

začne lézt na nervy. Ten typ člověka, který vždycky ví všechno líp než vy.

„V žádném případě,“ zasmál se Hatlen.

Pak odešel. Miller se zadíval na mého syna.

„O Billa nemějte strach,“ řekl jsem.

„Teda, musím říct, že takový strach jako teď jsem snad v životě neměl,“ přiznal Miller.

„To já taky ne,“ pokýval hlavou Ollie a odhodil prázdnou plechovku do chladicího boxu.

Vytáhl si novou a otevřel ji. Ozvalo se tiché pšouknutí unikajícího plynu.

„Všiml jsem si, jak se vy dva na sebe díváte,“ pronesl Miller.

Dojedl jsem tyčinku a vytáhl jsem si pivo, abych ji zapil.

„Něco mě napadlo,“ pokračoval Miller. „Měli bychom říct tak pěti lidem, ať držadla těch

mopů omotají nějakým hadrem a upevní provázkem. Pak bychom si měli připravit pár

kanystrů s tekutým podpalovačem. Když odřízneme celý vršek kanystru, tak máme během

chvilky hotové pochodně.“

Přikývl jsem. Nebyl to špatný nápad. Sice ne postačující – rozhodně ne pro člověka, který

viděl, co Norma odtáhlo do mlhy –, ale bylo to lepší než sůl.

„No, aspoň se lidi něčím zabaví,“ prohodil Ollie.

Miller stiskl rty. „To je to až tak zlé?“

„Jo, to je,“ přikývl Ollie a přihnul si z plechovky.

* * *

V půl páté odpoledne už barikády z pytlů hnojiva stály a velká okna bylo vidět jen skrz úzké

pozorovatelny. U každé z nich zůstala stát hlídka a vedle každé hlídky stál kanystr tekutého

podpalovače s odřízlým vrškem a zásoba pochodní z mopů. Pozorovatelen bylo celkem pět a

Dan Miller zorganizoval střídání hlídek u každé z nich. S úderem půl páté jsem se usadil na

hromadu pytlů u jedné pozorovatelny a Billy si sedl vedle mě. Dívali jsme se do mlhy.

Přímo před oknem stála červená lavička, na níž lidi s nákupem občas čekali, až pro ně někdo

přijede. Za ní se rozkládalo parkoviště. Hustá, těžká mlha pomalu vířila. Byla v ní určitá

vlhkost, ale i tak působila hrozně mdle a nevýrazně. Už jen při pohledu na ni jsem ztrácel

veškerou odvahu a naději.

„Tati, ty víš, co se stalo?“ zeptal se Billy.

„Ne, cvrčku,“ odpověděl jsem.

Na chvíli zmlkl a díval se na ruce, které měl volně složené v klíně džínů. „Proč nikdo

nepřijde a nezachrání nás?“ zeptal se nakonec. „Policie, nebo FBI nebo tak?“

„To nevím.“

„Myslíš, že je máma v pořádku?“

„Já opravdu nevím, Billy,“ řekl jsem a položil jsem mu ruku kolem ramen.

„Já za ní hrozně chci,“ už zase natahoval, ale snažil se držet. „Hrozně mě mrzí, že jsem ji

někdy zlobil.“

„Billy,“ začal jsem, ale nemohl jsem pokračovat. Cítil jsem, jak se mi svírá hrdlo a jak se mi

začíná třást hlas.

„Už to skončí?“ zeptal se Billy. „Tati? Skončí to?“

„Nevím,“ odpověděl jsem a on zabořil tvář pod moje rameno a já mu položil ruku na zátylek

a přímo pod tou hustou kšticí jsem cítil jemnou křivku jeho lebky. Zničehonic jsem si

vzpomněl na svou svatební noc. Na to, jak si Stephanie svlékala jednoduché hnědé šaty, do

kterých se převlékla po obřadu. Na boku měla velikánskou fialovou modřinu, protože den

předtím narazila do dveří. Vzpomínal jsem na tu modřinu a na to, jak jsem si tehdy myslel:

Když si tohle udělala, byla pořád ještě Stephanie Stepaneková, a jak mi to připadalo jako

zázrak. Pak jsme se milovali a venku se z podmračeného šedivého prosincového nebe sypal

sníh.

Billy brečel.

„Šššš, Billy, šššš,“ houpal jsem s ním, ale brečel dál. Byl to ten druh pláče, který dokáže

utišit jen máma.

Ve Federal Foods se předčasně setmělo. Miller, Hatlen a Bud Brown rozdali baterky,

všechny, co byly na skladě, to znamená asi dvacet kusů. Norton se jich hlasitě dožadoval pro

svou skupinu a dostal dvě. Kužely světla poskakovaly tu a tam v uličkách jako neposední

fantómové.

Měl jsem Billyho posazeného na klíně a vyhlížel jsem pozorovatelnou. Mléčně bílé světlo

venku se příliš nezměnilo; v supermarketu se setmělo především kvůli barikádě z pytlů.

Několikrát jsem měl pocit, že jsem něco zahlédl, ale byly to jen nervy. Jeden z ostatních

hlídkujících dokonce váhavě spustil falešný poplach.

Billy znovu zahlédl paní Trumanovou a dychtivě se k ní rozběhl, přestože ho celé léto ani

jednou nehlídala. Dostala jednu z baterek a ochotně mu ji půjčila. Za chvíli už se zkoušel

světlem podepsat na prosklených skříních s mraženými potravinami. Zdálo se, že paní

Trumanovou to setkání potěšilo stejně jako Billyho, a po chvíli přišli oba ke mně. Hattie

Trumanová byla vysoká, štíhlá žena s krásnými zrzavými vlasy, které pomalu začínaly

prokvétat stříbrem. Na krku jí na ozdobném řetízku visely brýle – byl to přesně ten typ

řetízku, jaký snad ze zákona nesmí nosit nikdo kromě žen ve středním věku.

„Je tady Stephanie, Davide?“ zeptala se.

„Ne. Zůstala doma.“

Pokývala hlavou. „Alan taky. Do kdy máš hlídku?“

„Do šesti.“

„Viděl jsem tam něco?“

„Ne. Jen mlhu.“

„Jestli chceš, tak na Billyho do šesti dohlédnu.“

„Co ty na to Billy, chtěl bys?“

„Ano, jasně,“ přikývl. Pomalu mával baterkou nad hlavou a sledoval, jak světlo přebíhá po

stropě.

„Bůh na Steffy i na Alana dohlédne,“ řekla paní Trumanová, vzala Billyho za ruku a odvedla

ho. Řekla to pevným hlasem, ale v očích mnoho jistoty neměla.

Kolem půl šesté jsem ze zadní části supermarketu zaslechl vzrušenou hádku. Někdo se

posmíval něčemu, co řekl někdo jiný, a kdosi další – myslím, že to byl Buddy Eagleton –

vykřikl: „Jestli tam půjdeš, tak jsi blázen!“

Několik kuželů světla se slilo do centra sporu a pak se společně vydaly do přední části

obchodu. Přítmím se rozlehl pronikavý, jízlivý smích paní Carmodyové, příjemný zhruba

stejně, jako když nehty přejíždějí po školní tabuli.

Nad lomozem hlasů se ozývalo hřmění Nortonova soudního tenoru: „Nechte nás projít,

prosím! Nechte nás projít!“

Muž u pozorovatelny nalevo ode mě opustil své stanoviště a šel se podívat, co ten rozruch

vyvolalo. Já se rozhodl zůstat na místě. Ať se dělo cokoli, blížilo se to mým směrem.

„Počkejte,“ zaslechl jsem Mikea Hatlena. „Pojďte si o tom promluvit.“

„Není o čem mluvit,“ prohlásil Norton. To už se ze šera vyloupla jeho tvář. Bylo v ní

odhodlání, vyčerpání a naprosté zoufalství. Držel v ruce jednu z baterek přidělených

Zpátečníkům. Nad ušima mu trčely chomáče vlasů, takže vypadal jako paroháč. Kráčel v čele

nepatrného procesí – pouhých pět lidí z původních devíti či deseti. „Jdeme ven,“ řekl.

„Nebuďte přece blázen,“ ozval se Miller. „Mike má pravdu. Pojďte si o tom promluvit. Pan

McVey vzadu griluje kuřata, můžeme si sednout k jídlu a jednoduše –“

Zastoupil Nortonovi cestu a Norton ho odstrčil. To se Millerovi nelíbilo. Zrudl a nasadil

přísný výraz. „Tak si dělejte, co chcete,“ prohlásil. „Ale vedete ty lidi na smrt.“

Norton s klidem obrovského vnitřního odhodlání či nezlomné posedlosti opáčil: „Pošleme

vám někoho na pomoc.“

Jeden z jeho následovníků souhlasně zamručel, ale jiný se tiše vytratil stranou. Už šli s

Nortonem jen čtyři. Ale i to by se dalo považovat za úspěch. Vždyť i samotného Krista jich

následovalo jen dvanáct.

„Poslyšte,“ zkusil to ještě jednou Mike Hatlen. „Pane Nortone – Brente –, zůstaňte aspoň na

ta kuřata. Ať máte něco teplého do žaludku.“

„Abyste měl šanci pokračovat v těch řečech? Na to jsem prošel moc soudních síní, abych

vám na tohle skočil. Už jste vypsychařil půlku mých lidí.“

„Vašich lidí?“ téměř zasténal Hatlen. „Vašich lidí? Prokrista, co to melete? Jsou to lidi,

žádní vaši. Tohle není hra a rozhodně nejste v soudní síni. Tam venku, nenapadá mě, jak to

říct, tam venku prostě něco je, a jaký má smysl nechat se zabít?“

„Něco, říkáte,“ opáčil Norton s hraným pobavením. „Kde? Máte už kolik hodin hlídky. Kdo

z nich už to něco viděl?“

„No ale vzadu, ve skladu –“

„Ne, ne, ne,“ zavrtěl Norton hlavou. „Tohle už jsme rozebrali dostatečně. Jdeme ven –“

„Ne,“ zašeptal někdo, a to slovo se rozlehlo jako ozvěna a opakovala ho další a další ústa.

Znělo to jako šustění suchého listí v říjnovém soumraku. Ne, ne, ne…

„Chcete nám bránit?“ ozval se pronikavý hlas. Ten patřil jednomu z Nortonových „lidí“, jak

by on sám řekl – postarší dámě v bifokálních brýlích. „Chcete nám bránit?“

Odmítavé mumlání postupně utichlo.

„Ne,“ odpověděl Mike. „Ne, myslím, že bránit vám nikdo nebude.“

Zašeptal jsem Billymu do ucha. Překvapeně a tázavě se na mě podíval. „Utíkej,“ pobídl jsem

ho. „Pospěš si.“

Odběhl pryč.

Norton si vykalkulovaným hereckým gestem pročísl rukou vlasy. Byl mi mnohem

sympatičtější, když marně tahal za lanko motorové pily a sprostě nadával, protože si myslel,

že ho nikdo neslyší. Netušil jsem, jestli tomu, co se chystá udělat, skutečně věří, nebo ne. A

ani teď nejsem o nic moudřejší. Myslím, že hluboko uvnitř věděl, co se stane. Myslím, že ta

právnická logika, které celý život sloužil, se nakonec jako podrážděný a zákeřný cirkusový

tygr obrátila proti němu.

Nervózně se rozhlédl, jako kdyby doufal, že ještě někdo něco řekne. Pak provedl své čtyři

následovníky uličkou u jedné kasy. Kromě té postarší dámy za ním šel asi dvacetiletý

oplácaný mladík, jedna mladá slečna a muž v modrých džínách a golfové kšiltovce obrácené

kšiltem dozadu.

Když si Norton všiml mě, trochu vyvalil oči, ale hned se otočil a zamířil pryč.

„Brente, počkej chvíli,“ zavolal jsem za ním.

„Už se o tom nehodlám bavit. Rozhodně ne s tebou.“

„Já vím, že ne. Jen tě chci požádat o laskavost.“ Ohlédl jsem se a viděl jsem, že mezi

pokladnami už se vrací Billy.

„O jakou laskavost?“ zeptal se podezřívavě Norton, když viděl, že mi Billy podává něco

zabaleného v celofánu.

„Šňůra na prádlo,“ vysvětlil jsem. Uvědomoval jsem si, že už nás zpoza řady pokladen

pozoruje celý supermarket. „Velké balení. Sto metrů.“

„A?“

„Napadlo mě, jestli by sis tu šňůru neuvázal kolem pasu, až půjdeš ven. Budu tady držet

druhý konec. Až ucítíš, že tě táhne zpátky, klidně se odvaž a přivaž ji k něčemu, co tam bude.

Je jedno k čemu. Třeba ke klice nějakého auta.“

„Proč, proboha?“

„Budu vědět, že ses dostal přinejmenším sto metrů daleko,“ řekl jsem.

V očích se mu cosi zalesklo… ale jen na okamžik. „Ne,“ řekl.

Vtom se ozval ten chlap v kšiltovce: „Já to udělám, pane. Nevidím důvod, proč to neudělat.“

Norton se k němu rázně otočil, jako by ho chtěl okřiknout, a chlap v kšiltovce se na něj

chladně zahleděl. V jeho očích se nic nelesklo. Prostě se rozhodl a o svém rozhodnutí ani v

nejmenším nepochyboval. Norton to poznal a raději mlčel.

„Díky,“ řekl jsem.

Prořízl jsem obal kapesním nožem a ztuhlé smyčky šňůry se vyhrnuly ven jako harmonika.

Našel jsem jeden konec a volně ho uvázal Kšiltovkáři kolem pasu. On ho hned zase rozvázal a

uvázal si ho pevněji zručně provedenou otěžovou smyčkou. V supermarketu nikdo ani nepípl.

Norton nervózně přešlapoval.

„Chcete můj nůž?“ zeptal jsem se Kšiltovkáře.

„Mám svůj.“ Podíval se na mě s týmž chladným opovržením. „Hlavně se postarejte, ať se

lano nezašmodrchá. Jakmile to nepůjde dál, tak ho odvážu.“

„Jsme všichni připraveni?“ zeptal se Norton, snad až příliš nahlas. Oplácaný mladík sebou

trhl, jako kdyby ho někdo štípnul. Když se Norton nedočkal žádné odpovědi, obrátil se k

odchodu.

„Brente,“ řekl jsem a natáhl k němu ruku. „Hodně štěstí.“

Prohlížel si mou pravici, jako by to bylo kdovíco neznámého a podezřelého. „Pošleme vám

sem pomoc,“ prohlásil nakonec a protáhl se dveřmi. Opět ten nevýrazný, štiplavý zápach.

Ostatní ho následovali.

Mike Hatlen přešel vedle mě. Nortonova pětičlenná skupinka stála v mléčné, nepatrně

zvířené mlze. Norton něco řekl a já měl pocit, že bych ho měl slyšet, ale mlha jako by tlumila

zvuk. Zaslechl jsem jen jeho hlas a dvě nebo tři samostatné slabiky, jako kdybych z velké

dálky slyšel rádio. Vykročili od supermarketu.

Hatlen přidržoval dveře trochu pootevřené. Popouštěl jsem šňůru a dával pozor, aby pořád

visela dostatečně volně, protože jsem měl na paměti Kšiltovkářova slova, že jakmile se šňůra

zasekne, odvážejí. Nikdo dál ani nedutal. Billy stál bez hnutí vedle mě, ale zdálo se, že uvnitř

je plný nepokoje.

Znovu jsem měl ten zvláštní pocit, že se ta pětice ani tak neztratila v mlze, jako spíš náhle

zneviditelněla. Chvíli se ještě v prázdnu vznášelo jejich oblečení, a pak zmizelo i to. Teprve

když jste na vlastní oči viděli, jak v mlze během pár vteřin zmizí celý člověk, naplno vás

ohromila její nepřirozená hustota.

Popouštěl jsem šňůru. Už byla pryč čtvrtina, pak polovina. Pak šňůra na chvíli znehybněla.

Zůstala mi ležet v rukou jako mrtvá. Zatajil jsem dech. Pak se šňůra znovu začala odvíjet.

Nechal jsem ji klouzat v prstech a zčistajasna se mi vybavilo, jak mě táta kdysi vzal do

Brookside na Mobyho Dicka s Gregorym Peckem. Nepatrně jsem si při té vzpomínce

pousmál.

Teď už byly venku tři čtvrtiny šňůry. U Billyho nohou jsem viděl konec. Pak se šňůra znovu

zastavila a znehybněla mi v rukou. Asi pět vteřin se nehýbala a pak se jedním trhnutím

odvinuly další dva metry. Náhle sebou zběsile trhla doleva a zavibrovala o křídlo dveří.

Potom se naráz odvinulo dalších asi šest metrů a trochu mě popálilo na levé dlani. A z mlhy

k nám dolehl pištivý, kolísavý výkřik. Nedalo se rozeznat, jakého byla křičící osoba pohlaví.

Šňůra se mi zacukala v dlaních. Pak znovu. Přeskočila od levého křídla dveří k pravému a

pak zpátky. Odvinul se další metr a pak k nám zvenku dolehlo naříkavé zasténání, které

přimělo mého syna tiše zasténat v odpověď. Hatlen stál s užaslým výrazem v tváři. Oči mu

lezly z důlků. Svěsil jeden koutek úst a cukalo mu v něm.

Sténání náhle něco uťalo. Rozhostilo se ticho a trvalo celou věčnost. Pak vykřikla ta stará

dáma – tentokrát se dalo zřetelně poznat, o koho se jedná. „Sundejte to ze mě!“ zaječela.

„Proboha, sundejte to –“

Pak i její hlas cosi uťalo uprostřed věty. Volně sevřenou dlaní mi náhle proletěl celý zbytek

šňůry a popálil mě tentokrát dost nepříjemně. Pak zůstala šňůra volně viset a z mlhy zaznělo

hluboké, hlasité zavrčení, při němž mi nadobro vyschlo v hrdle.

Žádný podobný zvuk jsem v životě neslyšel, ale nejsnáz bych si ho představil asi někde ve

filmu z africké stepi nebo jihoamerických bažin. Bylo to vrčení nějakého velkého zvířete.

Ozvalo se znovu, hluboce, zuřivě a divoce. Ještě jednou… a pak přešlo v jakési tiché

mumlání. Nakonec se znovu rozhostilo dokonalé ticho.

„Zavřete ty dveře,“ zavolala rozechvělým hlasem Amanda Dumfriesová. „Prosím.“

„Za minutku,“ odpověděl jsem a začal jsem tahat šňůru zpátky.

Bez zábran se nořila z mlhy a stáčela se mi u nohou do nepravidelných smyček. Poslední

zhruba metr nové bílé prádelní šňůry byl celý rudý.

„Smrt!“ zaječela paní Carmodyová. „Venku čeká smrt! Vidíte to?“

Konec šňůry byl roztřepený a jakoby sežvýkaný. Visely z něj chomáčky bavlny s maličkými

kapkami krve.

Nikdo paní Carmodyové neodporoval.

Mike Hatlen pustil dveře a nechal je zavřít.

VII. První noc

Pan McVey porcoval v Bridgtonu maso už v době, kdy mi bylo asi dvanáct nebo třináct let, a

dodnes jsem netušil, jak se jmenuje křestním jménem ani kolik by mu mohlo být. Pod jednou

větrací šachtou – větrák se sice netočil, ale dalo se předpokládat, že tudy bude vzduch aspoň

trochu proudit ven – si rozložil plynový gril a kolem půl sedmé naplnila supermarket vůně

opékajících se kuřat. Bud Brown nic nenamítal. Možná byl v šoku, ale spíš si uvědomoval, že

jeho čerstvé maso a drůbež stejně dlouho čerstvé nevydrží. Kuřata voněla moc pěkně, ale jen

málokdo měl chuť k jídlu. Pan McVey, pomenší, štíhlý a v upravené bílé zástěře, přesto

griloval dál, hotové kousky dával po dvou na papírové tácky a rovnal je do řady na pult.

Paní Trumanová přinesla Billymu i mně každému jeden tácek a k tomu porci výběrového

bramborového salátu. Já jsem snědl, co jsem do sebe dostal, ale Billy se ve svém jídle ani

neponimral.

„Musíš se najíst, indiáne,“ řekl jsem mu.

„Já nemám hlad,“ odpověděl a odsunul tácek stranou.

„Když nebudeš jíst, tak nevyrosteš a –“

Paní Trumanová, která se usadila kousek za Billym, na mě zavrtěla hlavou.

„No dobře,“ povzdechl jsem si. „Tak si doběhni aspoň pro broskev. Jo?“

„Co když mi to pan Brown nedovolí?“

„Jestli ti to nebude chtít dovolit, tak mi to přijď říct.“

„Dobře, tati.“

Odšoural se k ovoci. Zdálo se mi, že se scvrknul. Když jsem viděl, jak se šourá, bolelo mě z

toho u srdce. Pan McVey dál griloval kuřata. Zjevně mu vůbec nevadilo, že je jí jen pár lidí,

byl rád, že má co dělat. Jak už jsem říkal, každý se s podobnou situací vypořádá po svém.

Kdo by čekal, že se lidi budou chovat všichni stejně, velice by se mýlil. Každá lidská mysl je

jiná.

Seděli jsme s paní Trumanovou zhruba uprostřed uličky s volně prodejnými léky. Po celém

supermarketu se vytvořily podobné skupinky. Nikdo kromě paní Carmodyové neseděl sám; i

Myron a jeho parťák Jim byli pohromadě – oba vyspávali opici u chladicího boxu.

U pozorovatelen stála nová šestice. Jedno místo zaujal Ollie, okusoval kuřecí stehno a

zapíjel ho pivem. U všech pozorovatelen dosud stály pochodně z mopů a vedle nich kanystry

s tekutým podpalovačem… ale myslím, že pochodním teď už málokdo věřil tak jako dřív.

Jako před tím děsivým vrčením, před tím přežvýkaným a krví nasáklým koncem šňůry. Bylo

jedno, co tam venku je. Pokud nás to bude chtít dostat, tak nás to dostane. Ať už je to samo,

nebo toho je víc.

„Bude to v noci hodně zlé?“ zeptala se paní Trumanová. Mluvila klidně, ale pohled měla

ochablý a vyděšený.

„To opravdu nevím, Hattie.“

„Pokud to půjde, nechej Billyho u mě, Davey. Myslím… myslím, že takový strach jako teď

jsem snad v životě neměla.“ Suše se zasmála. „Ne, vážně neměla. Ale když u mě bude Billy,

tak to zvládnu. Zvládnu to kvůli němu.“

Leskly se jí oči. Naklonil jsem se a poplácal ji po rameni.

„Tak hrozně se bojím o Alana,“ řekla. „Je mrtvý, Davey. V hloubi srdce vím, že je mrtvý.“

„Ne, Hattie. To nemůžete vědět.“

„Ale cítím, že to tak je. Ty takový pocit ohledně Stephanie nemáš? Necítíš… vůbec nic?“

„Ne,“ zalhal jsem přes zaťaté zuby.

Z hrdla se jí vydralo dušené zasténání a hned si zakryla ústa dlaní. V brýlích se jí odráželo

matné, mdlé světlo.

„Billy už se vrací,“ zašeptal jsem.

Jedl broskev. Hattie Trumanová poplácala zem vedle sebe a slíbila mu, že až tu broskev sní,

ukáže mu, jak z pecky a nitě udělat panáčka. Billy se na ni pousmál a paní Trumanová se

pousmála na něj.

V osm večer se k pozorovatelnám postavila nová šestice a Ollie přišel k nám. „Kde je

Billy?“

„Vzadu s paní Trumanovou,“ odpověděl jsem. „Dali se na ruční práce. Už zvládli panáčka z

broskvové pecky, masku z papírové nákupní tašky a panenku z jablka a teď mu pan McVey

ukazuje, jak vyrábět loutky z drátků na čištění dýmek.“

Ollie si dlouze přihnul piva a pronesl: „Venku se něco hýbe.“

Zabodl jsem do něj pohled. Nevzrušeně ho opětoval.

„Nejsem opilý,“ řekl. „Snažím se o to, ale nedaří se. Věř mi, že bych radši byl, Davide.“

„A co se tam venku teda hýbe?“

„Těžko říct. Ptal jsem se Waltera a povídal, že měl stejný pocit. Části mlhy vždycky na

nějakou dobu ztmavnou – někdy je to jen šmouha, někdy velká tmavá skvrna, jako modřina.

Pak to znovu zešedne a mlha se rozvíří. I Arnie Simms říkal, že se tam podle něj něco děje, a

Arnie je slepý jak patrona.“

„Co ostatní?“

„Ti nejsou místní, neznám je,“ odpověděl Ollie. „Neptal jsem se jich.“

„A jsi si jistý, že se ti to jen nezdálo?“

„Stoprocentně,“ řekl. Kývl ke konci uličky, kde úplně sama seděla paní Carmodyová. Tu

zatím o chuť k jídlu nic nepřipravilo; na tácku vedle ní ležel malý hřbitov kuřecích kostí.

Popíjela buď krev, nebo rajčatový džus. „Myslím, že v jednom měla pravdu,“ prohodil Ollie.

„Už brzy to zjistíme. Až se setmí, tak to zjistíme.“

* * *

Ale nemuseli jsme čekat až do setmění. Když to přišlo, Billy naštěstí téměř nic neviděl,

protože ho paní Trumanová držela vzadu. Ollie pořád ještě seděl vedle mě, když vtom jeden z

mužů u barikády vykřikl, pozadu odvrávoral od své pozorovatelny a mával u toho rukama.

Blížila se půl devátá; perleťově bílá mlha venku ztmavla do bezvýrazné břidlicové barvy

listopadového soumraku.

Na sklo před jedním z průzorů něco dopadlo.

„Proboha!“ vyjekl muž, který tam držel hlídku. „Nechte mě jít! Já už tady stát nebudu!“

Chvíli pobíhal dokolečka, těkal očima sem a tam a z jednoho koutku úst mu vytékal tenký

pramínek slin, který se v prohlubujícím se šeru leskl. Pak se rozběhl poslední uličkou kolem

mražených potravin.

Ozývaly se i další výkřiky. Pár lidí běželo dopředu, aby se podívali, co se děje. Většina

ostatních ustupovala dozadu, nezajímalo je, co se to tam plazí po skle, a ani to nechtěli vidět.

Zamířili jsme spolu s Olliem k pozorovatelně. Ollie měl ruku v kapse a svíral revolver paní

Dumfriesové. Teď vykřikl další z lidí na hlídce – ne strachy, ale odporem.

Proklouzli jsme s Olliem uličkou mezi kasami. To už jsem viděl, co toho chlapa tak

vyděsilo. Nepoznával jsem, co to je, ale viděl jsem to. Připomínalo to jedno z těch menších

stvoření na obrazech Hieronyma Bosche – na jeho nástěnných vyobrazeních pekla. Vypadalo

to tak odporně, až to bylo skoro k smíchu, protože se to zároveň podobalo takovým těm

vinylovým nebo gumovým podivnostem, které koupíte za dolar devadesát v hračkářství a

můžete s nimi strašit kamarády… prostě něco takového, jako jsem podle Nortona nastražil ve

skladu, abych si z něj vystřelil.

Bylo to zhruba půl metru dlouhé a mělo to článkované tělo narůžovělé barvy popáleného a

zahojeného masa. Dvě vypouklé oči na krátkých, ohebných stopkách se dívaly každé jiným

směrem. Na skle se ten tvor přidržoval masitými přísavkami. Z opačného konce mu trčel buď

jakýsi pohlavní orgán, nebo žihadlo. A na zádech měl veliká, membránovitá křídla podobná

muším. Zatímco jsme se s Olliem blížili ke sklu, křídla se pomalu zvedala a klesala.

Před pozorovatelnou nalevo od nás, kde hlídkující muž před chvílí vykřikl znechucením, se

po skle plazili tři stejní tvorové. Pohybovali se jako slimáci a zanechávali za sebou slizké

cestičky. Jejich oči – pokud to skutečně byly oči – se pohupovaly na koncích jako prst

tlustých stopek. Největší z nich mohl měřit něco přes metr. Chvílemi lezli jeden přes druhého.

„Koukněte na ty mrchy,“ pronesl zhnuseně Tom Smalley. Stál u pozorovatelny po naší

pravici. Neodpověděl jsem. Slimáci už se teď rojili kolem všech pozorovatelen, z čehož se

dalo usuzovat, že nejspíš lezou po celé budově… jako červi po kusu masa. Nebyla to příjemná

představa a cítil jsem, že těch pár soust kuřete, která jsem do sebe dostal, bude chtít každou

chvíli ven.

Někdo popotahoval. Paní Carmodyová vyřvávala něco o zplozencích pekel z hlubin země.

Kdosi ji nevrle okřikl, ať radši zmlkne, nebo toho bude litovat. Pořád totéž.

Ollie vytáhl z kapsy revolver paní Dumfriesové a já ho chytil za ruku. „Neblázni.“

Vysmekl se mi. „Vím, co dělám,“ řekl.

S nehybným výrazem znechucení poklepal hlavní revolveru na sklo. Tvorové začali čím dál

rychleji kmitat křídly, až z nich bylo vidět jen rozmazanou šmouhu – kdybyste je spatřili

teprve v tu chvíli, nejspíš by vás vůbec nenapadlo, že nějaká křídla mají. Pak prostě odletěli.

Pár lidí okolo vidělo, co Ollie udělal, a hned pochopili. Začali násadami smetáků klepat na

sklo. Tvorové sice odlétali, ale po chvíli se zase vraceli. Zjevně měli muší nejen křídla, ale i

mozkovou kapacitu. Propukající panika se zklidnila v pouhou vzrušenou konverzaci. Zaslechl

jsem, jak se někdo někoho ptá, co by se podle něj stalo, kdyby některý z těch tvorů přistál

přímo na člověku. Doufal jsem, že skutečnou odpověď na tuhle otázku se nikdy nedozvím.

Klepání na sklo pozvolna utichalo. Ollie se ke mně otočil a chtěl něco říct, ale sotva otevřel

pusu, vynořilo se něco z mlhy a chňaplo to jednoho ze slimáků. Myslím, že jsem vykřikl. Ale

nejsem si tím jistý.

Byl to jakýsi okřídlený tvor. Víc jsem říct nedokázal. Mlha zčernala přesně tak, jak to

popisoval Ollie, jen s tím rozdílem, že se skvrna hned zase nerozplynula; naopak, nabyla

pevných obrysů letícího tvora s kožovitými křídly, albínsky bílým trupem a načervenalýma

očima. Narazilo to do skla, až se celé zatřáslo. Otevřelo to zobák, spolklo to růžového slimáka

a vmžiku to bylo pryč. Celé to mohlo trvat maximálně pět vteřin.

Zůstala mi jen nejasná vzpomínka, jak se ta růžová věc na poslední chvíli kroutí a mrská

sebou, stejně jako se kroutí a mrská sebou ryba, když mizí v zobáku racka.

Pak se ozval další náraz, a ještě další. Lidi znovu začali křičet a prchat do zadní části

supermarketu. Pak kdosi pronikavě vykřikl bolestí a Ollie vydechl: „Proboha, ta stará paní

upadla a oni tam po ní dupou.“

Rozběhl se uličkou mezi pokladnami. Otočil jsem se, že poběžím za ním, když vtom jsem

spatřil něco, co mě přikovalo na místě.

Nahoře po mé pravici se jeden z pytlů s hnojivem pomalu posouval dopředu. Přímo pod ním

stál Tom Smalley a vyhlížel pozorovatelnou do mlhy.

Na tlustém skle u pozorovatelny, kde jsme hlídali my s Olliem, přistál další z těch růžových

slimáků. Jeden z létavců se hned vrhl střemhlav dolů a chytil ho. Pošlapaná stařenka dál

křičela pronikavým, chraplavým hlasem.

Ten pytel. Ten posouvající se pytel.

„Smalley!“ zavolal jsem. „Dávej pozor! Nad tebou!“

Ale ve všem tom zmatku mě neslyšel. Nakonec se pytel převážil a spadl. Přímo Smalleymu

na hlavu. Smalley dopadl velice tvrdě, zavadil bradou o polici pod výlohou.

Jeden z bílých létavců se snažil nasoukat do zubatého otvoru ve skle. Křik už trochu utichl,

takže jsem slyšel jeho tiché škrábání. Na trojúhelníkové hlavě, skloněné trochu ke straně, se

leskly červené oči. Nenasytně cvakal těžkým, zahnutým zobákem. Trochu připomínal

pterodaktyly z ilustrací v knížkách o dinosaurech, i když mnohem víc mi připadal jako

zhmotnění nějaké šílené noční můry.

Popadl jsem jednu pochodeň a vrazil ji do kanystru s podpalovačem, který jsem tím převrhl

a rozlil tekutinu po podlaze.

Pterodaktyl zůstal sedět nahoře na pytlích s hnojivem, rozhlížel se a pomalu, výhružně

přešlapoval z jednoho pařátu na druhý. Dvakrát se pokusil roztáhnout křídla, ale narazil jimi

do zdí, a tak je znovu složil na nahrbený hřbet jako bájný pták Noh. Když se o to pokusil

potřetí, ztratil rovnováhu a neohrabaně spadl ze svého bidla. Dopadl na záda Tomovi

Smalleymu. Jedno cuknutí pařátem a Tom měl v košili protrženou ohromnou díru. Objevila se

krev.

Byl jsem od něj možná metr daleko. Z pochodně mi odkapával tekutý podpalovač. Byl jsem

připravený toho tvora okamžitě zabít… když vtom jsem si uvědomil, že nemám sirky, abych

pochodeň zapálil. Tou poslední jsem asi před hodinou připálil doutník panu McVeymu.

V supermarketu se rozpoutala pekelná vřava. Lidi viděli toho tvora hřadujícího na

Smalleyho zádech, tvora, jakého dosud nikdo na světě nespatřil. A pterodaktyl pátravě natáhl

krk a vyrval Smalleymu kus masa ze zad.

Už jsem se chystal, že pochodeň použiju alespoň jako kyj, když hadr omotaný kolem jejího

konce nečekaně vzplál. Stál u mě Dan Miller a v ruce držel zippo se znakem námořní

pěchoty. Rysy tváře měl hrůzou a vztekem ztvrdlé jako kus žuly.

„Zab to,“ vypravil ze sebe chraplavě. „Zab to, jestli můžeš.“ Vedle něj stál Ollie. Držel

osmatřicítku paní Dumfriesové, ale neměl jistou ránu.

Tvor roztáhl bílá, membránovitá křídla a krátce s nimi zamával – zjevně ne proto, že by se

chystal odletět, ale aby jimi chránil svou kořist – a pak je rozprostřel po celé horní části trupu

nebohého Smalleyho. V zápětí se ozvalo trhání – děsivý zvuk, který nedokážu náležitě popsat.

To vše se seběhlo během několika vteřin. Pak jsem toho tvora udeřil pochodní. Měl jsem

pocit, jako bych zasáhl něco nehmotného, něco lehounkého jako meteorologický balón. Celý

tvor byl vmžiku v jednom plameni. Zavřeštěl a roztáhl křídla; trhl hlavou a zakoulel

červenýma očima – doufal jsem, že nesnesitelnou bolestí. Když se vznesl, znělo to stejně,

jako když na prádelní šňůře pleská v jarním větříku plátěné prostěradlo. Znovu chraplavě

zavřeštěl. Hlavy se otáčely a sledovaly planoucí dráhu jeho posledního letu. Mám pocit, že

snad nic z tehdejších událostí se mi nevepsalo do paměti tak jasně jako ten hořící pterodaktyl,

který zmateně kličkoval nad uličkami supermarketu a tu a tam z něj odpadávaly zuhelnatělé,

dýmající kusy těla. Nakonec narazil do omáček na špagety, a po zemi se jako krvavé cákance

rozprskl obsah skleniček Ragú, Prince a Prima Salsa. Z pterodaktyla už v tu chvíli zbýval v

podstatě jen popel a kosti. Z pronikavého pachu pálící se tkáně se zvedal žaludek. A

podkresloval ho méně výrazný, palčivý zápach mlhy, která se uvolněným otvorem ve skle

vlévala dovnitř.

Na okamžik zavládlo naprosté ticho. Děsivé divadlo toho oslnivého, ohnivého boje o život

nás všechny spojilo. Pak někdo zasténal. A přidali se k němu další. A odkudsi zezadu jsem

zaslechl pláč svého syna.

Vtom mě kdosi chytil za paži. Byl to Bud Brown. Oči mu lezly z důlků. Povytažený horní

ret odhaloval zaťaté falešné zuby. „Támhle je další,“ ukázal.

Otvorem prolezl jeden ze slimáků, usadil se na pytli s hnojivem, bzučel mušími křídly – bylo

je jasně slyšet; vydávaly stejný zvuk jako levný obchoďákový elektrický větrák – a natahoval

oči na stopkách. Jeho růžové, nechutně kypré tělo se dmulo, jak rychle oddechoval.

Vykročil jsem k němu. Plamen na pochodni už se jen mihotal, ale ještě nezhasl docela.

Předběhla mě však učitelka z třetího stupně paní Repplerová. Mohlo jí být něco kolem

pětapadesáti šedesáti let. Byla hrozně vyhublá a působila takovým vyschlým, tuhým dojmem

jako plátek sušeného hovězího masa.

V každé ruce držela jeden sprej proti hmyzu jako nějaká bláznivá pistolnice z existenciální

komedie. Zavrčela tak zlostně, že by se za to nemusel stydět ani pračlověk, který právě rozbíjí

lebku nepříteli. Natáhla ruce se spreji co nejdál před sebe a stiskla písty. Tvora zahalil hustý

oblak insekticidu. Začal se svíjet bolestí, zběsile se kroutit a házet sebou, až nakonec spadl z

pytlů, odrazil se od těla Toma Smalleyho – který už byl nade vší pochybnost mrtvý – a

skončil na podlaze. Zoufale bzučel, ale nedokázal se odlepit od země; křídla byla příliš

obtížena insekticidem. Po chvíli se jejich mihotání zpomalilo, pak ustalo docela. Tvor byl po

smrti.

Spousta lidí křičela. Někteří sténali. Například ta pošlapaná stará paní. A někteří se smáli.

Byl to smích zatracenců. Paní Repplerová stála nad svým úlovkem a hubený hrudník jí klesal

a stoupal zrychleným dechem.

Hatlen s Millerem objevili jeden z vozíků, na kterých skladníci rozvážejí po obchodě bedny

se zbožím, společnými silami ho zvedli na hromadu pytlů s hnojivem a zatarasili jím

trojúhelníkový otvor ve skle. Jako dočasné řešení to nebylo špatné.

Mezi pokladnami prošla jako náměsíčná Amanda Dumfriesová. V jedné ruce nesla

umělohmotný kbelík na vytírání podlahy. V druhé smeták, dosud zabalený v průhledném

igelitu. Sehnula se a s prázdným, upřeným pohledem nametla toho tvora – slimáka, brouka,

nebo co to bylo – do kbelíku. Bylo slyšet šustění igelitového obalu po podlaze. Došla ke

dveřím. Po nich v tu chvíli žádný slimák nelezl. Pootevřela je a vyhodila kbelík ven. Dopadl

na bok a chvíli se v čím dál kratších obloucích kutálel z jedné strany na druhou. Pak ze tmy

přibzučel další růžový slimák, usadil se na kbelík a začal po něm lézt.

Amanda se rozplakala. Došel jsem k ní a položil jí ruku kolem ramen.

V půl druhé po půlnoci jsem seděl opřený zády o smaltovaný pult oddělení s masem a

podřimoval jsem. Billy měl hlavu položenou na mém klíně. Tvrdě spal. Opodál spala Amanda

Dumfriesová. Udělala si polštář z něčího saka.

Nedlouho po smrti pterodaktyla jsme se s Olliem vypravili dozadu do skladu a přinesli odtud

asi šest koberečků podobných tomu, kterým jsem prve přikryl Billyho. Několik lidí si na nich

ustlalo. Přitáhli jsme také několik těžkých beden pomerančů a hrušek a s pomocí dalších dvou

mužů se nám je podařilo vyzvednout na pytle s hnojivem před dírou ve skle. Pterodaktylové

by se pořádně zapotili, než by s nimi pohnuli; každá bedna vážila něco kolem pětatřiceti kilo.

Venku ovšem nebyli jen pterodaktylové a slimáci, které pterodaktylové požírali. Byla tam i

ta potvora s chapadly, která odnesla Norma. Nesměli jsme zapomínat na přežvýkanou

prádelní šňůru. Nesměli jsme zapomínat na ten hluboký, hrdelní řev. Zaslechli jsme ho od té

doby ještě několikrát – občas z poměrně velké dálky –, i když vzhledem k tlumivým účinkům

mlhy se nedalo odhadnout, z jak velké dálky. A občas se ozýval tak blízko, že otřásal celou

budovou a my uvnitř jsme měli pocit, jako by nám srdeční komory najednou vyplnila ledová

voda.

Billy sebou na mém klíně zamlel a zakňoural ze spaní. Pohladil jsem ho po vlasech a on

zakňoural hlasitěji. Pak se ve snu zřejmě vrátil do klidnějších vod. Mě tím ovšem nadobro

vytrhl z dřímoty. Opět jsem jen seděl s otevřenýma očima. Od setmění se mi je podařilo

zamhouřit jen asi na půldruhé hodiny, a i tehdy mě po celou dobu pronásledovaly zlé sny. V

jednom z nich jsem se vrátil do předešlé noci. Billy a Steffy znovu stáli před velkým oknem v

obýváku, dívali se ven na černošedé vody jezera a na stříbrnou, zvířenou vodní smršť, která

věstila příchod bouře. Snažil jsem se k nim dostat, protože jsem věděl, že prudký závan větru

by mohl rozbít okno a vymrštit smrtící jehličky střepů přes celý obývák. Ale ať jsem běžel

seberychleji, vůbec jsem se k nim nepřibližoval. A pak se z vodní smrště zvedl pták, obří

šarlatový oiseau de mort, jehož prehistorická křídla svým rozpětím zastínila celé jezero od

západního břehu až k východnímu. Když otevřel zobák, objevil se chřtán velikosti

Hollandova tunelu mezi New Yorkem a New Jersey. A jak se pták blížil, aby spolkl mou ženu

i syna, začal v pozadí jakýsi výhružný hlas stále dokola šeptem opakovat: Projekt

Arrowhead… projekt Arrowhead… projekt Arrowhead…

Ne že bychom byli s Billym jediní, koho trápil neklidný spánek. I ostatní co chvíli křičeli ze

spaní, někteří dokonce tak dlouho, až tím sami sebe probudili. Z chladicího boxu kvapem

ubývalo pivo. Buddy Eagleton už ho jednou bez nejmenších námitek doplnil ze skladu. Mike

Hatlen mi přišel oznámit, že lidi rozebrali všechen sominex. A kdyby jen rozebrali, doslova

vyluxovali celý regál. Povídal, že někteří si museli odnést takových šest až osm lahviček.

„Zbylo ještě trochu nytolu, nechceš jednu lahvičku, Davide?“ zeptal se. Zavrtěl jsem hlavou

a poděkoval mu.

A v poslední uličce u pokladny číslo pět jsme měli ochlasty. Bylo jich tam asi sedm, všechno

dovolenkáři, kromě Lou Tattingera, kterému patřila myčka aut Pine Tree. Lou se nikdy

nezdráhal čuchnout ke špuntu, jak se říká. Brigáda notoriků byla poměrně slušně umrtvená.

A abych nezapomněl – dalších asi šest nebo sedm lidí zešílelo.

I když „zešílelo“ možná není ten nejlepší výraz; jen mě nenapadá žádný příhodnější. Upadli

prostě do stavu absolutní apatie, a to bez přispění piva, vína či prášků. Zírali na vás

prázdnýma, lesklýma očima. Tvrdý beton reality narušilo jakési nepředstavitelné zemětřesení

a tito nebožáci propadli vzniklými škvírami. Časem se někteří z nich možná vrátí na povrch.

Pokud toho času bude dostatek.

My ostatní jsme se s tím v duchu vypořádali každý po svém, i když myslím, že v některých

případech si to vynutilo dost zvláštní kompromisy. Paní Repplerová si kupříkladu

namlouvala, že se jí to všechno jen zdá – nebo to alespoň tvrdila. Ale tvářila se poměrně

přesvědčeně.

Ohlédl jsem se na Amandu. Začínaly se ve mně probouzet nevhodně silné sympatie k její

osobě – ale ač nevhodně silné, nebyly vyloženě nepříjemné. Měla neuvěřitelně jasné zelené

oči… nějakou dobu jsem ji pozoroval, abych viděl, jestli si nebude vyndávat kontaktní čočky,

ale ta barva byla podle všeho přírodní. Měl jsem chuť se s ní vyspat. Moje žena byla doma,

možná naživu, mnohem spíš dávno po smrti, každopádně sama, a já ji miloval; nic na světě

jsem si nepřál tolik, jako vrátit se společně s Billym zpátky k ní, ale kromě toho jsem měl

chuť podat si tuhle Amandu Dumfriesovou. Říkal jsem si, že je to čistě jen tou situací, v níž

jsme se ocitli, a možná to skutečně jen tou situací bylo. Moje touha se tím však nijak

nezmenšila.

Začal jsem podřimovat, ale kolem třetí jsem se znovu probudil. Amanda se schoulila do

klubíčka, kolena měla přitažená k hrudi a dlaně sevřené mezi stehny. Zdálo se, že tvrdě spí.

Na jednom boku se jí nepatrně vyhrnulo tričko a bylo vidět bělostnou pleť. Díval jsem se na

ni a začínal jsem pociťovat nepohodlnou a absolutně neupotřebitelnou erekci.

Zkoušel jsem odklonit myšlenky na jinou kolej a přemýšlet třeba o tom, jak jsem včera chtěl

portrétovat Brenta Nortona. Tedy, ne vyloženě namalovat jeho obraz… prostě ho jen posadit

na kládu s pivem v ruce a udělat si skicu jeho zpocené, unavené tváře a těch dvou křidýlek

rozdrbaných vlasů, které mu stály vzadu za ušima. Mohla to být dobrá skica. Trvalo mi dvacet

let života s tátou, než jsem se smířil s tím, že být dobrý někdy stačí.

Víte, co je talent? Je to kletba možných vyhlídek. Už jako malí se s ní musíte vypořádat,

porazit ji. Když umíte psát, myslíte si, že vás Bůh poslal na zem, abyste trumfli Shakespeara.

Když umíte malovat, můžete si myslet – jako já –, že vás Bůh poslal na zem, abyste trumfli

vlastního otce.

Ukázalo se, že nejsem tak dobrý jako on. Snažil jsem se o to možná déle, než jsem měl.

Jednou jsem vystavoval v New Yorku a dopadl jsem mizerně – kritici mě ubili mým vlastním

otcem. Rok nato už jsem sám sebe i Steff živil komercí. Byla těhotná a já si jednou sedl a

velice vážně jsem si o tom sám se sebou promluvil. A dospěl jsem k závěru, že skutečné

umění pro mě bude vždycky jen koníček, nic víc.

Dělal jsem reklamy na šampony Golden Girl – tu, kde slečna se zlatými vlasy stojí

obkročmo na kole, tu, kde háže talířem na pláži, a tu, kde stojí na terase svého bytu se

skleničkou v ruce. Ilustroval jsem povídky pro většinu významných časopisů, ale do těch jsem

pronikl jedině díky expresním zakázkám pro lacinější pánské magazíny. Dělal jsem pár

filmových plakátů. Mám celkem pravidelné příjmy. Daří se nám bez větších obtíží držet hlavu

nad vodou.

Poslední výstavu jsem měl loni v létě v Bridgtonu. Vystavoval jsem devět pláten, která jsem

namaloval v průběhu posledních pěti let, a šest z nich jsem prodal. Na jednom, které jsem za

nic na světě prodávat nechtěl, byl zvláštní shodou okolností zachycen právě supermarket

Federal Foods, a to z nejvzdálenějšího rohu parkoviště. Parkoviště na obraze bylo téměř

prázdné, stála na něm jen řada konzerv párků s fazolemi Campbell‘s – čím blíž k divákovi,

tím větší. Ta nejbližší mohla měřit něco přes dva metry. Obraz se jmenoval Fazole a falešná

perspektiva. Jeden člověk z Kalifornie, šéf nějaké společnosti, která vyrábí tenisové míčky a

rakety a bůhvíco ještě, o ten obraz hodně stál a nechtěl slyšet o tom, že není na prodej,

přestože to bylo na kartičce v levém dolním rohu prostého dřevěného rámu naprosto jasně

napsáno. Začal na šesti stech dolarech a postupně se propracoval až ke čtyřem tisícům. Tvrdil,

že ho chce do pracovny. Neprodal jsem mu ho a jemu nakonec nezbylo, než nad tím naštvaně

zakroutit hlavou a odejít. Ale nevzdal se úplně; dal mi vizitku, kdybych si to náhodou

rozmyslel.

Ne že by se mi ty peníze nehodily – ten rok jsme rozšiřovali dům a koupili jsme si nové

terénní auto –, ale ten obraz jsem prostě prodat nemohl. Nemohl jsem ho prodat, protože to

byl nejlepší obraz, jaký jsem kdy namaloval, a chtěl jsem ho mít u sebe, abych se na něj mohl

podívat, až se mě někdo – třeba i v dobrém – zeptá, kdy namaluju něco pořádného.

Na podzim jsem pak ten obraz náhodou ukázal Olliemu Weeksovi. Zeptal se mě, jestli by si

ho mohl vyfotit a používat ho jeden týden jako reklamu, a to byl konec mé vlastní falešné

perspektivy. Ollie poznal, co je ten obraz vlastně zač, a díky němu jsem to pochopil i já sám.

Vydařený kousek povrchního komerčního umění. Nic víc. A díkybohu také nic míň.

Nechal jsem ho, ať si obraz vyfotí, a pak jsem zavolal tomu šéfovi do San Luis Obispa a řekl

jsem mu, že pokud ještě má zájem, může ten obraz být za dva a půl tisíce jeho. Zájem měl, a

já ho tedy zabalil a odeslal na Západní pobřeží. A tím jsem víceméně natrvalo umlčel ten

zklamaný hlas nenaplněných vyhlídek – ten hlas podvedeného dítěte, který se nikdy nespokojí

s ničím, co je jen „dobré“. Kromě občasného zabručení – které se celkem podobalo zvukům

těch skrytých tvorů tam v mlžné noci – se od té doby téměř neozývá. A třeba mi dokážete

odpovědět: proč jen se umlčení toho ctižádostivého dětského hlasu tak hrozně podobá

umírání?

* * *

Kolem čtvrté hodiny se Billy probudil a zakalenýma, nechápavýma očima se rozhlédl kolem

sebe. „My jsme ještě tady?“

„Jo, broučku,“ odpověděl jsem. „Jsme.“

Rozbrečel se s tou odevzdanou bezmocí, ze které běhá mráz po zádech. Amanda se

probudila a ohlédla se na nás.

„Ale no tak, mrňousi,“ řekla a něžně si ho přitáhla k sobě. „Ráno to bude všechno lepší,

uvidíš.“

„Ne,“ zavrtěl hlavou Billy. „Ne, nebude. Nebude. Nebude.“

„Šššš,“ udělala. Zahleděla se mi přes jeho hlavu do očí. „Šššš, už máš dávno spát.“

„Já chci k mámě!“

„Já vím,“ přikývla Amanda. „Já vím, že chceš.“

Billy se jí na klíně překroutil, aby viděl na mě. Nějakou dobu se na mě díval. Pak znovu

usnul.

„Díky,“ řekl jsem. „Potřeboval vás.“

„Vždyť mě vůbec nezná.“

„Na tom nezáleží.“

„Co si o tom všem vlastně myslíte?“ zeptala se. Nehnutě upírala zelené oči do těch mých.

„Co si o tom doopravdy myslíte?“

„Zeptejte se mě ráno.“

„Ptám se vás teď.“

Už jsem otevíral pusu, abych něco odpověděl, když vtom se z šera jako v nějakém hororu

zhmotnil Ollie Weeks. Držel v ruce baterku zakrytou nějakou dámskou blůzou a mířil s ní do

stropu. Světlo mu na strhané tváři vytvářelo strašidelné stíny. „Davide,“ zašeptal.

Amanda se na něj ohlédla, nejprve překvapeně, pak znovu vyděšeně.

„Co se děje, Ollie?“ zeptal jsem se.

„Davide,“ zašeptal znovu. „Pojď se mnou, prosím tě.“

„Nechci odcházet od Billyho. Právě usnul.“

„Já ho pohlídám,“ nabídla se Amanda. „Měl byste jít.“ A o něco tišším hlasem dodala:

„Bože, ono to snad nikdy neskončí.“

VIII. Jak dopadli vojáci. S Amandou.

Rozhovor s Danem Millerem.

Odešel jsem s Olliem. Vedl mě do skladu. Když jsme procházeli kolem chladicího boxu,

vytáhl si pivo.

„O co jde, Ollie?“

„Chci, aby ses na něco podíval.“

Postrčil mě do dvojitých dveří. Když jsme jimi prošli, obě křídla za námi nepatrně rozvířila

vzduch a zavřela se. Byla tu zima. Nelíbilo se mi tady, zejména poté, co se tu stalo Normovi.

V hloubi mysli jsem si neustále připomínal, že tu někde pořád ještě leží ten kus mrtvého

chapadla.

Ollie stáhl z baterky blůzu. Namířil světlo ke stropu. V prvním okamžiku mě napadlo, že

tam někdo na trubky rozvodu topení zavěsil dvě oblečené figuríny. Že je tam přivázal klavírní

strunou nebo něčím takovým, jako dětský halloweenský vtípek.

Pak jsem si všiml chodidel, která se pohupovala asi dvacet centimetrů nad betonovou

podlahou. A dvou hromádek překocených krabic. Zvedl jsem oči k tvářím a málem jsem

vykřikl hrůzou, protože to nebyly tváře supermarketových figurín. Obě hlavy se nakláněly ke

straně, jako by přemítaly nad nějakým morbidním vtipem, vtipem, který je rozesmál tak, až

celé zfialověly.

Ty stíny. Ty stíny. Ty dlouhé stíny roztažené na zdi za nimi. A ty jazyky. Vyplazené jazyky.

Obě postavy byly v uniformách. Byli to ti mladíci, kterých jsem prve všiml, ale časem jsem

je přestal sledovat. Ti dva vojáci z…

Cítil jsem, jak se mi z hrdla znovu začíná drát ten výkřik hrůzy, jak pomalu sílí jako jekot

policejní sirény, když vtom mi Ollie sevřel paži těsně nad loktem. „Nekřič, Davide. Zatím o

tom neví nikdo kromě nás dvou. A rád bych, aby to tak taky zůstalo.“

Bůhvíjak se mi podařilo výkřik zadusit.

„Ti vojáci,“ vypravil jsem ze sebe.

„Z projektu Arrowhead,“ doplnil Ollie. „Přesně tak.“ Cítil jsem, jak mi vtiskl do dlaně něco

studeného. Plechovku piva. „Napij se. Potřebuješ to.“

Nenechal jsem v ní ani kapku.

„Šel jsem se podívat, jestli by tu nebyly náhradní bomby do toho plynového grilu, co na něm

večer pekl pan McVey. A uviděl jsem tady tyhle kluky. Pravděpodobně si připravili oprátky a

pak si vylezli každý na jednu hromadu těch krabic. Ruce si zavázali navzájem a pak jeden

druhému pomohl protáhnout nohy nad spoutanýma rukama. Aby je dostali za záda, chápeš.

Potom – aspoň jak já si to představuju – strčili oba hlavu do smyčky, a když natáhli krk do

strany, tak se smyčka utáhla. Možná jeden z nich nahlas počítal do tří a skočili oba naráz.

Nevím.“

„To by nezvládli,“ namítl jsem. Už mi znovu vyprahlo v puse. Opravdu ale měli ruce

svázané za zády. Nemohl jsem od nich odtrhnout oči.

„Zvládli. Kdyby vážně hodně chtěli, Davide, tak zvládli.“

„Ale proč to udělali?“

„Já myslím, že víš proč. Najde se tu spousta lidí, kteří si umějí dát dvě a dvě dohromady. Ne

turisti, dovolenkáři – jako ten Miller –, ale místní lidi.“

„Projekt Arrowhead?“

„Stávám tady u pokladen od rána do večera,“ řekl Ollie, „a vyslechnu si spoustu věcí. O tom

proklatém projektu se tady mluví celé jaro, a ne právě v dobrém. Černý led na jezerech…“

Vybavilo se mi, jak se mi Bill Giosti naklonil do okýnka a dýchl mi do tváře teplé

alkoholové výpary. Žádné obyčejné atomy, ale jiné atomy. A teď tihle oběšenci na trubkách

pod stropem. Hlavy skloněné ke straně. Boty dvacet centimetrů nad podlahou. Vyplazené

jazyky jako uzené párky.

S čerstvou vlnou hrůzy jsem si uvědomil, že se uvnitř ve mně otevřela nová brána vnímání.

Nová? Ne tak docela. Stará brána vnímání. Vnímání dítěte, které si ještě nevybudovalo ten

tunel, který dovnitř vpouští jen deset procent okolního světa. Děti vidí všechno, na co jim

náhodou padne zrak, a slyší všechno, co jejich uši zachytí. Jenže pokud je život vzestupem

rozumu (jak tvrdí výšivkový vzorník, který moje manželka vyrobila na střední škole), pak je

zároveň omezováním vstupů.

Strach pochází z rozšiřování perspektivy a vnímání. A mě v tu chvíli děsilo pomyšlení, že se

propadám do stavu, který většina z nás opustila už ve chvíli, kdy sundala plenky a oblékla si

první tepláky. Olliemu jsem na očích viděl totéž. Když se logické myšlení začne bortit,

člověku se snadno mohou přehřát obvody. Axony začnou třeštit horečkou. Halucinace se

promění v realitu: ta loužička rtuti v místě, kde se zdánlivě protínají dvě rovnoběžky, tam

opravdu je; mrtví chodí a mluví; růže začne zpívat.

„Slyšel jsem o tom snad od dvaceti lidí,“ pokračoval Ollie. „Od Justina Robardse. Nicka

Tochaie. Bena Michaelsona. Na maloměstě tajemství neudržíš. Všechno se časem provalí.

Někdy je to jako pramen – prostě to vybublá na povrch a nikdo nemá ponětí, odkud se to

vlastně vzalo. Zaslechneš něco v knihovně a pošleš to dál, nebo v přístavu v Harrisonu nebo

prostě někde. A letos od jara každou chvíli slyším projekt Arrowhead, projekt Arrowhead.“

„Ale tihle dva,“ hlesl jsem. „Prokrista, Ollie. Vždyť to byli ještě kluci.“

„Úplně stejní kluci uřezávali ve Vietnamu obětem uši. Já tam byl. Viděl jsem to.“

„Ale… co je mohlo dohnat tady k tomu?“

„Nemám ponětí. Možná něco věděli. Možná jen něco tušili. Muselo jim být jasné, že se jich

tady lidi nakonec začnou na ledacos ptát. Tedy pokud nějaké nakonec vůbec bude.“

„Jestli je to vážně tak, jak říkáš, tak to muselo být opravdu něco hodně zlého.“

„Ta bouře,“ pokračoval Ollie tichým, vyrovnaným hlasem. „Možná tam od nich něco

vypustila. Možná se tam stala nějaká nehoda. Kdo ví, s čím si tam zahrávali. Někdo mi

povídal, že tam testovali supervýkonné lasery a masery. Jinde jsem zase slyšel něco o

nukleárním pohonu. Co když… co když třeba prorazili díru do jiné dimenze?“

„To je blbost,“ opáčil jsem.

„A tihle dva jsou taky blbost?“ ukázal Ollie na oběšence.

„Ne. Ale musíme se rozhodnout, co s nimi provedeme.“

„Myslím, že bychom je měli odříznout a někam je schovat,“ odpověděl prostě. „Naskládat

na ně něco, co nikdo nebude potřebovat – psí konzervy, saponáty, něco takového. Jestli se

tohle rozkřikne, všechno se ještě zhorší. Proto jsem přišel za tebou, Davide. Mám pocit, že jsi

jediný, komu se tady dá věřit.“

„Připomíná mi to ty nacistické válečné zločince, kteří po porážce Německa páchali

sebevraždy ve vězení,“ prohodil jsem.

„Jo. Přesně to mě napadlo taky.“

Zmlkli jsme a vtom se za ocelovými vraty znovu začalo ozývat to tiché šustění – šustění

zlehka přejíždějících chapadel. Schoulili jsme se blíž k sobě. Naskočila mi husí kůže.

„Tak do toho,“ řekl jsem.

„Ať to máme za sebou,“ přikývl Ollie. Jak pohyboval baterkou, jeho safírový prsten vydával

matnou záři. „Chci odsud co nejdřív vypadnout.“

Zadíval jsem se na provazy. Použili tutéž prádelní šňůru, jako si ode mě ten chlap v golfové

kšiltovce nechal uvázat k pasu. Oprátky se jim zaryly hluboko do nateklé kůže na krku a já se

při pohledu na ně znovu zamyslel, co jen je k tomu asi dohnalo. Ollie měl naprostou pravdu.

Kdyby se zvěst o téhle dvojí sebevraždě roznesla, skutečně by se tím všechno ještě zhoršilo.

Pro mě to platilo už teď – a to jsem si myslel, že už to horší být nemůže.

Ozvalo se cvaknutí. Ollie otevřel svůj kapesní nůž, těžký zavírák, jako dělaný k rozřezávání

lepenkových krabic. A k přeřezávání provazů, samozřejmě.

„Ty, nebo já?“ zeptal se.

Naprázdno jsem polkl. „Každý jednoho.“

A tak jsme to taky udělali.

Když jsem se vrátil, ležela u Billyho paní Trumanová a Amanda byla pryč. Oba spali.

Vykročil jsem jednou z uliček a ze tmy mě oslovil něčí hlas: „Pane Draytone. Davide.“ Byla

to Amanda. Stála u schodů do kanceláře vedoucího, oči jako dva smaragdy. „O co šlo?“

„O nic vážného,“ odpověděl jsem.

Přistoupila ke mně. Ucítil jsem slabou vůni jejího parfému. A hrozně jsem po ní zatoužil.

„Lháři,“ řekla.

„Vážně o nic nešlo. Falešný poplach.“

„No když myslíte.“ Vzala mě za ruku. „Byla jsem se podívat nahoře v kanceláři. Nikdo tam

není a dveře se dají zamknout.“ Nehnula u toho ani brvou, ale očích jí pohrávaly šelmovské

plamínky a pod kůží na krku jí pravidelně tepala krev.

„Nechápu –“

„Viděla jsem, jak si mě prohlížíte,“ řekla. „Jestli to začneme rozebírat, nic z toho nebude. U

vašeho syna je ta Trumanová.“

„Ano.“ Napadlo mě, že tohle je možná způsob – patrně ne ten nejlepší, ale aspoň nějaký –,

jak ze sebe smýt kletbu za to, co jsme s Olliem právě udělali. Ne ten nejlepší způsob, ale

aspoň nějaký.

Vystoupali jsme po úzkém schodišti do kanceláře. Nikdo tam nebyl, přesně jak říkala. A v

zámku byl klíč. Otočil jsem jím. V té tmě nebyla víc než obrys lidské postavy. Natáhl jsem k

ní ruce, dotkl se jí a přitáhl ji k sobě. Celá se chvěla. Klekli jsme si na podlahu, začali si líbat

a já vzal do dlaně jedno pevné ňadro a i přes tričko jsem cítil zrychlený tep jejího srdce.

Vzpomněl jsem si na Steffy, jak říkala Billymu, ať nesahá na ty spadlé dráty. Vzpomněl jsem

si na tu modřinu na jejím boku, když si o svatební noci svlékla hnědé šaty. Vzpomněl jsem si

na ten okamžik, kdy jsem ji uviděl poprvé – jela tehdy na kole přes nákupní areál Mainské

univerzity v Oronu a já s deskami v podpaží mířil na přednášku Vincenta Hartgena. A měl

jsem obří erekci.

Pak jsme si lehli a ona zašeptala: „Pomiluj mě, Davide. Zahřej mě.“ Když dospěla k

vyvrcholení, zaryla mi nehty do zad a říkala mi jménem, které nebylo moje. Nevadilo mi to.

Skóre se tím v podstatě vyrovnalo.

Když jsme se vrátili dolů, právě začínal nezvyklý, plíživý úsvit. Černá venku za

pozorovatelnami neochotně bledla přes tmavě šedou a chromovou až do jasné, jednolité,

nelesknoucí se bílé jako na filmovém plátně v autokině. Mike Hatlen někde vyštrachal

skládací lehátko a spal na něm. Opodál seděl na podlaze Dan Miller a snídal koblihu značky

Hostess. Takovou tu posypanou bílým cukrem.

„Posaďte se, pane Draytone,“ pozval mě.

Rozhlédl jsem se, kde zůstala Amanda, a spatřil jsem ji odcházet na druhou stranu

supermarketu. Ani jednou se neohlédla. Naše milování ve tmě mi už v tom okamžiku

připadalo jako sen, kterému se dost dobře nedalo věřit ani v tomhle zvláštním denním světle.

Posadil jsem se.

„Dejte si koblihu.“ Nabídl mi otevřenou krabičku.

Zavrtěl jsem hlavou. „Bílý cukr je zabiják. Je horší než cigarety.“

Trochu ho to rozesmálo. „V tom případě si dejte dvě.“

S překvapením jsem shledal, že troška smíchu zůstala ještě i ve mně – tou nečekanou

odpovědí ji ze mě vydoloval a já mu za to byl vděčný. Skutečně jsem si vzal dvě koblihy.

Vůbec nebyly špatné. A na vrch jsem přidal cigaretu, i když poránu obyčejně nekouřím.

„Měl bych se vrátit ke klukovi,“ řekl jsem. „Každou chvíli se probudí.“

Miller přikývl. „Ti růžoví slimáci,“ prohodil. „Všichni zmizeli. A ptáci taky. Hank

Vannerman povídal, že posledního viděl na skle někdy kolem čtvrté. Zdá se, že… divá zvěř…

je za tmy mnohem aktivnější.“

„Brent Norton by měl možná trochu jiný názor,“ opáčil jsem. „A Norm taky.“

Znovu přikývl a dlouho pak nic neříkal. Nakonec si taky zapálil cigaretu a podíval se na mě.

„Nemůžeme tady zůstat, Draytone.“

„Je tu jídlo. Spousta pití.“

„O zásoby vůbec nejde a vy to víte. Co budeme dělat, až některou z těch velkých potvor

přestane bavit jen tak dupat kolem a usmyslí si, že se vláme dovnitř? Budeme ji zahánět

násadami od košťat a tekutým podpalovačem?“

Měl samozřejmě pravdu. Možná nás mlha svým způsobem chránila. Skrývala nás. Ale

možná nás nebude skrývat dlouho. A pak tu byla ještě jedna věc. Už jsme v supermarketu

Federal Foods strávili zhruba osmnáct hodin a já začínal cítit, jak mě přemáhá určitá letargie,

letargie velice podobná té, jakou jsem zažil, když jsem se kdysi na jezeře pokoušel doplavat

příliš daleko. Začínal jsem si říkat, že nejlepší bude hrát na jistotu, zůstat tady, starat se o

Billyho (v noci si to rozdávat s Amandou Dumfriesovou, dodalo moje podvědomí) a čekat,

jestli se mlha třeba sama nezvedne a všechno zas nebude jako dřív.

Stejné pocity jsem viděl i na ostatních a najednou jsem si uvědomil, že se v supermarketu

nejspíš nacházejí i takoví, kteří už by neodešli za žádných okolností. Po všem, co se stalo, by

je pouhé pomyšlení na to, že by měli projít dveřmi ven, zmrazilo na místě.

Miller z mého výrazu nejspíš pochopil, co se mi honí hlavou. „Když ta zatracená mlha

přišla, bylo tady něco kolem osmdesáti lidí. Když odečteme toho brigádníka, Nortona, ty

čtyři, co odešli s ním, a ještě toho Smalleyho, dává to sedmdesát tři.“

A když odečteme ještě ty dva vojáky, kteří teď odpočívají pod pytli granulí pro štěňata, dává

to sedmdesát jedna.

„Pak můžeme odečíst ty, kteří už to vzdali,“ pokračoval. „Těch může být tak deset až

dvanáct. Řekněme deset. Takže zbývá šedesát tři. Jenže…“ Zvedl ukazováček ušpiněný od

cukru. „Z těch šedesáti tří jich dobře dvacet prostě nebude chtít odejít. Museli bychom je

odvléct násilím.“

„A co to podle vás dokazuje?“

„Jen to, že odsud musíme vypadnout. A já půjdu. Počítám, že někdy kolem poledne. Chci s

sebou vzít všechny, kdo se budou chtít přidat. Rád bych, abyste se přidal i vy se svým

klukem.“

„Po tom, jak to dopadlo s Nortonem?“

„Norton šel jako jehně na porážku. To neznamená, že stejně musím jít i já. Nebo ti, kdo

půjdou se mnou.“

„Jak tomu chcete předejít? Máme všehovšudy jeden revolver.“

„A můžeme být rádi, že máme aspoň ten. Pokud se ale dostaneme za křižovatku, možná to

zvládneme až do loveckých potřeb na Main Street. Tam na nás čeká víc zbraní, než uneseme.“

„To je o jedno ‚pokud‘ a jedno ‚možná’ víc, než by se mi líbilo.“

„Tahle situace je samé pokud a možná, Draytone,“ namítl.

Znělo to od něj velice přesvědčivě, jenže on se nemusel starat o malého kluka.

„Víte co, nechme to zatím být. Moc jsem toho přes noc nenaspal, ale měl jsem spoustu času

nechat si pár věcí projít hlavou. Chcete slyšet, na co jsem přišel?“

„Jistě.“

Vstal a protáhl se. „Pojďme se projít k výloze.“

Prošli jsme uličkou kolem regálů na chleba a zastavili jsme se u jedné pozorovatelny. Muž,

který tam držel hlídku, nám oznámil: „Slimáci zmizeli.“

Miller ho poplácal po zádech. „Skočte si pro kafe, příteli. Já to tu za vás pohlídám.“

„Dobře. Díky.“

Odešel a my s Millerem jsme přistoupili k průzoru. „Tak mi povězte, co tam vidíte,“ vyzval

mě Miller.

Podíval jsem se ven. V noci něco převrhlo odpadkový koš, patrně některý pterodaktyl při

náletu, a všude po asfaltu teď ležely rozsypané papíry, plechovky a kelímky od koktejlů z

Dairy Queen. Za nimi jsem rozeznával první řadu aut na parkovišti, která se ovšem postupně

ztrácela v bílé. Nic víc vidět nebylo, a to jsem mu taky řekl.

„Ten modrý chevrolet pickup je můj,“ podotkl. Ukázal prstem a já v mlze rozeznal modrou

skvrnu. „Když si ale vzpomenu na včerejšek, nebylo tu pomalu kde zaparkovat, nebo ne?“

Ohlédl jsem se k našemu scoutu a vzpomněl jsem si, že jsem místo hned v první řadě získal

jen díky tomu, že někdo právě odjížděl. Přikývl jsem.

„A teď si to zkuste spojit s jinou skutečností, Draytone,“ pokračoval Miller. „Norton a ti

jeho čtyři… jak jste jim to říkal?“

„Zpátečníci.“

„Jo, to k nim přesně sedí. Vyšli ven, je to tak? Odmotali skoro celou prádelní šňůru. Pak

jsme zaslechli ten řev, jako kdyby se tam na ně vrhlo celé stádo slonů. Je to tak?“

„Neznělo to jako sloni,“ namítl jsem. „Znělo to jako…“ Jako něco z pravěkých močálů,

blesklo mi hlavou, ale to jsem Millerovi říkat nechtěl, zejména poté, co poplácal toho chlapa

po zádech a poslal ho pro kafe, jako když trenér odvolává hráče z hřiště. Mohl bych to říct

Olliemu, ale Millerovi ne. „Vlastně nevím, jako co to znělo,“ dokončil jsem chabě.

„Ale znělo to jako něco velkého.“

„To jo.“ Znělo to jako něco hodně velkého.

„Tak jak to, že jsme neslyšeli, jak to vráží do aut? Žádné skřípění kovu? Žádné tříštění

skel?“

„No protože –“ Zarazil jsem se. Dostal mě. „To nevím.“

„Když se to na ně vrhlo – ať to bylo cokoli –, rozhodně ještě nemohli být za parkovištěm.

Víte, co si myslím? Myslím, že jsme žádná auta neslyšeli, protože už jich tam většina není.

Prostě… jsou pryč. Propadla se do země, vypařila, nebo co já vím. Zlikvidovalo je něco, co

mělo takovou sílu, že to naštíplo a pokroutilo tyhle rámy a poshazovalo to zboží z regálů. A

městská siréna ztichla v tu samou chvíli.“

Zkusil jsem si představit, že je půlka parkoviště pryč. Zkusil jsem si představit, že jdu ven a

přijdu k čerstvé díře v zemi, u níž zničehonic končí asfalt s úhledně namalovanými žlutými

parkovacími pruhy. Svah, sráz… nebo rovnou strmá propast spadající do jednotvárné bílé

mlhy.

Po pár vteřinách jsem se zeptal: „Pokud máte pravdu, jak daleko myslíte, že se v tom svém

pickupu dostanete?“

„O svém pickupu jsem ani tolik nepřemýšlel. Spíš o tom vašem terénním scoutu.“

To stálo za zvážení, ale ne teď. „O čem ještě jste přemýšlel?“

Miller dychtivě pokračoval. „O té lékárně vedle. Co vy si o tom myslíte?“

Otevřel jsem pusu, abych odvětil, že nechápu, o čem mluví, ale zarazil jsem se a pusu jsem

zase zavřel. Když jsme včera přijeli, měla Bridgtonská lékárna otevřeno. Veřejná prádelna

byla zavřená, ale lékárna ne, dveře byly dokořán, zajištěné gumovými zarážkami, aby dovnitř

proudilo trochu chladnějšího vzduchu – výpadek elektřiny pochopitelně vyřadil z provozu

klimatizaci. Vchod do lékárny určitě nebyl dál než nějakých sedm osm metrů od vchodu do

Federal Foods. Tak jak to –

„Jak to, že sem odtud nikdo nepřišel?“ zeptal se Miller místo mě. „Je to už osmnáct hodin.

Copak nemají hlad? Určitě se tam neládují dámskými vložkami a nezapíjejí to kapkami do

nosu.“

„Něco k jídlu tam mají,“ opáčil jsem. „Každou chvíli tam bývá nějaké zboží ve slevě.

Jednou sušenky ve tvaru zvířátek, podruhé nějaké keksy, potřetí bůhvíco. A ještě tam mají

pult s cukrovinkami.“

„Nechce se mi věřit, že by se spokojili s tímhle, když to mají pár kroků sem do

supermarketu.“

„Co tím chcete naznačit?“

„Chci tím naznačit, že bych se rád dostal odsud, ale nerad bych skončil jako svačina

nějakého uprchlíka z béčkového hororu. Mohli bychom dát dohromady čtyřčlennou nebo

pětičlennou skupinku a vypravit se obhlédnout situaci v lékárně. Taková zkušební výprava.“

„Teď je to všechno?“

„Ne, ještě jedna věc.“

„Jaká?“

„Ona,“ odpověděl Miller prostě a kývl palcem k jedné z prostředních uliček. „Ta pošahaná

bába. Ta čarodějnice.“

Ukazoval na paní Carmodyovou. Už nebyla sama; připojily se k ní dvě další ženy. Z jejich

křiklavě barevných šatů jsem usoudil, že se nejspíš jedná o turistky nebo paničky na

dovolené, které dost možná opustily své rodiny, jen aby „skočily pro něco do města“, a teď se

pravděpodobně užíraly starostmi o své muže a děti. Paničky, které se dychtivě chytí

jakéhokoli stébla. Dost možná i temných útěch paní Carmodyové.

Její kalhotový kostým zářil stejně zlověstně jako dřív. O něčem mluvila, rozhazovala u toho

těstovitýma rukama, i když pod jednou dosud svírala svou obří kabelku, a tvářila se

zachmuřeně a vážně. Obě paničky v křiklavých šatech (samozřejmě zdaleka ne tak křiklavých

jako kalhotový kostým paní Carmodyové, to ne) napjatě poslouchaly.

„To je další důvod, proč odsud chci vypadnout, Draytone. O půlnoci už kolem ní bude sedět

šest lidí. A jestli se růžoví slimáci a ti ptáci vrátí, tak zítra ráno povede celou kongregaci. A

pak abychom se začali bát, koho jim označí za nejvhodnější oběť. Možná mě, možná vás,

možná Hatlena. Možná vašeho kluka.“

„To je blbost,“ odvětil jsem. Ale opravdu byla? Studené mrazení, které se mi plazilo vzhůru

po páteři, naznačovalo, že dost možná ne. Ústa paní Carmodyové se ani na okamžik

nezastavila. Turistky nespouštěly zrak z jejích popraskaných rtů. Co když to tak opravdu

skončí? Pomyslel jsem na zaprášená vycpaná zvířata skloněná nad potůčkem ze zrcadla. Paní

Carmodyová měla moc. I Steff, obyčejně tak rozumná a oběma nohama pevně na zemi,

vyslovovala její jméno se znatelným neklidem.

Ta pošahaná bába, řekl o ní Miller. Ta čarodějnice.

„Pro lidi v tomhle supermarketu je to všechno velká zkouška. Nebude snadné uchovat si

zdravý rozum,“ pokračoval Miller. Ukázal na červené rámy, do nichž byla zasazena skla

výlohy… pokroucené, zohýbané a na mnoha místech naštípnuté. „Jejich zdravý rozum je na

tom nejspíš podobně jako ty rámy. Můj teda každopádně je. Polovinu včerejší noci jsem

přemýšlel o tom, že mi asi začalo šplouchat na maják, že nejspíš sedím ve svěrací kazajce v

Danversu a blouzním o slimácích a pterodaktylech a chapadlech, ale že to všechno přejde,

jakmile dorazí milá sestřička a píchne mi do ruky dávku thorazinu.“ V bledé tváři měl napjatý

výraz. Ohlédl se na paní Carmodyovou, pak se podíval zpátky na mě. „Věřte mi, že se to

klidně může stát. Čím větší bordel budou mít lidi v hlavě, tím bude některým z nich ta bába

připadat sympatičtější. A u toho já rozhodně být nechci.“

Rty paní Carmodyové se ani na chvíli nezastavovaly. Jazyk se jí mlel v puse mezi starými

pahýlovitými zuby. Vážně vypadala jako čarodějnice. Jen jí nasadit špičatý klobouk, a byla by

dokonalá. O čem tam asi těm svým dvěma lapeným ptáčkům s pestrobarevným letním peřím

vykládá?

O projektu Arrowhead? O Černém jaru? O zplozencích pekel ze zemských hlubin? O lidské

oběti?

Blbost.

I když…

„Tak co vy na to?“

„Jsem ochotný to zkusit. Vypravíme se do té lékárny. Vy, já, Ollie, pokud bude chtít, a jeden

nebo dva další. Pak to probereme znovu.“ Už jen z toho jsem měl ale pocit, jako bych se

chystal vykročit po tenkém trámu přes nepředstavitelně hlubokou propast. Když se nechám

zabít, Billymu tím nijak nepomůžu. Na druhou stranu, když budu sedět na zadku a nic nedělat,

nepomůžu mu o nic víc. Osm metrů do lékárny. Nebude to až tak zlé.

„Kdy?“ zeptal jsem se.

„Dejte mi hodinu.“

„Dobře,“ přikývl jsem.

IX. Výprava do lékárny.

Oznámil jsem to paní Trumanové, oznámil jsem to Amandě a pak jsem to řekl i Billymu.

Poránu vypadal o něco líp; k snídani snědl dvě koblihy a misku obilných lupínků. Potom jsme

spolu závodili ve dvou uličkách mezi regály a dokonce se mi ho podařilo trochu rozesmát.

Děti jsou tak přizpůsobivé, až z toho dospělému občas běhá mráz po zádech. Billy byl pořád

nezdravě bledý, měl napuchlé oči od toho, jak v noci brečel, a ve tváři hrozně unavený výraz.

Svým způsobem to byla tvář starce, jako by na ni příliš dlouho působilo příliš silné citové

vypětí. Ale pořád byl naživu a dovedl se smát… pokud alespoň na chvíli zapomněl, kde je a

co se kolem děje.

Po těch sprinterských závodech jsme se šli posadit k Amandě a Hattie Trumanové, popíjeli

jsme z papírových kelímků limonádu a já mu pověděl, že se s pár dalšími lidmi chystáme na

výpravu do lékárny.

„Já nechci, abys někam chodil,“ vyhrkl okamžitě a zamračil se.

„Nic se mi nestane, Bille. Přinesu ti komiks se Spidermanem.“

„Já chci, abys zůstal tady.“ Zamračil se ještě víc. Vzal jsem ho za ruku. Vytrhl mi ji. Vzal

jsem ho za ni znovu.

„Billy, časem odsud stejně budeme muset jít pryč. To přece chápeš, ne?“

„Až se rozfouká mlha…“ řekl, ale bylo vidět, že tomu sám nevěří. Pomalu a bez chuti se

napil z kelímku.

„Billy, ta mlha je tam už skoro celý den.“

„Já chci k mámě.“

„Vidíš, tohle je možná první krůček k tomu, abychom se za ní vrátili.“

„Nedávej mu falešné naděje, Davide,“ ozvala se paní Trumanová.

„Musí přece v něco doufat, sakra,“ odsekl jsem.

Paní Trumanová sklopila oči. „To je pravda. Měl by.“

Billy jako by nás nevnímal. „Tati… tati, tam venku jsou strašidla. Strašidla.“

„Ano, to víme. Ale vypadá to, že většina z nich – ne všechna, ale většina – vylézá až po

setmění.“

„Počkají si na tebe,“ pokračoval Billy. Vyvaloval oči a upíral je na mě. „Počkají si tam v

mlze… a až budou vědět, že se nestihneš vrátit, tak tě sežerou. Jako v pohádkách.“ S

panickou úzkostí se mi vrhl kolem krku a pevně mě objal. „Tati, prosím tě, nechoď.“

Co nejjemněji jsem se z jeho sevření uvolnil a řekl jsem mu, že jít musím. „Ale vrátím se,

Billy.“

„Dobře,“ řekl přiškrceným hlasem, ale už se na mě nepodíval. Nevěřil, že se vrátím. Viděl

jsem mu to na tváři, chmury vystřídala bolest a smutek. Znovu jsem zapochyboval, jestli je

správné, takhle riskovat život. V tu chvíli mi však pohled náhodou sklouzl do prostřední

uličky, kde jsem spatřil paní Carmodyovou. Získala mezitím třetího posluchače, muže s

prošedivělým vousem a podlýma, krví podlitýma očima. Jeho strhané rysy a roztřesené ruce

do dálky hlásaly jediné slovo: kocovina. Nebyl to nikdo jiný, než náš dobrý známý Myron

LaFleur. Člověk, který bez nejmenších skrupulí poslal mladého kluka ven dělat chlapskou

práci.

Ta pošahaná bába. Ta čarodějnice.

Dal jsem Billymu pusu a objal jsem ho. Pak jsem zamířil do přední části supermarketu – ne

však uličkou s domácími potřebami. Nechtěl jsem jí padnout do oka.

Zhruba ve třech čtvrtinách uličky mě dohnala Amanda. „Vážně tam musíš jít?“ zeptala se.

„Ano, vážně musím.“

„Promiň, že to tak řeknu, ale připadá mi to jako ta typická chlapská potřeba neustále si něco

dokazovat.“ Na tvářích měla červené skvrny a oči ještě zelenější než dřív. Byla opravdu

naštvaná – ne-li přímo vytočená.

Vzal jsem ji za ruku a v několika větách jsem jí shrnul, o čem jsme se bavili s Danem

Millerem. Ani záhada aut, ani otázka, proč se tu neukázal nikdo z lékárny, ji příliš nezaujaly.

Vývoj situace kolem paní Carmodyové ano.

„V tom by mohl mít pravdu,“ pokývala hlavou.

„Vážně si to myslíš?“

„Já nevím. Ta ženská je plná jedu. A když mají lidi dostatečně dlouhou dobu dostatečně

velký strach, přikloní se ke každému, kdo jim nabídne nějaké řešení.“

„Ale lidská oběť, Amando?“

„Aztékové taky obětovali lidi,“ odvětila zcela klidně. „Ale to je vedlejší. Hlavně se vrať,

Davide. Kdyby se něco stalo… cokoli… tak se okamžitě vrať. Otoč se a vezmi nohy na

ramena. Ne kvůli mně, včera v noci to bylo fajn, ale to bylo včera v noci. Vrať se kvůli svému

klukovi.“

„Ano. Vrátím se.“

„Budu v to doufat,“ řekla a v tu chvíli vypadala stejně jako Billy, staře a unaveně. Uvědomil

jsem si, že tak nejspíš vypadá většina z nás. Na rozdíl od paní Carmodyové. Tak naopak jako

by omládla a ožila. Jako by konečně našla smysl života. Jako by jí tahle situace… prospívala.

Vyrazili jsme až po půl desáté. Šlo nás sedm: Ollie, Dan Miller, Mike Hatlen, někdejší

parťák Myrona LaFleura Jim (rovněž s kocovinou, ale zjevně odhodlaný nějak odčinit své

hříchy), Buddy Eagleton a já. To je šest, sedmá byla Hilda Repplerová. Miller a Hatlen se jí to

chvíli nesměle pokoušeli rozmluvit, ale stála si za svým. Já se o nic ani nepokoušel. Říkal

jsem si, že dost možná bude schopnější než většina z nás ostatních, snad s výjimkou Ollieho.

Nesla si s sebou malou plátěnou nákupní tašku s arzenálem sprejů značek Raid a Black Flag.

Ze všech předem sundala víčka a přichystala je k použití. V druhé ruce držela tenisovou

raketu ze sportovních potřeb ve druhé uličce.

„K čemu to s sebou nesete, paní Repplerová?“ zeptal se jí Jim.

„Nevím,“ odpověděla tichým, skřípavým, uvědomělým hlasem. „Ale cítím se tak nějak líp,

když ji držím v ruce.“ Přeměřila si ho chladným pohledem. „Jim Grondin, je to tak? Neměla

jsem tě náhodou ve třídě?“

Jim se rozpačitě usmál, jako kdyby srkal syrové vejce. „Měla, paní učitelko. Mě i moji sestru

Pauline.“

„Nepřehnals to včera večer s tím pitím?“

Jim, který se tyčil pěkný kus nad ni a vážil o dobrých padesát kilo víc, se začervenal až ke

kořínkům svého kratičkého ježka. „Ehm, já jsem –“

Odměřeně se od něj odvrátila a nenechala ho domluvit. „Myslím, že můžeme vyrazit,“

prohlásila.

Každý jsme si s sebou něco nesli, ale byl to dost zvláštní arzenál. Ollie měl Amandin

revolver, Buddy Eagleton ocelový sochor, který našel někde vzadu. Já držel násadu od

koštěte.

„Fajn,“ přikývl Dan Miller a zvedl trochu hlas. „Mohli byste mi všichni vteřinku věnovat

pozornost?“

Něco přes deset lidí pomalu došlo ke dveřím, aby se podívali, co se bude dít. Vytvořili

neuspořádanou skupinku a napravo od nich zaujala místo paní Carmodyová se svými novými

spojenci.

„Chceme se vypravit vedle do lékárny, abychom zjistili, jak to tam vypadá. Snad se nám

podaří přinést něco, čím bychom mohli ošetřit paní Claphamovou.“ To byla ta paní, kterou

včera lidi pošlapali, když se objevili slimáci. Měla zlomenou nohu a značné bolesti.

Miller po nás přejel pohledem. „Nebudeme zbytečně riskovat,“ řekl. „Při prvním náznaku

nebezpečí zapadneme zpátky do obchodu –“

„A všechny pekelné démony přivedete na naši stopu!“ zaječela paní Carmodyová.

„To je pravda!“ sekundovala jí jedna z dovolenkářek. „Upozorníte je na nás! Přijdou sem!

To vám tak vadí, že tu máme klid?“

Mezi lidmi, kteří se shromáždili, aby sledovali náš odchod, se ozvalo souhlasné mručení.

„Paní, vám tohle vážně připadá jako klid?“ zeptal jsem se jí.

Rozpačitě sklopila zrak.

Paní Carmodyová postoupila o krok dopředu. Oči jí žhnuly. „Nevrátíš se živý, Davide

Draytone! Chceš ze svého syna udělat sirotka?“ Zvedla hlavu a přeměřila si nás všechny

pohledem. Buddy Eagleton sklopil oči a zároveň pozvedl sochor, jako by ji chtěl zahnat.

„Nikdo z vás se nevrátí živý! Copak jste nepochopili, že přišel konec světa? Satan byl

vypuštěn! Hvězda Pelyněk zazářila a každý, kdo vyjde z těch dveří, bude roztrhán na kusy! A

pak si přijdou i pro nás ostatní, přesně tak, jak pravila tato dobrá žena! To vy všichni tady

kolem dopustíte?“ Obrátila se k přihlížejícím a jejich hloučkem proběhlo tiché mumlání. „Po

tom, jak dopadli ti bezvěrci včera? Je to smrt! Je to smrt! Je to –“

Zničehonic přilétla přes dvě pokladny konzerva hrášku a zasáhla paní Carmodyovou do

pravého ňadra. Zavrávorala a překvapeně vyjekla.

Ze skupinky vystoupila Amanda. „Ticho,“ okřikla paní Carmodyovou. „Už toho bylo dost,

jedubabo.“

„Přisluhovačka Satanáše!“ zaječela paní Carmodyová. Nervózně se pousmála. „S kýmpak

jste včera v noci spala, paninko? S kýmpak jste včera v noci ulehla? Matka Carmodyová vidí,

ano, ano, matka Carmodyová vidí i to, co ostatním unikne.“

Ale kouzlo, kterým si podmanila dav, už pominulo a Amanda nehnula ani brvou.

„Tak půjdeme, nebo tu budeme celý den jenom postávat?“ ozvala se paní Repplerová.

A tak jsme šli. S pomocí boží jsme šli.

V čele kráčel Dan Miller. Za ním šel Ollie. Já byl poslední a přede mnou paní Repplerová.

Takový strach jako v tu chvíli jsem snad v životě neměl a moje dlaň sevřená kolem násady od

koštěte byla lepkavá potem.

Cítil jsem ten nevýrazný, štiplavý, nepřirozený pach mlhy. Když jsem vyšel ze dveří, Miller

s Olliem už se v ní ztratili a Hatlen, který šel třetí, rovněž pomalu mizel z dohledu.

Jen osm metrů, opakoval jsem si v duchu. Jen osm metrů.

Paní Repplerová přede mnou šla vyrovnaným, pevným krokem, v pravé ruce se jí lehce

pohupovala tenisová raketa. Po levici jsme měli červenou zeď ze škvárobetonových tvárnic.

Po pravici první řadu aut, která se rýsovala v mlze jako nějaké lodě duchů. Z běloby se

zhmotnil další odpadkový koš a za ním lavička, na niž jste se mohli posadit, když jste čekali u

telefonního automatu. Jen osm metrů, Miller už je pravděpodobně tam, osm metrů, to je

nějakých deset až dvanáct kroků, takže –

„Proboha,“ vykřikl Miller. „Pro Kristovy rány, podívejte se na to!“

Takže Miller už tam opravdu byl.

Před paní Repplerovou šel Buddy Eagleton a teď se otočil a s vytřeštěnýma očima se chtěl

dát na útěk. Paní Repplerová ho zlehka ťukla tenisovou raketou do hrudníku. „Kampak?

Kampak?“ zeptala se svým pevným, trochu skřípavým hlasem, a rázem bylo po panice.

Pokračovali jsme za Millerem. Zběžně jsem se ohlédl přes rameno a viděl jsem, že

supermarket už pohltila mlha. Červená zeď ze škvárobetonových tvárnic se proměnila v

pouhou narůžovělou skvrnu a pak zmizela docela, přestože se táhla jen dva metry ode dveří.

Tak izolovaný, tak hrozně osamělý jsem se snad v životě necítil. Připadal jsem si jako

embryo, které právě opustilo lůno.

V lékárně to vypadalo jako na jatkách.

Moje a Millerovo tušení bylo samozřejmě správné – málem jsme se trefili přímo do černého.

Všichni tvorové v mlze se orientovali především pomocí čichu. Bylo to logické. Zrak jim

nebyl v podstatě k ničemu. Se sluchem to bylo trochu lepší, ale jak už jsem řekl, mlha měnila

akustiku, takže určité blízké věci zněly vzdáleně a – občas – poměrně vzdálené věci zněly

blízko. A tak se tvorové v mlze řídili tím nejspolehlivějším smyslem. Šli po čichu.

Nás v supermarketu s největší pravděpodobností zachránil výpadek proudu. Elektrické čidlo

dveří nefungovalo. Když se přihrnula mlha, byl supermarket svým způsobem zapečetěný.

Zato dveře lékárny… ty byly zajištěné a dokořán. Výpadek proudu jim odstavil klimatizaci, a

tak otevřeli dveře, aby dovnitř mohlo trochu svěžího vzduchu. Jenže se svěžím vzduchem se

tam dostalo i něco jiného.

Přímo ve dveřích ležel tváří k zemi muž v kaštanově hnědém tričku. Tedy alespoň v první

chvíli jsem si myslel, že je hnědé; pak jsem si na spodku všiml několika bílých míst a

pochopil jsem, že dřív bývalo bílé celé. Zhnědlo až zaschlou krví. A ještě něco mi na něm

nehrálo. Hloubal jsem nad tím, ale nedošlo mi to ani ve chvíli, kdy se ke mně otočil Buddy

Eagleton a bylo vidět i slyšet, že má hodně co dělat, aby se mu nezvedl žaludek. Myslím, že

když se někomu stane něco tak… tak definitivního, tak to váš mozek v první chvíli prostě

odmítne přijmout… leda snad ve válce.

Tomu muži chyběla hlava, v tom to bylo. Nohy měl rozhozené uvnitř za dveřmi lékárny a

hlava mu správně měla viset přes nízký schůdek přede dveřmi. Jenže ta hlava tam nebyla.

Jimu Grondinovi to úplně stačilo. Přitiskl si dlaň na pusu, odvrátil se a vytřeštěnýma, krví

podlitýma očima se mi podíval do tváře. Pak odklopýtal či odvrávoral zpátky k supermarketu.

Ostatní si toho ani nevšimli. Miller vešel dovnitř. Mike Hatlen ho následoval. Paní

Repplerová zaujala se svou tenisovou raketou pozici po jedné straně dvojitých dveří a Ollie se

postavil na druhou stranu. V ruce držel Amandin revolver a mířil jím na chodník.

„Mám pocit, že mi pomalu začíná docházet naděje, Davide,“ řekl tiše.

Buddy Eagleton se zesláble opíral telefonní budku a tvářil se jako člověk, který právě dostal

nějakou špatnou zprávu z domova. Široká ramena se mu otřásala vzlykáním.

„Ještě nás neodepisuj,“ řekl jsem Olliemu. Přistoupil jsem ke dveřím. Dovnitř se mi

nechtělo, ale slíbil jsem Billymu ten komiks.

Bridgtonská lékárna se skutečně proměnila v šílená jatka. Všude se válely poházené časopisy

a paperbacky. Téměř u nohou mi ležel jeden komiks se Spidermanem a jeden s Hulkem a já

se pro ně bez rozmýšlení sehnul a zastrčil si je do zadní kapsy pro Billyho. V uličkách ležely

láhve a krabice. Přes jeden regál visela ruka.

Měl jsem pocit, že to, co vidím kolem sebe, prostě nemůže být pravda. A nešlo jen o tu

zkázu… to krveprolití. Lékárna navíc vypadala jako po nějakém bláznivém večírku. Všude

visely girlandy a ozdobné fábory. Nebo jsem si to v první chvíli alespoň myslel. Jenže nebyly

široké a ploché; vypadaly spíš jako hodně tlusté nitě nebo hodně tenké kabely. Napadlo mě,

že jsou skoro stejně jasně bílé jako mlha sama, a po páteři mi přeběhlo ledové zamrazení.

Nebyly z krepového papíru. Nemohly být. Na několika z nich visely ve vzduchu knížky a

časopisy.

Mike Hatlen dloubal nohou do podivné černé věci na podlaze. Byla podlouhlá a porostlá

krátkými štětinami. „Co to sakra je?“ prohodil.

A já v tu chvíli pochopil. Pochopil jsem, co zabilo všechny ty nešťastníky, kteří se v době,

kdy přišla mlha, nacházeli v lékárně. Všechny, kdo měli tu smůlu, že je bylo cítit ven. Ven –

„Ven,“ vypravil jsem ze sebe. V hrdle jsem měl vyprahlo a to slovo ze mě vypadlo jako

kulka obalená ve vatě. „Všichni rychle ven.“

Ollie ke mně obrátil hlavu. „Davide…?“

„Jsou to pavučiny,“ řekl jsem. A vtom se z mlhy ozvaly dva výkřiky. Jimovy výkřiky.

Poprvé vykřikl hrůzou, nejspíš. Podruhé bolestí. Pokud si měl odpykat nějaký trest, pak si ho

odpykával právě teď.

„Pojďte ven!“ křikl jsem na Mikea a Dana Millera.

Potom něco vyskočilo z mlhy. Na bílém pozadí to nebylo pořádně vidět, ale slyšel jsem to.

Znělo to jako takové polovičaté prásknutí bičem. A viděl jsem, jak se to Buddymu

Eagletonovi obtočilo kolem stehna v nohavici džínů.

Zaječel a popadl první věc, která mu přišla pod ruku, což bylo shodou okolností telefonní

automat. Sluchátko vypadlo z vidlice, zůstalo viset na natažené šňůře a pohupovalo se sem a

tam. „Panebože, to je BOLEST!“ zařval Buddy.

Ollie se k němu natáhl a já spatřil, co se děje. Rázem jsem pochopil, proč tomu muži ve

dveřích chybí hlava. Ten tenký bílý kabel, který se Buddymu obtočil kolem nohy jako

hedvábný provaz, se mu zařezával do masa. Úhledně to odstřihlo nohavici džínů, a ta sklouzla

dolů po noze. Jak se kabel nořil stále hlouběji, začala z pravidelné kruhové rány na noze

vyvěrat krev.

Ollie za Buddyho vší silou zatáhl. Ozvalo se tiché prasknutí, a Buddy byl volný. Rty mu

zmodraly šokem.

Mike s Danem už přicházeli, ale příliš pomalu. Potom Dan narazil na několik povislých nití

a zamotal se do nich jako moucha do mucholapky. Mocným trhnutím se vyprostil a na

pavučině po něm zůstal viset cár košile.

Vzduch najednou vyplnilo to mdlé práskání bičem a všude kolem nás se snášely tenké bílé

kabely. Všechny je obalovala tatáž leptavá látka. Dvěma jsem se, spíš náhodou než úmyslně,

vyhnul. Jeden mi dopadl těsně vedle nohou a já zaslechl tiché zasyčení bublajícího asfaltu.

Vtom z mlhy přiletěl další a paní Repplerová po něm s ledovým klidem máchla tenisovou

raketou. Nit se přilepila k výpletu a bylo slyšet pronikavé pink! pink! pink!, jak se kyselina

prožírala strunami, a ty praskaly. Znělo to podobně, jako kdyby někdo rychle po sobě

přeřezával struny houslí. O chvíli později se další kabel omotal kolem rukojeti rakety a vytrhl

ji pryč do mlhy.

„Vracíme se!“ zavelel Ollie.

Vykročili jsme. Ollie jednou rukou podpíral Buddyho. Dan Miller a Mike Hatlen šli každý

po jednom boku paní Repplerové. Z mlhy se dál snášela bílá vlákna. Rozeznávali jsme je

jedině na pozadí červené zdi ze škvárobetonových tvárnic, jinak je skoro nebylo vidět.

Jedno se omotalo Mikeu Hatlenovi kolem levé ruky. Další se mu obtočilo kolem krku, a jak

se kolem něj ovíjelo, několikrát to mlasklo. Okamžitě mu praskla krční žíla, vytryskla z ní

krev, hlava padla ke straně a Mikea to odtáhlo kamsi pryč. Zůstala tam po něm ležet jen jedna

vyzutá teniska, převrácená na bok.

Buddy se najednou zhroutil a málem strhl Ollieho na kolena. „Omdlel, Davide. Pomoz mi.“

Chytil jsem Buddyho kolem pasu a neohrabaně, klopýtavě jsme ho táhli dál. Buddy i v

bezvědomí pevně svíral ocelový sochor. Noha, kolem které se mu omotalo vlákno pavučiny,

visela v nepřirozeném úhlu od těla.

Paní Repplerová se otočila. „Pozor!“ vykřikla tím svým nakřáplým hlasem. „Za vámi!“

Sotva jsem se začal otáčet, dopadlo jedno vlákno Danu Millerovi na temeno hlavy. Začal do

něj bušit pěstmi, rvát ho pryč.

Za našimi zády se z mlhy vynořil jeden z pavouků. Byl vysoký zhruba jako větší pes, černý,

se žlutými pruhy. Rychlé pruhy, napadlo mě nesmyslně. Oči měl červenofialové jako

granátová jablka. Čiperně za námi klusal na minimálně dvanácti, možná i čtrnácti nohou s

několika klouby – nebyl to jen obyčejný pozemský pavouk nafouklý do velikosti z

hororového filmu; byl to tvor z úplně cizího světa a možná neměl s pavouky vůbec nic

společného. Když ho uviděl Mike Hatlen, jistě pochopil, co byla ta štětinatá černá věc, do

které dloubal nohou v lékárně.

Pavouk se k nám blížil a z oválného otvoru v přední části břicha se mu vytrvale odvíjelo

vlákno. Ve vějířovitých smyčkách se snášelo k nám. Při pohledu na tuhle můru, při níž se mi

vybavili černočerní pavouci, kteří ve stínech naší loděnice vysedávali nad mrtvými mouchami

a brouky, jsem měl pocit, že se mi zdravý rozum brzy nadobro vyvrátí z kořenů. Věřím, že

nebýt pomyšlení na Billyho, nebyl bych si uchoval ani zdání příčetnosti. Z hrdla se mi cosi

dralo. Smích. Pláč. Křik. Sám nevím.

Ollie Weeks však stál jako skála. Pozvedl Amandin revolver a se stejným klidem jako někde

na střelnici vyprázdnil do tvora celý bubínek, všechny rány vodorovně v pravidelných

rozestupech vedle sebe. Ať to přišlo z jakéhokoli pekla, nebylo to nezranitelné. Z těla

vychlístla černá jícha a děsivě to zakňučelo, tak hluboce, že to bylo spíš cítit než slyšet, jako

basový tón ze syntezátoru. Pak to odcupitalo zpátky do mlhy a bylo to pryč. Mohl to být jen

přelud z příšerného drogového snu… nebýt loužiček lepkavé černé tekutiny, které zůstaly na

chodníku.

Vtom Buddy konečně povolil sevření a ocelový sochor zarachotil na zemi.

„Je po něm,“ řekl Ollie. „Můžeš ho pustit, Davide. Ta mrcha mu prořízla stehenní tepnu, je

po něm. Pro všechno na světě, hlavně ať už jsme odsud.“ Po kulaté tváři se mu znovu řinuly

čůrky potu a oči mu vylézaly z důlků. Jedno z pavoučích vláken mu zlehka dosedlo na hřbet

ruky a Ollie ho jedním cuknutím přetrhl. Vlákno po sobě zanechalo zarudlý pruh.

„Pozor!“ vykřikla znovu paní Repplerová a my se k ní otočili. Z mlhy se vynořil další

pavouk a objal nohama Dana Millera jako nějaký poblázněný milenec. Dan do něj bušil

pěstmi. Než jsem se stačil sehnout pro Buddyho sochor, pavouk už začal Dana omotávat

svým smrtícím vláknem, a Danův boj o život se proměnil v morbidní, neposedný tanec smrti.

Paní Repplerová přistoupila k pavoukovi a natáhla k němu ruku s repelentem. Pavouk po ní

vyjel nohama. Paní Repplerová stiskla trysku spreje a pavoukovi do jednoho lesklého,

třpytivého oka vyprskl oblak insekticidu. Znovu se ozvalo to basové zakňučení. Pavouk se

rozklepal po celém těle a začal vrávoravě ustupovat. Bylo slyšet škrábání chlupatých nohou

po chodníku. Danovo převalující se tělo táhl za sebou. Paní Repplerová po pavoukovi mrštila

sprejem. Odrazil se mu od trupu a zarachotil na asfaltu. Pavouk ještě narazil do jednoho

menšího sportovního vozu, a to takovou silou, že se auto rozhoupalo, a pak byl pryč.

Došel jsem ke smrtelně bledé paní Repplerové, která se jen tak tak držela na nohou. Podepřel

jsem ji. „Díky, mladíku,“ řekla. „Je mi nějak slabo.“

„To je v pořádku,“ vypravil jsem ze sebe chraplavě.

„Kdyby to šlo, byla bych ho zachránila.“

„Já vím.“

Připojil se k nám Ollie. Rozběhli jsme se ke dveřím supermarketu. Za zády se nám snášela k

zemi pavoučí vlákna. Jedno dopadlo na nákupní tašku paní Repplerové a zažralo se do plátna.

Zarputile se snažila svůj majetek bránit, oběma rukama táhla za jedno ucho tašky, ale nakonec

se jí musela vzdát. Taška s poskakováním odrachotila do mlhy.

Když jsme došli ke dveřím, vyběhl na nás z mlhy podél stěny budovy menší pavouk, vysoký

zhruba jako štěně kokršpaněla. Nestřílel po nás žádná vlákna; možná ještě nebyl dospělý.

Když Ollie jedním svalnatým ramenem zapřel dveře, aby paní Repplerová mohla projít

dovnitř, hodil jsem po pavoukovi ocelovým sochorem jako oštěpem a proklál jsem ho naskrz.

Chvíli sebou zběsile házel na chodníku, hrabal nohama do vzduchu a červenýma očima jako

by hledal ty moje, aby si mě lépe zapamatoval…

„Davide!“ Ollie dosud držel dveře.

Vběhl jsem dovnitř. Vešel za mnou.

Hleděly na nás bledé, vyděšené tváře. Odešlo nás sedm. Vrátili jsme se tři. Ollie se opřel o

těžké skleněné dveře a mohutný hrudník se mu nadouval. Začal nabíjet Amandin revolver.

Bílou košili měl přilepenou k tělu a v podpaží se mu roztahovaly šedé propocené skvrny.

„Tak co?“ zeptal se někdo tichým, chraplavým hlasem.

„Pavouci,“ odpověděla paní Repplerová zachmuřeně. „Ty mrchy mi ukradly nákupní tašku.“

Pak se mi s pláčem vrhl do náruče Billy. Objal jsem ho. Pevně.

X. Kouzlo paní Carmodyové.

Druhá noc v supermarketu. Poslední spor.

Byl nejvyšší čas trochu se vyspat, a tak si z následujících čtyř hodin nepamatuju vůbec nic.

Amanda mi potom řekla, že jsem hodně mluvil ze spaní a jednou nebo dvakrát jsem něco

křičel, ale nevzpomínám si na žádné sny. Když jsem se probudil, bylo odpoledne. Měl jsem

hroznou žízeň. Část mléka už se zkazila, ale z některých krabic se ještě dalo pít. Vypil jsem

ho litr.

Amanda se přišla posadit k nám, k Billymu, paní Trumanové a ke mně. Byl s ní ten postarší

pán, co se nabízel, že zkusí dojít do kufru auta pro brokovnici – Cornell, vybavilo se mi.

Ambrose Cornell.

„Jak se vede, synku?“ zeptal se.

„Dobře.“ Ale pořád jsem měl žízeň a bolela mě hlava. A především jsem měl strach. Položil

jsem Billymu ruku kolem ramen a podíval se z Cornella na Amandu. „Stalo se něco?“

„Pan Cornell začíná mít obavy z té paní Carmodyové,“ vysvětlila Amanda. „A já taky.“

„Billy, nechceš se se mnou jít na chvíli projít?“ ozvala se Hattie.

„Nechci,“ odpověděl Billy.

„Jen běž, Bille,“ pobídl jsem ho a on šel – nerad.

„Co je s paní Carmodyovou?“ zeptal jsem se.

„Začíná tu dělat zlou krev,“ řekl Cornell. Se stařeckou rozhodností mi pohlédl do očí. „Podle

mě je třeba to zastavit. Jakkoli.“

„Už je s ní asi deset lidí,“ dodala Amanda. „Vypadá to jako nějaká potrhlá bohoslužba.“

Vybavil se mi rozhovor, který jsem před časem vedl s jedním svým známým z Otisfieldu,

spisovatelem, který živil rodinu pěstováním kuřat a jednou do roka vydal nový paperback –

špionážní romány. Bavili jsme se o tom, jak v poslední době neuvěřitelně stoupla popularita

knih o nadpřirozených silách. Gault mi připomněl, že Weird Tales si ve čtyřicátých letech

sotva vydělaly na živobytí a v padesátých letech pak zkrachovaly. Když selžou stroje,

prohlašoval (zatímco jeho manželka prosvěcovala vejce a venku kokrhali kohouti), když

selžou technologie, když selžou konvenční náboženství, lidi si musí najít něco jiného. I

představa zombie kradoucí se temnou nocí může působit relativně vesele ve srovnání s

existenciální komedií (či hororem) o ozónové vrstvě, která se pomalu rozpouští pod

vytrvalým útokem miliónů fluorouhlíkových sprejů s deodorantem.

Už jsme tu byli uvěznění dvacet šest hodin a nemohli jsme dělat víc než sedět na zadku a

točit si mlýnek. Naše jediná výprava ven skončila sedmapadesátiprocentními ztrátami. Nijak

zvlášť mě nepřekvapovalo, že se paní Carmodyová začínala mnohým jevit jako výhodná

investice.

„Vážně už má deset lidí?“ zeptal jsem se.

„No, vlastně jen osm,“ uznal Cornell. „Ale ani na chvíli nezavře hubu! Je to jako ty

desetihodinové proslovy, co míval Castro. Ta ženská je rozený obstrukčník.“

Osm lidí. Nijak zvlášť moc, nedali by dohromady ani soudní porotu. Ale chápal jsem obavy

ve tvářích těch dvou. Byla to v podstatě nejsilnější jednotná politická síla v celém

supermarketu, zejména teď, když už tu nebyli Dan a Mike. Pomyšlení, že největší jednotná

skupina v našem uzavřeném společenství naslouchá jejímu řečnění o jámě pekelné a hrůzách

sedmi nádob, ve mně probouzelo dost silnou klaustrofobii.

„Znovu začala o lidské oběti,“ pokračovala Amanda. „Když k ní přišel Bud Brown a řekl jí,

že ve svém obchodě takové žvásty nestrpí, dva z chlapů, kteří jsou teď s ní – jeden byl ten

Myron LaFleur – ho okřikli, ať radši zmlkne on, protože jsme pořád ještě ve svobodné zemi.

Jenže on zmlknout nehodlal, a tak došlo… no, k takové menší strkanici, dalo by se říct.“

„Brown odešel s rozbitým nosem,“ vysvětlil Cornell. „Ti chlapi to myslí vážně.“

„Určitě ne až tak vážně, že by opravdu někoho zabili,“ namítl jsem.

„No jestli se ta mlha nezvedne, tak nevím, nevím, kam až můžou zajít,“ odvětil Cornell tiše.

„A nemám moc velkou chuť to zjišťovat. Chci odsud vypadnout.“

„Což se snáz řekne, než udělá.“ Něco mi však začalo vrtat v hlavě. Pach. To byl klíč ke

všemu. Ti tvorové zvenku nás v supermarketu nechávali víceméně na pokoji. Slimáky nejspíš

přitahovalo světlo, jako přitahuje pozemský hmyz. Pterodaktylové prostě následovali svůj

zdroj potravy. Ale větší tvorové nás nechávali být, pokud jsme je něčím vyloženě

nevydráždili. K jatkám v Bridgtonské lékárně došlo proto, že tam měli otevřené a zajištěné

dveře – tím jsem si byl jistý. Ta bestie, co dostala Nortona a jeho skupinku, mohla být klidně

velká jako dům, ale až k supermarketu nepřišla. Což by mohlo znamenat…

Chtěl jsem si okamžitě promluvit s Olliem Weeksem. Potřeboval jsem si s ním promluvit.

„Jsem rozhodnutý jít ven, i kdyby mě to mělo stát život,“ prohlásil Cornell. „Nehodlám tady

strávit zbytek léta.“

„Došlo ke čtyřem sebevraždám,“ oznámila mi zničehonic Amanda.

„Cože?“ Rázem mi hlavou, trochu provinile, bleskla vzpomínka na ty dva oběšené vojáky,

které jsme našli.

„Prášky,“ vysvětlil krátce Cornell. „Sebral jsem dva nebo tři chlapy a společně jsme odnosili

těla dozadu.“

Musel jsem potlačit hysterický smích. Sklad se nám proměňoval v regulérní márnici.

„Začíná se to tu vylidňovat,“ dodal Cornell. „Chci odsud zmizet.“

„K autu se živý nedostanete. Věřte mi.“

„Ani k těm v první řadě? To je přece blíž než do lékárny.“

Na to jsem neodpověděl. Zatím.

Asi o hodinu později jsem objevil Ollieho, jak se opírá o chladicí box a popíjí pivo. Tvářil se

netečně, ale zdálo se mi, že i on pozoruje paní Carmodyovou. Zřejmě měla nevyčerpatelnou

zásobu energie. A skutečně znovu vykládala o lidské oběti, jen ji tentokrát už nikdo

neokřikoval, ať zmlkne. Někteří z těch, kdo ji okřikovali včera, byli dnes buďto přímo s ní,

nebo si ji přinejmenším chtěli poslechnout – a ti ostatní byli v menšině.

„Do rána je k tomu bez problémů ukecá,“ prohodil Ollie. „Nebo možná ne… ale pokud jo,

koho podle tebe pro tu čestnou roli vybere?“

Mohla by mít spadeno na Buda Browna. Nebo na Amandu. Na toho chlapa, co jí dal facku.

A také, pochopitelně, na mě.

„Ollie,“ začal jsem, „myslím, že takových pět šest by se nás odsud mohlo dostat. Nevím, jak

daleko, ale aspoň bychom byli odsud.“

„Jak?“

Vyložil jsem mu svůj plán. Byl poměrně jednoduchý. Když vyběhneme k našemu scoutu a

naskládáme se dovnitř, tak nás potom nic neucítí. Tedy pokud nebudeme stahovat okýnka.

„Ale co když je přitahuje i jiný pach?“ namítl Ollie. „Třeba pach výfukových plynů?“

„Tak to máme spočítané,“ pokýval jsem hlavou.

„Nebo pohyb,“ pokračoval Ollie. „Pohyb auta mlhou by je taky mohl vábit, Davide.“

„To si nemyslím. Museli by cítit pach kořisti. Vážně si myslím, že tohle je klíč k úniku.“

„Ale najisto to nevíš.“

„Ne, najisto ne.“

„A kam bys chtěl jet?“

„Nejdřív? Domů. Pro svoji ženu.“

„Davide –“

„No dobře. Tak se přesvědčit. Získat jistotu.“

„Ty věci v mlze už se mohly rozlézt úplně všude. Můžou tě dostat, sotva u sebe před domem

vystoupíš z auta.“

„Kdyby k tomu došlo, scout bude tvůj. Jenom se prosím starej o Billyho, jak nejlíp to půjde

a dokud to půjde.“

Ollie dopil pivo a odhodil plechovku zpátky do boxu, kde zarachotila o ostatní prázdné. Z

kapsy mu čouhala rukojeť revolveru, který Amandě věnoval její manžel.

„Na jih?“ zeptal se a podíval se mi do očí.

„Přesně tak,“ přikývl jsem. „Vyrazit na jih a snažit se dostat z mlhy. Dát do toho všechno.“

„Kolik máš benzinu?“

„Skoro plnou.“

„Napadlo tě, že se z té mlhy třeba dostat nedá?“

Napadlo. Když vezmeme v úvahu, s čím vším si nejspíš zahrávali v projektu Arrowhead,

bylo klidně možné, že celou tuhle oblast poslali do nějaké jiné dimenze. Stejně lehko, jako

obrátíte naruby ponožku. „Přemýšlel jsem o tom, ale i tahle alternativa mi připadá lepší, než

tady čekat, koho vybere paní Carmodyová.“

„A chtěl jsi do toho jít ještě dneska?“

„Ne, už je odpoledne a ty potvory jsou nejčilejší v noci. Přemýšlel jsem spíš o zítřku, hodně

brzy ráno.“

„Koho bys chtěl vzít?“

„Sebe, tebe a Billyho. Hattie Trumanovou. Amandu Dumfriesovou. Starého Cornella a paní

Repplerovou. Možná i Buda Browna. To je osm, ale Billy může sedět někomu na klíně a

ostatní se smáčknou.“

Zamyslel se nad tím. „Dobře,“ řekl po chvíli. „Zkusíme to. Už ses o tom někomu zmínil?“

„Ne, zatím ne.“

„Tak ti radím, abys to ani nedělal. Nejdřív zítra ve čtyři ráno. Nanosím ke kase u dveří pár

igelitek s jídlem. Když budeme mít štěstí, vyklouzneme ven dřív, než si někdo všimne, co se

děje.“ Zabloudil očima zpět k paní Carmodyové. „Kdyby se to dozvěděla, dost možná by nás

chtěla zastavit.“

„Myslíš?“

Ollie si vytáhl další pivo. „Myslím,“ řekl.

To odpoledne – včerejší odpoledne – plynulo tak nějak zpomaleně. Připlížil se soumrak a

znovu začal přebarvovat mlhu do onoho matně chromového odstínu. Kolem půl deváté se

venkovní svět, nebo to, co z něj zbylo, ponořil do tmy.

Růžoví slimáci se vrátili, po nich i pterodaktylové, kteří se vrhali proti sklům a slimáky

sbírali. Občas tam ve tmě něco zařvalo a jednou, krátce před půlnocí, se ozvalo dlouhé,

protáhlé Áááááááá-rúúúúúúú!, při němž lidi obraceli vyděšené, tázavé tváře k noci.

Představuju si, že přibližně takové zvuky vydává aligátoří samec v močálech.

Probíhalo to přesně tak, jak Miller předpověděl. V časných ranních hodinách získala paní

Carmodyová dalších šest duší. Byl mezi nimi i řezník pan McVey. Stál se založenýma rukama

a pozoroval ji.

Byla jako v extázi. Zřejmě vůbec nepotřebovala spát. Její kázání, nekonečný výčet hrůz z

Dorého, Bosche a Jonathana Edwardse, pokračovalo dál a dál a zdálo se, že se pozvolna blíží

nějaké vyvrcholení. Skupinka si začala mumlat s ní a všichni se mimoděk kývali dopředu a

dozadu jako na nějakém shromáždění ortodoxních věřících. Oči s prázdným výrazem se jim

leskly. Propadli jejímu kouzlu.

Kolem třetí hodiny ranní (kázání neúprosně pokračovalo a ti, které nezajímalo, se stáhli do

zadní části supermarketu, aby se tam pokusili usnout) jsem zahlédl Ollieho, jak pod pultík

nejbližší pokladny u dveří pokládá tašku s potravinami. O půl hodiny později vedle ní položil

druhou. Nezdálo se, že by si ho kromě mě všiml ještě někdo další. Billy, Amanda a paní

Trumanová spali pohromadě u vybrakovaného oddělení lahůdek. Přidal jsem se k nim a upadl

jsem do neklidného spánku.

Když mě Ollie probudil, ukazovaly moje hodinky čtvrt na pět. Byl s ním Cornell, oči za

brýlemi mu jen svítily.

„Je čas, Davide,“ řekl mi Ollie.

Na okamžik se mi žaludek stáhl nervozitou, ale hned zase povolil. Probudil jsem Amandu.

Napadlo mě, jak by to vypadalo, kdyby se v autě ocitla Amanda pohromadě se Steff, ale

nechal jsem to plavat. Dnes bude nejlepší brát všechno tak, jak to přijde.

Ty úžasné zelené oči se otevřely a zahleděly se do mých. „Davide?“

„Chceme se odsud zkusit dostat. Jdeš do toho s námi?“

„Cože? Jak odsud dostat?“

Začal jsem jí to vysvětlovat, ale zarazil jsem se a probudil rovnou i paní Trumanovou, abych

to potom nemusel celé opakovat.

„Ty tvoje pachové teorie jsou spíš jen takové vaření z vody, viď?“ zeptala se Amanda.

„Ano.“

„Mně na tom nesejde,“ prohlásila Hattie. Ve tváři byla bledá, a přestože se vyspala, měla

velké tmavé kruhy pod očima. „Udělám cokoli – podstoupím jakékoli riziko –, jen abych

znovu spatřila slunce.“

Jen abych znovu spatřila slunce. Po těle mi přeběhlo zamrazení. Podařilo se jí skoro přesně

popsat můj vlastní nejniternější strach, mé tušení bezmála jisté záhuby, které mě ovládalo už

od chvíle, kdy jsem viděl, jak chapadla vlečou Norma vraty ze skladiště. Slunce bylo skrz

mlhu vidět jen jako malá stříbrná mince. Připadal jsem si jako na Venuši.

Nešlo o ty ohavné stvůry, které číhaly v mlze; při zásahu sochorem jsem se přesvědčil, že se

nejedná o žádné nesmrtelné lovecraftovské běsy, ale o obyčejné organické tvory, kteří mají

své slabiny stejně jako všichni ostatní. To mlha jako taková odsávala sílu a okrádala o vůli.

Jen abych znovu spatřila slunce. Měla pravdu. Už to samo o sobě stálo za cestu peklem.

Usmál jsem se na Hattie a ona můj úsměv váhavě opětovala.

„Ano,“ přikývla Amanda. „To já taky.“

Začal jsem co nejjemněji budit Billyho.

„Jdu s vámi,“ řekla krátce paní Repplerová.

Stáli jsme všichni pohromadě u pultu oddělení s masem, všichni kromě Buda Browna. Ten

nám poděkoval za nabídku, ale odmítl. Prohlásil, že své místo v supermarketu neopustí,

nicméně nečekaně vlídným tónem dodal, že Olliemu to nijak nevyčítá.

Z bílého smaltovaného pultu se začínalo šířit nepříjemné nasládlé aroma, které mi

připomnělo, jak jsme se jednou vrátili po týdnu z Mysu a zjistili jsme, že nám mezitím doma

vyplivla lednička. Napadlo mě, že pana McVeyho možná k paní Carmodyové dohnal právě

zápach kazícího se masa.

„ – pokání! Především bychom teď měli všichni přemýšlet o pokání! Dopadá na nás boží bič

a rojí se štíři! Jsme trestáni za to, že jsme se pokoušeli proniknout do tajemství zapovězených

Bohem předků! Viděli jsme, jak se ústa země otevřela dokořán! Viděli jsme ohavnosti

nočních můr! Nezalezou do skal, neschovají se v prachu! A jak to skončí? Co to zastaví?“

„Pokání!“ vykřikl náš starý známý Myron LaFleur.

„Pokání… pokání…“ šeptali ostatní nejistě.

„Chci od vás slyšet větší odhodlání!“ pobízela je paní Carmodyová. Na krku jí vystupovaly

žíly jako provazy. Hlas už měla ochraptělý a nakřáplý, ale pořád plný energie. A mě napadlo,

že tu energii jí dodává mlha – tu moc zamlžovat lidem rozum, mohu-li si dovolit příhodnou

slovní hříčku –, stejně jako nám ostatním sebrala energii, kterou jsme čerpali ze slunce. Dřív

bývala paní Carmodyová jen trochu výstřední postarší dáma ze starožitnictví, navíc ve městě,

kde starožitnictví najdete na každém rohu. Nic než postarší dáma s několika vycpanými

zvířaty a s pověstí

(ta čarodějnice… ta pošahaná bába)

lidové léčitelky. Povídalo se, že umí najít vodu pomocí větvičky z jabloně, že umí zaříkávat

bradavice a že prodává mast, po které pihy vyblednou na pouhé stíny. Dokonce jsem se

doslechl – od starého Billa Giostiho? –, že paní Carmodyová dokáže poradit (zcela důvěrně) s

problémy v milostném životě; že když se chlap v posteli na nic nezmůže, dá mu lektvar, po

kterém se mu do toho jeho prutu znovu vlije trochu síly.

„POKÁNÍ!“ zvolali všichni sborově.

„Pokání, správně!“ opakovala po nich jako v extázi. „Tuhle mlhu zažene jedině pokání!

Pokání zažene všechny stvůry a zplozence pekel! Pokání nám strhne šupiny mlhy z očí a

umožní nám prohlédnout!“ Nepatrně ztišila hlas. „A co se o pokání praví v Bibli? Co jako

jediné smyje hříchy před Okem boží mysli?“

„Krev.“

Tentokrát mi zamrazení proběhlo celým tělem, vzhůru po krku až do týla, kde se mi rázem

zježily vlasy. To slovo pronesl pan McVey, řezník pan McVey, který v Bridgtonu porcoval

maso už v době, když jsem tam jako malý kluk jezdíval s tátou a držel se ho za jeho

talentovanou ruku. Pan McVey v zašpiněné bílé zástěře, který přijímal objednávky a

naporcoval každému maso podle přání. Pan McVey, který to s nožem uměl jako nikdo jiný –

ano, i s pilkou a řeznickým sekáčkem. Pan McVey, který lépe než kdokoli jiný chápal, že

očistit duši lze jen tím, co vyvěrá z ran těla.

„Krev…“ zašeptali.

„Tati, já mám strach,“ ozval se Billy. Pevně se mě držel za ruku a v bledém obličejíku měl

napjatý výraz.

„Ollie,“ řekl jsem, „co kdybychom z téhle cvokárny konečně vypadli?“

„Moje řeč,“ přikývl. „Jdeme.“

Roztroušeně jsme vykročili druhou uličkou: Ollie, Amanda, Cornell, paní Trumanová, paní

Repplerová, Billy a já. Bylo tři čtvrtě na pět ráno a mlha se opět začínala prosvětlovat.

„Vy s Cornellem vezměte tašky se zásobami,“ obrátil se ke mně Ollie.

„Dobře.“

„Já půjdu první. Ten váš scout je čtyřdvéřák, že jo?“

„Jo. Je.“

„Fajn, otevřu dveře u řidiče a zadní dveře za nimi. Paní Dumfriesová, unesete Billyho?“

Zvedla ho do náruče.

„Nejsem moc těžký?“ zeptal se Billy.

„Ne, broučku.“

„Dobře.“

„Vy s Billym si vlezete dopředu,“ pokračoval Ollie. „Přesunete se na druhou sedačku. Paní

Trumanová dopředu doprostřed. Davide, ty za volant. My ostatní –“

„Kampak máte všichni namířeno?“

Paní Carmodyová.

Stála v uličce u kasy, kde Ollie schoval tašky se zásobami. Její žlutý kalhotový kostým v

šeru přímo bil do očí. Rozcuchané vlasy jí bujně trčely do všech stran. Na okamžik mi

připomněla Elsu Lanchesterovou z Frankensteinovy nevěsty. Očí jí žhnuly. Kolem ní stálo asi

deset až patnáct jejích přívrženců a blokovali dveře. Tvářili se jako lidé, kteří přežili několik

dopravních nehod, nebo je uneslo UFO, nebo na vlastní oči viděli, jak stromy vyrvaly kořeny

ze země a začaly chodit.

Billy se schoulil k Amandě a přitiskl tvář k jejímu krku.

„Máme namířeno ven, paní Carmodyová,“ odpověděl Ollie nečekaně vlídným hlasem.

„Ustupte, prosím.“

„Ven nemůžete. Venku číhá smrt. Copak jste to ještě nepochopili?“

„Vám taky nikdo v ničem nebrání,“ prohlásil jsem. „My se dožadujeme stejného práva.“

Sehnula se a neomylně nahmatala tašky se zásobami. Nejspíš od začátku věděla, co máme v

plánu. Vytáhla je zpod pultíku, kam je Ollie schoval. Jedna taška se protrhla a po podlaze se

rozkutálely konzervy. Druhou odhodila stranou. Bylo slyšet, jak se uvnitř rozbíjí sklo, z tašky

začala stříkat napěněná limonáda a prskat na chromovaný povrch vedlejší pokladny.

„Přesně tohle jsou lidé, kteří to všechno přivodili!“ zaječela. „Lidé, kteří se neskloní před

vůlí Všemohoucího! Hříšníci provinilí pýchou, namyšlení a tvrdohlaví! Právě z jejich řad

musí pocházet oběť! Z jejich řad musí pocházet krev, která smyje hříchy!“

Kolem se začínalo ozývat čím dál zřetelnější souhlasné mručení. Dostávala se do vytržení.

Od rtů jí odlétaly sliny a ona dál ječela na hlouček lidí za sebou. „Chceme toho kluka!

Popadněte ho! Přiveďte ho! Chceme toho kluka!“

Vyhrnuli se kupředu, Myron LaFleur s prázdným, a přece potěšeným pohledem v čele. Hned

za ním pan McVey, tvář nehybnou a klidnou.

Amanda k sobě pevně přitiskla Billyho a o krok ustoupila. Billy se jí držel kolem krku.

Vyplašeně se na mě podívala. „Davide, co mám –“

„Přiveďte je oba!“ zaječela paní Carmodyová. „I tu jeho děvku!“

Byla to ztělesněná apokalypsa žlutočerné extáze. Kabelku měla dosud pověšenou přes ruku.

Začala poskakovat na místě. „Přiveďte kluka, přiveďte děvku, přiveďte je oba, přiveďte je

všechny, přiveďte –“

Prásknul jediný ostrý výstřel.

Všichni zkameněli, jako bychom byli třída plná neukázněných dětí, do které právě vstoupila

učitelka a práskla za sebou dveřmi. Myron LaFleur a pan McVey se zarazili asi deset kroků

od nás. Myron se na řezníka nejistě ohlédl. Ten jeho pohled neopětoval, dokonce se zdálo, že

si ani neuvědomuje LaFleurovu přítomnost. Pan McVey měl ve tváři tentýž výraz, jaký jsem

za poslední dva dny viděl u spousty lidí. Dostal se za onu hranici. Přišel o rozum.

Myron začal ustupovat. Vytřeštěnýma, vyděšenýma oči sledoval Ollieho Weekse. Pak se

jeho ústup proměnil v útěk. Oběhl roh uličky, uklouzl na plechovce, upadl, znovu se

vyškrábal na nohy a prchal dál.

Ollie stál v klasické střelecké pozici, Amandin revolver pevně v obou dlaních. Paní

Carmodyová nám dosud blokovala průchod uličkou. Obě ruce poseté jaterními skvrnami si

tiskla na břicho. Mezi prsty jí prýštila krev a crčela na žluté kalhoty.

Otevřela pusu a zase ji zavřela. Jednou. Dvakrát. Snažila se něco říct. Nakonec se jí to

podařilo.

„Všechny vás tam venku čeká smrt,“ vypravila ze sebe a pak se pomalu skácela na břicho.

Kabelka se jí smýkla z ruky, dopadla na podlahu a její obsah se rozletěl kolem. Jeden

papírový balíček doklouzal po podlaze až k nám a narazil mi do boty. Bezmyšlenkovitě jsem

se pro něj sehnul. Byl to načatý balíček žvýkaček. Odhodil jsem ho zpátky na zem. Nechtěl

jsem se dotýkat ničeho, co patřilo jí.

Její „kongregace“ pomalu couvala a rozpadala se. Už jim nic neudávalo směr. Nikdo

nespouštěl oči z postavy na podlaze a z kaluže krve, která se kolem ní rozlévala. „To je

vražda!“ vykřikl kdosi hlasem plným strachu a zloby. Nikdo však dotyčnému nepřipomněl, že

ona přesně totéž chystala pro mého syna.

Ollie dosud nehybně stál ve střelecké pozici, jen se mu postupně začínala třást brada. Zlehka

jsem mu položil ruku na rameno. „Pojďme, Ollie. A díky.“

„Já jsem ji zabil,“ zachraptěl. „Krucinál, já jsem ji zabil.“

„Ano,“ přisvědčil jsem. „Za to ti děkuju. A teď pojď.“

Vykročili jsme.

Protože jsme díky paní Carmodyové přišli o tašky se zásobami, mohl jsem vzít Billyho. Ještě

jsme se na okamžik zastavili u dveří a Ollie mi tichým, napjatým hlasem řekl: „Nechtěl jsem

ji zastřelit, Davide. Kdyby to šlo udělat jinak, nezastřelil bych ji.“

„Já vím.“

„Věříš mi?“

„Věřím.“

„Tak pojďme.“

A vyšli jsme ven.

XI. Konec

Ollie držel v pravé ruce pistoli a nikde se nezdržoval. Než jsme s Billym vyšli ze dveří, byl už

u našeho scouta, nehmotný jako duch z televizního filmu. Otevřel dveře u řidiče. Pak i ty

zadní. Pak se něco vynořilo z mlhy a bezmála ho to přeťalo vejpůl.

Neměl jsem čas si to pořádně prohlédnout a jsem za to poměrně vděčný. Mám pocit, že to

bylo červené – taková ta křiklavá červeň vařeného humra. Mělo to klepeta. Vydávalo to tiché

mručení, podobné tomu, jaké jsme slyšeli, když se ven vypravil Norton a jeho parta

Zpátečníků.

Ollie stačil jednou vypálit a pak ten tvor cvakl klepety a Ollieho tělo se v příšerném gejzíru

krve zlomilo v pase. Amandin revolver mu vypadl z ruky, narazil do chodníku a vystřelil

podruhé. Na kratičký okamžik jsem spatřil obrovské matně černé oči, velké jako pořádná hrst

sépiových vajíček, a pak ten tvor zmizel zpátky v mlze, s pozůstatky Ollieho těla v klepetech.

Na dlažbě zachřestilo dlouhé, článkované štíří tělo.

Nastala chvíle rozhodování. Myslím, že na ni nakonec vždycky dojde, byť by byla

sebekratší. Polovina mého já se chtěla s Billym přitisknutým na prsa vrhnout zpátky do

supermarketu. Druhá polovina chtěla uhánět ke scoutu, hodit Billyho dovnitř a naskočit za

ním. Pak začala Amanda ječet. Její hlas stoupal ve spirále výš a výš, až přešel téměř do

ultrazvuku. Billy se ke mně přitiskl a zabořil mi tvář do hrudníku.

Jeden pavouk dostal Hattie Trumanovou. Byl velikánský. Srazil ji na zem. Když se na ni

sápal, vyhrnul jí šaty až nad hubená kolena, pak se nad ní přikrčil a tenkýma štětinatýma

nohama jí třel ramena. Začal ji obalovat pavučinou.

Paní Carmodyová měla pravdu, blesklo mi hlavou. Všechny nás tu čeká smrt, vážně nás tu

všechny čeká smrt.

„Amando!“ křikl jsem.

Nereagovala. Byla úplně mimo. Pavouk se obkročmo usadil na tom, co zbývalo z Billyho

chůvy, kterou bavily skládačky a ty příšerné akrostické křížovky, u nichž by se normální

člověk dřív zbláznil, než by je vyřešil. Vlákna jí létala přes tělo sem a tam a postupně začínala

rudnout, jak se jejich kyselina zažírala do masa.

Cornell pomalu couval zpátky k supermarketu, oči za brýlemi jako tenisáky. Najednou se

otočil a rozběhl se. Zaťal prsty do škvíry mezi křídly dveří, roztáhl je od sebe a vklouzl

dovnitř.

Schizofrenii v mé hlavě ukončila až paní Repplerová, když čile přistoupila k Amandě a

propleskla ji dlaní. Amanda přestala ječet. Skočil jsem k ní, otočil ji čelem ke scoutu a zařval

jí do tváře: „BĚŽ!“

Vyrazila. Paní Repplerová se mi protáhla za zády. Postrčila Amandu na zadní sedačku,

vlezla si za ní a přibouchla dveře.

Odtrhl jsem od sebe Billyho a strčil ho dovnitř. Když jsem nasedal sám, jedno z pavoučích

vláken se mi sneslo k noze a olízlo mi kotník. Pálilo to stejně, jako když držíte v sevřené dlani

rybářský vlasec a něco za něj prudce zatáhne. A mělo to pořádnou sílu. Trhl jsem nohou a

vlákno prasklo. Vklouzl jsem za volant.

„Zavři, proboha, zavři ty dveře!“ vřískla za mnou Amanda.

Přibouchl jsem dveře. O zlomek vteřiny později do nich vrazil jeden pavouk. Byl jsem jen

pár centimetrů od jeho červených, tupě zlovolných očí. Nohy, tlusté jako moje zápěstí,

klouzaly sem a tam po hladké kapotě. Amanda začala znovu ječet jako požární siréna.

„Ženská, zavřete už klapačku,“ okřikla ji paní Repplerová.

Pavouk to vzdal. Necítil nás, takže už jsme tam nebyli. Odkráčel na svých znepokojivě

početných nohou zpátky do mlhy, proměnil se v přelud, pak zmizel docela.

Díval jsem se z okýnka, abych se ujistil, že je vážně pryč, a pak jsem znovu otevřel dveře.

„Co to vyvádíš?“ zaječela Amanda, ale já dobře věděl, co vyvádím. Myslím si, že Ollie by

na mém místě udělal totéž. Napůl jsem vystoupil, napůl se vyklonil z auta a sebral jsem

revolver. Něco se ke mně okamžitě rozběhlo, ale já na to nečekal. Stáhl jsem se zpátky a

zabouchl dveře.

Amanda začala vzlykat. Paní Repplerová jí položila ruku kolem ramen a utěšovala ji.

„Jedeme domů, tati?“ zeptal se Billy.

„Zkusíme to, Bille.“

„Dobře,“ souhlasil tiše.

Prohlédl jsem revolver a pak ho uklidil do palubní přihrádky. Ollie ho po návratu z výpravy

do lékárny znovu nabil. Zbytek nábojů zmizel společně s ním, ale na tom nesešlo. Jednou

vystřelil po paní Carmodyové, jednou vystřelil po tom obřím humrovi a jednou vystřelil

revolver sám, když dopadl na zem. Seděli jsme ve scoutu čtyři, ale kdyby nebylo zbytí, našel

bych pro sebe jiný způsob, jak z toho všeho ven.

Hodně pernou chvilku jsem zažil, když jsem nemohl najít klíčky. Prohledal jsem všechny

kapsy, nic jsem neobjevil, pak jsem se zkusil uklidnit a pomalu jsem je prohledal ještě jednou.

Měl jsem je v džínách; zapadly až dolů pod mince, jak to klíče občas dělají. Scout bez

problémů nastartoval. Amanda se při sebevědomém zavytí motoru znovu rozplakala.

Seděl jsem, nechával motor běžet naprázdno a čekal, jestli vrčení motoru nebo výfukové

plyny někoho nepřivábí. Uplynulo pět minut, nejdelších pět minut mého života. Nic se

nestalo.

„Budeme tu jen tak sedět, nebo pojedeme?“ zeptala se nakonec paní Repplerová.

„Pojedeme,“ odpověděl jsem. Vycouval jsem z parkovacího místa a rozsvítil.

Nějaké nutkání – pravděpodobně pud sebezáchovy – mě nutilo jet tak těsně kolem

supermarketu, jak to jen šlo. Scout pravým nárazníkem odsunul ke straně odpadkový koš.

Dovnitř nebylo vidět jinudy než pozorovatelnami – supermarket díky všem těm pytlům s

hnojivem vypadal jako při nějakém šíleném zahradnickém výprodeji –, ale z každé

pozorovatelny na nás hleděly dvě nebo tři lidské tváře.

Pak jsem odbočil doleva a mlha se za námi neproniknutelně uzavřela. Co se dál dělo se

všemi těmi lidmi, netuším.

Asi desetikilometrovou rychlostí jsem podle citu vyrazil po Kansas Road k domovu.

Přestože jsem měl rozsvícená světla, nebylo vidět dál než dva nebo tři metry daleko.

Země prodělala nějaký děsivý otřes; v tom měl Miller pravdu. Na některých místech byla

silnice jen popraskaná, jinde ale jako by se propadla půda a obrovské asfaltové kry se

svažovaly dolů. Díky pohonu na všechna čtyři kola se mi je dařilo překonávat. Ještě že jsme

ho měli. Děsil jsem se však toho, že brzy narazíme na překážku, s níž si ani naše auto

neporadí.

Jízda, která obyčejně nezabere víc než sedm osm minut, trvala tentokrát čtyřicet. Konečně se

z mlhy vynořila značka před odbočkou na naši lesní cestu. Billy, kterého jsme probudili ve tři

čtvrtě na pět, tvrdě usnul. Znal tohle auto tak dobře, že si tu musel připadat jako doma.

Amanda si nervózně prohlížela cestu. „Vážně tam chceš jet?“

„Chci to zkusit,“ odpověděl jsem.

Ale nedalo se to. Předvčerejší bouře uvolnila spoustu stromů a ten nepochopitelný úder,

který pokroutil celou zemi, dokončil započaté dílo zkázy. Přes první dva kmeny se mi

podařilo přejet; byly poměrně tenké. Pak jsme ale přijeli k věkovité borovici, která ležela přes

cestu jako barikáda desperátů. K našemu domu pořád zbývalo přes půl kilometru. Billy na

vedlejším sedadle pořád ještě spal a já vypnul motor, schoval si obličej do dlaní a přemýšlel,

co dělat dál.

Teď sedím v hotelu Howard Johnson nedaleko výjezdu 3 na hlavní mainské dálnici a

sepisuju to všechno do hotelového deníku. Předpokládám, že zdatná a houževnatá paní

Repplerová by bezvýchodnost naší situace dokázala nastínit v několika stručných větách.

Byla však natolik laskavá, že mě nechala, ať si to všechno nechám projít hlavou po svém.

Nedokázal jsem z toho auta vystoupit. Nedokázal jsem je opustit. Nedokázal jsem si

nalhávat, že všechny ty hororové příšery se potulují jen kolem Federal Foods; když jsem

trochu stáhl okýnko, slyšel jsem je v lesích, praskání a dupání se rozléhalo po celých

Terasách, jak se tady u nás říká okolním kopcům se strmými svahy. Z listů nad hlavou kap-

kap-kapala voda. Mlha na okamžik potemněla, jak nad námi přeletěl jakýsi hrozivý přízrak,

jakýsi oživlý papírový drak.

Zkouším si namlouvat – alespoň chvílemi –, že pokud byla hodně rychlá a zavřela se uvnitř

v domě, měla tam zásoby na takových deset až čtrnáct dní. Moc to nepomáhá. Neustále se mi

totiž vrací vzpomínka na to, jak jsem ji viděl naposledy: v pracovních rukavicích a ve

slamáku se zvlněnou krempou, jak míří k záhonům se zeleninou, zatímco přes jezero vzadu se

nezadržitelně valí mlha.

Teď ale musím myslet především na Billyho. Především na Billyho, opakuju si v duchu. Na

Billa, na Billa… měl bych to na tuhle stránku opsat stokrát, jako poškolák, který musí pořád

dokola psát Nebudu ve škole plivat, zatímco se okny do třídy rozlévá slunná odpolední

pohoda a učitelka u katedry opravuje domácí úkoly a je slyšet jen její propiska a kdesi v dálce

kluky, jak se rozdělují do družstev na zápas v baseballu.

Každopádně jsem nakonec udělal to jediné, co jsem udělat mohl. Zařadil jsem zpátečku a

opatrně jsem vycouval na Kansas Road. Pak jsem se rozbrečel.

Amanda mě pohladila po rameni. „Hrozně mě to mrzí, Davide,“ řekla.

„Jo,“ pokýval jsem hlavou. Snažil jsem se ty slzy zastavit, ale moc se mi to nedařilo. „Jo, to

mě taky.“

Když jsme dojeli na křižovatku se silnicí č. 302, odbočil jsem doleva na Portland. I tahle

silnice byla na mnoha místech popraskaná a propadlá, ale jelo se po ní mnohem lépe než po

Kansas Road. Měl jsem obavy z mostů. Povrch Maine brázdí spousta řek a každou chvíli

přejíždíte nějaký menší či větší most. Silnice do Naples však byla nedotčená a odtud už se do

Portlandu jelo jako po másle – i když pomalu.

Mlha vůbec neřídla. Jednou jsem musel zastavit, protože jsem si myslel, že přes cestu leží

kmeny padlých stromů. Jenže vtom se ty kmeny začaly hýbat a vlnit a já pochopil, že jsou to

chapadla. Zastavil jsem a chapadla se po chvíli stáhla. Jednou nám na střeše přistál obrovský

zelený tvor s duhově zeleným trupem a průhlednými křídly. Vypadal jako nechutně

zdeformovaná vážka. Chvíli nám seděl na střeše, pak znovu rozkmital křídla a zmizel.

Billy se probudil asi dvě hodiny poté, co jsme opustili Kansas Road, a zeptal se mě, jestli už

jsme se dostali k mámě. Vysvětlil jsem mu, že se kvůli povaleným stromům nedalo k našemu

domu projet.

„Nestalo se jí nic, tati?“

„To nevím, Billy. Ale vrátíme se a zjistíme to.“

Nebrečel. Místo toho znovu usnul. Možná bych byl radši, kdyby brečel. Spal poslední dobou

až moc, a to se mi nelíbilo.

Začínala mě bolet hlava. Z té jízdy mlhou stabilní rychlostí deseti až dvaceti kilometrů v

hodině, z toho neustálého napětí, že se z ní každou chvíli může něco vynořit, absolutně cokoli

– výmol, sesuv půdy nebo trojhlavá saň. Myslím, že jsem se modlil. Modlil jsem se k Bohu,

ať nechá Steff naživu a ať ji netrestá za moje cizoložství. Modlil jsem se k Bohu, ať mi

pomůže dopravit Billyho do bezpečí, protože už toho na něj bylo moc.

Když přišla mlha, většina lidí zajela s autem ke krajnici, takže jsme kolem poledne dorazili

do West Windhamu. Zkusil jsem pokračovat po River Road, ale asi po sedmi kilometrech

jsme narazili na můstek, který se zřítil do prudké říčky. Musel jsem skoro půldruhého

kilometru couvat, než jsem našel místo dost široké na to, abych se mohl otočit. Nakonec jsme

po silnici č. 302 dojeli až do Portlandu.

Když jsme tam dorazili, pustil jsem se po obchvatu na dálnici. Úhledná řada budek u

mýtních bran, kterými se na dálnici najíždělo, se proměnila v řadu holých koster s

vymláceným plexisklem. Všechny byly prázdné. V šoupácích skleněných dveřích jedné z nich

ležela potrhaná bunda s nášivkami mainské dálniční bezpečnosti. Byla nasáklá lepkavou,

zasychající krví. Od odchodu ze supermarketu jsme neviděli jediného živého člověka.

„Zkus pustit rádio, Davide,“ požádala mě paní Repplerová.

Vztekle jsem se plácl dlaní do čela. Jak jsem mohl být takový idiot, že jsem až do té chvíle

na autorádio sám nepomyslel?

„To nedělej,“ ozvala se za mnou úsečně paní Repplerová. „Nemůžeš myslet na všechno.

Kdyby ses o to snažil, zbláznil by ses a nebyl bys nám k ničemu.“

V celém rozsahu AM se mi nepodařilo naladit nic než praskání statické elektřiny, a FM nám

pro změnu nabídlo jen naprosté, hrozivé ticho.

„Znamená to, že už žádná stanice nevysílá?“ zeptala se Amanda. Tušil jsem, co se jí honí

hlavou. Byli jsme už tak daleko na jihu, že bychom měli chytat spoustu bostonských stanic se

silným signálem – WRKO, WBZ, WMEX. Ale pokud i Boston…

„Nemusí to znamenat vůbec nic,“ řekl jsem. „To statické praskání v pásmu AM je čistě jen

interference. Mlha tlumí rádiové signály.“

„Určitě je to jen tím?“

„Určitě,“ přikývl jsem, i když jsem si tím samozřejmě nemohl být jistý.

Pokračovali jsme na jih. Míjeli jsme značky s údaji o vzdálenosti od hranice s Novým

Hampshirem. Začínali jsme zhruba na šedesáti kilometrech. Jízda po dálnici byla pomalejší;

spousta řidičů to nechtěla vzdát a na několika místech došlo k bouračkám. Občas jsem je

musel objíždět po středovém pásu.

Přibližně v jednu hodinu dvacet – začínal jsem dostávat hlad – mě Billy zničehonic chytil za

ruku. „Co to je, tati? Co to je!“

V mlze se objevila obrovitá tmavá skvrna. Tyčila se jako útes a blížila se přímo k nám. Dupl

jsem na brzdu. Amandu, která podřimovala, to vymrštilo proti přední sedačce.

Něco k nám přišlo; víc k tomu opět nemůžu s jistotou říct. A myslím, že za to nemohla jen

mlha, která nám umožňovala zahlédnout všechno jen na kratičký okamžik, mnohem

pravděpodobnější mi připadá, že lidský mozek určité věci prostě nedokáže přijmout. Existují

věci natolik temné a děsivé – stejně jako, alespoň předpokládám, věci natolik krásné –, že se

prostě nevtěsnají do titěrných dvířek lidského vnímání.

Mělo to šest nohou, to vím; kůži to mělo tmavě šedou, tu a tam s hnědými skvrnami.

Nesmyslně se mi při pohledu na ně vybavily jaterní skvrny na rukou paní Carmodyové. Navíc

byla ta kůže do hloubky zvrásněná, rýhovaná a držely se na ní desítky, stovky těch růžových

slimáků s očima na stopkách. Nevím, jak velké to doopravdy bylo, ale prošlo to přímo nad

námi. Jedna z šedých, vrásčitých nohou dopadla přímo vedle mého okýnka a paní Repplerová

později tvrdila, že vůbec nezahlédla břicho toho tvora, i když natahovala krk, aby si ho

prohlédla. Viděla jen dvě kyklopské nohy, které se jako nějaké živé věže zdvihaly do mlhy a

zase klesaly k zemi, dokud nám nezmizely z dohledu.

V tu chvíli, kdy to bylo přímo nad scoutem, mi to připadalo tak gigantické, že by vedle toho

plejtvák obrovský vypadal jako pstruh – prostě tak gigantické, že se to vzpírá lidské

představivosti. Pak to zmizelo a k nám ještě chvíli doléhaly seizmické otřesy. V betonu

dálnice to zanechalo stopy tak hluboké, že jsem z auta neviděl na dno, a tak široké, že by se

do nich možná vešel celý scout.

Chvíli nikdo nic neříkal. Nebylo slyšet nic kromě našeho dýchání a slábnoucího dunění toho

Giganta.

„To byl dinosaurus, tati?“ zeptal pak Billy. „Jako ten pták, co vlezl do supermarketu?“

„Myslím, že ne. Myslím, že takhle velké zvíře na Zemi nikdy nežilo, Billy.“

Vzpomněl jsem si na projekt Arrowhead a znovu jsem se musel v duchu ptát, s jakou

šíleností si to tam proboha zahrávali.

„Nepojedeme radši dál?“ ozvala se bázlivě Amanda. „Mohlo by se to vrátit.“

Jistě, a další mohli čekat před námi. Nemělo však smysl tam zůstávat. Museli jsme někam

pokračovat. Jel jsem dál a kličkoval mezi těmi obřími šlápotami, dokud neodbočily z dálnice.

Tak, a to je všechno. Nebo skoro všechno – zbývá ještě jedna poslední věc, ke které se

dostanu za okamžik. Ale nečekejte žádný šťastný konec. Žádné A pak společně unikli z mlhy

do příjemných slunečních paprsků nového dne, ani Když se ráno probudili, konečně dorazila

Národní garda, ani starou dobrou a vždy vděčnou pointu: Všechno to byl jen sen.

Je to, jak vždycky zamračeně říkal můj táta, „konec jak od Hitchcocka“, to znamená konec

tak dvojznačný, že se čtenář nebo divák sám může rozhodnout, jak to vlastně všechno

dopadlo. Můj táta takové příběhy odjakživa nesnášel, protože mu připadaly „laciné“.

Když jsme dorazili do hotelu Howard Johnson u výjezdu 3, už se pomalu začínalo stmívat a

jet autem dál by byla vyložená sebevražda. Krátce předtím jsme riskovali život na mostu přes

řeku Saco. Vypadal hodně pokrouceně, ale v mlze se nedalo poznat, jestli je celý nebo ne.

Projednou jsme měli štěstí.

Jenže musíme myslet taky na zítřek, že?

Teď právě je tři čtvrtě na jednu ráno, dvacátého třetího července. Bouře, kterou to všechno

začalo, se nad námi přehnala už před čtyřmi dny. Billy spí ve vestibulu na matraci, kterou

jsem mu tam dotáhl. Amanda s paní Repplerovou jsou u něj. Já si na psaní svítím velkou

baterkou a zvenku je slyšet ťukání a pleskání, jak na sklo dosedají slimáci a zas se od něj

odlepují. Občas se ozve ostřejší náraz, když některého z nich odtrhne pterodaktyl.

Ve scoutu je dost benzinu na dalších možná sto padesát kilometrů. Nebo se můžeme pokusit

doplnit nádrž tady; hned vedle hotelu je Exxon, a myslím, že i bez elektřiny by se mi mohlo

podařit něco načepovat. Jenže…

Jenže to znamená vylézt ven.

Pokud doplníme nádrž – ať už tady, nebo někde dál –, budeme pokračovat. Mám v hlavě pár

míst, kam bych se rád zkusit dostat. To je ta poslední věc, o které jsem vám chtěl říct.

Samozřejmě nemůžu mít jistotu. To je ten průšvih, ten hlavní průšvih. Možná je to jen moje

představivost, jen moje zbožné přání. A i kdyby ne, je to tak hrozná dálka. Kolik kilometrů?

Kolik mostů? Kolik stvůr, které by s potěšením roztrhaly mého syna a sežraly ho ještě zaživa,

ještě dokud bude křičet hrůzou a bolestí?

Je natolik pravděpodobné, že se mi to celé jen zdálo, že jsem se o tom ostatním ani

nezmínil… prozatím.

V ředitelské kanceláři jsem našel velké mnohopásmové rádio na baterie. Vedl z něj kabel k

ploché anténě za oknem. Zapnul jsem ho, přepnul na napájení z baterií a chvíli si pohrával s

laděním frekvencí, ale nevydoloval jsem z něj nic než statické praskání nebo mrtvé ticho.

A pak, na samém konci pásma AM, když už jsem se chystal rádio vypnout, jsem zaslechl,

nebo si myslím, že jsem zaslechl, nebo jsem si vysnil, že jsem zaslechl, jedno jediné slovo.

Nic víc se neozvalo. Poslouchal jsem ještě asi hodinu, ale nic víc se neozvalo. Pokud ke mně

to jediné slovo skutečně dolehlo, muselo se tak stát díky nějakému chvilkovému posunu v

tlumivé mlze, musela se otevřít nějaká mikroskopická mezera, která se hned zase uzavřela.

Jediné slovo.

Musím se jít trochu vyspat… pokud se mi podaří usnout a nebudou mě až do rána

pronásledovat tváře Ollieho Weekse a paní Carmodyové a brigádníka Norma… a tvář Steff,

napůl zastíněná širokou krempou slamáku.

Je tady stejná restaurace jako ve všech hotelích tohoto řetězce, s jídelnou a dlouhým jídelním

pultem do podkovy. Položím tyhle stránky na ten pult a třeba je jednou někdo najde a přečte

si je.

Jediné slovo.

Kéž jsem ho doopravdy slyšel. Kéž by to byla pravda.

Jdu si lehnout. Nejdřív ale dojdu dát pusu svému synovi a pošeptat mu do ucha dvě slova.

Proti zlým snům, které by mohly přijít, chápete.

Dvě slova, která znějí trochu podobně.

První z nich je Nashua.

Druhé je naděje.

ZDE JSOU TYGŘI

Charlesovi se ukrutně chtělo na malou.

Už nemělo smysl dál si nalhávat, že vydrží do přestávky. Měchýř jako kdyby mu měl každou

chvíli prasknout a slečna Birdová ho přistihla, jak se v lavici ošívá.

V základní škole na Acorn Street učily ve třetím ročníku tři učitelky. Slečna Kinneyová byla

mladá, blonďatá a veselá a měla přítele, který na ni každý den čekal před školou v modrém

camaru. Paní Trasková měla postavu jako hodně měkký polštář, splétala si vlasy do copů a

smála se vždycky na celé kolo. A pak tu byla slečna Birdová.

Charles od začátku věděl, že ho to nakonec potká v hodině slečny Birdové. Od začátku to

věděl. Muselo to tak dopadnout. Protože slečna Birdová ho chtěla znemožnit. Nikdy nikomu

nedovolila jít na záchod. Záchody, říkala slečna Birdová, záchody mívají možná někde v

putyce, a tam by slušně vychované dámy a slušně vychovaní mladí pánové nikdy nevkročili,

protože na záchodě je špína a páchne to tam. Mladé dámy a mladí pánové nechodí na záchod,

opakovala jim. Chodí na toaletu.

Charles si znovu poposedl.

Slečna Birdová se na něj významně podívala. „Charlesi,“ pronesla hlasitě, ukazovátko dosud

namířené na Bolívii, „potřebuješ si dojít na toaletu?“

Cathy Scottová v lavici před ním se zahihňala. Samozřejmě si předtím moudře zakryla ústa

dlaní.

Kenny Griffen se uchechtl a kopl Charlese pod lavicí.

Charles zrudl jako rajče.

„Odpověz, Charlesi,“ pokračovala slečna Birdová laskavě. „Potřebuješ se dojít –“ (vymočit

řekne vymočit vždycky to řekne)

„Ano, paní učitelko.“

„Ano co?“

„Potřebuju si dojít na zá – …na toaletu.“

Slečna Birdová se usmála. „To je v pořádku, Charlesi. Klidně si dojdi a vymoč se. Chce se ti

přece močit, viď?“

Charles svěsil hlavu jako odsouzený provinilec.

„Tak běž, Charlesi. Na tom přece nic není. A příště prosím nečekej, až se tě někdo zeptá.“

Hihňání po celé třídě. Slečna Birdová zaklepala pravítkem o tabuli.

Charles vykročil uličkou ke dveřím, třicet párů očí se mu zabodávalo do zad a všechny děti

ve třídě, včetně Cathy Scottové, věděly, že se jde na toaletu vymočit. Ke dveřím to bylo skoro

stejně daleko jako přes celé fotbalové hřiště. Slečna Birdová nepokračovala ve výkladu, ale

mlčky čekala, dokud neotevře dveře, nevyjde na požehnaně prázdnou chodbu a nezavře za

sebou.

Zamířil na klučičí toalety

(záchody záchody záchody KDYŽ JÁ BUDU CHTÍT)

a táhl ruku po řadě studených dlaždiček na zdi, nechal prsty přeskákat přes nástěnku se

spoustou připínáčků a zlehka přejet po červené

(V PŘÍPADĚ OHROŽENÍ ROZBIJTE SKLO)

krabičce požárního alarmu.

Slečnu Birdovou to bavilo. Bavilo ji, když se takhle červenal. Když se takhle ztrapňoval před

Cathy Scottovou – která si nikdy nepotřebovala dojít na záchod, co je to za spravedlnost? – a

všemi ostatními.

Stará k-r-á-v-a, pomyslel si. Odříkal to v duchu po písmenkách, protože loni dospěl k

závěru, že když se nadávka odříká po písmenkách, nebere to Bůh jako hřích.

Vešel na klučičí záchody.

Bylo tu chladno a ve vzduchu byl matně cítit štiplavý, ale ne vyloženě protivný pach chlóru.

Teď, uprostřed dopoledního vyučování, tu bylo čisto a prázdno, klid a celkem příjemně,

vůbec ne jako v tom zakouřeném, smradlavém kamrlíku v kině Star v centru.

Místnost klučičích toalet

(!záchodů!)

se stáčela do L, přičemž na kratší stěně byla malá čtvercová zrcadla a bílá porcelánová

umyvadla a zásobník s papírovými ubrousky

(značky NIBROC)

a na delší stěně dvě mušle a tři kabinky.

Charles krátce pohlédl do jednoho ze zrcadel na svou hubenou a dost bledou tvář a pak

vykročil za roh.

Vzadu, přímo pod oblázkově bílým oknem, ležel tygr. Byl to velký tygr, s tmavými pruhy na

srsti, které připomínaly žlutohnědé okenní žaluzie. Zbystřil, pohlédl na Charlese a přimhouřil

zelené oči. Z tlamy mu uniklo takové hebké, kočičí zamručení. Hladké svaly se napjaly a tygr

vstal. Mrskal ocasem ze strany na stranu a cinkal jím o zadní mušli.

Vypadal celkem hladově a hodně dravě.

Charles se dal okamžitě na ústup. Dveřím trvalo celou věčnost, než se za ním se zaskřípáním

zavřely, ale když se tak stalo, připadal si v bezpečí. Dveře se totiž otevíraly jen dovnitř a

Charles nikdy nečetl o tom, že by si tygři sami uměli otevřít dveře. Tak inteligentní nebyli.

Otřel si hřbetem ruky nos. Srdce mu bušilo tak, že ho dokonce slyšel. A pořád potřeboval na

záchod, ještě naléhavěji než předtím.

Překřížil nohy, zamžikal a přitiskl si dlaň na břicho. Opravdu nutně potřeboval na záchod.

Kdyby měl jistotu, že ho nikdo nenačapá, skočil by si na holčičí. Bylo to jen přes chodbu.

Toužebně hleděl na dveře, ale věděl, že se toho nikdy neodváží, ani za milión let. Co kdyby

přišla Cathy Scottová? Nebo co kdyby – hrůza hrůz! – přišla slečna Birdová?

Třeba se mu ten tygr jen zdál.

Pootevřel dveře natolik, aby škvírou mohl nakouknout dovnitř.

Zpoza rohu vyčuhovala tygří hlava, zelené oko se jen blyštělo. Charles měl pocit, že tam v té

blyštivé hloubce zahlédl jakýsi modrý flíček, jako by tygrovo oko pohltilo jedno z jeho

vlastních. Jako by –

Vtom se mu kolem krku sevřely něčí prsty.

Charles dušené vyjekl a měl pocit, že mu srdce se žaludkem vyskočily snad až do krku.

Hlavou mu bleskla děsivá myšlenka, že se počurá.

Stál za ním Kenny Griffin a samolibě se usmíval. „Slečna Birdová mě za tebou poslala,

protože už jsi byl pryč asi šest let. Máš průšvih.“

„No jo, jenže já si nemůžu dojít na záchod,“ odpověděl Charles. Pořád ještě mu bylo na

omdlení z toho, jak ho Kenny vylekal.

„Von má zácpu!“ rozřehtal se Kenny. „Počkej, až to řeknu Caaathy!“

„To bych ti neradil,“ odsekl Charles výhružně. „Krom toho žádnou zácpu nemám. Ale tam

vevnitř je tygr.“

„Co tam dělá?“ zeptal se Kenny. „Potřeboval na malou?“

„Nevím,“ odpověděl Charles a odvrátil se ke zdi. „Já jenom chci, aby odešel.“ A rozbrečel

se.

„Počkej,“ ozval se za ním zmateně a trochu vyplašeně Kenny. „Nech toho.“

„Jenže já už fakt musím! Já už to prostě neudržím. Slečna Birdová řekne –“

„Tak pojď,“ chytil ho Kenny za ruku a druhou otevřel dveře. „To se ti jenom něco zdálo.“

Než se mu vyděšený Charles stačil vytrhnout a přikrčit se za dveřmi, byli uvnitř.

„Prej tygr,“ prohodil s opovržením Kenny. „Slečna Birdová tě zabije.“

„Je tam za rohem.“

Kenny vykročil podél umyvadel. „Čiči čiči. Kdepak jsi? Čiči.“

„Nedělej to!“ sykl Charles.

Kenny zmizel za rohem. „Čiči čiči. Čiči či–“

Charles znovu vyrazil ze dveří, přitiskl se ke zdi a čekal, s pevně zavřenýma očima a dlaní

přitisknutou na ústa čekal na výkřik.

Nic se neozvalo.

Netušil, jak dlouho tam takhle stál, zkamenělý, s měchýřem natlakovaným k prasknutí.

Podíval se na dveře klučičích záchodů. Dveře mu nic neřekly. Byly to jen dveře.

Ne, to nemohl.

To by nezvládl.

Ale nakonec vešel dovnitř.

Umyvadla a zrcadla se jen leskla a ve vzduchu byl cítil chlór stejně jako předtím. Ale jako

by tu bylo cítit ještě něco. Nevýrazný, nepříjemný pach, jako čerstvě přestřižený plíšek mědi.

Přestože v duchu skučel strachy, došel mlčky až k rohu elka a nakoukl za něj.

Tygr ležel roztažený na podlaze a dlouhým růžovým jazykem si olizoval pracky. Bez zájmu

zvedl oči k Charlesovi. Na drápech jedné pracky mu visel cár košile.

Jenže Charlesovi už bolest z podbřišku oslepivě pulzovala v hlavě a on si nemohl pomoci.

Prostě musel. Po špičkách došel k bílému porcelánovému umyvadlu těsně za dveřmi.

A právě, když si rozepínal kalhoty, vrazila dovnitř slečna Birdová.

„Ty jsi ale čuně čuněčí,“ pronesla takovým skoro zamyšleným tónem.

Charles koutkem oka stále sledoval roh. „Omlouvám se, paní učitelko… ale ten tygr… já

pak to umyvadlo vyčistím… mýdlem… slibuju, že…“

„Kde je Kenneth?“ zeptala se slečna Birdová nevzrušeně.

„Nevím.“

Opravdu to nevěděl.

„Je tam vzadu?“

„Ne!“ vykřikl Charles.

Slečna Birdová beze spěchu vykročila k rohu. „Pojď sem, Kennethe. Okamžitě.“

„Paní učitelko –“

Ale slečna Birdová, připravená se do Kennyho pustit, už byla za rohem. Charlese napadlo,

že slečna Birdová teď pozná, co to doopravdy znamená. Do někoho se pustit.

Vyšel opět ven na chodbu. Napil se z fontánky. Podíval se na americkou vlajku pověšenou

nad vchodem do tělocvičny. Podíval se na nástěnku. Kreslená sova na ní říkala POSLECHNI

TETU SOVU A ODPADKY NOS DOMŮ. A kreslený policajt říkal NIKDY NEJEZDI S

CIZÍMI LIDMI. Charles si všechno přečetl dvakrát.

Vrátil se do třídy, se sklopenýma očima došel řadou ke své lavici a vklouzl na židli. Bylo tři

čtvrtě na jedenáct. Vytáhl si čítanku a začal si číst o Billovi na rodeu.

OPICE

Když Hal Shelburn uviděl, co jeho syn Dennis vytáhl z trouchnivějící krabice od krmení pro

kočky, zastrčené až vzadu v rohu pod střechou, projela jím taková vlna hrůzy a úzkosti, že se

málem neovládl a vykřikl. Přitiskl si ke rtům sevřenou pěst, jako by chtěl výkřik nacpat

zpátky… a pak si do té pěsti odkašlal. Ani Terry, ani Dennis si ničeho nevšimli, jen Petey se

po něm zvědavě ohlédl.

„Ty jo, paráda,“ pronesl Dennis s úctou. Na Hala už tímhle tónem nepromluvil hodně

dlouho. Dennisovi bylo dvanáct.

„Co je to?“ zeptal se Peter. Ještě jednou se ohlédl na tátu, ale pak se nechal znovu přivábit

čerstvým objevem svého staršího bratra. „Co je to, tati?“

„Opice, ty trubko,“ odpověděl mu Dennis. „To jsi v životě neviděl opici, nebo co?“

„Neříkej bráškovi trubko,“ napomenula ho automaticky Terry a začala se přehrabovat v

krabici se záclonami. Záclony byly slizké a plesnivé, takže je okamžitě pustila zpátky do

krabice. „Fuj.“

„Můžu si ji vzít, tati?“ zeptal se Petey. Jemu bylo devět.

„Jak ty?“ rozkřikl se Dennis. „Našel jsem ji přece já!“

„No tak, kluci,“ ozvala se Terry. „Začíná mě z vás bolet hlava.“

Hal je téměř nevnímal. Opice po něm z náruče jeho staršího syna blýskala očima a usmívala

se stejně jako kdysi. Stejně jako v nočních můrách, které ho pronásledovaly, když byl malý,

pronásledovaly ho až do té doby, než…

Venku se zvedl studený vítr a bezmasými rty dlouze zapískal na starou prorezlou okapovou

rouru. Petey přistoupil blíž k tátovi a nervózně zatěkal očima po hrubých trámech střešního

krovu, z nichž vykukovaly hlavičky hřebíků.

„Co to bylo, tati?“ zeptal se, když hvízdání zesláblo a přešlo v pouhé hrdelní bzučení.

„Jen vítr,“ odpověděl Hal, dosud s pohledem upřeným na opici. Činely v jejích prackách, ve

slabém světle jediné obnažené žárovky spíš jen mosazné půlměsíce než plné kruhy, stály

zhruba třicet centimetrů od sebe a nehýbaly se a Hal automaticky dodal: „Vítr sice umí

hvízdat, ale písničku ti nezahraje.“ Pak si uvědomil, že přesně tohle říkával strejda Will, a

naskočila mu husí kůže.

Vítr se znovu pustil do hvízdání, foukal od Crystal Lake, tón dlouze, monotónně stoupal

okapovou rourou a nakonec v ní trochu zavibroval. Halovi do tváře párkrát foukl studený

říjnový vzduch – bože, tahle půda mu tak připomínala ten starý kumbál v Hartfordu, až měl

pocit, že se všichni přenesli o třicet let do minulosti.

Nebudu na to myslet.

Jenže v tuhle chvíli pochopitelně nedokázal myslet na nic jiného.

Ten kumbál, kde jsem tu proklatou opici našel přesně v té samé krabici.

Terry poodešla stranou, aby prozkoumala dřevěnou truhlu s tretkami. Musela jít v podřepu,

protože sklon krovu byl velice pozvolný.

„Stejně se mi nelíbí,“ prohlásil Petey a chytil Hala za ruku. „Ať si ji Dennis klidně nechá,

jestli chce. Půjdeme už dolů, tati?“

„Bojíš se duchů, srababo?“ otočil se k němu Dennis.

„Dennisi, nech toho,“ napomenula ho nepřítomně Terry. Zdvihla hrnek z tenkého porcelánu

s čínským vzorem. „Ten je pěkný. Ten se –“

Hal si všiml, že Dennis objevil natahovací klíček na zádech opice. Proletěl jím strach na

černých křídlech.

„Nedělej to!“

Vykřikl ostřejším tónem, než zamýšlel, a než si uvědomil, co dělá, vytrhl Dennisovi opici z

rukou. Dennis k němu překvapeně otočil hlavu. Také Terry se ohlédla a Petey zvedl zrak. Na

chvíli všichni zmlkli a vítr znovu zahvízdal, tentokrát velmi hluboce. Znělo to jako záludné

vábení.

„Protože… je stejně určitě rozbitá,“ dodal Hal.

Bývala rozbitá… dokud se jí zrovna nezachtělo znovu zafungovat.

„Kvůli tomu jsi mi ji snad nemusel tak rvát z rukou,“ opáčil Dennis.

„Sklapni, Dennisi.“

Dennis zamžikal a zdálo se, že ho to na chvíli vykolejilo. Hal ho už hodně dlouho takhle

ostře neusadil. Zhruba od té doby, co přede dvěma lety přišel o práci u National Aerodyne v

Kalifornii a přestěhovali se do Texasu. Dennis usoudil, že bude lepší nechat to plavat…

prozatím. Obrátil se zpátky k trouchnivějící krabici a začal se v ní znovu přehrabovat, ale už

neobjevil nic než samé krámy. Rozbité hračky s vyhřezlými pružinami a vycpávkou.

Vítr nabíral na síle, už nehvízdal, už vyl. Krov začínal tiše praštět, jako dřevěná podlaha pod

lidskými kroky.

„Tati, prosím,“ zaškemral Petey, ale tak potichu, aby ho neslyšel nikdo kromě táty.

„No jo,“ přikývl Hal. „Terry, pojďme dolů.“

„Ještě jsem si neprohlédla všechny –“

„Povídám, pojďme dolů.“

Teď se na něj překvapeně podívala ona.

Měli v motelu pronajaté dva sousedící pokoje. V deset večer už oba kluci ve svém pokoji

spali a Terry v tom jejich spala taky. Cestou z Halova bývalého domova v Cascu si vzala dvě

tablety valia. Aby z toho nervování nedostala migrénu. Poslední dobou brala valium čím dál

častěji. Začalo to zhruba v době, kdy Hal dostal výpověď u National Aerodyne. Poslední dva

roky pracoval pro Texas Instruments – vydělával o čtyři tisíce dolarů ročně míň, ale aspoň

měl práci. Vysvětlil Terry, že měli štěstí. Souhlasila s ním. Vysvětlil jí, že spousta

softwarových architektů marně hledá uplatnění. Souhlasila s ním. Byt, který jim společnost

zajistila v Arnettu, byl stejně dobrý jako ten, který mívali ve Fresnu. Souhlasila s ním, ale on

tušil, že mu ve všem lže.

A přestával si rozumět s Dennisem. Cítil, jak se mu syn ztrácí z dosahu, jak předčasně nabírá

únikovou rychlost, tak sbohem, Dennisi, nashle, cizinče, bylo to fajn, kousek se s tebou svézt

na jedné lodi. Terry mu řekla, že Dennis nejspíš kouří trávu. Několikrát to z něj cítila. Musíš

si s ním promluvit, Hale. A tentokrát souhlasil on, ale zatím si s Dennisem nepromluvil.

Kluci spali. Terry spala. Hal došel do koupelny, zamkl za sebou, posadil se na sklopené víko

záchodové mísy a zadíval se na opici.

Nenáviděl její měkkou hnědou vlasovou srst, na několika místech olysalou. Nenáviděl ten

její úsměv – ta opice se usmívá jak negr, prohlásil jednou strejda Will, ale neměl pravdu,

neusmívala se ani jako negr, vůbec se neusmívala jako člověk. Byly jí vidět úplně všechny

zuby, a když jste ji natáhli, pohybovala rty, zuby vypadaly větší, proměnily se v upíří zuby,

rty se kroutily a činely břinkaly o sebe, pitomá opice, pitomá mechanická opice, pitomá,

pitomá…

Upustil ji. Třásly se mu ruce a upustil ji.

Dopadla na podlahu a klíček cvakl o dlaždičku. V tom tichu to znělo hrozně hlasitě. Opice se

na něj usmívala svýma tmavě jantarovýma očima, panenkovskýma očima vyplněnýma

slabomyslnou radostí, činely přichystané, jako by chtěla udávat krok nějaké pekelné kapele.

Naspodu byla vyražena slova MADE IN HONG KONG.

„Tohle nemůže být pravda,“ zašeptal. „Když mi bylo devět, hodil jsem tě do studně.“

Opice se na něj usmívala.

Venku ve tmě se zvedl vítr a otřásl motelem.

Nazítří se u strejdy Willa a tety Idy setkali s Halovým bratrem Billem a jeho manželkou

Colette. „Uvědomuješ si, jaká je to ostuda, že se rodina sejde po takové době jen kvůli tomu,

že někdo umřel?“ zeptal se ho s pousmáním Bill. Dostal jméno po strejdovi Willovi. Will a

Bill, šampióni rodea, říkával vždycky strejda Will a rozcuchal Billovi vlasy. Bylo to jedno z

jeho oblíbených rčení… stejně jako vítr sice umí hvízdat, ale písničku ti nezahraje. Strejda

Will zemřel před šesti lety a teta Ida tu dál žila sama, dokud minulý týden nedostala infarkt.

Přišlo to jako blesk z čistého nebe, popisoval to Bill, když Halovi s tou smutnou zprávou

volal. Jako by to snad mohl předem tušit; jako by to vůbec někdo mohl předem tušit. Zemřela

o samotě.

„To jo,“ přikývl Hal. „Taky mě to napadlo.“

Prošli si dům společně, svůj druhý domov, kde společně dospěli. Jejich otec, námořník na

obchodní lodi, jednoho dne, když byli oba ještě hodně malí, prostě zmizel z povrchu

zemského; Bill tvrdil, že si ho matně pamatuje, ale Hal si na něj nevzpomínal vůbec. Matka

jim zemřela, když bylo Billovi deset a Halovi osm. Teta Ida je sem z Hartfordu přivezla

dálkovým autobusem, vyrostli tady a na vysokou odjeli také odsud. Když se jim stýskalo po

domově, stýskalo se jim po tomhle domě. Bill zůstal v Maine a měl prosperující právnickou

praxi v Portlandu.

Hal si všiml, že se Petey zatoulal k husté houštině ostružiníků, které rostly na východní

straně domu. „Nechoď tam, Petey,“ zavolal.

Petey se tázavě ohlédl. Hal cítil, jak jím projela vlna čiré otcovské lásky… když vtom si

znovu vzpomněl na opici.

„Proč, tatí?“

„Je tam někde stará studna,“ odpověděl Bill. „Ale ať se propadnu, jestli si vzpomínám, kde

přesně – každopádně se odtud drž radši dál. Popíchal by ses o trny. Je to tak, Hale?“

„Přesně tak,“ přisvědčil Hal automaticky. Petey vykročil od ostružiníků, ani jednou se

neohlédl, a pak se rozběhl ze svahu k malé oblázkové plážičce, kde Dennis právě házel žabky.

Halovi se trochu uvolnilo stažené hrdlo.

Bill možná zapomněl, kde přesně se stará studna nachází, Hal se však odpoledne pustil mezi

ostružiníky, které ho tahaly za starou flanelovou košili a dorážely mu na oči, a neomylně ji

našel. Zastavil se nad ní, zhluboka oddechoval a díval se na shnilé, pokroucené fošny, které ji

zakrývaly. Po chvíli rozmýšlení si klekl (v kolenou mu zapraskalo jako při výstřelech z

pistole) a dvě fošny odsunul stranou.

Ze dna toho vlhkého, kamenného chřtánu na něj hleděla tvář utopence, vytřeštěné oči, ústa

pootevřená hrůzou. Tiše zasténal. Ale uvnitř to znělo hodně nahlas.

V té temné vodě tam dole viděl svou vlastní tvář.

Ne tvář opice. Na okamžik si myslel, že je to tvář opice.

Roztřásl se. Roztřásl se po celém těle.

Hodil jsem ji do studny. Hodil jsem ji do studny, panebože, přece nejsem blázen. Hodil jsem

ji do studny.

Tehdy v létě studna vyschla. V létě, kdy zemřel Johnny McCabe, rok poté, co se Bill s

Halem přestěhovali ke strejdovi Willovi a tetě Idě. Strejda Will si vzal půjčku v bance, nechal

si vyhloubit novou, artéskou studnu a tahle stará zarostla ostružiním. Tahle stará, vyschlá.

Jenže teď se voda vrátila. Stejně jako opice.

Tentokrát už se vzpomínkám neubránil. Bezmocně se tam posadil, nechal je plynout a snažil

se s nimi držet krok, vézt se na nich, jako se surfař veze na obří vlně, která by ho rozdrtila,

kdyby spadl z prkna. Prostě se přes ně nějak dostat, aby zase zmizely.

* * *

Koncem toho léta se s opicí doplazil až sem, kolem visely ostružiny, z jejich těžké vůně bylo

skoro na zalknutí. Nikdo je tu netrhal, teta Ida se nanejvýš občas zastavila na okraji houští a

natrhala si jich pár do zástěry. Proto tu byly ostružiny přezrálé, některé už hnily, vytékala z

nich hustá bílá šťáva jako hnis a ve vysoké trávě pod nohama cvrkali cvrčci do zbláznění své

nekonečné ríííííííí –

Trny ho škrábaly tak, až se mu na tvářích a na holých rukou objevovaly kapičky krve. Nijak

se jejich bodání nevyhýbal. Byl zaslepený strachem – tak zaslepený, že chybělo jen pár

centimetrů, a byl by vkročil přímo na prohnilé fošny, které zakrývaly studnu, chybělo jen pár

centimetrů a byl by se zřítil deset metrů hluboko na její bahnité dno. Zamával rukama, aby

udržel rovnováhu, a další trny mu rozedraly předloktí. Právě tahle vzpomínka ho přiměla

zavolat na Peteyho, ať k ostružinám nechodí.

Byl to tentýž den, kdy zemřel Johnny McCabe – jeho nejlepší kamarád. Johnny šplhal po

přibitých prkýnkách do svého bunkru v koruně stromu. Strávili tam to léto spoustu času, hráli

si na piráty, vyhlíželi na jezeru fiktivní galeony, podkasávali předvětrnou plachtu,

odkolesňovali děla (ať už to znamenalo cokoli), připravovali se na zahákování. Johnny šplhal

do bunkru, úplně stejně jako už tisíckrát předtím, a poslední prkýnko pod padacími dvířky v

podlaze bunkru se vytrhlo z kmene a zůstalo mu v rukou a Johnny spadl z desetimetrové

výšky na zem a zlomil si vaz a mohla za to opice, jedině opice, ta hnusná nenávistná opice.

Když zazvonil telefon, když tetě Idě klesla brada hrůzou a s otevřenou pusou poslouchala, co

jí k tomu její kamarádka Milly, která bydlela o kus dál v ulici, ještě řekne, a když pak vyšla

ven a zavolala: „Hale, pojď sem na verandu, stalo se něco hrozného…“ tak mu hlavou bleskla

děsivá myšlenka: Opice! Co proboha provedla tentokrát?

Toho dne, kdy hodil opici do studny, žádný odraz své tváře na dně neviděl, jen tu a tam

nějaký kámen a vlhce zapáchající bahno. Zadíval se na opici, kterou položil mezi tenká stébla

trávy pod houštím ostružiníků – činely připravené k úderu, veliké zuby mezi rty roztaženými

v úsměvu, prořídlá srst, na mnoha místech odrbaná a sedřená, lesklé oči.

„Nenávidím tě,“ sykl na ni. Sevřel v dlani její odporné tělo, cítil, jak se mu vlasová srst vlní

pod prsty. Zvedl ji před sebe a ona se mu usmívala do obličeje. „Tak dělej!“ křikl na ni a

poprvé za ten den se rozbrečel. Zatřásl s ní. Činely přichystané k úderu se nepatrně zachvěly.

Opice zničila všechno dobré. Všechno. „Tak dělej, spusť! No jen spusť!“

Opice se jen usmívala.

„Tak do toho, no dělej!“ Do hlasu se mu vloudila hysterie. „Ty mrcho, mrcho zbabělá, dělej,

spusť! No dělej, jestli se nebojíš! TAK DĚLEJ, TY MRCHO ZBABĚLÁ!“

Žlutohnědé oči. Veliké, vesele vyceněné zuby.

Pak ji hodil do studny, téměř smyslů zbavený žalem a hrůzou. Jednou se přetočila ve

vzduchu jako opičí akrobat v cirkuse a činely se ještě naposled zaleskly ve slunečních

paprscích. Se slyšitelným nárazem dopadla na dno, a ten náraz nejspíš spustil její

mechanismus, protože činely zničehonic skutečně začaly bušit o sebe. Jejich pravidelné,

rozvážné, plechové břinkání stoupalo k jeho uším a rozléhalo se ozvěnou po celém kamenném

chřtánu vyschlé studny: břink-břink-břink-břink…

Hal si oběma dlaněmi přikryl pusu a na okamžik měl pocit, že ji tam dole vidí, i když se mu

to možná jen zdálo… ležela v bahně, lesklé oči upírala na kolečko jeho klučicího obličeje

vykukujícího přes okraj studny (jako by si ho chtěla navždy zapamatovat), rty se roztahovaly

a stahovaly kolem usmívajících se zubů, činely břinkaly, legrační natahovací opice.

Břink-břink-břink-břink, kdopak nám umřel? Břink-břink-břink-břink, byl to Johnny

McCabe, zřítil se s vytřeštěnýma očima, a jak padal, s uvolněným prkýnkem v rukou, udělal v

čistém letním prázdninovém vzduchu ještě poslední akrobatický kotrmelec a pak s jediným

nechutným křupnutím dopadl na zem a z nosu a z pusy a z očí mu vychrstla krev? Byl to

Johnny, Hale? Anebo jsi to ty?

Hal s posmrkáváním natahal fošny zpátky přes otvor, do dlaní se mu zadíraly třísky, ale

jemu to bylo fuk, vlastně si toho v tu chvíli ani nevšiml. Slyšel ji však dál, i přes ty fošny,

tlumeně, a to bylo možná ještě horší: ležela tam dole v černotě obehnané kamennými zdmi,

břinkala činely, cukala tím svým odporným tělem a to břinkání se ozývalo ven jako ze sna.

Břink-břink-břink-břink, kdopak nám umřel tentokrát?

Nevšímavě si razil cestu ostružiníkovým houštím. Trny mu rychlými tahy kreslily po tváři

nové krvavé linky, do založených džínů se mu zachytávaly lopuchy a jednou upadl a natáhl se

na zem a v uších mu pořád znělo to břinkání, jako by ho pronásledovalo. O nějakou dobu

později ho objevil strejda Will, jak sedí v garáži na staré pneumatice a vzlyká, a myslel si, že

Hal oplakává mrtvého kamaráda. To byla pravda; taky se ale potřeboval vybrečet po té prožité

hrůze.

Opici hodil do studny odpoledne. Večer, když se přes mihotavou oponu přízemní mlhy začal

snášet soumrak, nepřizpůsobil jakýsi řidič rychlost snížené viditelnosti, přejel tetě Idě její

bezocasou kočku a bez zastavení ujel. Po celé silnici ležely rozprsklé vnitřnosti, Bill se z toho

pozvracel, ale Hal jen odvrátil bledou, nehybnou tvář a vzlykání tety Idy (přejetá kočka

návdavkem k tomu, co se stalo malému McCabeovi, u ní vyvolala bezmála hysterický záchvat

pláče a strejdovi Willovi trvalo skoro dvě hodiny, než se mu podařilo ji utišit) jako by k němu

doléhalo z dálky několika kilometrů. Hluboko v srdci chladně jásal radostí. Nedošlo na něj.

Došlo na kočku tety Idy, ne na něj, ani na jeho bráchu Billa, ani na strejdu Willa (prostě dva

šampióny rodea). A opice byla nadobro pryč, na dně studny, a jestli za to měli zaplatit jen

jednou ucouranou bezocasou kočkou s breberkami v uších, pak z toho vyšli docela levně.

Jestli si opice chce dál břinkat těmi pekelnými činely, ať si poslouží. Ať si břinká, ať si s nimi

tříská pro obveselení broukům a červům a veškeré havěti, co tam dole v kamenném jícnu

studny leze. Stejně tam brzy shnije. Všechny převody a kolečka a pérka jí tam dole zreznou.

Chcípne tam. V bahně a ve tmě. Pavouci jí upředou rubáš.

Jenže… teď se vrátila.

Hal pomalu studnu zakryl, stejně jako tehdy, a v hlavě zaslechl přízračnou ozvěnu opičích

činelů: Břink-břink-břink-břink, kdopak nám umřel, Hale? Že by Terry? Dennis? Nebo Petey,

Hale? Toho máš nejradši, viď? Že by to byl on? Břink-břink-břink…

„Polož to!“

Petey sebou cukl a upustil opici a Hala na okamžik zaplavila hrůza, že tím to celé začne, že

se tím nárazem spustí strojek a činely začnou břinkat o sebe.

„Hrozně jsem se leknul, tati.“

„To mě mrzí. Já jen… nechci, aby sis s tím hrál.“

Ostatní odjeli do kina a on si původně myslel, že bude v motelu mnohem dřív než oni, jenže

se v dávném domově zdržel déle, než předpokládal; staré vzpomínky plné nenávisti jako by

plynuly ve svém vlastním zpomaleném časovém pásmu.

Terry seděla vedle Dennise a dívala se na Burany z Beverly Hills. Sledovala ten starý, zrnitý

film s klidným, pobaveným soustředěním, jež naznačovalo, že si někdy přednedávnem vzala

další valium. Dennis si četl nějaký rockový časopis. Na obálce byli Culture Club. Petey seděl

se zkříženýma nohama na koberci a hrál si s opicí.

„Stejně nefunguje,“ řekl Petey. Což vysvětluje, proč mu ji Dennis nechal, pomyslel si Hal,

ale hned se za sebe v duchu zastyděl a vynadal si. Tahle neovladatelná averze vůči Dennisovi

ho přepadala čím dál častěji, a po ní vždycky přicházel pocit ponížení a trapnosti… bezmoci.

„Ne, nefunguje,“ přikývl. „Je to starý krám. Ukaž, dej mi ji, já ji vyhodím.“

Natáhl k Peteymu ruku, a ten mu opici nervózně podal.

„Z táty nám roste schizofrenik,“ prohodil Dennis k matce.

Hal byl vmžiku na druhé straně pokoje, v jedné ruce opici, která jako by se souhlasně

usmívala. Popadl Dennise za košili a vytáhl ho z křesla. Ozvalo se tiché zapraskání, jak někde

povolil šev. Dennis se tvářil až komicky šokovaně. Časopis Rock Wave mu vypadl z ruky.

„Co je?“

„Půjdeš se mnou,“ přikázal Hal nekompromisně a táhl syna ke dveřím do mezipokoje.

„Hale!“ téměř zaječela Terry. Petey jen valil oči.

Hal protáhl Dennise do mezipokoje. Praštil za sebou dveřmi a pak praštil Dennisem o dveře.

Dennis se začínal tvářit opravdu vyděšeně. „Nějak si poslední dobou moc otvíráš pusu,“ začal

Hal.

„Pusť mě! Roztrhnuls mi košili, ty –“

Hal s ním praštil o dveře podruhé. „Jo,“ řekl. „Otvíráš si ji až moc. To jsi pochytil ve škole?

Nebo za školou, když chodíte na špeka?“

Dennis se začervenal, na okamžik mu tvář zošklivěla provinilostí. „Kdyby ses nenechal

vyrazit, nemusel jsem v tyhle posraný škole vůbec bejt!“ vybuchl.

Hal s ním znovu praštil o dveře. „Nenechal jsem se vyrazit, dostal jsem výpověď kvůli

snižování počtu zaměstnanců, dobře to víš a tyhle kecy už od tebe nechci slyšet. Máš s něčím

potíže? Tak to vítej ve skutečném světě, Dennisi. Jenom je všechny laskavě neházej na mě.

Máš co do žaludku. Máš střechu nad hlavou. Je ti dvanáct let a ve dvanácti… od tebe

nebudu… tyhle kecy… poslouchat.“ Každé slovo podtrhl tím, že syna přitáhl o kousek blíž k

sobě, až se skoro dotýkali nosem, a pak Dennise znovu přirazil ke dveřím. Samozřejmě ne tak

tvrdě, aby to doopravdy bolelo, ale Dennis měl strach – za celou tu dobu, co bydleli v Texasu,

na něj otec nevztáhl ruku – a teď se hlasitě, hýkavě rozbrečel jako každý normální kluk.

„Tak mě seřezej, no!“ zaječel na Hala, obličej pokřivený a plný červených skvrn. „Klidně

mě seřezej, jestli se ti chce! Já stejně vím, jak mě nenávidíš!“

„To není pravda, Dennisi. Mám tě upřímně rád. Ale jsem tvůj táta a ty se ke mně podle toho

budeš chovat, nebo to ode mě schytáš.“

Dennis se pokusil odtáhnout. Hal si ho přitáhl zpátky a objal ho; Dennis se chvíli bránil, ale

pak zabořil tvář do Halová hrudníku a vyčerpaně se rozbrečel. Tenhle druh pláče Hal ani od

jednoho ze svých synů neslyšel už kolik let. Zavřel oči a uvědomil si, že i on sám je hrozně

vyčerpaný.

Z druhé strany začala na dveře bušit Terry. „Přestaň, Hale! Nevím, co mu tam děláš, ale

okamžitě s tím přestaň!“

„Neboj se, já ho nezabiju,“ odpověděl Hal. „Nech nás, Terry.“

„Jestli –“

„To je v pořádku, mami,“ ozval se Dennis, tlumeně, protože mluvil Halovi do hrudníku.

Ještě chvíli bylo cítit její zmatené mlčení a pak odešla. Hal se znovu podíval na syna.

„Mrzí mě, že jsem s tebou nemluvil slušně, tati,“ vypravil ze sebe váhavě Dennis.

„Dobře. Takovou omluvu s díky přijmu. Až se vrátíme domů, tak dva tři dny počkám, a pak

ti prohledám všechny šuplíky, Dennisi. Jestli v nich schováváš něco, co bych neměl vidět, tak

se toho radši urychleně zbav.“

Znovu ten záblesk provinilosti. Dennis sklopil oči a hřbetem ruky si otřel nudli pod nosem.

„Už můžu jít?“ zeptal se opět tím starým rozmrzelým tónem.

„Jistě,“ odpověděl Hal a pustil ho. Na jaře si spolu musíme vyrazit někam do přírody, sami

dva. Na ryby, jako nás s Billem brával strejda Will. Musím se s ním sblížit. Musím to aspoň

zkusit.

Posadil se v prázdném pokoji na postel a zadíval se na opici. Kdepak, už nikdy se s ním

znovu nesblížíš, Hale, jako by říkal její úsměv. Nespoléhej na to. Vrátila jsem se, abych se o

všechno postarala. Vždycky jsi věděl, že to jednou přijde.

Hal odložil opici a zabořil tvář do dlaní.

Ten večer stál Hal v koupelně, čistil si zuby a přemýšlel. Byla přesně v té samé krabici. Jak

mohla být přesně v té samé krabici?

Kartáček cukl vzhůru a bolestivě ho dloubl do dásně. Hal zamžikal.

Když opici uviděl poprvé, byly mu čtyři a Billovi šest. Než jejich otec zemřel nebo se

propadl do země nebo co se s ním vlastně stalo, koupil pro ně dům v Hartfordu, a ten byl

nastálo a se vším všudy jejich. Máma pracovala jako sekretářka ve firmě Holmes Aircraft, v

továrně na vrtulníky ve Westvillu, takže se u kluků vystřídala celá řada slečen na hlídání,

ačkoli v té době už musely přes den hlídat jen Hala – Bill byl velký kluk, chodil do první

třídy. Žádná z opatrovnic dlouho nevydržela. Nakonec vždycky otěhotněly a vdaly se nebo

dostaly práci u Holmese nebo paní Shelburnová zjistila, že jí upíjejí ze sherry na vaření nebo z

láhve brandy, kterou si pro zvláštní příležitosti schovávala v kredenci. Většinou to byly

takové hloupé nány, které bavilo jen spát nebo jíst. Žádná nechtěla Halovi číst, jako mu četla

máma.

Tu zimu je hlídala zavalitá, oplácaná černoška Beulah. Když byla doma Halova máma, tak

se k němu lísala, ale když nebyla, občas ho štípala. Přesto měl Beulu docela rád, protože mu

někdy ze svých časopisů předčítala senzační příběhy ze života nebo z kriminální praxe („Smrt

si přišla pro vilnou rusovlásku,“ zadeklamovala zlověstně do ospalého denního ticha v

obýváku a hodila si do pusy další čokoládovou tyčku s burákovým máslem, zatímco Hal

zamyšleně studoval zrnité bulvární fotografie a upíjel mléko z hrnku se svým jménem). A

protože ji měl celkem rád, bylo to, co přišlo, ještě o to horší.

Opici objevil jednoho chladného, pošmourného březnového dne. Na okno nepravidelně

ťukal déšť se sněhem a Beulah spala na gauči, na rozložitém poprsí rozevřený časopis My

Story.

Hal se odplížil dozadu do kumbálu na průzkum tátových věcí.

Kumbál byl velký odkladový prostor, který se táhl po celé levé straně prvního patra, nikdy

nedokončená místnost navíc. Vcházelo se do něj malými dvířky – skoro takovými jako do

králičí nory – na Billově straně dětského pokoje. Oba kluci tam rádi lezli, přestože tam v zimě

bylo chladno a v létě takové horko, že z člověka vyždímalo kyblík potu. Podlouhlý, úzký a

svým způsobem útulný kumbál byl plný úžasného harampádí. Ať jste ho prohledávali, jak

dlouho jste chtěli, nikdy jste neobjevili úplně všechno. Hal s Billem tam trávili celá sobotní

odpoledne, skoro jeden na druhého nemluvili, jen vyndávali věci z krabic, prohlíželi si je,

převraceli ze strany na stranu, aby rukama mohli vstřebat jejich jedinečnost, a vraceli je

nazpátek. Teď s odstupem Hala napadlo, jestli se svým způsobem nepokoušeli navázat

spojení se zmizelým otcem.

Byl námořníkem na obchodní lodi a měl zkoušky na navigačního důstojníka. V kumbálu

ležely celé stohy map, některé pokreslené pravidelnými kružnicemi, v jejichž středu se vždy

nacházela dírka od špičky kružítka. Bylo tu dvacet svazků knihy zvané Barronův průvodce

námořní navigací. Sada dalekohledů, ze kterých pálily a šilhaly oči, pokud jste se jimi dívali

příliš dlouho. Byly tu suvenýry ze spousty zámořských přístavů: gumové panenky tanečnic

hula-hula, černá buřinka s potrhanou stužkou, na které stálo VYBER SI HOLKU PRO

PĚKNOU CHVILKU, skleněné těžítko s maličkou Eiffelovkou. Byly tu obálky s pečlivě

nasbíranými cizokrajnými známkami a cizími mincemi; byly tu vzorky hornin z havajského

ostrova Maui, skelně černé, těžké a jaksi zlověstné, a legrační gramofonové desky v cizích

řečech.

Toho dne, za doprovodu hypnotického odkapávání deště ze střechy přímo nad hlavou, se Hal

propracoval až úplně na druhý konec kumbálu, odsunul stranou jednu krabici a spatřil za ní

jinou – krabici od krmení pro kočky. Přes okraj z ní vykukovaly dvě lesklé, oříškově hnědé

oči. Lekl se jich a s rozbušeným srdcem uskočil, jako by právě objevil vražedného pygmeje.

Pak ale viděl, že se oči vůbec nehýbou a neživě se lesknou, a pochopil, že je to jen hračka.

Přistoupil zpátky ke krabici a opatrně vytáhl opici ven.

Usmívala se, cenila na něj v nažloutlém světle své nestárnoucí zuby a činely držela

přichystané, jen spustit.

Hal ji uchváceně obracel na všechny strany, ohmatával její nepatrně zvlněnou vlasovou srst.

Její legrační úsměv se mu líbil. Ale probouzelo se v něm ještě něco dalšího. Téměř

instinktivní znechucení, které jím problesklo a zmizelo dřív, než si ho vůbec stačil naplno

uvědomit? Možná ano, ale u vzpomínek tak starých jako tahle si člověk musí dávat pozor, aby

jim neuvěřil přespříliš. Staré vzpomínky mohou lhát. Na druhou stranu… nezatvářil se přesně

takhle Petey, tam doma na půdě?

Všiml si, že opice má v kříži zasazený klíček, a zkusil jím otočit. Šlo to až podezřele snadno;

a neozývalo se žádné cvakání natahovaného pérka. Takže je rozbitá. Rozbitá, ale i tak pěkná.

Vzal ji s sebou ven, aby si s ní mohl hrát.

„Co to máš, Hale?“ zajímala se Beulah, když se probrala z dřímoty.

„Nic,“ odpověděl Hal. „Našel jsem ji.“

Postavil ji na poličku na své straně dětského pokoje. Stála tam na jeho omalovánkách s

Lassie, usmívala se, zírala upřeně před sebe, činely přichystané. Byla rozbitá, ale i tak se

usmívala. Tu noc se Hal probudil z nějakého tíživého snu, a protože se mu chtělo na malou,

vstal, aby si došel na chodbu na záchod. Bill na druhé straně pokoje vypadal jen jako

oddechující uzlíček pod peřinou.

Hal se vrátil, už pomalu znovu usínal… když vtom začala opice ve tmě břinkat činely o

sebe.

Břink-břink-břink-břink…

Okamžitě byl vzhůru, jako kdyby ho někdo plácnul do tváře studeným, mokrým ručníkem.

Srdce mu v hrudníku poskočilo překvapením a z hrdla mu uniklo přiškrcené, skoro myší

zakníknutí. Vytřeštěnýma očima zíral na opici, brada se mu třásla.

Břink-břink-břink-břink…

Nahrbeně se tam kolébala na polici. Rty se jí roztahovaly a stahovaly, roztahovaly a

stahovaly do děsivého úsměvu, který odhaloval obrovské masožravé zuby.

„Přestaň,“ zašeptal Hal.

Jeho bratr se v posteli přetočil na druhý bok a jedinkrát dlouze zachrápal. Jinak panovalo

naprosté ticho… kromě opice. Činely břinkaly a břinkaly a každou chvíli to určitě probudí

Billa a mámu a celý svět. Probudí to i mrtvé.

Břink-břink-břink-břink…

Hal vylezl z postele a zamířil k opici, aby ji nějak zastavil, třeba strčil dlaň mezi činely,

dokud pérko nedoběhne, když vtom opice přestala sama od sebe. Činely naposledy udeřily o

sebe – břink! – a pak se pomalu roztáhly do původní polohy. Mosaz se zaleskla ve tmě.

Špinavé, zažloutlé zuby se usmívaly.

Dům znovu opanovalo ticho. Máma se v posteli obrátila na druhý bok a stejně jako Bill

jednou zachrápala. Hal si s rozbušeným srdcem vlezl zpátky pod peřinu a pomyslel si: Zítra ji

vrátím zpátky do kumbálu. Už ji nechci.

Jenže ráno si na opici ani nevzpomněl, protože máma ten den nešla do práce. Beulah byla

mrtvá. Máma jim nechtěla říct, co přesně se stalo. „Měla nehodu, hroznou nehodu,“ vysvětlila

jim a víc z ní nedostali. Ale Bill odpoledne cestou ze školy koupil noviny a propašoval

stránku číslo čtyři pod košilí do dětského pokoje. A když pak máma v kuchyni vařila večeři,

koktavě Halovi přečetl celý článek. Nadpis uměl Hal přečíst dokonce sám: DOMÁCÍ

PŘESTŘELKA SKONČILA DVĚMA ÚMRTÍMI. Beulah McCafferyová (19) a Sally

Tremontová (20) byly zastřeleny přítelem slečny McCafferyové, Leonardem Whitem (25), po

hádce o to, kdo půjde vyzvednout jídlo do čínské restaurace. Slečna Tremontová zemřela v

hartfordské nemocnici. Beulah McCafferyová byla prohlášena za mrtvou přímo na místě činu.

Beulah jako by se propadla přímo do jednoho ze svých kriminalistických časopisů, napadlo

Hala Shelburna. Po páteři mu zdola nahoru přeběhlo zamrazení a zastavilo se u srdce. V tu

chvíli si totiž uvědomil, že ke střelbě došlo přibližně ve stejnou dobu, kdy opice…

„Hale?“ To byla rozespalá Terry. „Půjdeš si lehnout?“

Vyplivl pastu do umyvadla a vypláchl si pusu. „Už jdu,“ odpověděl.

Už zvečera uklidil opici k sobě do kufru a zamkl ji tam. Za dva nebo tři dny odletí všichni

zpátky do Texasu. Ale ještě předtím se té proklaté mrchy hodlal zbavit jednou provždy.

Nějak.

„Odpoledne jsi byl na Dennise zbytečně tvrdý,“ ozvala se ze tmy Terry.

„Já myslím, že Dennis pevnou ruku potřebuje už pěkně dlouho. Začíná nám klackovatět. A

já nechci, aby to zašlo moc daleko.“

„Z psychologického hlediska nepřináší bití dětí žádné výrazné –“

„Proboha, Terry – já ho přece nebil!“

„– posílení rodičovské autority –“

„A tyhle kecy ze skupinových terapií na mě laskavě nezkoušej,“ zarazil ji rozhořčeně.

„Vidím, že se o tom nechceš bavit,“ opáčila ledovým hlasem.

„A taky jsem mu řekl, že ta tráva musí z domu.“

„Vážně?“ Hned přešla k chápavějšímu tónu. „A jak to vzal? Jak reagoval?“

„Prosím tě, Terry, jak asi mohl reagovat? Odpálkovat mě?“

„Co se to s tebou děje, Hale? Takhle se nikdy nechováš – stalo se něco?“

„Nic,“ odpověděl a představil si opici zamčenou v kufru. Slyšel by ji, kdyby začala břinkat

činely? Ano, samozřejmě že slyšel. Tlumeně, ale určitě slyšel. Jak někomu vybřinkává zkázu,

stejně jako Beule, jako Johnnymu McCabeovi, jako fence Daisy strejdy Willa. Břink-břink-

břink, budeš to tentokrát ty, Hale? „Je toho na mě poslední dobou moc.“

„No doufám, že v tom není nic víc. Protože se mi takhle vůbec nelíbíš.“

„Ne?“ A další slova z něj vypadla dřív, než je stačil zastavit; vlastně je ani zastavit nechtěl.

„Tak do sebe hoď další valium a bude ti zase všechno připadat fajn.“

Slyšel, jak se zhluboka nadechla a pak rozechvěle vydechla. Potom se rozbrečela. Mohl ji

utěšit (možná), jenže v tu chvíli v sobě žádnou útěchu nenacházel. Jen strach. Až bude opice

nadobro pryč, všechno se zase zlepší. Jenom ať proboha skutečně zmizí jednou provždy.

Hrozně dlouho ležel v posteli a nemohl spát, usnul, teprve když nebe venku začínalo šednout

svítáním. Snad ale přišel na to, co musí udělat.

Podruhé našel opici Bill.

Zhruba rok a půl poté, co byla Beulah McCafferyová prohlášena za Mrtvou na místě činu.

Bylo to v létě. Hal krátce předtím skončil školku.

Právě se vrátil domů zvenku a máma na něj zavolala: „Koukaj si umejt ruce, milostpane, maj

je špinavý jak to čuně.“ Seděla na verandě, popíjela ledový čaj a četla si knížku. Měla

dovolenou; čtrnáct dní.

Hal letmo projel dlaněmi pod tekoucí studenou vodou a obtiskl všechnu špínu do ručníku.

„Kde je Bill?“

„Nahoře. Řekni mu, ať si uklidí svoji stranu pokojíku. Má tam hrozný nepořádek.“

Hal, kterého v podobných záležitostech těšilo být poslem špatných zpráv, vyběhl po

schodech. Bill seděl na podlaze. Malá králičí dvířka do kumbálu byla dokořán. V rukou držel

opici.

„Je rozbitá,“ vyhrkl okamžitě Hal.

Přestože už skoro zapomněl, jak se tehdy v noci vrátil ze záchoda a opice zničehonic začala

břinkat činely, hned se v něm probudily obavy. Asi týden po oné noci měl zlý sen o opici a o

Beule – nevzpomínal si přesně, co se v tom snu dělo – a probudil se s křikem a s hrůzou, že

ten mírný tlak na hrudníku je opice a že až otevře oči, uvidí přímo před sebou ten její úsměv.

Samozřejmě že ten mírný tlak pocházel ve skutečnosti od polštáře, který si Hal v panice

přitiskl na prsa. Máma ho přišla utišit sklenicí vody a dvěma maličkými křídově oranžovými

aspiriny, tím valiem nepokojných dětských dnů. Tušila, že noční můru má na svědomí

tragická smrt Beuly. Což byla pravda, ovšem trochu jinak, než si máma myslela.

Teď, více než po roce, už si na nic z toho téměř nevzpomínal, ale opice ho děsila pořád,

zejména ty její činely. A ty zuby.

„Já vím,“ odpověděl Bill a odhodil opici stranou. „Je pitomá.“ Přistála na Billově posteli a

zůstala s připravenými činely zírat do stropu. Hal se z toho cítil trochu nesvůj. „Nezajdeme si

do krámu pro nanuka?“

„Já už jsem všechno kapesné utratil,“ odpověděl Hal. „Navíc ti máma vzkazuje, že si máš

uklidit svoji půlku pokoje.“

„To můžu potom,“ mávl rukou Bill. „A půjčím ti čtvrťák, jestli chceš.“ Bill si sice občas

neodpustil udělat Halovi ohýnek a někdy mu bezdůvodně podrazil nohu nebo ho praštil, ale

většinou byl fajn.

„Jasně,“ přikývl vděčně Hal. „Jenom nejdřív tu rozbitou opici radši vrátím do kumbálu, jo?“

„Kašli na ni,“ řekl Bill a vstal. „Jdeme jdeme jdeme.“

A tak Hal šel. Billovy nálady se měnily z minuty na minutu, a kdyby se zdržoval s opicí,

mohl by přijít o nanuka. Seběhli dolů do krámu a koupili si je, a ne jen tak ledajaké nanuky,

ale rovnou borůvkové, ty nemívali moc často. Pak se zašli podívat na hřiště, kde se právě

nějací kluci chystali hrát baseball. Hal byl ještě moc malý na to, aby mohl hrát s nimi, ale

posadil se dozadu do zámezí, cucal nanuka a běhal pro míčky, kterým starší kluci říkali

„čínské houmrany“. Domů přišli skoro až za tmy a Hal dostal od mámy pohlavek za to, že

ušpinil ručník, a Bill za to, že si neuklidil svoji polovinu pokoje, a po večeři se dívali na

televizi a po všech těch událostech už si Hal na opici ani nevzpomněl. Nějak se tentokrát

dostala na Billovu poličku a stála tam vedle vlastnoručně podepsané fotky Billa Boyda. A

zůstala tam skoro dva roky.

Když bylo Halovi sedm, začaly slečny na hlídání představovat nadbytečné výdaje a máma se

každé ráno loučila slovy: „Bille, dávej pozor na brášku.“

Ten den se ovšem Bill potřeboval zdržet ve škole, a tak se Hal vracel domů sám, na každém

rohu se zastavil a počkal, dokud nebyla silnice v obou směrech absolutně prázdná, a pak

přesprintoval na druhou stranu, s nahrbenými rameny, jako když nějaký vojáček uhání

územím nikoho. Vytáhl klíč zpod rohožky, odemkl si a namířil si to rovnou k ledničce pro

sklenici mléka. Vyndal láhev, zarazil se, láhev mu proklouzla mezi prsty, roztříštila se na

podlaze a tisíce střepů se rozlétly všemi směry.

Břink-břink-břink-břink, shora z jejich pokoje. Břink-břink-břink, ahoj, Hale! Vítej doma! A

mimochodem, Hale, budeš to ty? Budeš to tentokrát ty? Najdou té Mrtvého na místě činu?

Stál jako přikovaný, nemohl se hnout, jen se díval na rozbité sklo a kaluž mléka, ztuhlý

strachem, kterému sám pořádně nerozuměl. Ale ten strach byl v něm, prýštil mu snad ze

všech pórů.

Otočil se a vyběhl po schodech do pokoje. Opice stála na Billově poličce a jako by hleděla

přímo na Hala. Shodila vlastnoručně podepsanou fotku Billa Boyda dolů na Billovu postel.

Pohupovala se a usmívala a břinkala činely. Hal se k ní pomalu blížil, nechtělo se mu, ale

cítil, že musí. Činely odskočily od sebe, s břinknutím se srazily a znovu odskočily od sebe.

Když se přiblížil ještě víc, zaslechl, jak se v opici v útrobách otáčejí ozubená kola.

Vykřikl znechucením i úzkostí a jedinou mocnou ranou ji srazil z police. Odrazila se od

Billova polštáře, dopadla na podlahu a zůstala ležet na zádech v pruhu dubnových slunečních

paprsků, rty se roztahovaly a stahovaly a činely o sebe dál břinkaly, břink-břink-břink.

Hal ji nakopl teniskou, nakopl ji vší silou a tentokrát u toho vykřikl vzteky. Mechanická

opice se překutálela přes pokoj, narazila do zdi a znehybněla. Hal ji se zaťatými pěstmi a

rozbušeným srdcem pozoroval. Drze se na něj šklebila, v jednom skleněném oku se jí

odrážela špendlíková hlavička slunečního světla. Jen si posluž, jen si do mě kopej, jako by mu

říkala, nejsem nic než pár ozubených koleček, natahovací pérko a jeden dva šnekové převody,

jen si kopej, jak se ti zlíbí, nejsem živá, jen legrační mechanická opice, nic víc, a kdopak to

bude tentokrát? V továrně na vrtulníky došlo k výbuchu! Copak to letí k obloze jako velká

krvavá kuželkářská koule s očima místo otvorů pro prsty? Není to hlava tvojí mámy, Hale?

Fíííí! Panečku, ta se proletí! Anebo támhle, na rohu Brook Street! Mrkej na to, kamaráde!

Auto nestačilo zabrzdit! Za volantem ožrala! A hned je na světě o jednoho Billa míň! Slyšels

to křupnutí, když mu kola přejížděla přes hlavu a mozek mu vystříkl ušima? Ano? Ne?

Možná? Mě se neptej, já to nevím, já nevím nic, já umím jen plácat tuhle těmi činely, břink-

břink-břink, a kdopak bude Mrtvý na místě činu? Tvoje máma? Tvůj brácha? Anebo ty, Hale?

Budeš to ty?

Znovu vyrazil proti opici, měl chuť ji rozdupat, rozmlátit, skákat po ní tak dlouho, dokud z

ní nebudou létat ozubená kolečka a ty děsivé skleněné oči se nerozkutálejí po podlaze. Ale

když k ní přiskočil, činely naposledy, velice tiše cinkly o sebe… (břink)… jak se uvnitř

nějaké pérko roztáhlo o poslední maličkatý kousek… a jemu do srdce potichounku pronikl

střípek ledu, propíchl ho, zchladil všechen vztek a zanechal po sobě opět jen strach. Opice se

na něj dál vesele usmívala, jako by nic!

Zvedl ji, jako pinzetou sevřel jednu její paži mezi palcem a ukazováčkem pravé ruky, koutky

rtů svěšené odporem, jako kdyby zvedal nějakou mršinu. Její odřená srst mu připadala v

jednom ohni a pálila ho do prstů. Nahmatal kliku dvířek do kumbálu a rozsvítil žárovku.

Opice se na něj usmívala po celou dobu, co se proplétal mezi vysokými hromadami krabic,

kolem řady knih o námořní navigaci, kolem fotoalb s vůní starých chemikálií, kolem suvenýrů

a starých šatů a Hal si pomyslel: Jestli teď začne břinkat těmi činely a pohne se mi v ruce, tak

začnu křičet, a jestli začnu křičet, tak se přestane jen usmívat, ale rozesměje se na celé kolo, a

jestli se rozesměje, tak se zblázním a najdou mě tady, jak slintám a chechtám se jako šílenec,

protože budu šílenec, prosím, Bože, prosím, Kriste Ježíši, jenom ať se nezblázním…

Došel na konec kumbálu, odstrčil dvě krabice stranou, jednu z nich přitom rozsypal a nacpal

opici zpátky do krabice od krmení pro kočky úplně v rohu. A ona se tam pohodlně opřela,

jako by byla konečně doma, činely připravené, zuby vyceněné v opičím úsměvu, jako by Hala

kdovíjak dostala. Hal se začal opatrně plížit zpátky ke dveřím, potil se zároveň horečkou i

zimnicí, střídavě ho polévalo horko a chlad, čekal, kdy činely znovu spustí, a až spustí, opice

vyskočí z krabice a začne cupitat po podlaze k němu, vrčení ozubených koleček, zběsilé

břinkání činelů a…

…a nic z toho se nestalo. Zhasl světlo, zabouchl malá dvířka jako do králičí nory, opřel se o

ně a zhluboka oddechoval. Pomalu se uklidňoval. Sešel na gumových nohou do přízemí, našel

prázdnou igelitovou tašku a začal opatrně sbírat špičaté střepy a střípky z rozbité lahve od

mléka a napadlo ho, jestli se třeba neřízne a nevykrvácí tu k smrti, jestli břinkání činelů

náhodou nemělo znamenat tohle. Ale nestalo se to. Došel pro hadr a vytřel z podlahy mléko a

pak se posadil a čekal, jestli se máma a Bill vrátí domů.

První přišla máma a zeptala se: „Kde je Bill?“

Hal začal tichým, bezbarvým hlasem, protože teď už si byl jistý, že Bill je někde Mrtvý na

místě činu, vysvětlovat, že se zdržel kvůli schůzce školního družstva, ale v duchu věděl, že i

kdyby to byla opravdu dlouhá schůzka, měl být už dobře půl hodiny doma.

Máma si ho zkoumavě prohlížela a už se ho chtěla zeptat, jestli se něco nestalo, když vtom

se otevřely dveře a vešel Bill – až na to, že to ve skutečnosti vůbec nebyl Bill. Byl to Billův

duch, celý bledý a zamlklý.

„Copak se stalo?“ zeptala se ho hned paní Shelburnová. „Copak se stalo, Bille?“

Bill se rozbrečel a se vzlykáním jim vypověděl, co se přihodilo. To všechno to auto. Šel po

schůzce domů společně se svým kamarádem Charliem Silvermanem, když vtom se zpoza

rohu na Brook Street vynořilo auto a jelo hrozně rychle a Charlie jako kdyby zkameněl na

místě, Bill ho zatáhl za ruku, jenže pak mu ta ruka vyklouzla a auto…

Pak se hystericky rozbrečel, máma ho objala, konejšila ho a Hal vyhlédl na verandu a uviděl

tam stát dva policisty. U chodníku parkoval služební vůz, ve kterém přivezli Billa domů.

Potom se rozbrečel i on sám… jenže jeho slzy byly slzy úlevy.

Tentokrát pronásledovaly noční můry Billa – sny, v nichž Charlie Silverman umíral pořád a

pořád dokola, prorezlý Hudson Hornet s opilým řidičem za volantem ho znovu a znovu

nabíral na kapotu tak prudce, až se mu vyzouvaly kovbojské boty značky Red Ryder. Lebka

Charlieho Silvermana a přední sklo hudsonu se střetávaly v ničivém nárazu. Oboje se tříštilo

na kusy. Opilého řidiče, majitele cukrárny v Milfordu, krátce po vzetí do vazby postihl infarkt

(možná z pohledu na mozek Charlieho Silvermana, který mu zasychal na kalhotách) a jeho

právník slavil u soudu poměrný úspěch s obehranou písničkou „tenhle člověk už byl potrestán

dostatečně“. Opilec dostal šedesát dní (podmíněně) a přišel o právo řídit motorové vozidlo ve

státě Connecticut po dobu pěti let… tedy zhruba po stejně dlouhou dobu, jako trvaly noční

můry Billa Shelburna. Opice byla znovu schovaná vzadu v kumbálu. Bill si vůbec nevšiml, že

mu zmizela z poličky… anebo pokud všiml, nikdy se o tom nezmínil.

Hal se na nějakou dobu cítil v bezpečí. Dokonce začal na opici opět pomalu zapomínat, nebo

si v duchu namlouvat, že to všechno byl jen zlý sen. Jenže pak toho odpoledne, kdy jim

umřela máma, přišel domů ze školy, a opice stála zpátky na jeho poličce, činely připravené,

zuby vyceněné v úsměvu.

Když se k ní pomalu blížil, připadal si jako v cizím těle – jako by se při pohledu na opici

sám proměnil v nějakou natahovací hračku. Viděl svou ruku, jak se zvedá a sundává opici z

poličky. Vnímal v dlani její zvlněnou vlasovou srst, ale ten vjem byl tlumený, pouhý tlak,

jako by mu někdo píchl plnou injekci novocainu. Slyšel svůj vlastní dech, zrychlený a suchý,

jako šustění větru v suché trávě.

Otočil ji a sevřel prsty na klíčku a o mnoho let později mu tehdejší otupělá fascinace

připomínala fascinaci člověka, který si přiloží šestiraňák s jedním nábojem v bubínku k

zavřenému, rozechvělému očnímu víčku a stiskne spoušť.

Nedělej to – nech ji na pokoji zahoď ji nedotýkej se jí…

Otočil klíčkem a v tichu uslyšel pravidelné nevýrazné cvakání natahovaného pérka. Jakmile

klíček pustil, opice začala břinkat činely a on cítil, jak sebou její tělíčko cuká, ruce k sobě a od

sebe, k sobě a od sebe, jako by byla živá, a skutečně živá byla, kroutila se jako nějaký

odporný pygmej a vibrace, které cítil přes vypelichanou hnědou srst, to nebyla točící se

ozubená kolečka, ale údery jejího srdce.

Hal vyjekl, opici upustil a začal od ní couvat, nehty zaryté do kůže na tvářích, ústa přikrytá

dlaní. O něco zakopl a málem upadl (to by skončil na podlaze vedle ní, vytřeštěné modré oči

upřené do jejích lesklých, oříškově hnědých). Doklopýtal pozadu ke dveřím, prošel jimi,

zabouchl je a opřel se o ně. Pak doběhl na záchod a začal zvracet.

Tu hroznou zprávu jim přinesla paní Stukeyová z továrny na vrtulníky a zůstala s nimi ty

první dvě nekonečné noci, než z Maine dorazila teta Ida. Máma zemřela uprostřed odpoledne

na mozkovou embolii. Stála s papírovým kelímkem u nádrže s pitnou vodou a najednou se

zhroutila, jako by ji někdo podťal, i s tím kelímkem v ruce. Druhou rukou se chytila za

skleněnou nádrž s pitnou vodou a strhla ji s sebou. Nádrž se rozbila… závodní lékař ale

později prohlásil, že paní Shelburnová byla pravděpodobně mrtvá dřív, než jí voda stačila

prosáknout oblečením a spodním prádlem na kůži. Klukům tohle nikdy nikdo neřekl, ale Hal

to stejně věděl. Během těch dlouhých nocí po mámině smrti se mu o tom pořád dokola zdálo.

Pořád ještě nemůžeš usnout, brácho? ptal se ho Bill a Hal tušil, že Bill to jeho neklidné

převalování na posteli a zlé sny přisuzuje mámině nečekané smrti, v čemž měl samozřejmě

pravdu… ale jen zčásti. Protože vedle toho tu bylo i svědomí; naprostá, děsivá jistota, že

máminu smrt zavinil on – tím, že onoho slunného odpoledne natáhl pérko v opici.

Když se Halovi konečně podařilo usnout, spal nejspíš hodně tvrdě. Probudil se skoro až v

poledne. V křesle na protější straně pokoje seděl se zkříženýma nohama Petey, metodicky

odlupoval dílky pomeranče, dával si je do pusy a sledoval nějakou televizní soutěž.

Hal přehoupl nohy přes okraj postele. Měl pocit, jako kdyby ho někdo v noci uspal ránou

pěstí… a teď ho další ránou pěstí probudil. Hlava mu pulzovala. „Kde je máma, Petey?“

Petey se ohlédl. „Šli s Dennisem na nákup. Řekl jsem, že tady zůstanu s tebou. To vždycky

mluvíš ze spaní, tati?“

Hal se na syna ostražitě zadíval. „Ne. Co jsem říkal?“

„Nebylo ti rozumět. Ale trochu mě to vyděsilo.“

„No, teď už jsem vzhůru a zpátky při smyslech,“ prohlásil Hal a podařilo se mu vyloudit na

rtech úsměv. Petey se taky usmál a Hal si znovu uvědomil, jak má toho kluka rád, mocnou,

čistou a nekomplikovanou láskou. Napadlo ho, proč jen mu s Peteym je vždycky tak dobře,

proč má pocit, že mu rozumí a může mu pomoci, zatímco Dennis mu vždycky připadal jako

okno tak temné, že skrz něj není nic vidět, kluk s nepochopitelnými zvyky a chováním, kluk,

kterému nikdy nedokáže porozumět, protože sám nikdy takovým klukem nebýval. Jistě, bylo

by snadné říct, že Dennise změnil odchod z Kalifornie, nebo že –

Myšlenky mu zamrzly. Opice. Opice stála na parapetu, činely připravené. Hal cítil, jak se mu

na chvíli zastavilo srdce a pak se znovu splašeně rozběhlo. Zatmělo se mu před očima a

pulzující hlava zabolela jako střep.

Utekla z kufru a teď stála na parapetu a usmívala se na něj. Myslel sis, že ses mě zbavil,

viď? Ale to už sis přece myslel kolikrát!

Ano, odpověděl v duchu znechuceně. Ano, myslel.

„Pete, tu opici jsi vyndal z kufru ty?“ zeptal se, přestože odpověď znal předem. Kufr totiž

zamkl a klíček si dal do kapsy kabátu.

Petey se ohlédl na opici a tváří se mu mihlo znepokojení – alespoň Hal si myslel, že to bylo

znepokojení. „Ne,“ řekl. „Dala ji tam máma.“

„Máma?“

„Jo. Sebrala ti ji. Musela se tomu smát.“

„Sebrala mi ji? Jak sebrala?“

„Měl jsi ji u sebe v posteli. Já si byl čistit zuby, ale Dennis to viděl a smál se stejně jako

máma a povídal, žes vypadal jako dítě s plyšovým medvídkem.“

Hal se podíval na opici. V hrdle měl tak vyprahlo, že nemohl ani polknout. Měl ji u sebe v

posteli? V posteli? Ta odporná srst se mu třela o tváře, možná o rty, ty lesklé oči mu civěly do

spícího obličeje, ty vyceněné zuby se mu natahovaly po krku, možná se ho na krku dotýkaly.

Proboha.

Otočil se na patě a došel k šatníku. Kufr stál tam, kde dřív, dosud zamčený. Klíček měl

pořád v kapse kabátu.

Zaslechl, jak se mu za zády vypnula televize. Vystrčil hlavu ze šatníku. Petey se na něj

velice vážně díval. „Tati, mně se ta opice nelíbí,“ zašeptal tak tiše, že ho skoro nebylo slyšet.

„To mně taky ne,“ hlesl Hal.

Petey si ho prohlížel, jako by si nebyl jistý, jestli si táta nedělá legraci, ale viděl, že nedělá.

Došel k Halovi a pevně ho objal. Hal cítil, že se celý chvěje.

Potom mu Petey začal opřekot šeptat do ucha, jako by se bál, že pokud to neřekne teď, už k

tomu možná podruhé nenajde odvahu… anebo že ho opice uslyší.

„Vypadá, jako kdyby se na člověka pořád dívala. Ať se postavíš kamkoli, pořád jako kdyby

se na tebe dívala. A když vejdeš do vedlejšího pokoje, jako kdyby se na tebe dívala skrz zeď.

Mám pocit… jako kdyby po mně něco chtěla.“

Petey se otřásl. Hal ho přitiskl k sobě.

„Jako kdyby chtěla, abys ji natáhl,“ řekl.

Pete souhlasně přikývl. „Ona ve skutečnosti není rozbitá, tati, že ne?“

„Někdy je,“ odpověděl Hal a zadíval se přes synovo rameno na opici. „Ale někdy ještě

funguje.“

„Mě celé dopoledne jako kdyby něco pobízelo, ať ji dojdu natáhnout. Bylo tak ticho, říkal

jsem si: teď tam nemůžu jít, probudil bych tátu, ale pořád mě k tomu něco pobízelo, tak jsem

k ní došel a… a dotkl jsem se jí a je hrozně nepříjemná na dotek… ale zároveň se mi i líbila…

a měl jsem pocit, jako kdyby mi říkala: Natáhni mě, Petey, budeme si hrát, táta se neprobudí,

už nikdy se neprobudí, natáhni mě, natáhni mě…“

Chlapec se dal zničehonic do breku.

„Je zlá, já vím, že je. Něco se v ní pokazilo. Vyhodíme ji, tati? Prosím?“

Opice se na Hala usmívala svým věčným úsměvem. Cítil, jak mu na hrudník kapou Peteyho

slzy. Mosazné činely se leskly v poledních slunečních paprscích – světlo se odráželo vzhůru a

dělalo prasátka na čistě bílém štukovaném stropě motelu.

„Kdy říkala máma, že se s Dennisem vrátí, Petey?“

„Kolem jedné.“ Otřel si zarudlé oči do rukávu košile a rozpačitě se zadíval na své slzy. Na

opici se ale neohlédl. „Pustil jsem radši televizi,“ zašeptal. „A pustil jsem ji hodně nahlas.“

„To jsi udělal dobře, Petey.“

Jak by k tomu došlo? přemítal Hal. Infarkt? Embolie, jako u naší mámy? Jak? I když ono na

tom vlastně moc nesejde, že?

A hned v patách těmto myšlenkám další, střízlivější: Petey říká, abychom se jí zbavili.

Abychom ji vyhodili. Ale dá se jí vůbec zbavit? Provždycky?

Opice se na něj posměšně šklebila, činely přichystané asi třicet centimetrů od sebe. Že by té

noci, kdy zemřela teta Ida, najednou sama od sebe ožila? napadlo ho. Co bylo asi to poslední,

co teta na tomhle světě slyšela? Že by tlumené břink-břink-břink opičích činelů z temného

podkroví a na pozadí hvízdání větru v okapové rouře?

„Možná to není až tak špatný nápad,“ řekl Hal zvolna svému synovi. „Doběhni pro tu velkou

cestovní tašku, Petey.“

Petey se na něj nejistě podíval. „Co uděláme?“

Možná se jí přece jen dá zbavit. Možná napořád, možná jen na nějakou dobu… ať už na

dlouhou, nebo na krátkou. Možná se bude vracet znovu a znovu a nikdy se to nezmění… ale

možná jí můžu – můžeme – dát sbohem na opravdu hodně dlouho. Tentokrát jí trvalo dvacet

let, než se vrátila. Trvalo jí dvacet let, než se dostala ze studny…

„Půjdeme se projet,“ řekl Hal. Byl celkem klidný, jen uvnitř pod kůží tak nějak nepřirozeně

těžký. I oči jako by mu v důlcích ztěžkly. „Ale nejdřív potřebuju, abys došel ven a sebral

někde kolem parkoviště tři nebo čtyři co největší kameny. Dej je do té cestovní tašky a přines

je sem. Ano?“

Peteymu zajiskřily oči porozuměním. „Dobře, tati.“

Hal se podíval na hodinky. Bylo skoro čtvrt na jednu. „Pospěš si. Chci vyrazit, než se vrátí

máma.“

„Kam pojedeme?“

„Ke strejdovi Willovi a tetě Idě,“ odpověděl Hal. „Domů.“

Hal došel do koupelny, podíval se za záchodovou mísu a vytáhl štětku, která stála opřená

vedle. Vrátil se s ní k oknu a stál tam se štětkou v ruce jako s nějakou nepovedenou kouzelnou

hůlkou. Díval se ven na Peteyho, jak ve sportovní bundě přechází parkoviště. Nesl tašku s

jasně čitelným bílým nápisem DELTA v modrém poli. V horním rohu okna narážela do skla

moucha, zpomalená a zpitomělá začátkem podzimu. Hal přesně věděl, jak jí je.

Sledoval, jak Petey nakládá do tašky tři slušně velké kameny a vydává se přes parkoviště

zpátky k motelu. Vtom se zpoza rohu vynořilo auto, rychle jedoucí auto, nebezpečně rychle,

Hal bez rozmýšlení, stejně reflexivně jako zkušený baseballista na metě, máchl rukou, v níž

držel štětku, jako při nějakém karatistickém úderu… a zarazil se.

Činely nehlasně secvakly dlaň, která jim stála v cestě, a Hal vycítil, že pokoj vyplnilo cosi

nového. Cosi jako vztek.

Venku zaskřípěly brzdy. Petey uskočil. Řidič mu pokynul, netrpělivě, jako by to, k čemu

právě málem došlo, byla Peteyho chyba, a Petey se rozběhl k zadnímu vchodu do motelu, až

mu vzadu na krku poskakoval límec.

Halovi se po hrudníku řinul pot; stékal mu po čele jako kapky řídkého, mastného deště.

Činely mu chladně tiskly dlaň a zbavovaly ji citu.

Jen se snaž, pomyslel si pochmurně. Jen se snaž, já mám času dost. Klidně tu takhle budu

stát až do soudného dne.

Činely se odtáhly a zůstaly v klidu. Hal z útrob opice zaslechl jediné tiché cvak!, zvedl

štětku a podíval se na ni. Několik štětin zčernalo, jako by je něco ožehlo.

Moucha dál bzučela a narážela do skla, marně se snažila najít cestu k chladným říjnovým

slunečním paprskům, které se zdály tak blízko.

Vtom dovnitř vpadl Pete, zadýchaný, tváře růžové. „Našel jsem tři fakt pěkné, tati –“ Zarazil

se. „Je ti něco, tati?“

„Výborně,“ řekl Hal. „Pojď s nimi sem.“

Přistrčil nohou stolek od gauče pod okenní parapet a tašku položil na něj. Rozevřel ji jako rty

obřích úst. Viděl, jak se v ní lesknou kameny, které Petey nasbíral. Pak štětkou šťouchl do

opice. Zavrávorala a převážila se do tašky. Ozvalo se tlumené břink!, jak jeden z činelů

narazil do kamene.

„Tati? Tati?“ vyjekl vyplašeně Petey. Hal se ohlédl. Něco se změnilo; něco bylo jinak. Ale

co?

Pak se podíval stejným směrem jako Petey a okamžitě pochopil. Bzučení mouchy utichlo.

Ležela mrtvá na parapetu.

„To udělala ta opice?“ zašeptal Petey.

„Pojď,“ řekl Hal a zapnul tašku. „Povím ti všechno cestou.“

„Ale čím pojedeme? Auto si vzali máma s Dennisem.“

„S tím si nedělej hlavu,“ pousmál se Hal a rozcuchal Peteymu vlasy.

Ukázal recepčnímu svůj řidičský průkaz a dvacetidolarovou bankovku. Recepční si vzal do

zástavy Halovy digitální hodinky značky Texas Instrumental a podal mu klíčky od svého vozu

– otlučeného AMC Gremlina. Když po státní silnici č. 302 vyjeli na východ směrem na

Casco, pustil se Hal do vyprávění, zpočátku zdráhavě, ale brzy čím dál plynuleji. Začal tím,

že opici pravděpodobně přivezl domů ze zámoří jeho otec, jako dárek pro své dva syny.

Nebyla to nijak výjimečná hračka – nebylo na ní nic zvláštního ani cenného. Na světě jistě

existovaly stovky tisíc takových opic na klíček, ať už se vyráběly v Hongkongu, na

Tchajwanu nebo v Koreji. Jenže jednou – možná přímo v tom tmavém kumbálu jejich

connecticutského domu – se s opicí něco stalo. Něco zlého. Je možné, prohlásil Hal, zatímco

se z gremlinu snažil vyždímat víc než sedmdesátku, že některé zlé věci – možná dokonce

většina zlých věcí – si vůbec neuvědomují svou existenci, neuvědomují si, co způsobují. Dál

to nerozváděl, protože Petey by víc stejně nepochopil, ale v duchu u té myšlenky ještě chvíli

zůstal. Napadlo ho, že i to nejhorší zlo může klidně vypadat jako mechanická opice na klíček;

ozubená kolečka se roztočí, činely začnou břinkat, zuby se vycení do úsměvu, přihlouplé

skleněné oči se rozesmějí… nebo začnou předstírat, že se smějí…

Převyprávěl Peteymu, jak opici našel, ale dál mu neřekl skoro nic – nechtěl svého už tak dost

vyplašeného syna ještě víc děsit. Vyprávění bylo tudíž značně děravé, nedrželo příliš

pohromadě, ale Petey se na nic neptal; možná si ty mezery dokáže vyplnit sám, říkal si Hal,

stejně, jako se jemu v noci pořád a pořád dokola zdálo o smrti jeho matky, přestože u ní

nebyl.

Na pohřeb přijela teta Ida i strejda Will. Strejda Will se hned potom musel vrátit do Maine –

byly žně – a teta Ida zůstala čtrnáct dní s kluky, aby dala do pořádku všechny záležitosti své

sestry, než kluky odveze s sebou. A nejen to, během těch čtrnácti dnů dělala všechno proto,

aby si na ni zvykli – matčina náhlá smrt je tak zdrtila, že oba chodili jako tělo bez duše. Když

večer nemohli usnout, přišla se sklenicí teplého mléka; přišla, když se Hal ve tři ráno budil z

nočních můr (nočních můr, v nichž se jeho máma blížila k nádrži s pitnou vodou a neviděla

opici, která se tam vznášela v chladivých safírových hlubinách, usmívala se a břinkala činely,

za nimiž ve vodě zůstávaly šňůrky bublinek); seděla u Billa, když tři dny po pohřbu dostal

horečku, pak měl najednou pusu plnou boláků a nakonec zůstal ležet s neštovicemi; pořád

byla s nimi. Dělala všechno proto, aby si na ni zvykli, a než v Hartfordu nasedli na dálkový

autobus do Portlandu, jak Bill, tak Hal se jí každý zvlášť přišli vybrečet na klín a ona je

houpala a utěšovala a začínalo se mezi nimi vytvářet pevné pouto.

Den předtím, než nadobro opustili Connecticut a vypravili se „na Maine“ (jak se tehdy

říkalo), přijel vetešník se svým rozhrkaným starým náklaďákem a odvezl si celou tu

ohromnou hromadu nepotřebných věcí, které Bill s Halem vynosili na chodník z kumbálu.

Jakmile všechny zbytečné krámy čekaly na chodníku na odvoz, řekla teta Ida klukům, ať se

ještě jednou vrátí do kumbálu a vezmou si odtud ty suvenýry a památky, o které stojí nejvíc.

Nebudeme mít doma místo úplně na všechno, vysvětlila jim, a Bill ji vzal za slovo a všechny

ty úžasné krabice po tátovi ještě jednou, naposledy prohledal. Hal se k němu nepřipojil. S

kumbálem už nadobro skončil. Během těch prvních čtrnácti dnů smutku ho napadla hrozná

věc: možná jejich táta jen tak nezmizel ani neutekl, protože měl toulavé boty nebo zjistil, že

manželství není pro něj.

Možná ho dostala opice.

Když pak zaslechl práskání z výfuku a rachocení vetešníkova vozu, sebral odvahu, popadl

opici z poličky, kde stála ode dne máminy smrti (neodvážil se jí až do té chvíle dotknout,

dokonce ji ani hodit zpátky do kumbálu), a seběhl s ní po schodech. Ani Bill, ani teta Ida ho

neviděli. Na sudu plném rozbitých suvenýrů a plesnivých knih stála krabice od krmení pro

kočky s podobným obsahem. Hal mrštil opicí zpátky do krabice, z níž původně pocházela, a v

duchu ji hystericky vyzýval, ať začne břinkat činely (tak dělej, no dělej, jestli se nebojíš, NO

DĚLEJ, TY MRCHO ZBABĚLÁ), ale opice se jen ledabyle opírala, jako kdyby čekala na

autobus, a cenila zuby v tom svém děsivém vědoucím úsměvu.

Hal, malý kluk v manšestrákách a ošoupaných teniskách, se potom postavil opodál a

sledoval, jak vetešník, Ital, který nosil na krku křížek a pohvizdoval si mezerou mezi zuby,

nakládá krabice a sudy na korbu svého prastarého náklaďáku s dřevěnými sajtnami. Hal

sledoval, jak zdvihá sud i s krabicí od krmení pro kočky; sledoval, jak opice zmizela na korbě

náklaďáku; sledoval, jak vetešník nastupuje do kabiny, mocně smrká do dlaně, otírá si ji do

červeného kapesníku velkého jako plachta, startuje řvoucí motor a z výfuku se zvedá mračno

mastného namodralého dýmu; sledoval, jak vůz odjíždí. A spadl mu obrovský kámen ze srdce

– úplně ho cítil. Dvakrát poskočil na místě, jak nejvýš uměl, s rozpaženýma rukama a dlaněmi

otočenými od sebe, a kdyby ho v tu chvíli viděl někdo ze sousedů, nejspíš by jim to připadalo

bezmála jako rouhání – proč tam ten kluk takhle poskakuje radostí (protože ta radost byla

evidentní, poskakování radostí se nedá s ničím splést), říkali by si jistě, když jeho máma není

ještě ani měsíc v hrobě?

Poskakoval, protože se zbavil opice, zbavil se jí navždy.

Nebo si to přinejmenším v tu chvíli myslel.

Ani ne o tři měsíce později ho teta Ida poslala na půdu pro krabice s vánočními ozdobami, a

jak je tam hledal a plazil se po kolenou, až si je celá zašpinil, najednou se znovu octil tváří v

tvář opici, což ho překvapilo a vyděsilo tak, že se musel vší silou kousnout ze strany do ruky,

aby nezačal křičet… nebo neomdlel a nesložil se jako špalek. Stála tam, zuby vyceněné,

činely přichystané asi třicet centimetrů od sebe, jen spustit, ledabyle se opírala v jednom rohu

krabice od krmení pro kočky, jako kdyby čekala na autobus, a jako by říkala: Myslel sis, že

ses mě zbavil, co? Jenže zbavit se mě, to není žádná hračka, Hale. Já jsem si tě oblíbila, Hale.

Byli jsme stvořeni jeden pro druhého, malý kluk a jeho malá opička, dva nejlepší kamarádi. A

kdesi na jih odsud leží jeden přihlouplý italský vetešník ve vaně s nohami ve tvaru zvířecích

tlap, oči mu lezou z důlků a z pusy mu napůl vypadla protéza, z pusy otevřené k výkřiku,

vetešník, který páchne jako vyhořelá baterie. Schovával si mě pro svého vnuka, Hale, postavil

si mě do koupelny na polici vedle mýdla, břitvy, pěny na holení a rádia, z kterého poslouchal

Brooklyn Dodgers, a já začala břinkat a jeden z činelů praštil do toho starého rádia, a to se

poroučelo do vany, a pak jsem se vydala za tebou, Hale, noc co noc jsem pochodovala po

okreskách a zuby se mi leskly v měsíčním svitu a spousta lidí za mnou zůstala Mrtvá na místě

činu. Přišla jsem za tebou, Hale, jsem tvůj vánoční dárek, tak mě natáhni, a kdopak to bude

tentokrát? Bude to Bill? Bude to strejda Will? Budeš to ty, Hale? Budeš to ty?

Hal začal couvat z půdy, mával před sebou rukama, třeštil oči a málem spadl ze schodů. Tetě

Idě řekl, že ty vánoční ozdoby nikde nenašel – bylo to vůbec poprvé, kdy jí zalhal, a ona mu

to hned viděla na očích, ale díkybohu se ho nezeptala, proč jí lže – a když o něco později

přišel domů Bill, požádala jeho, ať je zkusí na půdě najít, a Bill je za chvíli přinesl. Když

spolu potom zůstali sami, Bill na něj sykl, že je pitomec a že by nenašel vlastní zadek ani s

baterkou. Hal neodpověděl. Byl bledý a zamlklý a ve večeři se jen nimral. A v noci se mu pak

znovu zdálo o opici, o tom, jak jeden z jejích činelů udeřil do rádia, právě když z něj Dean

Martin broukal When the múúúún hits jóóór ááájs like a big pizza páááj, dets amóóóre, a rádio

se překotilo do vany a opice se usmívala a tloukla o sebe činely, BŘINK a BŘINK a BŘINK;

jenže když vodou v té vaně začal probíjet elektrický proud, neležel v ní ten starý vetešník.

Ležel v ní on sám.

Hal se synem slezli po svahu za domem k loděnici, která čněla nad vodu na starých kůlech.

Hal nesl v pravé ruce cestovní tašku. V hrdle měl vyprahlo a v uších mu zněl nepřirozeně

vysoký pištivý tón. Taška byla hodně těžká.

Postavil ji na zem. „Nedotýkej se toho,“ řekl. Nahmatal v kapse klíče, které mu dal Bill, a

našel mezi jeden s úhledným nápisem ČLUNY na lepicí pásce.

Bylo jasno, chladno a větrno, nebe průzračně modré. Listí ze stromů, které se nashromáždilo

na březích jezera, se zabarvilo do všech podzimních odstínů, od krvavě rudé do sytě žluté jako

na školních autobusech. Listy šeptaly ve větru. Točily se ve vírech kolem Peteyho tenisek a

Hal v tom větru cítil blížící se listopad, a hned za jeho zády zimu.

Klíč se otočil ve visacím zámku a Hal rozevřel obě křídla dveří dokořán. Všechno si tu

dokonale pamatoval; ani se nepotřeboval dívat a skopl dřevěný špalek, kterým se dveře

zajišťovaly. Uvnitř to vonělo létem: plachtovina a lakované dřevo, pozůstatky tepla nabitého

životem.

Ještě pořád tu byla pramice strejdy Willa, vesla pečlivě složená v lodi, jako by do ní, s

rybářským prutem a dvěma šestibaleními piva, naposledy usedl někdy včera odpoledne. Bill i

Hal často strejdu Willa na ryby doprovázeli, ale nikdy ne oba dohromady. Strejda Will tvrdil,

že pramice je pro tři moc malá. Červený lem, který strejda Will natíral každé jaro znovu, už

vybledl a barva se loupala, a na přídi pavouci natahali své hedvábí.

Hal se do pramice opřel a stáhl ji z rampy na oblázkovou pláž. Rybářské vyjížďky na jezero

pokládal za jedny z nejhezčích zážitků svého dětství u strejdy Willa a tety Idy. A tušil, že pro

Billa znamenaly totéž, co pro něj. Strejda Will býval většinou spíš zamlklý, ale jakmile se

pramice usadila na místě, které se mu líbilo, většinou nějakých šedesát sedmdesát metrů od

břehu, jakmile nahodil pruty a splávky se pohupovaly na hladině, otevřel jedno pivo pro sebe

a jedno pro Hala (který zřídka vypil víc než polovinu té jedné plechovky, kterou mu strejda

Will povoloval – vždy s rituálním napomenutím, že teta Ida se o tom nesmí nikdy dozvědět,

protože „by mě odstřelila jak psa, kamaráde, kdyby věděla, že vás tady učím chlastat“) a

rozpovídal se. Vyprávěl historky, odpovídal na otázky, napichoval Halovi na háček novou

návnadu, kdykoli to bylo třeba; a pramice volně plula po hladině, kam ji vítr a mírný proud

nesly.

„Proč nikdy nejedeme až doprostředka, strejdo Wille?“ zeptal se jednou Hal.

„Podívej se tuhle na druhou stranu,“ odpověděl mu strejda Will.

Hal se podíval. Viděl modrou vodu a svůj vlasec, který mizel v černé hlubině.

„Právě se díváš na nejhlubší část Crystal Lake,“ vysvětlil mu strejda Will, zmačkal v pěsti

prázdnou plechovku od piva a druhou rukou se natáhl pro novou. „Třicet metrů, ani o coul

míň. Někde tam dole je studebaker Amose Culligana. Pitomec, vyjel s ním na jezero už v

prosinci, ještě než se udělal pořádný led. Měl štěstí, že tam nezůstal taky. To auto už nikdy

nikdo nevytáhne, ani ho nikdo neuvidí dřív, než se ozvou trubky Posledního soudu. Jo, jo,

jezero je v těchhle místech potvora hluboká. A berou tady ty největší kusy, Hale. Není potřeba

jezdit dál. Ukaž, podíváme se, jak vypadá tvoje žížala. Vytáhni tu potvoru ven.“

Hal ji vytáhl a zatímco mu strejda Will navlékal na háček čerstvou žížalu ze staré plechovky

od oleje, do které je sbírali, Hal fascinovaně upíral zrak do vody a snažil se tam někde

zahlédnout starého studebakera Amose Culligana, celého prorezlého a se závojem řas ve

staženém okýnku, kudy se Amos na poslední chvíli dostal ven, a s dalšími řasami

rozvěšenými na volantu jako tlející věnec a taky na zpětném zrcátku, kde se v proudu

pohupují ze strany na stranu jako prapodivný zelený růženec. Ale viděl jen modř, která zvolna

přecházela do černé, a obrys žížaly strejdy Willa, s háčkem umně skrytým v záhybech těla,

visela tam uprostřed nicoty, uprostřed svého vlastního světa mezi sloupci slunečních paprsků.

Hal měl na okamžik závratný pocit, jako by se vznášel nad mocným vírem, a musel na chvíli

zavřít oči, aby se mu přestala točit hlava. Vzpomínal si, že ten den vypil svou plechovku piva

až do dna.

…nejhlubší část Crystal Lake… třicet metrů, ani o coul míň.

Na chvíli se zastavil, oddechoval a zadíval se na Peteyho, který ho dosud nervózně

pozoroval. „Chceš pomoct, tati?“

„Za chviličku.“

Znovu popadl dech a odtáhl pramici přes úzký pás písku až k vodě. V písku po ní zůstala

pěšinka. Barva se sice loupala, ale loď byla celou dobu pod střechou a zdála se v pořádku.

Když jezdili se strejdou Willem na ryby, strejda Will vždycky stáhl pramici z rampy, a když

byla příď na vodě, nalezl do lodi, vzal jedno veslo, aby se měl čím odpichovat, a řekl: „Zatlač,

Hale… koukej pořádně ohnout hřbet!“

„Podej mi sem tu tašku, Petey, a pak zatlač,“ řekl. A s pousmáním dodal: „Koukej pořádně

ohnout hřbet.“

Petey jeho úsměv neopětoval. „Pojedu s tebou, tati?“

„Tentokrát ne. Někdy jindy tě vezmu na ryby, ale… tentokrát ne.“

Petey zaváhal. Vítr mu načechral hnědé vlasy a kolem ramen mu zavířilo pár žlutých listů,

suchých a šustivých. Snesly na u břehu na hladinu a začaly se na ní pohupovat jako miniaturní

loďky.

„Měl jsi je něčím obalit,“ prohodil tiše.

„Co?“ Ale tušil, o čem Petey mluví.

„Ty činely. Obalit je vatou a zalepit. Aby nemohla… vydávat ten zvuk.“

Hal si zničehonic vybavil, jak k němu běžela Daisy – ne, neběžela, přímo se hnala – a jak jí

najednou z obou očí vytryskla proudem krev, až jí smáčela celou náprsenku a pokropila zem

ve stodole, jak se pod ní podlomily přední nohy… a jak v tom poklidném, deštivém jarním

dnu zaslechl právě tenhle zvuk, ne tlumeně, ale překvapivě jasně, přestože půda, odkud se

ozýval, byla dobrých patnáct metrů daleko: Břink-břink-břink-břink!

Začal hystericky křičet a upustil celou náruč dříví, které nesl na zátop. Rozběhl se do

kuchyně pro strejdu Willa, který právě snídal míchaná vejce s toustem a ještě ani neměl

kšandy přes ramena.

Byla to už stará fena, Hale, vysvětlil mu strejda Will se strhanou a nešťastnou tváří – sám v

tu chvíli vypadal hodně staře. Bylo jí dvanáct let, to je na psa hodně. Nesmíš se kvůli ní trápit,

to by Daisy určitě mrzelo.

Stáří, opakoval po strejdovi veterinář, ale vypadal trochu nesvůj, protože psi většinou na

takhle prudké krvácení do mozku neumírají, ani ve dvanácti letech („Jako kdyby jí někdo v

hlavě odpálil petardu,“ komentoval to veterinář, když strejda Will za stodolou kopal hrob –

nedaleko místa, kde roku 1950 pohřbil Daisynu matku –, „v životě jsem takovou věc neviděl,

Wille.“).

A později, i když polomrtvý strachy, vyšplhal Hal na půdu.

Ahoj, Hale, jak se vede? usmívala se na něj opice z tmavého kouta. Činely měla připravené,

roztažené asi třicet centimetrů od sebe. Polštář, který mezi ně Hal strčil, teď ležel až na druhé

straně půdy. Něco – nějaká síla – ho odmrštilo tak prudce, že se protrhl a lezlo z něj peří. Na

Daisy už nemysli, šeptala mu opice v hlavě a upírala své lesklé, oříškově hnědé oči přímo do

těch jeho velkých modrých. Na Daisy už nemysli, Hale, byla stará, i veterinář to říkal, a

mimochodem, viděl jsi, jak jí vystříkla krev z očí, Hale? Natáhni mě, Hale. Natáhni mě,

budeme si hrát, a kdo to bude tentokrát, Hale? Budeš to ty?

A když se probral, už se jako zhypnotizovaný plazil k opici. Už natahoval ruku ke klíčku.

Okamžitě se dal po čtyřech na ústup, tak bezhlavě, že málem spadl ze schodů – zachránilo ho

asi jen to, že bylo schodiště tak úzké. Z hrdla se mu dralo tiché kňučení.

Teď seděl v pramici a díval se na Peteyho. „Cpát jí něco mezi činely by nijak nepomohlo,“

řekl. „Jednou jsem to zkoušel.“

Petey se nervózně podíval na cestovní tašku. „A co se tehdy stalo, tati?“

„O tom bych teď nerad mluvil,“ odpověděl Hal, „a myslím, že bys to ani nechtěl slyšet. Tak

šup, odstrč mě.“

Petey se opřel do pramice a záď zachřoupala po písku. Hal zapíchl veslo do dna a najednou

cítil, že se nadobro odpoutal od země, loďka pomaličku plula kupředu, konečně, po tolika

letech na souši, a pohupovala se na vlnkách. Hal vytáhl z lodi i druhé veslo a obě zacvakl do

vidlic.

„Dávej pozor, tati,“ zavolal za ním Petey.

„Za chvíli jsem zpátky,“ slíbil Hal, když mu ale padl zrak na cestovní tašku, trochu o tom

zapochyboval.

Předklonil se a opřel se do vesel. Ihned se ozvala důvěrně známá bolest v kříži a mezi

lopatkami. Břeh se vzdaloval. Petey těsně u vody jako nějakým kouzlem vypadal znovu na

osm, na šest, na čtyři. Zacláněl si oči dětskou ručičkou.

Hal se sice řídil podle břehu, ale jen v hrubých rysech, nechtěl si ho prohlížet příliš

podrobně. Bylo to už bezmála patnáct let, a kdyby začal břeh zkoumat podrobněji, brzy by

nad vším známým převážilo všechno to nové a ztratil by se. Slunce se mu opíralo do zad a

Hal se začínal potit. Podíval se na cestovní tašku a na okamžik vypadl z rytmu. Taška jako by

se… jako by se nadouvala. Začal veslovat rychleji.

Nápory větru mu osušovaly pot a ochlazovaly kůži. Příď loďky se zvedala a klesala a při

každém zhoupnutí plácla o hladinu a rozdělila vodu do dvou proudů. Nezvedl se během

poslední minuty nějak silný vítr? A nevolá na něj něco Petey? Ano. Hal mu ovšem v tom

větru nerozuměl. Ale na tom nezáleželo. Nezáleželo teď na ničem krom toho, aby se zbavil

opice na další dvacet let – nebo

(prosím Bože dej aí navždy)

snad navždy.

Pramice se zhoupla. Hal se ohlédl doleva a uviděl maličké bílé čepičky vln. Podíval se

zpátky ke břehu, a už viděl Lovecký výběžek a rozpadlé trosky na místě, kde za jejich

klukovských let stávala Burdonovic loděnice. Už byl skoro tam. Už byl skoro nad místem,

kde se jednoho dávného prosincového dne probořil ledem proslulý studebaker Amose

Culligana. Už byl skoro nad nejhlubší částí jezera.

Petey na něj něco volal; volal a ukazoval. Hal mu pořád nerozuměl. Pramice se pohupovala

na vlnkách, uhánějící příď při každém plácnutí o hladinu zvedala oblaka jemné tříště. V

jednom z nich zazářila miniaturní duha a hned se zase rozplynula. Po hladině se proháněly

skvrny světla a stínů a vlny už nebyly tak mírné; bílé čepičky povyrostly. Pot se proměnil v

husí kůži a vodní tříšť mu promočila záda bundy. Zamračeně vesloval dál, pohledem

přeskakoval ze břehu na cestovní tašku a zpět. Loďka se znovu zhoupla na vlně, tentokrát tak

vysoko, že levým veslem promáchl ve vzduchu.

Petey ukazoval na oblohu, jeho volání už se proměnilo v téměř neslyšitelné šveholení ve

větru.

Hal se ohlédl přes rameno.

Přes jezero se hnala vlna za vlnou. Voda získala temně modrou barvu protkanou jasně bílými

švy. Po hladině se směrem k pramici blížil jakýsi stín. Jeho tvar byl Halovi povědomý, děsivě

povědomý, a když zvedl oči k nebi, vydral se mu ze staženého hrdla výkřik.

Slunce se schovávalo za mrakem a zdůrazňovalo jeho nahrbený, poněkud neurčitý obrys se

dvěma zlatavými, proti sobě obrácenými půlměsíci. Na jednom konci zely v mraku dva

kruhové otvory, jimiž pronikaly dva sloupce slunečních paprsků.

Když mrak míjel nad lodí, rozezněly se v cestovní tašce velice zřetelně činely opice. Břink-

břink-břink-břink, tentokrát to budeš ty, Hale, konečně to budeš ty, jsi nad nejhlubší částí

jezera a jsi na řadě, jsi na řadě, jsi na řadě…

Všechny orientační body na břehu zapadly na své místo. Někde tady dole ležely rezavějící

kosti studebakera Amose Culligana, tady braly ty největší kusy, sem se potřeboval dostat.

Hal jedním rychlým trhnutím přetočil vesla ve vidlicích a položil je do lodi, předklonil se,

vůbec nevnímal divoké houpání lodi a popadl cestovní tašku. Činely pokračovaly ve své

zběsilé, pohanské muzice; boční stěny tašky se roztahovaly, jako kdyby dýchala.

„Jsme tady, ty potvoro!“ zvolal Hal. „JSME TADY!“

Hodil tašku do vody.

Rychle klesala ke dnu. Chvíli ji ještě viděl, boční stěny se vlnily a po celý ten nekonečný

okamžik pořád ještě slyšel břinkání činelů. A potom jako by se černé vody prosvětlily a on

dohlédl až do těch děsivých hlubin, kam se stahovaly ty velké kusy; byl tam studebaker

Amose Culligana a za slizkým volantem seděla Halova máma, usměvavá kostra, jíž z jednoho

prázdného očního důlku bez zájmu vykukoval jezerní okoun. Vedle se ve vodě vznášeli

strejda Will s tetou Idou a tetiny šedé vlasy vlály vzhůru k cestovní tašce, která padala a

padala, točila se dokola a táhla se za ní řada stříbrných bublinek: břink-břink-břink-břink…

Hal plácl vesla zpátky do vody, odřel si u toho klouby na prstech do krve (a proboha zadní

sedačka studebakeru Amose Culligana je plná mrtvých dětí! Charlie Silverman… Johnny

McCabe…) a začal pramici otáčet ke břehu.

Vtom se mu mezi chodidly ozvalo prásknutí jako z pistole a mezi dvěma prkny začala do

lodi protékat čirá voda. Pramice byla stará; dřevo se nepochybně trochu scvrklo; byla to jen

malá prasklinka. Ale když odrážel od břehu, tak tam ještě nebyla. To by odpřísáhl.

Břeh a jezero si v jeho zorném poli vyměnily místa. Peteyho měl teď za zády. Nad hlavou se

mu rozpadal ten odporný opičí mrak. Hal se opřel do vesel. Dvacet vteřin stačilo, aby

pochopil, že vesluje o život. Nebyl nijak zvlášť zdatný plavec, a i kdyby byl, šlo by mu v

těchhle rozbouřených vodách o krk.

Pak se s týmž prásknutím jako prve rozevřela škvíra mezi dalšími dvěma prkny. Do loďky se

začalo hrnout víc vody a smáčet mu boty. Krom toho zaslechl mnohem tišší, jakoby kovové

praskání, a pochopil, že to jsou lámající se hřebíky. Vtom se odlomila jedna z vidlic na vesla a

odletěla do vody – vypadne snad i samotný čep?

Vítr mu teď foukal do zad, jako by se ho snažil zpomalit, nebo ho přímo odtlačit doprostřed

jezera. Měl hrozný strach, ale i přesto ho přepadalo přímo bláznivé rozjaření. Tentokrát byla

opice pryč nadobro. Věděl to. Ať už to s ním dopadne jakkoli, opice se nevrátí, aby kazila

život Dennisovi nebo Peteymu. Opice byla pryč, možná ležela přímo na střeše studebakera

Amose Culligana na dně Crystal Lake. Byla pryč navždycky.

Vesloval, předkláněl se a zabíral k sobě. Znovu se ozvalo to praskání lodních prken a

zrezivělá plechovka od oleje, která ležela v přídi pramice, už plavala dobře v osmi

centimetrech vody. Halovi do tváře narážela vodní tříšť. Po dalším hlasitém prasknutí se

přední lavička rozlomila na dva kusy a odplula ke staré plechovce na žížaly. Z levého boku

pramice se odlomilo celé prkno, a po něm hned další napravo, jen těsně nad hladinou. Hal se

opíral do vesel. Chraplavě oddechoval, ústa měl vyschlá a rozpálená a v hrdle už cítil

měděnou pachuť vyčerpání. Zpocené vlasy mu vlály ve větru.

Teď se začínala tvořit obrovská zubatá prasklina přímo na dně pramice, dřevo cik cak

praskalo dál a dál, mezi Halovýma nohama až na samou příď lodi. Dovnitř se valila voda; Hal

ji měl po kotníky, pak do půli lýtek. Vesloval, ale loďka už se ke břehu spíš jen plazila.

Neodvažoval se ohlédnout, aby zjistil, kolik mu ještě zbývá.

Uvolnilo se další prkno. Z hlavní praskliny uprostřed pramice se jako větve na stromě

začínaly rozbíhat vedlejší prasklinky. Dovnitř se valila voda.

Zabíral jako na veslařské regatě, funěl, jak se mu nedostával dech. Zabral jednou…

dvakrát… a při třetím záběru se vytrhly oba čepy. O jedno veslo přišel, ale druhé udržel. Vstal

a snažil se odpichovat alespoň tím jedním. Loďka se zhoupla, málem se převrátila a Hal si

tvrdě kecnul zpátky na sedačku.

O chvíli později se odlomila další prkna, sedačka se propadla a on zůstal ležet v nečekaně

studené vodě, která už vyplňovala celé dno pramice. Pokusil se zvednout na kolena a hlavou

mu bleskla zoufalá myšlenka: Petey tohle nesmí vidět, jeho táta se mu nesmí utopit přímo

před očima, budeš plavat, klidně čubičkou, když to nepůjde jinak, ale budeš plavat, musíš se

nějak –

Ozvalo se další prásknutí – téměř jako výstřel –, a už zabíral rukama, plaval ke břehu, jako

nikdy v životě neplaval… a břeh byl úžasně blízko. O minutu později už stál jen po pás ve

vodě, pouhých pět metrů od pláže.

Petey s nataženýma rukama cákal k němu, brečel a smál se najednou. Hal se pokusil udělat

další krok a zavrávoral. Petey, jemuž voda sahala až po prsa, zavrávoral také.

Chytili se jeden druhého.

Hal sice ještě pořádně nepopadl dech, ale i tak zvedl chlapce do náruče a odnesl ho na pláž,

kde se oba svalili na zem a hlasitě oddechovali.

„Tati? Je pryč? Ta ošklivá opice?“

„Ano. Myslím, že je. Tentokrát navždycky.“

„Loď se celá rozpadla. Rozpadla se kolem tebe.“

Hal se zadíval na prkna, která se volně pohupovala na hladině asi patnáct metrů od břehu.

Vůbec nepřipomínala tu pevnou, ručně dělanou pramici, kterou před chvíli vytáhl zpod

střechy.

„To nevadí,“ vydechl a opřel se o lokty. Zavřel oči a nastavil tvář hřejivému slunci.

„Viděl jsi ten mrak?“ zašeptal Petey.

„Ano. Ale teď už ho nevidím… ty ho vidíš?“

Zadívali se na nebe. Tu a tam plulo pár bílých chomáčků, ale černý mrak nikde. Byla pryč,

přesně jak říkal.

Hal vytáhl Peteyho na nohy. „Nahoře v domě jsou určitě nějaké ručníky. Pojď.“ Ale zarazil

se a zahleděl se na syna. „Neměl ses do té vody takhle pouštět, mohlo se ti něco stát.“

Petey si ho vážně prohlížel. „Byl jsi statečný, tati.“

„Vážně?“ Na statečnost vůbec nepomyslel. Jen na strach. Ten strach byl tak obrovský, že

přes něj necítil nic jiného. Pokud v sobě vůbec něco jiného měl. „Pojď, Pete.“

„Co řekneme mámě?“

Hal se usmál. „To nevím, kamaráde. Ale něco vymyslíme.“

Znovu se zarazil a ještě jednou se zahleděl na plovoucí prkna. Jezero se opět uklidnilo,

hladinu čeřily jen nepatrné vlnky. Náhle si tam na vodě představil letní turisty, úplně neznámé

lidi – možná otce se synem, kteří se vypravili na velké kusy. Něco mám, tati! volá syn. Tak

tahej, ať se podíváme, co to je, odpoví otec a z hlubin se vynoří, s řasami na činelech, zuby

vyceněné do toho děsivého úsměvu na uvítanou… opice.

Otřásl se – ale to si s ním jen zahrávala jeho fantazie.

„Pojď,“ řekl ještě jednou Peteymu a vykročili po pěšině mezi planoucími říjnovými stromy

nahoru k domu.

Z deníku The Bridgton News

24. října 1980

ZÁHADA MRTVÝCH RYB

Betsy Moriartyová

STOVKY mrtvých ryb byly koncem minulého týdne nalezeny břichem vzhůru na hladině

Crystal Lake v sousedním okrese Casco. Vzhledem k vodním proudům v jezeře se obtížně

odhaduje, kde k hromadnému úhynu došlo, ale patrně se tak stalo někde v okolí Loveckého

výběžku. Mezi mrtvými rybami se vyskytovaly všechny druhy běžné v těchto vodách: štiky,

kapři, slunečnice, sumečci a pstruzi, dokonce i jeden na břeh vyplavený losos. Rybářské a

lovecké spolky nenacházejí žádné vysvětlení…

I POVSTAL KAIN

Garrish vešel ze slunného květnového dne do chladného stínu studentských kolejí. Očím

chvíli trvalo, než si přivykly, a Bobr Harry pro něj proto byl v první chvíli jen nehmotným

hlasem odkudsi z šera.

„Ty vole, to byl nářez, co?“ zahalekal Bobr. „Ty vole, todle byl jako fakt drsnej nářez.“

„Jo,“ přikývl Garrish. „Bylo to těžký.“

Teď už si oči Bobra našly. Nípal si uhry na čele a tváře pod očima se mu leskly potem. Na

nohou měl sandály a na sobě tričko s číslem 69 a s plackou, na které stálo Šmoulové jsou

buzíci. Pak se v šeru znovu objevily jeho obří řezáky.

„Chtěl jsem si to zapsat až na leden,“ prohlásil Bobr. „Pořád jsem si říkal, ať si to zapíšu,

dokud je čas. Jenže pak bylo najednou po zápisu a buď jsem to musel jít risknout, nebo si

rovnou nechat dát nezapočteno. Myslím, že jsem to neudělal, Curte. Upřímně, myslím, že ne.“

V rohu u poštovních schránek stála správkyně kolejí. Byla to neuvěřitelně vysoká žena a

trochu se podobala Rudolphu Valentinovi. Jednou rukou se snažila zastrčit vyklouzlé ramínko

podprsenky zpátky do propoceného podpaží a druhou připichovala na nástěnku odhlašovací

formulář.

„Bylo to těžký,“ zopakoval Garrish.

„Chtěl jsem ti poslat lístek, jestli bys mi nenapsal ňáký odpovědi, ale netroufnul jsem si,

protože upřímně, ten chlap má oči jak ostříž. Ale ty asi dostaneš zajedna, ne?“

„Myslím, že jsem to taky neudělal,“ odpověděl Garrish.

Bobr zalapal po dechu. „Ty že jsi to neudělal? Ty že jsi –“

„Hele, jdu si dát sprchu, oukej?“

„Jasný, Curte. Jasný. Byl to tvůj poslední zápočet?“

„Jo,“ řekl Garrish. „To byl můj poslední zápočet.“

Garrish přešel přes vestibul, prošel dveřmi a začal stoupat nahoru. Schodiště páchlo jako

sportovní suspenzor. Ty samé schody jako vždycky. Pokoj měl v pátém patře.

Prošel kolem něj Quinn a ten druhý idiot ze třetího, ten s chlupatýma nohama. Házeli si

softballovým míčkem. Mezi čtvrtým a pátým potkal nějakého prcka v brýlích s kostěnou

obroučkou a se statečně rašící bradkou. Na prsou držel matematická skripta, jako by to byla

Bible, a rty ševelily růženec logaritmů. Oči měl prázdné jako školní tabule.

Garrish se zastavil a ohlédl se za ním, napadlo ho, jestli by mu nebylo líp na onom světě, ale

z prcka už byl jen poskakující, mizející stín na zdi. Naposledy poskočil a byl pryč. Garrish

došel do pětky a zamířil chodbou ke svému pokoji. Čurbes odjel předevčírem. Čtyři zápočty

během tří dnů, díky, madam, a já padám. Čurbes si to holt uměl zařídit. Nechal tu po sobě jen

plakáty holek na zdi, dvě špinavé ponožky, každou z jiného páru, a keramickou parodii

Rodinova Myslitele usazeného na záchodové míse.

Garrish zastrčil klíč do zámku a otočil jím.

„Curte! Hej, Curte!“

Po chodbě se blížil Rollins, debilní správce patra, který děkanovi napráskal, že Jimmy Brody

pil na pokoji alkohol. Byl vysoký, dobře stavěný, nakrátko ostříhaný, symetrický. Falešný

zevnějšek.

„Chystáš se vystěhovat?“ zeptal se Rollins.

„Jo.“

„Nezapomeň vytřít podlahu a vyplnit formulář o poškozeném vybavení.“

„Jasně.“

„Šoupnul jsem vám ho ve čtvrtek pod dveře, nebo ne?“

„Jo.“

„Kdybych nebyl u sebe v pokoji, tak mi ho i s klíčem taky šoupni pod dveře.“

„Dobře.“

Rollins mu stiskl pravici a dvakrát s ní svižně zapumpoval. Dlaň měl suchou, kůži hrubou,

zrnitou. Bylo to jako třást si pravicí s hrstí soli.

„Užij si léto, chlape.“

„Jasně.“

„Nepřepracuj se.“

„Kdepak.“

„Všeho s mírou.“

„S nikým jiným.“

Rollins se na okamžik zatvářil nechápavě, ale pak se zasmál. „Tak jo, měj se.“ Plácl Garrishe

po rameni a pokračoval chodbou, jen se ještě zastavil u Rona Franea a řekl mu, ať si ztlumí

ten kazeťák. Garrish si představil, jak Rollins leží ve škarpě a v očních důlcích se mu hemží

červi. Rollinsovi by to bylo fuk. Červům taky. Když nesežereš svět, svět sežere tebe, a v obou

případech je to v pořádku.

Garrish chvíli zamyšleně stál, sledoval Rollinse, dokud mu nezmizel z dohledu, a pak vešel

do pokoje. Bez Čurbesovy chaotické změti všeho možného vypadal pokoj prázdně a sterilně.

Neuspořádaná hromada odložených, odhozených, odhrnutých věcí, která bývala Čurbesovou

postelí, byla teď oholená až na matraci (s několika fleky od spermatu). Ze zdi na něj shlížely

dvě krásky z Playboye se zamrzlými dvourozměrnými vyzývavými pohledy.

Na Garrishově polovině pokoje se toho moc nezměnilo. Měl vždycky uklizeno, jako by

nebydlel na koleji, ale v kasárnách; kdybyste na jeho peřinu upustili čtvrťák, odrazil by se.

Jeho pořádkumilovnost lezla Čurbesovi na nervy. Studoval anglistiku a měl vytříbený cit pro

jazyk. Říkal Garrishovi škatulkář. Na zdi nad Garrishovou postelí neviselo nic kromě velké

fotky Humphreyho Bogarta, kterou sehnal v univerzitním knihkupectví. Bogie držel v obou

rukou automatické pistole a měl šle. Čurbes tvrdil, že pistole a kšandy jsou symboly

impotence. Garrish pochyboval, že by byl Bogie impotentní, i když o něm nikdy nic nečetl.

Došel ke skříni, odemkl ji a vytáhl velkou magnumku ráže .352 s pažbou z ořechového

dřeva, kterou mu táta, metodistický pastor, koupil k Vánocům. V březnu si k ní pak sám

přikoupil teleskopické hledí.

Na pokoji samozřejmě nikdo zbraň mít nesměl, ani loveckou pušku, ale nijak přísně se to

nekontrolovalo. Vyzvedl si ji předešlého dne z univerzitní úschovny na padělaný výdejový

lístek. Uložil ji do nepromokavého koženého pouzdra a nechal ji v lese za hřištěm na

americký fotbal. Kolem třetí ráno si pro ni pak došel a snadno ji pronesl spící kolejí až do

svého pokoje.

Posadil se na postel, položil si pušku na klín a chvíli brečel. Myslitel na záchodové míse z

něj nespouštěl zrak. Garrish odložil pušku na postel, přešel přes pokoj a srazil sošku z

Čurbesova stolu. Dopadla na podlahu a roztříštila se. Někdo zaklepal na dveře.

Garrish strčil pušku pod postel. „Dále.“

Byl to Bailey, jen v trenkách. V pupku mu držel chuchvalec zmuchlaných nití. Bailey neměl

žádnou budoucnost. Časem si vezme nějakou pitomou káču a budou spolu mít kupu pitomých

dětí. Pak umře na rakovinu nebo možná na selhání ledvin.

„Tak co ten poslední zápich z chemie, Curte?“

„V pohodě.“

„Hele, a nepůjčil bys mi poznámky? Jdu na to zejtra.“

„Ráno jsem je vyhodil s odpadem.“

„Sakra. Ty vole! To udělal Čurbes?“ Ukázal na pozůstatky Myslitele.

„Asi jo.“

„Ty vole, proč to udělal? Mně se to líbilo. Chtěl jsem to od něj koupit.“ Bailey měl ostré,

jakoby krysí rysy. Trenky měl prosezené a na několika místech se páraly. Garrish si přesně

dokázal představit, jak bude vypadat, až bude v kyslíkovém stanu umírat na rozedmu nebo

něco podobného. Jak bude celý žlutý. Můžu tě zachránit, pomyslel si Garrish.

„Myslíš, že by mu vadilo, kdybych si vzal ty plakáty?“

„Myslím, že ne.“

„Fajn.“ Bailey přešel přes pokoj, opatrně se bosýma nohama vyhýbal keramickým střepům,

a sundal ze zdi obě playmates. „Ten Bogart je taky dobrej. Nic moc kozy, ale stejně.“ Zadíval

se na Garrishe a čekal, jestli se usměje. Když se Garrish neusmál, pokračoval: „Ale ty si ho

stejně asi budeš chtít nechat, co?“

„Jo. Zrovna jsem se chystal do sprchy.“

„Jasně. Kdybysme se už neviděli, tak si užij léto, Curte.“

„Díky.“

Bailey zamířil ke dveřím, zadek trenek mu pleskal o kůži. U dveří se zastavil. „Zase všechny

čtyři zápichy za semestr, Curte?“

„Nejmíň.“

„Dobrá práce. Tak čau příští rok.“

Vyšel na chodbu a zavřel za sebou. Garrish chvíli jen tak seděl na posteli, pak vytáhl pušku,

rozebral ji a vyčistil. Přiložil si hlaveň k oku a zadíval se na ten maličký kroužek světla na

konci. Hlaveň byla čistá. Znovu pušku složil.

Ve třetím šuplíku psacího stolu měl tři těžké krabičky nábojů značky Winchester. Položil je

na parapet. Došel zamknout dveře a vrátil se k oknu. Vytáhl rolety.

Na prosluněném travnatém prostranství dole pod okny se procházela spousta studentů.

Quinn a ten jeho idiotský kamarád splácali dohromady dva týmy na softball. Pobíhali sem a

tam jako zmrzačení mravenci, kteří prchají z rozkopnutého mraveniště.

„Chceš něco slyšet?“ zeptal se Garrish Bogieho. „Bůh se naštval na Kaina, protože Kain si

myslel, že je Bůh vegetarián. Jeho brácha měl víc rozumu. Bůh stvořil svět k obrazu svýmu, a

když nesežereš svět, svět sežere tebe. A tak Kain povídá bráchovi: ‚Proč jsi mi to neřekl?’ A

jeho brácha na to: ‚Proč jsi mě neposlouchal?’ A Kain povídá: ‚Fajn, tak poslouchám teď.’ No

a tak zamorduje vlastního bratra a volá na Boha: ‚Haló, Bože! Chceš maso? Tady ho máš!

Budeš si přát pečeni nebo žebírka nebo Ábelburgery nebo co?’ A Bůh mu povídá, ať se

chystá, že začne tanec. No… co ty na to?“

Ale Bogie nic.

Garrish vytáhl okno a opřel se lokty o parapet tak, aby hlaveň nevyčuhovala ven na slunce.

Podíval se do zaměřovače.

Uviděl v něm Carltonovu dívčí kolej na druhé straně prostranství. Carltonka byla obecně

známější jako „psí bouda“. Přesunul vlasový kříž na velkou fordku na ulici. Nějaká blonďatá

studentka v džínách a modrém tílku tam na chodníku krafala s matinkou, zatímco plešatý

tatík, celý rudý v obličeji, nakládal dozadu kufry.

Někdo zaklepal na dveře.

Garrish čekal.

Další zaklepání.

„Curte? Dám ti za toho Bogarta padesát centů.“

Bailey.

Garrish neodpověděl. Studentka s matkou se něčemu smály, ani v nejmenším netušily, že

mají v útrobách mikroby, kteří se tam krmí, dělí a množí. Pak se k nim přidal i tatík a stáli tam

na slunci všichni tři, rodinný portrét v zaměřovači.

„Do prdele,“ zaklel Bailey a jeho bosé nohy odpleskaly chodbou.

Garrish stiskl spoušť.

Puška ho kopla do ramene. Přesně to pravé, tlumené kopnutí, které značí, že ji máte opřenou

na tom správném místě. Blonďatá hlava smějící se dívky se rozprskla.

Matka se ještě chviličku smála, pak si zakryla pusu dlaní. A přes tu dlaň zaječela. Garrish do

ní střelil. Dlaň i hlava zmizely ve výtrysku červené. Muž, který nakládal kufry, se dal

nemotorně na útěk.

Garrish si ho našel a střelil ho do zad. Zvedl hlavu a chvíli se díval mimo zaměřovač. Quinn

držel softballový míček a díval se na mozek té blondýny rozprsklý na značce ZÁKAZ

PARKOVÁNÍ za jejím ležícím tělem. Quinn se nehýbal. Po celém prostranství stáli ztuhlí

lidé, jako děti, které si hrají na sochy.

Někdo zabušil na dveře, pak zalomcoval klikou. „Curte? Jsi v pořádku, Curte? Myslím, že

někdo –“

„Díky, Bože, za ten chléb náš vezdejší. Teď se nažerem!“ zvolal Garrish a vystřelil na

Quinna. Místo lehkého stisknutí však za spoušť trhl a minul. Quinn se rozběhl. Žádný

problém. Druhý výstřel ho nabral do krku a Quinn dobrých pět metrů popoletěl.

„Curt Garrish se chce zabít!“ ječel Bailey. „Rollinsi! Rollinsi! Dělej, pojď sem!“

Jeho kroky odezněly chodbou.

Venku už začínali brát nohy na ramena i ostatní. Garrish je slyšel křičet. Slyšel tiché dusání

bot po chodnících.

Ohlédl se na Bogieho. Bogie držel své dvě pistole a hleděl skrz něj. Podíval se na střepy z

Myslitele a napadlo ho, copak asi Čurbes dneska dělá, jestli spí, nebo kouká na televizi, nebo

si někde dává do nosu. Sežer svět, Čurbesi, pomyslel si Garrish. Sežer ho do posledního

sousta.

„Garrishi!“ Tentokrát to byl Rollins, zabušil na dveře. „Otevři, Garrishi!“

„Je zamčeno,“ funěl Bailey. „Vypadal mizerně, určitě se zabil, vím to.“

Garrish znovu vystrčil hlaveň z okna. Za keříkem se krčil nějaký kluk v kostkované košili s

krátkými rukávy a se zoufalým soustředěním prohlížel okna kolejí. Chtěl se dát na útěk,

Garrish to na něm viděl, ale nohy byly jako přikované na místě.

„Jdem se nažrat, Bože,“ zašeptal Garrish a stiskl spoušť.

ZKRATKA PANÍ TODDOVÉ

„Hele, támhle jede Toddová,“ kývl jsem.

Homer Buckland sledoval, jak se k nám blíží malý jaguár, a přikývl. Žena za volantem

zvedla ruku na pozdrav. Homer sklonil velkou hlavu s hustou hřívou, ale pozdrav neopětoval.

Toddovi měli velkou letní chatu u Castle Lake a Homer se jim o ni odnepaměti staral. Měl

jsem pocit, že druhou manželku Wortha Todda nesnáší stejně, jako měl tu první, ‘Phelii

Toddovou, rád.

Seděli jsme tehdy – bylo to zhruba před dvěma lety – na lavičce před Bellovým obchodem s

potravinami, já s pomerančovou limonádou, Homer se sklenicí minerálky. Byl říjen, což bývá

v Castle Rocku období klidu. Spousta chat u jezera sice ještě o víkendech ožije, ale všechno

to vtíravé, opilecké letní kamarádíčkování už je tou dobou za námi a na lovce s těmi jejich

flintami a drahými sezónními loveckými lístky připnutými na oranžových čepicích je naopak

ještě brzy. Úroda už je víceméně pod střechou. Noci jsou chladné, takže se dobře spí, ale staré

klouby jako ty moje si ještě nestěžují. Nebe nad jezerem bývá v říjnu příjemné na pokoukání,

jak po něm pomaličku plují ty velikánské bílé mraky; líbí se mi, jaká mají plochá břicha,

trochu našedlá, jakoby předzvěstí západu slunce, a kolikrát vydržím celé minuty sledovat

třpyt slunečních paprsků na hladině a vůbec mě to nenudí. Právě v říjnu, když takhle

vysedávám na lavičce před Bellovými potravinami a pozoruju zdálky jezero, nejvíc lituju, že

už nekouřím.

„Nejezdí tak rychle jako ‘Phelia,“ prohodil Homer. „Fakt jsem si kolikrát říkal, že na

ženskou, která to umí za volantem takhle vosolit, má hrozně staromódní jméno.“

Letní dovolenkáři jako Toddovi nepřipadají stálým obyvatelům menších mainských měst ani

zdaleka tak zajímaví, jak si sami rádi myslí. Usedlíci dávají přednost svým vlastním

historkám o lásce a nenávisti a svým vlastním skandálům či drbům o skandálech. Když se tu

zastřelil ten obchodník s textilem z Amesbury a Estonia Corbridgeová ho našla ještě s pistolí

v pomalu tuhnoucích prstech, po týdnu už její vyprávění nikoho nezajímalo ani natolik, aby ji

kvůli němu pozval na oběd. Zato smrt Joea Cambera, kterého zadávil jeho vlastní pes, se mezi

místními rozebírá dodnes.

Ale na tom nesejde. Jen jsem chtěl říct, že my prostě závodíme na jiných tratích než oni.

Dovolenkáři jsou klusáci; my ostatní, co přes týden nechodíme do práce v kravatě, jsme spíš

mimochodníci. Přesto když v sedmdesátém třetím zmizela Ophelia Toddová, rozvířilo to mezi

místními poměrně dost zájmu. Ophelia byla vážně hrozně hodná ženská a udělala toho pro

město opravdu moc. Organizovala sbírku pro Sloanovu knihovnu, pomáhala zrenovovat

památník obětem války a podobně. I když oni všichni dovolenkáři rádi organizují sbírky. Jen

se před nimi zmíníte o veřejné sbírce, hned se jim rozzáří oči. Jen se před nimi zmíníte o

veřejné sbírce, hned začnou ustavovat výbor, jmenovat tajemníky a domlouvat schůze. Baví je

to. Sotva ale přijde řeč na čas, který bude třeba něčemu věnovat (pokud zrovna nepůjde o

nějaký večírek spojený se zasedáním výboru), hned z nich veškeré nadšení vyprchá. Čas má

pro dovolenkáře evidentně hodně vysokou cenu. Šetří si ho, a kdyby si ho mohli zavařovat do

sklenic jako kompoty, určitě by to dělali. Ophelia Toddová byla na rozdíl od nich ochotná

svůj čas něčemu věnovat – nejenže sháněla pro knihovnu peníze, ale klidně si tam šla i

sednout k výdeji knih. Když bylo při čištění válečného památníku třeba vzít do ruky drátěnku

a obětovat trochu potu, převlékla se ‘Phelia do montérek, uvázala si na hlavu šátek a pustila se

do toho se všemi ženami, které přišly o syny ve třech různých válkách. A když děti

potřebovaly vozit na letní plavání, každou chvíli jste na Landing Road zahlédli velký

nablýskaný pickup Wortha Todda s kupou děcek na korbě. Byla to hodná ženská. Sice ne

místní, ale hodná ženská. A když zmizela, tak o ní lidi měli starost. Ne že by hned truchlili,

protože zmizení koneckonců není totéž co smrt. Není to, jako když něco odseknete řeznickým

sekáčkem; spíš jako když vám něco pomalu stéká do dřezu a vy si uvědomíte, že je to pryč, až

dávno potom, co to zmizelo.

„Jezdívala v mercedesu,“ odpověděl mi Homer na otázku, kterou jsem ani nepoložil. „Byl to

dvousedadlovej sporťák. Todd jí ho koupil myslím někdy ve čtyřiašedesátým nebo

pětašedesátým. Vzpomínáš si, jak vozila děcka k jezeru, celý ty roky, co měly ty kurzy

plavání?“

„Jo, jo.“

„Nejezdila víc než šedesátkou, ani na chvíli nepustila z hlavy, koho má vzadu na korbě. Ale

musely to pro ni bejt muka. Ta ženská jak kdyby měla v chodidle nalitý olovo a takhle vzadu

v kotníku kuličkový ložisko.“

Dřív Homer o dovolenkářích, kterým se staral o chaty, nikdy nemluvil. Ale pak mu zemřela

žena. Už je to pět let. Orala na svahu, traktor se převrátil a ona zůstala pod ním. Homera to

hodně vzalo. Asi dva roky s ním nebyla řeč, než se z toho trochu sebral. Ale stejně ho to

změnilo. Jako kdyby pořád čekal, kdy se stane něco dalšího. Když jste někdy před setměním

jeli kolem jeho domku, viděli jste ho na verandě, jak tam bafá z dýmky, na zábradlí před ním

stála sklenice minerálky, v očích se mu odrážel západ slunce, kouř z dýmky mu stoupal kolem

hlavy a vás napadlo – nebo aspoň mě vždycky napadlo – Homer čeká, kdy se stane něco

dalšího. Dělalo mi to mnohem větší starost, než bych si asi sám přiznal, a nakonec jsem

dospěl k závěru, že si s tím dělám hlavu nejspíš proto, že já na jeho místě bych na nic dalšího

nečekal, jako ženich, který se ráno ustrojí do obleku, chvíli si rovná kravatu a pak jen sedí v

pokoji na posteli, dívá se střídavě na sebe do zrcadla a na hodiny na krbové římse a čeká, kdy

bude jedenáct a začne svatba. Já na jeho místě bych nečekal, kdy se stane něco dalšího; já

bych čekal, kdy se stane to poslední.

Ale během toho čekání – které skončilo, když se Homer o rok později odstěhoval do

Vermontu – se občas rozpovídal o těch lidech. Přede mnou a před pár dalšími.

„Pokud vím, tak ani s manželem nikdy nejezdila nijak zvlášť rychle. Ale když vezla mě, tak

se nikdy nebála předvíst, co ten její mercedes dovede.“

U pumpy zastavil nějaký chlap a začal tankovat. Auto měla massachusettskou poznávačku.

„Nebyl to žádnej z těchdle novejch sporťáků, co jezděj na bezolovnatej benzin a cuknou

sebou pokaždý, když na to trochu šlápneš; bylo to starý žihadlo s tachometrem až do dvou set

čtyřiceti. Mělo takovou divnou hnědou barvu a já se jí jednou zeptal, jak se tý barvě říká, a

ona, že prej šampáňo. Tak to je ode dneška moje oblíbená, já na to, a ona se úplně složila

smíchy. Mám rád ženský, který pochopěj fór i bez dlouhýho vysvětlování.“

Chlap u pumpy dotankoval.

„Pěkný odpoledne, pánové,“ pozdravil, když kolem nás procházel po schodech.

„Pěknej den i vám,“ řekl jsem, než zašel dovnitř.

„’Phelia pořád hledala nějaký zkratky,“ nenechal se vyrušit Homer. „Ta ženská byla do

zkratek úplnej blázen. V životě jsem nikoho podobnýho nepotkal. Říkala, že když člověk

ušetří vzdálenost, ušetří i čas. Povídala, že to bylo životní krédo jejího otce. Byl to obchodník,

pořád někde na cestách, a ona hrozně ráda jezdila s ním. Vždycky prej hledal tu nejkratší

cestu a ona to po něm podědila.

Jednou jsem se jí zeptal, jestli jí to nepřijde trochu postavený na hlavu – na jednu stranu tráví

čas pucováním tý starý sochy na náměstí a vozí mrňata na plavání, místo aby hrála tenis nebo

se cachtala v bazénu a nasávala jako všichni normální dovolenkáři, a na druhou stranu je tak

posedlá nějakou čtvrthodinkou, kterou by mohla ušetřit na cestě odsud do Freyburgu, že kvůli

tomu možná ani v noci nespí. Prostě mi přišlo, že ty dvě věci moc neštymujou, chápeš. A ona

se na mě jenom podívala a povídá: ‚Ráda jsem někomu užitečná, Homere. A taky ráda řídím –

přinejmenším někdy, když to aspoň trochu stojí za to –, ale vadí mi, kolik to sežere času. To

máte jako se zašíváním – někdy si člověk vyhraje s ozdobným stehem, a jindy to odbyde,

hlavně aby už to bylo. Rozumíte mi?’

,Asi jo, paní Toddová,’ odpověděl jsem trochu nejistě.

,Kdyby mě sezení za volantem bavilo úplně vždycky, hledala bych místo zkratek

prodlužovačky,’ řekla a polechtala mi tím bránici tak, že jsem se musel zasmát.“

Z obchodu se vynořil ten chlápek z Massachusetts. V jedné ruce nesl šestibalení piva a v

druhé nějaké losy.

„Užijte si víkend,“ řekl mu Homer.

„To já vždycky,“ odpověděl chlápek z Massachusetts. „Škoda že tady nemůžu žít celej rok.“

„No, my to tady pohlídáme, než se zas budete moct vrátit,“ prohlásil Homer a chlápek se

zasmál.

Sledovali jsme, jak ta massachusettská poznávačka mizí v dáli. Byla zelená. Moje Marcy

tvrdí, že zelené dává dopravní inspektorát v Massachusetts jen těm řidičům, kteří v tom

splašeném, divokém státě vydrží jezdit dva roky bez nehody. Kdo se vybourá, tomu prý dají

červenou, aby ostatní věděli, že si mají dát pozor, když ho uvidí uhánět po silnici.

„Oba dva byli z Maine,“ prohodil Homer, jako kdyby mu to ten chlápek z Massachusetts

zrovna připomněl.

„Jo, to jsem myslím věděl,“ přikývl jsem.

„Toddovi jsou asi jediný ptáci, který na zimu odlítaj na sever. Ale myslím, že ta nová z lítání

na sever zrovna dvakrát odvázaná není.“

Srkl si minerálky a na chvíli se zamyslel.

„Jí to ovšem nevadilo,“ pokračoval pak. „Aspoň teda myslím, že jí to nevadilo, i když na to

kolikrát nadávala. Ale nadávala stejně jen proto, aby něčím vysvětlila, proč pořád hledá ty

zkratky.“

„A jejímu manželovi podle tebe nevadilo, že vymete každou pitomou lesní cestu mezi náma

a Bangorem, jen aby zjistila, jestli to po ní náhodou není o tři čtvrtě kilometru kratší?“

„Bylo mu to úplně ukradený,“ odsekl Homer, pak vstal a vešel do obchodu. Tady to máš,

Owensi, vynadal jsem si v duchu, dobře víš, že když se takhle rozteskní, nemáš se ho na nic

vyptávat, a teď ses nejspíš připravil o historku, která začínala vypadat hodně slibně.

Seděl jsem tam a nastavoval tvář slunečním paprskům a Homer asi po deseti minutách vyšel

ven s vařeným vejcem v ruce a posadil se zase vedle mě. Ukusoval vejce a já si dával pozor,

abych ho nerušil, a hladina Castle Lake se třpytila tak modře, že by se spíš hodila do nějakého

vyprávění o pokladu. Když Homer dojedl vejce a zapil ho trochou minerálky, znovu se

rozpovídal. Překvapilo mě to, ale nijak jsem to nekomentoval. Nebylo by to nejmoudřejší.

„Měli dvě, nebo vlastně tři káry,“ začal. „Cadillac, pak ten jeho pickup, a jejího meďoura.

Párkrát tady ten pickup nechal na zimu, kdyby sem náhodou měli chuť zajet na lyže. Na konci

léta většinou on odvezl cadillac a ona toho svýho meďoura.“

Přikývl jsem, ale nic jsem na to neříkal. Další přerušování jsem radši nechtěl riskovat, i když

zpětně jsem pak dospěl k závěru, že ten den by Homera Bucklanda nejspíš nezastavilo vůbec

nic. Ta historka o zkratce paní Toddové z něj chtěla ven už pěkně dlouho.

„Ten její meďour měl takový speciální počítadlo, který ukazovalo, kolik kilometrů člověk

ujel během jedný cesty, a ona ho vždycky, když vyrážela od jezera do Bangoru, nastavila na

nula nula nula celá nula, aby viděla, kolik se jí tam natočí. Byla to taková její hra a vždycky

mě s tím popichovala.“

Odmlčel se a zamyslel se nad tím.

„I když vlastně ne.“

Zase se na chvíli odmlčel a na čele mu vystoupily vrásky jako příčky na žebříku v knihovně.

„Tvářila se, že to je jen taková hra, ale ve skutečnosti to brala smrtelně vážně. Nebo aspoň

stejně vážně jako všechno ostatní.“ Mávl rukou a myslím, že tím narážel na jejího manžela.

„Přihrádka v palubce toho jejího meďoura byla plná map a vzadu, kde by v normálním autě

byly další sedačky, jich měla ještě další štos. Něco byly mapy z benzínek, něco třeba jen

stránky vytržený z autoatlasu od Randa McNallyho; taky tam měla spoustu map z průvodců

po Appalačský stezce a fůru topografickejch plánků. Ale to všechno by se pořád ještě dalo

brát jen jako hra. Že to bere smrtelně vážně, to bylo zřejmý až z toho, jak si do těch map

zakreslovala, který všechny cesty už projela nebo to po nich aspoň kousek zkusila.

Párkrát taky někde uvízla a musel ji pak na řetězu tahat nějakej farmář s traktorem.

Jednou jsem jim tam pokládal dlaždičky v koupelně, seděl jsem na zemi, ze všech spár

kolem mě lezla cementová malta – tu noc se mi nezdálo o ničem jiným než o pravidelnejch

čtvercích a spárách, ze kterejch krvácela cementová malta –, a vtom se ve dveřích objevila

ona a začala mi o tom všem vykládat. Většinou jsem si z ní kvůli tomu utahoval, ale taky mě

to docela zajímalo, protože jsem tehdy měl v Bangoru bráchu Franklina, a když jsem za ním

jezdil, tak většinou po cestách, který mi ona poradila. Zajímalo mě to prostě proto, že člověk

jako já chce vždycky znát tu nejkratší cestu, i kdyby třeba pokaždý neměl chuť po ní jezdit.

Znáš to, ne?“

„Jo, jo,“ přikývl jsem. Znát nejkratší cestu, to dává člověku velkou moc, i když se třeba

kolikrát rozhodne jet nějakou delší, protože ví, že na něj doma zrovna čeká tchyně. Dostat se

někam co nejrychleji může být občas na pendrek, i když nikdo s massachusettským řidičákem

by tohle nejspíš nepochopil. Ale vědět, jak se někam dostat co nejrychleji – nebo třeba jen

znát cestu, o které člověk vedle vás nemá nejmenší tušení… to je velká moc.

„No, měla všechny ty cesty v malíčku, znala je jak skautík uzlování,“ prohlásil Homer a

usmál se od ucha k uchu. „Povídá mi: ‚Počkejte chviličku, počkejte chviličku,’ jak malá

holka, a už jsem slyšel, jak se vedle přehrabuje ve stole, a pak se vrátila s takovým notýskem,

na kterým bylo vidět, že ho má už hodně dlouho. Desky byly celý pomačkaný a některý

stránky už se vytrhaly z těch drátěnejch kroužků ve hřbetu.

,Worth jezdí – většina lidí jezdí – po sedmadevadesátce do Mechanic Falls, pak po

jedenáctce do Lewistonu a pak po dálnici do Bangoru. Dvě stě padesát jedna celých sedm

kilometru’.“

Přikývl jsem.

„‚Pokud se chce člověk vyhnout dálnici – a ušetřit si pár kilometrů –, dá se jet do Mechanic

Falls, po jedenáctce do Lewistonu, po dvěstědvojce do Augusty, pak po devítce přes China

Lake, Unity a Haven do Bangoru. To je dvě stě třicet tři celých dva kilometru.’

,Tím ovšem neušetříte žádnej čas, paničko,’ podotknul jsem, rozhodně ne, když pojedete

přes Lewiston a ještě přes Augustu. I když uznávám, že Old Derry Road do Bangoru je moc

pěkná.’

,Když ušetříte dost kilometrů, ušetříte i čas,’ prohlásila. ‚A netvrdím, že bych zrovna tudy

jela já sama, i když jsem v minulosti tuhle cestu taky nejednou využila; jen vypočítávám,

kudy jezdí většina lidí. Mám pokračovat?’

,Ne,’ odpověděl jsem, ‚nechte mě tady v tý zatracený koupelně úplně samotnýho zírat na ty

pitomý spáry tak dlouho, dokud mi z toho nehrábne.’

,Celkem existují čtyři hlavní trasy,’ sdělila mi. ‚Ta po dvojce měří dvě stě šedesát dva celých

devět kilometru. Zkusila jsem ji jen jednou. Je moc dlouhá.’

,Tudyma bych jel snad akorát tehdy, kdyby mi manželka zavolala, že k večeři budou zbytky

od včerejška,’ zamumlal jsem si pro sebe.

,Cože?’ zeptala se.

,Nic, jenom si tak povídám s maltou.’

,Aha. No, a čtvrtá cesta – moc lidí ji nezná, i když vede po samých kvalitních asfaltkách – je

přes Speckled Bird Mountain po dvěstědevatenáctce na dvěstědvojku až za Lewistonem.

Potom, pokud se dáte po devatenáctce, můžete se vyhnout Augustě. A pak pokračujete po Old

Derry Road. Tudy je to jen dvě stě sedm celých devět kilometru.’

Chvíli jsem mlčel a ona si nejspíš myslela, že o tom pochybuju, protože trochu nakrknutě

povídá: ‚Je mi jasné, že se vám nechce tomu věřit, ale je to tak.’

Já na to, že tomu docela i věřím, a když to vezmu takhle zpětně, tak měla nejspíš vážně

pravdu. Protože jsem pak tudy jezdil do Bangoru za Franklinem, když byl ještě naživu. Ale

teď už jsem tudy nejel kolik let. Myslíš, že se člověku může nějaká trasa prostě – no –

vykouřit z hlavy, Dave?“

Připustil jsem, že může. Dálnice se člověku snadno vryje do paměti. Za nějakou dobu ji

zaplní natolik, že už nepřemýšlíte, jak se dostat z A do B, ale jak se dostat z A k nejbližšímu

nájezdu dálnice, která vede do B. Což mě přivedlo k myšlence, že všude kolem jsou možná

spousty silnic, které prostě nikoho nezajímají; silnic lemovaných kamennými zídkami,

asfaltek roubených ostružiním, které neobírá nikdo kromě ptáků, i štěrkových cest,

zapomenutých jako staré dětské hračky, zanedbaných a opuštěných cest, u jejichž vjezdu visí

prohnuté oblouky zašlých a zrezlých řetězů a prorůstá jimi plevel. Cest, které už nezná nikdo

kromě lidí, kteří u nich bydlí a snaží se z nich vždycky co nejrychleji dostat na dálnici, po níž

projedete skrz kopec a nemusíte se šplhat přes něj. U nás v Maine se říká, že žádná cesta

nevede k cíli, ale dost možná je to přesně naopak. Pravda je totiž taková, že k cíli se dá dojet

tisíci různými cestami, jen se s tím nikdo neobtěžuje.

Homer pokračoval: „Strávil jsem v tý zapařený malý koupelně celý odpoledne, lepil jsem

dlažičky a ona stála celou tu dobu ve dveřích, nohu přes nohu, na sobě jen mokasíny, khaki

sukni a o něco tmavší svetr. Vlasy stažený do ohonu. Mohlo jí tehdy bejt tak čtyřiatřicet

pětatřicet, ale byla tak rozzářená tím, co mi povídala, že beze srandy vypadala jak nějaká

vysokoškolačka doma na prázdninách.

Po nějaký době si asi uvědomila, jakou dobu už tam mele pantem, protože povídá: ‚Já už vás

určitě nudím k smrti, Homere.’

,Přesně tak, paní Toddová,’ já na to, ‚příšerně. Byl bych mnohem radši, kdybyste už šla a

nechala mě pokecat si tuhle s tou pitomou maltou.’

,Takhle se mnou nevtipkujte, Homere,’ povídá ona.

,Tak dobře, paní Toddová, nenudíte mě,’ uznal jsem.

A ona se usmála a začala znova listovat tím svým bločkem jako obchodník, když kontroluje

objednávky. Měla ty čtyři hlavní cesty – nebo vlastně jen tři, protože tu po dvojce hned po

prvním pokusu vyřadila –, ale kromě nich ještě aspoň čtyřicet vedlejších, který se z těch

hlavních různě odpojovaly. Silnice se státníma číslama i bez nich, silnice se jménama i bez

nich. Až mi z toho šla hlava kolem. A nakonec povídá: ,Chcete znát šampióna, Homere?’

,To je jasná věc,’ já na to.

,Teda spíš prozatímního šampióna,’ opravila se. ‚Víte, Homere, že v roce devatenáct set

dvacet tři vyšel v Science Today článek, v němž jeho autor matematicky dokázal, že člověk

nemůže uběhnout patnáct set metrů pod čtyři minuty? Matematicky to dokázal, pomocí

všemožných výpočtů, v nichž bral v úvahu maximální délku stehenních svalů, maximální

délku kroku, maximální objem plic, maximální rychlost srdečního tepu a ještě spoustu

dalšího. Ten článek mě naprosto uchvátil! Uchvátil mě tak, že jsem ho donesla Worthovi a

požádala jsem ho, ať ho vezme profesoru Murrayovi z katedry matematiky na Mainské

univerzitě. Chtěla jsem, aby všechny ty výpočty zkontroloval, protože jsem si byla jistá, že se

autor musel někde splést, nebo vycházel z mylných údajů nebo něco takového. Worth si

nejspíš myslel, že mi přeskočilo – „Ophelii zase vlítla vosa pod čepici,“ říká vždycky –, ale

článek si vzal. A profesor Murray velice pečlivě všechny údaje překontroloval… a co myslíte,

že zjistil, Homere?’

,To nevím, paní Toddová.’

,Všechny ty údaje byly správně. Všechny výpočty byly platné. Autor toho článku v roce

devatenáct set dvacet tři dokázal, že člověk nemůže uběhnout patnáct set metrů pod čtyři

minuty. Matematicky to dokázal. Přitom dneska ten čas překoná kdekdo, a víte, co to

znamená?’

,Ne, paní Toddová,’ odpověděl jsem, i když jsem tušil, kam tím míří.

,To znamená, že žádný šampión není napořád,’ řekla. ‚Jednou – pokud svět do té doby

nevyletí do vzduchu – někdo zaběhne na olympiádě patnáctistovku za dvě minuty. Možná to

bude trvat sto let, možná tisíc, ale jednou se to stane. Protože žádný definitivní šampión

neexistuje. Existuje nula, existuje nekonečno a existuje smrt, ale neexistuje žádné definitivní

nej.’

A tak tam stála, ta čistá a vymydlená tvářička jí jen zářila, ty tmavý vlasy stažený z čela, a

jako kdyby říkala: ‚Jen si zkus něco namítnout, jestli si troufneš.’ Ale to já nemohl, protože

sám něčemu podobnýmu věřím taky. Myslím, že je to skoro totéž, jako když farář v kostele

mluví o milosti boží.

,Chcete znát momentálního šampióna?’ zeptala se.

,Jasně,’ souhlasil jsem a dokonce jsem se na chvíli přestal patlat s maltou. Stejně už jsem byl

až u vany a zbejvaly mi dodělat jenom ty otravný maličký růžky. Zhluboka se nadechla a pak

to na mě vysypala takovou rychlostí jak ten dražebník z Gates Falls, když si před aukcí přihne

whisky, a už si to nepamatuju celý, ale bylo to nějak takhle.“

Homer Buckland na chvíli zavřel oči, velké dlaně mu nehybně ležely na dlouhých stehnech,

tvář nastavoval slunci. Pak oči znovu otevřel a přísahám, že na chvíli vypadal jako ona, vážně

vypadal, sedmdesátiletý chlap vypadal jako čtyřiatřicetiletá ženská, která sama v tom

okamžiku vypadala jako dvacetiletá vysokoškolačka. Už si nevzpomínám, jak to přesně

povídal, stejně jako si on už tehdy nevzpomínal, jak to jemu povídala ona – ne proto, že by to

bylo tak složité, spíš mě dostalo, jak u toho vypadal –, ale znělo to nějak takhle:

„‚Vyjedete po sedmadevadesátce, pak to vezmete po Denton Street na Old Townhouse

Road, a po ní objedete centrum Castle Rocku zpátky na sedmadevadesátku. Po čtrnácti

kilometrech odbočíte na starou dřevařskou cestu, která vás po dvou kilometrech dovede na

Town Road číslo šest, a po ní dojedete až k Sitesově moštárně, kde se napojuje na Big

Anderson Road. Odtud vede vedlejší silnice, které starousedlíci říkají Bear Road, a ta vás

dovede na dvěstědevatenáctku. Jakmile přejedete Speckled Bird Mountain, dáte se po

Stanhouse Road a odbočíte doleva na Bull Pine Road – tam je jeden takový podmáčený úsek,

ale když to na štěrku pořádně rozjedete, dá se prosvištět bahnem a neuvíznout –, a tudy se

dostanete až na stošestku. Stošestka vede přes Altonův háj na Old Derry Road – a z ní se po

dvou nebo třech lesních cestách dostanete na trojku hned za derryskou nemocnicí. Odtud už je

to jen šest kilometrů do Etny na dvojku a po ní až do Bangoru.’

Odmlčela se, aby znovu popadla dech a podívala se na mě. ‚Víte, kolik kilometrů to dělá

celkem?’

,Ne, paní Toddová,’ odpověděl jsem, ale v duchu jsem to tipoval minimálně na tři sta a to

ještě se čtyřma oddělanejma tlumičema.

,Sto osmdesát sedm celých tři kilometru,’ prohlásila.“

Rozesmál jsem se. Vyletělo to ze mě dřív, než jsem si stačil uvědomit, že pokud si tuhle

historku chci poslechnout do konce, měl bych se radši ovládat. Ale Homer se usmál taky a

pokýval hlavou.

„Já vím. A ty mě znáš, Dave, víš, že se nerad s někým hádám. Ale přece jen je rozdíl, když

mě někdo vodí za nos, a když mně s ním cloumá tak, že by mi ho div neurval.

,Vy mi nevěříte,’ přimhouřila na mě oči.

,Ono je dost těžký tomuhle věřit, paní Toddová,’ opáčil jsem.

,Nechte tu maltu schnout a já vám tu cestu ukážu,’ rozhodla. ‚Za vanou to můžete dodělat

zítra. Pojďte, Homere. Nechám tady Worthovi vzkaz – stejně se nejspíš dneska večer ještě

nevrátí – a vy můžete zavolat manželce! Zajdeme na večeři k Pilotovi a budeme tam přesně’ –

podívala se na hodinky – ‚za dvě a tři čtvrtě hodiny. A jestli budeme mít třeba jen minutu

zpoždění, koupím vám domů láhev irské whisky. Můj táta měl totiž pravdu. Když ušetříte

dost kilometrů, ušetříte i čas, i když kvůli tomu vymetete všechny močály a bažiny v

kennebeckém okrese. Tak co vy na to?’

Dívala se na mě těma svejma hnědejma očima, ve kterejch jí pohrávaly rošťácký plamínky, a

ten pohled jako kdyby říkal: otoč si čepici kšiltem dozadu, Homere, a nasedej na koně, já

pojedu vpředu, ty za mnou, a ďábel ať nám dejchá na záda, a na rtech jí pohrával úsměv,

kterej říkal úplně to samý, a věř mi, Dave, že jsem do toho měl vážně chuť. Ani se mi

nechtělo zadělávat ten pitomej kbelík s maltou. V žádným případě bych ale nechtěl toho jejího

meďoura řídit. Chtěl jsem si jen sednout pěkně na vedlejší sedačku, koukat se, jak nastupuje,

jak se jí trochu povytáhla sukně, jak si ji stahuje zpátky přes kolena a jak se jí lesknou vlasy.“

Odmlčel se a zničehonic se dušeně, sarkasticky zasmál. Jako když vystřelíte z brokovnice

naládované kamennou solí.

„Stačilo prostě jen zavolat Megan a říct: ‚Vzpomínáš si na ‘Phelii Toddovou, tu ženskou, co

na ni žárlíš tak, že se ti z toho pomalu tmí před očima a nemáš pro ni jediný dobrý slovo? No,

tak já s ní teď v tom jejím malým šampáňo meďourovi vyrážím na takovej rychlozávod do

Bangoru, takže na mě nečekej s večeří.’

Stačilo jí zavolat a říct tohle. Jo. Jasně.“

A znovu se zasmál, jen tak, ruce měl položené na stehnech stejně přirozeně jako vždycky,

ale po tváři mu na okamžik přeběhlo cosi jako nenávist, a po chvíli zvedl ze zábradlí sklenici

minerálky a párkrát si loknul.

„Takže jsi nejel,“ řekl jsem.

„Tehdy ne.“

Ještě jednou se zasmál, tentokrát o něco mírněji.

„Nejspíš mi něco zahlídla na očích, protože najednou jako kdyby se úplně probrala. Přestala

vypadat jako vysokoškolačka a už zase vypadala jako ‘Phelia Toddová. Podívala se na ten

notes, co držela v ruce, jak kdyby ani nevěděla, co to je, pak svěsila ruku a skoro ho schovala

za sukni.

Já povídám: ‚Fakt bych rád jel, paní Toddová, ale musím to tady dodělat a manželka chystá

k večeři pečeni.’

A ona na to: ‚Chápu, Homere – jen jsem se nechala trochu unést. To se mi stává. Každou

chvíli, říká Worth.’ Pak se tak jako napřímila a dodala: ‚Ale nabídka platí, kdykoli se vám

bude chtít. Když někde uvízneme, aspoň budu mít někoho na roztlačení. Třeba mi ještě

ušetříte nějakých pět dolarů.’ A rozesmála se.

,Beru vás za slovo, paní Toddová,’ já na to a ona na mně viděla, že to myslím vážně a

neříkám to jen tak za zdvořilosti.

,A nemyslete si, že to do Bangoru v žádném případě nemůže být jen sto osmdesát sedm

kilometrů. Schválně si vemte mapu a změřte si, kolik je to vzdušnou čarou.’

Dodělal jsem ty dlaždičky a šel jsem domů. K večeři byly zbytky od včerejška – žádná

pečeně, a myslím, že to ‘Phelia Toddová dobře věděla –, a když si šla Megan lehnout, vyndal

jsem si pravítko, pero a automapu od Mobilu a udělal jsem přesně to, co mi poradila…

protože mi to pořád vrtalo v hlavě, chápeš. Nakreslil jsem rovnou čáru a přepočítal jsem

vzdálenost podle měřítka. A výsledek mi docela vyrazil dech. Protože kdyby se z Castle

Rocku dalo jet do Bangoru stejně přímou trasou, jako za jasnejch dní lítaj ty malý dvoumístný

letadýlka – kdybys nemusel objíždět jezera, uzavřený úseky lesa, kde se zrovna těží dřevo,

bažiny nebo řeky, přes který zrovna není žádnej most, no, bylo by to plus minus nějakejch sto

třicet kilometrů.“

Trochu to se mnou trhlo.

„Přeměř si to sám, jestli mi nevěříš,“ prohlásil Homer. „Já do tý doby taky netušil, jak je

Maine vlastně malý.“

Napil se a ohlédl se na mě.

„Příští jaro pak Megan odjela do Novýho Hampshiru na návštěvu k bratrovi. Musel jsem

zajet k Toddovým vyměnit ve vchodovejch dveřích sklo za síťky proti hmyzu a vidím tam stát

toho jejího meďoura. Přijela sama.

Došla ke dveřím a povídá: ‚Homere! Přišel jste nám zasadit síťky proti hmyzu?’

A ze mě rovnou vypadlo: ‚Ne, paní Toddová, přišel jsem se zeptat, jestli byste mi neukázala

tu zkratku do Bangoru.’

Podívala se na mě a tvářila se u toho tak prázdně, že mě napadlo, jestli na to třeba už

nezapomněla. Cejtil jsem, jak se začínám červenat, přesně jak když si člověk uvědomí, že

vlítnul do nějakýho hodně velkýho trapasu. A pak, zrovna když už jsem se jí chtěl omluvit,

tak se na mě usmála jako vždycky a povídá: ‚Počkejte tady, já si skočím pro klíčky. A ne

abyste si to rozmyslel, Homere!’

Za minutu byla zpátky s klíčkama v ruce. ‚Jestli uvízneme, uvidíte komáry velké jako

vážky.’

,Já v Rangely jednou viděl velký jak vrabce, paní Toddová,’ řekl jsem, ‚a myslím, že jsme

oba moc těžký na to, aby nás odnesli.’

Zasmála se. ‚No, já vás varovala, Homere. Pojďte.’

,A když tam nebudeme za dvě a tři čtvrtě hodiny,’ ozval jsem se mazaně, ‚tak u vás mám tu

flašku irský whisky.’

Trochu překvapeně zvedla hlavu. Už měla otevřený dveře meďoura a jednou nohou stála

vevnitř. ‚Už tehdy jsem vám říkala, Homere, že je to jen dočasný šampión. Objevila jsem

ještě kratší cestu. Budeme tam za dvě a půl hodiny. Nasedněte si. Vyrazíme.’“

Znovu se odmlčel, dlaně nehybně položené na stehnech, oči nepřítomně upřené před sebe.

Možná v duchu viděl, jak ten šampáňo sporťák sjíždí po Toddovic prudké příjezdové cestě.

„Zastavila na konci příjezdový cesty a povídá: ‚Opravdu chcete jet?’

,Šlápněte na to,’ povídám já. To kuličkový ložisko v jejím kotníku se pootočilo a těžký

chodidlo sešláplo plyn. Nemůžu ti dost dobře popsat, co všechno se dělo pak. Nějakou dobu

jsem od ní vůbec nemohl odtrhnout oči. Do tváře se jí vetřela taková zvláštní divokost, Dave

– divokost a nespoutanost, až z toho skoro šel strach. Byla krásná a já se do ní okamžitě

zamiloval, každej by se do ní v tu chvíli zamiloval, nebo přinejmenším každej chlap, a možná

i každá ženská, ale zároveň jsem z ní měl strach, protože vypadala, že by mě klidně mohla i

zabít, kdyby na chviličku přestala sledovat silnici, podívala se na mě a rozhodla se, že mi tu

lásku oplatí. Měla modrý džíny a starou bílou košili s vyhrnutejma rukávama – napadlo mě,

že se možná chystala vzadu něco natírat, když jsem přišel –, ale po chvíli jízdy jsem měl

pocit, že na sobě nemá nic než takový to bílý rozevlátý roucho, jak bejvá na obrázcích v

takovejch těch starejch knížkách o bozích a bohyních.“

Zamyslel se a s vážnou tváří se zahleděl do dáli na jezero.

„Jak ta lovkyně, co prej jezdila na měsíci po obloze.“

„Diana?“

„Jo. Měsíc byl její meďour. ‘Phelia mi připadala přesně jak ta Diana a na rovinu ti řeknu, že

jsem do ní byl v tu chvíli zamilovanej jak blázen, ale neměl jsem nejmenší chuť na ni něco

zkoušet, i když jsem byl tehdy o něco mladší než dneska. Ani kdyby mi bylo dvacet, tak bych

na ni nic nezkusil, možná ještě tak v šestnácti jo, a pak bych za to zaplatil životem – kdyby se

na mě podívala, tak určitě.

Vypadala jak ta ženská, co jezdí na měsíci po obloze, půlkou těla vykloněná z vozu, štola z

vláken babího léta za ní vlála jak stříbrná pavučina a pod vlasama byly vidět tmavý prohlubně

spánků a švihala koně a povídala mi, že musíme jet rychlejc, to je fuk, jak to fičí, rychlejc,

rychlejc, rychlejc.

Jeli jsme po spoustě lesních cest – první dvě nebo tři jsem znal, ale pak už žádnou. Pro ty

stromy, který v životě neslyšely jinej motor než ze starejch dřevařskejch náklaďáků a

sněžnejch skútrů, jsme museli bejt hotový zjevení; ten malej meďour, kterej by se hodil spíš

někam na Sunset Boulevard než do lesa, si to bručel a prskal lesem do kopce a pak se po

druhý straně hnal ze svahu těma prašnejma zelenejma pruhama odpoledního slunce – měli

jsme staženou střechu a já cejtil všechny vůně toho lesa, a sám dobře víš, jak příjemný vůně to

jsou, vůně věcí, kterejch si nikdo nevšímá a nikdo je nijak neotravuje. Jeli jsme po povalový

cestě položený přes jeden z těch nejbažinatějších úseků a mezi některejma těma kládama

stříkalo černý bláto a ‘Phelia se smála jak malá holka. Některý z těch klád už byly starý a

shnilý, protože po některejch těch cestách už dobrejch pět deset let nikdo nejel. Teda kromě

ní, samozřejmě. Byli jsme sami, snad kromě ptáků a zvířat, který nás možná viděli. Neslyšel

jsem žádnej jinej motor kromě motoru toho meďoura… jak si pěkně přede a každou chvíli

vztekle zaječí, když ‘Phelia sešlápla spojku a přeřadila. A i když jsem věděl, že celou dobu

musíme bejt někde poblíž civilizace – dneska se člověk z dosahu civilizace v podstatě nemá

šanci dostat –, začínal jsem mít pocit, že jsme se vrátili v čase a kolem není nic. Že kdybysme

zastavili a vylezli na nějakej vysokej strom, nebylo by kolem dokola vidět nic než samý lesy,

lesy a lesy. A ‘Phelia se celou tu dobu hnala s větrem o závod, vlasy jí vlály, usmívala se a oči

jí jen svítily. A pak jsme vyjeli na silnici přes Speckled Bird Mountain a já zas na chvíli

věděl, kde jsme, jenže potom jsme zas odbočili a já si ještě chvíli myslel, že vím, kde jsme, a

pak už jsem si radši ani nezkoušel nic nalhávat. Řítili jsme se po další lesní cestě a najednou

jsme vyjeli – to přísahám – na fakt pěknou asfaltku, na který byla cedule s nápisem

DÁLNICE B. Slyšels někdy o tom, že by v Maine byla nějaká DÁLNICE B?“

„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „To B by mi zapadalo spíš někam do Anglie než do Maine.“

„Přesně. Taky vypadala anglicky. Kolem rostly takový stromy jak vrby a větve jim visely

nad silnici. ‚Tady dávejte pozor, Homere,’ řekla mi, jedna z nich mě asi před měsícem málem

chytla a pěkně mi popálila ruku.’

Nechápal jsem, o čem to mluví, a už jsem to chtěl říct nahlas, když jsem si všimnul, že

nefouká žádnej vítr, a přitom se větve těch stromů jakoby chvějou a natahujou. Pod tím

zeleným chmýřím byly černý a takový vlhký. Nechtělo se mi věřit vlastním očím. Pak mi

jedna z nich strhla z hlavy čepici a já pochopil, že se mi to jen nezdá. ‚Hej, ty!’ vykřiknul

jsem. ‚Vrať mi to!’

,Pozdě, Homere,’ zasmála se ‘Phelia. ‚Támhle před námi už je denní světlo… nic se nám

nestane.’

Pak se po nás natáhla další, tentokrát na její straně, a chňapla po ní – přísahám, že jo. Stačila

se přikrčit a větev se jí zachytila ve vlasech a chumáč jich vytrhla. ‚Jau, ty mrcho, to bolí!‘

vyjekla, ale zároveň se u toho smála. Když se sehnula, tak auto trochu zakličkovalo a já se

podíval vedle do lesa a myslel jsem, že mě v tu chvíli trefí, Dave! Všechno se tam hejbalo.

Tráva mávala ze strany na stranu a některý rostliny byly tak propletený dohromady, že to

vypadalo jako obličeje, a zahlídl jsem tam sedět něco na pařezu, připomínalo to ropuchu, ale

bylo velký jak dospělá kočka.

Pak jsme vyjeli ze stínu na vršek kopce a ‘Phelia povídá: ‚Panečku! To bylo vzrůšo, co?’,

jak kdybysme právě vyjeli z obyčejnýho strašidelnýho zámku někde na pouti.

Pět minut nato jsme odbočili na další z těch jejích lesních cest. Tou dobou už jsem nechtěl

žádnej les ani vidět – to mi můžeš věřit –, ale tohle byl naštěstí vážně jen obyčejnej starej les.

A za půl hodiny už jsme zajížděli na parkoviště restaurace U Pilota v Bangoru. Ukázala na to

malý počítadlo, který měřilo jednotlivý cesty, a povídá: ‚Jen se koukněte, Homere.’ Kouknul

jsem se a stálo tam sto sedmdesát devět celých šest. ‚Co si o tom myslíte teď? Už těm mým

zkratkám věříte?’

Ten divokej výraz už jí skoro zmizel z tváře a vypadala zas jako ‘Phelia Toddová. Zmizel

skoro, ale ne docela. Jako kdyby byla dvě ženský v jedný. ‘Phelia a Diana, a když řídila po

těch zapadlejch cestách, tak se natolik ujímala žezla Diana, že ‘Phelia neměla nejmenší tušení,

že její zkratka vede i místama… místama, který nejsou na žádný mapě Maine, dokonce ani na

těch topografickejch plánech.

,No tak, co si o té mojí zkratce myslíte, Homere?’ zeptala se znovu.

A já na to plácnul první věc, která mě napadla a kterou bych před ženskou jako ‘Phelia

Toddová jindy nevypustil z pusy. ‚Trochu vo hubu. Ale jinak fakt dobrá, paní Toddová.’

Zasmála se, šťastná jak blecha a v tu chvíli jsem to na ní úplně jasně viděl: Nic z těch

divnejch věcí si nepamatovala. Ani na ty vrbový větve – až na to, že to nebyly vrby, ani

trochu ne, s vrbama to nemělo nic společnýho, ani s žádným jiným stromem –, který mi

sebraly čepici, ani na tu značku DÁLNICE B, ani na tu odpornou ropuchu. Nic z těch

divnejch věcí si nepamatovala! Buď se mně zdálo, že tam jsou, nebo jí se zdálo, že tam

nejsou. Já jsem si byl jistej jedinou věcí – že jsme do Bangoru ujeli jen sto sedmdesát devět

celých šest kilometru. To se mi rozhodně nezdálo; viděl jsem to přímo tam na tom počítadle,

černý na bílým.

,Taky bych řekla, že je fakt dobrá,’ kejvla hlavou. ‚Kéž bych jenom přesvědčila Wortha, aby

jel někdy se mnou… jenže on se bude držet těch svých vyježděných kolejí, dokud ho z nich

něco nesestřelí, a musela by to být pořádná raketa, protože se obávám, že má někde pod těmi

kolejemi postavený protiatomový kryt. Ale pojďte do té restaurace, Homere, musím vás

naládovat večeří.’

A zaplatila mi večeři, jakou jsem nikdy neviděl, Dave, ale já do sebe dostal sotva pár soust.

Pořád jsem musel myslet na zpáteční cestu, jaký to asi bude, až pojedeme za tmy. Jenže pak

se ‘Phelia asi v polovině večeře zvedla a omluvila se, že si potřebuje dojít zavolat. Když se

vrátila, zeptala se mě, jestli bych mohl zavízt meďoura zpátky do Castle Rocku sám.

Povídala, že právě mluvila s nějakou ženskou, která je s ní ve školním výboru, a že prej ta

ženská má někde nějakej problém nebo co. Povídala, že pokud ji zpátky nebude moct hodit

Worth, tak si vezme auto z půjčovny. ‚Nebude vám vadit, že pojedete zpátky za tmy sám, že

ne?’ zeptala se mě.

Dívala se na mě a tak trochu se usmívala, takže mi bylo jasný, že něco z těch divnejch věcí si

přece jen pamatuje – těžko říct kolik, ale každopádně dost na to, aby věděla, že tou její

zkratkou bych za tmy nejel ani za nic, a dost možná už ani za světla… i když podle toho, jak

jí svítily oči, bylo zřejmý, že ona by vůbec neváhala.

A tak jsem řekl, že s tím nemám problém, a dojedl jsem tu večeři s mnohem větší chutí, než

jsem se do ní pouštěl. Když jsme odcházeli, už se začínalo smrákat, a ‘Phelia nás odvezla před

barák tý ženský, co jí volala. A když vystoupila a otočila se ke mně, tak jí oči svítily stejně

jako prve. A povídá: ‚Vážně tu na mě nechcete počkat, Homere? Všimla jsem si dneska

cestou pár zajímavých odboček, a i když jsem je neviděla nikde na mapě, myslím, že by ještě

pár kilometrů mohly ušetřit.’

,Podívejte, paní Toddová,’ já na to, já bych vážně rád, ale zjistil jsem, že v mým věku se

člověk nejlíp vyspí doma ve svý vlastní posteli. Odvezu vám to auto zpátky a nebude na něm

ani škrábnutí… i když uznávám, že nejspíš najedu o pár kilometrů víc, než byste najela vy.’

Pak se rozesmála, tak jako vesele, a dala mi pusu. Přísahám, že hezčí pusu jsem v životě

nedostal, Dave. Byla jenom na tvář, takový cudný líbnutí vdaný ženský, ale i tak to byla pusa

jak zralá malina, nebo jak ty kytky, co rozkvítaj jen v noci, a když se její rty dotkly mojí tváře,

cejtil jsem… ani nevím, co přesně jsem cejtil, protože člověk si těžko zapamatuje, jaký to

bylo s krásnou holkou, když byl svět ještě mladej, ani co přesně u toho cejtil – snažím se to

trochu okecat, ale myslím, že mi rozumíš. Tyhle vzpomínky se ti v paměti zabalej do

červenýho papíru, skrz kterej už na ně pořádně nevidíš.

,Jste moc fajn chlap, Homere, a já vás mám ráda za to, že jste mě vyslechl a že jste se mnou

jel,’ řekla mi. ‚Dojeďte v pořádku.’

A pak vešla do baráku tý ženský. Já jel domů.“

„A kudy jsi to vzal?“ zeptal jsem se.

Krátce se zasmál. „Po dálnici, kudy jinudy, ty blázne,“ odpověděl a já nikdy dřív neviděl v

jeho tváři tolik vrásek jako právě v tu chvíli.

Seděl a díval se na nebe.

„Pak přišlo to léto, kdy zmizela. Mockrát jsem se s ní tehdy neviděl… bylo to to léto, co tady

byl ten požár, jestli si vzpomínáš, a pak ta příšerná bouřka, co polámala všechny stromy.

Správcové jako já měli plný ruce práce. Čas od času jsem o ní přemejšlel, to je jasný, a o tom

dni a o tý puse, ale pomalu mi to začínalo připadat jako sen. Jako tenkrát, když mi bylo asi

šestnáct a nebyl jsem schopnej myslet na nic jinýho než na holky. Oral jsem zrovna západní

pole George Bascomba, to, jak je z něj výhled přes jezero na hory, a snil jsem o těch věcech, o

kterejch kluci v tomdle věku většinou sněj. A čepelema brány jsem vyrejpnul ze země takovej

kámen, a ten kámen puknul a krvácel. Aspoň mi teda připadalo, že krvácí. Byla v něm taková

štěrbina a z tý teklo něco červenýho a vsakovalo se to do země. Nikdy jsem o tom nikomu nic

neřekl, jen svý mámě, a ani jí jsem neřekl, co to pro mě znamenalo, nebo co se mi u toho

stalo, i když mi prala spodky, takže si to možná domyslela sama. Každopádně mi poradila,

abych se za ten kámen modlil. Což jsem udělal, ale žádný osvícení se nedostavilo, akorát mi

po chvíli začalo hlodat v hlavě, jestli se mi to celý jen nezdálo. Někdy to takhle prostě bejvá.

Celej tendle svět je děravej, Dave. Napadlo tě to někdy?“

„Jo,“ přisvědčil jsem a vzpomněl jsem si na jednu noc, kdy jsem byl svědkem něčeho

podobného. Bylo to v pětadevadesátém, což byl hodně špatný rok; naše děti ovšem nevěděly,

že je špatný rok, naše děti se jen chtěly najíst jako vždycky. V srpnu jsem vzadu na poli

Henryho Bruggera zahlédl stádečko jelenů a po setmění jsem se tam vypravil s pytláckým

světlem. Takhle v létě někdy dostanete i dva; ten druhý se totiž vrátí a začne očichávat toho

prvního, jako kdyby si říkal Co to má sakra znamenat? To už je podzim?, a vy ho složíte jako

kuželku na bowlingu. Naděláte z nich tolik masa, že s ním můžete ty hladové krky krmit šest

neděl, a zbytek někde zakopete. Na tyhle dva jeleny už si listopadoví lovci nevystřelí, ale

děcka mají co jíst. Ten chlápek z Massachusetts sice povídal, jak by se mu líbilo, kdyby si

mohl dovolit žít tady celý rok, jenže já musím podotknout, že to je privilegium, za které se po

setmění někdy musí platit. Tak jsem stál tam na poli a najednou se na nebi rozsvítilo takové

velikánské oranžové světlo; klesalo níž a níž a já stál a sledoval ho s bradou spadlou až na

prsa, a když dopadlo do jezera, tak všechna voda asi na minutu zaplála červenooranžovou

barvou, která jako by v paprscích stoupala přímo do nebe. Nikdo se přede mnou o tom světle

nikdy nezmínil a já o něm taky nikdy nikomu nevyprávěl, zčásti proto, že jsem se bál, aby se

mi nesmáli, ale taky proto, že by je mohlo zajímat, co jsem tam na tom poli takhle za tmy

vůbec pohledával. A po nějaké době to s tou vzpomínkou bylo přesně tak, jak to povídal

Homer – připadala mi jako nějaký dávný sen a přestala pro mě mít jakýkoli význam, protože

mi nebyla k žádnému užitku. Byla jako měsíční paprsek. Neměla žádné držadlo ani ostří,

nedalo se s ní nijak pracovat, tak jsem ji nechal být, jako kteroukoli jinou věc, o které víte, že

její čas stejně teprve přijde.

„Celej tendle svět je děravej,“ zopakoval Homer a zničehonic se narovnal, jako kdyby mu

přeskočilo. „A ty díry jsou přímo uprostřed věcí, ani nalevo, ani napravo, kde bys je mohl

zahlídnout koutkem oka a říct si: ‚Co to sakra bylo…’ Jsou tam a my je obcházíme stejně,

jako objíždíme výmoly na silnici, který by nám mohly zlomit nápravu. Rozumíš? A

zapomínáme na ně. Jako když třeba ořeš, může se ti stát, že vyořeš nějakou prohlubeň. Když

ale narazíš na díru v zemi, ve který uvidíš jenom tmu, jak kdyby tam byla jeskyně nebo něco

takovýho, tak řekneš koníkovi: ,Radši to objeď, starej brachu. Necháme to na pokoji!

Vezmem to tady pěkně doleva.’ Protože jsi na to pole nepřišel hledat jeskyně ani žádný

školácký povyražení, přišel jsi tam orat.

Díry přímo uprostřed věcí.“

Na dlouhou dobu se odmlčel a já ho nevyrušoval. Neměl jsem potřebu ho k něčemu pobízet.

Nakonec pokračoval:

„Zmizela v srpnu. Prvně jsem ji ten rok vidět začátkem července a vypadala…“ Homer se ke

mně otočil a pronesl každé slovo s pečlivým, náležitě načasovaným důrazem. „Dave Owensi,

vypadala božsky! Vypadala božsky a divoce a skoro nezkrotně. Ty maličký vrásky, který se jí

začínaly dělat kolem očí, všechny zmizely. Worth Todd byl zrovna v Bostonu, na nějaký

konferenci nebo na čem. A ona se zastavila na kraji terasy – já byl venku na trávníku, jen tak

do půl těla – a povídá mi: ‚Homere, tomuhle neuvěříte.’

,Nejspíš ne, paní Toddová,’ já na to, ‚ale můžu to zkusit.’

,Objevila jsem dvě nové cesty,’ řekla, ‚a naposled jsem to do Bangoru měla jen sto sedm

kilometrů.’

Vzpomněl jsem si, co mi povídala tehdy, a říkám: ‚To není možný, paní Toddová. Je mi to

líto, ale osobně jsem si to přeměřil na mapě a sto dvacet sedm je minimum… vzdušnou

čarou.’

Rozesmála se a slušelo jí to víc než kdy jindy. Jak bohyně zalitá slunečníma paprskama,

někde na jednom z těch kopců, jak se o nich píše v knížkách, že na nich není nic než zelená

tráva a studánky a žádný trní, který by člověka škrábalo do rukou. ‚To je pravda,’ řekla, ‚a

patnáctistovka se nedá zaběhnout pod čtyři minuty. Je to matematicky dokázáno.’

,To není totéž,’ namítnul jsem.

,Je to totéž,’ usmála se. ,Zkuste tu mapu přeložit, Homere, a změřte si, kolik kilometrů to

bude potom. Když ji přeložíte jen trochu, bude to jen o trochu míň než přímka, když ji

přeložíte víc, bude to o víc.’

Vtom se mi vybavila ta naše cesta, jako se ti vybaví sen, co se ti zdál, a povídám: ‚Paní

Toddová, papírovou mapu přeložíte snadno, ale nemůžete přeložit zem. Nebo byste to aspoň

neměla zkoušet. Měla byste ji nechat na pokoji.’

,Kdepak,’ zavrtěla hlavou. ‚Je to teď v mém životě právě ta jediná věc, kterou na pokoji

nenechám. Protože je přímo tady a je moje.’

O tři tejdny pozdějc – to znamená asi čtrnáct dní před tím, než zmizela – mi zavolala z

Bangoru. Povídá: ‚Worth odjel do New Yorku a já se chystám na chatu. Ale někam jsem

zašantročila klíče, Homere. Tak mi, prosím vás, nechte v domě otevřeno, ať se dostanu

dovnitř.’

Volala mi v osm večer, zrovna když se začínalo stmívat. Dal jsem si ještě obloženej chleba a

pivo, než jsem vyrazil – to mi mohlo zabrat tak dvacet minut. Pak jsem jel rovnou k nim. Řekl

bych, že dohromady mi to mohlo trvat tak tři čtvrtě hodiny. A když jsem dorazil k

Toddovejm, tak z příjezdový cesty koukám, že v komoře svítí světlo, který jsem já rozhodně

rozsvícený nenechal. Zírám na to a málem jsem to napral přímo do toho jejího malýho

meďoura. Stál tak trochu našikmo, jak kdyby ho parkoval nějakej ožrala, byl až po okýnka

celej ohozenej blátem a v tom blátě byly po celý dýlce auta nějaký rostliny, vypadalo to jak

chaluhy… a když na to padlo světlo z mejch reflektorů, zdálo se mi, že se to hejbe. Zastavil

jsem za ním a vylezl jsem ven. Nebyly to chaluhy, ale byly to nějaký vodní rostliny a hejbalo

se to… tak jako pomalu a líně, jak kdyby to umíralo. Zkusil jsem se jedný z nich dotknout, a

hned se mi začala omotávat kolem ruky. Bylo to hrozně hnusný a nechutný na dotek. Ucuknul

jsem rukou a otřel si ji o kalhoty. Obešel jsem předek auta. Vypadalo, jak kdyby za sebou

mělo sto padesát kilometrů loužema a bahniskama. Vypadalo unaveně, nekecám. Po celým

předním skle byly rozmazaný mouchy – akorát nepřipomínaly žádný mouchy, jaký jsem za

celej svůj život viděl. Taky tam byl motýl velkej asi jako vrabec, ještě trochu třepetal

křídlama a pomalu umíral. Byly tam takový jako komáři, až na to, že měli normální oči, který

byly vidět – a mně připadalo, že koukaj přímo na mě. Slyšel jsem, jak se ty chaluhy škrábou

po plechu meďoura, snažej se něčeho zachytit a umíraj. A mně v hlavě duněla jediná otázka:

Kde sakra ta ženská byla? A jak je možný, že se sem dostala za tři čtvrtě hodiny? Pak jsem si

všimnul ještě něčeho. Na masce chladiče, těsně pod mercedesáckou značkou – takovou tou

jako trojcípou hvězdičkou zavřenou v kruhu, víš, jak to vypadá, ne? – bylo napůl naplácnutý

nějaký zvíře. Většina zvířat, který člověk na silnici přejede, skončí pod kolama, protože se v

poslední chvíli přikrčej a doufaj, že to přejede nad nima a oni vyváznou s celejma kostma.

Čas od času ovšem některý z nich vyskočí, ale ne že by uskočilo stranou, ale skočí přímo proti

autu, jak kdyby se do tý velký mrchy, která ho v příštím okamžiku převálcuje, chtělo ještě

zahryznout – vím, že se to občas stává. A tahle potvora nejspíš udělala přesně totéž. Vypadala

tak zákeřně, že by nejspíš klidně skočila i proti rozjetýmu tanku. Připomínala nějakýho

křížence sviště s lasičkou, ale mimo nich se do toho přimíchala ještě spousta dalších věcí,

který jsem si radši ani nechtěl moc prohlížet. Úplně mě z toho bolely oči, Dave; vlastně ještě

hůř, bolela mě z toho celá hlava. Srst to mělo slepenou krví a z polštářků na prackách tomu

trčely drápy, jako kočičí, akorát delší. Mělo to velký nažloutlý oči, ale s takovým skelným

leskem. Jako kluk jsem míval takovou skleněnou kuličku, která vypadala přesně takhle. A

zuby. Dlouhý tenký zuby, který vypadaly skoro jako látací jehly a koukaly kus z tlamy.

Některý byly zahryzlý přímo do tý masky na chladiči. Proto na ní to zvíře ještě pořád viselo;

drželo se tam vlastníma zubama. Stačilo mi jednou se na tu potvoru podívat a bylo mi jasný,

že má v sobě tolik jedu jako chřestýš, a že když viděla, že ji meďour přejede, tak po něm

skočila a zahryzla se do něj, aby ho zabila. A okamžitě jsem věděl, že já ho z toho chladiče

sundávat nebudu, protože jsem měl poškrábaný ruce – od sena –, a bylo mi jasný, že kdyby se

mi do těch škrábanců dostalo trochu jedu, byl bych do rána tuhej.

Přešel jsem ke dveřím na straně řidiče a otevřel jsem je. Rozsvítila se stropní žárovka a já se

podíval na to počítadlo, který měřilo jednotlivý cesty… a bylo na něm padesát celých osm.

Chvíli jsem na to koukal a pak jsem zamířil k zadním dveřím. Vytrhla síťku proti hmyzu a

rozbila sklo dole v rohu u kliky, aby dovnitř mohla prostrčit ruku a otevřít si. Visel tam lístek

se vzkazem: ‚Milý Homere, dorazila jsem dřív, než jsem myslela. Objevila jsem parádní

novou zkratku! Zatím jste nepřijel, tak jsem se dovnitř vloupala. Worth přijede pozítří.

Stihnete do té doby opravit tu síťku a nechat znovu zasklít vnitřní dveře? Doufám, že ano.

Vždycky kolem těchhle věcí nadělá. Pokud vás nepřijdu ven pozdravit, tak už spím. Cesta

byla hodně vysilující, ale byla jsem tu za chvilku! Ophelia.’

Vysilující! Ohlídnul jsem se zpátky k tý potvoře, co visela na masce chladiče, a pomyslel

jsem si: Jo, paninko, to se nedivím, že byla vysilující. To se teda vůbec nedivím.“

Znovu se odmlčel a protáhnul si praskající klouby na prstech.

„Viděl jsem ji pak už jen jednou. Asi o tejden pozdějc. Už tam byl Worth, ale plaval zrovna

přes jezero, tam a zpátky, tam a zpátky, jak kdyby řezal dřevo nebo podepisoval nějaký

lejstra. V jeho případě asi spíš jak kdyby podepisoval lejstra.

,Paní Toddová,’ povídám jí, ‚vím, že mi do toho nic není, ale měla byste s tím přestat, dokud

je ještě čas. Jak jste přijela tuhle večer a rozbila jste to sklo ve dveřích, všimnul jsem si, že

vám něco visí vepředu na autě –’

,Jo, ten svišť! Toho jsem sundala,’ skočila mi do řeči.

,Prokrista!’ povídám. ‚Doufám, že jste si dávala pozor!’

,Vzala jsem si Worthovy pracovní rukavice,’ uklidnila mě. ‚A vždyť to ani nic nebylo,

Homere, jen trochu narostlý svišť, možná s kapkou jedu v zubech.’

,Ale paní Toddová,’ já na to, ‚kde jsou svišti, tam jsou taky medvědi. A jestli na tý vaší

zkratce takhle vypadaj svišti, co budete dělat, až se vám do cesty připlete medvěd?’

Podívala se na mě a já v ní uviděl tu druhou ženskou – tu Dianu. Povídá mi: ‚Pokud kolem

těch cest žijí jiná zvířata než tady, Homere, možná jsem trochu jiná i já. Podívejte se na tohle.’

Měla vlasy zavázaný vzadu do uzlu, kterej vypadal trochu jak motýl, a propíchnutý takovou

jehlicí. Rozpustila si je. Byl to přesně ten typ vlasů, který si chlap okamžitě představuje

rozprostřený na polštáři. A povídá mi: ‚Už mi začínaly šedivět, Homere. Vidíte teď někde

nějaké šediny?’ A rozvěsila si je na roztaženejch prstech, aby je mohlo prosvítit slunce.

,Ne, paní Toddová,’ zavrtěl jsem hlavou.

Podívala se na mě, oči jí jen zářily, a povídá mi: ‚Vaše manželka je hodná žena, Homere

Bucklande, ale potkaly jsme se v obchodě a na poště a prohodily jsme spolu pár slov, a mně

nemohlo uniknout, že když se mi dívá na vlasy, vkrádá se jí do tváře takové zvláštní

uspokojení, jaké znám jenom u žen. Vím, co si myslí a co vypráví svým kamarádkám… že

Ophelia Toddová si začala barvit vlasy. Ale nezačala jsem. Už nejednou jsem při hledání

nějaké zkratky ztratila cestu… ztratila cestu… a ztratila šediny.’ Rozesmála se, už ne jako

nějaká vysokoškolačka, ale jako středoškolačka. Byl jsem z ní celej pryč a toužil jsem po její

kráse, jenže v tu chvíli jsem uviděl v její tváři i tu druhou krásu… a znovu jsem dostal strach.

Strach o ni, a strach z ní.

,Paní Toddová,’ povídám, ‚nakonec možná ztratíte víc než jen nějaký ty šediny ve vlasech.’

,Ne,’ ona na to. ‚Říkám vám, že tam jsem jiná… Jsem tam sama sebou. Když si jedu v tom

svém sporťáčku tam po té cestě, nejsem Ophelia Toddová, manželka Wortha Todda, která mu

nedokázala přivést na svět dítě, ani ta žena, která se pokoušela psát básně a neuspěla, ani ta

žena, která si na schůzích zapisuje poznámky do notýsku, ani ta, ani žádná jiná. Když jedu po

té cestě, jsem přímo v samém srdci svého já a připadám si úplně jako –’

,Diana,’ vyhrknul jsem.

Trochu nejistě, trochu překvapeně se na mě podívala a pak se rozesmála. ‚Ano, asi jako

nějaká bohyně,’ řekla. ‚A Diana je mi bližší než většina ostatních, protože jsem noční tvor –

ráda zůstávám dlouho vzhůru, dokud nedočtu knížku až do konce nebo v televizi nezahrajou

hymnu, a protože jsem sama hodně bledá, mám ráda měsíc – Worth pořád říká, že bych měla

brát nějaké posilující léky nebo si nechat udělat rozbor krve a podobné nesmysly. Ale myslím,

že každá žena v duchu touží být nějaká bohyně – muž vždycky slyší jen pokřivenou ozvěnu

téhle touhy, a pak se ji snaží vyzdvihnout na piedestal (ženu, která si počurá vlastní nohu,

když si nebude moct přidřepnout! …je to k smíchu, když se nad tím člověk zamyslí) –, jenže

to, co muž vycítí, není totéž, co žena doopravdy chce. Žena chce volnost, to je všechno. Stát

na místě, pokud se jí bude chtít, nebo se projít…’ Ohlídla se k tomu svýmu sporťáku na

příjezdový cestě a přimhouřila oči. Pak se usmála. ‚Nebo se projet, Homere. To muž nikdy

nepochopí. Myslí si, že bohyně touží lenošit na stráni někde na úpatí Olympu a ládovat se

ovocem, ale na tom není nic božského. Žena touží po tom samém, po čem touží muž – žena

touží sedět u kormidla a řídit.’

,Hlavně u toho řízení dávejte pozor, paní Toddová,’ povídám a ona se zasmála a dala mi

pusu doprostřed čela, jen to mlasklo.

,Budu, Homere,’ řekla mi, ale nic to neznamenalo a já to věděl, protože to řekla úplně stejně,

jako když chlap říká svý manželce nebo holce, že si bude dávat pozor, a přitom ví, že

nebude… nemůže.

Vrátil jsem se do svýho auta a krátce jsem jí zamával a tejden nato jsem se dozvěděl, že ji

Worth nahlásil jako pohřešovanou. Zmizela i s tím meďourem. Todd počkal sedm let a nechal

ji úředně prohlásit za mrtvou a pak počkal ještě další rok, aby se neřeklo – to se zas tomu

zmetkovi musí nechat –, než si vzal druhou paní Toddovou, tu, co právě projela kolem. A

předpokládám, že mi z toho všeho stejně nevěříš ani slovo.“

Po obloze právě plul jeden z těch velikánských oblaků s plochým břichem a právě za sebou

odkryl přízrak měsíce – půlměsíc bledý jako mléko. A mě při tom pohledu bodlo u srdce,

napůl strachem, napůl láskou.

„Ale věřím,“ odpověděl jsem. „Věřím všemu od začátku až do konce. A i kdyby to nebyla

pravda, Homere, tak by měla být.“

Položil mi ruku kolem ramen, což je maximum, co svět chlapům povolí, protože pusu smějí

dávat jenom ženským, zasmál se a vstal.

„A i kdyby to neměla bejt pravda, tak je,“ prohlásil. Vyndal si z kapsy hodinky a podíval se

na ně. „Budu muset vyrazit, abych zkontroloval Scottovic chatu. Chceš jít se mnou?“

„Já si tu radši ještě chvíli posedím,“ odmítl jsem, „a popřemýšlím.“

Sešel ze schodů, otočil se a s úsměvem se na mě podíval. „Podle mě měla pravdu,“ řekl.

„Byla tam na těch cestách jiná… nic by se tam neodvážilo jí ublížit. Tobě nebo mně možná,

ale jí ne.

A myslím, že omládla.“

Pak nasedl do auta a vyrazil zkontrolovat Scottovic chatu.

To bylo před dvěma roky a Homer se mezitím odstěhoval do Vermontu, jak už jsem se

myslím zmínil. Jednou večer mě přijel navštívit. Byl učesaný, oholený a voněl nějakou

příjemnou kolínskou. Tvář měl skoro bez vrásek a oči mu jen hrály. Ten večer vypadal na

šedesát místo na sedmdesát, a já za něj měl radost a záviděl jsem mu a trochu jsem ho za to i

nenáviděl. Artritida dokáže být hodně otravný rybář a ten večer to vypadalo, že Homerovy

ruce neulovila na háček stejně jako ty moje.

„Odjíždím,“ oznámil mi.

„Jo?“

„Jo.“

„Dobře; postaral ses, aby ti přeposílali poštu?“

„Nechci, aby mi něco přeposílali. Účty jsou zaplacený, chci odejít s čistým štítem.“

„Tak mi aspoň dej svoji adresu. Čas od času ti napíšu, stará páko.“ Už v tu chvíli jsem cítil,

jak se na mě snáší osamělost jako nějaký plášť… a jak jsem se tak na něj díval, pochopil

jsem, že je to všechno trochu jinak, než jak se zdá.

„Zatím žádnou nemám,“ odpověděl.

„Dobře. Ale stěhuješ se opravdu do Vermontu, Homere?“

„No,“ zaváhal, „pro lidi, který se budou ptát, budu ve Vermontu.“

Málem jsem to ze sebe nedostal, ale nakonec přece jen ano. „Jak teď vypadá?“

„Jako Diana,“ odpověděl. „Ale je laskavější.“

„Závidím ti, Homere,“ řekl jsem a myslel jsem to vážně.

Stál jsem ve dveřích. K zemi se snášel soumrak. Byla právě ta část léta, kdy pole nádherně

voní a na zahrádkách zraje mrkev. Měsíc v úplňku dláždil stříbrný chodníček přes jezero.

Homer přešel přes verandu a sešel ze schodů. Na nezpevněné krajnici čekalo auto, motor

ztěžka předl naprázdno, jak to motory dělávaly ve všech starých autech, která dokázala uhánět

přímo kupředu jako torpédo. Vlastně to auto vypadalo trochu jako torpédo. Sice trochu

potlučené, ale člověk z něj měl pocit, že vytáhne sto padesát, ani se u toho nezadýchá.

Zastavil se pod schody a pro něco se sehnul – pro kanystr, takový ten velký, padesátilitrový.

Došel po chodníku až k tomu autu. Naklonila se přes sedačku a otevřela mu dveře. Uvnitř se

rozsvítila stropní žárovka a já ji na kratičký okamžik zahlédl, obličej rámovaný dlouhými

zrzavými vlasy, čelo jí svítilo jako lampa. Svítilo jako měsíc. Nasedl a společně odjeli. Já stál

ve dveřích a sledoval jsem, jak ve tmě pomžikávají zadní červená světla jejího meďoura… jak

se zmenšují a zmenšují. Byla nejdřív jako uhlíky, pak jako světlušky, a pak zmizela.

Vermont, říkám lidem z města, a oni mi věří, že Vermont, protože dál většina z nich v duchu

ani nedohlédne. Někdy tomu skoro věřím i já sám, zvlášť když jsem unavený a zničený. Jindy

ale přemýšlím o nich – jako třeba celý letošní říjen, protože v říjnu, jak se zdá, muži nejvíc

přemýšlejí o dalekých krajích a cestách, které by je tam mohly dovést. Sedím na lavičce před

Bellovými potravinami a přemýšlím o Homeru Bucklandovi a o té krásné dívce, která se

naklonila přes sedačku, aby mu otevřela dveře, když s plným červeným kanystrem v pravé

ruce došel k autu – vypadala maximálně tak na šestnáct, slečinka, která ještě ani nemá vlastní

řidičák, a její krása opravdu byla děsivá, ale myslím, že už by nezabila muže, pro kterého by

se rozhořela; na okamžik totiž zasvítila očima na mě, a nezemřel jsem, přestože část mého já

jí padla mrtvá k nohám.

Olymp je nepochybně pokocháním pro oči i srdce, a jsou lidé, kteří po něm touží, a lidé,

kteří k němu najdou cestu, je to možné, ale já znám Castle Rock jako svou dlaň a nikdy bych

ho kvůli žádným zkratkám neopustil, ať už by vedly kamkoli; v říjnu není nebe nad jezerem

vyloženě k pokochání, ale je příjemné k pokoukání, jak po něm tak pomalu plují ty velikánské

bílé mraky; sedím tady na lavičce a přemýšlím o ‘Phelii Toddové a Homeru Bucklandovi a

nemusím nutně litovat toho, že nejsem tam, kde jsou oni… ale rozhodně lituju toho, že už

nekouřím.

JAUNT

„Toto je poslední výzva pro Jaunt-701,“ rozlehla se Modrým terminálem newyorského

Hlavního nádraží ozvěna sympatického ženského hlasu. Hlavní nádraží se za posledních tři

sta let téměř nezměnilo – pořád bylo špinavé a tak trochu strašidelné. Hlas automatické

hlasatelky na něm byl asi to nejpříjemnější. „Toto je jauntovací služba do Whitehead City na

Marsu,“ pokračoval hlas. „Všichni pasažéři s platným lístkem nechť se prosím dostaví do

čekárny Modrého terminálu. Přesvědčte se, že vaše potvrzenky jsou v pořádku. Děkujeme.“

Čekárna v prvním patře nebyla špinavá ani trochu. Podlahu tu ode zdi ke zdi pokrýval

ústřicově šedý koberec. Stěny byly sněhobílé a visely na nich vkusné abstraktní obrazy. Strop

zdobily uklidňující víry vzájemně se prolínajících duhových barev. V rozlehlé místnosti stálo

přesně jedno sto lehátek, úhledně rozdělených do řad po deseti. Kroužilo mezi nimi pět

příslušníků jauntovacího personálu, kteří tichými, srdečnými hlasy hovořili s cestujícími a

nabízeli jim sklenice mléka. Na konci haly se nacházel vstupní portál, hlídaný ozbrojenými

strážemi a dalším členem personálu, který právě kontroloval potvrzenku jednoho pozdě

příchozího, jakéhosi uštvaného obchodníka s newyorskými World-Times složenými v

podpaží. Hned za portálem podlaha klesala a vytvářela asi metr a půl široké a zhruba tři metry

dlouhé koryto, které vedlo k nezakrytému otvoru a trochu připomínalo dětskou skluzavku.

Rodina Oatesových ležela bok po boku na čtyřech lehátkách až téměř na druhém konci haly.

Mark Oates s manželkou Marilys po stranách a dvě děti uprostřed.

„Tati, povíš mi teď o jauntu?“ ozval se Ricky. „Slíbils mi to.“

„Jo, tati, slíbil jsi to,“ přidala se Patricia a bůhvíproč se pronikavě zachichotala.

Obchodník s býčí šíjí, který opodál ležel na zádech, nohy v nablýskaných botách natažené

těsně jednu vedle druhé, se po nich krátce ohlédl a znovu se začetl do novin. Ze všech stran se

ozýval tichý šum konverzace a šustění, jak se cestující převalovali na lehátkách.

Mark pohlédl přes děti na Marilys Oatesovou a mrknul na ni. Ona mrkla na oplátku na něj, i

když ve skutečnosti byla skoro stejně nervózní jako Patty. Proč by taky ne? pomyslel si Mark.

Všichni tři pojauntují poprvé. Půl roku s Marilys rozebírali všechny možné výhody a

nevýhody stěhování – hned od prvního dne, kdy ho společnost Texaco Water uvědomila, že

bude přeložen do Whitehead City. Nakonec se rozhodli, že se na ty dva roky Markovy služby

na Marsu přestěhují všichni. Když teď viděl, jak je Marilys bledá, napadlo ho, jestli svého

rozhodnutí nelituje.

Podíval se na hodinky a zjistil, že do jauntu zbývá pořád ještě skoro půl hodiny. Za tu dobu

jim pohodlně stihne všechno vypovědět… a třeba je tím aspoň přivede na jiné myšlenky. Kdo

ví, možná se trochu uklidní i Marilys.

„Dobře,“ řekl. Ricky a Pat ho vážně pozorovali. Synovi bylo dvanáct, dceři devět. Znovu ho

napadlo, že až se budou vracet na Zemi, bude už Ricky zapadlý hluboko v bažinách puberty a

Pat budou pravděpodobně pomalu začínat pučet ňadra. Pořád se mu nechtělo tomu věřit. Děti

budou ve Whitehead City chodit do maličké smíšené školy s další zhruba stovkou děcek ze

strojařských a těžařských rodin; Ricky možná už za pár měsíců vyrazí na geologický školní

výlet na Phobos. Nechtělo se tomu věřit… ale bylo to tak.

Kdo ví? pomyslel si zatrpkle. Třeba se té předjauntové nervozity aspoň trochu zbavím i já

sám.

„Pokud víme,“ začal, „vynalezl jaunt zhruba před třemi sty dvaceti lety, někdy kolem roku

devatenáct set osmdesát sedm, jistý Victor Carune. Objevil ho v rámci soukromého

výzkumného programu financovaného státem… a výzkum pochopitelně brzy převzala vláda.

Nakonec zůstalo všechno čistě jen na vládě a těžařských společnostech. Přesné datum

neznáme proto, že Carune byl poněkud výstřední –“

„To znamená, že byl blázen, tati?“ skočil mu do řeči Ricky.

„Výstřední znamená, že byl trochu blázen, zlatíčko,“ odpověděla Marilys a usmála se přes

děti na Marka. Povšiml si, že už je klidnější než před chvílí.

„Aha.“

„Každopádně na těch pokusech pracoval už nějakou dobu před tím, než o nich uvědomil

vládu,“ pokračoval Mark, „a nakonec jim o svém objevu řekl jen proto, že mu docházely

peníze a oni do něj nechtěli dál investovat.“

„Pokud nebudete spokojeni, vaši investici vám rádi vrátíme,“ ocitovala Pat televizní reklamu

a znovu se pronikavě zachichotala.

„Přesně tak, beruško,“ usmál se Mark a něžně ji podrbal ve vlasech. Zpozoroval, že se na

druhém konci čekárny nehlasně rozevřely dveře a vyšli z nich další dva zřízenci jauntovací

služby. Měli na sobě sytě červené haleny a tlačili před sebou pojízdný stolek. Na něm ležela

hubice z nerezové oceli připevněná na gumovou hadici; Mark věděl, že záclonky pod stolem

taktně zakrývají dvě bomby s plynem; v síťovém pytli zavěšeném na jedné straně se

nacházela stovka masek najedno použití. Mark pokračoval v povídání. Nechtěl, aby si rodina

povšimla zástupců Léthé dřív, než bude nezbytně nutné. A pokud se mu podaří dovyprávět

všechno až do konce, přivítají uspávače s otevřenou náručí.

Vzhledem k jediné další alternativě.

„Samozřejmě víte, že jaunt je v podstatě teleportace. Na hodinách chemie a fyziky se tomu

někdy říká Caruneho jev, ale ve skutečnosti je to prostě teleportace, a byl to Carune sám –

nebo se to přinejmenším povídá –, kdo to pojmenoval ,jaunt‘. Rád četl science fiction a

existuje jeden román od jistého Alfreda Bestera, Hvězdy, můj osud se jmenuje, kde si tenhle

Bester vymyslel pro teleportaci slovo ‚jaunte’. Až na to, že v té jeho knížce může člověk

jauntovat čistě jen tím, že na to pomyslí, což ve skutečnosti samozřejmě nejde.“

Uspávači právě na opačné straně haly upevnili na ocelovou hubici první masku a podali ji

jisté postarší paní. Ta si masku nasadila, jednou se nadechla a bezvládně se zhroutila na

lehátko. Trochu se jí vyhrnula sukně a odhalila ochablé stehno protkané mapou křečových žil.

Jeden z uspávačů jí sukni ohleduplně upravil, zatímco druhý sňal použitou masku a nasadil na

hubici novou. Markovi to připomnělo používání plastových kelímků v hotelových pokojích.

Modlil se k Bohu, ať se Patty aspoň trochu uklidní; několikrát byl svědkem toho, jak stejně

staré děti museli držet silou na lehátku, a když jim nasazovali masku, křičely u toho strachy.

U dítěte je to samozřejmě úplně přirozená reakce, ale bylo nepříjemné se na to dívat, a on

doufal, že s Patty to takhle probíhat nebude. U Ricka se toho tolik nebál.

„Dalo by se říct, že jauntování přišlo skutečně za pět minut dvanáct,“ pokračoval. Mluvil

sice k Rickymu, ale natáhl se a vzal Patty za ruku. Její prstíky se okamžitě panicky sevřely

kolem jeho dlaně. Ruku měla studenou a trochu zpocenou. „Světu docházela ropa a většina z

toho, co ještě zbývalo, patřila pouštním národům ze Středního východu, které měly sklony

zneužívat ji jako politickou zbraň. Vytvořily ropný kartel zvaný OPEC –“

„Co je to kartel, tati?“

„Mno, monopol,“ odpověděl Mark.

„Něco jako klub, zlatíčko,“ vysvětlila Marilys. „A v tom klubu mohl být jen ten, kdo měl

hodně ropy.“

„Aha.“

„Nemáme teď čas vysvětlovat si celou tu šlamastyku do podrobností,“ ujal se znovu slova

Mark. „Něco se o tom určitě budete učit ve škole. Pro teď to budeme brát tak, že to prostě

byla šlamastyka. Což opravdu byla – kdo měl auto, směl s ním jezdit jen dva dny v týdnu, a

litr benzinu stál čtyři staré dolary –“

„Týjo,“ vyjekl Ricky. „Dneska je litr asi za dva centy, že jo, tati?“

Mark se usmál. „Právě proto jedeme tam, kam jedeme, Ricky. Na Marsu je tolik ropy, že

nám vydrží skoro osm tisíc let, a na Venuši jsou zásoby na dalších dvacet tisíc… ale ropa už

dneska není zas až tak důležitá. Teď potřebujeme ze všeho nejvíc –“

„Vodu!“ zaječela Patty a obchodník na vedlejším lehátku znovu otočil hlavu od novin a

krátce se na ni usmál.

„Přesně tak,“ přikývl Mark. „Protože v letech devatenáct set šedesát až dva tisíce třicet jsme

si otrávili většinu té vlastní. První přeprava vody z marsovských polárních čepiček se

jmenovala –“

„Operace Brčko.“ Tentokrát se ozval Ricky.

„Ano. Někdy v roce dva tisíce čtyřicet pět. Ale už dávno předtím se jaunt využíval při

hledání zdrojů čisté vody na Zemi. A voda je dnes hlavním vývozním artiklem Marsu… ropa

je vedlejší. Tehdy ovšem byla důležitá.“

Obě děti přikývly.

„Podstatné je, že jak voda, tak ropa byly na Marsu odnepaměti, ale my jsme se k nim dostali

až díky jauntu. V době, kdy Carune tenhle způsob přepravy vynalezl, se svět pomalu řítil do

nového období temna. V zimě rok předtím umrzlo jen ve Spojených státech přes deset tisíc

lidí, protože prostě nebylo dost energie na to, aby se zahřáli.“

„Ty brďo,“ podotkla věcně Patty.

Mark se ohlédl doprava, kde právě uspávači přemlouvali nějakého ustrašeného pána.

Nakonec si od nich masku přece jen vzal a za pár vteřin už se zhroutil na lehátko jako mrtvý.

Nováček, blesklo Markovi hlavou. Ti se vždycky poznají.

„Carune experimentoval nejdřív s tužkou… pak s klíči… hodinkami… a pak s myšmi.

Teprve u myší poznal, že to nebude až tak jednoduché…“

Victor Carune vklopýtal zpátky do laboratoře, obluzen horečkou vědeckého vzrušení. Na

vlastní kůži teď zakoušel, jak se cítili Morse, Alexander Graham Bell či Edison… až na to, že

tohle bylo významnější než všechny jejich objevy dohromady. Cestou ze zverimexu v New

Paltzu, kde za svých posledních dvacet dolarů koupil devět bílých myší, dvakrát málem

naboural. Na světě už mu nezbývalo nic než těch devadesát tři centů v pravé přední kapse

kalhot a osmnáct dolarů na spořitelním účtu… ale na to v tu chvíli nemyslel. A i kdyby

myslel, ani v nejmenším by ho to netrápilo.

Laboratoř se nacházela v přestavěné stodole na konci jeden a půl kilometru dlouhé

nezpevněné cesty, která odbočovala ze státní silnice č. 26. Právě když na tuhle cestu najížděl,

naboural málem svou dodávku značky Brat podruhé. Nádrž měl skoro prázdnou a minimálně

deset až čtrnáct dní ji teď znovu nenaplní, ale ani to ho v tu chvíli nijak zvlášť netrápilo.

Točila se mu hlava jako v deliriu.

Výsledky pokusů nebyly vyloženě šokující, to ne. Vláda mu koneckonců poskytovala těch

mizerných dvacet tisíc ročně právě proto, že v oboru přenosu částic odjakživa existovala

možnost, že se něco takového jednou povede.

Ale že se to povede právě takhle… znenadání… bez nejmenšího varování… a s nižší

spotřebou elektřiny, než má barevná televize… Panečku! To je věc!

Se skřípěním brzd zastavil na hliněném dvorku, popadl krabici na vedlejším, špinavém

sedadle (na krabici byli psi, kočky, křečci a akvarijní rybičky a mezi tím vším nápis JEDU K

VÁM ZE STACKPOLEOVA ZVERIMEXU) a rozběhl se k velkým dvojitým dveřím. Z

krabice se ozývalo škrábání a pištění pokusných zvířátek.

Pokusil se zatlačit do jednoho křídla dveří, a když se mu je nepodařilo otevřít, vzpomněl si,

že zamkl. „Do prdele!“ ulevil si hlasitě a začal šátrat po klíčích. Vláda trvala na tom, že

laboratoř bude za každých okolností zamčená – byla to jedna z podmínek, bez nichž by z nich

peníze nedostal –, ale Carune na to pořád zapomínal.

Vytáhl klíče z kapsy, chvíli na ně civěl jako uhranutý a přejížděl bříškem palce po

vroubkování klíčku od zapalování dodávky. Znovu si pomyslel: Panečku! To je věc! Pak

začal mezi ostatními klíči na kroužku hledat ten, jímž se odemykaly dveře stodoly.

Podobně jako byl téměř bezděčně použit první telefon – Bell do něj zařval: „Pojďte sem,

Watsone!“, když sebe a nějaké své dokumenty polil kyselinou –, i k první teleportaci došlo

víceméně náhodou. Victor Carune přenesl přes čtyřicetimetrovou stodolu dva prsty své levé

ruky.

Carune postavil u protilehlých zdí stodoly dva portály. Na jednom konci bylo obyčejné

iontové dělo, jaké jste za necelých pět set dolarů pořídili v kterémkoli větším obchodě s

elektronikou. Na druhém konci, těsně za portálem – oba měly obdélníkový tvar a byly velké

zhruba jako ne moc velká knížka –, byla mlžná komora. Mezi nimi se nacházelo cosi, co by se

dalo popsat jako neprůhledný sprchový závěs, až na to, že sprchové závěsy obyčejně nebývají

z olova. Fungovat to mělo tak, že se do portálu jedna budou střílet ionty, pak se přejde na

druhou stranu stodoly a bude se sledovat, jak prolétají mlžnou komorou těsně za portálem

dvě, přičemž olověné stínítko dokáže, že skutečně došlo k jejich teleportaci. Jenže za poslední

dva roky se to úspěšně podařilo jen dvakrát a Carune vůbec netušil proč.

Když upevňoval iontové dělo, náhodou strčil prsty do portálu – to se mu stávalo každou

chvíli a nikdy z toho nic nebylo, tentokrát se ovšem zároveň otřel bokem o spínač na

ovládacím panelu nalevo od portálu. V první chvíli si toho ani nevšiml – přístroj vydával jen

velice tiché hučení –, když vtom ho začaly nezvykle svědit prsty.

„Nebylo to jako elektrický šok,“ napsal Carune v jediném článku na toto téma, který stačil

publikovat, než ho vláda umlčela. Článek kupodivu nevyšel v žádném odborném periodiku,

ale v Populární mechanice. Carune ho časopisu prodal za sedm set padesát dolarů v poslední

zoufalé snaze uchovat jaunt pro soukromý sektor. „Nebylo to ono nepříjemné brnění, které

pocítíte, když vezmete do ruky například roztřepenou šňůru od lampy. Byl to spíš podobný

pocit, jako když položíte dlaň na kryt nějakého malého, ale velice výkonného stroje, který

vibruje tak rychle, a přitom tak nepatrně, že to člověka lechtá.

Pak mi padl zrak na portál a uviděl jsem, že mám ukazováček odříznutý šikmo u

prostředního kloubu a prostředníček jen kousek nad tím. Kromě toho mi chyběl i celý

poslední článek prsteníčku.“

Carune rukou instinktivně ucukl a vykřikl. Byl si natolik jistý, že uvidí krev, napsal později,

že ji na okamžik v duchu skutečně viděl. Drcnul loktem do iontového děla a shodil ho ze

stolu.

Hned si prsty strčil do pusy, aby si ověřil, že jsou opravdu celé. Hlavou mu blesklo, že je asi

přepracovaný. Ale pak ho napadlo ještě něco jiného: napadlo ho, že poslední sada úprav, které

na přístroji udělal… mohla něco změnit.

Prsty už ovšem zpátky do portálu nestrčil; až do konce života osobně jauntoval už jen jednou

jedinkrát.

V první chvíli se rozhodl nic dalšího nepodnikat. Dlouho se bezcílně procházel po stodole,

projížděl si rukama ve vlasech a přemýšlel, jestli by neměl zavolat Carsonovi do New Jersey

nebo Buffingtonovi do Charlotte. Carson by nejspíš hovor na účet volaného nepřijal, držgrešle

stará, ale Buffington možná ano. Pak ho něco napadlo a rozběhl se přes stodolu k portálu dvě.

Pokud se jeho prsty skutečně přenesly na druhou stranu stodoly, mohla tam po nich zůstat

nějaká stopa.

Pochopitelně nezůstala. Portál dvě stál na třech bednách od pomerančů a ze všeho nejvíc

připomínal miniaturní gilotinu bez čepele. Z rámu z nerezové oceli vybíhal na jedné straně

kabel, který vedl do přenosového terminálu, což byl v podstatě jen částicový transformátor s

přípojkou k počítači.

To mu připomnělo…

Carune se podíval na hodinky a zjistil, že je čtvrt na dvanáct. Kromě každoročního bakšiše

mu vláda poskytovala nedocenitelný, byť časově omezený přístup k výkonnému počítači.

Připojení mělo vydržet ještě do tří odpoledne a pak se až do pondělka přerušit. Musel se k

něčemu rozhoupat, musel začít něco dělat…

„Znovu jsem se podíval na pyramidu beden,“ píše Carune ve svém článku pro Populární

mechaniku, „a pak na bříška svých prstů. A důkaz jsem měl samozřejmě přímo před očima.

Tušil jsem sice, že bych jím nikoho kromě sebe nepřesvědčil, ale na začátku nikoho jiného

než sami sebe přesvědčovat nepotřebujete.“

„A co to bylo za důkaz, tati?“ zeptal se Ricky.

„Jo!“ přidala se Patty. „Co to bylo?“

Mark se pousmál. Už je všechny vtáhl do vyprávění, dokonce i Marilys. Už skoro

zapomněli, kde jsou. Koutkem oka viděl, jak uspávači potichounku popojíždějí se stolkem

mezi cestujícími a postupně je ukládají k spánku. Už dávno zjistil, že mezi civilisty probíhá

všechno pomaleji než v armádě; civilisté byli nervózní a chtěli si o všem nejdřív popovídat.

Hubice a gumové masky až příliš evokovaly nemocniční operační sály, kde anestezioložce se

sadou omamných plynů v bombách z nerezové oceli číhají za zády chirurgové s připravenými

skalpely. Občas propukala panika, hysterie; a vždycky se našlo pár takových, kteří prostě

ztratili nervy. Mark si během vyprávění povšiml dvou: mužů, kteří jednoduše vstali z lehátka,

bez nejmenšího humbuku došli k východu, odepnuli si potvrzenku, kterou měli přišpendlenou

ke klopě, vrátili ji a bez ohlédnutí odešli. Členové jauntovacího personálu měli přísně

zakázáno přemlouvat někoho k návratu; vždycky tu čekali náhradníci, občas jich bývalo až

čtyřicet nebo padesát, kteří doufali v nemožné. Jakmile někdo čekárnu opustil, jednomu z

náhradníků přišpendlili na košili novou potvrzenku a pustili ho dovnitř.

„Carune měl v ukazováčku dvě třísky,“ vysvětlil Mark dětem. „Vytáhl je a schoval. Jedna se

sice ztratila, ale druhá je dodneška vystavená v Národním muzeu letectví a kosmonautiky ve

Washingtonu. Je v hermeticky uzavřené skleněné schránce a leží hned vedle měsíčních

kamenů, které přivezli první kosmonauti z Měsíce –“

„Našeho měsíce, tati, nebo jednoho z marsovských?“ zeptal se Ricky.

„Našeho,“ usmál se Mark. „Na Marsu přistála jen jedna jediná raketa s lidskou posádkou,

Ricky, a to byla francouzská expedice někdy kolem roku 2030. Každopádně, tahle obyčejná

stará tříska z bedny od pomerančů je v muzeu proto, že to byl první předmět, který se kdy

podařilo teleportovat – jauntovat – prostorem.“

„A co se stalo pak?“ zeptala se Patty.

„Inu, vypráví se, že Carune doběhl…“

Carune doběhl zpátky k portálu jedna a s rozbušeným srdcem se u něj zadýchaně zastavil.

Musíš se uklidnit, poroučel si v duchu. Musíš si to pořádně promyslet. Zbrklostí víc času na

počítači nezískáš.

Rozhodl se ignorovat ten nejpronikavější hlas ve své mysli, který na něj ječel, ať si pospíší a

něco udělá, a místo toho vytáhl z kapsy kleštičky na nehty a špičkou pilníčku vymáčkl třísky z

ukazováku. Položil je na bílý vnitřní obal od čokoládové tyčinky Hershey’s, kterou jedl, když

upravoval transformátor a pokoušel se rozšířit jeho vstupní rozsah (v čemž zjevně uspěl tak,

jak se mu o tom nezdálo ani v těch nejdivočejších snech). Jedna se z obalu skutálela a ztratila

se; druhá skončila v Muzeu letectví a kosmonautiky, ve skleněném pouzdru obehnaném

tlustými sametovými šňůrami a ostražitě střeženém bdělou průmyslovou kamerou.

Jakmile měl Carune třísky z prstu, hned byl mnohem klidnější. Tužka. Vhodnější než cokoli

jiného. Vytáhl jednu zpod notesu na nejbližší polici a jemně ji vložil do portálu jedna. Hladce

mu mizela před očima, centimetr za centimetrem, jako by se jednalo o nějaký optický klam

nebo hodně dobrý kouzelnický trik. Tužka měla na jedné straně nápis EBERHARD FABER

Č. 2, černá písmena vyražená do žlutě natřeného dřeva. Když z tužky zbýval už jen špalíček s

nápisem EBERH, Carune obešel portál jedna a podíval se do něj.

Uviděl průřez tužkou, jakoby hladce překrojenou nožem. Zkusil sáhnout do místa, kde by

měla tužka pokračovat, ale pochopitelně nic nenahmatal. Přeběhl přes stodolu k portálu dvě a

chybějící část tužky byla tam, ležela na horní bedně. Carunemu se srdce rozbušilo tak, že mu

otřásalo celým hrudníkem. Vzal tužku za ořezanou špičku a vytáhl ji celou ven.

Zvedl ji před sebe a prohlížel si ji. Pak ji zničehonic otočil a napsal na kus prkna FUNGUJE

TO! Tlačil na tužku takovou silou, že se při psaní vykřičníku zlomila špička. Carune se v

prázdné stodole rozesmál jako blázen; smál se tak, že probudil spící vlaštovky, a ty vylétly

nahoru mezi nejvyšší trámy krovu.

„Funguje to!“ vykřikl Carune a rozběhl se zpátky k portálu jedna. Zlomenou tužku pevně

svíral v pěsti a mával rukama. „Funguje! Funguje! Slyšíš mě, Carsone, ty debile? Funguje to a

DOKÁZAL JSEM TO JÁ!“

„Marku, kontroluj se trochu před dětmi,“ napomenula ho Marilys. Mark pokrčil rameny.

„Ale údajně to takhle řekl.“

„No, tak bys to mohl trochu cenzurovat.“

„Tati?“ zeptala se Patty. „Ta tužka je v tom muzeu taky?“

„Sere medvěd v lese?“ opáčil Mark a hned si připlácl ruku na pusu. Obě děti se rozesmály –

Patty už zdaleka ne tak pronikavě jako prve, což Marka potěšilo – a Marilys se sice chvíli

snažila tvářit vážně, ale pak se k nim přidala.

Po tužce následovaly klíče; Carune je portálem jednoduše prohodil. Myšlení se mu zvolna

začínalo vracet do starých kolejí a uvědomil si, že ze všeho nejdřív bude třeba zjistit, jestli se

věci na druhém konci objevují přesně v té samé podobě jako před teleportací, nebo se během

ní nějak mění.

Viděl, jak klíče prolétají portálem a jak v něm mizí; přesně v témže okamžiku je slyšel

cinknout na bednu na druhé straně stodoly. Rozběhl se tam – teď už jen poklusem – a cestou

odsunul po kolejnici ten olověný sprchový závěs. Už ho nepotřeboval, stejně jako iontové

dělo. A ještě že tak, protože iontové dělo leželo rozbité na podlaze.

Sebral klíče, došel k zámku, kterým ho vláda nutila zajišťovat dveře, a zkusil do něj zastrčit

klíč. Bez problémů fungoval. Vyzkoušel klíč od dveří. Pak klíčky od skříněk i ten od

dodávky.

Nakonec schoval klíče do kapsy a sundal si hodinky. Byly to křemíkové digitálky značky

Seiko s vestavěnou kalkulačkou pod displejem – čtyřiadvacet maličkých tlačítek, která mu

umožňovala provádět všechny matematické operace od sčítání a odčítání až po počítání druhé

odmocniny. Úžasně propracovaný přístroj – a v neposlední řadě také chronometr. Carune je

položil před portál jedna a tužkou je prostrčil skrz.

Přeběhl přes stodolu a zvedl je. Když je vkládal do portálu, ukazovaly 11:31:07. Teď na nich

bylo 11:31:49. Výborně. Dobrá práce, ačkoli by tu správně měl mít asistenta, aby se jednou

provždy ověřilo, že nedochází k žádné časové prodlevě. Ale na tom teď nesešlo. Brzy ho

vláda zahrne tolika asistenty, že se v nich bude brodit po pás.

Vyzkoušel kalkulačku. Dvě a dvě byly pořád ještě čtyři, osm děleno čtyřmi byly dvě; druhá

odmocnina z jedenácti byla pořád ještě 3,3166247… a tak dále.

Tehdy dospěl k závěru, že nadešel čas myší.

„A co se s těmi myšmi stalo, tati?“ zeptal se Ricky.

Mark na okamžik zaváhal. Tady bude muset opatrně, aby děti (ani nemluvě o manželce) pár

minut před jejich prvním jauntem zbytečně nevyděsil a nezačaly tu hysterčit. Především jim

musí jasně vysvětlit, že dnes už je všechno v pořádku, že se ten problém podařilo vyřešit.

„Jak už jsem říkal, objevil se drobný problém…“

Ano. Děs, šílenství a smrt. Jen takový drobounký problémeček, děti.

Carune postavil krabici s nápisem JEDU K VÁM ZE STACKPOLEOVA ZVERIMEXU na

polici a podíval se na hodinky. Zatraceně, nasadil si je na ruku obráceně. Otočil je a viděl, že

je tři čtvrtě na dvě. K počítači už bude mít přístup jen hodinu a čtvrt. Jak ten čas letí, když se

člověk dobře baví, pomyslel si a bláznivě se rozesmál.

Otevřel krabici, sáhl do ní a vytáhl za ocas pištící myš. Položil ji před portál jedna a pobídl

ji: „Utíkej, myško.“ Myš okamžitě seskočila z krabice od pomerančů, na níž portál stál, a

rozběhla se po podlaze.

Carune ji s klením začal pronásledovat a málem ji i polapil, ale myš mu proklouzla mezi

prsty, protáhla se dírou mezi dvěma prkny a byla tatam.

„DO PRDELE!“ zařval Carune a rozběhl se zpátky ke krabici. Dostal se k ní právě včas, aby

dovnitř srazil další dva potenciální uprchlíky. Vytáhl ven druhou, tu chytil pevně do dlaně

(byl to fyzik, o bílých myších nevěděl vůbec nic) a přibouchl víko krabice.

S touhle se nemazlil a poslal ji portálem stejně jako klíče. Snažila se držet jeho dlaně, ale

moc jí to nepomohlo; letěla po růžovém čumáčku přímo do portálu jedna. Carune okamžitě

zaslechl, jak přistála na bednách na druhé straně stodoly.

Tentokrát sprintoval, protože si dobře pamatoval, jak snadno mu unikla první myš. Dělal si

zbytečně starosti. Bílá myška se jen krčila na bedně, oči měla zakalené a skoro ani nedýchala.

Carune zpomalil a opatrně se k ní přiblížil; nikdy dřív s myšmi nepracoval, ale na to, aby

poznal, že tu došlo k něčemu hodně vážnému, nepotřeboval mít čtyřicet let praxe.

(„Myšce po průchodu portálem nebylo moc dobře,“ vysvětlil Mark Oates se širokým

úsměvem svým dětem, manželce ale neuniklo, že to byl úsměv falešný.)

Carune se dotkl myši. Jako by se dotkl neživého předmětu – snad pytlíku slámy nebo pilin.

Jen ty zdvíhající se boky naznačovaly, že ještě dýchá. Myš se po Carunem ani neohlédla;

upírala zrak přímo před sebe. Vhodil do portálu rozdováděné, čilé a velice živé zvíře; teď před

ním ležela spíš jakási živá vosková napodobenina myši.

Pak Carune myši luskl prsty před maličkýma růžovýma očkama. Myš mrkla… a svalila se

mrtvá na bok.

„A tak se Carune rozhodl zkusit další myš,“ pokračoval Mark.

„Co se stalo s tou první?“ chtěl vědět Ricky.

Mark se znovu usmál od ucha k uchu. „Se všemi poctami se odebrala na odpočinek.“

Carune našel papírový pytlík a dal mrtvou myš do něj. Večer ji vezme k veterináři

Mosconimu. Mosconi provede pitvu a poví mu, jestli měla nějak rozhašené vnitřnosti. Vládě

se samozřejmě nebude moc líbit, že zapojil soukromou osobu do projektu, který by sama

okamžitě označila za supertajný, kdyby věděla o jeho úspěšnosti – jenže to máte peška,

kamarádi. Carune se rozhodl, že Velký bílý otec ve Washingtonu se o tom všem dozví až ve

chvíli, kdy už opravdu nebude zbytí. Vzhledem k tomu, jak skrovné prostředky mu Velký bílý

otec poskytuje, může klidně počkat. Prostě má peška.

Pak si uvědomil, že Mosconi bydlí pekelně daleko, až na druhém konci New Paltzu, a on v

dodávce nemá dost benzinu ani na to, aby se dostal aspoň do centra… natož nazpátek.

Bylo však 14.03 – zbývala mu necelá hodina přístupu k počítači. S nějakou pitvou si může

dělat hlavu potom.

Carune postavil jakousi provizorní skluzavku, která vedla k portálu jedna (byla to vlastně

první jauntovací skluzavka na světě, vysvětlil Mark dětem, a Patty se při představě maličké

skluzavky pro myši vesele rozesmála), a spustil po ní další živou bílou myšku. Zatarasil

východ tlustou knihou a myš po chvíli bezcílného ťapkání a čenichání vlezla do portálu a

zmizela.

Carune přeběhl na druhou stranu stodoly.

Myš tam ležela mrtvá.

Nikde žádná krev, žádné boule na těle, které by naznačovaly, že uvnitř něco prasklo náhlou

změnou tlaku. Caruneho napadlo, že možná nedostatek kyslíku –

Netrpělivě zavrtěl hlavou. Bílé myšce trval přenos pouhých pár nanosekund; jeho vlastní

hodinky potvrdily, že plynutí času se během přenosu nemění, nebo jen minimálně.

Druhá bílá myš putovala do pytlíku za první. Carune vytáhl třetí (nebo čtvrtou, pokud

budeme počítat i tu šťastlivkyni, které se podařilo uprchnout škvírou) a poprvé si v duchu

položil otázku, co mu asi dojde dřív: zda čas na počítači, nebo zásoba myší.

Tuhle sevřel pevně v dlani a prostrčil jí zadek portálem. Viděl, jak na druhé straně stodoly

vykoukl myší zadek z portálu dvě… jen zadek. Odříznuté nožičky zběsile hrabaly po hrubém

povrchu bedny.

Carune vytáhl myš ven. Žádné příznaky katatonie; zahryzla se mu do kůžičky mezi palcem a

ukazovákem takovou silou, že mu začala téct krev. Honem hodil myš zpátky do krabice s

nápisem JEDU K VÁM ZE STACKPOLEOVA ZVERIMEXU a vydezinfikoval si ránu

peroxidem z malé lahvičky v laboratorní lékárničce.

Přelepil si kousanec náplastí a pak se přehraboval ve svých věcech tak dlouho, dokud

nenašel tlusté pracovní rukavice. Téměř hmatatelně cítil, jak mu čas uniká mezi prsty. Už bylo

14.11.

Vyndal další myš a prostrčil ji po zadku portálem jedna – celou. Přeběhl k portálu dvě. Tahle

myš žila ještě skoro dvě minuty; dokonce i kousek popošla, dá-li se tomu říkat chůze.

Přeškobrtala přes bednu od pomerančů, svalila se na bok, s obtížemi se vyškrábala zpátky na

nohy a pak zůstala sedět na místě. Carune jí luskl prsty u hlavy, myš vyrazila kupředu a

udělala ještě asi čtyři kroky, než se znovu svalila na bok. Dýchání se zpomalovalo…

zpomalovalo… až se zastavilo. Byla mrtvá.

Carunemu přeběhl mráz po zádech.

Vrátil se ke krabici, vyndal další myš a prostrčil jí portálem přední polovinu těla. Viděl, jak

se na druhé straně stodoly vynořuje, nejdřív hlavička, pak krk a přední nohy. Opatrně povolil

sevření, ale byl připravený znovu myš stisknout, jakmile by sebou začala házet. Nezačala. Jen

tam klidně stála, předníma nohama na jedné straně stodoly, zadníma na druhé.

Carune doklusal k portálu dvě.

Myš byla živá, ale v zakalených růžových očkách měla prázdný pohled. Vousky se ani

nepohnuly. Když Carune obešel portál, naskytl se mu neobyčejný pohled; stejně jako prve

viděl průřez tužkou, viděl teď průřez myší. Viděl, jak obratle její tenounké páteře náhle končí

bílým kolečkem; viděl, jak jí cévami proudí krev; viděl, jak se tkáně nepatrně pohybují

vlivem přílivu a odlivu životodárné síly cirkulující tím miniaturním krevním řečištěm. Když

nic jiného, napadlo ho (a později to i uvedl ve svém článku do Populární mechaniky), najdou

portály uplatnění jako úžasný diagnostický přístroj.

Pak si povšiml, že pohyb krve ustal. Myš zemřela.

Carune ji vzal za čumák, a i když mu byl nepříjemný na dotek, vytáhl ji za něj ven a přidal ji

do pytlíku k jejím společnicím. A dost s bílými myšmi, pomyslel si. Myši umírají. Umírají,

když je prostrčíte portálem celé, a umírají, když je prostrčíte napůl hlavu napřed. Když je

prostrčíte napůl zadkem napřed, tak zůstanou čilé.

Co se to tam uvnitř sakra děje?

Nějaký smyslový vjem, blesklo mu hlavou. Když procházejí skrz, uvidí – zaslechnou – ucítí

hmatem, nebo snad dokonce čichem – něco, co je doslova vyděsí k smrti. Ale co?

Neměl nejmenší ponětí – ale hodlal to zjistit.

Pořád ještě mu zbývalo skoro čtyřicet minut, než ho COMLINK odpojí od databáze.

Odšrouboval ze zdi vedle kuchyňských dveří teploměr, odklusal s ním zpátky do stodoly a

prostrčil ho portálem. Před vstupem teploměr ukazoval 28 stupňů Celsia, po výstupu ukazoval

28 stupňů Celsia. Prohrabal nepoužívaný pokoj, kde skladoval pár hraček, aby měl čím

zabavit vnoučata, když přijela na návštěvu; našel i balíček nafukovacích balónků. Jeden

nafoukl, zavázal ho a prohodil ho portálem. Prošel jím nedotčený a nepoškozený – první

odpověď na jeho podezření ohledně náhlé změny tlaku, k níž by během jauntování – jak už v

duchu jev nazýval – mohlo docházet.

Pět minut před hodinou H odběhl do domu, popadl kulaté akvárium (Percy i Patrick začali

uvnitř poplašeně mrskat ocasem a prohánět se sem a tam) a vrátil se s ním do stodoly.

Prostrčil akvárium portálem jedna.

Rozběhl se k portálu dvě, za nímž na bedně stálo akvárium. Patrick se vznášel na hladině

břichem vzhůru; Percy pomaličku, jakoby omráčeně, plaval kolem kruhového dna. Po chvíli

se i on otočil břichem vzhůru. Carune už natahoval ruku k akváriu, když Percy zničehonic

chabě cukl ocasem a pokračoval ve lhostejném plavání u dna. Pozvolna se probíral ze šoku,

který mu průchod portálem z neznámého důvodu přivodil, a když se Carune v devět večer

vrátil z Mosconiho veterinární kliniky, byl už stejně čilý jako dřív.

Patrick byl mrtvý.

Carune nasypal Percymu dvojitou dávku krmení a Patrickovi vystrojil hrdinský pohřeb na

zahradě.

Když pro ten den připojení k počítači skončilo, Carune se rozhodl, že se pokusí dojet k

Mosconimu stopem. Ve čtvrt na čtyři odpoledne proto už stál na krajnici státní silnice č. 26, v

džínách a křiklavé kostkované sportovní bundě, v jedné ruce papírový pytlík, druhou

nataženou se zvednutým palcem.

Konečně mu zastavil nějaký mladík v korvetě velké jako krabička sardinek a Carune si

nastoupil. „Co máte v tom pytlíku, příteli?“

„Pár mrtvých myší,“ odpověděl Carune. Po nějaké době mu zastavilo další auto. Když se ho

farmář za volantem zeptal, co má v tom pytlíku, Carune řekl, že svačinu.

Mosconi provedl ihned pitvu jedné z myší a slíbil, že až bude hotov i s ostatními, zavolá

Carunemu a sdělí mu výsledky. Prvotní nález nebyl příliš povzbudivý; myš, kterou Mosconi,

otevřel, vypadala podle jeho názoru dokonale zdravá – až na to, že byla mrtvá.

Deprimující.

„Victor Carune byl sice výstřední, ale nebyl to blázen,“ pokračoval Mark. Uspávači se

blížili, takže si s vyprávěním musel pospíšit… jinak by ho mohl dokončit až v

rekonvalescenčním sále ve Whitehead City. „Když se ten večer vracel domů – a údajně prý

musel jít většinu cesty pěšky –, uvědomil si, že možná v jediném okamžiku vyřešil třetinu

tehdejší energetické krize. Všechno zboží, které se do té doby muselo přepravovat po

kolejích, po silnici, po vodě nebo vzduchem, se teď mohlo jauntovat. Mohli jste napsat dopis

kamarádovi v Londýně, Římě nebo Senegalu a on ho dostal ještě tentýž den – aniž by se u

toho spálil jediný litr benzinu. Nám to připadá jako samozřejmost, ale pro Caruneho to byl

obrovský převrat, to mi věřte. A pro všechny ostatní taky.“

„Ale co se stalo těm myším, tati?“ zeptal se Ricky.

„O tom Carune také přemýšlel,“ přikývl Mark, „protože si dobře uvědomoval, že kdyby

mohli jauntovat i lidé, vyřešila by se tím skoro celá energetická krize. A že bychom mohli

začít dobývat vesmír. Ve svém článku pro Populární mechaniku píše, že bychom konečně

měli hvězdy na dosah. Obrazně to přirovnával k tomu, jak se dostat přes mělký potok, a vůbec

si přitom nenamočit boty. Stačí vzít velký kámen, hodit ho do proudu, pak vzít druhý kámen,

postavit se na ten první, hodit ten druhý do proudu, vrátit se na břeh pro třetí, postavit se na

druhý, hodit ten třetí do proudu, a takhle pokračovat, dokud nebude hotová cestička až na

druhý břeh… nebo v našem případě na druhý konec sluneční soustavy, nebo třeba i galaxie.“

„To vůbec nechápu,“ prohlásila Patty.

„Protože máš slepičí mozek,“ ozval se namyšleně Ricky.

„To teda nemám! Tati, Ricky říká –“

„No tak, děcka, nechte toho,“ okřikla je mírně Marilys.

„Carune velice přesně předpověděl skoro všechno, co se potom skutečně stalo,“ pokračoval

Mark. „Bezpilotní rakety naprogramované k přistání nejprve na Měsíci, potom na Marsu, na

Venuši, na Galileových měsících… bezpilotní rakety naprogramované k jednomu jedinému

úkolu –“

„Připravit jauntovací stanice pro kosmonauty,“ doplnil Ricky.

Mark přikývl. „Dnes už máme vědecké základny po celé sluneční soustavě, a možná že

jednou, dlouho po naší smrti, lidstvo získá i celou další planetu. Chystají se jauntovací lodě ke

čtyřem různým hvězdám s vlastními oběžnicemi… ale potrvá ještě hrozně, hrozně dlouho,

než k nim doletí.“

„Já chci vědět, co se stalo těm myškám,“ ozvala se Patty netrpělivě.

„No, nakonec se do toho vložila vláda,“ začal vysvětlovat Mark. „Carune před nimi všechno

tajil, jak dlouho to jen šlo, ale oni nakonec přece jen něco zvětřili a pořádně se do toho obuli.

Carune byl sice oficiálním vedoucím jauntovacího projektu až do své smrti, tedy ještě celých

deset let, ale ve skutečnosti už do ničeho nesměl mluvit.“

„Chudák,“ politoval ho Ricky.

„Ale stal se z něj hrdina,“ namítla Patricia. „Je ve všech učebnicích dějepisu, stejně jako

prezident Lincoln a prezident Hart.“

To je pro něj určitě obrovské zadostiučinění… ať je teď, kde chce, pomyslel si Mark, znovu

se ujal slova a dával si pozor, aby ty drsnější pasáže co možná nejvíc zjemnil.

Vláda, přitlačená stupňující se energetickou krizí ke zdi, se do projektu skutečně pořádně

obula. Chtěli jauntování nabídnout veřejnosti a zpoplatnit ho, co nejdřív to půjde – nejpozději

včera. Tváří v tvář ekonomickému chaosu a čím dál zřetelnější vizi anarchie a masového

hladomoru v devadesátých letech dvacátého století ji pouze zoufalé prosby vědců přiměly

odložit veřejnou prezentaci nové technologie do té doby, než bude provedena podrobná

spektrální analýza jauntovaných předmětů. Jakmile analýzu provedli – a ve složení

jauntovaných předmětů se žádná změna neprokázala –, byl jaunt, s náležitým mezinárodním

popraskem, představen veřejnosti. Americká vláda výjimečně projevila dokonce tolik rozumu

(potřeba je koneckonců matkou každého vynálezu), že vedením mediální kampaně pověřila

společnost Young and Rubicam.

Tehdy se také začaly objevovat první mýty kolem osoby Victora Caruneho, postaršího,

poněkud podivínského muže, který se sprchoval dvakrát týdně a čisté oblečení si bral jen

tehdy, když si na to vzpomněl. Young and Rubicam společně s dalšími agenturami proměnili

Caruneho v jakousi směsku vynálezců Thomase Edisona a Eliho Whitneyho, kovboje Pecose

Billa a Flashe Gordona. Nejironičtější na tom všem bylo (a tuto skutečnost Mark Oates své

rodině zamlčel), že Victor Carune už tou dobou klidně mohl být zavřený někde v blázinci,

nebo i mrtvý; říká se, že umění imituje život, a Carune pravděpodobně znal román Roberta

Heinleina o dvojnících, kteří na veřejnosti zastupují jiné lidi.

Victor Carune představoval problém; otravný problém, který se nedal nijak zažehnat. Byl to

odchovanec „ekologických“ šedesátých let s náležitě prořízlou pusou, který se se vším hrozně

loudal – koneckonců v šedesátých letech bylo všude ještě tolik energie, že si tehdy loudání

klidně mohli dovolit. Jenže teď se psala „krutá“ léta osmdesátá, kdy oblohu špinila uhelná

mračna a velká část kalifornského pobřeží měla být následkem „nečekaného selhání“ v

jaderné elektrárně přinejmenším šedesát let neobyvatelná.

Victor Carune zůstal problémem zhruba až do roku 1991 – kdy se stal pouhým

přikyvovačem, usměvavým, tichým dědečkem, který v televizních zprávách mával z té či oné

tribuny. V roce 1993, tři roky před svým oficiálním úmrtím, se v otevřeném voze zúčastnil

přehlídky na Slavnosti růží.

Zvláštní. A trochu zlověstné.

Oznámení o vynálezu jauntu – funkční teleportace – 19. října 1988 vyvolalo celosvětovou

bouři nadšení a ekonomické pozdvižení. Pokulhávající starý americký dolar okamžitě vylétl

až do nebe. Kdo nakoupil zlato při ceně osm set šest dolarů za unci, najednou zjistil, že za

půlkilovou cihlu nedostane víc než dvanáct set dolarů. Během jediného roku od oznámení

vynálezu do zprovoznění prvních dvou jaunto vacích stanic v New Yorku a L. A. vyšplhala

burza o víc než tisíc bodů. Cena ropy klesla jen o sedmdesát centů za barel, ale v roce 1994,

kdy už fungovaly jauntovací stanice v sedmdesáti velkých městech po celých Spojených

státech, zanikl OPEC a cena ropy začala strmě klesat. V roce 1998, kdy už se stanice

nacházely ve většině měst svobodného světa a zboží se zcela běžně jauntovalo mezi Tokiem a

Paříží, Paříží a Londýnem, Londýnem a New Yorkem či New Yorkem a Berlínem, se barel

ropy prodával za čtrnáct dolarů. V roce 2006, kdy se jaunt konečně začal využívat i k běžné

přepravě lidí, se burza ustálila na hodnotě o pět tisíc bodů vyšší než v roce 1987, ropa se

prodávala za šest dolarů za barel a ropné společnosti si začaly měnit jména. Texaco bylo

náhle Texaco Oil/Water, z Mobilu se stal Mobil Hydro-2-Ox.

V roce 2045 už se největší peníze točily v obchodech s vodou a ropa se opět stala tím, čím

byla v roce 1906: hračkou.

„A co ty myšky, tati?“ naléhala netrpělivě Patty. „Co se stalo těm myškám?“

Mark usoudil, že už je snad ten pravý čas, a upozornil děti na ty dva členy jauntovacího

personálu, kteří teď obsluhovali pasažéry pouhé tři uličky od rodiny Oatesových. Když si

jakási dáma s módně vyholenou a pomalovanou hlavou nasadila gumovou masku, nasála

omamný plyn a zhroutila se na lehátko, Rick jen pokýval hlavou, ale Patty se znepokojeně

zamračila.

„Když je člověk při vědomí, tak jauntovat nemůže, že jo, tati?“ zeptal se Ricky.

Mark přikývl. „Počítač,“ řekl. „Databáze. To bylo to jediné, co si Carune nemohl vyžebrat,

vypůjčit ani ukrást. Přenos částic – miliard útržků informací – řídí od začátku do konce

počítač. Počítač se stará o to, abyste na druhé straně nevylezli s hlavou někde v žaludku.“

Marilys se otřásla.

„Neboj se, Mare,“ uklidnil ji. „K ničemu takovému nikdy nedošlo. Nikdy.“

„Všechno je jednou poprvé,“ namítla tiše.

Mark se podíval na Rickyho. „Jak na to přišel?“ zeptal se syna. „Jak na to Carune přišel, že

člověk musí spát, Ricku?“

„Když tam strkal myši po zadku,“ odpověděl zamyšleně Rick, „tak byly v pořádku. Nebo

aspoň do té doby, než je protáhl na druhou stranu celé. Rozhašené byly akorát tehdy, když je

dovnitř strčil po hlavě.“

„Správně,“ pochválil ho Mark. Uspávači už se blížili k nim. Tiše před sebou tlačili svůj

stolek zapomnění. Tak to přece jen dovyprávět nestihne; a možná to tak je i lepší. „Stačilo

pochopitelně jen pár dalších pokusů a brzy se objasnilo, co se vlastně děje. Jaunt sice

zlikvidoval celou dopravní branži, ale přinejmenším sňal tlak z beder experimentátorů…“

Ano. Opět bylo možno se loudat a testy probíhaly déle než dvacet let, přestože už Caruneho

první pokusy s omámenými myšmi prokázaly, že u spících zvířat se takzvaný „organický“ či

jednodušeji „jauntovací efekt“ nijak neprojevuje.

Společně s Mosconim uspali několik myší, vložili je do portálu jedna, sebrali je u portálu

dvě a netrpělivě pak čekali, jestli se jejich pokusná zvířátka proberou… nebo zemřou. Myši se

probraly a po krátké zotavovací kúře vesele pokračovaly ve svém myším životu – žraly,

množily se, hrály si a dělaly bobky – a nebyly na nich znát žádné neblahé vedlejší účinky.

Tyto myši byly první z několika generací podrobených velice bedlivému zkoumání.

Neprojevily se u nich žádné dlouhodobé negativní následky; neumíraly dřív, nerodila se jim

myšátka se dvěma hlavami nebo zelenou srstí a žádné dlouhodobé následky se neobjevily ani

u nich.

„Kdy začali s lidmi, tati?“ zeptal se Rick, přestože už o tom určitě slyšel ve škole. „Řekni

ještě tohle!“

„Já chci vědět, co se těm myškám stalo!“ opakovala umíněně Patty.

Přestože uspávači už dospěli k jejich uličce (Oatesovi leželi skoro až na jejím konci), Mark

se na chvíli odmlčel, aby si srovnal myšlenky v hlavě. Patty toho sice zatím nevěděla tolik

jako její bratr, ale poslouchala své srdce a položila tu správnou otázku. Proto se rozhodl, že

raději odpoví na tu Rickovu.

První lidští jaunteři nebyli kosmonauti ani zkušební piloti; byli to dobrovolníci z řad

trestanců, u nichž nikdo ani hlouběji nezkoumal, nakolik jsou duševně stabilní. Ba naopak,

vědci, kteří stáli v čele projektu (Victor Carune mezi ně nepatřil; dávno se stal, jak se říká,

čestným vedoucím), byli za případné pomatence a šílence přímo vděční; pokud proceduru

prodělá vyšinutý cvok a vyjde z ní v pořádku – nebo přinejhorším ve stejném stavu, v jakém

byl před ní –, pak by všechno mělo být dokonale bezpečné i pro světové manažery, politiky a

modelky.

Šest dobrovolníků převezli do Province ve Vermontu (je to dnes místo stejně slavné, jako

kdysi bývalo Kitty Hawk v Severní Karolíně), kde je omámili plynem a jednoho po druhém

prohnali mezi dvěma portály vzdálenými přesně dva kilometry od sebe.

Tohle Mark svým dětem řekl, protože všech šest dobrovolníků samozřejmě dorazilo v

pořádku a ve skvělé formě, díky za optání. Neřekl jim však o údajném sedmém

dobrovolníkovi. Tato postava, ať už skutečná, mytická, či něco napůl (což je

nejpravděpodobnější), měla dokonce jméno: Rudy Foggia. Foggia byl prý usvědčený vrah,

odsouzený na Floridě k trestu smrti za vraždu čtyř důchodců na nějakém bridžovém večírku v

Sarasotě. Podle nepotvrzených zvěstí se na Foggiu společně obrátily Ústřední zpravodajská

služba a FBI s jedinečnou, jednorázovou, absolutně neopakovatelnou nabídkou; vem, nebo

nech být. Ať zkusí jaunt při plném vědomí. Když projde v pořádku, dostane milost,

vlastnoručně podepsanou guvernérem Thundergoodem. Bude zas volný jako pták a ať si pak

sám vybere, jestli bude sekat latinu, anebo se vydá na další bridžový večírek, aby tam exnul

pár dalších dědulů ve žlutých teplákách a bílých pantoflích. Pokud na druhou stranu dorazí

jako mrtvola, nebo jako blázen… má peška. Tak co, Foggio, co ty na to?

Foggia, který dobře věděl, že to na Floridě myslí s trestem smrti velice vážně, a jeho právník

mu navíc naznačil, že příště se půjde na křeslo ohřát nejspíš právě on, se rozhodl, že to riskne.

V den D léta roku 2007 se sešlo tolik vědců, že by dali dohromady celou soudní porotu a

ještě by zbylo několik náhradníků, ale pokud byla historka o Foggiovi skutečně pravdivá – a

Mark Oates věřil, že nejspíš byla –, pak pochyboval, že ji rozšířil některý z nich. Mnohem

spíš se o to postaral někdo z členů ozbrojeného doprovodu, který s Foggiou přiletěl z Raifordu

do Montpelieru a v pancéřované dodávce ho pak eskortoval z Montpelieru do Province.

„Jestli to přežiju,“ řekl údajně Foggia, „tak než vypadnu z basy, chci si dát k obědu kuře.“

Pak vkročil do portálu jedna a okamžitě se vynořil z portálu dvě.

Rudy Foggia sice přežil, ale rozhodně nebyl ve stavu, v němž by byl schopný ládovat se

kuřetem. Během té chvilky, kterou přenos trval (počítačem změřené na 0,000000000067

vteřiny), mu nadobro zbělely vlasy. Obličej se po fyzické stránce nijak nezměnil – neobjevily

se na něm vrásky, nevypadal vyzáble ani vyčerpaně –, ale působil dojmem obrovského, téměř

nepředstavitelného stáří. Foggia se s předpaženýma rukama odšoural od portálu, mžikal

prázdnýma očima, koutky úst mu cukaly. Za okamžik začal slintat. Vědci, kteří se kolem něj

seběhli, se všichni odtáhli a Mark skutečně pochyboval, že by o tom některý z nich někde

vyprávěl; koneckonců věděli, jak dopadly pokusy s krysami, s morčaty a křečky; vlastně snad

s každým zvířetem, které mělo mozek větší než průměrná dešťovka. Museli si připadat trochu

jako ti němečtí vědci, kteří se pokoušeli oplodnit židovky spermatem vlčáků.

„Co se stalo?“ vykřikl jeden z vědců (údajně vykřikl). Byla to jediná otázka, na kterou

Foggia stihl odpovědět.

„Je tam věčnost,“ řekl a zhroutil se mrtvý k zemi. Příčinou smrti bylo prý selhání srdce.

Shromážděným vědcům zůstalo jen jeho nehybné tělo (které spořádaně převzaly CIA a FBI)

a ta zvláštní a děsivá poslední věta: Je tam věčnost.

* * *

„Tati, já chci vědět, co se stalo těm myškám,“ zopakovala Patty. Dostala k tomu příležitost

jen díky tomu, že onen obchodník v drahém obleku a naleštěných botách měl jakýsi problém s

uspávači. Bál se dýchnout si plynu a schovával to za spoustu namyšlených, namachrovaných

řečí. Uspávači dělali, co v rámci své práce mohli – usmívali se, přemlouvali, přesvědčovali –,

ale zpomalilo je to.

Mark si povzdechl. Otevřel to téma – pravda, sice jen proto, aby odvedl pozornost dětí od

těch předjauntovacích radovánek, ale otevřel ho –, a teď ho bude muset co nejpravdivěji

uzavřít tak, aby děti nevyplašil nebo neznervóznil.

Například jim neřekne nic o knize C. K. Summerse Politika jauntu, v níž se nacházela i

kapitola „Jaunt ve složce Přísně tajné“, jakýsi souhrn těch uvěřitelnějších historek o jauntu.

Dal se tu najít i příběh o Rudým Foggiovi, onom vrahovi z bridžového klubu, a o nesnědeném

kuřeti. Autor převyprávěl ještě asi třicet (možná víc… možná méně… kdo ví) zkazek o

dobrovolnících, obětních beráncích či bláznech, kteří za posledních tři sta let podstoupili jaunt

za plného vědomí. Většina z nich dorazila na druhý konec mrtvá. Zbytek beznadějně zešílel.

V některých případech dokonce jako by samo vynoření z portálu znamenalo pro dotyčného

větší šok, než dokázal unést.

Summersova kapitola věnovaná mýtům a nepotvrzeným historkám kolem jauntu obsahovala

i další znepokojivé informace: jaunt byl zřejmě několikrát použit i jako vražedná zbraň. V

nejznámějším (a nejlépe zdokumentovaném) případě, k němuž došlo před pouhými třiceti

lety, svázal jistý Lester Michaelson, jauntový vědec, svou manželku plexiplastovou šňůrou a

strčil ji, přestože ječela, jako by ji na nože brali, do jauntovacího portálu v Silver City v

Nevadě. Než to však udělal, stiskl na jauntovací klávesnici nulu, čímž vymazal všechny ze

stovek tisíc možných portálů, z nichž se paní Michaelsonová mohla vynořit – od toho v

sousedním Renu až po experimentální jauntovací stanici na Jupiterově měsíci Ió. A tak paní

Michaelsonová navěky jauntuje někde v éteru. Když byl Michaelson shledán duševně

zdravým a postaven za svůj čin před soud (v úzkých mezích práva možná Lester Michaelson

duševně zdravý byl, ale z lidského hlediska to byl absolutní cvok), přišel jeho právník s

neotřelou obhajobou: jeho klient nemůže být souzen za vraždu, protože nikdo přesvědčivě

nedokázal, že paní Michaelsonová je skutečně mrtvá.

Tím se zrodil děsivý přízrak ženy, zbavené sice těla, ale přesto nadále schopné vnímat, která

navěky ječí kdesi v prázdnotě. Michaelson byl shledán vinným a popraven.

Summers kromě toho naznačil, že jauntu využil nejeden druhořadý diktátor k likvidaci svých

politických soupeřů a disidentů; kolovaly zkazky, že mafie má své vlastní nelegální

jauntovací stanice napojené na centrální jauntovací počítač přes její kontakty u CIA.

Objevovaly se názory, že se mafie prostřednictvím jauntu bez uvedení cílového portálu

zbavuje osob, které, na rozdíl od nebohé paní Michaelsonové, jsou už po smrti. V tomto

ohledu se stal jaunt dokonalým prostředkem k likvidaci nepohodlných soupeřů či jejich těl, o

mnoho lepším než městská štěrkovna nebo lom.

To všechno vedlo Summerse k formulování určitých závěrů a teorií ohledně jauntu; teorií,

které se pochopitelně vracely k Pattyině neodbytné otázce, co se stalo těm myškám.

„No,“ začal Mark rozvážně a manželka mu dala očima znamení, ať je opatrný, „to vlastně

nikdo pořádně neví dodneška, Patty. Ale všechny pokusy se zvířaty – včetně myší – vedou k

závěru, že ačkoli jaunt fyzicky proběhne takřka v jediném okamžiku, duševně trvá hrozně,

hrozně dlouho.“

„To nechápu,“ prohlásila Patty zamračeně. „Věděla jsem, že to nepochopím.“

Ale Ricky si tátu zamyšleně prohlížel. „Celou dobu mohly myslet. Ty myši,“ pronesl. „A my

bychom mohli taky, kdyby nás neuspali.“

„Ano,“ přikývl Mark. „Tak zní současná teorie.“

Rickymu se cosi mihlo očima. Strach? Vzrušení? „Není to jen obyčejná teleportace, že ne,

tati? Je to něco jako časová smyčka.“

Je tam věčnost, pomyslel si Mark.

„Svým způsobem ano,“ souhlasil. „Ale to je takový komiksový termín – hezky zní, ale v

podstatě nic neznamená, Ricku. Jako by se vyhýbal pojmu vědomí a skutečnosti, že vědomí se

nedá rozložit na částice – zůstává vcelku a beze změny. Navíc naznačuje jakési pokřivení

času. Jenže my vůbec netušíme, jak by čiré vědomí vnímalo čas. Je dokonce možné, že pro

čiré vědomí by pojem času úplně ztratil smysl. Nedokážeme si ani představit, jak by takové

čiré vědomí mohlo vypadat.“

Mark zmlkl. Ten zamyšlený a zvědavý pohled v synových očích mu dělal starosti. Rozumí,

ale přitom nerozumí, blesklo mu hlavou. Vlastní vědomí vám může být nejlepším přítelem;

zabaví vás, když nemáte co číst, co dělat. Když se mu ale příliš dlouho nedostane žádného

impulsu zvnějšku, může se obrátit proti vám. Může se obrátit proti vám, to znamená samo

proti sobě, začne samo sebe ničit, samo sebe požírat při nepředstavitelném aktu

autokanibalismu. Jak dlouhá je to pro ně doba, kolik let? 0,000000000067 vteřiny pro tělo, ale

jak dlouho pro vědomí, které se nemůže rozložit na částice? Sto let? Tisíc? Milión? Miliarda?

Jak dlouho se svými vlastními myšlenkami v nekonečné bílé prázdnotě? A pak, když ta

miliarda věčností pomine, drtivý návrat ke světlu, k hmotě a tělu. Kdo by nezešílel?

„Ricky –“ začal, ale to už k nim dorazili uspávači se svým stolkem.

„Jste připraveni?“ zeptal se jeden.

Mark přikývl.

„Tati, já se bojím,“ špitla Patty. „Bude to bolet?“

„Kdepak, beruško, nebude,“ odpověděl Mark. Hlas měl klidný, ale srdce mu bilo o něco

rychleji – jako vždycky, přestože dnes jauntoval už přinejmenším po pětadvacáté. „Já půjdu

první, abys viděla, že to vůbec nic není.“

Uspávač se na něj tázavě podíval. Mark přikývl a pousmál se. Uspávač mu podal masku.

Mark si ji nasadil a hlubokým nádechem se propadl do tmy.

Ze všeho nejdřív začal po procitnutí vnímat těžké, černé marsovské nebe nad kupolí, která

zastřešovala Whitehead City. Byla noc a nespočet hvězd zářilo s tak pronikavým jasem, o

jakém se nikomu na Zemi ani nesnilo.

Pak si uvědomil, že v hale panuje nezvyklý ruch – mumlání, výkřiky, pak hysterický jekot.

Proboha, to je Marilys! blesklo mu hlavou a i přes vlny nevolnosti se začal škrábat z lehátka.

Ozval se další výkřik a on viděl, jak několik členů jauntovacího personálu běží k jejich

pohovkám, až jim sytě červené haleny plandaly u kolen. Marilys vrávorala směrem k němu a

ukazovala prstem. Ještě jednou zaječela, zhroutila se na podlahu a ochable šátrající rukou

odstrčila jedno neobsazené pojízdné lehátko, které se zvolna rozjelo uličkou.

Mark ale mezitím otočil hlavu k tomu, na co mu ukazovala. A pochopil. To v Rickyho očích

nebyl strach; bylo to vzrušení. Mělo ho to napadnout, vždyť Rickyho znal – Rickyho, který už

v sedmi letech spadl z nejvyšší větve té jabloně za jejich domkem v Schenecteady a zlomil si

ruku (naštěstí jen ruku a nic dalšího); Rickyho, který se na slideboardu vždycky jezdil rychleji

a dál než všechna ostatní děcka ze sousedství; Rickyho, který se nebál nic riskovat. Ricky a

strach, to prostě nešlo dohromady.

Až doteď.

Vedle Rickyho milosrdně spala jeho sestra. Ten tvor, který býval jeho synem, sebou házel a

svíjel se na jauntovacím lehátku, dvanáctiletý kluk se sněhobílými vlasy a neuvěřitelně

starýma očima s nezdravě zažloutlými rohovkami. Byl to tvor starší než sám vesmír,

přestrojený za malého kluka; ale přesto sebou házel a svíjel se s jakousi děsivou, škodolibou

radostí, a při tom chraplavém, šíleném smíchu členové jauntovacího personálu s hrůzou

ustupovali. Někteří se dokonce dali na útěk, přestože prošli speciálním výcvikem, který je měl

právě na tuto nemyslitelnou eventualitu připravit.

Ty prastaré mladé nohy sebou cukaly a škubaly. Pařáty rukou bily kolem sebe, kroutily se a

míhaly vzduchem; vtom náhle klesly a ten tvor, který býval jeho synem, si začal rozdírat

obličej.

„Je to delší, než si myslíš, tati!“ zachechtal se. „Delší, než si myslíš! Když mi dávali plyn,

zadržel jsem dech! Chtěl jsem to vidět! A viděl jsem! Viděl jsem! Delší, než si myslíš!“

Tvor se řezavě zachechtal a najednou si začal drápat vlastní oči. Vyhrnula se z nich krev.

Hala se proměnila ve voliéru plnou křiku.

„Delší, než si myslíš, tati! Viděl jsem to! Viděl jsem! Dlouhý jaunt! Delší, než si myslíš –“

Řekl ještě další věci, než se členové jauntovacího personálu konečně sebrali k tomu, aby ho

odvezli. A i pak na tom svižně jedoucím lehátku pokřikoval a drápal si oči, které spatřily

nespatřitelnou věčnost věčností. Řekl ještě další věci a pak se rozkřičel, ale Mark Oates ho

neslyšel, protože tou dobou už sám ječel z plných plic.

KŠEFT NA SVATBĚ

Ve dvacátým sedmým roce jsme hráli jazz v jedný nelegální špeluňce kus jižně od Morganu v

Illinois, v takový díře něco přes sto kiláků od Chicaga. Byl to zapadákov, že to svět neviděl,

třicet kiláků kolem dokola nebylo žádný větší město. Ale žila tam spousta farmářskejch kluků,

který si po perným dni na poli rádi přihnuli něčeho ostřejšího než ženšenový limonády, a taky

halda nadrženejch holek, co si rády přišly skočit na parket s nějakým tím kavárenským

kovbojem. Čas od času se tam objevil i nějakej ženáč (ženáče poznáš vždycky, kamaráde; jak

kdyby to měli napsaný na čele), většinou odněkud hodně z daleka, aby měli jistotu, že tam na

ně nenarazí žádnej známej a nepráskne na ně, že se vyrazili pošmajchlovat s nějakou tou cizí

kočičkou.

To bylo v dobách, kdy jazz ještě bejval jazz, a ne tenhle randál. Měli jsme pětičlennou

kapelu – bicí, kornet, trombón, klavír, trubka – a byli jsme docela dobrý. Bylo to tři roky před

tím, než jsme natočili první desku, a čtyři roky před zvukovým filmem.

Hráli jsme zrovna „Bamboo Bay“, když dovnitř vešel takovej udělanej chlap v bílým kvádru,

s fajfkou zatočenou jak lesní roh. Nebyli jsme tehdy ještě úplně sehraný, ale lidi rajtovali na

parketu a nevnímali nic kolem. Všichni byli v dobrým rozpoložení; za celej večer se nestrhla

ani jediná rvačka. Ze všech z nás jen lilo a Tommy Englander, kterýmu ta špeluňka patřila,

nám každou chvíli poslal panáka režný, tak jemňounký, že klouzala do krku úplně sama.

Englander byl dobrej šéf a líbila se mu naše muzika. Tím to u mě pochopitelně vyhrál.

Pořez v bílým kvádru se posadil k baru a já ho pustil z hlavy. Zakončili jsme sérii písničkou

„Aunt Hagar‘s Blues“, která tehdy v těchhle zapadákovech platila za trochu potrhlou, a

sklidili jsme celkem slušnej aplaus. Manny s úsměvem od ucha k uchu odložil trubku, a když

jsme slejzali z pódia, poplácal jsem ho po zádech. Všimnul jsem si jedný osamělý kočky v

zelenejch šatech, která po mně celej večer pokukovala. Byla to zrzka, a pro ty já měl vždycky

slabost. Vyzývavě na mě upírala pohled a trochu nakláněla hlavu ke straně, tak jsem se začal

prodírat davem, abych se pozeptal, jestli by se nenechala pozvat na drink.

Už jsem byl v půlce lokálu, když mi cestu zastoupil ten chlap v bílým kvádru. Zblízka

vypadal na hodně drsnýho týpka. Přestože se od něj linula vůně, jak kdyby si na hlavu

vyplácal celou flašku pomády, vlasy se mu vzadu trochu ježily, a měl takový nevýrazný,

zvláštně lesklý oči, jako mívaj některý hlubokomořský ryby.

„Chci si s váma venku promluvit,“ řekl mi.

Zrzka trochu našpulila pusu a odvrátila pohled.

„Tak chvíli počkejte,“ odbyl jsem ho. „Potřebuju si něco zařídit.“

„Jmenuju se Scollay. Mike Scollay.“

To jméno jsem znal. Mike Scollay byl šmelinář ze Shytownu, kterej si na to svý nesnadný

živobytí vydělával pašováním chlastu z Kanady. Vysokonapěťový zboží, který se k nám

dostalo z těch krajů, kde chlapi nosej sukně a hrajou na dudy. Teda pokud zrovna nedohlížej

na kádě. Měl párkrát fotku v novinách. Naposled, když ho nějakej podobnej sekáč zkusil

poslat do věčnejch lovišť.

„Tady jste moc daleko od Chicaga, kamaráde,“ prohodil jsem.

„Jsem tady s doprovodem, nebojte se,“ ušklíbl se. „Tak venku.“

Zrzka se po mně ohlídla. Ukázal jsem na Scollayho a pokrčil rameny. Odfrkla si a obrátila se

ke mně zády.

„No, teď jste mi to podělal,“ řekl jsem Scollaymu.

„Takovejch kurviček je v Chicagu za pětník kornout.“

„Já nestojím o žádnej kornout,“ odsekl jsem.

„Pojďte ven.“

Šel jsem za ním. Po zakouřeným lokálu mě venkovní vzduch, provoněnej čerstvě nařezanou

vojtěškou, příjemně chladil na kůži. Na nebi už vyšly hvězdy a přátelsky na nás pomrkávaly.

Z putyky naopak vyšlo pár ostrejch hochů, ale na těch nebylo nic přátelskýho a pomrkávaly

jim maximálně konce cigaret.

„Mám pro vás kšeft,“ oznámil mi Scollay.

„Nepovídejte.“

„Dvě kila na dřevo. Rozdělte to v kapele, nebo si kilo nechte pro sebe, je mi to fuk.“

„O co jde?“

„O jednu takovou štaci. Moje sestra se rozhodla do toho praštit. Chci, abyste hráli na její

svatbě. Má ráda dixieland. Dva moji kluci povídali, že dixieland vám jde.“

Už jsem říkal, že Englander byl dobrej šéf. Platil nám osmdesát dolarů tejdně. Tenhle

chlápek nám nabízel dvakrát tolik za jednu štaci.

„Je to od pěti do osmi příští pátek,“ pokračoval Scollay. „U Potomků Erinu na Grover

Street.“

„Čím to, že tak vysokej honorář?“ zeptal jsem se.

„Ze dvou důvodů,“ prohlásil Scollay. Zadýmal z tý svý fajfky. K tomu jeho podvodnickýmu

ciferníku se vůbec nehodila. Mnohem víc by k němu sedlo, kdyby mu ze spodního rtu visela

jedna Lucky Strike Green, nebo možná Sweet Caporal. To byly typický cigára takovejch

pobudů. S tou fajfkou nevypadal jako pobuda. S tou fajfkou vypadal směšně a smutně.

„Ze dvou důvodů,“ zopakoval. „Možná jste slyšel, jak na mě tuhle Řek poslal svýho kluka s

bouchačkou.“

„Viděl jsem vaši fotku v novinách,“ kejvnul jsem. „Jak jste se snažil zavrtat do chodníku.“

„Koukám, že pán je vtipálek,“ zavrčel nepřesvědčivě. „Začínám Řekovi přerůstat přes hlavu.

Taky už stárne. Nedokáže myslet ve velkým. Měl by se vrátit do svý domoviny, chlastat tam

olivovej olej a koukat na Pacifik.“

„Já myslím, že spíš na Egejský moře,“ opravil jsem ho.

„I kdyby na Hurónský jezero, tak je mi to u prdele. Podstatný je, že se mu nelíbí bejt starej.

Pořád mě chce dostat. Nepozná, kdy je čas všechno zabalit a přenechat to těm lepším.“

„To znamená vám.“

„Jasná věc.“

„Jinak řečeno, platíte dvě kila, protože naše poslední písnička bude možná v aranžmá pro

orchestr a pár winchestrovek.“

Tváří mu blesknul vztek, ale kromě vzteku ještě něco jinýho. Tehdy jsem to ještě nepoznal,

ale dneska už asi vím, co to bylo. Myslím, že to byl smutek. „Hele, mladej, lepší ochranu než

já vám nikdo nezaplatí. Jestli dovnitř strčí nos někdo podezřelej, tak s ním dvakrát

nezačuchá.“

„A ten druhej důvod?“

Trochu zjihnul. „Sestra si bere Itala.“

„Stejně počestnýho katolíka, jako jste vy,“ ušklíbnul jsem se.

Tvář mu znovu zaplála vztekem a já už si začínal říkat, že jsem možná zašel příliš daleko.

„Já jsem poctivej katolickej Ir, synku! Poctivej irskej katolík, na to nezapomínej!“ A pak ještě

šeptem, že ho skoro nebylo slyšet, dodal: „I když už mi skoro všechny vlasy vypadaly,

bejvaly zrzavý.“

Chtěl jsem něco říct, ale nedal mi příležitost. Otočil mě k sobě a namáčknul se na mě tak, že

jsme se málem dotýkali nosama. Snad nikdy jsem v lidský tváři neviděl tolik vzteku,

ponížení, zlosti a odhodlání. Dneska už na takovej výraz u bělocha nenarazíte, dneska už

běloši nevěděj, jaký to je, cejtit se ublíženě a bezvýznamně. Tolik lásky a nenávisti. Ale na

něm jsem to ten večer viděl a bylo mi jasný, že jestli hodím ještě pár takovejch fórků,

nedožiju se rána.

„Je tlustá,“ zašeptal a já z jeho dechu ucejtil větrový bonbóny. „Spousta lidí se mi kvůli

tomu za zádama směje. Ale když se dívám, tak si to nikdo nedovolí, na to se spolehněte, pane

Kornet. Nejspíš by nikoho lepšího než tohodle Taliána neuhnala. Ale nebudete se kvůli tomu

smát ani mně, ani jí, ani tomu Taliánovi. A ani nikdo jinej nebude. Protože budete hrát tak

nahlas, aby nic jinýho nebylo slyšet. Mojí sestře se nikdo smát nebude.“

„My se na štacích nikdy nesmějeme. Ono se pak špatně hraje.“

To trochu uvolnilo napětí. Zasmál se – krátce, štěkavě. „Buďte tam v pět nastoupený a

připravený. Potomci Erinu na Grover Street. Zaplatím vám i cestu tam a zpátky.“

Neptal se, prostě mi to oznamoval. Nelíbilo se mi, že mi vůbec nedává na vybranou, ale

nedostal jsem příležitost něco namítnout. Už si to rázoval pryč a jeden z jeho poskoků mu

otevřel zadní dveře přistavenýho packarda.

Odjeli. Zůstal jsem ještě chvíli venku a dal si cigáro. Byl příjemnej, vlahej večer a Scollay

mi čím dál tím víc připadal jako sen. Zrovna jsem přemejšlel, jaká by to byla paráda,

kdybysme mohli postavit pódium přímo tam na parkovišti, když mi zaklepal na rameno Biff.

„Začnem,“ řekl.

„Dobře.“

Vešli jsme dovnitř. Zrzka mezitím sbalila nějakýho prošedivělýho námořníka, kterej musel

bejt aspoň dvakrát tak starej co ona. Nevím, co pohledával příslušník americkýho

námořnictva zrovna v Illinois, ale jestli měla vkus na takovýhle typy, tak prosím. Režná mi

docela stoupla do hlavy a Scollay mi tady, kde vás výpary zboží, se kterým on a jemu

podobný kšeftovali, skoro nadnášely, připadal zase trochu skutečnější.

„Někdo tady chtěl na přání zahrát ‚Camptown Races’,“ oznámil mi Charlie.

„Tak na to může zapomenout,“ odmítl jsem stroze. „Tyhle negerský odrhovačky hrajem až

po půlnoci.“

Viděl jsem, jak Billy u klavíru trochu ztuhnul, ale hned se zase uklidnil. Byl bych se nejradši

nakopal, ale člověk těžko změní svůj slovník jen tak přes noc. Někdy ani za rok ne, ani za

deset let. Slovo negr jsem už tehdy nenáviděl, ale stejně mi každou chvíli samo skočilo na

jazyk.

Došel jsem k němu. „Promiň, Bille – nejsem dneska večer ve svý kůži.“

„Jasně,“ řekl, ale podíval se mi někam přes rameno a já věděl, že moji omluvu nepřijal. To

bylo zlý, ale jedna věc byla ještě horší – věděl jsem, že jsem ho zklamal.

O tom kšeftu jsem se jim zmínil o další přestávce, férově jsem řekl, jak se to má s prachama

a že Scollay je obyčejnej šmelinář (toho jeho kumpána jsem ale zamlčel). Taky jsem jim řekl,

že Scollayho sestra je při těle a že je na to Scollay dost citlivej. Kdo bude házet fórky o slonici

ve svatebních šatech, může skončit s třetím okem takhle uprostřed čela.

Pokukoval jsem u toho na Billyho Williamse, ale vůbec se nedalo poznat, na co ten kluk

myslí. To byste spíš podle vrásek na skořápce dokázali číst myšlenky vlašskýho ořechu. Billy

Williams byl nejlepší klavírista, jakýho jsme kdy měli, a všechny nás štvalo, jak to na cestách

každou chvíli někde odnáší. Na jihu to bylo samozřejmě nejhorší – oddělený místa pro

barevný v autobusech a v kinech a podobný věci –, ale ani na severu to nebyla žádná slast. Co

jsem s tím ale já mohl dělat? No? To mi povězte. Tehdy se prostě s těmahle rozdílama muselo

žít.

U Potomků Erinu jsme se objevili v pátek ve čtyři, hodinu před začátkem. Přijeli jsme ve

speciálně upravený dodávce, kterou jsme dali dohromady s Biffem a Mannym. Zadek byl

vyloženej plachtovinou a k podlaze byly přišroubovaný dvě lehátka. Měli jsme tam dokonce i

elektrickej vařič, kterej si bral energii z baterie, a zvenku bylo na kapotě napsaný jméno

kapely.

Počasí se vyvedlo dokonale, slibnější to ani bejt nemohlo – po nebi pluly bílý obláčky a po

polích pod nima se ploužily jejich stíny. Jakmile jsme ale vjeli do města, začalo bejt otravný

vedro a všude samej hluk a shon, kterýmu člověk v zapadákově jako Morgan rychle odvykne.

Když jsme dorazili do slavnostní síně, šaty už se mi lepily na tělo a musel jsem si skočit do

umejvárny. Taky by mi celkem přišel k duhu panák režný Tommyho Englandera.

Potomci Erinu byla velká dřevěná budova spojená s kostelem, kde se Scollayho sestra měla

vdát. Jestli jste aspoň jednou v životě byli na přijímání, tak si určitě dokážete představit, jak

ten barák vypadal – v úterý schůzky katolický mládeže, ve středu bingo a v sobotu večer

nějakej program pro děti.

Napochodovali jsme ke dveřím, každej v jedný ruce svůj vlastní nástroj a v druhý něco z

Biffovejch bicích. Uvnitř řídila dopravu taková hubená panička, plochá jak prkno. Dva

upocený chlapíci tam rozvěšovali krepovej papír. V přední části síně bylo pódium pro kapelu

a nad ním visel transparent a pár velkejch růžovejch papírovejch svatebních ozdob. Blejskavý

písmena na transparentu dávaly dohromady nápis HODNĚ ŠTĚSTÍ MAUREEN A RICOVI.

Maureen a Rico. Začínal jsem chápat, proč byl Scollay tak napruženej. Maureen a Rico. To

mě podržte.

To už se k nám vrhla ta vychrtlá panička. Vypadala, že je pěkně rozjetá, takže jsem jí radši

rovnou vzal vítr z plachet. „My jsme kapela,“ řekl jsem.

„Kapela?“ Nedůvěřivě zamžikala na naše nástroje. „Aha. Já myslela, že vezete občerstvení.“

Usmál jsem se. Jako kdyby se občerstvení běžně vozilo v bubnech a pouzdrech od

trombónů.

„Můžete –“ začala, ale vtom se k nám přitočil takovej asi devatenáctiletej pásek. Z jednoho

koutku mu visela cigareta, která ovšem na jeho vizáž neměla jinej vliv než ten, že mu z ní

slzelo levý oko.

„Otevřete ty krámy,“ poručil nám.

Charlie s Biffem se na mě podívali. Pokrčil jsem ramenama. Otevřeli jsme pouzdra a on se

podíval na nástroje. Když nenašel nic, do čeho by se daly ládovat náboje, vrátil se do svýho

koutku a posadil se tam na skládací židli.

„Můžete se hned začít připravovat,“ pokračovala ta vyzáblá panička, jak kdyby ji nikdo

nepřerušil. „Klavír je zatím vedle. Až rozvěsíme dekorace, řeknu chlapům, aby vám ho

přitáhli.“

Biff už na pódiu začal skládat bicí.

„Myslela jsem, že vezete občerstvení,“ zopakovala rozrušeně panička. „Pan Scollay má

objednaný svatební dort a teplý předkrm a hovězí pečeni –“

„Však oni přijedou, paní,“ zkusil jsem ji uklidnit. „Jsou placený až při dodání.“

„ – a dvě pečená selata a kapouna a pan Scollay se pomine vzteky, jestli –“ Zahlídla, jak si

jeden z jejích chlapů těsně pod fáborkem z krepovýho papíru připaluje cigaretu, a zaječela:

„HENRY!“ Chlap nadskočil, jak když do něj střelí. Já jsem se nenápadně vytratil za kapelou.

Ve tři čtvrtě na pět jsme měli všechno připravený. Trombonista Charlie si zkoušel hrát na

dusítko a Biff si procvičoval zápěstí. Občerstvení dorazilo v 16.20 a slečna Gibsonová (tak se

ta vychrtlá panička jmenovala; připadalo jí strašně důležitý, aby se nám představila) se těm

chlapům, který ho přinesli, málem vrhla kolem krku.

V síni stály čtyři dlouhý stoly s bílejma ubrusama a čtyři černošky v čepcích a zástěrách

připravovaly příbory a podobně. Dort odvezli na vozejku doprostřed síně, aby nad ním všichni

mohli vzdychat úžasem. Měl šest pater a nahoře malý figurky nevěsty se ženichem.

Skočil jsem si ven na jednu, a ještě jsem ji nevykouřil ani do půlky, když jsem je zaslechnul

přijíždět – troubili na celý město a dělali hroznej randál. Počkal jsem, dokud se zpoza rohu za

kostelem nevynořilo první auto, pak jsem cigáro típnul a vrátil jsem se dovnitř.

„Už jedou,“ řekl jsem slečně Gibsonový.

Celá zbledla a zavrávorala na patách. Měl jsem pocit, že tahle ženská se fakt minula

povoláním – měla radši dělat dekoratérku nebo třeba knihovnici. „Rajčatovou šťávu,“

zaječela. „Přineste rajčatovou šťávu!“

Vrátil jsem se ke kapele a nachystali jsme se. Už jsme na podobných štacích hráli – která

kapela ne? –, a jakmile se otevřely dveře, spustili jsme ragtimovou verzi „Svatebního

pochodu“, kterou jsem sám zaranžoval. Kdybyste mi řekli, že zní trochu jako limonádovej

koktejl, asi bych moc neodporoval, ale na všech svatbách, kde jsme to hráli, nám to spolkli i s

navijákem, a ani tady to nebylo jiný. Všichni chvíli tleskali, pokřikovali a hvízdali a pak se

rozproudila živá zábava. Ale i lidi, který si spolu jen povídali, si u toho podupávali do taktu,

takže jsem věděl, že nás vnímaj. Chytli jsme se – začínal jsem mít pocit, že to bude dobrá

štace. Vím, co všechno se vykládá o Irčanech, a většina z toho je pravda, ale věřte mi, že

jakmile se jednou rozhoupou, že se budou dobře bavit, tak už je nic nezastaví.

Musím ale přiznat, že když vešli ženich se zardělou nevěstou, málem jsem to celý zvoral.

Scollay, v žaketu a proužkovanejch kalhotách, po mně vrhnul ostrej pohled, a nemyslete si, že

jsem ho neviděl. Podařilo se mi zachovat kamennou tvář a zbytku kapely taky – nikdo

nespletl ani notu. Ještě že tak. Svatební průvod, kterej podle všeho tvořili jen samý Scollayho

kumpáni se svejma ženskejma, už byl samozřejmě moudřejší, protože předtím byli všichni v

kostele. Davem proběhlo jenom takový tichý mumlání.

Asi jste slyšeli o Jacku Spratovi a jeho manželce. Tak tohle bylo stokrát horší. Scollayho

sestra měla ještě všechny zrzavý vlasy, který jemu už vypadaly, a ještě k tomu dlouhý a

vlnitý. Ale nebyl to takovej ten kaštanovej odstín, jakej si možná představujete. Ne, tohle byla

typická irská zrzka – vlasy zářivý jak mrkev a zakroucený jak péro z gauče. Pleť měla

tvarohově bílou a posetou tolika pihama, že byste je ani nespočítali. A povídal Scollay, že je

tlustá? Kamaráde, to je jako říct, že v Macy’s mají pár regálů zboží. Byl to lidskej dinosaurus

– musela vážit aspoň sto šedesát, ani o kilo míň. A všechno jí to šlo do prsou, do boků, do

zadku a do stehen, jak už to u tlustejch holek bejvá, takže to, co by mělo bejt sexy, je spíš

směšný a skoro až děsivý. Některý tlustý holky bejvaj dojemně krásný v obličeji, ale o

Scollayho sestře se nedalo říct ani tohle. Oči měla příliš blízko u sebe, pusu moc velkou a uši

jak plachty. Navíc ty pihy. I hubená by byla ošklivá tak, že by zastavila hodiny – celý

hodinářství, kdyby kolem něj prošla.

To samo o sobě by samozřejmě nikoho nerozesmálo, leda snad nějakýho záštiplnýho

pitomce. Jenže když jste vedle ní postavili ženicha, Rica, chtělo se vám smíchy skoro brečet. I

kdyby si nasadil cylindr, ztrácel by se v jejím stínu. Vypadal, že oblečenej může vážit tak

pětačtyřicet kilo. Byl hubenej, že byste mu mohli počítat žebra, a měl tmavě olivovou pleť.

Když se nervózně usmál, byly vidět zuby jak plaňky v plotu někde v chudinský čtvrti.

Hráli jsme dál.

Scollay zaburácel: „Naši novomanželé! Ať jim Bůh dopřeje štěstí!“ A jestli ne Bůh, říkalo

jeho zachmuřené čelo, tak aspoň vy všichni tady – přinejmenším dneska.

Hosti začali souhlasně halekat a tleskat. Slavnostně jsme zakončili skladbu a následoval další

potlesk. Scollayho sestra Maureen se usmála. Teda ta vážně měla chlebárnu. Rico se jen

uculoval.

Chvíli se všichni promenovali sem a tam, ochutnávali sýr a studenej nářez na krekrech a

popíjeli Scollayho nejlepší pašovanou skotskou. Sám jsem měl v přestávkách tři panáky a

musím říct, že režná Tommyho Englandera se s ní nemohla rovnat.

I Scollay jako by byl najednou veselejší – aspoň o trochu.

Jednou zabloudil až k nám a prohodil: „Hrajete docela dobře, kluci.“ Od takovýho

hudebního znalce to byl vážně kompliment.

Než se všichni usadili ke stolu, zašla za náma i sama Maureen. Zblízka byla ještě škaredější

a ani ty bílý šaty (muselo na ní bejt navěšenýho tolik bílýho saténu, že by to vystačilo na tři

prostěradla) jí moc nepomohly. Požádala nás, jestli bysme mohli zahrát „Roses of Picardy“ od

Reda Nicholse a Pěťáků, protože je to prej její úplně nejoblíbenější písnička. Možná tlustá a

ošklivá, ale nafoukaná rozhodně nebyla – na rozdíl od některejch chytrolínů, který se u nás

taky zastavili se svým přáním. Zahráli jsme jí to, i když ne moc povedeně. Přesto se na nás

usmála tak mile, že v tu chvíli byla skoro hezká, a když jsme dohráli, zatleskala.

K slavnostní tabuli všichni usedli ve čtvrt na sedm a najatý pomocníci slečny Gibsonový

začali nosit jídlo. Hosti se na něj vrhli jak vlci, což mě nijak zvlášť nepřekvapilo, a celou

dobu do sebe klopili tu silnou kořalku. Nedokázal jsem se nekoukat, jak jí Maureen. Snažil

jsem se dívat jinam, ale oči mi pořád bloudily zpátky, jako kdybych se chtěl ujistit, že jsem

vážně viděl, co si myslím, že jsem viděl. I ostatní se slušně futrovali, ale vedle ní vypadali jak

starý babky v čajovně. Už neměla čas na milý úsměvy ani na „Roses of Picardy“; mohli jste

před ni píchnout značku PRÁCE NA TALÍŘI. Ta dáma vůbec nepotřebovala vidličku s

nožem; ta potřebovala lopatu na uhlí a pásovej dopravník. Byl to smutnej pohled. A Rico (nad

stůl mu jen tak tak vykukovala brada a dvě plachý hnědý oči) jí podával, co zrovna

potřebovala, a pořád se u toho nervózně uculoval.

Když se krájel dort, udělali jsme si dvacetiminutovou přestávku a slečna Gibsonová nás

osobně nakrmila v kuchyni. Od puštěnejch kamen tam bylo příšerný vedro a nikdo z nás

neměl moc velkej hlad. Štace, ze který jsme na začátku měli dobrej pocit, už teď tak příjemně

nepůsobila. Viděl jsem to na svý kapele… a koneckonců i na slečně Gibsonový.

Když jsme se vrátili na pódium, začala chlastačka ve vší parádě. Ostrý hoši s připitomělejma

úsměvama v ksichtu vravorali mezi stolama nebo postávali v rozích a debatovali o svejch

favoritech na příští dostih. Několik párů chtělo charleston, tak jsme zahráli „Aunt Hagar‘s

Blues“ (ty troubové nám to sežrali) a „I’m Gonna Charleston Back to Charleston“ a pár

dalších podobnejch. Jazzík pro hodně nenáročný. Mladý holky se vlnily po parketu,

ukazovaly nohy v punčocháčích, třepaly prstama vedle hlavy a pokřikovaly vú-dú-dý-ó-dú.

Dodneška když to někde zaslechnu, mám co dělat, abych nevyklopil večeři. Venku se

stmívalo. Z některejch oken spadly rolety a dovnitř lítaly můry a celý mraky se jich třepotaly

kolem světel. A, jak se zpívá v tý písničce, kapela hrála dál. Nevěsta se ženichem postávali

stranou – ani na jednom nebylo znát, že by měl chuť vyklouznout dřív – a skoro nikdo jim

nevěnoval pozornost. I Scollay jako kdyby na ně zapomněl. Už měl slušně upito.

Pomalu se blížila osmá, když se dovnitř vplížil ten prcek. Okamžitě jsem si ho všimnul,

protože byl střízlivej a vypadal, že má dost nahnáno; nahnáno asi jako krátkozraká kočka v

psí ohradě. Došel ke Scollaymu, kterej se právě kousek od nás bavil s nějakou flundrou, a

poklepal mu na rameno. Scollay se k němu otočil a já slyšel každý slovo, který mezi nima

padlo. Věřte mi, že bych byl radši, kdybych neslyšel nic.

„Kdo sakra jste?“ obořil se na něj hrubě Scollay.

„Jmenuju se Demetrius,“ odpověděl ten chlapík. „Demetrius Katzenos. Jsem od Řeka.“

Veškerej pohyb na parketu se zastavil. Začaly se rozepínat knoflíky sak a ruce mizely pod

nima. Všimnul jsem si, jak po mně Manny nervózně kouká. No, já taky nebyl zrovna

nejklidnější. Ale hráli jsme dál, to zas jo.

„No to se podívejme,“ odpověděl tiše, skoro rozjímavě Scollay.

A chlapík vybuchnul: „Já nechtěl přijít, pane Scollay. Ale Řek mi unesl manželku. Prej ji

zabije, když vám nevyřídím jeho vzkaz!“

„Jakej vzkaz?“ zavrčel Scollay. Čelo už se mu zase hrozivě mračilo.

„Povídal…“ Chlapík se s utrápeným výrazem odmlčel. Ohryzek mu poskakoval, jako kdyby

se mu ty slova zasekly v krku a dusily ho. „Povídal, že vám mám říct, že vaše sestra je tlustý

prase. Povídal… povídal…“ Scollay měl tvář jako z kamene a chlapík vyděšeně koulel očima.

Mrknul jsem po Maureen. Vypadala, jako kdyby právě dostala facku. „Povídal, že když

tlustou ženskou svědí na zádech, koupí si drbátko. A že když tlustou ženskou svědí mezi

nohama, koupí si chlapa.“

Maureen dušeně zasténala a s pláčem vyběhla ven. Podlaha se otřásala. Rico se zmateným

výrazem odcupital za ní. Nervózně si mačkal ruce.

Scollay mezitím zrudnul tak, že pomalu až fialověl. Napůl jsem očekával – možná víc než

jen napůl –, že mu vybuchne mozek a vyletí ušima. Byl to ten samej výraz nelidskýho utrpení,

kterej jsem si pamatoval z toho večera tam před Englanderovou putykou. Možná to byl jen

obyčejnej šmelinář, ale v tu chvíli mi ho bylo líto. A vám by bylo taky.

Promluvil velice tiše – skoro mírně.

„Ještě něco?“

Prťavej Řek se celej rozklepal. Hlas mu přeskakoval úzkostí. „Prosím vás, nezabíjejte mě,

pane Scollay! Moje žena – Řek má moji ženu! Já vám ty věci nechtěl říct! Má moji ženu, moji

manželku –“

„Nic vám neudělám,“ slíbil Scollay ještě tišším hlasem. „Řekněte mi zbytek.“

„Povídal, že se vám směje celý město.“

Přestali jsme hrát a na vteřinu se rozhostilo absolutní ticho. Pak Scollay obrátil zrak ke

stropu. Zvedl zaťatý pěsti před sebe. Obě ruce se mu třásly. Zatínal ty pěsti takovou silou, že

jsem i přes košili viděl, jak mu na rukou vystupujou šlachy.

„DOBŘE!“ zařval. „DOBŘE!“

Vyrazil ke dveřím. Dva z jeho kumpánů se ho snažili zastavit, snažili se ho přesvědčit, že je

to sebevražda, že přesně o tohle Řekovi šlo, ale Scollay jako by nebyl při smyslech. Srazil je

na zem a vyběhnul do černý letní noci.

V hrobovým tichu, který následovalo, bylo slyšet jen zmučený oddechování posla a někde v

pozadí popotahování nevěsty.

Vtom ten mladej kluk, kterej nás šacoval, když jsme přišli, potichu zaklel a zamířil ke

dveřím. Jako jedinej.

Ještě nedošel ani pod ten velkej papírovej čtyřlístek pověšenej ve vestibulu, a venku na

asfaltu zaskřípaly pneumatiky a bylo slyšet túrování motorů – spousty motorů. Znělo to tam

jak na Den veteránů.

„No ty krávo!“ vykřiknul ten kluk ode dveří. „To je hotová karavana! Na zem, šéfe! Na zem!

Na zem –“

Večer ožil střelbou. Tak minutu, možná dvě jsem si připadal jak někde v první světový.

Otevřenejma dveřma se do síně přihnalo krupobití kulek a jeden z kulatejch lustrů se rozletěl.

Večer venku prosvětlil ohňostroj z winchestrovek. Pak auta odkvílely pryč. Jedna ženská si

vytřepávala střepy z nakrátko ostříhanejch vlasů.

Jakmile nebezpečí pominulo, vrhli se ke dveřím i ostatní kumpáni. Vtom se rozletěly dveře

do kuchyně a vyběhla z nich Maureen. Všechno se na ní třáslo jak sulc. Obličej měla

napuchlejší než dřív. Rico jí běžel v patách jak zmatenej lokaj. Vyběhli ven.

V prázdný síni se s očima vytřeštěnejma šokem objevila slečna Gibsonová. Ten prcek, co to

všechno spískal tím svým zpívaným telegramem, se vypařil.

„Slyšela jsem střelbu,“ vydechla slečna Gibsonová. „Co se stalo?“

„Myslím, že Řek vám právě poslal k ledu starýho,“ odpověděl Biff.

Nechápavě se podívala na mě, ale než jsem jí to stačil přeložit, ozval se za mnou klidným,

zdvořilým hlasem Billy: „To znamená, že právě oddělali pana Scollayho, slečno Gibsonová.“

Slečna Gibsonová na něj zůstala zírat, třeštila oči čím dál víc a pak omdlela. Musím říct, že

mně bylo taky na omdlení.

V tu chvíli se zvenku ozval ten nejzmučenější křik, jakej jsem kdy v životě slyšel. A

nepřestával. Nemuseli jste se ani chodit koukat ze dveří, aby vám bylo jasný, kdo si to tam na

ulici rve srdce z těla a naříká nad svým mrtvým bratrem, zatímco se na místo činu blízej

policajti a novinářský ostříži.

„Padáme odsud,“ zavelel jsem. „Rychle.“

Sbaleno jsme měli ani ne za pět minut. Pár kumpánů se vrátilo dovnitř, ale byli tak opilý a

vyděšený, že takovejm jako my vůbec nevěnovali pozornost.

Vyšli jsme zadem, každej s jednou částí Biffovejch bicích. Musela na nás bejt zajímavá

podívaná, jak jsme si to mašírovali ulicí. Já šel v čele s kornetem v podpaží a v každý ruce

jeden činel. Kluci počkali na rohu na konci bloku a já skočil pro dodávku. Poldové ještě

nedorazili. Tlustá nevěsta se dál hrbila uprostřed ulice nad tělem svýho bratra a vyla jak siréna

a její prťavej ženich kolem ní obíhal jak měsíc kolem obrovský planety.

Dojel jsem na roh a kluci naházeli všechno bez ladu a skladu dozadu. Pak jsme práskli do

koní. Až do Morganu jsme si to metelili v průměru sedmdesátkou, ať po polní cestě, nebo

asfaltce, a buď se Scollayho kumpáni vůbec neobtěžovali o nás zmínit poldům, nebo jsme je

prostě nezajímali, každopádně se u nás neukázali.

A těch dvě stě dolarů jsme taky nedostali.

Asi o deset dní pozdějc se objevila u Tommyho Englandera – tlustá Irka v černejch

smutečních šatech. V černým nevypadala o nic líp než v tom bílým saténu.

Englander nejspíš věděl, o koho jde (její fotka byla v chicagskejch novinách, hned vedle

Scollayho), protože ji sám dovedl ke stolu a zavřel klapačku dvěma ožralům na baru, který se

jí pošklebovali.

Bylo mi jí líto, stejně jako občas Billyho. Je to těžký, s takovejma věcma žít. To je člověku

jasný, ani to nemusel poznat na vlastní kůži, i když souhlasím, že dokud to sami nepoznáte,

nejspíš si nedokážete představit, jak moc těžký. A byla vážně hrozně milá, i když jsem s ní

mluvil jen chvilku.

Jakmile jsme dohráli, šel jsem si k ní sednout.

„Je mi líto vašeho bratra,“ vypravil jsem ze sebe neobratně. „Vím, že vás měl vážně rád, a –“

„Jako kdybych ho zastřelila já sama,“ skočila mi do řeči. Sklopila oči k rukám položenejm

na stole, a když jsem si jich pořádně všimnul, jak jsou drobný a jemný, musel jsem v duchu

konstatovat, že to je asi nejhezčí část jejího těla. „Všechno, co ten malej Řek povídal, je

pravda.“

„Ale no tak,“ odpověděl jsem – asi ta nejprázdnější odpověď na světě, ale co jinýho jsem jí

měl říct? Mluvila tak divně, že už jsem začínal litovat, že jsem si k ní přišel sednout. Jako

kdyby mluvila sama se sebou a neměla to v hlavě v pořádku.

„Ale nerozvedu se s ním,“ pokračovala. „To bych se dřív zabila a nechala svoji duši

propadnout peklu.“

„Takhle nemluvte,“ napomenul jsem ji.

„Vy jste se nikdy nechtěl zabít?“ zeptala se a naléhavě se na mě podívala. „Nikdy jste neměl

chuť to udělat, když se k vám lidi chovali hnusně a smáli se vám? Nebo se k vám nikdy nikdo

hnusně nechoval? Tomu nevěřím. I kdybyste mi to odpřísáhnul, tak tomu nebudu věřit.

Dokážete si představit, jaký to je, když člověk jí a jí a nenávidí se zato, alejí pořád dál?

Dokážete si představit, jaký to je, když váš bratr umře kvůli tomu, že jste tlustej?“

Lidi se po nás začínali ohlížet a ty ožralové už se zas pošklebovali.

„Je mi to tak hrozně líto,“ zašeptala.

Chtěl jsem jí říct, že je mi to taky líto, chtěl jsem jí říct… prostě cokoli, jen aby se cejtila líp.

Zavolat na ni tam dovnitř, pod všechny ty vrstvy tuku. Ale vůbec nic mě nenapadalo.

A tak jsem řekl jen: „Budu muset. Za chvíli zase hrajeme.“

„Jistě,“ pousmála se. „Jistěže musíte… jinak by se začali smát i vám. Ale proč jsem přišla –

zahrajete mi ‚Roses of Picardy’? Na svatbě jste to hráli vážně pěkně. Uděláte to pro mě?“

„Samozřejmě,“ kejvnul jsem. „S radostí.“

A zahráli jsme jí to. Ale ona se v půlce sebrala a odešla, a protože nám to na Englanderovu

putyku přišlo trochu moc kýčovitý, přešli jsme radši do ragtimový verze „The Varsity Drag“.

Ta lidi vždycky rozhejbe. Po zbytek večera jsem dost chlastal, a když se zavíralo, už jsem na

ni zapomněl. Nebo skoro.

A cestou domů mi to pak všechno naskočilo v hlavě. Co jsem jí měl říct. Život jde dál – to

jsem jí měl říct. To se říká lidem, když jim umře někdo blízkej. Ale když jsem se nad tím pak

zamyslel, byl jsem rád, že jsem jí to neřekl. Protože právě toho se možná bála ze všeho nejvíc.

Dneska už Maureen Romanovou a jejího manžela Rica zná úplně každej. Rico koneckonců

dožívá za peníze nás daňovejch poplatníků v Illinoiský státní věznici. Každej ví, jak Maureen

převzala Scollayho šestákovou organizaci a vybudovala z ní prohibiční impérium, který

konkurovalo i Caponemu. Jak zlikvidovala bosse dvou dalších severních gangů a převzala

jejich kšefty. Jak si nechala přivíst Řeka, a když před ní klečel a škemral o slitování, tak mu

údajně zapíchla kus pianový struny levým okem až do mozku. Rico, zmatenej lokaj, se stal

její pravou rukou a sám velel minimálně tuctu gangsterskejch akcí.

Sledoval jsem Maureeniny kousky ze Západního pobřeží, kde jsme natáčeli celkem úspěšný

desky. Bez Billyho, bohužel. Krátce před tím, než jsme odešli od Englandera, dal dohromady

vlastní kapelu, celou černošskou, a hráli dixieland a ragtime. I dole na jihu se jim vážně vedlo

a já jim to od srdce přál. Bylo to tak lepší. Ve spoustě podniků si nás do tý doby ani

neposlechli, protože jsme měli v kapele černýho kluka.

Ale chtěl jsem vyprávět o Maureen. Byly jí plný noviny, a nejen proto, že byla něco jako

Máma Barkerová s mozkem, i když i to samozřejmě sehrálo určitou roli. Byla příšerně tlustá a

příšerně zlá a Američani od pobřeží k pobřeží jí do určitý míry fandili. Když ve třiatřicátým

umřela na infarkt, v některejch novinách psali, že vážila přes dvě stě kilo. O tom ale

pochybuju. Tak tlustej nikdo snad ani bejt nemůže, ne?

Její pohřeb se každopádně dostal na první stránky. O tom se jejímu bratrovi, kterej se za

celou svoji ubohou kariéru nepropracoval před stranu čtyři, ani nesnilo. Její rakev muselo nést

deset pohřebních zřízenců. V jednom bulvárním plátku bylo vyfocený, jak se s ní dřou. Z tý

fotky šel úplně strach. Rakev byla velká jak mrazák na maso – což je asi docela trefný

přirovnání.

Rico nebyl dost chytrej na to, aby udržel všechno pohromadě, a hned příští rok se dostal před

soud za napadení s úmyslem zabít.

Nikdy jsem ji nedokázal vyhnat z hlavy, ani to, jak ztrápeně, zničeně se Scollay tvářil ten

první večer, když jsme o ní mluvili. Ale když to tak vezmu, tak ji vlastně až tolik nelituju.

Tlustý lidi vždycky můžou přestat jíst. Lidi jako Billy Williams můžou leda přestat dejchat.

Sice mě pořád nenapadá, jak jsem někomu z nich mohl pomoct, ale občas kvůli tomu mám

výčitky svědomí. Možná je to jen tím, že jsem starší a už nespím tak dobře, jako když jsem

bejval mladej kluk. Nic jinýho v tom nejspíš není. Nebo jo?

Nebo jo?

PARANOIA: ZAKLÍNADLO

Už nemůžu ven sám.

U dveří čeká pán

v dlouhém plášti

s cigaretou v puse.

Ale

zapsal jsem si ho do deníku

a na posteli leží vyrovnaná

řada adres, krvavá v záři

barového neonu odvedle.

Ví, že když umřu

(nebo mu zmizím z očí),

deník půjde mezi lidi a všichni uvidí,

že CIA je ve Virginii.

500 obálek koupených v

500 papírnictví, každá jiná,

a 500 zápisníků

s 500 stránkami v každém.

Jsem připravený.

Vidím ho odsud seshora.

Cigareta pomžikává těsně

nad límcem jeho pršipláště

a někde v metru sedí chlap

pod reklamou na pivo Black Velvet a myslí na mě.

Diskutovali o mně na tajné schůzi.

Když zazvoní telefon, slyším jen dech smrti.

V baru přes ulici putoval na pánech

z ruky do ruky revolver s krátkou hlavní.

Každá kulka nese moje jméno.

Moje jméno se píše do složek

a hledá se v novinových nekrolozích.

Prověřovali si moji mámu;

Naštěstí už je po smrti.

Mají vzorky mého rukopisu

a zkoumají bříška malých pé

a křížky malých té.

Už jsem ti říkal, že jim můj bratr pomáhá?

Má za manželku Rusku a pořád

mě přemlouvá, ať vyplním formuláře.

Mám to v deníku.

Poslouchej –

poslouchej

tak poslouchej přece:

musíš mě poslouchat.

V dešti, na autobusové zastávce,

černé vrány s černými deštníky

předstírají, že koukají na hodinky, ale

přitom neprší. Místo očí mají stříbrňáky.

Někteří jsou profíci od FBI,

většina cizinci, kteří proudí našimi

ulicemi. Napálil jsem je,

vystoupil jsem na křižovatce Pětadvacáté a Lexovy,

kde mě přes noviny pozoroval taxikář.

V pokoji nade mnou přidělala ta stará babka

k podlaze elektrickou přísavku.

Vysílá mi paprsky do lustru,

a tak teď píšu potmě

při světle barového neonu.

Říkám ti, že vím.

Poslali mi štěně s hnědými skvrnami

a se štěnicí v čumáku.

Utopil jsem ho v umyvadle a zapsal si ho

do složky GAMMA.

Už dávno nevybírám schránku.

Přáníčka jsou dopisové bomby.

(Ustup! Zatraceně!

Ustup, mám známé na vysokých místech!

Říkám ti, mám známé na hodně vysokých místech!)

V restauraci má podlaha uši

a servírka mi tvrdí, že to byla sůl, ale arzenik

já dobře poznám. A ten štiplavý pach hořčice,

který má zakrýt hořkou vůni mandlí.

Viděl jsem zvláštní světla na obloze.

Včera v noci se muž bez tváře plazil patnáct kilometrů

kanálem, aby se vynořil u mě na záchodě a přes

slabé dřevo chromovýma ušima poslouchal

telefonní hovory.

Říkám ti, lásko, že slyším.

Viděl jsem blátivé otisky jeho dlaní

na porcelánu.

Telefon teď už nezvedám,

už jsem ti to říkal?

Chtějí zaplavit zemi kalem.

Chtějí vniknout lidem do bytů.

Mají lékaře,

kteří prosazují zvláštní milostné polohy.

Vyrábějí návyková projímadla

a čípky, které pálí.

Vědí, jak zhasnout slunce

obyčejnou foukačkou.

Balím se do ledu – už jsem ti to říkal?

Ruší jim to infraskopy.

Znám zaklínadla a nosím talismany.

Možná si myslíš, že mě máš, ale já tě můžu

každou vteřinu zničit.

Každou vteřinu.

Každou vteřinu.

Dáš si kávu, lásko?

Už jsem ti říkal, že nemůžu ven sám?

U dveří mi čeká pán

v dlouhém plášti.

PRÁM

Z Horlickovy univerzity v Pittsburghu to bylo ke Cascade Lake pětašedesát kilometrů, a

přestože se v tomhle koutu světa v říjnu brzy stmívá a oni se nestihli vypravit před šestou,

bylo pořád ještě trochu světlo, když k jezeru dorazili. Přijeli v Dekeově camaru. Nijak zvlášť

se na silnicích neloudal ani za střízlivá. A po pár pivech jeho camaro dostávalo křídla.

Sotva zastavil u kůlového plotu mezi parkovištěm a pláží, už byl venku z auta a stahoval ze

sebe košili. Zároveň se rozhlížel po hladině a hledal prám. Randy se trochu neochotně

vyhrabal ze sedadla spolujezdce. Pravda, bylo to celé jeho nápad, ale ani ve snu by ho

nenapadlo, že to Deke vezme vážně. Holky se vzadu vrtěly a taky se chystaly vystoupit.

Deke netrpělivě přejížděl očima po hladině, od břehu ke břehu (jako snajpr, pomyslel si

znepokojeně Randy), a pak se zarazil.

„Támhle je!“ vykřikl a plácl do kapoty camara. „Přesně, jak jsi říkal, Randy! To je nářez!

Poslední ve vodě je pukavec!“

„Dekeu –“ začal Randy a poposadil si brýle na nose, ale pak už nemělo smysl pokračovat,

protože Deke přeskočil plot a mazal si to po pláži k vodě. Neohlížel se na Randyho, na Rachel

ani na LaVerne, upíral zrak jen před sebe na prám, ukotvený asi padesát metrů od břehu.

Randy se ohlédl na holky, jako by se chtěl omluvit, že je do toho zatáhl, ale obě upřeně

pozorovaly Dekea – u Rachel to bylo v pořádku, ta s ním chodila, ale LaVerne na něj koukala

taky a Randy ucítil bodnutí žárlivosti, které ho okamžitě přimělo k činu. Stáhl ze sebe tričko,

hodil ho vedle Dekeovy košile a přeskočil plot.

„Randy!“ zavolala za ním LaVerne a on jen mávl do šedého říjnového soumraku, ať ho

následuje. Trochu si to vyčítal – najednou byla na vážkách a možná by to radši odpískala.

Říjnové koupání v opuštěném jezeře poněkud přesahovalo rámec pohodového odpoledního

dýchánku na pokoji, který s Dekem společně obývali. Měl ji rád, ale Deke byl teď silnější. A

vůbec, proč na něj věčně tak civí, proč tím Randyho dráždí?

Deke si rozepnul pásek na džínách a za běhu si je stáhl přes štíhlé boky. Nějak se mu

podařilo se z nich vyvléknout a ani na chvíli se nezastavit. To by Randy nenapodobil ani za

tisíc let. Deke běžel dál, už jen ve slipech, svaly na zádech a na zadku se mu senzačně vlnily.

Když si Randy stahoval levisky a pak je nemotorně střepával z chodidel – co byl u Dekea

balet, byla u něj groteska –, uvědomoval si o to pronikavěji, jak jsou jeho vlastní nohy

hubené.

Deke skočil do vody a zařval: „Ty krávo! To je ledárna!“

Randy zaváhal, ale jen v duchu, kde mu všechno trvalo trochu déle – ta voda může mít

maximálně deset stupňů, blesklo mu hlavou. Může se ti v ní zastavit srdce. Studoval

medicínu, věděl, že to tak je… ale jeho tělo nezaváhalo ani na chvíli. Skočil a na okamžik se

mu srdce skutečně zastavilo, nebo mu to tak aspoň připadalo; kůže po celém těle mu pod

hladinou znecitlivěla a dech se mu zaklínil v hrdle, takže měl co dělat, aby vůbec dostal

vzduch do plic. My jsme přece magoři, napadlo ho, a pak: Ale byl to tvůj nápad, Pancho.

Začal plavat za Dekem.

Holky se na sebe chvíli dívaly. LaVerne pokrčila rameny a usmála se. „Když to zvládnou

oni, zvládneme to taky,“ prohlásila a začala si svlékat tričko od Lacosteho, pod nímž měla

skoro průhlednou podprsenku. „Neříká se, že holky mají vrstvu tuku navíc?“

To už byla za plotem, běžela k vodě a rozepínala si manšestráky. Rachel se po chvíli pustila

za ní, podobně jako Randy za Dekem.

Holky k nim přišly na pokoj asi v půlce odpoledne – v úterý měli všichni poslední přednášku

v jednu. Deke právě dostal svůj měsíční žold – jeden z dávných absolventů univerzity a

fotbalový fanda (hráči jim říkali „andělé“) posílal Dekeovi každý měsíc dvě stě dolarů v

hotovosti –, v lednici byla krabice piva a v Randyho otlučeném kazeťáku nejnovější album

Night Ranger. Všichni čtyři se pomalu příjemně opíjeli. Po chvíli se hovor stočil ke konci

dlouhého babího léta, které si dosud užívali. V rádiu předpovídali na středu sněhové

přeháňky. LaVerne prohlásila, že meteorologové, kteří v říjnu předpovídají sníh, by se měli

střílet, a nikdo jí neodporoval.

Rachel řekla, že když byla malá, připadalo jí každé léto nekonečné, ale teď, když je dospělá

(„vetchá, senilní devatenáctka,“ zavtipkoval Deke a schytal za to kopanec do kotníku), se jí

zdá rok od roku kratší. „Mám pocit, jako kdybych u Cascade Lake strávila půlku života,“

dodala a přešla přes zpuchřelé kuchyňské lino k ledničce. Nakoukla dovnitř, objevila za

modrými umělohmotnými krabičkami na potraviny (ta prostřední obsahovala bezmála

prehistorické mexické fazole, nyní přizdobené tlustou vrstvou plísně – Randy byl dobrý

student a Deke dobrý fotbalista, ale v domácnosti nestáli ani jeden za zlámanou grešli)

plechovku lehkého piva a přivlastnila si ji. „Dodneška si vzpomínám, jak se mi poprvý

povedlo doplavat až k prámu. Seděla jsem tam tehdy asi dvě hodiny, protože jsem se příšerně

bála plavat zpátky.“

Posadila se vedle Dekea, a ten jí položil ruku kolem ramen. Usmála se té dávné vzpomínce a

Randymu najednou připomínala někoho slavného, nebo aspoň napůl slavného. Netušil ale

koho. Přijít na to měl až později, za mnohem méně příjemných okolností.

„Nakonec pro mě musel doplavat brácha a odtáhnout mě ke břehu na duši z pneumatiky.

Děsně se u toho vztekal. A já byla spálená jako nikdy v životě.“

„Ten prám tam pořád ještě je,“ prohodil Randy, spíš jen proto, aby taky něco řekl. Neuniklo

mu, že LaVerne znovu pokukuje po Dekeovi; poslední dobou po něm pokukovala nějak moc

často.

Teď se ale podívala na něj. „Vždyť je pomalu Halloween, Randy. Pláž se zavírá na Svátek

práce.“

„Ale prám tam určitě pořád bude,“ opáčil. „Byli jsme tam loni nějak touhle dobou na cvičení

v přírodě a viděl jsem ho tam. Vypadal jako…“ Pokrčil rameny, „…jako kousek léta, kterej

někdo zapomněl uklidit do skříně na příští rok.“

Myslel si, že se tomu budou smát, ale nezasmáli se – ani Deke.

„Že tam byl loni, neznamená, že tam bude i letos,“ namítla LaVerne.

„Ukazoval jsem ho jednomu klukovi,“ pokračoval Randy a hodil do sebe poslední lok piva.

„Billymu DeLoisovi, pamatuješ si na něj, Dekeu?“

Deke přikývl. „Dělal náhradníka, než se tehdy zranil.“

„Jo, to je možný. Každopádně pochází odtamtud a povídal, že majitelé tý pláže ho nikdy

nevytahujou dřív, než začne mrznout. Prostě jsou líný – nebo mi to aspoň tvrdil. Povídal, že to

jednou přepísknou a on jim tam uvízne v ledu.“

Odmlčel se a vybavil si, jak prám, ukotvený na jezeře, vypadal – čtverec jasně bílého dřeva

na sytě modré podzimní hladině. Vybavil si, jak k nim přes vodu doléhalo pleskání vln do

sudů pod prámem. Znělo velice tiše, ale v klidném vzduchu nad jezerem se každý zvuk nesl

daleko. Vzpomínal si na tohle pleskání a taky na hašteření vran nad pozůstatky nějaké

sklizené farmářské zahrádky.

„Tak zítra sníh,“ prohodila Rachel a vstala, protože jí Dekeova ruka mezitím jakoby

mimoděk zabloudila ke kopečku pravého ňadra. Došla k oknu a vyhlédla ven. „To je opruz.“

„Víte co,“ ozval se Randy, „pojďte zajet ke Cascade Lake. Doplaveme k prámu, rozloučíme

se s létem a vrátíme se na břeh.“

Kdyby už neměl upito, nikdy by s takovým návrhem nepřišel, a rozhodně nečekal, že ho

někdo vezme vážně. Ale Deke se toho hned chytil.

„Jasně! Paráda, Pancho! Geniální nápad!“ LaVerne sebou trhla a rozlila trochu piva. Ale

usmívala se – a Randy byl z toho úsměvu trochu nesvůj. „Tak jo, vyrazíme!“

„Dekeu, ty jsi cvok,“ prohlásila Rachel, taky s úsměvem – ale ten její byl trochu váhavý,

trochu ustaraný.

„Nejsem, bude to super akce.“ Už byl na nohou a šel si pro bundu a Randy si se směsí

úzkosti a vzrušení povšiml i jeho úsměvu – lehkomyslného a trochu bláznivého. Bydleli spolu

na pokoji už tři roky – Borec a Učenec, Cisco a Pancho, Batman a Robin – a Randy ten úsměv

poznával. Deke si nedělal legraci; skutečně to chtěl podniknout. V duchu už byl v tu chvíli na

cestě k prámu.

Zapomeň na to, Cisco – do toho já nejdu. Už to chtěl říct nahlas, když vtom vyskočila na

nohy LaVerne, v očích tentýž rozjařený, bláznivý pohled (i když ten měla možná na svědomí

přemíra piva). „Já jsem pro!“

„Tak jedem,“ obrátil se Deke k Randymu. „Co ty na to, Pancho?“

Na okamžik sklouzl pohledem k Rachel a spatřil jí v očích skoro až zoufalství – jemu osobně

bylo celkem fuk, jestli Deke pojede s LaVerne k jezeru sám a bude ji celou noc hoblovat na

prámu; představa, jak si spolu dávají do těla, mu sice nebyla právě nejmilejší, ale nijak by ho

nepřekvapilo, kdyby to tak vážně dopadlo. Ovšem ten vyděšený pohled v očích Rachel…

„Ciscóóóó,“ zvolal Randy.

„Panchóóó,“ přidal se Deke.

A plácli si.

Randy už byl na půl cesty k prámu, když si povšiml jakési černé skvrny na hladině. Byla za

prámem, kus vlevo, směrem ke středu jezera. Během pěti minut se ale sešeřilo natolik, že

nedokázal říct, jestli to nebyl jen stín… pokud tam vůbec něco viděl. Ropná skvrna? pomyslel

si mezi tempy. Matně za sebou slyšel cákat holky. Odkud by se ale vzala ropná skvrna na

opuštěném říjnovém jezeře? A byla nepřirozeně kruhová a malá, určitě ne víc než metr a půl v

průměru…

„První!“ vykřikl vpředu Deke a Randy k němu zvedl hlavu. Deke šplhal po schůdcích na

boku prámu a setřásal ze sebe vodu jako pes. „Tak jak to jde, Pancho?“

„Dobře!“ odpověděl a znovu zabral. Když se člověk osmělil a začal se hýbat, vážně to

nebylo tak hrozné, jak se obával. Po těle se mu rozlévalo lechtavé teplo a motor jel na plné

obrátky. Cítil, jak mu v hrudníku buší srdce a zahřívá ho zevnitř. Jeho rodiče měli chatu na

Cape Codu a tam bývala voda i uprostřed července ještě studenější.

„Jestli je ti zima teď, Pancho, tak počkej, až vylezeš ven!“ zahalekal na něj škodolibě Deke.

Třel si celé tělo a poskakoval na místě, až se celý prám rozhoupal.

Randy pustil ropnou skvrnu z hlavy a vzpomněl si na ni až ve chvíli, kdy se oběma rukama

chytil hrubých, bíle natřených dřevěných schůdků na straně obrácené ke břehu. Tehdy ji totiž

uviděl znovu. Byla o trochu blíž. Kruhová tmavá skvrna na vodě, jako velká piha, která se

pohupuje na vlnkách. Když si jí všiml poprvé, mohla být tak čtyřicet metrů od prámu. Teď

byla zhruba dvacet.

Jak je to možný? Jak…

Pak se vytáhl nad hladinu a studený vzduch se mu zahryzl do kůže ještě mrazivěji než voda,

když do ní u břehu skočil. „Ty kráááááávo!“ zaječel a rozesmál se. Měl na sobě jen trenky a

celý se klepal.

„Máš ňákou los těžkos prdelos, Pancho,“ zasmál se Deke a pomohl Randymu nahoru. „Stačí

takováhle zima? Už jsi vystřízlivěl?“

„Vystřízlivěl! Vystřízlivěl!“ Začal poskakovat na místě jako před chvílí Deke a

překříženýma rukama se plácal do hrudníku a do břicha. Oba se otočili k holkám.

Rachel plavala před LaVerne, která předváděla cosi jako čubičku, jak by ji plaval pes s

hodně zakrnělými pudy.

„Jak to jde, dámy?“ křikl na ně Deke.

„Trhni si, machírku,“ odpověděla LaVerne a Deke se znovu rozesmál.

Randy se ohlédl na jezero a uviděl, že ta divná tmavá kruhová skvrna je ještě blíž – už jen

deset metrů a pořád se blížila. Plula na hladině, pravidelný kruh, jako víko nějakého

velikánského barelu, ale z toho, jak kopírovala povrch vln, bylo zřejmé, že to nemůže být

pevné těleso. Přepadl ho neurčitý, ale mocný strach.

„Plavte!“ křikl na holky, sehnul se a chytil Rachel za ruku, která se právě natahovala ke

schůdkům. Vytáhl ji nahoru. Pořádně se praštila do kolene – slyšel, jak to zadunělo.

„Jau! Dávej pozor! Co –“

LaVerne byla pořád deset metrů daleko. Randy se znovu ohlédl a viděl, že ta kruhová věc už

se tiskne k jedné stěně prámu. Byla tmavá jako ropa, ale on věděl, že to ropa není – na to byla

moc tmavá, moc hustá, moc pravidelná.

„Randy, víš, jak to bolí? Co to vyvádíš, to není sranda –“

„LaVerne! Plav!“ Teď už to nebyl jen strach, teď už to byla čirá hrůza.

LaVerne zvedla hlavu. Pokud v jeho hlase neslyšela zmíněnou hrůzu, slyšela v něm

přinejmenším naléhavost. Tvářila se nechápavě, ale začala hrabat rychleji a výrazně zkracovat

vzdálenost ke schůdkům.

„Co se děje, Randy?“ zeptal se Deke.

Randy se znovu ohlédl a viděl, že ta věc začala oblézat roh prámu. Na okamžik vypadala

jako PacMan, který otevírá pusu, aby zhltl počítačové koláčky. Pak se přes roh převalila celá

a klouzala podél stěny prámu.

„Pomoz mi ji vytáhnout,“ zafuněl na Dekea a natáhl se pro její ruku. „Honem!“

Deke dobromyslně pokrčil rameny a chytil LaVerne za druhou ruku. Na prkna prámu ji

vytáhli jen pár vteřin před tím, než ta černá věc doklouzala ke schůdkům. Když klouzala

kolem tyček zábradlí, udělaly se v ní důlky.

„Přeskočilo ti, Randy?“ LaVerne sotva popadala dech a byla trochu vyplašená. Přes

podprsenku jí byly zřetelně vidět bradavky. Trčely tam jako dva studené tvrdé hroty.

„Podívejte se na tohle,“ ukázal Randy. „Dekeu? Co je to?“

Deke už si toho všiml. Věc se mezitím dostala do levého rohu prámu. Poodplula kousek

stranou a zakulatila se do původního kruhového tvaru. Jen se tam tak vznášela na hladině.

Všichni čtyři si ji prohlíželi.

„Asi ropná skvrna,“ řekl Deke.

„Narazil jsi mi koleno,“ postěžovala si Rachel. Podívala se na tu temnou věc na hladině a

pak zpátky na Randyho. „Jak jsi –“

„Ropná skvrna to není,“ namítl Randy. „Viděl jsi někdy kulatou ropnou skvrnu? Vypadá to

jako obrovskej hrací kámen z dámy.“

„Já v životě neviděl žádnou ropnou skvrnu,“ odpověděl Deke. Mluvil k Randymu, ale díval

se na LaVerne. Kalhotky měla skoro stejně průhledné jako podprsenku, pod hedvábím se

krásně rýsovalo véčko jejího pohlaví, zadek tvořil dva pevné půlměsíce. „Já na ně ani

nevěřím. Jsem z Missouri.“

„Budu tam mít modřinu,“ vedla si dál svoji Rachel, ale z hlasu už se jí vytratila všechna

zlost. Všimla si, jak se Deke dívá na LaVerne.

„Hu, mně je zima,“ půvabně se otřásla LaVerne.

„Šlo to po holkách,“ prohlásil Randy.

„Ale no tak, Pancho. Myslel jsem, že jsi vystřízlivěl.“

„Šlo to po holkách,“ zopakoval umíněně a hlavou mu blesklo: Nikdo neví, že jsme tady.

Vůbec nikdo.

„Viděl jsi ty někdy ropnou skvrnu, Pancho?“ Položil LaVerne ruku kolem holých ramen,

stejně mimoděk, jako odpoledne zavadil Rachel o ňadro. LaVerne zatím na prsa nesahal –

ano, zatím –, ale ruku měl blízko. Randy zjistil, že je mu to vlastně celkem fuk. Jediné, na

čem teď záleželo, byla ta černá, kruhová skvrna na hladině.

„Jednu jsem viděl na Mysu,“ řekl. „Před čtyřma lety. Všichni jsme zachraňovali ptáky z

příboje a snažili se jim očistit –“

„Ekolog Pancho,“ pochválil ho Deke. „Muchos ecologicos.“

„Byl to takovej lepkavej hnus všude na hladině,“ pokračoval Randy. „V pruzích a

velikánskejch čmouhách. Vůbec to nevypadalo takhle. Nebylo to tak… kompaktní, chápeš?“

Vypadalo to jako po nehodě, chtělo se mu říct. Tahle věc nevypadá jako po nehodě; vypadá,

že je tady schválně.

„Já už chci zpátky,“ prohlásila Rachel. Dívala se na Dekea a LaVerne. Randy v její tváři

zahlédl tupou bolest, ale pochyboval, že o ní Rachel ví.

„Tak si běž,“ odpověděla LaVerne. I ona měla ve tváři nezvyklý výraz – čistota absolutního

triumfu, pomyslel si Randy, a i když to byla zdánlivě přehnaná myšlenka, byla zcela pravdivá.

Ten výraz neměl patřit přímo Rachel… ale na druhou stranu ho před ní LaVerne nijak

neskrývala.

Udělala krůček blíž k Dekeovi; krůček, který znamenal všechno. Teď se jejich boky zlehka

dotýkaly. Randy na kratičký okamžik přestal věnovat pozornost té věci na hladině a zaměřil ji

s téměř čirou nenávistí na LaVerne. Přestože v životě neudeřil holku, v tu chvíli by jí s chutí

jednu vlepil. Ne proto, že by ji miloval (trošku se do ní zbláznil, ano, a víc než trošku ji chtěl

dostat do postele, jistě, a žárlil, když u nich na pokoji začala vyjíždět po Dekeovi,

pochopitelně, ale holku, kterou by doopravdy miloval, by nepustil k Dekeovi blíž než na

dvacet kilometrů), ale proto, že znal ten výraz v Rachelině tváři – a věděl, jak je ten výraz cítit

uvnitř.

„Mám strach,“ řekla Rachel.

„Z ropný skvrny?“ zeptala se LaVerne nevěřícně a rozesmála se. Randy měl znovu chuť jí

jednu vrazit – pořádně se rozmáchnout a vyseknout mlaskavou facku, která by jí vygumovala

z tváře tu připitomělou domýšlivost a zanechala místo ní červený flek ve tvaru lidské dlaně.

„Uvidíme, jak poplaveš zpátky ty,“ pronesl ledově.

LaVerne se na něj shovívavě usmála. „Mně se ještě nechce,“ odpověděla, jako by mluvila k

malému dítěti. Pak se podívala na nebe a na Dekea. „Chci se dívat, jak vycházejí hvězdy.“

Rachel byla menší holka, hezká, ale spíš tak trochu uličnicky a rozpačitě, čímž Randymu

připomínala holky z New Yorku – jak ráno spěchají do práce, v těch elegantních, na míru

šitých sukních s rozparkem vpředu nebo po straně, a vždycky s týmž hezkým, ale poněkud

neurotickým výrazem v tváři. Rachel neustále hrály plamínky v očích, ale dalo se jen těžko

říct, zda jim tu živost propůjčuje dobrá nálada, nebo naopak nezahnatelná nervozita.

Dekeovi se většinou líbily spíš vyšší tmavovlásky s ospalýma očima, a Randy viděl, že to

mezi Dekem a Rachel právě definitivně skončilo – ať už mezi nimi bylo cokoli, něco

povrchního a možná trochu znuděného z jeho strany, něco hlubokého, složitého a patrně

bolestivého z její. Bylo po všem, tak čistě a náhle, že Randy zaslechl, jak to křuplo; jako když

se suchá větev zlomí přes koleno.

Byl od přírody plachý, ale přistoupil k Rachel a položil jí ruku kolem ramen. Krátce se na

něj ohlédla, ve tváři smutek, ale i vděk, a Randy byl rád, že jí to aspoň trochu ulehčil. A

znovu mu bleskla hlavou ta podoba. Něco v jejím obličeji, v jejím pohledu –

Nejdřív si to spojoval s televizními soutěžemi, potom s reklamami na sušenky nebo oplatky

nebo kdovíco. A pak na to přišel – byla podobná Sandy Duncanové, která hrála na Broadwayi

v Peteru Panovi.

„Co je ta věc?“ zeptala se. „Randy? Co je to?“

„Nevím.“

Ohlédl se na Dekea a viděl, že Deke ho pozoruje s oním důvěrně známým úsměvem, v němž

bylo víc vřelého přátelství než opovržení… ale opovržení v něm bylo taky. Možná si to Deke

ani neuvědomoval, ale bylo. Ten výraz říkal: Na scénu opět nastupuje ustaránek Randy a

učurává si do plenek. Mělo to Randyho pobídnout k nějaké poznámce ve stylu Nejspíš to nic

nebude, Nedělej si s tím hlavu nebo Ono to zase odplave. K něčemu takovému. Ale neřekl

nic. Ať se Deke usmívá. Ta černá skvrna na hladině ho děsila. Nechtěl si nic nalhávat.

Rachel od něj odstoupila a půvabně si klekla v rohu prámu u té věci. Na okamžik vyvolala z

Randyho paměti ještě jasnější asociaci: dívka na logu minerálky White Rock. Sandy

Duncanová na logu White Rock, doplnila jeho mysl. Nakrátko ostříhané, špinavě blond vlasy

se jí zmáčené lepily k hezky tvarované lebce. Viděl, jak jí na lopatkách nad bílým zapínáním

podprsenky naskočila husí kůže.

„Nespadni tam, Rachel,“ ozvala se za ní záštiplně LaVerne.

„Už toho nech, LaVerne,“ napomenul ji Deke, dosud s úsměvem.

Stáli uprostřed prámu, ruce položené navzájem kolem pasu a zlehka se dotýkali boky. Randy

se od nich odvrátil a podíval se na Rachel. Po páteři a všemi nervy mu jako oheň proběhlo

zděšení. Ta věc už překonala polovinu vzdálenosti k rohu prámu, na němž klečela Rachel, a

dívala se na ni. Předtím byla něco přes dva metry daleko. Teď jí zbýval necelý metr. A v

Racheliných očích uviděl zvláštní výraz, kruhovou prázdnotu, která se prapodivně shodovala

s kruhovou prázdnotou té věci na hladině.

Teď je to Sandy Duncanová, která klečí na logu White Rock a předstírá, že je omámená

hutnou, lahodnou chutí medových oplatek Nabisco, napadlo ho nesmyslně. Ucítil, že se mu

tep srdce zrychluje stejně jako ve vodě, a vykřikl: „Běž pryč, Rachel!“

Pak se všechno seběhlo hrozně rychle – události se střídaly jako světlice ohňostroje. Přesto

každou jednotlivost vnímal s dokonalou, až nadpřirozenou jasností. Každá událost jako by

byla uzavřená ve svém vlastním pouzdru.

LaVerne se zasmála – na prosluněném trávníku před školou by to znělo jako smích kterékoli

vysokoškolačky, ale tady v houstnoucí tmě se to podobalo spíš nakřaplému zaskřehotání

ježibaby nad čarodějnickým kotlem.

„Rachel, radši by ses měla –“ začal Deke, ale ona mu skočila do řeči, pravděpodobně poprvé

v životě a rozhodně naposledy.

„Vidím tam barvy!“ vykřikla hlasem plným čirého, rozechvělého údivu. Jako ve vytržení

upírala oči na černou skvrnu na hladině a Randy měl na kratičký okamžik pocit, že zahlédl

totéž co ona – barvy, ano, barvy, které se točily v hustých, zakroucených spirálách. Pak

zmizely a zůstala jen ta tupá, matná černota. „To je nádhera!“

„Rachel!“

Natáhla se k té věci – vyklonila se z prámu – její bledá paže, ďubkovaná husí kůží, natažené

prsty, které toužily po doteku; všiml si, že má okousané nehty.

„Ra–“

Ucítil, jak se prám zhoupnul. To Deke vyrazil kupředu. Zároveň se po Rachel natáhl i on

sám a jen matně si uvědomoval, že nechce, aby ho Deke předešel.

Pak se Rachel dotkla hladiny – jen ukazováčkem, od něhož se rozběhly maličké kruhové

vlnky – a černá skvrna se po ní vrhla. Randy slyšel, jak zalapala po dechu, a najednou už v

očích neměla prázdno. Vystřídala ho bolest.

Ta černá, slizká hmota jí stoupala po ruce jako bahno… a pod ní Randy viděl rozpouštějící

se kůži. Rachel otevřela pusu a zaječela. A zároveň se začala předklánět. Slepě máchla volnou

rukou k Randymu a on se po ní natáhl. Jeho prsty se otřely o její. Na okamžik se střetli

pohledem a ona mu pořád strašně připomínala Sandy Duncanovou. Pak se převážila z prámu a

šplouchla do vody.

Nad místem, kde zmizela, se vznášela ta černá věc.

„Co se stalo?“ zavřískla jim za zády LaVerne. „Co se stalo? Ona do toho spadla? Co se jí

stalo?“

Randy si nakročil, jako by se chtěl vrhnout za ní, ale Deke ho bez větší námahy stáhl zpátky.

„Ne,“ řekl vyděšeným hlasem, který se k němu vůbec nehodil.

Všichni tři viděli, jak sebou plácá na hladině. Vynořily se ruce a zamávaly nad vodou – ne,

ne ruce. Jedna ruka. To druhé bylo potažené černou membránou, která ve volných záhybech

visela na čemsi červeném, protkaném šlachami, na čemsi, co se podobalo hovězí rolce.

„Pomoc!“ vykřikla Rachel. Těkala očima na ně, stranou, na ně, stranou – ty oči byly jako

dvě lucerny, kterými někdo mává ve tmě. Voda kolem ní vřela. „Pomoc to bolí prosím pomoc

to bolí TO BOLÍ TO BOLÍÍÍÍÍÍÍÍÍ–“

Randy prve upadl, když ho Deke strhl zpátky. Teď se zvedl z prken prámu a znovu začal

klopýtat kupředu, protože ten hlas se prostě nedal ignorovat. Pokusil se odrazit, ale Deke mu

sevřel hubený hrudník silnými pažemi.

„Ne, je po ní,“ zašeptal chraplavě. „Sakra, copak to nevidíš? Je po ní, Pancho.“

Hustá černota se náhle přelila Rachel přes obličej jako rouška, její křik zněl ještě chvíli

tlumeně a pak ustal docela. Provazce černé hmoty jí křižovaly tělo. Randy viděl, jak se do ní

zažírají jako kyselina, a když jí praskla krční žíla a vytryskla z ní tmavá tekutina, viděl, jak ta

věc natáhla panožku, aby jí ani kapka krve neunikla. Nechtělo se mu věřit vlastním očím,

nerozuměl tomu… ale nemohl o tom pochybovat, neměl pocit, že by se pomátl, nevěřil, že je

to jen sen nebo halucinace.

LaVerne ječela. Randy se k ní otočil právě v okamžiku, kdy si teatrálně zakryla oči dlaní

jako nějaká hrdinka z němého filmu. Chtělo se mu smát a říct jí to, ale zjistil, že ze sebe

nevydoluje ani hlásku.

Obrátil se zpátky k Rachel. Ale Rachel už tam skoro nebyla.

Zeslábla natolik, že se skoro přestala bránit, jen sebou křečovitě cukala. Černota se jí

mlčenlivě, nezadržitelně rozlévala po těle – a je jí víc, pomyslel si Randy, rozhodně je jí víc.

Viděl, jak do ní Rachel tluče dlaní; viděl, jak se dlaň přilepila, jako v sirupu nebo na

mucholapce, viděl, jak ji ta věc rozežírá. Teď už se dal rozeznat jen tvar jejího těla, ne ve

vodě, ale v té černé věci, neotáčel se, ale byl otáčen, tvar, který byl čím dál hůř rozpoznatelný,

záblesk bílé – kost, pomyslel si a udělalo se mu zle, odvrátil se a začal bezmocně zvracet přes

okraj prámu.

LaVerne pořád ječela. Pak se ozvalo tupé mlask! a přestala ječet a začala popotahovat.

On jí jednu vlepil, blesklo Randymu hlavou. Ale k tomu jsem se přece chystal já!

Odstoupil od okraje a otřel si ústa. Bylo mu zle a cítil se hrozně zesláble. A měl strach.

Takový strach, že dokázal přemýšlet jen maličkým kousíčkem mysli. Brzy se rozječí i on sám.

Pak bude Deke muset jednu vlepit i jemu. Deke, ten nezpanikaří, kdepak Deke, to je hrdina

jak se patří. Jo, hrdina, jakýho jen fotbal zrodí… a každá kočka po něm okem hodí,

zanotovala vesele Randyho mysl. Pak si uvědomil, že mu Deke něco povídá, a zvedl oči k

nebi, aby si pročistil hlavu, a zoufale se snažil nemyslet na to, jak ta černá věc rozežírala

Rachel tělo, jak ji proměňovala v cosi nerozpoznatelného a nelidského, protože nechtěl, aby

mu Deke musel dát facku jako LaVerne.

Zvedl oči k nebi a uviděl vycházet první hvězdy – na západě se teprve vytrácelo poslední

světlo dne a na obloze už se dal zřetelně rozeznat Velký vůz. Bylo skoro půl osmé.

„Ciscóóó,“ vypravil ze sebe. „Vypadá to, že tu máme los velkos problémos.“

„Co to je?“ Dekeova ruka dopadla na Randyho rameno a bolestivě ho stiskla. „Sežralo ji to,

viděls to? Sežralo ji to, celou ji to sežralo! Co to je?“

„Nevím. Copak jsi mě neslyšel?“

„Ale ty to máš vědět, ty přece nosíš v hlavě všechno a chodils na všechny přírodovědný

přednášky!“ Teď už i Deke sám skoro ječel a to Randymu pomohlo trochu se ovládnout.

„V žádný přírodovědný knížce, kterou jsem kdy četl, se o ničem takovým nepíše,“

odpověděl Randy. „Naposled jsem něco podobnýho viděl na Halloweenský noci hrůzy v

Rialtu, když mi bylo dvanáct.“

Věc už měla znovu původní kruhový tvar. Vznášela se na hladině tři metry od prámu.

„Je to větší,“ zasténala LaVerne.

Když si toho Randy prvně všiml, odhadl, že to v průměru může mít tak jeden a půl metru.

Teď to mělo minimálně dva a půl metru.

„Je to větší, protože to sežralo Rachel!“ vykřikla LaVerne a začala znovu ječet.

„Přestaň, nebo ti ten jedák ucpu pěstí,“ okřikl ji Deke. Přestala, ale ne naráz, spíš jako když

vytáhnete gramofon z elektriky a deska ještě chvíli dobíhá. Hrozivě třeštila oči.

Deke se podíval na Randyho. „Jsi v pořádku, Pancho?“

„Nevím. Snad jo.“

„Hodnej kluk.“ Deke se pokusil o úsměv a Randy s určitým znepokojením shledal, že se mu

to daří – že by se Deke tím vším do jisté míry bavil? „Nemáš nejmenší představu, co by to

mohlo bejt?“

Randy zavrtěl hlavou. Možná to nakonec vážně byla ropná skvrna… nebo bývala, dokud se s

ní něco nestalo. Třeba ji ozářily nějaké kosmické paprsky. Nebo ji Arthur Godfrey celou polil

nějakým nukleárním gulášem, kdo ví? Kdo to může vědět?

„Myslíš, že bysme to zvládli obeplavat?“ zatřásl Deke Randyho ramenem.

„Ne!“ zaječela LaVerne.

„Přestaň, nebo ti jednu napálím, LaVerne,“ zvedl Deke znovu hlas. „Myslím to vážně.“

„Viděl jsi, jak rychle to dostalo Rachel,“ odpověděl Randy.

„Třeba to mělo hlad,“ namítl Deke. „A třeba už se to nasytilo.“

Randy si vybavil, jak tam Rachel klečela v rohu prámu, tak klidná a hezká jen v té

podprsence a kalhotkách, a ucítil, jak se mu znovu zvedá žaludek.

„Zkus to,“ řekl Dekeovi.

Deke se nevesele usmál. „Pancho, Pancho.“

„Ciscóó.“

„Já chci jít domů,“ zašeptala tajnůstkářsky LaVerne. „Jo?“

Ani jeden jí neodpověděl.

„Tak počkáme, až to odplave,“ rozhodl Deke. „Připlavalo to, musí to i odplavat.“

„Možná,“ prohodil Randy.

Deke se po něm ve večerním šeru vztekle ohlédl. „Možná? Jaký možná, kurva?“

„Připlavalo to, protože jsme připlavali my. Viděl jsem to – jak kdyby nás to cejtilo. Pokud už

se to nasytilo, jak říkáš, odplave to. Snad. Pokud se to chce nacpat víc…“ Pokrčil rameny.

Deke zamyšleně stál se skloněnou hlavou. Krátké vlasy měl ještě trochu vlhké.

„Počkáme,“ řekl. „Ať se to nažere ryb.“

Uplynulo čtvrt hodiny. Nemluvili. Ochladilo se. Mohlo být tak deset stupňů a oni byli

všichni tři jen ve spodním prádle. Po prvních deseti minutách Randy zaslechl, jak mu

energicky, nesouvisle drkotají zuby. LaVerne se zkusila vetřít k Dekeovi, ale ten ji odstrčil –

jemně, nicméně důrazně.

„Teď mě nech na pokoji,“ řekl.

A tak si sedla, složila si ruce na prsou, lokty schovala do dlaní a klepala se. Podívala se na

Randyho a její oči říkaly, že se smí vrátit, položit jí ruku kolem ramen, teď ano.

Odvrátil místo toho hlavu a zahleděl se na ten černý kruh na hladině. Jen se tam tak vznášel

na místě, nepřibližoval se ani se nevzdaloval. Zadíval se ke břehu a viděl pláž, přízračný bílý

půlměsíc, který jako by se vznášel ve tmě. Stromy za ní vytvářely temný, vyboulený horizont.

Měl pocit, že rozeznává Dekeovo camaro, ale nebyl si jistý.

„Prostě jsme se sebrali a jeli jsme,“ prohodil Deke.

„Přesně tak,“ přikývl Randy.

„Nikomu jsme nic neřekli.“

„Ne.“

„Takže nikdo neví, že jsme tady.“

„Ne.“

„Nechte toho!“ křikla na ně LaVerne. „Nechte toho, děsíte mě!“

„Zavři kušnu,“ okřikl ji Deke a Randy se musel zasmát – přestože už to od Dekea slyšel

tisíckrát, vždycky ho to znovu dostalo. „Když tu budeme muset přečkat noc, tak ji přečkáme.

Zejtra nás někdo uslyší. Nejsme přece nikde uprostřed australský buše, co, Randy?“

Randy neodpověděl.

„Co, Randy?“

„Víš sám, kde jsme,“ odpověděl Randy. „Víš to stejně dobře jako já. Odbočili jsme z

jednačtyřicítky, jeli třináct kiláků po vedlejší silnici –“

„Chata na každejch dvaceti metrech –“

„Letní chata. Teď je říjen. Nikdo tu není, všechny chaty jsou prázdný.

Když jsme sem jeli, musels objet tu pitomou bránu, na každejch dvaceti metrech ZÁKAZ

VJEZDU –“

„A co? Někdo to tu musí hlídat –“ Na Dekeovi začínalo být znát, že už je trochu naštvaný,

trochu vykolejený. Trochu vystrašený? Poprvé za dnešní večer, poprvé za tenhle měsíc, tenhle

rok, možná poprvé v životě? To bylo úžasné pomyšlení – Deke tu právě přichází o věneček.

Randy si tím samozřejmě nemohl být jistý, ale měl pocit, že tomu tak je… a nacházel v tom

určité zvrácené potěšení.

„Není tu co ukrást, není tu co zničit,“ namítl. „Jestli tady na to někdo dohlíží, objeví se tu tak

dvakrát do měsíce.“

„Lovci –“

„Jo, možná v listopadu,“ vyhrkl Randy a hned sklapl pusu. Začínal děsit sám sebe.

„Třeba nás to nechá na pokoji,“ ozvala se LaVerne. Dojemně se usmála. „Třeba… chápete…

nás to prostě nechá na pokoji.“

„Až naprší –“ začal Deke.

„Pohnulo se to,“ skočil mu do řeči Randy.

LaVerne vyskočila na nohy. Deke došel k Randymu a prám se naklonil tak, že se Randymu

hrůzou rozbušilo srdce jako o závod a LaVerne znovu zaječela. Potom Deke trochu

poodstoupil a prám se vyrovnal, i když levý přední roh (směrem ke břehu) byl pořád o kousek

níž než zbytek.

Pohybovalo se to hladce a děsivě rychle, a když to připlulo blíž, Randy uviděl tytéž barvy

jako Rachel – fantastickou červenou, žlutou a modrou, které se ve spirálách stáčely na

ebenovém pozadí jako nějaký ohebný plast nebo pružná umělá kůže. Stoupalo to a klesalo na

vlnách a barvy se měnily podle nich, stáčely se do nových vírů, mísily se do sebe. Randy si

uvědomil, že za chvíli přepadne, sletí přímo do té věci, cítil, jak se vyklání…

Z posledních sil se praštil pravou pěstí do nosu – jako když si chce člověk odkašlat, jen

zvedl ruku trochu víš a mnohem rázněji. Zatmělo se mu před očima, ucítil, jak mu po rtech

stéká teplá krev, a teprve pak byl schopný odstoupit od okraje a křiknout: „Nedívejte se na to!

Dekeu! Nedívej se přímo na to, z těch barev se ti zatočí hlava!“

„Snaží se to dostat pod prám,“ zamručel Deke. „Co to má znamenat, Pancho?“

Randy se podíval – velice opatrně se podíval. Viděl, jak se ta věc roztéká podél okraje

prámu, už vypadala jako půlka pizzy. Chvíli to vypadalo, že roste do výšky, houstne, a jemu

zděšeně blesklo hlavou, že vyroste natolik, že se dostane nahoru na prám.

Pak se ale protáhla vespod. Chvíli měl pocit, že odtud něco slyší – takové drhnutí, jako když

se role plátna protahuje příliš těsným okýnkem –, ale možná si s ním zahrávaly jeho vlastní

nervy.

„Vlezlo to pod nás?“ zeptala se LaVerne a pronesla to zvláštně nenuceným tónem, jako by

se ze všech sil snažila o družný hovor, a přitom hystericky ječela. „Vlezlo to pod prám? Je to

pod náma?“

„Jo,“ potvrdil Deke. Podíval se na Randyho. „Zkusím doplavat ke břehu,“ řekl. „Dokud je to

pod prámem, mám slušnou šanci.“

„Ne!“ zavřískla LaVerne. „Ne, neopouštěj nás, nenechávej –“

„Jsem rychlej,“ pokračoval Deke. Díval se na Randyho a LaVerne vůbec nevěnoval

pozornost. „Ale musím vyrazit, dokud je to pod prámem.“

Randy měl pocit, jako by jeho myšlenky svištěly machem dva – bylo to zákeřně, závratně

vzrušující, asi jako těch posledních pár vteřin před tím, než začnete zvracet po jízdě na

levném kolotoči. Měl dost času zaposlouchat se do dutých nárazů barelů pod prámem,

zaposlouchat se, jak v lehkém vánku suše šelestí listy na stromech za pláží, zamyslet se nad

tím, proč ta věc vlezla pod prám.

„Dobře,“ řekl Dekeovi. „Ale myslím si, že to nestihneš.“

„Stihnu to,“ prohlásil Deke a zamířil k okraji prámu.

Udělal dva kroky a zarazil se.

Zrychloval se mu dech, mozek připravoval srdce a plíce na nejrychlejší padesátku jeho

života, a vtom se ten dech zarazil stejně jako celé tělo, zarazil se uprostřed nádechu. Otočil

hlavu a Randy viděl, jak mu na krku vystupují provazce šlach.

„Panch–“ vypravil ze sebe udiveným, přidušeným hlasem, a pak se rozeřval.

Řval s neuvěřitelnou energií, mohutným barytonem, který se tříštil až do výšek sopránu.

Řval tak hlasitě, že se k nim od břehu vracely přízračné tóny ozvěny. Randy si v první chvíli

myslel, že je to prostě jen řev, ale pak si uvědomil, že je to slovo – ne, dvě slova, tatáž dvě

slova opakovaná stále znovu a znovu: „Moje noha!“ řval Deke. „Moje noha! Moje noha!

Moje noha!“

Randy se podíval dolů. Dekeovo chodidlo vypadalo nějak zvláštně splaskle. Příčina byla

evidentní, ale Randyho mysl ji zprvu odmítala přijmout – bylo to příliš neuvěřitelné, příliš

bizarně groteskní. Dekeovo chodidlo se před jeho očima vcucávalo mezi dvě prkna, která

tvořila povrch prámu.

Potom kolem paty a prstů spatřil temný lesk té černé věci, temný lesk hemžící se vířivými,

zlověstnými barvami.

Ta věc se zmocnila jeho chodila („Moje noha!“ řval Deke, jako by chtěl tuto prostou dedukci

potvrdit. „Moje noha, au, moje noha, moje NOHÁÁÁÁ!“). Stoupl na škvíru mezi dvěma

prkny (kdo na škvíru stoupne, toho pešek bouchne, zadrmolila Randyho mysl) a ta věc tam

dole čekala. Ta věc –

„Zaber!“ křikl na Dekea. „Zaber, Dekeu, ZABER, sakra!“

„Co se děje?“ zavřískla za ním LaVerne a Randy si matně uvědomil, že mu nejen cloumá

ramenem, ale zarývá mu ostré nehty do kůže jako pařáty. Od ní nemohl s žádnou pomocí

počítat. Nabral ji loktem do břicha. Kašlavě vyhekla a kecla si na zadek. Randy přiskočil k

Dekeovi a chytil ho za ruku.

Byla ztuhlá jako z carrarského mramoru, každý sval na ní vystupoval jako žebro zkamenělé

dinosauří kostry. Tahat za Dekea bylo totéž, jako snažit se vyrvat ze země vysoký strom.

Deke upřeně, nevěřícně hleděl k šarlatovému posoumračnému nebi a řval, řval a řval.

Randy se podíval dolů a viděl, že teď už ve škvíře mezi prkny zmizelo celé Dekeovo

chodidlo až po kotník. Škvíra mohla být tak centimetr široká, určitě ne víc než centimetr a

půl, a přesto se tudy chodidlo procpalo. Po bílých prknech tekly čůrky husté temné krve. Ve

škvíře pulzovala černá hmota podobná roztavenému plastu, nahoru dolů, jako tep srdce.

Musím ho z toho dostat. Musím ho z toho dostat rychle, jinak už ho z toho nedostaneme

vůbec… drž se, Cisco, prosím tě, drž se…

LaVerne se vyškrábala na nohy a couvala od toho pokrouceného, řvoucího stromu uprostřed

prámu, který se, ukotven pod říjnovými hvězdami, pohupoval na jezerní hladině. Otupěle

vrtěla hlavou a dlaně měla položené na břiše, kam ji zasáhl Randyho loket.

Deke se o něj bezvládně opřel, nemotorně šátral rukama. Randy sklopil oči k prámu a spatřil

z Dekeovy holeně tryskat krev. Holeň se zužovala do špičky jako ořezaná tužka – až na to, že

tady špičku netvořila černá tuha, ale bílá, sotva viditelná kost.

Černá hmota opět zaútočila vzhůru, požírala, nasávala do sebe.

Deke sténal.

S touhle nohou už si fotbal nezahraješ, ale počkat, kde tady vidíte jakou NOHU, ha-ha, a vší

silou za Dekea zabral, ale pořád to bylo totéž, jako by tahal ze země zakořeněný strom.

Deke se znovu naklonil a tentokrát tak dlouze a pronikavě zaječel, že se Randy odtáhl a s

dlaněmi přitisknutými na uších začal ječet sám. Z pórů Dekeova lýtka a holeně prýštila krev;

čéška zfialověla a poněkud se nafoukla, jak se snažila absorbovat děsivý tlak vyvolaný tím,

jak ta černá věc centimetr po centimetru protahovala Dekeovu nohu úzkou škvírou.

Nemůžu mu pomoct. Musí mít hroznou sílu! Už mu nemůžu pomoct, promiň, Dekeu, mrzí

mě to –

„Drž mě, Randy,“ zakřičela na něj LaVerne, celá se k němu přitiskla a zabořila mu tvář do

hrudníku. Ta tvář byla tak rozpálená, že mu skoro škvařila kůži. „Drž mě, prosím tě, drž mě –

Tentokrát jí vyhověl.

Teprve později si rozčarovaně uvědomil, že zatímco se ta černá věc zabývala Dekem, mohli

oni dva téměř jistě doplavat ke břehu – a pokud by LaVerne odmítla to zkusit, mohl plavat

sám. Klíčky ke camaru zůstaly v Dekeových džínách odhozených na pláži. Mohl to

stihnout… jenže když si to uvědomil, bylo už příliš pozdě.

Deke zemřel zhruba v době, kdy mu v úzké škvíře mezi prkny začalo mizet stehno. Řvát

přestal už před několika minutami, jen chvílemi tak zastřeně, hluboce zachrčel. Pak přestal i s

tím. Když omdlel a zhroutil se na břicho, Randy zaslechl, jak se mu v pravé noze naštípl

zbytek stehenní kosti.

Chvíli potom zvedl Deke hlavu, otupěle se rozhlédl a otevřel pusu. Randy si myslel, že

znovu začne křičet. Místo toho mu z hrdla vytryskl mohutný proud krve, tak husté, že by se

dala krájet. Několik hřejivých kapek dopadlo i na Randyho s LaVerne, která začala znovu

ječet, i když už poněkud ochraptěle.

„Éééééé!“ ječela a obličej se jí křivil pološíleným odporem. „Eéééé! Krev! Éééééé, krev!

Krev!“ Snažila se od ní očistit, ale jen si ji rozpatlala po celém těle.

Krev už tekla Dekeovi i z očí, pod takovým tlakem, že mu bulvy téměř komicky trčely z

důlků. Povídejte mi něco o životní energii! pomyslel si Randy. Prokrista, podívejte se na to!

Vždyť vypadá jak nějakej lidskej požární hydrant!

Krev proudila Dekeovi i z obou uší. Obličej se mu proměnil v odporný fialový tuřín, nateklý

k nepoznání vlivem neuvěřitelného hydrostatického tlaku; byl to obličej člověka sevřeného v

medvědím objetí jakési monstrózní, nepochopitelné síly.

A pak, díkybohu, bylo po všem.

Deke se znovu zhroutil, vlasy mu visely k zakrvaveným prknům prámu a Randy si s údivem,

při němž se mu zvedal žaludek, povšiml, že Deke krvácí i od kořínků vlasů.

Mlaskavé a srkavé zvuky pod prámem.

A v tu chvíli si jeho rozechvělá, přetížená mysl uvědomila, že by mohl zkusit plavat a měl by

celkem slušnou naději, že se stihne dostat ke břehu. LaVerne mu však zlověstně ztěžkla v

náruči; pohlédl na její ochablou tvář, nadzvedl jí víčko, pod nímž se objevilo jen bělmo, a

věděl, že to nejsou obyčejné mdloby, že je to hluboké bezvědomí po těžkém šoku.

Randy se rozhlédl po prámu. Samozřejmě ji sem mohl položit, jenže prkna byla jen třicet

centimetrů široká. V létě býval k prámu připevněný skokanský můstek, ale ten už

odmontovali a někam uklidili. Měl k dispozici jen samotný povrch prámu, čtrnáct prken,

každé třicet centimetrů široké a šest metrů dlouhé. Neexistoval způsob, jak ji sem položit tak,

aby se její bezvládné tělo nedotýkalo žádné ze škvír.

Kdo na škvíru stoupne, toho pešek bouchne.

Drž hubu.

A pak jeho mysl tichounce špitla: Stejně to udělej. Polož ji tady a plav.

Ale neudělal to, nemohl. Při tom pomyšlení se v duchu provinile zastyděl. Držel ji, cítil, jak

se mu vytrvale napínají svaly na pažích a na zádech. Byl to pořádný kus ženské.

Deke mizel pod prámem.

Randy držel v rozbolavělých pažích LaVerne a sledoval to. Nechtěl a na dlouhé vteřiny,

možná na celé minuty se mu dařilo dívat se úplně na druhou stranu; ale nakonec mu oči

vždycky zabloudily zpátky.

Jakmile Deke zemřel, šlo to všechno mnohem rychleji.

Zmizel zbytek pravé nohy a levá se natahovala dál a dál, až Deke vypadal jako jednonohý

baleťák, který se snaží udělat provaz. Ozvalo se prasknutí pánve, a když se mu pak novým

tlakem začal hrozivě nafukovat žaludek, Randy se odvrátil na hodně dlouho a snažil se

nevnímat ty mlaskavé zvuky, snažil se soustředit na bolest ve svých pažích. Napadlo ho, že by

mohl zkusit LaVerne probrat, ale zatím byl za tu pulzující bolest v pažích a ramenou vlastně

vděčný. Aspoň měl na co myslet.

Za zády se mu ozývalo chroupání, jako když zuby drtí hrst tvrdých bonbonů. Když se ohlédl,

začínala se do škvíry nořit Dekeova žebra. Ruce měl natažené před sebe a vypadal jako nějaká

obscénní parodie na Richarda Nixona, který v šedesátých a sedmdesátých letech přiváděl k

šílenství celé davy demonstrantů, když v podobném postoji ukázal prsty zdvižené do V.

Měl otevřené oči. Jazyk vyplazený na Randyho.

Randy se znovu odvrátil a zahleděl se přes jezero. Hledej světla, říkal si v duchu. Věděl, že

tam žádná světla nejsou, ale stejně si to říkal. Hledej tam světla, někdo přece tenhle tejden

musel přijet na chatu, podzimní listí, to si nemůžeš nechat ujít, a nezapomeň s sebou vzít

nikona, rodina doma z těch fotek padne na zadek.

Když se znovu ohlédl, Deke měl ruce vzpažené nad hlavu. Už to nebyl Nixon; teď to byl

fotbalový rozhodčí, který dává znamení, že ten bod po touchdownu je platný.

Dekeova hlava jako kdyby seděla přímo na prknech.

Oči měl pořád ještě otevřené.

„Cisco, Cisco,“ zašeptal Randy a opět se odvrátil. Bolest v pažích i ramenou už byla

nesnesitelná, ale i tak ji dál držel v náruči. Zahleděl se na protější břeh jezera. Byla tam tma.

Na černém nebi se rozsvěcely shluky hvězd, jako rozlité studené mléko, které se kdovíjak

udrží ve vzduchu.

Minuty míjely. Teď už bude pryč. Už se můžeš podívat. Jo, fajn, dobře. Ale nedívej se. Pro

všechny případy se radši nedívej. Platí? Platí. Stoprocentně. Tak přísaháme všichni a tak

přísahá každý z nás.

Stejně se ale podíval a ještě zahlédl, jak ve škvíře mizí Dekeovy prsty. Pohybovaly se –

možná se pohyb vodní hladiny pod prámem přenášel do té nepoznatelné věci, která chytila

Dekea, a z ní se pak přenášel i do jeho prstů. Možná, možná. Randymu to ale připadalo, jako

kdyby na něj Deke mával. Cisco Kid dává adiós. Poprvé ucítil, jak se jeho mysl stáhla

znechucením – nahnula se stejně, jako se nahnul prám, když se všichni čtyři postavili na jednu

stranu. Sice se znovu vyrovnala, ale Randy náhle pochopil, že šílenství – skutečné šílenství –

už čeká za dveřmi.

Dekeův fotbalový prsten – Celonárodní liga, 1981 – pomalu klouzal vzhůru po prsteníčku

pravé ruky. Světlo hvězd se odráželo na zlatě a pohrávalo si v drobounkých vrypech číslic, 1 a

9 na jedné straně načervenalého kamene, 8 a 1 na druhé. Prsten mu sklouzl z prstu. Byl moc

velký na to, aby se vešel do škvíry, a pochopitelně se nenechal zmáčknout.

Ležel tam. To jediné, co zbylo z Dekea. Deke zmizel. Konec tmavovláskám s ospalýma

očima, konec mokrému ručníku, kterým pleskal Randyho přes holý zadek, když vylezl ze

sprchy, konec únikům ze středního pole, při nichž vzrušeně vstávali fanoušci po celé tribuně a

roztleskávačky metaly podél pomezních čar jednu hvězdu za druhou. Konec rychlým nočním

jízdám v camaru, za doprovodu Thin Lizzy a jejich „The Boys Are Back in Town“ z

kazeťáku. Konec Cisco Kida.

Znovu se ozvalo to tiché drhnutí – role plátna pomalu protahovaná úzkým okýnkem.

Randy stál bosýma nohama na prknech. Sklopil zrak a uviděl, že se škvíry po obou stranách

jeho chodidel najednou zaplnily mastnou černotou. Vytřeštil oči. Vybavilo se mu, jak

Dekeovi vytryskl z úst téměř nepřerušený provazec krve a jak mu vyskočily bulvy z důlků

jako na pružinách, když mu hydrostatický tlak rozdrtil mozek.

Cítí mě. Ví, že jsem tady. Může se dostat až nahoru? Může se škvírou dostat až na prám?

Může? Může?

Díval se dolů, mrtvou váhu LaVerne skoro ani nevnímal, jak ho fascinovala obludnost té

otázky. Přemýšlel, jaký to asi bude pocit, až se mu ta hmota přelije přes nárty, až se do něj

zažere.

Černý lesk se vyhoupl bezmála k okraji škvíry (Randy se mimoděk postavil na špičky) a pak

znovu klesl. Drhnutí plátna pokračovalo. A vtom to Randy znovu uviděl na hladině, velkou

tmavou pihu, teď už dobře pět metrů v průměru. Pohupovala se na mírných vlnkách, nahoru a

dolů, nahoru a dolů, a když po celém povrchu znovu začaly rovnoměrně pulzovat barvy,

Randy odtrhl zrak.

Položil LaVerne na prkna, a jakmile uvolnil svaly z té zatuhlé pozice, neovladatelně se mu

roztřásly ruce. Nechal je třást. Klekl si vedle ní, vedle vlasů rozložených po bílých prknech

jako nepravidelný tmavý vějíř. Klekl si vedle ní a pozoroval tu černou pihu na vodě,

připravený okamžitě vyskočit a znovu LaVerne zvednout, kdyby se ta věc dala do pohybu.

Zlehka ji propleskl, nejdřív jednu tvář, pak druhou, sem a tam, jako když se sekundant

pokouší probudit zápasníka. LaVerne ovšem neměla chuť pokračovat v soutěži a rozhodovat

se, zda si vezme dvě stě dolarů, nebo zkusí další videoukázku. LaVerne už toho viděla dost.

Jenže Randy ji nemohl hlídat celou noc, zvedat ji jako pytel brambor, kdykoli se ta věc pohne

(nehledě na to, že se na tu věc nedalo koukat příliš dlouho). Znal ale jeden trik. Ne ze školy.

Znal ho od jednoho kamaráda svého staršího bráchy. Tenhle kluk dělal zdravotníka ve

Vietnamu a znal spoustu triků – jak nachytat ve vlasech vši a nechat je závodit v krabičce od

sirek, jak ředit kokain dětským projímadlem, jak sešívat hluboké rány obyčejnou jehlou a nití.

Jednou se bavili o tom, jak probrat totálně ožralého člověka tak, aby ten totálně ožraly člověk

nezačal zvracet a nezadusil se stejně, jako se to stalo Bonu Scottovi, zpěvákovi AC/DC.

„Potřebuješ někoho rychle přivést k vědomí?“ zeptal se ten kluk s arzenálem zajímavých

triků. „Zkus tohle.“ A naučil Randyho trik, který teď Randy použil.

Sklonil se nad LaVerne a kousl ji vší silou do ušního lalůčku.

Ucítil v puse teplou, trpkou krev. LaVernina víčka vyletěla jako rolety. Chraplavě zasténala

a ohnala se po něm pěstí. Randy zvedl hlavu a už uviděl jen zadní polovinu té věci; zbytek byl

zpátky pod vorem. Pohybovala se děsivě, nadpřirozeně tiše a rychle.

Honem LaVerne zase zvedl, přestože svaly proti tomu hlasitě protestovaly a snažily se

zauzlovat v křeči. Bušila ho do obličeje. Jednou pěstí zasáhla citlivý nos a Randy na okamžik

uviděl hvězdičky.

„Přestaň,“ křikl na ni a šoupal nohama, aby stál celými chodidly na prknech. „Přestaň, ty

krávo pitomá, je to pod náma, přestaň, nebo tě pustím, přísahám, že jo!“

Její ruce okamžitě přestaly poletovat kolem něj a jako ruce tonoucího se mu pevně sevřely

kolem krku. Oči měla v závratném svitu hvězd skoro bílé.

„Pusť mě!“ Nepustila. „Pusť mě, LaVerne, vždyť mě udusíš!“

Stisk ještě zesílil. Zachvátila ho panika. Duté rány jednoho barelu o druhý zněly jaksi tupěji,

tlumeněji – určitě za to mohla ta věc dole.

„Nemůžu dejchat!“

Sevření trochu povolilo.

„Poslouchej. Postavím tě na nohy. Nemusíš se ničeho bát, stačí, když –“

Ale víc než postavím tě na nohy nepotřebovala slyšet. Její paže se ihned znovu semkly v tom

smrtícím sevření. Pravou ruku měl položenou na jejích zádech. Ohnul prsty do pařátu a zaryl

jí nehty do kůže. Začala kopat nohama, pronikavě skučet a Randy na okamžik málem ztratil

rovnováhu. Ucítila to. Zklidnila se, spíš strachy než bolestí.

„Postav se na prkna.“

„Ne!“ Její dech se mu opřel do tváře jako horký pouštní vzduch.

„Když se postavíš na prkna, tak tě to nemůže dostat.“

„Ne, drž mě, dostane mě to, já to vím, já vím, že –“

Znovu jí zaryl nehty do zad. Vykřikla zlostí, bolestí a strachem. „Buď se postavíš sama,

nebo tě pustím, LaVerne.“

Pomalu a opatrně ji začal dávat dolů, oba ostře, kňouravě oddechovali – hoboj a flétna. Její

chodidla se dotkla prken. Okamžitě trhla nohama vzhůru, jako kdyby se spálila.

„Postav se!“ sykl na ni. „Já nejsem Deke, neudržím tě celou noc!“

„Deke –“

„Je po něm.“

Dotkla se chodidly prken. Pomaličku ji pouštěl. Stáli těsně u sebe jako taneční pár. Viděl na

ní, jak čeká, kdy se jí ta věc dotkne. Pusu měla otevřenou jako ryba.

„Randy,“ zašeptala. „Kde to je?“

„Pod prámem. Podívej se dolů.“

Podívala se. I on. Viděli černotu ve škvírách, vyplňovala je skoro po celé rozloze prámu.

Randy z té černoty cítil netrpělivost a měl pocit, že LaVerne ji cítí taky.

„Randy, prosím tě –“

„Pššššt.“

Stáli a nehýbali se.

Když šli do vody, Randy si zapomněl sundat hodinky, a teď na nich nastavil patnáct minut.

Ve čtvrt na devět ta věc znovu vyklouzla zpod prámu. Odplula asi pět metrů daleko a

zastavila se tam jako prve.

„Na chvíli si sednu,“ řekl.

„Ne!“

„Jsem unavenej. Sednu si a ty to budeš hlídat. Jenom si pamatuj, že na to nesmíš koukat

nepřetržitě. Chvílema odvracej pohled. Pak vstanu a ty si sedneš. Budeme se takhle střídat.

Na.“ Podal jí hodinky. „Čtvrthodinový směny.“

„Sežralo to Dekea,“ zašeptala.

„Jo.“

„Co to vůbec je?“

„Nevím?“

„Je mi zima.“

„Mně taky.“

„Tak mě drž.“

„Už jsem tě držel dost dlouho.“

Zmlkla.

Sedět na zadku byl ráj; nemuset sledovat tu věc bylo nekonečné blaho. Sledoval místo toho

LaVerne, dával pozor, jestli od té věci na hladině čas od času odtrhne oči.

„Co budeme dělat, Randy?“

Zamyslel se.

„Čekat,“ řekl.

Po čtvrt hodině vstal a nechal ji, ať si půl hodiny odpočine ona, nejprve posedí a pak poleží.

Potom ji zvedl na nohy a čtvrt hodiny stála zase ona. Chvíli jeden, chvíli druhý. Ve tři čtvrtě

na deset se vynořil chladný kotouč měsíce a nakreslil cestičku přes vodní hladinu. V půl

jedenácté se ozvalo pronikavé, osamělé zavytí a jeho ozvěna se táhla po celém jezeře.

LaVerne vyjekla.

„Mlč,“ okřikl ji. „To byla jen potáplice.“

„Je mi hrozná zima, Randy – jsem celá promrzlá.“

„S tím já nic nenadělám.“

„Pojď mě obejmout,“ řekla. „Musíš. Budeme se zahřívat navzájem. Můžeme si oba sednout

a hlídat to společně.“

Zamyslel se nad tím, ale zima už mu pronikala až do morku kostí, a to rozhodlo. „Dobře.“

Sedli si naproti sobě, navzájem se objali a vtom se něco stalo – možná přirozeného, možná

zvrhlého, stalo se to. Cítil, jak tvrdne. Jeho ruka si našla její ňadro, schované v košíčku

mokrého nylonu, a stiskla ho. LaVerne dlouze vzdechla a zabloudila dlaní k rozkroku jeho

trenek.

Nechal druhou ruku sklouznout o něco níž, do míst, kde ještě hřála. Položil ji na záda.

„Ne,“ řekla, ale dlaň v jeho rozkroku se začala pohybovat rychleji.

„Vidím na to,“ uklidnil ji. Srdce se mu znovu rozbušilo jako o závod, hnalo krev čím dál

rychleji, hnalo teplo k povrchu jeho prokřehlé nahé kůže. „Můžu to sledovat.“

Něco zamručela a on ucítil, jak mu guma trenek klouže přes zadek ke stehnům. Sledoval to.

Nadzvedl boky, pak dopředu, do ní. Teplo. Nádherné teplo, aspoň tam. Tlumeně zavrněla a

pevně ho chytila za studené, sevřené půlky.

Sledoval to. Nehýbalo se to. Sledoval to. Sledoval to pozorně. Ty pocity byly neuvěřitelné,

úžasné. Nebyl nijak zvlášť zkušený, ale nebyl ani panic; spal už se třemi dívkami a nikdy to

nebylo jako teď. Sténala a začala nadzvedávat pánev. Prám se lehce pohupoval, jako nejtvrdší

vodní postel světa. Barely pod ním dutě duněly.

Sledoval to. Rozvířily se barvy – tentokrát pomalu, smyslně, vůbec ne výhružně; sledoval to

a sledoval barvy. Měl doširoka otevřené oči. Barvy se přenesly do jeho očí; už mu nebyla

zima, bylo mu horko, horko jako první den na pláži začátkem července, kdy člověk cítí, jak

mu slunce napíná kůži vybělenou po zimě, jak ji rozpaluje dočervena, jak jí dává

(barvy)

novou barvu, nový odstín. První den na pláži, první den léta, jen vytáhnout staré šlágry od

Beach Boys, vytáhnout staré šlágry od Ramones. Ramones zpívali o tom, že Sheena je

punkrockerka, Ramones zpívali o tom, že každý si může stopnout auto na Rockaway Beach,

písek, pláž, barvy

(hejbe se to začíná se to hejbat)

a léto všude kolem, ten pocit; Fats Domino, škola skončila a já můžu z tribuny fandit

Yankees, holky v bikinách na pláži, pláž, pláž, miluješ miluješ

(miluješ)

pláž miluješ

(miluju miluju)

pevná prsa s vůní opalovacího krému, a když byly kalhotky bikin hodně malé, daly se

zahlédnout

(chlupy její chlupy stejně blond jako vlasy JEJÍ VLASY JSOU PROBOHA JSOU VE

VODĚ JEJÍ VLASY)

Rychle se odtáhl a pokusil se ji zvednout, ale ta věc jela po hladině jako blesk a zamotala se

jí do vlasů jako husté černé lepidlo, a když ji zvedal, tak už křičela, a byla najednou hrozně

těžká; z vody se zvedala příšerná kroutící se membrána, která hrála jasnými atomovými

barvami – šarlatovou rumělkou, planoucím smaragdem, temným okrem.

V jedné vlně se přelila LaVerne přes obličej a vygumovala ho.

Chodidla kopala a bubnovala do prken. V místě, kde mívala tvář, se svíjela ta věc. Po krku jí

stékaly pramínky krve. Randy s křikem, který sám nevnímal, přiskočil, opřel jí plosku

chodidla o bok a kopl. Převalila se přes okraj, nohy v měsíčním svitu bílé jako alabastr.

Několik nekonečných vteřin voda vedle prámu vřela a šplíchala, jako by se tam chytil největší

okoun světa a ze všech sil bojoval o život.

Randy křičel. Křičel. A pak, pro změnu, křičel dál.

Asi po půl hodině, dávno poté, co ten zoufalý vodní boj skončil, mu na jeho křik začaly

odpovídat potáplice.

Ta noc byla nekonečná.

Kolem tři čtvrtě na pět se na východě začalo prosvětlovat nebe a on měl pocit, že se mu

lenivě zvedá nálada. Ale trvalo to jen chvíli; a byl to pocit stejně falešný jako sám úsvit. Stál

na prknech, oči přivřené, bradu položenou na prsou. Asi do čtyř do rána seděl, když vtom ho

náhle probudilo – aniž si vůbec uvědomoval, že usnul, to na tom bylo nejděsivější – to

nepopsatelné drhnutí plátna. Vyskočil na nohy pouhých pár vteřin před tím, než se po něm

černota začala dychtivě natahovat škvírami. Dech mu při každém nádechu i výdechu hvízdal;

skousl si ret, až mu z něj začala téct krev.

Usnul jsi, ty idiote, klidně sis usnul!

Po půl hodině se věc znovu vyplazila zpod prámu, ale on už si znovu nesedl. Bál se, že

kdyby si sedl, usnul by zas, a tentokrát by ho podvědomí nemuselo vzbudit včas.

Když se východní obzor zalil silnějším světlem, tentokrát skutečně světlem úsvitu, a ozval se

zpěv prvních ranních ptáků, pořád ještě stál s chodidly pevně přilepenými k prknům. Pak

vyšlo slunce a v šest ráno už bylo tolik světla, že dohlédl až na pláž. Dekeovo zářivě žluté

camaro stálo přesně tam, kde ho Deke zaparkoval, čumákem těsně u kůlového plotu. Na pláži

bylo vidět malé sytě barevné skvrny ledabyle poházených triček, košil, svetrů a čtverých

džínových kalhot. Pohled na ně ho naplnil novou dávkou hrůzy, přestože si myslel, že celou

zásobu hrůzy už určitě musel vyčerpat. Viděl svoje džíny, s jednou nohavicí naruby a

vystrčenou kapsou. Ty džíny vypadaly tam na písku v takovém bezpečí; jen čekaly, až si pro

ně přijde, chytí jako vždycky kapsu, aby se z ní nevysypaly drobáky, a protáhne nohavici

nazpátek. Skoro cítil, jak mu šustivě stoupají po noze, jak si zapíná mosazný knoflík nad

poklopcem –

(miluješ ano miluju)

Pohlédl doleva a pořád tam byla, černá, kruhová jako obří hrací kámen z dámy, lehce se

pohupovala na hladině. Po hřbetu jí začaly vířit barvy a on rychle odvrátil zrak.

„Vrať se domů,“ zaskřehotal. „Vrať se domů, nebo odplav do Kalifornie a zkus se přihlásit

na konkurs do nějakýho béčkovýho hororu.“

Kdesi v dálce vrčelo letadlo a on se hned s přivřenýma očima zasnil: Už nás začali

pohřešovat, všechny čtyři. Pátrání se rozbíhá do všech stran od Horlickovy univerzity. Jeden

farmář si vzpomíná, jak kolem něj prosvištělo žlutý camaro „jak žíznivá čára“. Pátrání se

soustřeďuje na oblast kolem Cascade Lake. Soukromý piloti se dobrovolně hlásej k

okamžitýmu leteckýmu průzkumu, a jeden z nich, když si to se svým beechcraftem bzučí nad

jezerem, zahlídne nahatýho kluka na prámu, jedinýho kluka, jedinýho, kdo přežil, jedinýho –

Uvědomil si, že se nebezpečně předklání, a znovu si dal pěstí do nosu, až zaskučel bolestí.

Černá věc okamžitě vyrazila k prámu a protáhla se pod něj – možná ho slyšela, nebo nějak

cítila… nebo něco.

Randy čekal.

Tentokrát jí trvalo tři čtvrtě hodiny, než vylezla ven.

Jeho mysl pomalu kroužila v prosvětlujícím se dni.

(miluješ ano miluju fandit Yankees a Catfishe miluješ Catfishe ano miluju

Route 66 vzpomínáš si na korvetu na George Maharise v korvetě Martina Milnera v korvetě

miluješ korvetu

ano miluju korvetu

miluju miluješ

tak horko slunce je jako lupa vlezlo jí to do vlasů a ze všeho nejlíp si pamatuju to světlo to

světlo to letní světlo

to světlo letního)

odpoledne.

Randy brečel.

Brečel, protože se věc naučila něco nového – kdykoli si chtěl sednout, vklouzla pod prám.

Takže nebyla úplně hloupá; buď vycítila, nebo pochopila, že když si sedá, může ho dostat.

„Jdi pryč,“ brečel Randy před tou velkou černou pihou na jezerní hladině. Padesát metrů

odtud, tak výsměšně blízko, pobíhala veverka po kapotě Dekeova camara. „Jdi pryč, prosím

tě, je mi jedno kam, ale nech mě na pokoji. Nemám tě rád.“

Věc se nehýbala. Po viditelném povrchu začaly vířit barvy.

(ale máš mě rád to víš že máš miluješ mě)

Randy od ní odtrhl oči a zadíval se pláž, pátral po záchraně, ale nikdo tam nebyl, vůbec

nikdo. Jeho džíny ležely pořád na tom samém místě, jedna nohavice naruby, vedle bílá

podšívka kapsy. Už mu nepřipadaly jako kalhoty, které čekají, až je někdo sebere. Připadaly

mu jako relikvie.

Kdybych měl pistoli, zastřelil bych se, napadlo ho.

Stál na prámu.

Slunce zapadalo.

O tři hodiny později vyšel měsíc.

Zanedlouho poté začaly pokřikovat potáplice.

Zanedlouho poté se Randy otočil a zahleděl se na tu černou věc na hladině. Nemohl se zabít,

ale třeba by to šlo zařídit tak, aby to nebolelo; třeba právě k tomu měly sloužit ty barvy.

(milu – milu – miluješ)

Zadíval se na ni a věc tam byla, vznášela se na hladině, na vlnách.

„Zpívej se mnou,“ zaskřehotal Randy. „Můžu fandit Yankees z tribuny… konečně tu máme

prázdniny… nemusíme myslet na školu… pojďme si zazpívat… pospolu.“

Objevily se barvy a začaly vířit. Tentokrát Randy pohledem neuhnul.

„Miluješ?“ zašeptal.

Kdesi na druhém břehu prázdného jezera zakřičela potáplice.

TEXTOVÝ PROCESOR BOHŮ

Na první pohled to vypadalo jako obyčejný textový procesor Wang – se značkou Wang na

klávesnici i na krytu. Teprve při bedlivějším ohledání Richard Hagstrom zjistil, že kryt někdo

prořízl (a nijak zvlášť šetrně; vypadalo to na práci pilkou na železo), aby dovnitř nacpal o

něco větší katodovou trubici IBM. Zálohovací diskety, které k tomuhle zvláštnímu hybridu

patřily, vůbec nebyly pružné, jak jejich název sliboval; byly stejně pevné jako elpíčka, která

Richard poslouchal jako kluk.

„Bože, co to má být?“ zeptala se Lina, když to Richard s panem Nordhoffem opatrně vlekli

do jeho pracovny. Pan Nordhoff bydlel vedle Richardova bratra Rogera Hagstroma a jeho

rodiny… manželky Belindy a syna Jonathana.

„Nevím, postavil to Jon,“ odpověděl Richard. „Pan Nordhoff tvrdí, že to mělo být pro mě.

Vypadá to jako textový procesor.“

„Tak, tak,“ pokýval hlavou pan Nordhoff. Táhlo mu na sedmdesát a sotva popadal dech.

„Přesně tak to povídal, chudák kluk… myslíte, že bysme to mohli na chvíli položit, pane

Hagstrom? Už sotva pletu nohama.“

„Ale jistě,“ souhlasil Richard a pak zavolal na svého syna Setha, který právě v přízemí

vyluzoval prapodivné atonální akordy ze své elektrické kytary značky Fender. Pokoj, který

Richard vlastnoručně obložil dřevem a který měl podle jeho původních představ sloužit jako

„rodinný obývák“, se časem proměnil v synovu „zkušebnu“.

„Sethe!“ křikl. „Pojď nám sem pomoct!“

Seth v přízemí dál na fenderu deformoval akordy. Richard pohlédl na pana Nordhoffa a

pokrčil rameny. Cítil se trapně a nedokázal to skrýt. Ale Nordhoff také jen pokrčil rameny,

jako by říkal: Tahle mládež! Co lepšího byste od nich dneska čekal? Až na to, že oba znali

Jona – chudáka nešťastného Jona Hagstroma, syna jeho praštěného bratra – a věděli, že od něj

by se toho lepšího dočkali.

„Mockrát díky za pomoc,“ řekl Richard.

Nordhoff znovu pokrčil rameny. „Čím jiným by takovej starej dědek jako já zabil čas? A

aspoň jsem se tím trochu odvděčil Jonnymu. Sekal mi totiž zadarmo trávník, víte. Chtěl jsem

mu za to platit, ale kluk si nikdy nic nevzal. Byl to kabrňák.“ Nordhoff ještě pořád ztěžka

oddechoval. „Neměl byste trochu vody na napití, pane Hagstrom?“

„Ale jistě.“ Musel mu ji donést sám, protože manželka nejevila zájem zvednout se od

kuchyňského stolu, u něhož si četla nějakou šestákovou červenou knihovnu a cpala se

buchtami s krémovou náplní. „Sethe!“ křikl znovu. „Pojď laskavě nahoru, potřebujeme tu

pomoct!“

Ale Seth dál vyhrával tlumené a poněkud falešné akordy na fenderu, který Richard ještě ani

nesplatil.

Nabídl Nordhoffovi, ať zůstane na večeři, ale Nordhoff zdvořile odmítl. Richard přikývl.

Znovu mu bylo trapně, ale skryl to snad už o něco lépe než prve. Co tak fajn chlap jako ty

dělá u takovýhle rodiny? zeptal se ho jednou jeho kamarád Bernie Epstein a Richard nad tím

tehdy jen potřásl hlavou a bylo mu stejně trapně jako teď. Opravdu byl fajn chlap. A přece

bůhvíproč nakonec skončil takhle – s obézní, nevrlou manželkou, která si připadala oloupená

o všechno, co kdy od života chtěla, a měla neustále pocit, že vsadila na věčného outsidera (ale

nikdy by mu to neřekla do očí), a s nekomunikativním patnáctiletým synem, který jen s

odřenýma ušima prolézal školou, na níž Richard sám učil… synem, který ráno, v poledne i

večer (především večer) vyluzoval divné akordy na kytaru a zřejmě si myslel, že to stačí k

tomu, aby někam prorazil.

„A co aspoň pivo?“ navrhl Richard. Nechtělo se mu nechat Nordhoffa odejít – rád by si

poslechl ještě něco o Jonovi.

„No jeden piváček by mi přišel k duhu,“ odpověděl Nordhoff a Richard vděčně přikývl.

„Dobře,“ řekl a vrátil se dovnitř pro dvě láhve budweiseru.

Pracovnu měl v malém garážovém přístavku, odděleném od zbytku domu – stejně jako

rodinný obývák ji celou zařizoval sám. Na rozdíl od obýváku ale patřila jen jemu – bylo to

takové jeho útočiště, kam se mohl zavřít před tou cizí ženou, kterou si vzal, a cizím klukem,

kterého mu porodila.

Lině se samozřejmě nelíbilo, že má pokoj jen sám pro sebe, ale neměla jak ho o něj připravit

– bylo to jedno z nemnoha drobných vítězství, kterých se mu podařilo dosáhnout. Uznával, že

svým způsobem skutečně vsadila na věčného outsidera – když se před šestnácti lety brali, oba

věřili, že bude psát skvělé, výnosné romány a oba se brzy budou vozit každý ve vlastním

mercedesu. Jenže ten jediný román, který mu nakonec vyšel, nebyl nijak zvlášť výnosný, a

kritika záhy upozornila na to, že není ani příliš skvělý. Lina se postavila na stranu kritiky, a to

byl počátek jejich odcizení.

A tak místo středoškolského učitele, v němž nejdřív viděli jen odrazový můstek ke slávě,

lesku a bohatství, nakonec zůstalo hlavním zdrojem jejich příjmů po celých uplynulých

patnáct let – zatraceně dlouhý odrazový můstek, říkal si občas. Ale svého snu se nikdy tak

docela nevzdal. Psal povídky a tu a tam nějaký ten článek. Byl uznávaným členem Svazu

spisovatelů. Psacím strojem si každý rok přivydělal pět tisíc dolarů, a ať si Lina prská, jak

chce, už jen díky tomu si svou vlastní pracovnu zasloužil… tím spíš, že ona sama odmítala

chodit do práce.

„Máte to tady pěkný,“ prohodil Nordhoff a rozhlížel se po pokojíku, jehož stěny zdobila

směsice starých tisků. Hybridní textový procesor stál na stole a Richardův starý elektrický

psací stroj Olivetti prozatím odložili na jednu z kartoték.

„Přesně, jak mi to vyhovuje,“ odpověděl Richard. Kývl k textovému procesoru. „Asi stěží to

bude doopravdy fungovat, co? Jonovi bylo teprve čtrnáct.“

„Vypadá to zvláštně, že jo?“

„To jo,“ přikývl Richard.

Nordhoff se zasmál. „A to jste ještě nic neviděl. Já zkusil nakouknout zezadu do monitoru.

Některý kabely jsou ocejchovaný IBM, jiný zase Radio Shack. Je tam skoro celej telefon od

Western Electric. A věřte tomu nebo ne, je tam i malej motůrek z dětský stavebnice.“ Srkl si

piva a pak ještě dodal: „Patnáct. Bylo mu čerstvejch patnáct. Jen pár dní před tou nehodou

měl narozeniny.“ Odmlčel se, zahleděl se na láhev piva a ještě jednou řekl: „Patnáct.“ Skoro

jako by to ani neříkal Richardovi.

„Ze stavebnice?“ zamžikal na starce Richard.

„Na mou duši. Jak jsou takový ty s motůrkama a převodama a podobně. Jon jednu takovou

měl už… asi od šesti let. Sám jsem mu ji dal k Vánocům. Už tehdy byl blázen do strojů.

Každej strojek ho zajímal, a ta stavebnice? Do tý se úplně zamiloval. Opatroval ji skoro deset

let. To udělá málokterý děcko.“

„To ano,“ pokýval hlavou Richard a vybavil si ty krabice Sethových hraček, které v průběhu

let vynosil do kontejneru – odložené, zapomenuté nebo bezohledně rozbité. Podíval se na

textový procesor. „Takže nefunguje.“

„Dokud ho nevyzkoušíte, tak bych na to nevsázel,“ namítl Nordhoff. „Ten kluk byl v

elektrice hotovej génius.“

„Zas to nepřehánějte. Vím, že všem těm mašinkám rozuměl a že v šesté třídě vyhrál státní

kolo fyzikální olympiády –“

„A to tam soutěžily děcka mnohem starší než on – některý těsně před maturitou,“ přerušil ho

Nordhoff. „Nebo to aspoň povídala jeho máma.“

„Je to tak. Byli jsme na něj všichni pyšní.“ Což nebyla tak docela pravda. Richard byl pyšný

a Jonova máma byla pyšná; Richardovu bratrovi to bylo ukradené. „Ale vyhrát fyzikální

olympiádu a postavit svůj vlastní textový procesor…“ Pokrčil rameny.

Nordhoff postavil pivo na stůl. „V padesátejch letech vyrobil nějakej kluk vlastní částicovej

urychlovač. Stačily mu k tomu dvě plechovky od polívky a elektroinstalace za pět dolarů. To

mi povídal Jon. A taky povídal, že v padesátým čtvrtým nějakej jinej kluk někde v nějakým

bodlákově v Novým Mexiku objevil tachyony – záporný částice, který by se měly pohybovat

zpátky v čase. A ve Waterbury v Connecticutu nějakej jedenáctiletej prcek vyrobil bombu z

litinový trubky a celuloidu, kterej seškrábal z rubu hracích karet. Vyhodil s ní do vzduchu

prázdnou psí boudu. Děti jsou zvláštní. Především ty hodně chytrý. Takže možná budete

překvapenej.“

„Možná. Možná budu.“

„A i kdyby ne, byl to kabrňák.“

„Měl jste ho docela rád, viďte?“

„Pane Hagstrom,“ odpověděl Nordhoff, „já ho miloval. Byl to ten nejbezvadnější kluk,

jakýho si člověk dokáže představit.“

A Richarda napadlo, jak je to zvláštní – jeho bratr, který byl už od šesti let příšerný buran,

měl takhle hodnou ženu a tak nadaného syna. A on sám, který se vždycky snažil být milý a

dobrý člověk (ať už „dobrý“ v tomhle šíleném světě znamenalo cokoli), se oženil s Linou,

která časem ztichla a ztloustla a obdařila ho Sethem. Při pohledu na Nordhoffovu upřímnou,

unavenou tvář se zamyslel nad tím, jak k tomu všemu přesně došlo a kolik z toho byla jeho

vlastní vina, přirozený následek jeho vlastní zamlklé slabosti.

„Ano,“ přikývl Richard. „To byl, to vážně byl.“

„Nepřekvapilo by mě, kdyby to fungovalo,“ prohodil Nordhoff. „Ani trochu by mě to

nepřekvapilo.“

Když Nordhoff odjel, Richard Hagstrom textový procesor zapojil a zapnul. Ozvalo se hučení

a on čekal, jestli se na obrazovce objeví písmena IBM. Neobjevila se. Místo nich se z černoty

tajuplně, jako hlas ze záhrobí, vynořili zelení duchové těchto slov:

VŠECHNO NEJLEPŠÍ K NAROZENINÁM, STREJDO RICHARDE! JON

„Proboha,“ vydechl Richard a ztěžka se posadil. K nehodě, při níž zahynul jeho bratr i s

manželkou a se synem, došlo před čtrnácti dny – vraceli se z nějakého jednodenního výletu a

Roger byl opilý. Opilost nebyla v životě Rogera Hagstroma nijak výjimečný jev. Jenže

tentokrát bohužel neměl takové štěstí jako obyčejně a na vrcholu asi třicetimetrového srázu

sjel se svou starou zaprášenou dodávkou ze silnice. Dodávka se zřítila dolů a začala hořet.

Jonovi bylo čtrnáct – ne, patnáct. Pár dní před tou nehodou měl narozeniny, povídal ten

dědula. Ještě tři roky, a nadobro by se toho neohrabaného tupce zbavil. Jen pár dní po

narozeninách… a ty moje už se kvapem blíží.

Ode dneška za týden. Měl od Jona dostat textový procesor jako dárek.

Tím to bylo všechno ještě horší. Richard nedokázal říct jak ani proč, ale bylo. Natáhl ruku,

aby monitor zase vypnul, ale zarazil se.

Nějaký kluk vyrobil částkový urychlovač ze dvou plechovek od polévky a elektroinstalace

za pět dolarů.

Jasně, a ve stokách pod New Yorkem žijí aligátoři a vojenské letectvo má někde v Nebrasce

zmraženého mimozemšťana. Ještě tu o perníkové chaloupce, prosím. Jsou to bláboly. I

když… možná radši nechci vědět, jestli doopravdy jsou, nebo ne.

Vstal, obešel monitor a podíval se škvírou dovnitř. Ano, bylo to přesně tak, jak povídal

Nordhoff. Kabely označené RADIO SHACK MADE IN TAIWAN. Kabely označené

WESTERN ELECTRIC a WESTREX a ERECTOR SET, S maličkým R v kroužku. A všiml

si ještě něčeho dalšího, co Nordhoffovi buďto uniklo, nebo o tom nechtěl mluvit. Byl to

transformátor z modelu železnice, omotaný dráty víc než Frankensteinova nevěsta.

„Proboha,“ zopakoval přiškrceným hlasem a pak se rozesmál, ale zároveň neměl daleko k

slzám. „Jonny, Jonny, do čeho jsi se to tady pustil?“

Ale odpověď samozřejmě znal. Už kolik let mluvil o tom, jak by si přál mít textový

procesor, a když už dál nedokázal snášet Lininy sarkastické posměšky, mluvil o něm s Jonem.

„Mohl bych psát rychleji, přepisovat rychleji a častěji někam přispívat,“ svěřoval se Jonovi

zrovna minulé léto – chlapec se na něj vážně díval svýma světle modrýma, inteligentníma, ale

vždycky tak opatrnýma očima za čočkami silných brýlí. „Bylo by to úžasné… vážně úžasné.“

„Tak proč si nějaký nepořídíš, strejdo Richi?“

„No, ony nerostou jen tak v lese,“ odpověděl Richard s úsměvem. „Nejlevnější model od

Rádio Shack stojí kolem tří tisíc. Ale můžeš se třeba taky dostat až na osmnáct.“

„Aha, tak já ti třeba jednou nějaký postavím,“ prohlásil Jon.

„Fajn, třeba jo,“ přikývl Richard a poplácal ho po zádech. A vykouřilo se mu to z hlavy až

do chvíle, kdy mu zavolal pan Nordhoff.

Drátky z elektronické stavebnice.

Transformátor z modelu železnice.

Proboha.

Vrátil se zpátky před monitor. Hodlal textový procesor vypnout, protože kdyby se skutečně

pokusil něco na něm napsat, a ono to nefungovalo, do jisté míry by tím poskvrnil dobrý úmysl

svého upřímného, křehkého

(ke zkáze odsouzeného)

synovce.

Místo toho však stiskl na klávesnici EXECUTE. PO páteři mu přeběhlo takové lechtavé

zamrazení – zvláštní, že se na klávesnicích textových procesorů používá zrovna výraz

EXECUTE. Proveď. Vůbec si totiž tohle slovo nespojoval s psaním; spíš mu evokovalo

plynové komory a elektrická křesla… nebo, možná, staré zaprášené dodávky, které se řítí přes

okraj srázu.

EXECUTE.

Procesor hučel hlasitěji než kterýkoli z těch modelů, které občas chodil okukovat do

obchodů; vlastně skoro řval. Copak je v paměťové jednotce, Jone? napadlo ho. Péra z gauče?

Miniaturní železniční transformátory pospojované za sebou jako vláček? Plechovky od

polévky? Znovu si vybavil Jonovy oči, jeho vyrovnanou, ušlechtilou tvář. Je to divné, nebo

dokonce zvrácené, žárlit na někoho kvůli jeho synovi?

Ale měl být můj. Vím to… a myslím, že on to věděl taky. A ještě k tomu Belinda, Rogerova

manželka. Belinda, která až příliš často nosila za pošmourných dní sluneční brýle. Velké

sluneční brýle, protože monokly pod očima se často nepříjemně rozpíjejí. Ale někdy se na ni

zahleděl, jak poklidně a ostražitě sedí pod tím halasným deštníkem Rogerova smíchu, a

napadlo ho přesně totéž, co u Jona: Měla být moje.

Byla to děsivá myšlenka, protože Belindu oba znali už na střední a oba s ní chodili. Richarda

s Rogerem od sebe dělily dva roky a ona svým věkem spadala přesně mezi ně, byla o rok

starší než Richard a o rok mladší než Roger. A Richard s budoucí Jonovou matkou chodil

dokonce jako první. Jenže pak do toho vstoupil Roger, Roger, který byl starší a silnější,

Roger, který vždycky dosáhl svého, Roger, který se nemazlil s nikým, kdo mu stál v cestě.

Dostal jsem strach. Dostal jsem strach a nechal jsem se o ni připravit. Bylo to vážně takhle

prosté? Pane na nebi, myslím, že bylo. Rád bych řekl, že ne, ale v takových věcech jako je

vlastní zbabělost je asi lepší si nic nenalhávat. Zbabělost… a ostuda.

A pokud to byla pravda – pokud Lina se Sethem vlastně měli patřit jeho nevyvedenému

bratrovi a Belinda s Jonem měli patřit jemu, co to dokazovalo? A jak se má rozumně uvažující

člověk k takhle absurdně vybalancovanému průšvihu postavit? Má se smát? Má brečet? Má se

zastřelit jen proto, že měl bráchu zmetka?

Nepřekvapilo by mě, kdyby to fungovalo. Ani trochu by mě to nepřekvapilo.

EXECUTE.

Prsty se hbitě rozběhly po klávesnici. Podíval se na obrazovku a uviděl, jak se na ní vznáší

zelený řetězec písmen:

MŮJ BRATR BYL LEMPL A OŽRALA.

Písmena se vznášela na obrazovce a Richard si zničehonic vybavil jednu hračku z dětství.

Jmenovala se Magická koule. Člověk vždycky položil otázku, na kterou se dalo odpovědět

ano nebo ne, a pak otočil Magickou kouli a podíval se, jak to vidí ona – mezi jejími falešnými

odpověďmi se nacházela i tak úchvatně tajuplná prohlášení jako JE TO TÉMĚŘ JISTÉ,

RADĚJI S TÍM MOC NEPOČÍTEJ nebo ZEPTEJ SE POZDĚJI.

Roger tu hračku Richardovi záviděl. Jednou ho přinutil, ať mu ji půjčí, a vši silou s ní praštil

o chodník a rozbil ji. Pak se rozesmál. Richard seděl před monitorem, naslouchal zvláštnímu

trhanému vrčení přístroje, který doma na koleně postavil Jon, a vzpomínal, jak se tehdy s

pláčem zhroutil na chodník a nedokázal pochopit, proč jeho bratr takovou věc udělal.

„Uřvánek, uřvánek, koukejte se na něj, na uřvánka,“ popichoval ho Roger. „Stejně to byl jen

pitoměj lacinej krám, Richie. Vždyť se podívej, akorát pár kartiček s nápisama a spousta

vody.“

„JÁ TO NA TEBE ŘEKNU!“ zařval Richard z plných plic. Hlava mu třeštila. Nosní dutiny

měl ucpané slzami vzteku. „ŘEKNU TO NA TEBE MÁMĚ, ROGERE! ŘEKNU TO

MÁMĚ!“

„Jestli cekneš, tak ti zlámu ruku,“ odpověděl Roger a Richard z jeho mrazivého úsměvu

poznal, že to myslí smrtelně vážně. Mámě nic neřekl.

MŮJ BRATR BYL LEMPL A OŽRALA.

No, ať už byl textový procesor postavený z čeho chtěl, zobrazovat text na monitoru dokázal.

Ještě se uvidí, jestli na něm půjde text také ukládat, nicméně spojení klávesnice Wang s

obrazovkou IBM se Jonovi zjevně zdařilo. Shodou okolností vyvolalo i pár dost nepříjemných

vzpomínek, ale za to Jon samozřejmě nemohl.

Richard se rozhlédl po pracovně a zrak mu padl na jedinou fotografii, kterou si sem nevybral

sám a která se mu nelíbila. Byl to ateliérový portrét Liny, který od ní přede dvěma lety dostal

k Vánocům. Chci, aby sis ho pověsil do pracovny, řekla mu a on ji pochopitelně poslechl.

Patrně ho takhle chtěla mít pod dohledem i tam, kde s ním nebyla. Nezapomínej na mě,

Richarde. Jsem pořád tady. Možná jsem vsadila na outsidera, ale jsem tady. A na to bys neměl

zapomínat.

Ateliérový portrét s tím nepřirozeným barevným nádechem působil uprostřed vkusné sbírky

reprodukcí Whistlera, Homera a N. C. Wyetha jako pěst na oko. Lina měla přimhouřená víčka

a těžký Kupidův luk jejích rtů se roztahoval do čehosi, co se dost dobře nedalo nazvat

úsměvem. Jsem pořád tady, Richarde, říkaly ty rty. A na to bys neměl zapomínat.

Napsal:

NA ZÁPADNÍ ZDI PRACOVNY VISÍ FOTOGRAFIE MOJÍ ŽENY.

Podíval se na ta slova a nelíbila se mu o nic víc než portrét sám. Stiskl DELETE. Slova

zmizela. Na monitoru nezůstalo nic kromě pravidelně blikajícího kurzoru.

Zvedl zrak ke zdi a zjistil, že portrét jeho manželky zmizel také.

Hrozně dlouho – nebo mu to tak alespoň připadalo – jen tak seděl a díval se na zeď, kde

ještě před chvílí visel portrét. Z nevěřícného šoku jej nakonec probral až zápach z textového

procesoru – zápach, který si pamatoval z dětství stejně jasně jako tu Magickou kouli, kterou

mu Roger rozbil jen proto, že mu ji záviděl. Ten zápach pocházel z transformátoru modelu

železnice. Když ho člověk ucítil, měl železnici vypnout, aby se zchladila.

A on textový procesor vypne.

Za chviličku.

Vstal a na ztuhlých nohou přešel ke zdi. Přejel prsty po obkladových deskách. Portrét tady

visel, ano, přímo tady. Ale teď byl pryč a zmizel i háček, na kterém visel, a nebyla tu ani

dírka, kterou do panelu sám vyvrtal.

Všechno pryč.

Zatočil se s ním celý svět a Richard zavrávoral. Pomyslel si, že nejspíš omdlí. Zuby nehty se

držel při vědomí, dokud se svět neustálil zpátky na svém místě.

Odvrátil se od prázdného místa na zdi, kde dřív visel Linin portrét, a zahleděl se na textový

procesor, který splácal dohromady jeho mrtvý synovec.

Možná budete překvapenej, zaslechl v hlavě Nordhoffova slova. Možná budete překvapenej,

možná budete překvapenej, jo, pokud nějakej kluk v padesátejch letech mohl objevit částice,

který se pohybujou proti proudu času, budete možná překvapenej, co váš geniální synovec

dokázal dát dohromady z haldy vyhozenejch součástek z textovýho procesoru, pár drátů a

dalších elektrickejch součástek. Možná budete tak překvapenej, že si budete připadat jako

blázen.

Zápach z transformátoru byl silnější, výraznější a Richard viděl, jak větracími otvory v krytu

monitoru stoupají pramínky kouře. I řev procesoru byl hlasitější. Nejvyšší čas ho vypnout –

Jon byl sice chytrý kluk, ale zřejmě neměl dost času na to, aby v tom svém šíleném vynálezu

vychytal všechny mouchy.

Věděl vůbec, že to bude dělat takovéhle věci?

Richard se posadil před monitor a s pocitem, že se ocitl ve své vlastní fantazii, napsal:

NA ZDI VISÍ PORTRÉT MOJÍ ŽENY.

Na okamžik se na to zahleděl, pak sklopil zrak zpátky ke klávesnici a stiskl EXECUTE.

Podíval se na zeď.

Linin portrét byl zpátky, přesně na tomtéž místě, kde visel vždycky.

„Prokrista,“ zašeptal.

Přejel si dlaní po tváři, podíval se na monitor (kromě blikajícího kurzoru opět prázdný) a

vyťukal:

NA PODLAZE NIC NELEŽÍ.

Pak zmáčkl klávesu INSERT a napsal:

KROMĚ DVANÁCTI DVACETIDOLAROVÝCH ZLAŤÁKŮ V BAVLNĚNÉM

PYTLÍKU.

Pak stiskl EXECUTE.

Podíval se na podlahu. Ležel na ní bílý bavlněný pytlík stažený nahoře tkaničkou.

Vybledlým černým inkoustem na něm bylo napsáno WELLS FARGO.

„Kriste Ježíši,“ vypravil ze sebe hlasem, který sám nepoznával. „Kriste Ježíši…“

Vydržel by vzývat Spasitelovo jméno ještě celé minuty, ne-li hodiny, kdyby v tom okamžiku

textový procesor nezačal pravidelně pípat. Na monitoru blikalo jediné slovo: PŘETÍŽENÍ.

Richard honem všechno vypnul a vyběhl z pracovny, jako kdyby měl za patami všechny

čerty.

Ale ještě než vyběhl ven, sebral z podlahy ten pytlík zavázaný na tkaničku a strčil si ho do

kapsy.

Když večer volal Nordhoffovi, vyhrával venku ve stromech listopadový vítr na nemelodické

dudy. Seth byl dole se svou kapelou a právě tam popravovali jednu písničku od Boba Segera.

Lina si vyrazila k Panně Marii Bolestné na bingo.

„Funguje ta mašina?“ zeptal se Nordhoff.

„To bych řekl, že funguje,“ přisvědčil Richard. Sáhl do kapsy a vytáhl z ní minci. Byla těžká

– těžší než náramkové hodinky. Jednu její stranu zdobil přísný profil orlice s letopočtem

1871. „Funguje tak, že byste tomu ani nevěřil.“

„Možná věřil,“ namítl poklidně Nordhoff. „Byl to hrozně chytrej kluk a vážně vás miloval,

pane Hagstrom. Ale buďte opatrnej. Kluk je pořád jenom kluk, i kdyby byl sebechytřejší, a

láska může bejt někdy dost zamotaná. Jestli mi rozumíte.“

Richard mu nerozuměl. Byl celý rozpálený, jako v horečce. V novinách našel, že aktuální

tržní cena zlata činí 514 dolarů za unci. Když Richard zvážil mince na své poštovní váze,

zjistil, že jedna váží v průměru 4,5 unce. Při současné tržní ceně to tedy dávalo 27 756 dolarů.

A odhadoval, že to může být možná tak čtvrtina toho, co by za ty mince dostal, kdyby je

prodal skutečně jako mince.

„Pane Nordhoffe, myslíte, že byste sem mohl přijet? Teď? Dnes večer?“

„Ne,“ odpověděl Nordhoff. „Ne, to bych asi nemohl, pane Hagstrome. Myslím, že tohle by

mělo zůstat mezi váma a Jonem.“

„Ale –“

„Jen si pamatujte, co jsem vám říkal. Pro všechno na světě, buďte opatrnej.“ Ozvalo se tiché

cvaknutí a linka ohluchla.

O půl hodiny později už byl zpátky u sebe v pracovně a prohlížel si textový procesor. Dotkl

se startovacího klíčku, ale neotočil jím. Když mu Nordhoff ta slova zopakoval, Richard už jim

věnoval pozornost. Pro všechno na světě, buďte opatrnej. Ano. Musí být opatrný. Přístroj,

který dokáže takové věci…

Jak vůbec nějaký přístroj může takové věci dokázat?

Neměl ponětí… ale díky tomu pro něj bylo snazší celé to bláznovství přijmout. Živil se jako

učitel angličtiny a občasný spisovatel, ne jako mechanik, a nikdy nerozuměl tomu, jak věci

fungují: gramofony, spalovací motory, telefony, televize, splachování na záchodě. Odjakživa

rozuměl spíš tomu, jak se s čím zachází, než jak to funguje. Proč by to zrovna v tomhle

případě mělo být jinak?

Zapnul textový procesor. Stejně jako prvně naskočilo na monitoru:

VŠECHNO NEJLEPŠÍ K NAROZENINÁM, STREJDO RICHARDE! JON. Stiskl

EXECUTE, a zpráva od synovce zmizela.

Tenhle přístroj nebude fungovat dlouho, blesklo mu najednou hlavou. Byl si jistý, že Jon na

něm před smrtí stále ještě pracoval, věřil, že má pořád dost času, strejda Richard bude mít

koneckonců narozeniny až za tři týdny…

Jenže pak se Jonův čas naplnil, a tak tenhle naprosto úžasný textový procesor, který dokázal

vkládat nové věci do skutečného světa, nebo z něj naopak staré věci mazat, smrděl jako pálící

se transformátor a každých pár minut se z něj začínalo kouřit. Jon neměl příležitost dovést ho

k dokonalosti. Protože –

Věřil, že má dost času?

Ale to je nesmysl. To je absolutní nesmysl. Richard to věděl. Jonova poklidná, ostražitá tvář,

střízlivé oči za tlustými brýlemi… tam nikde nesídlila důvěra ani víra v pohodlný dostatek

času. Co mu to dnes blesklo hlavou, když o Jonovi přemýšlel? Že byl odsouzený ke zkáze. To

nebyla jen trefná myšlenka; to byla pravdivá myšlenka. Tahle atmosféra blížící se zkázy

provázela Jona tak hmatatelně, že měl Richard chvílemi chuť ho obejmout a říct mu, ať se

trochu rozveselí, že to leckdy nakonec dobře dopadne a ne všichni dobří lidé umírají mladí.

Pak si vybavil, jak Roger vší silou praštil jeho Magickou koulí o chodník; slyšel, jak se

roztříštil její umělohmotný obal, a viděl, jak po chodníku teče kouzelná tekutina – nakonec

přece jen obyčejná voda. A tenhle výjev se spil dohromady s výjevem Rogerovy přestavěné

dodávky s nápisem VELKOOBCHODNÍ DOPRAVA HAGSTROM, jak se řítí přes okraj

nějakého prašného, drolícího se útesu a dopadá přímo na čumák s ránou, která, stejně jako

sám Roger, nestála za řeč. Viděl – přestože po tom nijak netoužil –, jak se obličej bratrovy

manželky rozpadá na krev a kosti. Viděl, jak se Jon peče ve vraku, křičí, černá.

Žádná víra, žádná skutečná naděje. Vždycky kolem sebe šířil auru nezadržitelně mizejícího

času. A nakonec se ukázalo, že měl pravdu.

„Co to znamená?“ zašeptal Richard s pohledem upřeným na prázdnou obrazovku.

Jak by na to odpověděla Magická koule? ZEPTEJ SE POZDĚJI? VÝSLEDEK JE

NEJISTÝ? Nebo snad JE TO OPRAVDU TAK?

Vrčení z útrob textového procesoru začínalo znovu sílit, mnohem dřív než odpoledne. Opět

cítil, jak se transformátor, který Jon umístil mezi ostatní součástky za monitor, začíná

rozpalovat.

Kouzelný stroj na sny.

Textový procesor bohů.

Opravdu? Skutečně chtěl Jon dát svému strýci k narozeninám něco takového? Obdobu

kouzelné lampy nebo čarovné studánky pro kosmický věk?

Slyšel, jak se rozletěly zadní dveře domu, a pak k němu dolehly hlasy Setha a ostatních

členů jeho kapely. Mluvili příliš hlasitě, příliš odvázané. Buď pili, nebo kouřili trávu.

„Kde máš otce, Sethe?“ zaslechl jednoho z nich.

„Asi je zašitej u sebe v pracovně, jako dycky,“ odpověděl Seth. „Myslím, že tam –“ Znovu

se zvedl vítr a zbytek věty přehlušil. Zbytek věty ano, ale ne jejich následný jízlivý sborový

smích.

Richard seděl s hlavou nepatrně skloněnou ke straně a poslouchal je. Pak náhle vyťukal na

klávesnici:

MŮJ SYN JE SETH ROBERT HAGSTROM.

Ukazovák se mu vznášel nad klávesou DELETE.

Co to vyvádíš? zaječela na něj jeho mysl. To myslíš vážně? To chceš doopravdy zavraždit

vlastního syna?

„Něco tam přece dělat musí,“ ozval se jeden z kluků.

„Je to hroznej zabedněnec,“ odpověděl Seth. „Se někdy zeptej mojí máti. Ti to potvrdí. V

životě –“

Nechci ho zavraždit. Já ho chci… VYMAZAT.

Ukazovák klovl do klávesy.

„ – neudělal nic pořádnýho, akorát –“

Slova MŮJ SYN JE SETH ROBERT HAGSTROM zmizela z obrazovky.

A venku společně s nimi zmizel i Sethův hlas.

Nebylo slyšet nic než studený listopadový vítr, který přinášel ponurou ochutnávku zimy.

Richard vypnul textový procesor a vyšel ven. Příjezdová cesta byla prázdná. Sólový

kytarista skupiny, Norm něco, jezdil v obrovském a poněkud zlověstném starém stejšnu LTD,

v němž kapela převážela nástroje na své velice vzácné koncerty. Na příjezdové cestě ovšem

neparkoval. Patrně se proháněl někde jinde po světě, frčel si to někde po dálnici nebo stál na

parkovišti nějaké umaštěné hamburgrárny, a Norm byl tam někde jinde na světě s ním, a

stejně tak basák Davey, který měl příšerně prázdný pohled a z jednoho ušního boltce mu visel

zavírací špendlík, a stejně tak bubeník s vyraženýma předníma zubama. Byli se všichni někde

jinde na světě, protože tu nebyl Seth. Nikdy tu nebyl Seth.

Seth byl VYMAZANÝ.

„Už nemám syna,“ zašeptal Richard. Kolikrát jen četl tuhle melodramatickou frázi v

mizerných románech? Stokrát? Dvěstěkrát? Vždycky mu připadala falešná. Ale tady to byla

pravda. Teď to byla pravda. Jo.

Zvedl se vítr a Richard zničehonic dostal hroznou křeč do žaludku, až se musel předklonit a

zalapat po dechu. Hlasitě si pšoukl.

Pak křeč povolila a on vešel do domu.

V předsíni si okamžitě všiml, že zmizely Sethovy odrbané tenisky – míval čtyři páry a

odmítal byť jen jediný z nich vyhodit. Došel k dřevěnému zábradlí u schodiště a přejel po

jednom místě palcem. Když bylo Sethovi deset (a měl tedy dost rozumu na to, aby už takové

klukoviny nevyváděl, ale Lina Richardovi stejně nedovolila vztáhnout na něj ruku), vyřezal

hluboko do toho zábradlí, s jehož výrobou se Richard mořil skoro celé léto, svůj monogram.

Richard ho vysmirkoval, zakytoval a přelakoval, ale i tak zůstal stín toho monogramu natrvalo

znatelný.

Teď bylo zábradlí hladké.

První patro. Sethův pokoj. Byl čistý, uklizený, neobývaný, suchý a bez osobnosti. Na

dveřích by klidně mohla viset cedulka POKOJ PRO HOSTY.

Přízemí. A právě se tady Richard zdržel nejdéle. Motanice kabelů zmizely; zesilovače a

mikrofony zmizely; hromada součástek z kazeťáku, který se Seth věčně snažil „spravit“,

zmizela (neměl Jonovy ruce ani soustředění). Namísto toho nesl pokoj hluboký (ač nijak

zvlášť příjemný) otisk Lininy osobnosti – těžký, bohatě zdobený nábytek a kýčovité sametové

tapiserie (jedna zobrazovala Poslední večeři, na níž Kristus vypadal jako Wayne Newton,

druhá pak jeleny proti západu aljašského slunce), do očí bijící koberec, sytě rudý jako tepenná

krev. Nikde ani nejmenší stopa po tom, že by tenhle pokoj někdy obýval kluk jménem Seth

Hagstrom. Tenhle, nebo kterýkoli jiný pokoj v domě.

Richard dosud stál u paty schodiště a rozhlížel se, když zaslechl, jak na příjezdové cestě

zastavuje auto.

Lina, pomyslel si a projel jím záblesk téměř zoufalé viny. To je Lina, vrátila se z binga.

Panebože, co mi řekne, až uvidí, že je Seth pryč? Co… co…

Vrahu! slyšel ji už předem. Zavraždil jsi mýho kluka! Ale on Setha nezavraždil.

„VYMAZAL jsem ho,“ zašeptal a vyšel do prvního patra, aby na ni počkal v kuchyni.

Lina byla tlustší.

Na bingo odjížděla ženská, která vážila asi osmdesát kilo. Ženská, která se vrátila místo ní,

vážila dobře sto čtyřicet, ne-li víc; musela se natočit bokem, aby se vůbec vešla do zadních

dveří. Pod polyesterovými kalhotami barvy přezrálých zelených oliv se natřásaly boky a

stehna, na nichž se vlnily faldy tuku. Pleť, kterou měla před třemi hodinami jen nažloutlou,

byla teď nezdravě bledá. Přestože Richard nebyl lékař, okamžitě z té pleti poznal vážné

poškození jater nebo počínající srdeční chorobu. Její oči s těžkými víčky si ho prohlížely s

trvalým, neměnným opovržením.

V jedné těstovité ruce nesla zmraženou mrtvolu obřího krocana. Nakrucoval se a natáčel v

tom celofánovém obalu jako tělo nějakého bizarního sebevraha.

„Na co tak vejráš, Richarde?“ zeptala se.

Na tebe, Lino. Vejrám na tebe. Protože tohle je z tebe ve světě, kde jsme neměli žádné děti.

Tohle je z tebe ve světě, kde jsi neměla komu dát svoji lásku – ať je jak chce zkažená. Takhle

vypadá Lina ve světě, kde jde všechno jen dovnitř a nic nejde ven. Na tebe, Lino. Na tebe

vejrám. Na tebe.

„Na toho ptáka, Lino,“ vypravil ze sebe nakonec. „Většího krocana jsem snad v životě

neviděl.“

„Tak co kdybys přestal jen stát a vejrat, idiote! Pojď mi s ním pomoct!“

Vzal krocana a zvedl ho na pult. Pták zaduněl jako špalek dřeva. Vyzařoval z něj neradostný

chlad.

„Tam ne!“ vřískla netrpělivě a ukázala ke spíži. „Sem by se nevešel! Dej ho do mrazáku!“

„Promiň,“ zamumlal. Nikdy dřív mrazák neměli. V Sethově světě nikdy.

Odnesl krocana do spíže, kde pod bílými zářivkami stál jako studená bílá rakev dlouhý

mrazák Amana. Uložil ho dovnitř ke kryogenicky chráněným mrtvolám dalších ptáků a zvířat

a vrátil se do kuchyně. Lina už si z kredence vyndala pikslu se sušenkami s burákovým

máslem a jednu za druhou je do sebe metodicky házela.

„Slavili jsme dneska na bingu Díkůvzdání,“ prohodila. „Museli jsme už tenhle tejden,

protože otec Phillips jde příští tejden do nemocnice na operaci žlučníku. Vyhrála jsem

prémii.“ Usmála se. Po zubech jí stékala hnědá směs čokolády a burákového másla.

„Lino,“ zeptal se, „mrzí tě někdy, že nemáme děti?“

Podívala se na něj, jako by se dočista zbláznil. „Co bych prokristapána dělala doma s

harantem?“ Uklidila poloprázdnou krabici se sušenkami zpátky do kredence. „Jdu si lehnout.

Jdeš taky, nebo půjdeš ještě chvíli vysedávat nad tím svým psacím strojem?“

„Asi tam ještě na chvíli zaskočím,“ odpověděl. Řekl to překvapivě klidně. „Ale ne na

dlouho.“

„Funguje ten vynález?“

„Co –“ Pak ale pochopil a pocítil další záblesk viny. Věděla o textovém procesoru,

pochopitelně, že o něm věděla. Sethovo VYMAZÁNÍ nijak neovlivnilo Rogera ani život jeho

rodiny. „Ehm. Ne. Ne, nic to nedělá.“

Spokojeně přikývla. „Ten tvůj synovec. Pořád hlavu v oblacích. Zrovna jako ty, Richarde.

Kdybys nebyl takovej podělánek, skoro bych si říkala, jestli jsi ho zhruba tak před patnácti

lety nestrkal někam, kam jsi neměl.“ Chraplavě, překvapivě hlasitě se zasmála – smích

stárnoucí, sarkastické bordelmamá – a on jí v tu chvíli málem skočil po krku. Pak se ale i jeho

vlastní rty stáhly do úsměvu – úsměvu tak tenkého a bílého a studeného jako ten mrazák

Amana, který v tomhle novém světě nahradil Setha.

„Za chvíli jsem tady,“ řekl. „Jen si chci ještě udělat pár poznámek.“

„Nechceš místo toho radši napsat nějakou povídku na nobelovku, nebo něco takovýho?“

zeptala se bez zájmu. Podlahová prkna praštěla pod tou obří vahou kolébající se ke schodišti.

„Pořád dlužíme optikovi za moje brejle na čtení a jsme pozadu se splátkama Betamaxu. Proč

už sakra nevyděláš nějaký prachy?“

„No,“ pokrčil rameny Richard, „já ani nevím, Lino. Ale dneska večer mám pár opravdu

zajímavých nápadů. Opravdu.“

Otočila se, podívala se na něj a bylo vidět, že má na jazyku něco hodně sarkastického – něco

v tom smyslu, že ty jeho dobré nápady je zatím moc daleko nepřivedly, ale ona s ním stejně

zůstala –, nakonec to však spolkla. Možná ji odradil ten jeho úsměv. Začala stoupat po

schodech. Richard stál dole a naslouchal jejím hromovým krokům. Cítil, jak mu po čele

stékají kapky potu. Bylo mu zároveň zle i božsky.

Otočil se a zamířil do pracovny.

Když zapnul textový procesor tentokrát, neozvalo se hučení ani řev; tentokrát to bylo takové

kolísavé vytí. Z útrob za monitorem se téměř okamžitě začal linout pach pálícího se

transformátoru, a sotva stiskem klávesy EXECUTE smazal z monitoru slova VŠECHNO

NEJLEPŠÍ K NAROZENINÁM, STREJDO RICHARDE! JON, začalo se z procesoru kouřit.

Už mi nezbývá moc času, pomyslel si. Ne… to není přesné. Nezbývá mi vůbec žádný čas.

Jon to věděl a teď to vím i já.

Měl na vybranou dvě možnosti: přivést klávesou INSERT zpátky Setha (byl si jistý, že by to

šlo; byla by to stejná hračka jako s těmi španělskými dublony), nebo to celé dovést do konce.

Zápach houstnul, byl čím dál naléhavější. Na obrazovce jistě každou chvíli začne blikat

nápis PŘETÍŽENÍ.

Napsal:

MOJE ŽENA JE ADELINA MABEL WARRENOVÁ-HAGSTROMOVÁ.

Zmáčkl klávesu DELETE. Pak napsal:

ŽIJU ÚPLNĚ SÁM.

A v horním rohu už začalo blikat slovo PŘETÍŽENÍ PŘETÍŽENÍ PŘETÍŽENÍ.

Prosím. Prosím, nech mě to dokončit. Prosím, prosím, prosím…

Dým, který stoupal z ventilačních otvorů v krytu monitoru, byl teď hustší a tmavší. Podíval

se na ječící procesor a zjistil, že dým už stoupá i odtud… a mezi tím dýmem zahlédl i

červenou jiskřičku ohně.

Magická koule, co se mnou bude, budu zdravý, bohatý, nebo moudrý? Nebo zůstanu žít sám

a možná ze žalu spáchám sebevraždu? Zbývá mi dost času?

TEĎ NEMÁM ODPOVĚĎ. ZEPTEJ SE POZDĚJI.

Až na to, že žádné později nebude.

Stiskl klávesu INSERT a obrazovka potemněla, jen PŘETÍŽENÍ nadále blikalo, horečně,

koktavě.

Napsal:

POKUD NEPOČÍTÁM SVOU ŽENU BELINDU A SVÉHO SYNA JONATHANA.

Prosím. Prosím.

Stiskl EXECUTE.

Obrazovka zčernala. A zůstala černá celou věčnost, jen PŘETÍŽENÍ blikalo takovou

rychlostí, že nebýt nevýrazného stínu, zdálo by se, že svítí na obrazovce natrvalo, jako když

se počítač při provádění nějakého příkazu zacyklí. Uvnitř to praskalo a syčelo a Richard

zasténal.

Pak se na obrazovce objevila zelená písmena, která se mysticky vznášela na černém pozadí:

ŽIJU ÚPLNĚ SÁM, POKUD NEPOČÍTÁM SVOU ŽENU BELINDU A SVÉHO SYNA

JONATHANA.

Dvakrát klepl na EXECUTE.

Teď, pomyslel si. Teď napíšu: VŠECHNY TECHNICKÉ ZÁVADY NA TOMHLE

TEXTOVÉM PROCESORU BYLY ODSTRANĚNY UŽ PŘEDTÍM, NEŽ MI HO SEM

PAN NORDHOFF PŘIVEZL. Nebo napíšu: MÁM NÁPADY PŘINEJMENŠÍM NA

DVACET BESTSELLERŮ. Nebo napíšu: JÁ A MOJE RODINA BUDEME ŽÍT ŠŤASTNĚ

AŽ DO SMRTI. Nebo napíšu…

Ale nenapsal nic. Prsty se pošetile třepotaly nad klávesnicí a on cítil – doslova cítil –, jak se

mu ucpávají obvody v mozku jako ulice Manhattanu při té nejhorší dopravní zácpě v historii

spalovacího motoru.

Obrazovka se najednou zaplnila slovem:

PŘETÍŽENÍ PŘETÍŽENÍ PŘETÍŽENÍ PŘETÍŽENÍ PŘETÍŽENÍ PŘETÍŽENÍ

Z nitra stroje se ozvalo další zapraskání a pak výbuch. Ze skříně na okamžik vyšlehl plamen.

Richard se zaklonil a zaclonil si obličej pro případ, že by monitor explodoval. To se však

nestalo. Pouze potemněl.

Seděl tam a díval se na černou obrazovku.

NEVÍM JISTĚ. ZEPTEJ SE POZDĚJI.

„Tati?“

Srdce se mu rozbušilo tak, že mu málem vyskočilo z hrudníku. Otočil se.

Stál tam Jon, Jon Hagstrom, a v obličeji vypadal úplně stejně, a přece trochu jinak – byl to

sice nepatrný rozdíl, ale zřetelný. Možná, pomyslel si Richard, za to může přenos otcovství z

jednoho bratra na druhého. Nebo je to možná tím, že mu z očí, poněkud zvětšených tlustými

čočkami brýlí (teď s drátěnými obroučkami, ne s těmi příšernými kostěnými, které chlapci

ustavičně kupoval Roger, protože vyšly o patnáct dolarů levněji) zmizel ten ostražitý, opatrný

pohled.

A možná to bylo ještě prostší: Jonovi zmizel z očí ten pohled věštící budoucí zkázu.

„Jone?“ vypravil ze sebe chraplavě a hlavou mu blesklo, jestli ve skutečnosti nechtěl ještě

něco víc než jen tohle. Chtěl? Připadalo mu to absurdní, ale nejspíš chtěl. Člověk asi vždycky

chce. „Jsi to ty, Jone, jsi, viď?“

„Kdo jiný by to měl být?“ kývl Jon k textovému procesoru. „Neublížila ti ta mrška, když se

vydala do datového ráje, tati?“

Richard se usmál. „Ne. Jsem v pořádku.“

Jon přikývl. „Mrzí mě, že nefungovala. Ani nevím, co mě to popadlo, že jsem do ní nacpal

všechno, co mi zrovna přišlo pod ruku.“ Zavrtěl hlavou. „Vážně nevím. Jako kdyby mě k

tomu něco nutilo. Ty věci ze stavebnic.“

„No,“ prohlásil Roger, došel ke svému synovi a položil mu ruku kolem ramen, „příště se to

třeba povede líp.“

„Třeba. Anebo bych mohl zkusit něco jiného.“

„To je taky možnost.“

„Máma vzkazuje, že jestli máš chuť, má pro tebe kakao.“

„Dám si,“ přikývl Richard a oba spolu vyšli z pracovny do domu, do něhož nikdy nezavítal

žádný mražený krocan vyhraný jako prémie v bingu. „Hrnek kakaa mi zrovna teď bodne.“

„Zítra z té mašiny vykuchám všechno, co by ještě šlo na něco použít, a zbytek odnesu do

sběru,“ prohodil Jon.

Richard přikývl. „Vymažeme ji ze svého života,“ prohlásil a oba se smíchem vešli do domu

za vůní kakaa.

MUŽ, KTERÝ NEPODÁVAL PRAVICI

Stevens připravil drinky a krátce po osmé hodině toho nevlídného zimního večera se s nimi

většina z nás odebrala do knihovny. Nějakou dobu nikdo nic neříkal; bylo slyšet jen praskání

ohně v krbu, neurčité cvakání kulečníkových koulí a vytí větru zvenku. Tady uvnitř, v čísle

249B na Východní Třicáté páté, bylo ale celkem teplo.

Vzpomínám se, že po mé pravici tehdy seděl David Adley a po levici Emlyn McCarron,

který nám jednou vyprávěl hrůzostrašnou historku o jistém velice neobvyklém porodu. Za

McCarronem seděl Johanssen s Wall Street Journalem složeným na klíně.

Stevens přinesl nějaký bílý balíček a bez nejmenšího zaváhání jej podal Georgi Gregsonovi.

Stevens je i přes ten nepatrný brooklynský přízvuk naprosto dokonalý majordomus (nebo

možná právě díky němu), ovšem za jeho největší klad pokládám to, že vždycky ví, komu

balíček dát, pokud si o něj nikdo sám neřekne.

George balíček bez námitek přijal a chvíli jen tak seděl ve svém vysokém ušáku a hleděl do

krbu, v kterém by se dal upéct i slušně velký býček. Všiml jsem si, že jeho oči na okamžik

přeskočily k nápisu vytesanému do závěru klenby: PODSTATNÝ JE PŘÍBĚH, NE

VYPRAVĚČ.

Potom starými, rozechvělými prsty balíček otevřel a hodil jeho obsah do ohně. Plameny se

na okamžik proměnily v duhu a ozval se dušený smích. Otočil jsem se a viděl jsem, že

Stevens stojí vzadu ve stínu u dveří do foyeru. Ruce měl zkřížené na zádech. Tvář záměrně

zcela bez výrazu.

Myslím, že když se tichem rozlehl ten skřípavý, skoro nevrlý hlas, všichni jsme sebou trochu

trhli; přinejmenším já tedy určitě.

„Byl jsem kdysi svědkem vraždy, přímo v tomto pokoji,“ začal George Gregson, „přestože

by žádný porotce nedokázal usvědčit vraha. Ale než bylo po všem, dotyčný se usvědčil sám –

a dokonce byl sám sobě katem!“

Následovala krátká odmlka, aby si zapálil dýmku. Kolem vrásčité tváře se mu rozlil

namodralý kouř a on vláčným, jakoby řečnickým pohybem člověka, kterého značně trápí

bolest kloubů, uhasil zápalku. Odhodil ji do krbu, kde přistála na zuhelnatělých pozůstatcích

obsahu balíčku. Pozoroval, jak plameny stravují dřevo. Pronikavé modré oči zadumaně

vyhlížely zpod huňatých prošedivělých obočí. Měl velký nos zahnutý jako skobu, tenké a

pevné rty, ramena nahrbená skoro až k zátylku.

„Nenapínej nás, Georgi!“ zavrčel Peter Andrews. „Spusť konečně!“

„Neboj se. Trpělivost.“ A všichni jsme museli počkat, než roztahá dýmku ke své naprosté

spokojenosti. Když se v širokém kalíšku vytvořila postačující základna uhlíků, spojil George

velké, poněkud roztřesené ruce na koleni a spustil:

„Tak dobrá. Je mi pětaosmdesát a k událostem, o nichž vám budu vyprávět, došlo v době,

kdy mi bylo zhruba dvacet. Každopádně se psal rok devatenáct set devatenáct a já se právě

vrátil z Velké války. Pět měsíců předtím mi na chřipku zemřela snoubenka. Bylo jí teprve

devatenáct a já se obávám, že jsem se oddával pití a karbanu o dost víc, než bylo zdrávo.

Čekala na mě dva roky, chápete, a během té doby jsem od ní pravidelně týden co týden

dostával dopis. Snad pochopíte, proč jsem tolik propadl neřestem. Nevyznával jsem žádnou

náboženskou víru, obecné principy a teorie křesťanství mi v zákopech připadaly spíš k

smíchu, a neměl jsem ani rodinu, která by mne podporovala. A tak mohu po pravdě říct, že

moji dobří přátelé, kteří mne provázeli v období nejtěžších zkoušek, mne zřídka opouštěli.

Měl jsem jich třiapadesát (víc než většina lidí!): dvaapadesát hracích karet a láhev whisky

Cutty Sark. Ubytoval jsem se přesně v tomtéž bytě na Brennan Street, kde žiju dodneška.

Ovšem tehdy to tam bývalo mnohem levnější a taky tam na policích stávalo o poznání míň

lahviček s léky, prášky a mastičkami. Většinu času jsem ale stejně trávil tady, v čísle dvě stě

čtyřicet devět bé, protože tu takřka neustále šustily karty při pokeru.“

V té chvíli mu skočil do řeči David Adley, a ačkoli se usmíval, mám dojem, že to vůbec

nemyslel jako vtip. „A byl tu už tehdy Stevens, Georgi?“

George se ohlédl na majordoma. „Byl jste to vy, Stevensi, nebo váš otec?“

Stevens si povolil nepatrný náznak úsměvu. „Vzhledem k tomu, že rok devatenáct set

devatenáct jsme měli už před více než pětašedesáti lety, pane, je dosti pravděpodobné, že to

byl můj dědeček.“

„Jak vidno, vaše místo se předává z generace na generaci,“ podotkl Adley.

„Už je to tak, pane,“ odpověděl Stevens zdvořile.

„Když o tom tak přemýšlím,“ ozval se George, „jste mu pozoruhodně podobný, tomu

svému… dědečkovi, tak jste to říkal, Stevensi?“

„Ano, pane, tak jsem to říkal.“

„Kdybyste si oba stoupli vedle sebe, asi bych měl potíže vás od sebe rozeznat… ale na tom

nejspíš nesejde, že?“

„Ne, pane.“

„Když jsem poznal Henryho Browera, byl jsem zrovna v herně – přímo za támhle těmi

dveřmi – a poprvé a naposledy v životě jsem si vykládal pasiáns. Čekali jsme tady čtyři, jen

sednout a pustit se do pokeru; jen jsme potřebovali pátého do party, abychom to mohli rozjet.

Když mi Jason Davidson přišel říct, že George Oxley, náš běžný parťák do pětice, si zlomil

nohu a leží v posteli se sádrou zavěšenou na takové té příšerné kladce, už to vypadalo, že pro

ten večer ostrouháme. Pomalu jsem se začínal obávat, že až dlouho do noci budu muset

zahánět myšlenky jen pasiánsem a otupujícím množstvím whisky, když se z druhé strany

pokoje ozval poklidný a sympatický hlas: ‚Pokud jste, pánové, mluvili o pokeru, rád vezmu

karty do ruky s vámi, nebudete-li mít nic proti.’

Až do té chvíle se schovával za výtiskem newyorského Worldu, takže když jsem se k němu

otočil, viděl jsem ho vlastně poprvé. Byl to mladík s obličejem starce, jestli rozumíte, jak to

myslím. Některé stopy, které jsem viděl v jeho tváři, jsem od smrti Rosalie začínal vidět i na

té své. Některé – ale ne všechny. Přestože podle vlasů a rukou a držení těla při chůzi mu

nemohlo být víc než osmadvacet, obličej měl poznamenaný zkušenostmi a oči, velice tmavé,

byly smutnější než sám smutek; vypadaly skoro vystrašeně. Byl docela pohledný, měl malý,

upravený knírek a špinavě blond vlasy. Na sobě pěkně střižený hnědý oblek a knoflíček pod

krkem na košili rozepnutý. ‚Jmenuju se Henry Brower,’ představil se.

Davidson se k němu hned hnal, aby si s ním potřásl rukou; tvářil se tak dychtivě, že by mě

nijak nepřekvapilo, kdyby mu ji sám zvedl z klína, jen aby s ní mohl zapumpovat. A v tu

chvíli se stalo něco zvláštního: Brower upustil noviny a zvedl obě ruce z dosahu nad hlavu.

Ve tváři měl čirou hrůzu.

Davidson se zmateně zarazil, ale vypadal spíš udiveně než vztekle. Taky mu tehdy táhlo

teprve na třiadvacet – byli jsme všichni ještě hrozná omladina – a byl to tak trochu

nevychovaný klacek.

‚Omlouvám se,’ pronesl Brower se smrtelně vážnou tváří, ‚ale nikdy nepodávám pravici!’

Davidson zamžikal. ‚Nikdy? To je mi hodně divný zvyk. Proč, proboha?’ No, jak jsem říkal,

byl to tak trochu nevychovaný klacek. Brower to přijal, jak nejlépe mohl, se širokým (i když

trochu nervózním) úsměvem.

,Právě jsem se vrátil z Bombaje,’ vysvětlil. ‚Je to prazvláštní, přecpané, špinavé město, plné

nemocí a dýmějového moru. Supové se tam po tisících namyšleně procházejí přímo po

městských hradbách. Kvůli jistým obchodním záležitostem jsem tam žil celé dva roky a

nakazil jsem se od tamních obyvatel hrůzou z našeho západního potřásaní rukama. Vím, že je

to hloupé a nezdvořilé, ale prostě se k tomu nedokážu přinutit. Proto, kdybyste byli tak

laskaví a bez urážky mi to odpustili…’

,Pod jednou podmínkou,’ namítl s úsměvem Davidson.

,A ta zní?’

,Že si přisednete ke stolu a dáte si panáka Georgeovy whisky, než skočím pro Bakera,

Frenche a Jacka Wildena.’

Brower se na něj usmál, přikývl a odložil noviny. Davidson mu neomaleně pokynul palcem

a ukazováčkem spojenými do kroužku a odběhl pro ostatní. Já s Browerem jsme se usadili u

stolku potaženého zelenou plstí, a když jsem mu nabídl drink, s díky odmítl a objednal si

vlastní láhev. Usoudil jsem, že to má něco společného s tou jeho zvláštní nutkavou zvyklostí,

a nijak jsem to nekomentoval. Znal jsem lidi, které hrůza z bacilů a nemocí dohnala často i dál

než jeho… a možná pár takových znáte sami.“

Všichni souhlasně pokývali hlavou.

„‚Je tady dobře,’ prohodil Brower zamyšleně. ‚Od návratu z Indie jsem se veškeré

společnosti vyhýbal. Ale člověku samota neprospívá. Myslím, že i pro ty nejsoběstačnější lidi

musí být odtržení od zbytku lidstva tím nejhorším utrpením!’ Pronesl ta slova se zvláštním

důrazem a já přikývl. Zažíval jsem tuhle osamělost v zákopech, hlavně v noci. A pak jsem ji

poznal znovu, ještě pronikavěji, po smrti Rosalie. I přes tu svou neskrývanou výstřednost mi

začínal být sympatický.

,Bombaj musí být úžasné město,’ prohodil jsem.

,Úžasné… a děsivé! Najdete tam věci, o jakých se naší filozofii ani nesnilo. Například je

komické, jak reagují na automobily: děti od nich uskakují stranou a pak je celé bloky

pronásledují. Letadla jim připadají hrozivá a nepochopitelná. My Američané samozřejmě na

tyhle vynálezy pohlížíme s naprostým klidem – ba až samolibostí! –, ale věřte mi, že jsem

reagoval úplně stejně jako oni, když jsem poprvé uviděl, jak jeden pouliční žebrák spolkl

plnou hrst ocelových jehel a pak je, jednu po druhé, vytahoval z otevřených ran na konečcích

svých prstů. A přece to domácím obyvatelům oné části světa připadá úplně normální.

Možná,’ pokračoval střízlivě, ‚se tyhle dvě kultury nikdy neměly míchat, měly si uchovávat

každá svoje divy pro sebe. Kdyby Američan jako vy nebo já spolkl hrst takových jehel,

skončilo by to pro něj pomalou, bolestivou smrtí. A co se automobilů týče…’ Odmlčel se a do

tváře se mu vetřel neradostný, zachmuřený výraz.

Už jsem se chystal promluvit, když se objevil Stevens nejstarší s Browerovou láhví skotské a

jemu v patách Davidson a ostatní.

Davidson začal představování slovy: ‚Už jsem jim řekl o té vaší zvláštnůstce, Henry, takže

se ničeho nemusíte bát. Tohle je Darrel Baker, ten hrůzostrašně zarostlý chlapík za ním je

Andrew French, a v neposlední řadě tu máme Jacka Wildena. George Gregsona už znáte.’

Brower se usmál a místo potřesení rukou na všechny po řadě kývl. Objevily se pokerové

žetony, tři balíčky nových karet, vyměnily se peníze za hrací známky a hra mohla začít.

Hráli jsme přes šest hodin v kuse a já vyhrál něco přes dvě stě dolarů. Darrel Baker, kterému

to nikdy nijak zvlášť nešlo, přišel asi o osm set (ne že by jeho peněženka takové polechtání

ucítila; jeho otec vlastnil tři největší továrny na boty v Nové Anglii), a ostatní si zhruba

rovnoměrně rozdělili Bakerovu ztrátu. Davidson celkově pár dolarů vydělal, Brower pár

prodělal; ovšem Brower mohl počítat za úspěch i to, že se udržel kolem nuly, protože mu

většinu večera chodily neuvěřitelně špatné karty. Uměl jak tradiční variantu s pěti kartami, tak

i novější stud poker se sedmi a několikrát vyhrál jen díky tak chladnokrevnému blufování, že

bych se do něj ani já nepustil.

A všiml jsem si jedné věci: přestože poměrně dost pil – když se French chystal rozdávat

poslední kolo, už v sobě měl skoro celou láhev té skotské –, vůbec se mu nemotal jazyk, jeho

hráčské schopnosti nijak neselhávaly a ani na okamžik nezapomněl na tu svou zvláštní fobii z

cizího doteku. Když vyhrál bank, nikdy k němu nenatáhl ruku, pokud měl někdo hrací

známky nebo drobné, nebo když někdo ‚skončil nalehko’ a měl ještě přispět žetony. Jednou si

Davidson položil skleničku příliš blízko jeho lokte a Brower ucukl tak ostře, že si málem

rozlil své vlastní pití. Baker se zatvářil překvapeně, ale Davidson to přešel bez poznámky.

Jack Wilden chvíli před tím podotkl, že ho ráno čeká neodkladná cesta do Albany a že příští

kolo bude muset být jeho poslední. Rozdávat měl French a rozhodl, že budeme hrát stud se

sedmi.

Dodneška si úplně jasně pamatuju, co mi v té poslední hře přišlo do ruky, i když by mi asi

dalo pořádně zabrat, kdybych si měl vybavit, co jsem měl včera k obědu nebo s kým jsem ho

jedl. Záhady stáří, řekli byste možná, ale myslím, pánové, že kdybyste tam ten večer seděli s

námi, pamatovali byste si to dneska zrovna tak.

Dostal jsem dvě srdce lícem dolů, jedno lícem vzhůru. Už nevím, jak Wilden a French, ale

mladý Davidson měl srdcové eso a Brower pikovou desítku. Davidson vsadil dva dolary –

limit jsme měli pět – a dávaly se další karty. Já si vytáhl srdce do čtveřice, Brower pikového

spodka k té desítce. Davidson dostal trojku, která mu ruku zřejmě moc vylepšit nemohla, ale i

tak přihodil do banku tři dolary. ‚Poslední kolo!’ zvolal vesele. ‚Položte to, pánové! Jistá

dáma by si se mnou zítra večer ráda vyrazila do města!’

Kdyby mi tehdy nějaká věštkyně řekla, jak často mě bude tahle poznámka v budoucnu

pronásledovat, byl bych jí nejspíš nevěřil.

French rozdal třetí sadu karet obrácených lícem vzhůru. Mně můj flush nevyšel, ale Baker,

věčný poraženec, dostal něco do páru – myslím, že krále. Browerovi přišla kárová dvojka,

která mu zjevně nebyla k ničemu. Baker na ten svůj pár vsadil maximum a Davidson

okamžitě o pět zvýšil. Všichni zůstali ve hře a dávala se poslední obrácená karta. Mně přišel

srdcový král do flushe, Baker dostal třetí ke svému páru a Davidson druhé eso, z kterého se

mu náramně rozzářily oči. K Browerovi zavítala křížová dáma a já za nic na světě nechápal,

proč zůstává ve hře. Měl stejně mizerné karty jako od začátku večera.

Sázky začínaly poměrně strmě stoupat. Baker vsadil pět, Davidson o pět zvýšil, Brower

dorovnal. Jack Wilden povídá: ‚Něco mi říká, že moje dvojička tady nebude stačit,’ a položil

karty. Já dorovnal těch deset a přihodil dalších pět. Baker dorovnal a znovu zvýšil.

Ale nebudu vás nudit tím, jak jsme jeden po druhém postupně zvyšovali. Postačí, když

řeknu, že každý směl zvýšit maximálně třikrát po pěti dolarech, a Baker, Davidson i já jsme

toho všichni postupně využili. Brower všechny sázky jen dorovnával, přičemž si neustále

dával pozor, až budou všechny ruce z dosahu banku, a teprve pak přihodil svoje vlastní

peníze. A když nám French rozdal lícem dolů poslední kartu, byla tam už těch peněz pěkná

hromada – přes dvě stě dolarů.

Následovala pauza, abychom se na ni všichni podívali, i když pro mě osobně například už

nic neznamenala; já už jsem měl všechno potřebné v ruce a podle toho, co jsem viděl kolem

na stole, jsem na tom nebyl zle. Baker přihodil pět, Davidson zvýšil a my čekali, co provede

Brower. Byl v obličeji nepatrně zardělý alkoholem, měl odvázanou kravatu a rozepnutý už i

druhý knoflíček košile, ale vypadal poměrně klidně. ‚Dorovnám… a o pět zvýším,’ řekl.

Trochu jsem zamžikal, protože jsem najisto počítal s tím, že to položí. Přesto mě karty, které

jsem měl v ruce, nutily hrát na vítězství, a tak jsem o pět zvýšil. Neměli jsme stanovený žádný

limit, kolikrát smí hráč přihodit po poslední kartě, a tak bank šplhal do závratných výšek. Já

přestal zvyšovat jako první a jen jsem dorovnával, protože jsem si začínal být čím dál jistější,

že někdo musí držet full house. Baker přestal po mně a jen ostražitě pomžikával chvíli na

Davidsonova dvě esa, chvíli na tu Browerovu tajemnou všehochuť. Baker nebyl nijak

excelentní karbaník, ale vycítil, že něco visí ve vzduchu.

Davidson s Browerem přihodili oba ještě aspoň desetkrát, možná i víckrát. My s Bakerem

jsme se vezli s nimi, protože se nám nechtělo nechat padnout svou největší investici. Všem

čtyřem už nám došly žetony a na kupě hracích známek už se vršila ohromná závěj zelených.

,Mno,’ pronesl Davidson, když Brower znovu přihodil, ‚já prostě jen dorovnám. Jestli celou

dobu jen blufujete, Henry, jde vám to výborně. Ale dostal jsem vás a Jacka čeká zítra dlouhá

cesta.’ S tím položil na hromadu pětidolarovou bankovku a řekl: ‚Dorovnávám.’

Nevím, jak ostatní, ale mně se tak nějak nejasně ulevilo, a nemělo to skoro nic společného s

tou ohromnou sumou peněz, kterou jsem vložil do banku. Hra začínala dostávat vražedný

rozměr, protože zatímco Baker a já jsme si i takovou prohru mohli dovolit, Jase Davidson

nemohl. Byl momentálně bez práce a žil jen ze svěřeneckého fondu – nijak zvlášť velkého –,

který mu zanechala jeho tetička. A Brower – jak by takovou prohru ustál on? Nezapomínejte,

pánové, že v tu chvíli už na stole leželo přes tisíc dolarů.“

Tady se George odmlčel. Vyhasla mu dýmka.

„No tak, co se stalo?“ předklonil se Adley. „Nenapínej nás, Georgi. Všichni tu netrpělivě

poposedáme na kraji židle. Buď nás z ní zvedni, nebo nás pohodlně usaď.“

„Trpělivost,“ opáčil nevzrušeně George. Vytáhl další sirku, rozškrtl ji o podrážku a zabafal z

dýmky. Napjatě, mlčky jsme čekali. Venku hučel vítr a kvílel v okapech.

Když se dýmka znovu rozhořela a všechno bylo opět v nejlepším pořádku, George

pokračoval:

„Jak všichni víte, pravidla pokeru říkají, že ten, jehož poslední přihození bylo dorovnáno,

ukazuje karty jako první. Ale Baker byl tak netrpělivý, kdy už to napětí skončí, že vytáhl

jednu ze svých tří obrácených karet a otočil ji, aby ostatní viděli jeho čtyři krále.

,Takže to jsem já,’ řekl. ‚Flush.’

,Mám tě,’ oznámil mu Davidson a ukázal dvě ze svých karet. Dvě esa do čtveřice.

‚Zatraceně dobrá hra.’ A začal si ten obří bank přitahovat k sobě.

,Moment!’ zarazil ho Brower. Nenatáhl se a nechytil Davidsona za ruku, jak by to udělala

většina lidí, ale i jeho hlas stačil. Davidson se zarazil a spadla mu brada – skutečně spadla,

jako kdyby mu najednou roztály svaly, které ji držely na místě. Brower otočil všechny tři své

karty a ukázal straight flush, od osmy po dámu. ‚Myslím, že tohle ta esa přebije,’ pronesl

zdvořile.

Davidson zčervenal, pak zbledl. ‚Jo,’ řekl zamyšleně, jako kdyby na to v tu chvíli teprve sám

přicházel. ‚Jo, to přebije.’

Opravdu hodně by mě zajímalo, co Davidsona popíchlo k tomu, co udělal pak. Dobře věděl,

jak příšerný má Brower odpor k lidskému doteku; všichni jsme to ten večer viděli

přinejmenším na stovce různých příkladů. Možná natolik toužil Browerovi (i nám ostatním)

ukázat, že se umí smířit s prohrou a vzít i tak těžkou porážku sportovně, že na to na okamžik

zapomněl. Už jsem říkal, že to byl tak trochu nevychovaný klacek, a takové gesto by k němu

dokonale sedělo. Jenže klacek dokáže vzít člověka taky pořádně přes hlavu. Nezabije –

takovou silou by po vás nešel; ale nejeden z těch, co ho kdy provokovali, odešel s pořádnou

boulí na čele. Ano, jak si tak Davidsona vybavuju, tak to byla přesně součást jeho povahy.

Jak říkám, opravdu by mě hodně zajímalo… ale myslím, že nakonec stejně záleží jen na

výsledku.

Když Davidson odtáhl ruce od banku, Brower se předklonil, aby ho shrábl k sobě. V tom

okamžiku se Davidson celý rozzářil bodrým kamarádstvím, popadl Browera za ruku a pevně

ji stiskl. ‚Geniálně zahráno, Henry, vážně geniálně. Myslím, že jsem ještě nikdy –’

Brower ho uťal pištivým, holčičím výkřikem, který se v opuštěném tichu herny děsivě

rozlehl, a uskočil. Stolek se zakymácel, málem se převrátil a do všech stran z něj padala

kaskáda žetonů a bankovek.

Ten nečekaný zvrat v událostech nás přikoval na místě, nebyli jsme schopní se hnout.

Brower odvrávoral od stolku a držel si ruku před obličejem jako nějaká pánská verze Lady

Macbethové. Byl bledý jako stěna, tu čirou hrůzu v jeho tváři vám ani nedokážu popsat. I

mnou samotným projel takový děs, jaký jsem nikdy předtím ani potom nepoznal, dokonce ani

v okamžiku, kdy mi přinesli telegram o Rosaliině smrti.

Pak začal sténat. Byl to takový příšerný, dutý zvuk, jako by vycházel odněkud z hrobky.

Vzpomínám si, jak mě napadlo: Páni, ten chlap nadobro zešílel; a pak úplně nesmyslně

pronesl: ‚Startér… nechal jsem v autě zapnutý startér… Proboha, hrozně se omlouvám!’ A

vyběhl po schodech k foyeru.

Já jsem se probral jako první. Vyskočil jsem ze židle a rozběhl se za ním. Bakera, Wildena a

Davidsona jsem nechal sedět kolem toho ohromného banku, který Brower vyhrál. Vypadali

jako zasmušilé incké sochy střežící kmenový poklad.

Hlavní dveře se ještě pohupovaly sem a tam, a když jsem vyběhl na ulici, okamžitě jsem

Browera uviděl, stál na kraji chodníku a marně se rozhlížel po taxíku. Jakmile si mě všiml, tak

zbědovaně se přikrčil, že se ve mně začala mísit lítost s údivem.

,Haló,’ zavolal jsem na něj, ‚počkejte! Mrzí mě, co vám Davidson provedl, ale určitě to tak

nemyslel; jestli kvůli tomu i přesto musíte odejít, dobře, je to vaše věc. Ale nechal jste tam

spoustu peněz a měl byste si je vzít.’

,Vůbec jsem sem neměl chodit,’ zasténal. ‚Ale tak zoufale jsem toužil po lidské společnosti,

že… že…’ Bez rozmýšlení jsem k němu natáhl ruku – to nejpřirozenější gesto, když chce

jeden člověk utěšit druhého –, ale Brower se ode mě odtáhl a vykřikl: ‚Nesahejte na mě!

Copak to nestačilo? Ach bože, proč prostě radši nechcípnu?’

Vtom se mu horečnatě rozsvítily oči a já spatřil, že sleduje toulavého psa s vyhublými boky

a prašivou, slepenou srstí, který se právě vlekl po druhé straně opuštěné ranní ulice. Jazyk mu

plandal z huby a opatrně našlapoval jen na tři nohy. Pravděpodobně hledal nějakou popelnici,

kterou by převrhl a zkusil v ní najít něco k snědku.

,To bych klidně mohl být já,’ pronesl zamyšleně Brower, spíš jen sám k sobě. ‚Všemi

odstrkovaný, věčně sám a ven můžu jedině tehdy, kdy jsou všichni ostatní bezpečně zamčení

doma. Pária!’

,Ale no tak,’ začal jsem ho uklidňovat, pravda, trochu strnule, protože mi ty řeči připadaly

přece jen trochu teatrální. ‚Utrpěl jste nějaký nepěkný šok a zřejmě vám to kapku pocuchalo

nervy, ale já za války viděl tisíc věcí, které –’

,Vy mi nevěříte, že ne?’ zeptal se. ‚Myslíte si, že mě jen chytá nějaká hysterie, viďte?’

,Příteli, já vážně nemám ponětí, co vás chytá nebo nechytá, ale najisto vím, že jestli tady

budeme ještě chvíli postávat v té zimě, tak oba dva chytneme chřipku. Takže kdybyste se se

mnou vrátil dovnitř – třeba jen do foyeru, pokud chcete –, a já požádám Stevense, aby –’

Měl v očích tak divoký pohled, že mi z toho bylo vážně nepříjemně. Jako by v nich nezůstala

ani špetka zdravého rozumu. Připomínal mi válečné psychotiky, které na vozících odváželi z

frontových linií: nesmyslně blekotající lidské skořápky s děsivýma, prázdnýma očima jako

dírami do pekla.

,Chcete vidět, jak jeden vyvrženec reaguje na druhého?’ zeptal se mě, jako by vůbec

neslyšel, co jsem mu právě navrhoval. ‚Tak se dívejte a uvidíte, čemu jsem se přiučil v

dalekých přístavech!’

A náhle zvedl hlas a pánovitě zavolal: ‚Pse!’

Pes zvedl hlavu, zahleděl se na něj ostražitýma očima (jedno se mu lesklo zuřivostí; druhé

mu stínil šedý zákal), pak náhle změnil směr a neochotně se začal belhat přes ulici k

Browerovi.

Bylo na něm vidět, že se mu nechce. Kňučel a vrčel a tu svou prašivou oháňku táhl mezi

nohama za sebou; ale stejně šel. Došel až k Browerovi, lehl si mu k nohám, kňoural, krčil se a

celý se třásl. Vyzáblé boky se mu zvedaly a klesaly jako měchy a zdravé oko se hrozivě

koulelo v důlku.

Brower se nechutně, zoufale zasmál – dodneška mě ten smích pronásleduje ve snech – a

dřepl si k psovi. ‚Tak,’ řekl. ,Vidíte? Poznal ve mně bytost svého druhu… a ví, co pro něj

mám!’ Natáhl se k psovi, a ten chraplavě, žalostně zavyl. Pak vycenil zuby.

,Nepřibližujte se k němu!’ okřikl jsem Browera. ‚Pokouše vás!’

Brower si mě nevšímal. Ve světle pouliční lampy vypadal jeho obličej sinale, strašidelně, a

oči měl jako černé díry vypálené do pergamenu. ,Nesmysl,’ pronesl polohlasem. ‚Nesmysl.

Jenom si s ním chci potřást rukou… jako si váš kamarád potřásl se mnou!’ A náhle popadl psa

za packu a zatřásl s ní. Pes příšerně zavyl, ale vůbec se ho nepokusil rafnout.

Pak se Brower napřímil. Pohled se mu trochu projasnil a nebýt té nepřirozené bledosti,

vypadal by už zase jako ten muž, který nám zvečera nabídl, že si s námi dá partičku.

,Už musím jít,’ řekl tiše. ‚Vyřiďte prosím svým přátelům, že se jim za své výstřední chování

omlouvám. Snad budu mít příležitost… jim to někdy příště osobně vynahradit.’

,To my bychom se měli omluvit vám,’ namítl jsem. ‚A nezapomněl jste na ty peníze? Je to

přes tisíc dolarů.’

,Pravda! Peníze!’ A rty se mu stáhly do jednoho z nejtrpčích úsměvů, jaké jsem kdy viděl.

,Pojďte alespoň do foyeru,’ navrhl jsem. ‚Když mi slíbíte, že tu počkáte, tak vám je přinesu.

Souhlasíte?’

,Ano,’ přikývl. ‚Pokud si přejete, tak to udělám.’ Zamyšleně pohlédl na psa, který mu kňučel

u nohou. ‚Možná se mnou rád zajde domů a aspoň jednou za ten mizerný život dostane

pořádně nažrat.’ A znovu se tak trpce zasmál.

Nechal jsem ho tam, než si to stačí rozmyslet, a seběhl jsem dolů. Někdo – patrně Jack

Wilden; vždycky myslel tak systematicky – mezitím vyměnil všechny hrací známky za

bankovky a vyskládal peníze na úhledné hromádky na zelenou plst. Když jsem je sesbíral,

nikdo z přítomných neřekl ani slovo. Baker s Jackem Wildenem tiše pokuřovali; Jason

Davidson stál se svěšenou hlavou a prohlížel si boty. Byl zosobněný stud a utrpení. Cestou ke

schodům jsem ho poplácal po rameni a on se na mě vděčně podíval.

Když jsem se vrátil na ulici, byla prázdná. Brower zmizel. Stál jsem tam se dvěma balíčky

zelených v rukou, marně se rozhlížel oběma směry, ale nikde se nic nehýbalo. Jednou jsem

zkusmo zavolal, pro případ, že by stál někde opodál ve stínu, ale nikdo mi neodpověděl. Pak

jsem sklopil oči k ulici. Ležel tam ten toulavý pes, ale dny jeho šmejdění v odpadcích byly

sečteny. Bylo po něm. Od mrtvoly pochodovaly zástupy blech a klíšťat. Zhnuseně jsem

odstoupil, ale zároveň mnou projela taková zvláštní, snová hrůza. Měl jsem tušení, že to s

Henrym Browerem ještě neskončilo. A taky neskončilo; přestože už jsem ho nikdy nespatřil.“

Oheň na krbovém roštu pohasl v pouhých pár blikavých plamenů a ze stínů se začala

přikrádat zima, ale nikdo se nepohnul ani nepromluvil, všichni jen čekali, až si George znovu

nacpe dýmku. Povzdechl si, hodil si nohu přes nohu, až staré klouby zapraštěly, a pokračoval.

„Ani nemusím podotýkat, že jsme se všemi, kdo se zúčastnili hry, byli zajedno: musíme

Browera najít a dát mu jeho peníze. Dneska to někomu může připadat pošetilé, ale pro nás to

byla otázka osobní cti a v tehdejší době se na tyhle věci mnohem víc dalo. Když Davidson

odcházel, vypadal vážně mizerně; zkusil jsem ho odtáhnout stranou a promluvit si s ním, ale

jen zavrtěl hlavou a odšoural se. Nechal jsem ho jít. Až se z toho vyspí, jistě všechno uvidí v

novém světle a můžeme pak Browera hledat společně. Wilden se chystal na cestu z města a

Bakera čekaly nějaké ‚společenské povinnosti’. Říkal jsem si, že Davidsonovi jen prospěje,

když ztracenou sebeúctu získá zpět právě takhle.

Když jsem se ale druhý den ráno stavil u něj v bytě, nebyl ještě vzhůru. Mohl jsem ho

vzbudit, ale byl to mladý kluk, a tak jsem rozhodl, že ho nechám prospat a zkusím zatím sám

vyšťourat nějaká základní fakta.

Ze všeho nejdřív jsem se zastavil tady a promluvil si se Stevensovým –“ Se zdviženým

obočím se obrátil ke Stevensovi.

„Dědečkem, pane,“ doplnil Stevens.

„Díky.“

„Vůbec nemáte zač, pane.“

„Promluvil jsem si se Stevensovým dědečkem. Dokonce stál přímo na tom samém místě,

kde teď stojí Stevens. Prozradil mi, že Browera do klubu přivedl Raymond Greer, se kterým

jsem se trochu znal. Pracoval u městské obchodní komise a já ihned vyrazil do jeho kanceláře

ve Flatiron Building. Byl v práci a bez otálení mě přijal.

Když jsem mu vylíčil, co se předchozího večera přihodilo, tvář mu zaplnila směs lítosti,

smutku a strachu.

,Chudák starý Henry!’ zvolal. ‚Věděl jsem, že to tak jednou dopadne, ale nečekal jsem to tak

brzy.’

,Co jak dopadne?’ zeptal jsem se.

,Že se takhle zhroutí,’ odpověděl Greer. ‚Může za to ten jeho rok v Bombaji. Všechny

podrobnosti bude nejspíš vždycky znát jenom on, ale povím vám, co vím.’

Příběh, který mi Greer toho dne ve své kanceláři převyprávěl, mi pomohl lépe porozumět a

také značně posílil můj soucit. Henry Brower se stal nešťastnou shodou okolností účastníkem

skutečné tragédie. A stejně jako ke všem klasickým jevištním tragédiím, i k této tragédii došlo

vinou jediné osudové chyby – v Browerově případě vinou jeho zapomnětlivosti.

Jakožto člen bombajské obchodní komise měl tehdy k dispozici vlastní automobil, což v

tehdejší Indii bývala velká rarita. Greer mi vyprávěl, jak se Brower s bezmála dětskou radostí

proháněl úzkými uličkami a po vedlejších městských silnicích, děsil velikánská hejna

štěbetajících kuřat a ohromoval muže i ženy do té míry, že padali na kolena před svými

pohanskými bohy. Jezdil všude možně, vábil k sobě pozornost obrovských davů otrhaných

dětí, které věčně běhaly v jeho stopách, ale kdykoli jim nabídl, že je v tom úžasném stroji

sveze, bázlivě odmítaly. Byl to Ford Model-A, jedno z prvních aut, které se nemuselo

startovat klikou, ale pouhým stiskem tlačítka. To si prosím dobře zapamatujte.

Jednoho dne Brower s autem vyrazil až na druhý konec města, aby navštívil jednoho z

tamních vysoce postavených průmyslníků a prodiskutoval s ním případnou zásilku jutových

provazů. Fordka, která si to vrčela ulicemi a střílela z výfuku jako dělostřelecká baterie,

vzbuzovala všude obvyklou pozornost – a pochopitelně za ní uháněly děti.

Brower měl s průmyslníkem povečeřet, což byla velice formální a slavnostní událost, a

propracovali se teprve k druhému chodu, když na otevřenou terasu nad hemžící se ulicí

dolehlo důvěrně známé prskání a kašlání startujícího vozu, doprovázené spoustou křiku a

povyku.

Jeden z odvážnějších kluků – syn jakéhosi podivného světce – si vlezl do kabiny, neboť se

domníval, že drak, který dřímá pod kovovou kapotou, se nemůže probudit, pokud za volantem

nesedí bílý muž. Jenže Brower byl z nadcházejícího jednání tak nervózní, že nechal startér

zapnutý a zapalování stažené.

Snadno si představíte, jak byl kluk před svými vrstevníky čím dál smělejší, jak upravoval

zrcátko, kroutil volantem a pusou napodoboval troubení. A kdykoli udělal na draka pod

kapotou dlouhý nos, úžas ve tvářích ostatních ještě o něco vzrostl.

Chodidlem se nejspíš opíral o spojku, patrně čistě kvůli rovnováze, když tu náhle zavadil o

startér. Motor byl ještě horký; okamžitě naskočil. Kluk v náhlém zděšení pochopitelně zvedl

nohu ze spojky a chystal se vyskočit. Kdyby bylo auto starší nebo v horším stavu, byl by

motor znovu zhasl. Jenže Brower se o ně svědomitě staral, takže v tu chvíli trhaně, s

burácením vyrazilo kupředu. Brower právě v tom okamžiku vyběhl z domu a všechno to viděl

na vlastní oči.

Chlapcova osudová chyba byl nejspíš jen trapný přehmat. Jak se snažil vyškrábat ven, patrně

loktem náhodou zavadil o plyn. Nebo za něj snad schválně zatáhl, když ho v panice napadlo,

že právě takhle možná ukládá bílý muž draka ke spánku. Ať se to stalo tak, či onak… stalo se

to. Automobil nabral sebevražednou rychlost a vyrazil přelidněnou, kypící ulicí, nadskakoval

na balících a žocích, obchodníkovi se zvířaty rozdrtil klece z vrbového proutí, květináři rozbil

vozík na kusy. Řítil se z kopce do zatáčky, přeskočil obrubník, narazil do kamenné zdi a

vybuchl v kotouči plamenů.“

George si přesunul dýmku z jednoho kouta úst do druhého.

„To bylo všechno, co mi Greer mohl říct, protože všechno ostatní, co mu Brower prozradil,

působilo jako naprostý blábol. Byla to jen jakási pomatená tiráda o tom, jaké je bláznovství

mísit dvě tak odlišné kultury dohromady. Ještě před tím, než se Brower vrátil do Evropy, si ho

prý našel otec toho mrtvého kluka a hodil po něm zabité kuře. To byla kletba. V té chvíli se na

mě Greer usmál, jako že jsme oba světaznalí muži, zapálil si cigaretu a prohodil: ‚Když se

stane něco takového, vždycky to skončí kletbou. Ti pohanští chudáci si za každou cenu musejí

zachovat tvář. Je to to jediné, co mají.’

,A co to bylo za kletbu?’ zeptal jsem se.

.Myslel jsem, že už jste to uhodl sám,’ opáčil Greer. ‚Ten Ind Browerovi řekl, že každý, kdo

obrátí čarodějnictví proti malým dětem, skončí jako pária, vyvrženec. A pak prý povídal, že

každý živý tvor, kterého se Brower dotkne, zemře. Na věky věků, amen.’ Greer se zasmál.

,Brower tomu uvěřil?’

Podle Greera ano. ‚Nesmíte zapomínat, že ten člověk utrpěl děsivý šok. A podle toho, co jste

mi vyprávěl o včerejšku, se jeho stav spíš zhoršuje, než že by pomíjel.’

‚Můžete mi dát jeho adresu?’

Greer se chvíli přehraboval ve složkách, až konečně našel nějaký seznam. ,Nemůžu vám

zaručit, že ho tam najdete,’ řekl. ‚Nikdo ho z celkem pochopitelných důvodů nechce

zaměstnat a myslím, že nemá moc peněz.’

Při těch slovech jsem pocítil bodnutí viny, ale nic jsem neřekl. Greer mi připadal trochu moc

povýšený, trochu moc nadutý na to, abych se s ním dělil o těch pár informací, které jsem o

Henrym Browerovi měl. Ale když jsem vstával, něco mě popíchlo ke slovům: ‚Včera večer

jsem viděl, jak Brower potřásl prackou takovému prašivému toulavému čoklovi. A ten pak do

čtvrt hodiny chcípl.’

,Vážně? To je zajímavé.’ Zvedl obočí, jako by moje poznámka neměla nic společného s tím,

o čem jsme se do té chvíle bavili.

Vstal jsem a chystal se k odchodu, ale než jsem si stačil potřást s Greerem pravicí, otevřela

dveře kanceláře jeho sekretářka. ‚Promiňte, ale vy jste pan Gregson?’

Přikývl jsem, že ano.

‚Právě volal nějaký pan Baker. Žádá vás, abyste okamžitě přijel do čísla dvacet tři na

Devatenácté ulici.’

To mě pořádně vyplašilo, protože už jsem tam ten den jednou byl – byla to adresa Jasona

Davidsona. Když jsem opouštěl Greerovu kancelář, už si se zapálenou dýmkou sedal zpátky k

Wall Street Journalu. Od té doby jsem se s ním nesetkal a nijak zvlášť mě to nemrzí. Naplnila

mne hrůza – zvláštní hrůza, která nikdy nevykrystalizuje ve skutečný strach z něčeho

určitého, protože daná věc je natolik děsivá a nepředstavitelná, že se o ní vůbec nedá

uvažovat.“

Tady jsem jeho vyprávění přerušil. „Prokrista, Georgi! Nechceš nám snad říct, že byl po

smrti?“

„To tedy byl,“ přikývl George. „Dorazil jsem téměř současně s koronerem. Za příčinu smrti

označil trombózu věnčitých tepen. Jasonovi mělo být za dvě neděle třiadvacet.

Následující dny jsem si v duchu snažil namlouvat, že to byla jen nechutná shoda náhod, na

kterou bude lepší zapomenout. V noci jsem nemohl spát a nepomáhal mi ani můj věrný přítel

pan Cutty Sark. Říkal jsem si, že nejlepší bude, když si bank z oné noci rozdělíme my tři zbylí

mezi sebe a zapomeneme na to, že se nám kdy nějaký Henry Brower připletl do života. Ale

nepřinutil jsem se k tomu. Nechal jsem tu sumu převést na bankovní šek a vypravil jsem se na

adresu, kterou mi dal Greer, to znamená do Harlemu.

Nebydlel tam. Poštu si nechával přeposílat do East Side, do trošičku horší, ale pořád ještě

celkem slušné čtvrti. Odsud odešel asi měsíc před naší partií pokeru a nová adresa byla v East

Village, ve čtvrti zanedbaných činžáků.

Domovník, takový vychrtlík s ohromným černým mastifem u nohy, mi sdělil, že Brower se

třetího dubna odstěhoval – den po naší partičce. Požádal jsem ho o adresu, kam si nechává

přeposílat poštu, a on se halasně rozchrchlal, jak měl patrně ve zvyku místo smíchu.

,Jediná adresa, kerou tady po sobě nechávaj, je adresa do pekla, šéfe. Ale než se tam vydaj,

vobčas se eště na chvíli zastavěj v Bowery.’

Bowery tehdy skutečně bývalo tím, za co jej dneska už mají jen cizinci: byl to domov

bezdomovců, poslední stanice pro lidi bez tváře, kteří už se starají jen o další láhev levného

vína nebo další dávku toho bílého prášku, co nosí dlouhé sny. Vypravil jsem se tam. Stávaly

tam tehdy desítky laciných hotýlků, pár dobročinných misií, které přijímaly ožraly na noc, a

stovky zapadlých uliček, kde si člověk mohl položit starou, zavšivenou matraci. Viděl jsem

tam zástupy lidí, pouhé trosky, rozežrané alkoholem a drogami. Nikdo neznal ničí jméno ani

ho k ničemu nepotřeboval. Když člověk klesne až na tuhle poslední úroveň, játra rozežraná

dřevním lihem, z nosu jedinou otevřenou, hnisající ránu od neustálého šňupání kokainu s

potaši, omrzliny na prstech, zuby shnilé na černé pahýly – pak už člověk jméno k ničemu

nepotřebuje. Popisoval jsem ale Henryho Browera každému, koho jsem potkal. Bezvýsledně.

Barmani vrtěli hlavou a krčili rameny. Ostatní se jen dívali do země a šli si dál po svém.

Nenašel jsem ho ani ten den, ani druhý, ani třetí. Minuly dva týdny a pak jsem narazil na

chlápka, který tvrdil, že někdo takový spal před pár dny u Devarneyho.

Došel jsem tam; bylo to jen dva bloky od míst, kde jsem právě pátral. Recepční byl olezlý

starý dědek s loupající se pleší a uslzenýma, lesklýma očima. Okno do ulice, plné mušinců,

lákalo do pokojů za desetník na noc. Když jsem popisoval Browera, dědek celou dobu

přikyvoval. Jakmile jsem domluvil, povídá:

,Znám ho, mladej pane. Dobře ho znám. Ale úplně jasně si nevzpomínám… možná kdybych

před sebou viděl dolarovku, že by mně to osvěžilo paměť.’

Vytáhl jsem dolar a dědek ho čapnul jako mladík, artritida neartritida.

,Byl tady, mladej pane, ale už je pryč.’

,Víte, kam šel?’

,Úplně jasně si nevzpomínám,’ odpověděl recepční. ‚Možná by mně osvěžilo paměť,

kdybych před sebou viděl dolarovku.’

Vytáhl jsem druhou bankovku, která zmizela stejně rychle jako ta první. V tom okamžiku

dědkovi najednou začalo něco připadat náramně k smíchu, protože se mu z hrdla začal drát

takový chraplavý, tuberkulózní kašel.

,Tak už jste se pobavil dost,’ řekl jsem mu, ‚a zaplaceno jste za to dostal taky slušně. Víte,

kde ten člověk je?’

Dědek se znovu vesele rozřehtal. ‚Jo – přestěhoval se na krchov; pokoj tam má pronajatej na

věčnost; a za spolubydlícího samotnýho Ďábla. Jak jste spokojenou s takovou odpovědí,

mladej pane? Musel umřít někdy kolem včerejšího rána, protože když jsem ho v poledne

našel, byl ještě pěkně teplej. Seděl tam vzpřímenej u vokna. Šel jsem za ním, že mi buď dá

niklák na další noc, nebo mu ukážu dveře. A nakonec mu hrobař ukázal metr a půl hlubokou

díru.’ To spustilo další výbuch nepříjemného senilního veselí.

,Nebylo na něm něco neobvyklého?’ zeptal jsem se a raději jsem po významu té otázky sám

příliš nepátral. ‚Něco zvláštního?’

,Na něco si vzpomínám… Počkejte…’

Vytáhl jsem dolarovku, abych mu osvěžil paměť, tentokrát ovšem nevyvolala záchvat

smíchu, přestože zmizela stejnou rychlostí jako ty dvě předchozí.

,Jo, bylo na tom něco trochu divnýho,’ pokýval hlavou dědek. ‚Už jsem volal pohřebáky k

tolika případům, že byste to ani nespočítal. A co vy, ani já ne! Našel jsem tu lidi pověšený na

klice vod dveří, jiný v posteli, další v lednu na požárním schodišti s flaškou mezi kolenama a

zmrzlý domodra jak ten Atlantik. Jednoho chlapa jsem dokonce našel utopenýho v lavoru, i

když to už je přes třicet let. Ale tenhle – seděl napřímenej v tom svým hnědým obleku, zrovna

jak nějakej paďour z města, vlasy pěkně ulízaný. A držel si levou rukou pravý zápěstí, přesně

tak. Povídám, už jsem viděl spoustu mrtvejch lidí, ale tohle byl jedinej, kterej si při umírání

potřásal vlastní rukou.’

Odešel jsem a šel jsem pěšky až do doků a poslední slova toho dědka mi pořád dokola hrála

v hlavě jako deska, která se zasekla na jedné drážce. Tohle byl jedinej, kterej si při umírání

potřásal vlastní rukou.

Došel jsem na konec jednoho mola, na místo, kde špinavá šedivá voda cákala na solí obalené

kůly. A pak jsem roztrhal ten bankovní šek na tisíc kousků a hodil je do vody.“

George Gregson ztuhl a odkašlal si. Z ohně v krbu už zůstaly jen nesmělé uhlíky a do

opuštěné herny se plížila zima. Stoly a židle vypadaly jako nehmotné přízraky, jako nábytek

ze snu, v němž se setkává minulost s přítomností. Poslední plameny rámovaly matným

oranžovým světlem písmena vytesaná do závěru klenby: PODSTATNÝ JE PŘÍBĚH, NE

VYPRAVĚČ.

„Viděl jsem ho jen jednou, a i to mi úplně stačilo; nikdy jsem na něj nezapomněl. Ale

dokázal mě vytáhnout z mého vlastního zármutku, protože žádný člověk, který se volně

prochází mezi bližními svými, není nikdy úplně sám.

Přineste mi kabát, Stevensi, myslím, že pomalu vyrazím domů – obyčejně bývám touhle

dobou už v posteli.“

A když Stevens kabát přinesl, George se usmál a ukázal na malou pihu těsně pod levým

koutkem jeho úst. „Ta podoba je vážně pozoruhodná – váš dědeček měl pihu přesně na tom

samém místě.“

Stevens se usmál, ale neodpověděl. George odešel a my ostatní jsme krátce nato následovali

jeho příkladu.

PLÁŽOVÝ SVĚT

Z nebe spadla federální loď ASN/29 a ztroskotala. Po chvíli z její rozštípnuté lebky vyklouzli

jako mozky dva muži. Kousek poodešli, pak se s přílbami v podpaží zastavili a pořádně se

podívali, kde to skončili.

Byla to pláž, která nepotřebovala oceán – sama totiž byla oceánem, oceánem vytesaným z

písku, černobílou momentkou oceánu s navěky zamrzlými hřebeny a sedly a dalšími hřebeny

a dalšími sedly.

Duny.

Nízké, strmé, hladké, vlnité. Duny se zatočeným hřebenem, duny s rovným hřebenem, duny

s nepravidelným hřebenem, které vypadaly jako duny na dalších dunách – dunové domino.

Duny. Ale žádný oceán.

Údolí, která tvořila sedla mezi těmito dunami, se kroutila ve spletitých černých bludištích.

Když se člověk na ty pokroucené čáry díval dostatečně dlouho, začalo se mu zdát, že dávají

dohromady slova – černá slova, která se vznášela nad bílými dunami.

„Do prdele,“ zaklel Shapiro.

„Tak se vohni,“ ozval se Rand.

Shapiro si chtěl odplivnout, ale na poslední chvíli si to rozmyslel. Rozmyslel si to při

pohledu na všechen ten písek. Možná nebyla ta nejvhodnější chvíle plýtvat zbytečně

tekutinami. ASN/29, napůl pohřbená v písku, už ani nevypadala jako umírající loď; vypadala

jako dýně, která pukla a odhalila tu hnilobu uvnitř. Byla ohořelá. Všechny palivové nádrže na

pravém boku explodovaly.

„Chudák Grimes,“ prohodil Shapiro.

„To jo.“ Randovy oči dosud bloudily po písečném moři, až k hraniční čáře obzoru a zase

zpátky.

Grimes byl opravdu chudák. Byl totiž mrtvý. Grimes teď už nebyl nic než větší a menší kusy

tkání ve skladišti na zádi. Když Shapiro prve nakoukl dovnitř, napadlo ho: Vypadá to, jako

kdyby se Bůh rozhodl Grimese sežrat, ale zjistil, že mu nechutná, a tak ho zase vyzvracel. To

už neunesl ani Shapirův vlastní žaludek. Tohle a pohled na Grimesovy zuby roztroušené na

podlaze skladiště.

Teď Shapiro čekal, až Rand řekne něco inteligentního, ale Rand mlčel. Očima přejížděl po

dunách, prohlížel hodinové pružiny hlubokých údolí mezi nimi.

„Hej!“ řekl nakonec Shapiro. „Co budeme dělat? Grimes je po smrti; teď velíš ty. Co

budeme dělat?“

„Dělat?“ Randovy oči přejížděly sem a tam, sem a tam po nehybných dunách. S

pogumovaným límcem ochranného skafandru do extrémních podmínek si pohrával suchý,

rovnoměrný vítr. „Pokud nemáš míč na volejbal, tak netuším.“

„Co to plácáš?“

„A co jinýho se dá dělat na pláži?“ zeptal se Rand. „Než hrát volejbal?“

Shapiro zažil ve vesmíru mnohokrát strach, a když vypukl požár, téměř i paniku; teď, při

pohledu na Randa, však zachytil ozvěnu hrůzy tak velké, že přesahovala jeho chápání.

„Je obrovská,“ pronesl zasněně Rand a Shapiro si na chvíli myslel, že mluví o té hrůze.

„Vážně obrovitánská pláž. Může se táhnout donekonečna. Ujdeš stovky kilometrů se

surfovacím prknem v podpaží a pořád budeš na tom samým místě, odkud jsi vyšel, za sebou

jen šest nebo sedm stop v písku. A když se na pět minut zastavíš, tak zmizí i těch posledních

šest nebo sedm stop.“

„Stačil jsi provést topografickej compscan, když jsme se sem řítili?“ Usoudil, že Rand je v

šoku. Rand je v šoku, ale nezešílel. Když bude třeba, dá mu prášek. A pokud bude dál mlít,

jako by měl o kolečko míň, může mu dát injekci. „Prohlídnul sis pořádně –“

Rand se na něj krátce podíval. „Co?“

Ty oázy zeleně. To se chystal říct. Znělo to jako citát ze Žalmů a on to ze sebe nedokázal

vypravit. Vítr mu stříbrně zazvonil v ústech.

„Co?“ zeptal se znovu Rand.

„Compscan! Compscan!“ zařval Shapiro. „Copak jsi nikdy neslyšel o compscanu, ty

vymaštěnče? Jak tahle planeta vypadá? Kde ta pitomá pláž končí a začíná oceán? Kde jsou

jezera? Kde je nejbližší pás zeleně? Kde je tomuhle písku konec?“

„Konec? Jo tak. Už chápu. On nemá konec. Žádný pásy zeleně, žádný polární čepičky.

Žádný oceány. Tahle pláž sama hledá nějakej oceán, kamaráde. Jen duny, duny a duny, který

nikdy nekončej.“

„Ale kde vezmeme vodu?“

„Asi nikde.“

„Ale loď… je úplně rozsekaná. Nedá se opravit!“

„Nepovídej, Sherlocku.“

Shapiro zmlkl. Mohl buď zmlknout, nebo začít hysterčit. A měl pocit – byl si tím bezmála

jistý –, že i kdyby začal hysterčit, Rand by jen dál koukal na ty duny a čekal, než to Shapiro

nějak vyřeší – nebo než to nevyřeší.

Jak se říká pláži, která nikde nekončí? Pochopitelně, říká se jí poušť! Největší posraná poušť

ve vesmíru, je to tak?

V duchu zaslechl Randovu odpověď: Nepovídej, Sherlocku.

Shapiro stál ještě nějakou dobu vedle Randa a čekal, až se ten chlap probere, až začne něco

dělat. Pak mu došla trpělivost. Začal klopýtavě klouzat po svahu duny, na kterou vylezli, aby

se rozhlédli kolem. Cítil, jak mu písek stahuje boty. V duchu si představil, jak písek říká: Chci

tě stáhnout celýho, Bille. Znělo to jako suchý, vyprahlý hlas nějaké stařeny, která sice byla

stará, ale pořád měla pekelnou sílu. Chci tě stáhnout sem k sobě… a pořádně… tě…

obejmout.

To mu připomnělo mládí, kdy se na pláži na střídačku zahrabávali po krk do písku. Tehdy to

byla legrace – teď ho to děsilo. Tak ten hlas vypnul – teď není čas na vzpomínky, proboha – a

pokračoval krátkými, ostrými kroky pískem, vykopával ho do vzduchu, podvědomě se snažil

narušit dokonalou symetrii svahu a povrchu duny.

„Kam jdeš?“ Randovi poprvé z hlasu zazněl zájem a obavy.

„Pro maják,“ odpověděl Shapiro. „Jdu ho zapnout. Byli jsme na zmapovaný obchodní trase.

Někdo zachytí signál a zaměří nás. Je to jen otázka času. Vím, že naše šance stojej za starou

bačkoru, ale třeba někdo přiletí dřív, než –“

„Maják je rozsekanej na kusy,“ skočil mu do řeči Rand. „Schytal to, když jsme havarovali.“

„Třeba půjde spravit,“ zavolal Shapiro přes rameno. Když shrbeně procházel průlezem, cítil

se i přes ten smrad – spálené vedení a hořký zápach freonu – o něco líp. Usoudil, že se cítí líp,

protože myslí na maják. Maják znamenal naději, i když mizernou. Ve skutečnosti mu ale

náladu nezvedly myšlenky na maják; pokud Rand říkal, že je rozsekaný na kusy, tak byl s

největší pravděpodobností opravdu rozsekaný na kusy. Už se ale nemusel dívat na duny – už

se nemusel dívat na tu obrovskou, nekonečnou pláž.

Tohle mu zvedlo náladu.

Když znovu vyšplhal na hřeben první duny – funěl námahou a spánky mu tepaly tím suchým

vedrem –, Rand tam pořád ještě byl, pořád ještě zíral a zíral a zíral. Uplynula hodina. Slunce

stálo přímo nad nimi. Rand měl obličej zmáčený potem. Perličky potu se mu usadily v obočí.

Kapičky stékaly po tvářích jako slzy. Další kapičky stékaly po šlachách na krku a zatékaly do

skafandru jako kapky bezbarvého oleje, které tečou do útrob celkem povedeného androida.

Řekl jsem mu, že je vymastěnec, pomyslel si Shapiro a nepatrně se otřásl. A taky tak vypadá

– žádnej android, ale vymaštěná palice, která si před chvílí šlehla pořádnou dávku přímo do

krku.

A krom toho kecal.

„Rande?“

Žádná odpověď.

„Maják není roztřískanej.“ Randovi se nepatrně zachvěla víčka. Pak se do očí vrátil tentýž

prázdný pohled upřený na hory písku. V první chvíli připadaly Shapirovi zmrzlé na místě, ale

dalo se předpokládat, že se pohybují. Vítr ani na chvíli nepolevoval. Musejí se pohybovat. V

průběhu desetiletí a staletí… přímo kráčejí. Neříká se náhodou právě takhle dunám na pláži?

Kráčející duny? Měl pocit, že si to pamatuje z dětství. Nebo ze školy. Nebo prostě odněkud,

co na tom sakra záleží?

Všiml si, jak po svahu jedné z nich proudí nepatrný písečný potůček. Jako by slyšela

(slyšela moje myšlenky)

Čerstvý pot na zátylku. No dobře, trochu ho začínala přemáhat nervozita. Kdo by se jí taky

ubránil? Dostali se do krizové situace, hodně krizové. A Rand jako by to vůbec nevnímal…

nebo ho to nezajímalo.

„Byl v něm písek a byl prasklej modulátor, ale těch měl Grimes v těch bednách s tím svým

harampádím aspoň šedesát.“

Slyší mě vůbec?

„Nechápu, jak se do něj ten písek dostal – byl přesně tam jako vždycky, v úložným prostoru

za postelí, takže ho od venkovního prostředí dělily tři přechodový komory, ale –“

„Písek se snadno šíří. Dostane se všude. Copak si nevzpomínáš, jak jsi jako kluk chodil na

pláž, Bille? A jak ti máma vždycky vyhubovala, když ses vrátil domů, protože byl pak písek

úplně všude? Písek na gauči, písek na stole v kuchyni, písek v tvojí posteli? Písek je

hrozně…“ Mávl nejasně rukou a pak se mu rty znovu stáhly do toho zasněného,

znepokojivého úsměvu, „…všudypřítomnej.“

„ – ale nijak ho to nepoškodilo,“ pokračoval Shapiro. „Záložní zdroj energie běží, takže jsem

maják zapojil. Nasadil jsem si na chvíli sluchátka a požádal o výstup ekvivalentní signálu ve

vzdálenosti padesáti parseků. Má to říz jak motorová pila. Je to lepší, než jsem doufal.“

„Nikdo nepřiletí. Ani Beach Boys. Beach Boys už jsou všichni přes osm tisíc let po smrti.

Vítej v Surf City, Bille. V Surf City bez příboje.“

Shapiro se zahleděl do dáli na duny. Napadlo ho, jak dlouho už tady ten písek může být.

Bilion let? Trilion? Byl tu někdy život? Třeba i inteligentní? Řeky? Zeleň? Oceány, které by z

toho udělaly skutečnou pláž namísto pouště?

Shapiro stál vedle Randa a přemýšlel o tom. Nepolevující vítr mu čechral vlasy. A

zničehonic si byl jistý, že tady jednou všechny ty věci skutečně byly, a dokázal si představit,

jak to s nimi dopadlo.

Pomalý ústup měst, jejichž vodní kanály a venkovní prostory zanášela nejprve zrnka, pak

poprašek, pak závěje a nakonec dusivé masy plíživého písku.

Viděl před očima ty lesklé hnědé delty bahnitých naplavenin, uprostřed hladké jako tulení

kůže, ale čím dál od ústí řek matnější a matnější – dál a dál, až se setkávaly jedna s druhou.

Viděl, jak se bahno hladké jako tulení kůže mění v bažinu prorostlou rákosím, pak v šedivé,

zrnité usazeniny a nakonec v pohyblivý bílý písek.

Viděl, jak se hory zmenšují jako ořezávané tužky, jak sníh taje teplem termálních vzdušných

proudů, které s sebou přinesl stoupající písek; viděl posledních pár skalních útesů, jak ukazují

k nebi jako konečky prstů zaživa pohřbeného člověka; viděl, jak i je zakrývají tupé, nemyslící

duny, a jsou okamžitě zapomenuty.

Jak je to nazval Rand?

Všudypřítomné.

Jestli jsi měl právě vidění, Billy, tak bylo zatraceně děsivé.

Ale kdepak, nebylo. Nebylo děsivé; bylo mírumilovné. Bylo poklidné jako šlofík po

nedělním obědě. Co může být poklidnějšího než pláž?

Vytřásl ty myšlenky z hlavy. Pomohlo mu, když se obrátil zpátky k lodi.

„Žádná kavalerie pro nás nepojede,“ ozval se Rand. „Pokryje nás písek a po nějaké době

budeme my sami pískem a písek bude námi. Surf City bez příboje – dovedeš se naladit na

tuhle vlnu, Bille?“

A Shapiro se otřásl hrůzou, protože se na ni naladit dovedl. Když člověk viděl všechny ty

duny, nebylo to ani nijak zvlášť těžké.

„Pitomá vymaštěná palice,“ procedil mezi zuby. Vrátil se do lodi.

A schoval se před pláží.

Konečně přišel západ slunce. Chvíle, kdy má člověk na pláži – na skutečné pláži – odložit

míč na volejbal, obléknout si tričko a dojít si pro párek s pivem. Ještě ne ta pravá chvíle na

muchlování, ale skoro. Chvíle, kdy se člověk na muchlování těší.

ASN/29 žádné párky ani pivo nevezla.

Shapiro strávil odpoledne tím, že pečlivě přeléval do lahví veškerou vodu, která na lodi byla.

Ty trošky, které vytekly z popraskaných cév lodního zásobovacího systému a udělaly

loužičky na podlaze, vysál přenosným vysavačem. Dostal i tu trošku, která zůstala na dně

vodní nádrže rozbité hydrauliky. Nepřehlédl ani váleček v útrobách systému na čištění

vzduchu, který obměňoval vzduch ve skladištích.

Nakonec vešel do Grimesovy kajuty.

Grimes tu měl kulaté akvárium, zkonstruované speciálně pro stav beztíže, a choval v něm

rybičky. Akvárium bylo z průhledného polymerického plastu odolného proti nárazu a

ztroskotání lodi bez problémů přežilo. Rybičky – stejně jako jejich majitel – odolné proti

nárazu nebyly. Plavaly v tmavě oranžovém chumlu v horní části akvária, které se zakutálelo

pod Grimesovu postel a leželo tu vedle trojích hodně špinavých spodků a půl tuctu

holografických kostek s pornem.

Na chvíli podržel kulaté akvárium před sebou a upřeně se do něj zahleděl. „Bože, ubohý

Yorick. Já jsem ho znal, Horacio,“ pronesl zničehonic a pronikavě, šíleně se rozchechtal.

Potom vzal síťku, kterou měl Grimes položenou ve skříňce, a ponořil ji do akvária. Vylovil

rybičky a zamyslel se, co s nimi provést. Po chvíli je donesl ke Grimesově posteli a zvedl

polštář.

Byl pod ním písek.

I tak tam rybičky vyklepal a opatrně přelil vodu do kanystru. Potřebovala vyčistit, ale říkal

si, že i kdyby čistička nefungovala, za pár dní se jistě rád napije i vody, ve které možná bude

plavat pár šupin a maličkých rybích hovínek.

Vyčistil vodu, rozdělil ji a s Randovým dílem vyšplhal zpátky nahoru na dunu. Rand byl

pořád na tomtéž místě, jako by se za celou tu dobu vůbec nepohnul.

„Rande. Přinesl jsem ti tvůj podíl vody.“ Rozepnul přední kapsu na Randově skafandru a

zastrčil mu tam plochou plastovou láhev. Když chtěl kapsu nehtem palce znovu zapnout,

Rand jeho ruku odstrčil. Vytáhl láhev. Vpředu bylo napsáno ZÁSOBNÍ LÁHEV LODÍ

TŘÍDY ASN #23196755 STERILNÍ, DOKUD NENÍ PORUŠENA PEČEŤ. Pečeť

samozřejmě porušená byla; Shapiro musel láhev nějak naplnit.

„Vyčistil jsem –“

Rand rozevřel dlaň. Láhev s tichým plesknutím dopadla do písku. „Já to nechci.“

„Nechceš… Rande, co to s tebou je? Nech toho, laskavě.“

Rand neodpověděl.

Shapiro se sehnul pro zásobní láhev #23196755. Smetl zrníčka písku, která ulpěla na bocích,

jako by to byly obří, nateklé bacily.

„Co to s tebou je?“ zopakoval. „Šok? Myslíš, že je to šok? Protože v tom případě ti můžu dát

prášek… nebo injekci. Ale musím říct, že mi s tím začínáš lézt na nervy. Jenom tady stojíš a

čumíš na nejbližších čtyřicet kilometrů nicoty! Je to písek! Jenom písek!“

„Je to pláž,“ odpověděl Rand zasněně. „Chceš si postavit hrad z písku?“

„Fajn,“ prohlásil Shapiro. „Jdu pro injekci a ampuli žlutěnky. Když ze sebe chceš dělat

vymaštěnce, tak se k tobě podle toho budu chovat.“

„Jestli mi budeš chtít něco píchnout, tak ti radím, aby ses ke mně plížil hodně potichu,“

prohodil nevzrušeně Rand. „Protože jinak ti zlámu ruku.“

Což by klidně nepochybně svedl. Astrogátor Shapiro vážil pětašedesát kilo a měřil něco přes

sto šedesát centimetrů. V tělesných soubojích příliš nevynikal. Zamručel nějakou nadávku a s

Randovou láhví se obrátil zpátky k lodi.

„Myslím, že je živá,“ prohlásil Rand. „Vlastně jsem si tím poměrně jistej.“

Shapiro se podíval na něj a pak na duny. Západ slunce obalil jejich hladké, splývavé čepičky

zlatavým filigránem, filigránem, který v údolích pozvolna přecházel až do té nejebenovější

černé. Od zlaté k černé. Od černé k zlaté. Od zlaté k černé a od černé k zlaté a od zlaté k –

Shapiro zamžikal a protřel si oči.

„Už několikrát jsem cítil, jak se mi tahle duna hýbe po nohama,“ řekl Shapirovi Rand.

„Pohybuje se s ohromnou elegancí. Jako příliv. Cítím ve vzduchu její vůni, a voní jako sůl.“

„Jsi cvok,“ prohlásil Shapiro. Přepadla ho taková hrůza, až měl pocit, že mu skelnatí mozek.

Rand neodpověděl. Očima přejížděl po dunách, které ve světle zapadajícího slunce

přecházely od zlaté k černé a k zlaté a k černé.

Shapiro se vrátil do lodi.

Rand zůstal na duně celou noc a celý následující den.

Shapiro občas vykoukl ven a viděl ho tam. Rand si svlékl skafandr a nechal ho skoro celý

zapadat pískem. Už koukal jen jeden rukáv, opuštěný, s pokornou prosbou o slitování. Písek

nad ním a pod ním připomínal Shapirovi rty, které s bezzubou nenasytností ožužlávají

lahodné sousto. Shapira sžírala nepochopitelná touha vysprintovat po úbočí duny a ten

Randův skafandr zachránit.

Neudělal to.

Seděl v kajutě a čekal na záchrannou loď. Pach freonu zmizel. Nahradil ho ještě nelibější

pach rozkládajícího se Grimese.

Záchranná loď nepřiletěla ani ten den, ani tu noc, ani třetí den.

V Shapirově kajutě se bůhvíodkud objevil písek, přestože přechodová komora by měla být

hermeticky uzavřená. Vysál maličké loužičky písku přenosným vysavačem stejně, jako

prvního dne vysál ty loužičky vody.

Celou dobu měl hroznou žízeň. Láhev už byla skoro prázdná.

Měl pocit, že ve vzduchu začíná cítit sůl; ve spaní slyšel křik racků.

A slyšel písek.

Vytrvalý vítr posouval první dunu blíž a blíž k lodi. Jeho kajuta byla zatím v pohodě – díky

vysavači –, ale zbytek lodi už začínal ovládat písek. Miniaturní duny se protáhly rozbitými

zámky a zabraly ASN/29 pro sebe. Úponky a membrány písku pronikaly ventilačními

šachtami. V jedné z vybuchlých nádrží se vytvořila závěj.

Shapiro pohubl v obličeji a tvář mu porostlo řídké strniště.

Před soumrakem třetího dne vylezl na dunu, aby zkontroloval Randa. Uvažoval, že s sebou

vezme injekční stříkačku, ale pak to zavrhl. Zdaleka nešlo jen o pouhý šok; to už teď věděl.

Rand se pomátl. Bude pro něj samotného lepší, když zemře rychle. A zdálo se, že přesně tak

tomu skutečně bude.

Shapiro byl pohublý; Rand byl vyschlý na kost. Byl z něj vyzáblý kostlivec. Nohy, dříve

silné a obalené železnými svaly, byly teď povadlé a zplihlé. Kůže na nich visela jako příliš

velké ponožky, které pořád slézají z chodidel. Měl na sobě jen červené nylonové trenky, které

absurdně připomínaly přiléhavé plavky. Na obličeji mu rovněž začalo rašit řídké chmýří, na

propadlých tvářích a na bradě. Vousy měly barvu plážového písku. Vlasy, dříve mdle hnědé,

se na slunci odbarvily skoro na blond. Padaly mu do čela. Naplno už žily jen jasně modré oči,

které vykukovaly zpod ofiny. Vytrvale přejížděly po pláži

(po dunách po žádný pláži po DUNÁCH)

Vtom si Shapiro všiml něčeho zlého. Něčeho opravdu hodně zlého. Viděl, že Randův obličej

se mění v písečnou dunu. Vousy a vlasy pod sebou dusily kůži.

„Umřeš,“ řekl Shapiro. „Jestli nesejdeš dolů do lodi a nenapiješ se, tak umřeš.“

Rand nic neříkal.

„To chceš?“

Nic. Jen prázdné šustění větru, ale víc nic. Shapiro si povšiml, že se záhyby na Randovu

krku plní pískem.

„Jediná věc, kterou chci,“ odpověděl Rand slabým, vzdáleným hlasem, který šuměl jako vítr,

„jsou moje kazety Beach Boys. Mám je v kajutě.“

„Polib mi prdel!“ rozkřikl se vztekle Shapiro. „Ale víš, v co doufám? Doufám, že nějaká loď

přiletí dřív, než umřeš. Chci vidět, jak budeš ječet a řvát, až tě budou z tý tvý pitomý

milovaný pláže tahat. Chci vidět, co se stane pak!“

„Tebe pláž taky dostane,“ odpověděl Rand. Hlas měl prázdný a chraplavý, jako vítr v puklé

dýni – dýni, která po poslední říjnové sklizni zůstala ležet na poli. „Poslouchej, Bille. Nalaď

se na tu vlnu.“

Rand naklonil hlavu. V pootevřených ústech mu byl vidět jazyk. Byl svraštělý jako suchá

mořská houba.

Shapiro něco zaslechl.

Zaslechl duny. Zpívaly písničky o nedělním odpoledni na pláži – o bezesném šlofíku na

písku. Dlouhém šlofíku. Nekonečný klid. Křik racků. Pohybující se, nemyslící zrnka.

Kráčející duny. Slyšel je… a táhly ho k sobě. Duny ho táhly k sobě.

„Slyšíš to,“ pronesl Rand.

Shapiro si strčil dva prsty do nosních dírek a zaryl je tak hluboko, až se mu spustila krev.

Pak mohl zavřít oči; pomalu a neohrabaně sbíral myšlenky. Srdce mu tlouklo jako o závod.

Byl jsem skoro jako Rand! Kristepane! …skoro mě to dostalo!

Znovu otevřel oči a uviděl, že se Rand proměnil v ulitu na dlouhé opuštěné pláži, která se

táhla vstříc všem záhadám nemrtvého moře. Zíral před sebe na duny, duny a duny.

Už dost, zasténal Shapiro v duchu.

Ale počkej, zkus se naladit na tuhle vlnu, zašeptaly duny v odpověď.

A Shapiro proti své vůli poslouchal.

Pak jeho vůle přestala existovat.

Když se posadím, uslyším líp, pomyslel si Shapiro.

Posadil se k Randovým nohám, položil si paty na stehna jako indián kmene Yaqui a

poslouchal.

Slyšel Beach Boys a Beach Boys zpívali „fun, fun, fun“. Slyšel, jak zpívají o tom, že

všechny holky na pláži jsou na dosah. Slyšel –

– prázdné vzdychání větru, ne v uších, ale v tom kaňonu mezi pravou a levou mozkovou

hemisférou – slyšel to vzdychání odněkud z té černoty, kterou překlenuje jen visutý most

corpus callosum, jenž spojuje vědomé myšlenky s nekonečnem. Necítil hlad, žízeň, horko ani

strach. Slyšel jen ten hlas v prázdnotě.

A vtom přiletěla loď.

Střemhlav se snesla z nebe, dohořívací směsi nakreslily zprava doleva dlouhou oranžovou

čáru. Po povrchu zformovaném do tvaru vln delta se přehnalo hromové zahřmění a několik

dun se zhroutilo, jako když mozkové záhyby vyhladí kulka. Ten hrom roztrhl Billymu

Shapirovi hlavu a chvíli ho to rvalo na obě strany, trhalo vejpůl…

Pak byl najednou na nohou.

„Loď!“ zaječel. „To mě poser! Loď! Loď! LOĎ!“

Byla to obchodní loď z pásu, špinavá a omlácená pěti sty – možní pěti tisíci – let klanové

služby. Klouzala vzduchem, pak sebou tvrdě praštila na zem a zabrzdila smykem. Kapitán

foukl tryskami a spekl písek na černé sklo. Shapiro ten zásah uvítal jásotem.

Rand se ohlédl jako člověk, který se probouzí z hlubokého snu.

„Řekni jim, ať odletí, Billy.“

„Nic nechápeš.“ Shapiro se belhal přes dunu a mával zaťatými pěstmi ve vzduchu. „Teď už

ti bude dobře –“

Dlouhými, plavnými skoky vyrazil ke špinavé obchodní lodi jako klokan, který prchá před

lesním požárem. Písek ho chytal za chodidla. Shapiro ho odkopával. Jdi do prdele, písku.

Mám holku v Hansonvillu. Písek nikdy žádnou holku neměl. Pláž nikdy nepozná, jaký to je,

když ti stojí.

Ve skořápce obchodní lodi se objevila trhlina. Jako jazyk z ní vyjela lodní lávka. Po ní ve

stopách tří androidů uzpůsobených ke sběru vzorků sestoupili dva muži, jeden zasazený do

pásového vozíku. Nepochybně kapitán. Přinejmenším měl na hlavě baret se znakem klanu.

Jeden z androidů proti Shapirovi zamával holí pro sběr vzorků. Shapiro ji odrazil. Padl na

kolena před kapitánem a objal pásy, které nahrazovaly kapitánovy odumřelé nohy.

„Duny… Rand… bez vody… naživu… zhypnotizovaly… má tu z toho… vymaštěnou

hlavu… já… díkybohu…“

Kolem Shapira se omotalo ocelové chapadlo a odtáhlo ho po břiše stranou. Suchý písek se

mu šeptavě vysmíval.

„Nechte ho,“ ozval se kapitán. „Bej-at šel! Já! Já! Mit!“

Adroid pustil Shapira a odstoupil. Něco si pro sebe nespokojeně chřestil.

„Takovou štreku kvůli posranýmu federálovi!“ zaklel trpce kapitán.

Shapiro se rozbrečel. Bolelo to, nejen v hlavě, ale i v ledvinách.

„Dude! Gí-jat! Mit! Vod-on-pro-Kri!“

Muž, který stál kus před kapitánem, hodil Shapirovi ďubkovanou nízkogravitační láhev.

Shapiro ji zaklonil a začal lačně sát, křišťálová studená voda mu tekla z pusy, v čůrcích po

bradě a na tuniku, která na slunci vybledla na barvu kostí. Zalykal se, trochu vyzvrátil, pak pil

dál.

Dud s kapitánem ho pozorně sledovali. Nepříjemně pronikavě na sobě cítil jejich pohledy.

„Ty Shapiro?“ zeptal se kapitán.

Shapiro přikývl.

„Klanová příslušnost?“

„Žádná.“

„Číslo ASN?“

„Dvacet devět.“

„Posádka?“

„Tříčlenná. Jeden po smrti. Druhej – Rand – tam nahoře.“ Ukázal, ale neohlédl se.

Kapitánův výraz se nezměnil. Dudův ano.

„Pláž ho dostala,“ vysvětlil Shapiro. Viděl jejich tázavé, zastřené pohledy. „Šok… možná.

Vypadá jako zhypnotizovanej. Pořád plácá o… o Beach Boys… ale to je jedno, ty stejně

neznáte. Nechce jíst ani pít. Je na tom hodně zle.“

„Dude. Vezmi si jednoho andyho a přineste ho odtamtud.“ Zavrtěl hlavou. „Federální loď,

do háje. Žádná odměna.“

Dud přikývl. O chvíli později už se společně s jedním andym škrábal po úbočí duny. Andy

vypadal jako dvacetiletý surfař, který si bokem přivydělává na trávu obskakováním

znuděných vdoviček, ale styl chůze ho prozrazoval ještě jasněji než ta článkovaná chapadla,

která mu vyrůstala z ramenou. Všichni androidi se pohybovali pomalým, rozvážným, skoro až

bolestivým krokem stárnoucích anglických majordomů s hemoroidy.

Na kapitánově ovládacím panelu to zabzučelo.

„Slyším.“

„Tady Gomez, šéfe. Máme problém. Compscan a povrchová telemetrie ukazujou, že je

tenhle povrch hodně nestabilní. Nezaměřili jsme žádný pevný podloží. Sedíme jenom na tom,

co jsme pod sebou sami usmažili, a v tuhle chvíli je to dost možná nejpevnější místo na celý

planetě. Potíž je v tom, že si ten usmaženej písek začíná sedat.“

„Doporučení?“

„Co nejdřív vypadnout.“

„Kdy?“

„Před pěti minutama.“

„Vy mě vážně bavíte, Gomezi.“

Kapitán stiskl tlačítko a komunikátor zmlkl.

Shapiro zakoulel očima. „Heleďte, na Randa se klidně vykašlete. Ten už to má stejně

spočítaný.“

„Vezmu vás odsud oba,“ prohlásil kapitán. „Sice nedostanu odměnu za záchranu, ale

Federace by za vás dva přece jen mohla něco zaplatit… ne že byste stáli za moc. Jeden cvok a

druhej srab.“

„Ne… ničemu nerozumíte. Myslíte –“

Kapitánovy mazané žluté oči se zaleskly.

„Máte tady kontraband?“ zeptal se.

„Kapitáne… podívejte se… prosím vás –“

„Protože pokud máte, nemá smysl ho tady nechávat. Řekněte mi, co to je a kde to je.

Rozdělíme si to sedmdesát ku třiceti. Standardní poplatek zachránci zboží. Lepší cenu byste

od nikoho nedostal, jasno? Vy –“

Plošina ze spečeného písku se pod nimi najednou naklonila. Dost výrazně se naklonila.

Kdesi uvnitř obchodní lodi začala s tlumenou pravidelností troubit siréna. Komunikátor na

kapitánově ovládacím panelu znovu ožil.

„Vidíte!“ zařval Shapiro. „Vidíte, proti čemu tady stojíte? Chcete se tu vykecávat o

kontrabandu? DO PRDELE, MUSÍME SE ODSUD OKAMŽITĚ DOSTAT!“

„Sklapni, frajere, nebo řeknu tadyhle jednomu z kluků, ať ti dá sedativa,“ prohlásil kapitán.

Hlas měl klidný, ale oči se mu změnily. Stiskl palcem komunikátor.

„Šéfe, mám sklon deset stupňů a zhoršuje se to. Výtah ještě jezdí, ale naklání se. Zatím

máme čas, ale není ho moc. Loď se převrátí.“

„Podpěry ji udržej.“

„Ne, pane. Prosím kapitána za prominutí, ale neudržej.“

„Spusťte zážehovou sekvenci, Gomezi.“

„Díky, pane.“ Z Gomezova hlasu zazněla nepochybná úleva.

Dud s androidem se vraceli po úbočí duny. Rand s nimi nebyl. Andy čím dál víc zaostával.

A pak se stalo něco zvláštního. Andy přepadl na břicho. Kapitán se zamračil. Andy nepřepadl

tak, jak by andy správně přepadnout měl – to znamená víceméně jako člověk. Spíš to

vypadalo, jako když někdo v obchoďáku převrhne figurínu. Přesně tak přepadl. Buch, a kolem

se zvedl řídký obláček písku.

Dud se vrátil a poklekl vedle něj. Andyho nohy dál šlapaly, jako by se mu v tom jednom a

půl miliónu freonem chlazených mikroobvodů, které tvořily jeho mozek, zdálo, že pořád ještě

jde. Ale nohy se pohybovaly pomalu a trhaně. Zastavily se. Z pórů mu začal stoupat dým a

chapadla sebou cukala v písku. Byl to odporný pohled, jako kdyby tam umíral člověk. Z útrob

se ozývalo temné drhnutí: Gráááággggg!

„Je plnej písku,“ zašeptal Shapiro. „Konvertoval k Beach Boys.“

Kapitán se po něm neklidně ohlédl. „Nenechte se vysmát, člověče. Ten stroj by dokázal

projít písečnou bouří a nedostalo by se do něj ani zrníčko.“

„Na tomhle světě ne.“

Plošina spáleného písku se znovu pohnula. Obchodní loď už se viditelně nakláněla ke straně.

Bylo slyšet tiché skřípění, jak na podpěry tlačila čím dál větší váha.

„Nech ho ležet!“ zařval kapitán na Duda. „Nech ho, nech ho ležet! Gí-jat! Běž-sem-pro-

Kri!“

Dud nechal andyho šlapat břichem v písku a zamířil k nim.

„To je teda průser,“ zamručel kapitán.

Začali se s Dudem dohadovat v onom rychlodialektu, který Shapiro do jisté míry dokázal

dešifrovat. Dud řekl kapitánovi, že Rand odmítl jít s nimi. Andy se pokusil Randa odtáhnout,

ale nevložil do toho žádnou sílu. Už tehdy se pohyboval trhaně a z útrob se mu ozývalo to

zvláštní drhnutí. Krom toho začal odříkávat řady souřadnic galaktických povrchových dolů a

seznam kapitánových folkových alb. Pak se do Randa pustil sám Dud. Krátce spolu zápasili.

Kapitán řekl Dudovi, že jestli si nedokázal poradit s chlapem, který stojí už třetí den na

sluníčku, tak si on možná začne hledat nového pobočníka.

Dud se trochu zahanbeně zamračil, ale ten vážný, starostlivý výraz mu z tváře nezmizel.

Pomalu natočil hlavu a na tváři mu byly vidět čtyři hluboké brázdy. Pomalu otékaly.

„On-mit velk indik,“ řekl Dud. „Síl-pro-Kri. On-mit umby.“

„On-umby pro-Kri?“ Kapitán si Duda přísně prohlížel.

Dud přikývl. „Umby. Bej-at šel. Umby-pro-Kri.“

Shapiro se mračil, převracel to slovo ve své unavené, vystrašené mysli. Konečně mu to

došlo. Umby. Znamenalo to blázen. Má sílu, prokrista. Má sílu, protože je blázen. Má velkou

sílu, velkou moc. Protože je blázen.

Velkou moc… nebo to možná znamenalo moc velkou. Nebyl si jistý. A ve výsledku to bylo

jedno.

Umby.

Země se pod nimi nahnula a Shapirovi zapadaly boty pískem.

Zezadu se ozývalo ka-tad, ka-tad, ka-tad, jak se otevíraly větrací trubky. Shapirovi to

připadalo jako jeden z nejkrásnějších zvuků, které kdy v životě slyšel.

Kapitán seděl zahloubán ve svých vlastních myšlenkách, prapodivný kentaur, jehož dolní

polovinu těla tvořil pásový vozík namísto koně. Pak zvedl hlavu a ťukl palcem do

komunikátoru.

„Gomezi, pošlete sem Montoyu s omračovačem.“

„Provedu.“

Kapitán pohlédl na Shapira. „Teď jsem ještě ke všemu přišel o androida, kterej mě stál víc,

než kolik vy si vyděláte za příštích deset let. Jsem fakt nasranej. Toho vašeho kámoše

dostanu.“

„Kapitáne.“ Shapiro se neudržel a olízl si rty. Věděl, že by to neměl dělat. Nechtěl vypadat

jako šílenec, hysterik ani jako zbabělec, přestože kapitán v něm tohle všechno zřejmě viděl. A

bude-li si olizovat rty, jenom ho v tom utvrdí… ale nedokázal si pomoct. „Kapitáne, pochopte

proboha, že je strašně důležitý dostat se z tohohle světa, jak nejrychlejc to –“

„Sklapni, tupče,“ usadil ho nevybíravě kapitán.

Z vrcholku nejbližší duny se ozval pronikavý výkřik.

„Nesahejte na mě! Nepřibližujte se ke mně! Nechte mě na pokoji! Všichni!“

„Velk indik mit umby,“ pronesl Dud vážně.

„Ma-ho, jo-mon,“ opáčil kapitán. Pak se obrátil k Shapirovi. „Vážně je na tom hodně zle,

co?“

Shapiro se otřásl. „Vůbec tomu nerozumíte. Vy si –“

Spečený písek se opět nahnul. Opery sténaly ještě hlasitěji než dřív. V komunikátoru to

zapraskalo. Gomezův hlas zněl pisklavě, trochu nejistě.

„Musíme odsud okamžitě vypadnout, šéfe!“

„Dobře.“ Na lodní lávce se objevil opálený muž. Na rukou měl rukavice a v jedné držel

dlouhou pistoli. Kapitán ukázal na Randa. „Ma-ho, pro-Kri. Můž?“

Montoyu jako by nijak nevzrušoval sklon země, která nebyla zemí, ale jen pískem spečeným

ve sklo (a Shapiro si povšiml, že i v tom už se začínaly objevoval hluboké praskliny), jako by

ho vůbec nezajímalo sténání podpěr ani podivné chování androida, který jako by si teď

nohama kopal vlastní hrob, pouze se krátce zahleděl na Randovu vyhublou postavu.

„Můž,“ řekl.

„Běž! Běž-pro-Kri!“ Kapitán si odplivl. „Pro mě za mě mu klidně ustřel ptáka. Hlavně aby

ještě dejchal, až budeme odlítat.“

Montoya zvedl pistoli. Bylo to gesto ze dvou třetin lhostejné, z jedné třetiny bezstarostné, ale

Shapirovi, který už se potácel na samém prahu paniky, neuniklo, jak Montoya při

vyrovnávání hlavně naklání hlavu ke straně. Jako v případě mnoha klanových střelců byla i

pro něj pistole bezmála součástí těla, jako by ukazoval nataženým prstem.

Když zmáčkl spoušť, ozvalo se fúúú! a z hlavně vyletěla omračovací šipka.

Z duny se zvedla ruka a strhla ji dolů.

Byla to velká hnědá ruka, nejasná, celá z písku. Jednoduše se zvedla, navzdory větru, a

zadusila prchavé mihotání šipky. Písek s těžkým trrr-rap dopadl zpátky. Žádná ruka. Těžko

uvěřit, že tam vůbec nějaká byla. Ale všichni ji viděli.

„No potěš koště,“ pronesl takřka konverzačním tónem kapitán.

Montoya klesl na kolena. „Dáva-Már-pro-Kri, pán-mit-jit! Nána-ty máš plot-mit-pro-Kri!–“

Shapiro si nejasně uvědomil, že Montoya odříkává růženec.

Nahoře na duně Rand poskakoval na místě, mával pěstmi proti nebi a pronikavě vítězoslavně

pištěl.

Ruka. Byla to RUKA. Měl pravdu; je živá, živá, živá –

„Indik!“ řekl kapitán zostra Montoyovi. „Ne-můž! Mit!“

Montoya zmlkl. Zavadil pohledem o Randovu poskakující postavu a pak odvrátil zrak. Ve

tváři měl pověrčivou, bezmála středověkou hrůzu.

„Dobře,“ hlesl kapitán. „Už toho mám dost. Vzdávám to. Letíme.“

Stiskl dvě tlačítka na ovládacím panelu. Motor, který ho měl hladce otočit tak, aby stál

znovu čelem k lávce, se nerozhučel; začal skřípat a vrzat. Spečený písek se opět naklonil.

„Kapitáne!“ Gomez. V panice.

Kapitán stiskl další tlačítko a pásový vozík začal po lávce stoupat pozadu.

„Veďte mě,“ řekl kapitán Shapirovi. „Nemám tady zpětný zrcátko. Byla to ruka, že jo?“

„Ano.“

„Chci odsud vypadnout,“ prohlásil kapitán. „Už čtrnáct let žiju bez ptáka, ale teď mám pocit,

že se každou chvíli pochčiju do kalhot.“

Trrrap! Na lávku najednou dopadla duna. Až na to, že to nebyla duna; byla to ruka.

„Do prdele,“ vyjekl kapitán.

Rand tam nahoře dál poskakoval a vřískal.

Pásový vozík, který tvořil spodní polovinu kapitánova těla, začínal celý skřípat. Miniaturní

tank, jemuž kapitánova hlava s rameny tvořily otočnou věž, se rozklepal.

„Co to –“

Pásy se zasekly. Vyhrnul se mezi nimi písek.

„Zvedněte mě!“ zařval kapitán na zbylé dva androidy. „Hned! OKAMŽITĚ!“

Chapadla se ovinula kolem ozubených kol a zvedla ho – vypadal legračně, jako člen fakulty,

kterému parta rozjívených vysokoškoláků dává hobla. Píchal palcem do komunikátoru.

„Gomezi! Dokončete zážehovou sekvenci! Okamžitě!“

Duna u paty lodní lávky se pohnula. Proměnila se v ruku. Velkou hnědou ruku, která se

začala drápat po nakloněné plošině.

Shapiro před ní s výkřikem uskočil.

Klejícího kapitána od ní včas odnesli.

Vytáhli lávku do lodi. Ruka se rozpadla zpátky v písek. Přechodová komora se zavřela jako

lamely fotografické clony. Motory zavyly. Nebyl čas na bezpečnostní pásy; nebyl čas na nic

podobného. Shapiro se schoulil do klubíčka vedle postele a zrychlení ho okamžitě připláclo

na zeď. Než se propadl do bezvědomí, měl pocit, jako by písek natahoval po obchodní lodi

svalnaté hnědé paže, snažil seji udržet na místě… Pak už mířili do nebe a pryč.

Rand sledoval, jak odlétají. Posadil se. Když z oblohy zmizela poslední kondenzační stopa

po tryskách, obrátil zrak k poklidnému nekonečnu dun.

„Mám starej auťák a říkám mu Líza,“ zaskřehotal k prázdnému, pohyblivému písku. „Není

moc fešná, zato má dýzla.“

Pomalu, zamyšleně si začal do pusy házet jednu hrst písku za druhou. Polykal… polykal…

polykal. Brzy měl břicho jako sud a písek se mu začínal hrnout přes nohy.

OBRAZ SMRTKY

„Přestěhovali jsme ho loni, a byla to pěkná anabáze,“ vyprávěl pan Carlin, zatímco stoupali

do schodů. „Samozřejmě jsme ho skoro až nahoru táhli ručně. Jinak to nešlo. Ještě než jsme

ho vůbec v salónu vyndali z rámu, pojistili jsme ho u Lloyda proti nehodě. Jediná firma, která

byla ochotná pojistit ho na takovou sumu.“

Spangler nic neříkal. Ten chlap byl cvok. Johnson Spangler už dávno věděl, že s cvoky se dá

jednat jedině tak, že je ignorujete.

„Pojistili jsme ho na čtvrt miliónu dolarů,“ pokračoval pan Carlin, když vystoupali na

podestu prvního patra. Rty se mu stáhly do zpola zatrpklého, zpola pobaveného úsměšku. „A

nebyla to žádná láce.“ Byl to pomenší muž, ne vyloženě otylý, s brýlemi bez obrouček a

opálenou pleší, která se leskla jako nalakovaný míč na volejbal. Z chodby na ně netečně zíralo

starobylé brnění, jež střežilo mahagonové stíny prvního patra.

Byla to dlouhá chodba a Spangler si chladným okem profesionála prohlížel stěny a závěsy.

Samuel Claggert nakupoval hojně a často, nenakupoval však dobře. Jako mnozí z

grandiózních selfmademanů konce 19. století byl pouhým zastavárenským slídilem

přestrojeným za sběratele, zasvěceným znalcem zrůdností malířského štětce, odporných

skulptur a laciných románů či básnických sbírek v drahých vazbách z teletiny, jež všechny

považoval za Umění.

Tady nahoře byly stěny ověšeny – možná by bylo vhodnější říct přeplácány – imitacemi

marockých drapérií, groteskně zakroucenými mnohoramennými svícny a bezpočetnými

(nepochybně anonymními) madonami, jež chovaly bezpočetná robátka se svatozáří a za zády

se jim třepotal bezpočet andílků. Od stropu visel jediný monstrózní, až nechutně

vyumělkovaný lustr, jehož vrcholek zdobila lascivně se usmívající nymfička.

Samosebou, že ten starý korzár narazil i na pár skutečně zajímavých věcí; zákon

pravděpodobnosti to zaručoval. A přestože Pamětní soukromé muzeum Samuela Claggerta

(prohlídky s průvodcem každou celou hodinu – vstupné: dospělí 1,00 $, děti 0,50 $ –

vzhledem ke kvalitě sbírek nechutně přemrštěné) zaplňovala z devadesáti osmi procent

bezcenná veteš, pořád zbývala ta dvě procenta skvostů, k nimž patřila puška značky Coombs

nad krbem v kuchyni, malá camera obscura v salónku a pochopitelně –

„Delverovo zrcadlo jsme se rozhodli přemístit až po tom nešťastném… incidentu,“ pronesl

pan Carlin nesouvisle, patrně pobídnut pohledem na smrtelně bledý portrét bůhvíkoho u paty

schodiště do druhého patra. „Nebyl to první incident – slyšeli jsme tu mnohá ostrá slova a

výhružná prohlášení –, ale jednalo se o první pokus skutečně zrcadlo zničit. Ta žena, jistá

slečna Sandra Batesová, sem přišla s kamenem v kapse. Naštěstí špatně mířila a kámen jen

naštípl roh rámu. Zrcadlo vyvázlo bez úhony. Tahle Batesová měla bratra –“

„Není třeba, abyste mi dělal celou tu dolarovou prohlídku,“ přerušil ho mírně Spangler. „Já

jsem s historií Delverova zrcadla dobře obeznámen.“

„Je fascinující, viďte?“ Carlin po něm vrhl zvláštní, postranní pohled. „Ta anglická

vévodkyně v roce 1709… a ten obchodník s koberci z Pensylvánie v roce 1746… ani nemluvě

o –“

„S historií jsem skutečně dobře obeznámen,“ zopakoval tiše Spangler. „Zajímá mě řemeslné

provedení. A pak je tu, samozřejmě, otázka pravosti –“

„Pravosti!“ uchechtl se suše pan Carlin. Znělo to, jako by ve skříni pod schodištěm

zachřestily kosti. „Zkoumali ho odborníci, pane Spanglere.“

„To Lemlierovy stradivárky také.“

„Pravda,“ povzdechl si pan Carlin. „Jenže žádné stradivárky nikdy neměly… tytéž

znepokojivé účinky jako Delverovo zrcadlo.“

„Jistě, to neměly,“ přisvědčil Spangler lehce opovržlivým tónem. Začínalo mu být jasné, že

Carlina už nezastaví; jeho mysl dokonale souzněla s jeho věkem. „To neměly.“

Třetí a čtvrté patro schodiště vystoupali mlčky. Čím víc se blížili podkroví té rozlehlé

budovy, tím větší bylo v horních setmělých galeriích horko. A k horku se pojil i onen vtíravý

pach, který Spangler dobře znal, neboť jej provázel po celou jeho pracovní kariéru – pach

dávno mrtvých mušek ve stinných koutech, vlhké plísně a červotočů lezoucích pod omítkou.

Pach stáří. Pach společný pro všechna muzea a mauzolea. Představoval si, že úplně stejný

pach by možná stoupal z hrobu čtyřicet let mrtvé mladé panny.

Tady nahoře se hromady památek vršily jedna přes druhou skutečně jako někde ve

vetešnictví; pan Carlin provedl Spanglera bludištěm soch, portrétů s rozštípnutými rámy,

okázalých zlatých ptačích klecí a jedné holé kostry prastarého tandemového bicyklu. Dovedl

ho až na konec chodby ke zdi, kde pod padacími dvířky ve stropě stály štafle. Na dvířkách

visel zaprášený zámek.

Zleva na ně bezcitnýma prázdnýma očima bez zorniček hleděla napodobenina Adonise.

Jednu ruku měl nataženou a na zápěstí mu visela žlutá cedule s nápisem: PŘÍSNÝ ZÁKAZ

VSTUPU.

Pan Carlin vytáhl z kapsy saka svazek klíčů, jeden oddělil a jal se šplhat po štaflích. Na třetí

příčce se zastavil a sklonil pleš, která se v přítmí nepatrně leskla. „Nemám to zrcadlo rád,“

pronesl. „Nikdy jsem neměl. Bojím se do něj dívat. Bojím, že se do něj jednou podívám a

uvidím… totéž, co viděli ti ostatní.“

„Neviděli nic než sami sebe,“ namítl Spangler.

Carlin chtěl něco říct, ale zarazil se, zavrtěl hlavou, pak zašátral nad sebou a natáhl krk, aby

se klíčem trefil do zámku. „Chtějí ho vrátit zpátky,“ zamumlal. „Ale já – zatraceně!“ Zámek

zničehonic odskočil a vyhákl se z petlice. Pan Carlin máchl rukou a málem spadl ze štaflí.

Spangler je hbitě přidržel a vzhlédl k panu Carlinovi. Ten se rozechvěle tiskl k vršku štaflí a i

v tom nahnědlém přítmí bylo zřetelně vidět, že je bledý jako stěna.

„Jste z něj vážně dost nervózní, viďte?“ prohodil Spangler lehce udiveným tónem.

Pan Carlin neodpověděl. Ztuhle se držel štaflí.

„Pojďte dolů,“ vybídl ho Spangler. „Prosím vás. Než spadnete.“

Carlin pomalu slezl, každé příčky se chytal jako člověk, který se kymácí nad bezednou

propastí. Jakmile se podrážkou dotkl podlahy, začal okamžitě blábolit, jako by byla podlaha

nabitá proudem, který ho rázem rozsvítil jako žárovku.

„Čtvrt miliónu dolarů,“ spustil. „Čtvrtmilionové pojištění jenom na to, aby se ten… krám

přenesl zezdola sem. Ten zatracený krám. Museli tady postavit speciální kladkostroj, aby ho

na půdu vytáhli. A já doufal – skoro jsem se modlil –, že budou někomu klouzat prsty… že

lano nevydrží tu zátěž… že ten krám spadne a roztříští se na milión kousků –“

„Fakta,“ skočil mu do řeči Spangler. „Fakta, pane Carline. Žádné šestákové romány, žádné

levné bulvární historky ani stejně levné hororové filmy. Fakta. Za prvé: John Delver byl

anglický řemeslník normanského původu, který vyráběl zrcadla v takzvané alžbětinské éře

anglických dějin. Žil a zemřel zcela nezajímavě. Uklízečka mu z podlahy nemusela smývat

žádné pentagramy, nikde žádná lejstra s pachem síry a krvavým otiskem palce místo podpisu.

Za druhé: jeho zrcadla začali vyhledávat sběratelé – především díky skvělé řemeslné práci a

také díky tomu, že použitý druh křišťálu působil na pozorovatele lehce zvětšujícím a

deformujícím dojmem – celkem snadno rozpoznatelná obchodní značka. Za třetí: do dnešních

dnů je známo pouze pět dochovaných Delverů – dva z nich v Americe. Mají nevyčíslitelnou

hodnotu. Za čtvrté: tento Delver a pak ten zničený při bombardování Londýna získaly

poněkud neblahou pověst, především díky lžím, přehánění a shodám náhod –“

„Za páté,“ ozval se pan Carlin. „Vy jste u mě arogantní náfuka a namyšlenec.“

Spangler s mírným znechucením pohlédl na slepého Adonise.

„Osobně jsem vedl onu prohlídku, během níž se do vašeho drahocenného Delverova zrcadla

podíval bratr Sandry Batesové, pane Spanglere. Bylo mu něco kolem šestnácti, byl tu na

výletě se střední školou. Vykládal jsem o historii zrcadla a právě jsem se dostal k části, kterou

byste vy jistě ocenil – velebil jsem bezvadné řemeslné provedení, dokonalost skla samotného

–, když vtom tenhle kluk zvedl ruku. ‚Ale co ta černá kaňka v levém horním rohu?’ zeptal se.

‚To mi připadá jako vada.’

A jeden z jeho kamarádů se ho zeptal, jakou kaňku má na mysli, a tak mu to mladý Bates

začal vysvětlovat, ale zničehonic se zarazil. Zadíval se pozorně do zrcadla, natáhl se až přes tu

červenou sametovou šňůru, která před ním visela – pak se ohlédl, jako kdyby v zrcadle viděl

odraz někoho – někoho v černém –, kdo stál u jeho ramene. ‚Vypadalo to jako člověk,’ řekl.

,Ale neviděl jsem mu do obličeje. Teď zmizel.’ A to bylo všechno.“

„Jen pokračujte,“ pobídl ho Spangler. „Už se nemůžete dočkat, až mi povíte, že to byla

smrtka – tak se to přece obyčejně vysvětluje, ne? Občas někdo vyvolený zahlédne v zrcadle

obraz smrtky, že? No jen to vyklopte, člověče. Co by za takovou story bulvár dal! Povězte mi

o všech těch děsivých následcích a řekněte mi, ať je nějak vysvětlím. Srazilo ho později auto?

Skočil z okna? Nebo co?“

Pan Carlin se bezútěšně uchechtl. „To byste snad měl vědět, pane Spanglere. Netvrdil jste mi

snad už dvakrát, že jste s historií Delverova zrcadla dobře… ehm… obeznámen? K žádným

děsivým následkům nedošlo. Nikdy. Proto také Delverovo zrcadlo nenajdete v každé nedělní

příloze jako diamant Koh-i-noor nebo Tutanchamonovu kletbu. V porovnání s nimi je úplně

obyčejné. Myslíte si, že jsem blázen, viďte?“

„Ano,“ přikývl Spangler. „Půjdeme nahoru?“

„Jistě,“ souhlasil pan Carlin nadšeně. Vyšplhal na štafle a zvedl padací dvířka. Bylo slyšet

cvakání, jak kdesi ve stínech klesá závaží a pak pan Carlin zmizel v šeru. Spangler jej

následoval. Slepý Adonis za nimi dál nevědoucně hleděl do prázdna.

Na půdě bylo příšerné dusno a světlo sem dopadalo jen jediným mnohoúhelníkovým oknem

potaženým pavučinami, které filtrovalo sluneční paprsky ve špinavou mléčnou záři. Zrcadlo

bylo ke světlu nepatrně natočené bokem, takže většinu z něj zachytávalo a odráželo

perleťovou skvrnu na protější zeď. Bylo bezpečně zasazené do dřevěného rámu. Pan Carlin se

na ně nedíval. Velice úzkostlivě se na ně nedíval.

„Ani jste ho ničím nepřikryl,“ poprvé se viditelně rozčilil Spangler.

„Pro mě je jako oko,“ odpověděl pan Carlin. Hlas měl úplně prázdný, bez emocí. „Když

zůstane otevřené, pořád otevřené, třeba oslepne.“

Spangler mu nevěnoval pozornost. Svlékl si sako, pečlivě schoval knoflíčky dovnitř a s

nekonečnou něhou setřel prach z vypuklého povrchu zrcadla. Pak poodstoupil a prohlédl si

ho.

Bylo pravé. Nedalo se o tom pochybovat, a vlastně o tom nikdy nikdo ani nepochyboval. Byl

to dokonalý příklad Delverova génia. Změť harampádí v místnosti za jeho zády, jeho vlastní

odraz, Carlinova zpola odvrácená postava – všechno bylo jasné, ostré, skoro trojrozměrné.

Nepatrný zvětšující efekt zrcadla působil, že všechno vypadalo trochu zakřivené, skoro jako

ve čtvrtém rozměru. Bylo to –

Vtom mu myšlenky přerušila další vlna hněvu.

„Pane Carline.“

Carlin nic neříkal.

„Carline, vy blázne, říkal jste přece, že ta holka zrcadlo nijak nepoškodila!“

Žádná odpověď.

Spangler si ho ledovým pohledem prohlížel v zrcadle. „V levém horním rohu je kus

kobercové pásky. Zůstala tam po ní prasklina? Prokrista, člověče, mluvte!“

„To vidíte smrtku,“ odpověděl Carlin. Mluvil apatickým hlasem bez citu. „Na zrcadle žádná

kobercová páska není. Schválně na to položte ruku.“

Spangler si pečlivě omotal dlaň rukávem saka, natáhl se a zlehka přitiskl dlaň na zrcadlo.

„Vidíte? Nic nadpřirozeného. Je to pryč. Moje dlaň to zakryla.“

„Zakryla? Cítíte nějakou pásku? Proč ji nestrhnete?“

Spangler opatrně odtáhl ruku a zadíval se do zrcadla. Všechno v něm vypadalo ještě

pokřivenější; rohy místnosti se absurdně vychylovaly z kurzu, jako by měly každým

okamžikem sklouznout do nějaké neviděné věčnosti. Nikde žádná tmavá skvrna. Zrcadlo bylo

bez vady. Cítil, jak se v něm náhle zvedá jakási nezdravá hrůza, a nenáviděl se za to.

„Vypadalo to jako ona, že?“ zeptal se pan Carlin. Tvář měl velice bledou a oči upíral do

podlahy. Na krku mu křečovitě zacukal sval. „Přiznejte to, pane Spanglere. Vypadalo to, jako

kdyby vám za zády stála postava v kápi, je to tak?“

„Vypadalo to jako kobercová páska nalepená přes prasklinu,“ odvětil Spangler pevně. „Nic

víc, nic míň –“

„Ten mladý Bates byl takový menší pořízek,“ začal ze sebe chrlit Carlin. Jeho slova

dopadala do dusného, nehybného vzduchu půdy jako kameny do vody. „Jako hráč amerického

fotbalu. Měl na sobě mikinu s nějakým nápisem a tmavozelené manšestráky. Už jsme byli v

polovině horní části prohlídky, když –“

„Z toho horka se mi motá hlava,“ prohlásil Spangler poněkud nejistě. Vytáhl si kapesník a

otřel si krk. Očima trhaně těkal po vypuklém povrchu zrcadla.

„Když požádal o sklenici vody… o obyčejnou sklenici vody!“

Carlin se otočil a vytřeštěnýma očima se zahleděl na Spanglera. „Jak jsem to měl vědět? Jak

jsem to měl vědět?“

„Máte tu záchod? Myslím, že se mi dělá –“

„Ta jeho mikina… jen jsem zahlédl, jak ta mikina klesá po schodech… a pak…“

„ – zle.“

Carlin zavrtěl hlavou, jako by si ji chtěl pročistit, a znovu sklopil zrak k podlaze. „Jistě. Třetí

dveře vlevo, první patro, směrem ke schodům.“ Prosebně vzhlédl. „Jak jsem to měl vědět?“

Ale Spangler už slézal po štaflích. Zhouply se pod ním a Carlin si na okamžik pomyslel –

zadoufal –, že spadne. Ale nespadl. Carlin otevřeným čtvercem v podlaze sledoval, jak klesá a

jednu ruku si zlehka přidržuje na ústech.

„Pane Spanglere –?“

Ale už byl pryč.

Carlin poslouchal, jak se jeho kroky mění v ozvěnu a pak odeznívají. Když se rozhostilo

ticho, neovladatelně se rozklepal. Zkusil vykročit k padacím dvířkům, ale nohy měl přimrzlé

na místě. Jen ten poslední, kratičký pohled na chlapcovu mikinu… Proboha!…

Jako by ho za hlavu tahaly nějaké obří neviditelné ruce, nutily ho vzhlédnout od podlahy.

Carlin nechtěl, ale byl nucen zadívat se do křišťálových hloubek Delverova zrcadla.

Nic tam neviděl.

Místnost se odrážela zcela věrně, zaprášené kouty se přenášely do křišťálového nekonečna.

Vybavil se mu úryvek jedné básně od Tennysona a on ho zadrmolil nahlas: „‚Jsem napůl

chorá ze stínů,’ pravila lady Shalottová…“

A pořád nemohl odvrátit pohled, ta dýchající nehybnost ho nechtěla pustit. Zpoza jednoho

rohu zrcadla na něj prázdnýma obsidiánovýma očima vykukovala moly prožraná hlava

bizona.

Ten kluk se chtěl jen napít vody a fontánku měli ve vestibulu v přízemí. A tak seběhl dolů a

A nikdy se nevrátil.

Nikdy.

Nikam.

Jako ta vévodkyně, která se před zrcadlem parádila na společenský večírek, pak se zarazila a

rozhodla se, že si ještě zajde do salónku pro perly. Jako ten obchodník s koberci, který si vyjel

na vyjížďku a zůstal po něm jen prázdný kočár se dvěma nemluvnými koňmi.

A Delverovo zrcadlo bylo v letech 1897 až 1920 v New Yorku, bylo tam, když soudce

Crater –

Carlin jako hypnotizovaný hleděl do mělkých hlubin zrcadla. Dole hlídal slepý Adonis.

Čekal na Spanglera, podobně jako Batesovic rodina zřejmě čekala na svého syna, podobně

jako vévodkynin manžel zřejmě čekal, až se jeho žena vrátí ze salónku. Díval se do zrcadla a

čekal.

A čekal.

A čekal.

NONA

Miluješ?

Slýchám její hlas, jak se mě na to ptá – dodneška ho občas slýchám. Ve snech.

Miluješ?

Ano, odpovídám. Ano – a pravá láska nikdy neumírá.

Pak se s křikem probouzím.

Nevím, jak to vysvětlit, ani po takové době. Nedokážu vám říct, proč jsem všechny ty věci

udělal. Nesvedl jsem to ani před soudem. A spousta lidí se mě na to tady ptá. Například jeden

psychiatr. Ale já mlčím. Mám zapečetěné rty. Jen tady v cele ne. Tady nemlčím. Tady se

budím s křikem.

V tom snu ji vždycky vidím, jak kráčí ke mně. Má na sobě bílé šaty, skoro průsvitné, a ve

tváři výraz touhy smíšené s triumfem. Blíží se ke mně přes temnou místnost s kamennou

podlahou a já cítím suché říjnové růže. Má otevřenou náruč a já jí jdu vstříc s nataženýma

rukama, abych ji objal.

Cítím hrůzu, odpor, nepopsatelnou touhu. Hrůzu a odpor, protože vím, kde to jsme, touhu,

protože ji miluju. Vždycky ji budu milovat. Někdy lituju, že v tomhle státě zrušili trest smrti.

Pár kroků setmělou uličkou, tvrdé křeslo s ocelovou čapkou, pouta… pak jeden elektrický šok

a byl bych s ní.

Když v tom snu dojdeme až k sobě, můj strach ještě zesílí, ale nedokážu se od ní odvrátit.

Tisknu jí dlaně na hladká rovná záda, na kůži těsně pod hedvábím. Usmívá se na mě těma

hlubokýma, černýma očima. Zvedne ke mně hlavu a rty se pootevřou, připravené k polibku.

A v tu chvíli se promění, scvrkne se. Vlasy jí zhrubnou, ztratí všechen lesk, roztají z černé ve

škaredou hnědou, která se rozlije po mléčné bělobě jejích tváří. Oči se stáhnou na malé

korálky. Bělmo zmizí a ona na mě hledí maličkýma očkama jako dvěma naleštěnými kousky

jantaru. Ústa se promění v chřtán, ze kterého trčí zahnuté žluté zuby.

Snažím se křičet. Snažím se probudit.

Nemůžu. Znovu jsem lapený. Pokaždé padnu do pasti.

Zmítám se v náruči obří, smrduté hřbitovní krysy. Před očima se mi pohupují světla. Říjnové

růže. Kdesi klinká umíráček.

„Miluješ?“ zašeptá ta zrůda. „Miluješ?“ Když se na mě vrhne, cítím jí z dechu vůni růží,

uvadlých květin z márnice.

„Ano,“ odpovím té kryse. „Ano – a pravá láska nikdy neumírá.“ Pak se rozkřičím a

probudím se.

Všichni si myslí, že mě to, co jsme spolu provedli, připravilo o rozum. Ale můj rozum pořád

ještě tak či onak funguje a já nikdy nepřestal hledat odpovědi. Chci vědět, jak se to celé stalo,

a co se vlastně stalo.

Dali mi sem papír a fixu. Všechno to sepíšu. Možná tím odpovím na některé jejich otázky a

možná u toho najdu odpovědi i na některé z těch svých. A až to dopíšu, mám tu ještě něco.

Něco, o čem oni nevědí. Něco, co jsem ukradl. Mám to tady, pod matrací. Nůž z vězeňské

jídelny.

Ze všeho nejdřív bych vám měl povědět asi o Augustě.

Píšu a je noc, příjemná srpnová noc propíchaná jasnými hvězdami. Vidím je zamřížovaným

oknem, kterým mám výhled na nástupní dvůr a na proužek nebe, tak úzký, že ho zakryju

dvěma prsty. Je horko a já jsem jenom v trenkách. Slyším tiché letní kvákání žab a cvrkání

cvrčků. Ale stačí, abych zavřel oči, a je tu zpátky zima. Lezavý mráz oné noci, ta pustota, ta

ostrá, nepřátelská světla města, cizího města. Bylo čtrnáctého února.

Vidíte, vzpomínám si na všechno.

A moje ruce – zalité potem, pod kterým naskakovala husí kůže.

Augusta…

Když jsem se dostal do Augusty, byla taková zima, že jsem si připadal polomrtvý. Lepší den,

kdy dát sbohem vysokoškolskému životu a pustit se stopem na západ, jsem si opravdu vybrat

nemohl; vypadalo to, že umrznu dřív, než se dostanu aspoň z Maine.

Nějaký policajt mě vykopal z nájezdu na dálnici a vyhrožoval mi, že jestli mě tam ještě

jednou načapá se zvednutým palcem, tak mě zabásne. Skoro jsem měl chuť mu něco

odseknout, aby měl důvod to udělat. Rovná, čtyřproudá dálnice připomínala přistávací dráhu

na letišti, fičel po ní vítr a roztáčel na betonu víry prašanu. A pro ty anonymní tváře za

netříštivými předními skly je takhle večer každá postava v odstavném pruhu buďto násilník,

nebo vrah, a pokud má dlouhé vlasy, můžete přihodit ještě pedofila a teplouše.

Chvíli jsem to zkoušel na odbočce k nájezdu, ale bez úspěchu. A někdy kolem tři čtvrtě na

osm jsem si uvědomil, že pokud se rychle nedostanu někam do tepla, tak nejspíš omdlím.

Musel jsem ujít přes dva kilometry, než jsem na dvěstědvojce těsně před značkou konce

města objevil něco mezi benzínkou a levnou restaurací. BAŠTA U JOEA, hlásal neon. Na

štěrkovém parkovišti stály tři kamiony a jeden nový sedan. Na dveřích visel povadlý adventní

věnec, který se nikdo neobtěžoval sundat, a hned vedle teploměr, jehož sloupec rtuti se krčil

patnáct dílků pod nulou. Na hlavě jsem neměl nic než vlasy a rukavice ze surové kůže už se

mi rozpadaly. Konečky prstů jsem měl úplně dřevěné.

Otevřel jsem dveře a vešel dovnitř.

Ze všeho nejdřív mě zasáhlo horko, hřejivé a příjemné. Hned potom ta ohraná vidlácká

odrhovačka z jukeboxu, nezaměnitelný hlas Merleho Haggarda, který zpíval o dlouhých,

mastných vlasech, jako maj hipíci v San Francisku.

Jako třetí mě zasáhli Čumilové. S Čumily se seznámíte krátce poté, co si necháte narůst

vlasy jen kousek pod ušní lalůčky. V tom okamžiku lidi vědí, že nejste skauti, pionýři ani

veteráni zahraničních válek. Uvědomujete si jejich přítomnost, ale nikdy si na ně nezvyknete.

Právě teď k Čumilům patřili čtyři kamioňáci v jednom boxu, další dva na baru, dvě postarší

dámy v levných kožiších a s namodralými přelivy, kuchař a nějaký nemotorný prcek s rukama

od mýdlové pěny. Na konci baru seděla nějaká holka, ale ta koukala jen na dno svého hrnku.

Ona mě zasáhla jako čtvrtá.

Jsem dost starý na to, abych věděl, že láska na první pohled neexistuje. Vymysleli si ji

Rodgers a Hammerstein, když jednou potřebovali nějaký rým do písničky. Je dobrá

maximálně tak pro děcka, co se chtějí držet za ruce na školním plese.

Ale jakmile jsem ji uviděl, něco se mně probudilo. Klidně se tomu smějte. Vy jste ji tam

neviděli. Byla skoro nesnesitelně krásná. Okamžitě mi bylo jasné, že všichni ostatní u Joea to

vědí stejně dobře jako já. Než jsem vešel, pozornost Čumilů se soustředila na ni. Měla vlasy

jako uhel, tak černé, že pod zářivkami vypadaly skoro modré. Volně jí spadaly přes ramena

ošoupaného hnědého kabátu. Pleť měla mléčně bílou, jen těsně pod kůží se držel nepatrný

nádech červeně – zima, kterou si s sebou přinesla dovnitř. Řasy černé jako saze. Vážné oči,

které se v koutcích maličko stáčely vzhůru. Plné, živé rty pod rovným, aristokratickým

nosem. Nedalo se poznat, jakou má postavu. Nezajímalo mě to. Ani vás by to nezajímalo.

Úplně stačila ta tvář, ty vlasy, ten pohled. Byla fantastická. Žádný přesnější výraz pro to

neexistuje.

Nona.

Posadil jsem se ob dvě stoličky vedle ní, pak ke mně přišel kuchař a podíval se na mě. „Co

to bude?“

„Černou kávu, prosím.“

Odešel mi pro ni. Za mými zády někdo prohodil: „Tak mám pocit, že se Kristus vrátil na

zem, přesně jako to předpovídala moje máti.“

Neohrabaný myč nádobí se krátce, škytavě zasmál. Kamioňáci na baru se přidali.

Kuchař mi přinesl kafe, praštil s ním na pult a vychrstl mi pár kapek na rozmrzající ruku.

Ucukl jsem.

„Sorry,“ řekl bez zájmu.

„Von se sám uzdraví,“ zavolal jeden z kamioňáků v boxu.

Dvojčata s modrým přelivem zaplatila útratu a odkvačila ven. Jeden z rytířů silnic se dovlekl

k juke-boxu a hodil do něj další desetník. Johnny Cash spustil o chlapci jménem Zuzanka.

Foukal jsem si na kafe.

Někdo mě zatahal za rukáv. Otočil jsem hlavu a byla to ona – přesedla si na volnou stoličku

vedle mě. Takhle zblízka mě ta tvář skoro oslepila. Rozlil jsem dalších pár kapek kafe.

„Promiň,“ omluvila se tichým, skoro atonálním hlasem.

„Moje vina. Ještě necítím prsty.“

„Já –“

Zarazila se, jako by nevěděla, jak pokračovat. Najednou jsem pochopil, že se bojí. Cítil jsem,

jak mě znovu zaplavuje tentýž pocit, jako když jsem ji spatřil prvně – chránit ji a starat se o

ni, nedopustit, aby se bála. „Potřebuju svézt,“ dokončila spěšně. „Nikoho z nich jsem se zeptat

neodvážila.“ Takřka nepostřehnutelně pokynula ke kamioňákům v boxu.

Jak bych vám nejlépe vysvětlil, že bych býval dal cokoli – cokoli –, kdybych v tu chvíli

mohl odpovědět: Jasně, dopij si kafe, parkuju hned venku. Musím vám připadat jako blázen,

že to se mnou takhle zamávalo, přestože jsem od ní zatím slyšel maximálně půl tuctu slov a

sám jsem jí neřekl o mnoho víc, ale zamávalo. Když jsem se na ni díval, připadalo mi, jako

kdyby přímo přede mnou ožila Mona Lisa nebo Venuše milétská. A cítil jsem ještě něco. Jako

kdyby se v té zmatené temnotě mé mysli zničehonic rozsvítila silná lampa. Bylo by to

mnohem jednodušší, kdybych v ní viděl jenom holku na sbalení a kdybych byl tenhle typ

děvkaře, co má v rukávu pár vtipných hlášek a spoustu tlachání okolo, ale ani jedno nebyla

pravda. Věděl jsem jen tolik, že nemám to, co by potřebovala, a hrozně mě to dralo.

„Jedu stopem,“ řekl jsem jí. „Z dálnice mě vykopali policajti a sem jsem vlezl jen proto,

abych se schoval před zimou. Je mi líto.“

„Chodíš na univerzitu?“

„Chodil jsem. Radši jsem to zabalil sám, než mě vyhoděj.“

„Jedeš domů?“

„Žádnej nemám. Vyrostl jsem v děcáku. Na školu mě vzali na stýpko. Ale zvoral jsem to.

Teď nevím, kam jedu.“ Příběh mého života v pěti větách. Trochu z toho na mě šla depka.

Zasmála se – přeběhla po mně horečka se zimnicí naráz. „Tak to jsme oba v stejný krizi.“

Myslel jsem si, že řekla krizi. Myslel jsem si to. Tehdy. Ale tady jsem měl dost času se nad

tím znovu zamyslet a jsem si čím dál jistější, že řekla krysy. Oba stejný krysy. Ano. A to je

dost podstatný rozdíl, že?

Právě jsem se chystal vynést své konverzační eso – něco tak duchaplného jako „Vážně?“ –,

když mi najednou na rameno dopadla něčí ruka.

Otočil jsem se. Byl to jeden z těch kamioňáků z boxu. Bradu mu porůstalo blonďaté strniště

a z pusy koukala dlouhá kuchyňská zápalka. Táhl z něj motorový olej a vypadal, jako kdyby

vypadl přímo z nějaké ilustrace Steveho Ditka.

„Myslím, že už máš dopito, ne?“ zavrčel. Rty kolem sirky se rozestoupily do úsměvu. Neměl

právě nejbělejší zuby.

„Cože?“

„Už tady smrdíš dost dlouho, chlapečku. Nebo jseš snad holka? Dost těžko se to poznává.“

„No ty taky nevoníš zrovna jako rozkvetlá louka,“ odpověděl jsem. „Čím se patláš po holení,

frajere? Kolínská to asi nebude, co?“

Vlepil mi facku, jen to mlasklo. Před očima se mi roztančily černé tečky.

„Nervěte se mi tady,“ ozval se kuchař. „Jestli ho chceš zvalchovat, tak běžte ven.“

„Pojď, ty posranej komouši,“ vyzval mě kamioňák.

Byl to přesně ten okamžik, kdy má holka říct něco jako „Nech ho na pokoji“ nebo „Ty

surovče“. Jenže ona neřekla nic. Oba dva nás s horečným zájmem sledovala. Šel z toho strach.

Myslím, že teprve v tu chvíli jsem si všiml, jak obrovské má oči.

„Mám ti vrazit ještě jednu?“

„Ne. Jdem ven, posránku.“

Ani nevím, kde se to ve mně vzalo. Peru se nerad. Moc to neumím. A nadávání mi jde ještě

hůř. Ale v tu chvíli jsem vážně dostal vztek. Najednou jsem měl sto chutí ho zabít.

Možná to nějak vycítil. Na okamžik mu tváří přeběhla nejistota, podvědomé zaváhání, jestli

si náhodou nevybral špatného hipíka. Ale hned to zmizelo. Nehodlal couvnout před nějakým

vlasatým elitářským snobem, před nějakou manickou, která si vytírá zadek státní vlajkou –

rozhodně ne před svými kumpány. Rozhodně ne takový kamioňácký pořez jako on.

Znovu ve mně začal vřít vztek. Budeš ze mě dělat buzeranta? Ze mě? Byl jsem bez sebe

vzteky a byl to fajn pocit. Jazyk mi ztěžkle ležel v puse. Žaludek jako kus cementu.

Došli jsme ke dveřím a jeho kumpáni div že si nestrhali záda, jak rychle vstávali, aby jim ta

švanda neutekla.

Nona? Myslel jsem na ni, ale jen nepřítomně, v podvědomí. Věděl jsem, že Nona bude stát

při mně. Že se o mě postará. Věděl jsem to stejně jistě, jako že venku bude zima. Bylo to

zvláštní, mít takovou jistotu u holky, kterou jsem znal sotva pět minut. Ano, zvláštní, ale v tu

chvíli jsem o tom vůbec nepřemýšlel. Všechny myšlenky mi zastiňoval – přímo vymazával –

těžký mrak vzteku. Měl jsem chuť zabíjet.

Zima byla tak průzračná a tak čistá, že jsme ji svými těly krájeli skoro jako nožem. Namrzlý

štěrk parkoviště skřípavě křupal pod jeho těžkými botami i mými teniskami. Nafouklý měsíc

v úplňku na nás shlížel znuděným pohledem. Měl kolem sebe nepatrnou korónu, která

naznačovala, že se brzy zhorší počasí. Nebe bylo černé jako noc v pekle. Monochromatická

záře jediné sodíkové lampy na vysokém stožáru za zaparkovanými kamióny nám pod nohama

vytvářela maličké trpasličí stíny. Naše krátké výdechy se ve vzduchu srážely v bílé chocholy.

Kamioňák se ke mně otočil, ruku v rukavici zaťatou v pěst.

„Tak pojď, ty zmrde,“ řekl.

Cítil jsem, jak bobtnám – celé tělo se mi nafukovalo. Otupěle jsem si uvědomoval, že mi

rozum pozvolna zatemňuje neviditelné cosi, co jsem v sobě v té chvíli objevil úplně poprvé.

Byl to děsivý pocit – ale zároveň jsem ho vítal, toužil jsem po něm, přímo jsem po něm

prahnul. V tom posledním okamžiku rozumného uvažování se mi zdálo, že se moje tělo

proměnilo v kamennou pyramidu nebo cyklon, který smete všechno, co se mu postaví do

cesty, jako barevné tyčky mikáda. Kamioňák mi připadal malý, směšný, nedůležitý. Rozesmál

jsem se. Rozesmál jsem se a ten smích byl stejně černý a bezútěšný jako nebe s měsícem nad

hlavou.

Vrhl se na mě a začal mávat pěstmi. Odrazil jsem jeho pravačku, levačkou jsem se nechal

nabrat do tváře, ale vůbec jsem ji necítil, pak jsem ho kopl do břicha. Vyrazil jsem z něj bílý

obláček dechu. Chytil se za břicho, kašlal a snažil se ustoupit.

Oběhl jsem ho, dál jsem se chechtal, jako když vesnický pes vyje na měsíc, a dal jsem mu tři

šlupky dřív, než se vůbec stačil pootočit – do krku, do ramene, do zarudlého ucha.

Zakňučel a jedna z jeho poletujících pěstí se mi otřela o nos. Vztek, který mě ovládal,

okamžitě explodoval, a já se po něm ohnal nohou, vykopl jsem vysoko a tvrdě, jako když

brankář vykopává míč. Zařval do noci a já slyšel rupnout žebro. Předklonil se a já na něj

skočil.

U soudu jeden z kamioňáků vypověděl, že jsem řádil jako zvíře. Měl naprostou pravdu. Moc

si toho sice nepamatuju, ale vzpomínám si, jak jsem na něj vrčel a cenil zuby jako divoký pes.

Obkročmo jsem se na něj posadil, popadl oběma rukama chomáče jeho mastných vlasů a

začal mu pucovat obličej o štěrk. V matné záři sodíkové lampy vypadala jeho krev černá jako

krev nějakého hmyzu.

„Už ho nech, sakra!“ zakřičel někdo.

Za ramena mě popadly něčí ruce a táhly mě pryč. Zavířily kolem mé tváře a já se po nich

oháněl pěstí.

Kamioňák se snažil odplazit. Z obličeje měl vytřeštěnou krvavou masku, ze které zíraly

omámené oči. Začal jsem do něj kopat, uhýbal jsem ostatním a spokojeně jsem zamručel

pokaždé, kdy jsem ho zasáhl.

Už neměl sílu se mi bránit. Jen se snažil někam uniknout. Po každém kopnutí pevně zavřel

oči, jako želva, a na chvíli se zastavil. Pak se plazil dál. Vypadal jako blb. Rozhodl jsem se, že

ho zabiju. Že ho ukopu k smrti. A pak zabiju i všechny ostatní – všechny kromě Nony.

Znovu jsem ho nakopl a on se převalil na záda a omráčeně se na mě zahleděl.

„Vzdávám se,“ zaskřehotal. „Nech toho. Prosím tě. Prosím –“

Klekl jsem si vedle něj, štěrk se mi přes tenké džíny zahryzl do kolenou.

„Tady máš, frajere,“ zašeptal jsem. „Jakýpak najednou vzdávání.“

Zaťal jsem mu prsty do krku.

Tři z nich na mě skočili naráz a stáhli mě z něj. S úsměvem jsem vstal a vykročil k nim.

Začali couvat, tři chlapi jako hory, celí zelení hrůzou.

A pak se to vypnulo.

Najednou ve mně něco přecvaklo a byl jsem to zase já, stál jsem na parkovišti před Baštou u

Joea, ztěžka jsem oddechoval, bylo mi zle a měl jsem strach.

Otočil jsem se a zadíval jsem se k restauraci. Pořád tam byla; nádherné rysy tváře rozzářené

triumfem. Zvedla jednu pěst do výšky ramene, jako ti černoši, kteří přesně takhle zdravili na

poslední olympiádě.

Obrátil jsem se ke kamioňákovi na zemi. Ještě se snažil odplazit, a když jsem k němu

přistoupil, vyděšeně na mě zakoulel očima.

„Nešahej na něj!“ křikl na mě jeden z jeho kamarádů.

Zmateně jsem se na ně podíval. „Omlouvám se… nechtěl jsem… mu tolik ublížit. Pomůžu

vám –“

„Radši vocaď vypadni,“ zavolal na mě kuchař. Stál před Nonou u schodů a v jedné ruce

svíral zamaštěnou špachtli. „Jdu zavolat policii.“

„No počkat, začal si přece on! Já se jen –“

„Neotvírej si na mě hubu, ty buzerante podělanej,“ skočil mi do řeči. „Pro mě je podstatný,

že jsi toho chlapa skoro přizabil. Jdu zavolat policii!“ A zmizel uvnitř.

„Fajn,“ prohodil jsem do prázdna. „Fajn, dobře, fajn.“

Nechal jsem na baru rukavice, ale nepřipadalo mi rozumné se pro ně vracet. Strčil jsem ruce

do kapes a vykročil jsem k nájezdu na dálnici. Říkal jsem si, že mám šanci tak jedna ku

deseti, že mi někdo zastaví, než mě seberou poldové. Mrzly mi uši a bylo mi špatně od

žaludku. Vážně vydařený večer.

„Počkej! Hej, počkej na mě!“

Otočil jsem se. Běžela za mnou, jen jí vlasy vlály kolem hlavy.

„Byl jsi úžasnej!“ vydechla. „Úžasnej!“

„Dost jsem mu ublížil,“ namítl jsem bez zájmu. „Nikdy jsem se takhle nechoval.“

„Škoda, že jsi ho nezabil!“

Zamžikal jsem na ni v tom mrazivém světle.

„Měl jsi slyšet, co tam o mně povídali, než jsi přišel. Jak se mi namyšleně, oplzle smáli – ho,

ho, koukejte na ni, malá holčička je pozdě sama venku. Kampak máš namířeno, beruško?

Potřebuješ někam hodit? Rád tě svezu, když mě taky chvíli povozíš. Idioti!“

Ohlédla se přes rameno, jako kdyby mohla těma černýma očima metat blesky a všechny

chlapy u restaurace srazit k zemi. Pak se otočila ke mně a já měl znovu pocit, jako kdyby se

mi v hlavě zapnul ten reflektor. „Jmenuju se Nona. Půjdu s tebou.“

„Kam? Do basy?“ Projel jsem si oběma rukama ve vlasech. „Po tomhletom nám s největší

pravděpodobností co nejdřív zastaví auto plný policajtů. Ten kuchař to myslel naprosto vážně,

že je půjde zavolat.“

„Stopovat budu já. Ty stůj za mnou. Mně někdo zastaví. Holce vždycky někdo zastaví, když

je hezká.“

Na to jsem nemohl nic namítnout a ani jsem nechtěl. Láska na první pohled? Nejspíš ne. Ale

něco tam bylo. Možná to znáte sami.

„Tumáš,“ řekla. „Tohle jsi tam zapomněl.“ Podala mi moje rukavice.

Nevracela se dovnitř, což znamenalo, že je s sebou vzala rovnou. Věděla, že se mnou půjde.

Měl jsem z toho přízračný pocit. Natáhl jsem si je a vykročili jsme spolu po nájezdu k dálnici.

* * *

Se stopováním měla pravdu. Zastavilo nám hned první auto, které odbočilo na nájezd.

Během čekání jsme nic neříkali, ale stejně jsem měl pocit, že si povídáme. Nebudu vám

vykládat o telepatii a podobných věcech; určitě víte, o čem mluvím. Zažili jste to sami, pokud

jste někdy byli s někým hodně blízkým, nebo pokud jste někdy vyzkoušeli tu drogu s

iniciálami místo jména. Člověk nepotřebuje mluvit. Komunikace jako by se přenesla do

nějakého vysokofrekvenčního citového pásma. Jako mávnutím kouzelného proutku. Vůbec

nic jsme o sobě nevěděli. Já znal jen její křestní jméno, a když o tom teď zpětně přemýšlím,

mám pocit, že jsem se jí ani nepředstavil. Ale fungovalo to. Nebyla to láska. Vím, že se

opakuju pořád dokola, ale mám pocit, že musím. Nechtěl bych to slovo zašpinit tím, co mezi

námi bylo – zejména ne po tom, co jsme provedli, po Castle Rocku a po těch snech.

Mrazivé večerní ticho proťalo klesající a stoupající vřeštění sirény.

„To bude sanitka,“ prohodil jsem.

„Jo.“

Znovu ticho. Měsíční svit se ztrácel za houstnoucí clonou mraků. Napadlo mě, že ta koróna

nelhala; než se rozední, čeká nás sněhová nadílka.

Přes vrcholec kopce se přehouply dva kužely světla.

Ani mi nemusela říkat, abych se postavil za ni. Učísla si vlasy a nastavila svou nádhernou

tvářičku. Zatímco jsem sledoval, jak auto bliká a odbočuje na nájezd, projel mnou absurdní

pocit neskutečna – bylo absurdní, že se tahle krásná holka rozhodla jít se mnou, bylo

absurdní, že jsem někoho zmlátil tak, až pro něj musela přijet sanitka, bylo absurdní, že bych

ráno mohl sedět v base. Absurdní. Připadal jsem si jako lapený v pavučině. Kdo byl ale

pavouk?

Nona natáhla ruku se zdviženým palcem. Sedan značky Chevrolet projel kolem nás a já už si

říkal, že prostě pojede dál. Pak se rozsvítila koncová světla a Nona mě popadla za ruku.

„Pojď, vezme nás!“ S dětinskou radostí se na mě usmála a já její úsměv opětoval.

Řidič se horlivě natahoval přes sedačku, aby jí otevřel dveře. Když se rozsvítilo stropní

světýlko, mohl jsem si ho prohlédnout – slušně stavěný chlap v drahém tříčtvrtečním kabátu,

pod okrajem klobouku prošedivělé vlasy, rysy tváře zjemnělé mnoha léty dobrého jídla.

Obchodník nebo obchodní zástupce. Sám. Když si mě všiml, zarazil se, ale už bylo příliš

pozdě zařadit znovu rychlost a vypadnout odsud. A takhle to pro něj bylo jednodušší. Později

si určitě dokáže v duchu nalhat, že nás od začátku viděl oba a že je skutečně dobrák, který se

rozhodl pomoci mladému páru v nesnázích.

„Studenej večer,“ prohodil, když Nona vklouzla vedle něj a já vedle ní.

„To jo,“ přisvědčila. „Díky.“

„Není za co.“ Vyrazili jsme a sirény, zmlácené kamioňáky i Baštu u Joea jsme nechali za

zády.

Ten policajt mě vyhodil z dálnice v půl osmé. Teď bylo teprve půl deváté. Zvláštní, kolik

toho člověk za takovou chvilku zvládne a kolik se mu toho může přihodit.

Blížili jsme se ke žlutým blikajícím světlům, která označují mýtní budky před Augustou.

„Jak daleko jedete?“ zeptal se řidič.

To byl oříšek. Původně jsem doufal, že se mi podaří dostat se až do Kittery a ubytovat se u

jednoho známého, který tam učil na škole. Byl to docela dobrý plán a už jsem otevíral pusu,

že to řeknu, když mě předběhla Nona:

„Jedeme do Castle Rocku. To je takový městečko kousek na jihozápad od Lewistonu-

Auburnu.“

Castle Rock. Přeběhl mi z toho mráz po zádech. Kdysi dávno jsem to v Castle Rocku dobře

znal. Ale to bylo před tím, než si mě vzal do parády Ace Merrill.

Chlápek zastavil, vzal si z mýtní budky lísteček a jeli jsme dál.

„Já jedu jen do Gardineru,“ zalhal, ani se nezačervenal. „To je hned první výjezd. Ale aspoň

budete o kousek dál.“

„Jistě,“ přisvědčila Nona stejně sladce jako prve. „Jste hodnej, že jste nám v tý zimě

zastavil.“ A když to říkala, ucítil jsem na oné citové frekvenci její vztek, koncentrovaný a

plný jedu. Vyděsilo mě to stejně, jako by mě asi vyděsilo tikání z nějakého zabaleného

balíčku.

„Jmenuju se Blanchette,“ představil se nám. „Norman Blanchette.“ Natáhl k nám ruku,

abychom mu s ní potřásli.

„Cheryl Craigová,“ řekla Nona a způsobně ruku přijala.

Zařídil jsem se podle ní a představil se taky falešným jménem. „Těší mě,“ zamumlal jsem.

Dlaň měl měkkou a těstovitou. Připadala mi spíš jako ohřívací láhev ve tvaru lidské dlaně.

Při tom pomyšlení se mi udělalo zle. Bylo mi zle z toho, že jsme museli škemrat o svezení

tohohle povýšeného obchodníčka, který si původně myslel, že nabere jen pěknou osamělou

holku, holku, která by za pár drobných na autobus mohla svolit třeba i k příjemné hodince

někde v motelu. Bylo mi zle z toho, že kdybych stopoval sám, tenhle chlápek, který mi právě

podal svou těstovitou, teplou ruku, by profrčel kolem a ani by se neohlédl. Bylo mi zle z toho,

že nás vyhodí u výjezdu na Gardiner, nahoře přejede přes silnici na další nájezd, vrátí se na

dálnici a bude si v duchu gratulovat, jak hladce tu otravnou situaci vyřešil. Bylo mi zle úplně

ze všeho. Z jeho prověšeného, vypaseného podbradku, z těch ulízaných vlasů, z pachu jeho

kolínské.

Jaké měl na tohle právo? Jaké?

Znechucení se ve mně začínalo srážet a znovu z něj začínaly rašit květy vzteku. Reflektory

jeho pohodlného sedanu nevzrušeně protínaly tmu a já měl ve svém vzteku chuť zaškrtit

všechno, co toho chlapa obklopovalo – muziku, o které jsem věděl, že ji poslouchá, když se

válí na gauči a v těstovitých rukou nad sebou drží nějaký večerník, barevný přeliv na hlavě

jeho manželky, kalhotky značky Underalls, které určitě nosí, děti, které rodiče věčně posílají

do kina, do školy nebo na dětské tábory – hlavně, když jsou někde pryč –, jeho snobské

kamarády a opilecké večírky, kterých se určitě účastní.

Ale ze všeho nejhorší byla ta kolínská. Vyplňovala auto nechutně nasládlou vůní.

Připomínala voňavou dezinfekci, kterou používají po každé směně na jatkách.

Auto se hnalo nocí a Norman Blanchette svíral volant ve svých nateklých dlaních. Úhledně

ostříhané nehty se matně leskly ve světle přístrojové desky. Měl jsem chuť vyrazit postranní

okýnko, jen abych té dusivé vůni unikl. Ne, ještě víc – měl jsem chuť vymlátit z něj všechno

sklo, vystrčit hlavu ven na studený vzduch a nalokat se toho svěžího chladu – ale byl jsem

dočista ztuhlý, ztuhlý ve chřtánu své nevyslovitelné, nepopsatelné nenávisti.

A v tu chvíli mi Nona vtiskla do ruky pilníček na nehty.

Když mi byly tři roky, dostal jsem hodně zlou chřipku a musel jsem do nemocnice. Zatímco

jsem se léčil, můj táta usnul se zapálenou cigaretou, podpálil celý dům a oba moji rodiče i můj

starší brácha Drake uhořeli. Mám jejich fotky. Vypadají jako z nějakého starého amerického

hororu, žádné velké hvězdy, spíš méně známí herci jako třeba Elisha Cook jr., Mara

Cordayová a nějaký dětský herec, na kterého si ani pořádně nevzpomínáte – Brandon de

Wilde nebo někdo takový.

Neměl jsem žádné příbuzné, kteří by se mě mohli ujmout, a tak mě na pět let umístili do

dětského domova v Portlandu. Pak mi sehnali pěstouny, kterým stát přispíval třicet dolarů

měsíčně. Myslím, že málokteré dítě v pěstounské péči ví, jak chutná humr. Pěstouni si

většinou berou na výchovu dvě až tři děti – ne proto, že by jim žilami proudilo mléko lidské

laskavosti, ale čistě jako obchodní investici. Krmí vás. Pobírají od státu těch třicet dolarů a

krmí vás. A když už vás živí, můžete si jídlo nějakým způsobem odpracovat. Těch třicet

dolarů se promění na čtyřicet, padesát, někdy i pětašedesát. Kapitalismus pro děti bez

domova. Nejúžasnější země na světě, že?

Moji „rodiče“ se jmenovali Hollisovi a bydleli v Harlow, přes řeku naproti Castle Rocku.

Měli dvoupatrovou hospodářskou usedlost se čtrnácti pokoji. V kuchyni byla kamna na uhlí a

do horních pater se teplo dostávalo, kudy si samo našlo cestu. V lednu se člověk přikrýval na

noc třemi prošívanými dekami a stejně neměl jistotu, že mu do rána neupadnou nohy. Musel

se na ně občas podívat, aby se ujistil, že ještě drží. Paní Hollisová byla tlustá. Pan Hollis byl

skrblík a skoro nemluvil. Od jara do zimy nosil červenočernou loveckou čepici. Dům bylo

jedno nepřehledné skladiště nepraktického nábytku, krámů z vetešnictví, plesnivých matrací,

koček, psů a automobilových součástek rozložených na novinách. Měl jsem tři „bratry“,

všechny v pěstounské péči, jako jsem byl já. Znali jsme se zhruba stejně jako pasažéři po

třídenní cestě dálkovým autobusem.

Ze školy jsem nosil dobré známky a ve druháku na střední jsem se zúčastnil jarního

soustředění v baseballu. Hollisovi na mě štěkali, ať se na baseball vykašlu, ale já se ho držel

až do toho incidentu s Acem Merrillem. Pak už se mi nikam chodit nechtělo, zejména s tím

nateklým a poškrábaným obličejem, a taky kvůli těm historkám, které o mně rozšiřovala

Betsy Malenfantová. A tak jsem odešel od družstva a Hollisovi mi sehnali práci. Točil jsem

limonádu v místním bufetu.

Po střední jsem si za těch dvanáct dolarů, které jsem si nasyslil pod matraci, podal přihlášku

na univerzitu. Přijali mě, dostal jsem nevelké stipendium a slušnou práci na částečný úvazek

ve školní knihovně. Na to, jak se zatvářili Hollisovi, když jsem jim ukázal, kolik mi bude stát

přispívat na studium, nikdy nezapomenu.

Curt, jeden z mých „bratrů“, utekl z domu. To bych já nedokázal. Na něco takového jsem

byl vždycky příliš pasivní. Po dvou hodinách na cestě bych se zase vrátil zpátky. Jedinou

únikovou cestu pro mě představovala škola, a tak jsem ji využil.

Když jsem odcházel, paní Hollisová se se mnou loučila slovy: „Když budeš moct, něco nám

posílej.“ Už jsem je nikdy neviděl. V prváku jsem se učil dobře a přes léto mě v knihovně

zaměstnali na plný úvazek. Ten první rok jsem jim ještě poslal přání k Vánocům, ale to bylo

naposledy.

V zimním semestru ve druháku jsem se zamiloval. Byla to ta nejúžasnější věc, jaká mě kdy

potkala. A jestli byla hezká? Přátelé, věřte mi, že byste při pohledu na ni sletěli ze schodů.

Dodneška nechápu, co na mně viděla. Ani nevím, jestli mě taky milovala. Myslím, že na

začátku jo. Pak už jsem byl jen zvyk, kterému člověk nechce odvykat, jako kouření nebo

řízení s loktem vystrčeným z okýnka. Zřejmě proto se mnou ještě nějakou dobu vydržela.

Možná v tom částečně hrála roli i zvědavost, možná marnivost. Hodný kluk, lehni, sedni,

přines noviny. Tady máš pusu na dobrou noc. Ale na tom nesejde. Nejdřív to byla láska,

potom něco jako láska, pak bylo po všem.

Spali jsme spolu dvakrát, a až poté, co láska vyšuměla. Na určitou dobu to dokázalo posílit

zvyk. Pak se vrátila z Díkůvzdání a oznámila mi, že se zamilovala do jednoho premianta, co

pocházel z jejího rodného města. Snažil jsem se ji získat zpátky a jednou se mi to málem

povedlo, jenže teď měla něco, co jí dřív chybělo – perspektivu.

Sám ani nevím, co jsem se od chvíle, kdy požár zahubil ty béčkové herce, kteří bývali mou

rodinou, snažil budovat, každopádně se to ale zhroutilo ve chvíli, kdy jsem na její blůze

uviděl tu ozdobnou jehlici klubu Delta Tau Delta, kterou dostala od svého nového kluka.

Potom jsem se chvíli tahal asi se třemi nebo čtyřmi holkami, které se mnou byly ochotné

spát. Mohl bych to svádět na svoje dětství, tvrdit, že jsem nikdy nepoznal, jak vypadá správný

vztah, ale v tom to nebylo. Nikdy jsem s tou holkou neměl žádné problémy. Jen mě prostě

jednoho dne opustila.

Začal jsem mít z holek trochu strach. Ani ne tak z těch, které mě nedokázaly vzrušit, naopak

spíš z těch, se kterými mi to vždycky bez potíží šlo. Byl jsem z nich nervózní. Pořád jsem se v

duchu ptal, kdepak asi schovávají ty nitky, za které občas rády tahají, a kdy to asi začnou

zkoušet i na mě. Dobře vím, jak to chodí. Ukažte mi ženatého chlapa nebo chlapa se stálou

partnerkou a já vám ukážu člověka, který si v duchu pokládá otázky (možná časně zrána nebo

v pátek odpoledne, když ona vyrazí na nákupy): Copak asi dělá, když tady nejsem? Co si o

mně doopravdy myslí? A především: Kolik mého já už patří jí? Kolik ho ještě zůstalo mně?

Jakmile jsem jednou o těchhle věcech začal přemýšlet, už jsem se jich nedokázal zbavit.

Začal jsem pít a známky se začaly rapidně horšit. Během zkouškového jsem dostal dopis, v

němž se psalo, že pokud se mé výsledky během šesti týdnů nezlepší, nedostanu na letní

semestr stipendium. Dál jsem chodil s partou kluků po hospodách a skoro celé zkouškové

jsem byl v lihu. Poslední den před začátkem letního semestru jsem zašel do bordelu a

fungovalo mi to bez problémů. Byla tam taková tma, že jsme si neviděli do obličeje.

Známky jsem si nezlepšil. Jednou jsem zavolal své bývalce a vybrečel jsem se jí do telefonu.

Ona brečela taky a myslím, že jsem jí tím svým způsobem udělal radost. Nikdy jsem k ní

necítil nenávist. Ale měl jsem z ní strach. Hodně velký strach.

9. února jsem dostal dopis od děkana fakulty humanitních a přírodních věd, v němž stálo, že

mám nezapočtené dva nebo tři kurzy ze svého hlavního oboru. 13. února jsem dostal takový

trochu váhavý dopis od bývalky. Chtěla, aby se mezi námi všechno urovnalo. V červenci nebo

srpnu se hodlala provdat za toho člena Delta Tau Delta a psala mi, že mě zve na svatbu. Skoro

mě to rozesmálo. Co bych jí asi tak mohl dát jako svatební dar? Svoje srdce v krabici se

stužkou. Svoji hlavu? Ptáka?

Čtrnáctého, na svatého Valentýna, jsem usoudil, že je na čase změnit prostředí. Pak jsem

narazil na Nonu, ale o tom už víte.

Pokud má tohle mít vůbec nějaký smysl, musíte pochopit, co jsem v ní od začátku viděl.

Byla hezčí než moje bývalka, ale o to nešlo. V bohaté zemi nemá pěkná fazóna nijak vysokou

cenu. Šlo o to, co měla v sobě. Byla přitažlivá, ale přitažlivost, která z ní vyzařovala, byla spíš

jakoby rostlinná než živočišná – slepá přitažlivost, která se pevně uchytí a nedá se jí zbavit,

přitažlivost v podstatě nedůležitá, protože byla stejně instinktivní jako fotosyntéza. Rozumíte,

jak to myslím? Věděl jsem, že se spolu vyspíme, že spolu budeme jako muž a žena, ale že to

bude stejně prázdné, vzdálené a bezvýznamné, jako když se břečťan pne po laťkové mříži

vstříc srpnovému slunci.

Sex byl důležitý jen proto, že byl nedůležitý.

Myslím – ne, vím to –, že především nás pohánělo násilí. Protože násilí bylo skutečné, žádný

sen. Bylo stejně velké a rychlé a tvrdé jako ten Ford ‘52 Ace Merrilla. Násilí z Bašty u Joea,

násilí spáchané na Normanu Blanchettovi. A i na něm bylo něco slepého a jaksi

vegetativního. Možná byla skutečně jen jakýsi lidský břečťan, vždyť koneckonců i taková

mucholapka je jen obyčejná popínavá rostlina, přestože je masožravá, a když jí do tlamy

sedne moucha nebo jí tam položíte kousek syrového masa, chová se jako zvíře. A tohle bylo

skutečné. Břečťan může při tvorbě květů nanejvýš snít o pohlavním styku, ale jsem si jistý, že

mucholapka přesně ví, jak taková moucha chutná, a když ji uvězní ve svém chřtánu, vyloženě

si užívá její umdlévající marný boj.

A do jisté míry tu sehrála roli i moje vlastní pasivita. Nikdy jsem nedokázal zaplnit tu díru

ve svém životě. A teď nemyslím díru, která ve mně zůstala, když mi moje bývalka dala

sbohem – v žádném případě nechci něco svádět na ni –, ale díru, kterou v sobě nosím

odjakživa, ten temný, zmatený vír, který se tam uvnitř ve mně nikdy nezastavil. Tuhle díru

Nona zaplnila. Dokázala mě pohnout k činu.

Díky ní jsem se cítil ušlechtilejší.

Teď už možná něco z toho chápete. Proč se mi o ní zdá. Proč přes všechen odpor a výčitky

svědomí zůstává i jistá fascinace. Proč ji nenávidím. Proč se jí bojím. A proč ji pořád ještě

miluju.

Z nájezdu u Augusty to bylo do Gardineru třináct kilometrů, které jsme ujeli za pár minut.

Ztuhle jsem sevřel držátko pilníčku na nehty a sledoval jsem, jak se ze tmy vynořila osvětlená

zelená cedule EXIT 14 se šipkou doprava. Měsíc už nebylo vidět a začaly poletovat první

sněhové vločky.

„Škoda, že nejedu dál,“ prohodil Blanchette.

„To nevadí,“ odpověděla vřele Nona a já cítil, jak se mi ten její vztek zavrtává pod lebku

jako hrot vrtačky. „Vyhoďte nás nahoře na výjezdu.“

Zpomalil na povolenou padesátku a vyjel na vrcholek výjezdu. Přesně jsem věděl, co

udělám. Připadalo mi, že mám nohy plné hřejivého olova.

Vršek výjezdu osvětlovala jediná lampa. Nalevo byla pod houstnoucí oponou mraků vidět

světla Gardineru. Vpravo nic než černota. Ani z jedné strany nic nejelo.

Vystoupil jsem. Nona se posunula přes sedačku a naposled se na Normana Blanchetta

usmála. Neměl jsem obavy. Byla dokonalý rozehrávač.

Blanchette roztáhl sádelnaté rty do spokojeného úsměvu. Už se radoval, že se nás zbavil.

„Tak šťastnou –“

„Moje kabelka! Neodjeďte mi s kabelkou!“

„Já ji vezmu,“ ozval jsem se. Sklonil jsem se do auta. Blanchette spatřil, co mám v ruce, a

úsměv na sádelnatých rtech mu zamrzl.

Na kopci se v tu chvíli objevila světla, ale už se nedalo couvnout. Nic mě nemohlo zastavit.

Levou rukou jsem sebral Noninu kabelku. Pravou jsem zarazil ocelový pilníček Blanchettovi

do hrdla. Krátce zamečel.

Vylezl jsem z auta. Nona mávala na blížící se vůz. V té tmě a chumelenici jsem nepoznával,

co je to za značku; viděl jsem jen dvě jasná kola předních reflektorů. Přikrčil jsem se za

Blanchettovým autem a vykukoval zadními okýnky.

Hlasy se ztrácely ve sténání větru.

„… potíže, slečno?“

„… otec… vítr… asi infarkt! Mohl byste…“

V předklonu jsem oběhl chevrolet Normana Blanchetta. Už jsem je viděl. Štíhlou postavu

Nony a vedle druhou, vyšší. Stáli u nějakého pickupu. Otočili se a blížili se k okýnku řidiče

chevroletu, kde ležel na volantu zhroucený Norman Blanchette s Noniným pilníčkem v hrdle.

Řidič pickupu byl mladý kluk v teplé letecké bundě. Sklonil se k autu. Připlížil jsem se mu za

záda.

„Proboha, slečno!“ vyjekl. „Vždyť je celej od krve! Co –“

Zahákl jsem mu pravý loket pod krkem a levou rukou se chytil za pravé zápěstí. Zabral jsem

ze všech sil. Narazil čelem do rámu dveří, až to dutě zadunělo. Pak mi v náruči ochabl.

Mohl jsem ho nechat být. Nonu si pořádně neprohlédl a mně neviděl vůbec. Mohl jsem ho

nechat být. Ale byl to všetečka, šťoural, připletl se nám do cesty a mohl nám ublížit. Už mě

nebavilo věčně si nechat ubližovat. Uškrtil jsem ho.

Když bylo po všem, zvedl jsem hlavu a uviděl jsem Nonu mezi reflektory chevroletu a

pickupu, tvář staženou do groteskní masky nenávisti, lásky, triumfu a radosti. Natáhla ke mně

ruce a já ji objal. Políbili jsme se. Rty měla studené, ale jazyk teplý. Ponořil jsem obě dlaně

do tajných zákoutí jejích vlasů a kolem nás vyl vítr.

„Teď to ukliď,“ řekla mi. „Než přijede někdo další.“

Uklidil jsem to. Jen tak ledabyle, protože nic víc jsme nepotřebovali. Jen získat trochu času.

Pak už bude všechno jedno. Budeme v bezpečí.

Mladík moc nevážil. Zvedl jsem ho do náruče, přenesl ho přes silnici a hodil ho do strouhy

za svodidly. Tělo se volně skutálelo až na dno, jako ten strašák ze starých hadrů, kterého jsem

každý červenec na příkaz pana Hollise stavěl v kukuřičném poli. Vrátil jsem se pro

Blanchetta.

Ten byl těžší a teklo z něj krve jako ze zapíchnutého prasete. Zkusil jsem ho zvednout v

náruči, odvrávoral jsem tři kroky dozadu a pak mi vyklouzl na silnici. Převrátil jsem ho na

záda. Čerstvý sníh se mu lepil na obličej, takže vypadal jako nějaký lyžař.

Sehnul jsem se, chytil jsem ho v podpaží a odtáhl ho ke strouze. Ve sněhu zůstaly dvě

brázdy po jeho patách. Přehodil jsem ho přes svodidla a sledoval jsem, jak po zádech a s

rukama nad hlavou klouže dolů ze svahu. Doširoka otevřené oči zaujatě zíraly na vločky,

které se do nich snášely. Pokud chumelenice vydrží, budou z nich už jen dva nerozpoznatelné

hrbolky, až kolem pojede pluh.

Vrátil jsem se na druhou stranu silnice. Nona už si nasedla do pickupu. Nikdo jí nemusel

říkat, kterýž vozů si vybereme. Rozeznával jsem bledou skvrnu jejího obličeje, temné důlky

očí, ale nic víc. Nastoupil jsem do Blanchettova chevroletu, usadil jsem se do loužičky krve,

která se nasbírala na hrudkovitém vinylovém potahu sedačky, a zajel jsem s ním ke krajnici.

Zhasl jsem světla, zapnul jsem všechny blinkry a vystoupil jsem. Každý, kdo pojede kolem, si

pomyslí, že řidič měl nějaké problémy s motorem a vypravil se pěšky do města hledat servis.

Potěšilo mě, jak dokážu improvizovat. Jako bych vraždil od malička. Doklusal jsem k

pickupu, vklouzl za volant a odbočil k nájezdu na dálnici.

Seděla vedle mě, nedotýkala se mě, ale byla blízko. Občas, když se pohnula, polechtal mě na

krku pramen jejích vlasů. Jako kdyby mi přejela po kůži maličká elektroda. Jednou jsem

musel natáhnout ruku a pohladit ji po noze, abych se ujistil, že je skutečná. Tiše se zasmála.

Byla skutečná. Venku za okýnky vyl vítr a v mocných poryvech proti nám hnal sníh.

Jeli jsme na jih.

Když jedete po stodvacetšestce směrem na Castle Heights, tak hned za mostem za Harlow

přijedete k velikánské přestavěné usedlosti, na níž visí cedule se směšným názvem Sportovní

klub mladých. Mají tam dvanáct bowlingových drah s poruchovým automatickým stavěčem

kuželek, který obyčejně poslední tři dny v týdnu nefunguje, pár předpotopních pinballů,

jukebox s největšími hity sedmapadesátého roku, tři kulečníkové stoly značky Brunswick a

pult, kde prodávají kolu a chipsy a taky půjčují boty na bowling, které vypadají, jako by je

právě stáhli z nohou nějakému mrtvému ochmelkovi. Název na ceduli je směšný z toho

důvodu, že většina mládeže z Castle Rocku se večer stahuje do hospody na Jay Hillu nebo

jezdí na závory sériových automobilů do Oxford Plaines. Ve Sportovním klubu narazíte spíš

na staré kořeny z Gretny, Harlow i samotného Castle Rocku. Minimálně jednou za večer se tu

strhne nějaká rvačka na parkovišti.

Já sem začal chodit, když jsem byl ve druháku na střední. Jeden můj známý, Bill Kennedy,

tady tři večery týdně pracoval, a když zrovna nikdo nečekal na kulečníkový stůl, nechal mě

hrát zadarmo. Žádné extra povyražení, ale pořád lepší než sedět doma s Hollisovými.

Tady jsem taky poznal Ace Merrilla. Měl pověst nejtvrdšího bouchače ze všech tří měst.

Jezdil ve vytuněném Fordu ‘52 a říkalo se, že když je třeba, vytáhne z něj i dvě stě deset.

Vždycky vešel jako král, napomádované vlasy vyčesané do kohouta se mu jen leskly, dal si

chvíli karambol (Jestli byl dobrý? To si pište.), když přišla Betsy, zaplatil jí kolu, a pak spolu

odešli. Jakmile za nimi se skřípotem zapadly dveře, skoro jste slyšeli, jak si veškeré

osazenstvo vydechlo úlevou. S Acem Merrillem ven na parkoviště nikdy nikdo nešel.

Tedy nikdo kromě mě.

Betsy Malenfantová byla jeho holka, myslím, že nejhezčí holka v Castle Rocku. Nebyla

podle mě z nejchytřejších, ale když jste se na ni podívali, tak vám to bylo fuk. Měla tu

nejdokonalejší pleť, jakou jsem kdy viděl, a určitě to nebylo zásluhou nějakých kosmetických

mastiček. Vlasy měla černé jako uhel, tmavé oči, plné rty a postavu, která člověku nedávala

spát – a nijak jí nevadilo stavět ji na odiv. Kdo by se odvážil zatáhnout ji dozadu a zkoušet ji

rozhicovat, když byl Ace někde kolem? Nikdo, kdo měl všech pět pohromadě, určitě ne.

Hrozně jsem se do ní zamiloval. Ne jako do bývalky ani jako do Nony, i když Betsy působila

trochu jako její mladší verze, ale svým způsobem to bylo stejně zoufalé a stejně vážné. Pokud

jste někdy takovou telecí lásku zažili, víte, jaké to je. Bylo jí sedmnáct, o dva roky víc než

mně.

Začal jsem tam chodit čím dál častěji, i když Billy zrovna nebyl v práci, jen abych ji na

chvíli viděl. Připadal jsem si jako nějaký ornitolog, ačkoli jsem samozřejmě hrál mnohem

nebezpečnější hru. Potom jsem šel vždycky domů, nalhal jsem Hollisovým něco o tom, kde

jsem byl, a zavřel jsem se u sebe v pokoji. Psal jsem jí dlouhé, vášnivé dopisy, ve kterých

jsem popisoval všechno, co bych s ní chtěl dělat, a pak jsem je vždycky roztrhal. Na chodbách

ve škole jsem snil o tom, jak ji požádám o ruku, abychom spolu mohli utéct do Mexika.

Nejspíš jí došlo, co se ve mně děje, a nejspíš jí to lichotilo, protože když Ace nebyl v

dohledu, byla ke mně milá. Vždycky ke mně zašla, povídala si se mnou, nechala si ode mě

koupit kolu, sedla si vedle mě na stoličku a třela se mi nohou o nohu. Dovádělo mě to k

šílenství.

Jednou večer začátkem listopadu jsem se tam jen tak poflakoval, chvíli si cvrnknul s Billym

kulečník a čekal jsem na ni. Jinak byl klub skoro prázdný, protože ještě nebylo ani osm, a

venku očichával rohy osamělý vítr, předzvěst zimy.

„Radši bys to měl nechat plavat,“ prohodil Bill a poslal devítku přesně do rohu.

„Co nechat plavat?“

„Vždyť víš.“

„Ne, nevím.“ Minul jsem kouli a Billy na stůl jednu vrátil. Pak jich tam nasázel šest za

sebou, a zatímco hrál, došel jsem k jukeboxu a hodil do něj deseťák.

„Betsy Malenfantovou.“ Pečlivě si připravil ránu a poslal jedničku krokem podél mantinelu.

„Charlie Hogan tuhle vykládal Aceovi, jak se kolem ní motáš. Charliemu to připadalo k

popukání, hlavně proto, že jsi proti ní mlaďas, ale Ace se moc nesmál.“

„Je mi úplně ukradená,“ vypravil jsem přes ztuhlé rty.

„To doufám,“ přikývl a pak dovnitř vešlo pár kluků a on odběhl k pultu, aby jim vydal bílou

kouli.

Ace dorazil kolem deváté a byl sám. Nikdy dřív si mě nevšímal a já už skoro pustil z hlavy,

co mi Billy říkal. Když je člověk neviditelný, myslí si, že je taky nezranitelný. Hrál jsem

pinball a tak jsem se do toho zabral, že jsem nevnímal nic kolem. Ani jsem si nevšiml, jak

všichni ztichli a přestali hrát bowling i kulečník. A pak mě najednou někdo hodil přímo proti

hracímu automatu. Svalil jsem se na podlahu. Když jsem vstával, klepala se mi kolena

strachy. Naklonil automat a připravil mě tím o zbývající tři kuličky. Pak jen stál a prohlížel si

mě, ani jediný vlásek rozcuchaný, sportovní bundu napůl rozepnutou.

„Přestaň za ní dolejzat,“ řekl mi tiše, „nebo ti zmaluju ciferník.“

Pak vyšel ven. Všichni na mě civěli a já bych se byl nejradši propadl podlahou. Potom jsem

si ale všiml, že z většiny těch tváří vyzařuje závistivý obdiv. A tak jsem se oprášil a jakoby

nic jsem hodil do automatu další desetník. Světýlko ZRUŠENÁ HRA zhaslo. Pár kluků mě

cestou ven přišlo beze slova poplácat po zádech.

Když se v jedenáct zavíralo, nabídl mi Billy, že mě odveze domů.

„Jestli si nebudeš dávat pozor, tak to hnusně odskáčeš.“

„Neboj, o mě si nemusíš dělat starosti.“

Na to už Billy neodpověděl.

Asi dva nebo tři dny potom dorazila Betsy sama už v sedm. Kromě mě byl tou dobou v

klubu jen jediný další host, obrýlený skrček jménem Vern Tessio, kterého před pár lety

vyrazili ze školy. Málem jsem si ho ani nevšiml, byl ještě neviditelnější než já.

Přišla přímo ke mně, tak blízko, že jsem cítil její čerstvě vymydlenou kůži. Úplně se mi z ní

zatočila hlava.

„Slyšela jsem, co ti udělal Ace,“ řekla mi. „Už se s tebou nesmím bavit, a taky nebudu, ale

chci ti to aspoň nějak ulehčit.“ A dala mi pusu. Než jsem stačil odlepit jazyk z patra, otočila se

a odešla. Já se omámeně vrátil ke kulečníku. Vůbec jsem si nevšiml, kdy se Tessio vypravil

roznášet drby. Viděl jsem před sebou jenom ty její úžasně tmavé oči.

A tak jsem později toho večera skončil na parkovišti s Acem Merrillem a on mě zmydlil k

nepoznání. Byla zima, lezavá zima a já jsem ke konci začal brečet a bylo mi fuk, kdo se dívá

nebo poslouchá, což tou dobou byli už všichni. Všechno to nemilosrdně osvětlovala jediná

sodíková lampa. Nezmohl jsem se na jedinou ránu.

„Tak,“ prohlásil a dřepnul si vedle mě. Ani se nijak zvlášť nezadýchal. Vytáhl z kapsy

vystřelovák a stiskl chromované tlačítko. Na měsíční světlo vyskočila osmnácticentimetrová

stříbrná čepel. „Příště tě čeká tohle. Vyřežu ti svoje jméno do koulí.“ Pak vstal, naposledy do

mě kopl a odešel. Asi deset minut jsem tam jen tak ležel a klepal se na udusané hlíně. Nikdo

mi nepřišel pomoct ani mě poplácat po zádech, dokonce ani Bill. A už vůbec se neukázala

Betsy, aby mi to nějak ulehčila.

Nakonec jsem se vyškrábal na nohy a odjel domů stopem. Paní Hollisové jsem namluvil, že

mě svezl nějaký ožrala, který sjel ze silnice. Do klubu jsem se už nikdy nevrátil.

Doneslo se mi, že Ace krátce nato pustil Betsy k vodě a že to s ní potom šlo čím dál rychleji

s kopce – jako rozjetý náklaďák s rozbitými brzdami. Dokonce se během té jízdy nakazila

triplem. Billy povídal, že ji jednou večer zahlédl v Manoiru v Lewistonu, kde se z chlapů

snažila vytáhnout nějaký ten drink. Vyprávěl mi, že měla vyraženou většinu zubů a v

minulosti pravděpodobně i přeražený nos. Prý bych ji vůbec nepoznal. Tou dobou už mi to

bylo celkem fuk.

Pickup neměl zimní gumy, a než jsme se dostali k sjezdu na Lewiston, začalo mi to na

prašanu trochu podkluzovat. Těch pětatřicet kilometrů jsme jeli tři čtvrtě hodiny.

Chlápek v mýtní budce u lewistonského sjezdu z dálnice si ode mě vzal lístek a šedesát

centů. „Klouže to, co?“

Ani jeden z nás neodpověděl. Blížili jsme se k cíli. I kdybych s ní nebyl v tom zvláštním

telepatickém spojení, poznal bych to z její pózy na zaprášeném sedadle pickupu, z toho, jak

na klíně svírala kabelku, z toho, jak zaníceně upírala zrak na silnici před námi. Cítil jsem, že

mi naskakuje husí kůže.

Vydali jsme se po stotřicetšestce. Potkávali jsme jen málo aut; vítr zesílil a sníh se sypal

hustěji než dřív. Za Harlow Village jsme minuli velký Buick Riviera, který dostal smyk a

skončil na obrubníku. Všechny čtyři blinkry mu blikaly a já měl na okamžik pocit, že vidím

přízrak chevroletu Normana Blanchetta. Ale ten už teď musel být celý zapadaný sněhem,

pouhá nevýrazná hrouda ve tmě.

Řidič buicku na mě mával, ale já projel bez zpomalení kolem a ohodil jsem ho břečkou. Sníh

mi začínal zahlcovat stěrače a já se natáhl ven a tím na své straně jsem klepl o sklo. Trocha

sněhu se uvolnila, takže jsem viděl o něco líp.

Harlow vypadalo jako město duchů, všude tma a zavřeno. Dal jsem pravým blinkrem

znamení, že se chystám odbočit na most ke Castle Rocku. Zadní kola začala podkluzovat, ale

smyk jsem stačil vybrat. Vpředu za řekou jsem rozeznával tmavý obrys Sportovního klubu

mladých. Zdálo se, že je zavřený a opuštěný. Najednou mi přišlo líto, kolik tu bylo bolesti. A

smrti. Vtom poprvé od chvíle, kdy jsme u Gardineru najeli na dálnici, promluvila Nona.

„Máš za sebou policajta.“

„Chce nás –?“

„Ne. Má vypnutej maják.“

Ale znervózněl jsem, a možná proto se to stalo. Stotřicetšestka zatáčí za Harlow v pravém

úhlu na most do Castle Rocku. Tu zatáčku jsem vybral, jenže na konci mostu byla silnice

namrzlá.

„Do háje –“

Zadek auta začal ujíždět do strany, a než jsem ho stačil vyrovnat, narazil do jednoho z

masivních ocelových mostních sloupků. Vezli jsme se jako děti na saních, a než jsem se

rozkoukal, už těsně za námi svítily silné reflektory policejního vozu. Řidič dupl na brzdu –

zahlédl jsem v chumelenici odraz červených světel –, jenže to už byl taky na ledu. Napral to

přímo do nás. Ozval se pronikavý skřípot, jak jsme se znovu začali třít o mostní sloupky.

Odhodilo mě to Noně do klína a i v tom zmateném zlomku vteřiny jsem si stihl povšimnout,

jak pevné, a přitom poddajné má stehno. Pak se všechno zastavilo. Teď si policajt zapnul

maják. Po kapotě našeho pickupu a po zasněženém ocelovém zábradlí mostu mezi Harlow a

Castle Rockem začaly přebíhat modré záblesky. V policejním voze se rozsvítilo stropní

světýlko a policajt vystoupil.

Kdyby za námi nejel tak blízko, k ničemu by nedošlo. Tahle myšlenka mi pořád dokola

běhala hlavou, jako gramofonová jehla usazená v jediné, poškrábané drážce. Se ztuhlým,

napjatým úsměvem na rtech jsem zašátral na podlaze pod sedadlem, jestli tam neobjevím

něco, čím bych ho praštil.

Nahmatal jsem otevřenou brašnu s nářadím. Vytáhl jsem z ní francouzák a položil ho na

sedadlo mezi sebe a Nonu. Policajt se sklonil do okýnka. Tvář se mu v záblescích majáku

proměňovala jako tvář ďábla.

„Nejel jsi vzhledem ke stavu vozovky trochu moc rychle, mladíku?“

„A nejel jste vy trochu moc blízko za náma?“ opáčil jsem. „Vzhledem ke stavu vozovky?“

Možná zrudl. Ve světle toho blikajícího majáku se to nedalo poznat.

„Chceš si na mě otevírat hubu, synku?“

„Jestli ty škrábance na svým autu budete chtít hodit na mě, tak jo.“

„Tak mi ukaž řidičák a techničák.“

Vytáhl jsem peněženku a podal jsem mu řidičák.

„A techničák?“

„Je to auto mýho bratra. Techničák nosí u sebe.“

„Ale?“ Tvrdě se na mě zadíval, jako kdyby mě chtěl tím pohledem přivést do rozpaků. Když

pochopil, že se mu to jen tak nepodaří, podíval se na Nonu. Za to, co jsem uviděl v jeho očích,

bych mu je nejradši vyškrábal. „Jak vy se jmenujete, slečno?“

„Cheryl Craigová.“

„Co pohledáváte v autě jeho bratra v takové vánici, Cheryl?“

„Jedeme na návštěvu k mýmu strejdovi.“

„Do Rocku.“

„Přesně tak.“

„Žádný Craigovy v Castle Rocku neznám.“

„On se jmenuje Emonds. Bydlí na Bowen Hillu.“

„Vážně?“ Obešel auto, aby se podíval na poznávačku. Otevřel jsem dveře a vyklonil jsem se

ven. Opisoval si ji. Když se vrátil, ještě jsem se vykláněl, takže mi horní polovinu těla

osvětlovaly reflektory jeho vozu. „Hodlám… Co to na sobě máš, synku?“

Ani jsem se nemusel dívat, abych věděl, co to na sobě mám. Dřív jsem si myslel, že jsem se

z toho auta vyklonil čistě z roztržitosti, ale jak to tu celé sepisuju, dospěl jsem k jinému

závěru. Vůbec to nebyla roztržitost. Chtěl jsem, aby si mě prohlédl. Sevřel jsem v dlani

francouzák.

„Co jako?“

Přistoupil o dva kroky blíž. „Asi ses zranil – nejspíš pořezal. Radši –“

Máchl jsem po něm. Při srážce mu nejspíš spadl klobouk, takže měl teď holou hlavu. Vší

silou jsem ho natáhl kousek nad čelo. Ten zvuk nikdy nezapomenu. Jako když kostka másla

dopadne na tvrdou podlahu.

„Pospěš si,“ pobídla mě Nona. Položila mi svou klidnou dlaň na krk. Byla hrozně studená,

jako vzduch ve sklepě na zeleninu. Moje pěstounka mívala sklep na zeleninu.

Zvláštní, že jsem si na něj vzpomněl. Posílala mě tam v zimě pro nakládanou zeleninu.

Zavařovala si ji sama. Do velkých sklenic s takovou tou gumičkou pod víčkem.

Jednou jsem tam šel pro sklenici naložených fazolí na večeři. Všechny sklenice byly v

krabicích, úhledně označených rukopisem paní Hollisové. Vzpomínám si, že nikdy neuměla

správně napsat kompot a že mě to naplňovalo tajným pocitem nadřazenosti.

Toho dne jsem prošel kolem krabice s nápisem „konpoty“ až do kouta, kde přechovávala

fazole. Bylo tam chladno a tma. Stěny tvořila prostá holá zem, a když venku pršelo, vytékaly

z nich tenké, klikaté pramínky. Vzduch vyplňoval tajemný, temný pach všelijaké havěti, půdy

a uskladněné zeleniny, pach pozoruhodně podobný pachu ženského pohlaví. V jednom rohu

tam odjakživa stál starý, rozbitý tiskařský lis, a já si s ním občas hrál a dělal jsem, jako že

zase funguje. Ten sklep jsem miloval. Tehdy – to mi bylo asi devět nebo deset – to bývalo

moje nejoblíbenější místo. Paní Hollisová do něj odmítala vkročit a její manžel by se nikdy

nesnížil k tomu, aby jí chodil pro zeleninu. A tak jsem tam chodil já a nasával ten zvláštní

tajemný pach půdy a užíval si soukromí toho uzavřeného prostoru, kde si člověk připadal jako

v ženském lůně. Osvětlovala ho jediná, pavučinami zahalená žárovka, kterou sem pan Hollis

pověsil patrně ještě před burskou válkou. Občas jsem před ní na zdi dělal ohromná stínová

zvířátka.

Vzal jsem fazole a už jsem se chystal odejít, když jsem pod jednou starou krabicí zaslechl

nějaké škrábání. Došel jsem k ní a zvedl ji.

Ležela tam na boku hnědá krysa. Otočila hlavu a zadívala se na mě. Boky se jí prudce

nadzvedávaly a vycenila na mě zuby. Byla to ta největší krysa, jakou jsem kdy viděl. Sklonil

jsem se k ní. Právě rodila. Dvě maličká krysátka, holá a slepá, už se jí krmila u břicha. Další

bylo na půl cesty na svět.

Matka na mě bezmocně upírala pohled, připravená kousat. Chtěl jsem je zabít, zabít je

všechny, rozdupat je, ale nemohl jsem. Byla to ta nejodpornější věc, jaké jsem byl v životě

svědkem. Zatímco jsem se díval, proběhl kolem po zemi maličký hnědý pavouk – nejspíš

sekáč. Krysa ho chytila a sežrala.

Dal jsem se na útěk. Na schodech jsem upadl a rozbil jsem sklenici s fazolemi. Paní

Hollisová mi nařezala a já už nikdy do sklepa nechodil, pokud jsem nemusel.

Stál jsem nad policajtem a vzpomínal jsem.

„Pospěš si,“ zopakovala Nona.

Byl mnohem lehčí než Norman Blanchette, nebo mi možná jen žilami kolovalo víc

adrenalinu. Vzal jsem ho do náruče a odnesl jsem ho k okraji mostu. Jen matně jsem

rozeznával jez po proudu a železniční most proti proudu byl pouhý stín, jako lešení. Noční

vítr vyl a skučel a vháněl mi sněhové vločky do tváře. Chvíli jsem držel policajta v náruči

jako spící novorozeně, pak jsem si vzpomněl, co je ve skutečnosti zač, a pustil jsem ho dolů

do tmy.

Vrátili jsme se k pickupu a nasedli jsme, ale nechtěl nastartovat. Zkoušel jsem motor, dokud

jsem neucítil nasládlý pach benzinu z přesyceného karburátoru, pak jsem toho nechal.

„Pojď,“ řekl jsem.

Nasedli jsme do policejního vozu. Na přední sedačce byly poházené pokutové bloky,

formuláře a dvě psací podložky. Krátkovlnná vysílačka pod palubní deskou zachřestila a

zapraskala.

„Čtyřko, ozvěte se, čtyřko. Slyšíte?“

Natáhl jsem se a vypnul jsem ji, ale narazil jsem při tom do něčeho klouby. Byla tam opřená

opakovací brokovnice. Patrně policajtova soukromá zbraň. Uvolnil jsem ji a podal jsem ji

Noně. Položila si ji na klín. Zkusil jsem vycouvat. Auto bylo odřené, ale jinak v pořádku.

Mělo zimní gumy, a jakmile jsme se dostali přes to náledí, které to všechno způsobilo, pěkně

sedělo na silnici.

Pak jsme dorazili do Castle Rocku. Domy, kromě tu a tam nějakého obytného přívěsu u

silnice, zmizely. Silnice zatím nebyla prohrnutá a první stopy na ní zůstávaly po nás. Všude

kolem se tyčily mohutné jedle obtížené sněhem. Připadal jsem si pod nimi maličký a

bezvýznamný, jen nepatrné sousto uvízlé v chřtánu oné noci. Už bylo po desáté hodině večer.

* * *

V prváku na univerzitě jsem se společenského života příliš neúčastnil. Pilně jsem se učil a

pracoval jsem v knihovně – vracel jsem knihy do polic, opravoval vazby a učil se pracovat s

katalogem. Na jaře jsem hrál baseball za univerzitní béčko.

Koncem letního semestru, krátce před začátkem zkouškového, se pořádala nějaká diskotéka

v tělocvičně. Neměl jsem co dělat, na první dva zápočtové testy už jsem byl naučený, tak jsem

se tam vypravil. Vstup jsem měl jen za dolar.

Byla tam tma a tolik zpocených, zběsile tančících lidí, kolik jich najdete jedině na

univerzitní diskotéce těsně před začátkem zkouškového. Ovzduší bylo přímo nabité sexem. A

nebylo ho jen cítit; téměř stačilo natáhnout ruku a mohli jste ho sevřít v dlani, jako těžký

mokrý hadr. Bylo jasné, že po diskotéce bude následovat spousta milování, nebo

přinejmenším něčeho, co jsme tehdy za milování považovali. Ať už pod lavičkami, na

rozhicovaném parkovišti, v pronajatém bytě nebo na kolejním pokoji. Téměř dospělí kluci,

kterým už nad hlavou visela branná povinnost, s pěknými studentkami, které už za pár dní

vyletí od zkoušek, vrátí se domů a založí rodinu. Milování se smíchem i se slzami, pod vlivem

alkoholu i zcela střízlivé, neobratné i bezuzdné. Ve většině případů však velmi krátké.

Bylo tu pár nezadaných chlapů, ale ne moc. Takovýhle večer nikdo dlouho nezadaný

nezůstane. Začal jsem se propracovávat k vyvýšenému pódiu. Čím víc jsem se blížil, tím byly

hudba a rytmus hmatatelnější. Kapela za sebou měla půlkruh jedenapůlmetrových repráků a

člověk doslova cítil, jak mu basy rozvibrovávají bubínky.

Opřel jsem se o zeď a díval jsem se. Tanečníci se pohybovali podle předepsaných vzorů

(jako by se jednalo o tria a ne páry, přičemž ten třetí, neviditelný, se nacházel uprostřed a

zbylí dva ho ojížděli zepředu i zezadu), chodidla podupávala v pilinách, které zakrývaly

naleštěnou podlahu. Neviděl jsem nikoho známého a začínal jsem se cítit osamělý, ale ne

vyloženě nepříjemně. Nacházel jsem se v onom stavu, kdy si představujete, že po vás,

romantickém neznámém, koutkem oka pokukují všichni kolem.

Asi po půl hodině jsem se sebral a vypravil jsem se pro kolu. Když jsem se vrátil, na parketu

se začalo tvořit kolečko a někdo mě vtáhl dovnitř, takže jsem za okamžik držel kolem ramen

dvě holky, které jsem nikdy předtím neviděl. Točili jsme se pořád dokola. Mohlo tam být

dobře dvě stě lidí a zabrali jsme půlku tělocvičny. Pak se část kruhu rozpadla a asi dvacet

nebo třicet lidí utvořilo menší kroužek uprostřed toho velkého a začali tančit v protisměru.

Točila se mi z toho hlava. Zahlédl jsem holku, která vypadala jako Betsy Malenfantová, ale

věděl jsem, že se mi to jen zdálo. Když jsem ji zkoušel najít, nikde jsem neviděl ani ji, ani

nikoho podobného.

Když jsme konečně zastavili, byl jsem celý zmožený a nebylo mi právě nejlíp. Propracoval

jsem se k lavičkám a posadil jsem se. Hudba hrála příliš nahlas, vzduch byl příliš lepkavý.

Myšlenky se mi pořád někam zabíhaly, nedokázal jsem je udržet v hlavě. Zato jsem v hlavě

slyšel dusot srdce, jako při té nejhorší opici v životě.

Dřív jsem si myslel, že k následujícím událostem došlo především proto, že jsem tenkrát byl

unavený a z toho neustálého točení mi bylo trochu špatně, ale jak už jsem se zmínil, díky

tomu, že to všechno takhle píšu, vidím spoustu věcí mnohem jasněji. Už nevěřím tomu, čemu

jsem věřil dřív.

Znovu jsem se zahleděl na všechny ty krásné, uštvané lidi v šeru. Připadalo mi, že všichni

kluci se tváří ustrašeně, tváře se jim protahovaly do groteskních, zpomalených masek. Nedivil

jsem se jim. Všechny holky – studentky v blůzkách, krátkých sukních, zvonových kalhotách –

se měnily v krysy. Mě to v první chvíli neděsilo. Dokonce jsem se tomu zasmál. Věděl jsem,

že je to nějaká halucinace, a chvíli jsem to vydržel sledovat téměř nezaujatě.

Pak si jedna holka stoupla na špičky, aby svému klukovi dala pusu, a to bylo moc i na mě.

Chlupatý, protáhlý čumák, černá očka jako broky, tlama plná ostrých zoubků…

Odešel jsem.

Na chvíli jsem se rozrušeně zastavil před tělocvičnou. O kus dál v chodbě byly záchody, ale

prošel jsem kolem nich ke schodům.

Šatny byly ve třetím patře a poslední patro už jsem musel vyběhnout. Rozrazil jsem dveře a

vpadl jsem do jedné kabinky. Začal jsem zvracet obklopen pachem tekutých mastí, zpocených

dresů a promazané kůže. Hudba zněla hluboko dole, tady nahoře vládlo téměř panenské ticho.

Cítil jsem se tu dobře.

* * *

Dojeli jsme ke stopce v Southwest Bendu. Vzpomínky na diskotéku mě z neznámého

důvodu vzrušily. Začal jsem se chvět.

Podívala se na mě a usmála se těma tmavýma očima. „Teď?“

Nemohl jsem jí odpovědět. Příliš jsem se třásl. Pomalu přikývla místo mě.

Sjel jsem ze sedmičky na lesní cestu, kterou v létě zřejmě využívali dřevaři. Nejel jsem moc

daleko, protože jsem se bál, abychom neuvízli. Zhasl jsem přední reflektory a na přední sklo

se začaly tiše usazovat vločky.

„Miluješ?“ zeptala se mě, skoro laskavě.

Z hrdla mi uniklo jakési zachrčení, nebo z něj bylo spíš vytaženo. Nejlíp by se dalo popsat

jako zvukové vyjádření myšlenek zajíce lapeného do oka.

„Tady,“ řekla. „Přímo tady.“

Byla to extáze.

Málem jsme se nedostali zpátky na hlavní silnici. Projel kolem pluh – viděli jsme

pomrkávání oranžových světýlek ve tmě – a nahrnul nám do cesty obrovskou zeď sněhu.

V kufru policejního auta byla lopata. Trvalo mi půl hodiny, než jsem proházel cestu, a to už

se blížila půlnoc. Nona si mezitím v autě pustila vysílačku a dozvěděli jsme se z ní, co jsme

potřebovali vědět. Našli těla Normana Blanchetta i toho kluka z pickupu. Měli podezření, že

jedeme v policejním voze. Ten policajt měl hrozně srandovní jméno, Essegian. Nějaký

Essegian kdysi hrával první baseballovou ligu – myslím, že za Dodgers. Možná jsem mu zabil

někoho z příbuzných. Bylo mi fuk, že vím, jak se ten policajt jmenoval. Jel moc blízko za

námi a připletl se nám do cesty.

Vyjeli jsme na hlavní silnici.

Cítil jsem, jak je Nona vzrušená, celá žhavá a rozpálená. Zastavil jsem, abych rukou setřel

sníh z předního skla, a zas jsme se rozjeli.

Projeli jsme západní částí Castle Rocku a já sám od sebe věděl, kde mám odbočit. Zasněžená

značka oznamovala, že jsme na Stackpole Road.

Sem se pluh ještě nedostal, ale už tu před námi někdo jel. V čerstvě napadeném, stále

přibývajícím sněhu byly zřetelně vidět stopy pneumatik.

Dva kilometry, pak kilometr a půl. Přelévala se do mě její nedočkavost, její touha a znovu

jsem začínal být nervózní. Za zatáčkou se před námi vynořila dodávka elektrárenské

společnosti, sytě oranžová s krvavě červeným majáčkem. Blokovala silnici.

Nedokážete si představit její vztek – vlastně náš vztek, protože po tom, co se stalo, už jsme

byli jedno tělo. Nedokážete si představit ten chvilkový pocit otupující paranoie, přesvědčení,

že se najednou všichni obrátili proti nám.

Byli dva. Jeden pouhý shrbený stín ve tmě vpředu. Druhý držel baterku. Když kráčel k nám,

světlo poskakovalo jako planoucí oko. A bylo v nás něco víc než nenávist. Byl v nás strach –

strach, že o to všechno na poslední chvíli přijdeme.

Něco povykoval a já stáhl okýnko.

„Tudy neprojedete! Vraťte se na Bowen Road! Je tu spadlej drát pod proudem! Tudy –“

Vystoupil jsem z auta, zvedl brokovnici a napálil to do něj z obou hlavní. Odhodilo ho to na

oranžovou dodávku a já začal klopýtat zpátky k policejnímu vozu. Nevěřícně na mě zíral,

klouzal níž a níž a nakonec se svalil do sněhu.

„Máš ještě náboje?“ zeptal jsem se Nony.

„Jo.“ Dala mi je. Zlomil jsem brokovnici, vyhodil prázdné nábojnice a zasunul do komor

čerstvé.

Chlápkův kolega se mezitím napřímil a nechápavě nás sledoval. Něco na mě křikl, ale v tom

větru jsem ho neslyšel. Znělo to jako otázka, ale na tom nesešlo. Musel jsem ho zabít.

Vykročil jsem k němu a on tam jen stál a díval se na mě. Nepohnul se, ani když jsem zvedl

brokovnici. Myslím, že vůbec nechápal, co se kolem něj děje. Nejspíš si myslel, že se mu to

jen zdá.

Vypálil jsem jen z jedné hlavně a příliš nízko. Zvedl se kolem něj obrovský oblak sněhu a

zahalil ho od hlavy až k patě. Pak zařval strachy a dal se na útěk. Gigantickým skokem se

přenesl přes vedení spadlé na cestu. Vypálil jsem z druhé hlavně a opět jsem minul. To už mi

zmizel ve tmě a mohl jsem na něj zapomenout. Už nám nepřekážel. Vrátil jsem se k autu.

„Budeme muset pěšky,“ oznámil jsem jí.

Prošli jsme kolem padlého těla, překročili prskající drát a pokračovali dál po silnici, podél

daleko od sebe posazených stop prchajícího muže. Nona v některých závějích zapadala až po

kolena, ale pořád se držela pár kroků přede mnou. Oba jsme hlasitě oddechovali.

Vyšli jsme na kopec a sestoupili do úzkého údolíčka. Na jedné straně stála nakloněná,

opuštěná bouda bez skel v oknech. Zastavila se a chytila mě za ruku.

„Tam,“ řekla a ukázala kamsi přes silnici. Zatínala mi prsty do ruky takovou silou, že mě to i

přes bundu bolelo. Obličej jí vítězoslavně zářil. „Tam. Tam.“

Byl to hřbitov.

Klouzali jsme a klopýtali do svahu a nahoře jsme přelezli zasněženou kamennou zídku.

Samozřejmě jsem to tu znal. Moje skutečná máma pocházela z Castle Rocku, a i když tady s

tátou nikdy nežili, měla tu rodina místo na hřbitově. Máma ho dostala od svých rodičů, kteří

žili a zemřeli v Castle Rocku. V období, kdy jsem byl zamilovaný do Betsy, jsem si sem často

chodil číst básně Johna Keatse a Percyho Shelleyho. Nejspíš si řeknete, že to bylo typické

bláznění zamilovaného puberťáka, ale mně to tak nepřipadá. Ani dneska. Uklidňovalo mě,

když jsem jim byl blíž. Ale od té doby, co mě Ace Merrill zmlátil, už jsem na hřbitov

nepřišel. Až s Nonou.

Uklouzl jsem, vymkl jsem si kotník a upadl do prašanu. Vstal jsem a šel jsem dál, s

brokovnicí místo berly. Ticho bylo nekonečné a neuvěřitelné. Sníh se snášel kolmo k zemi,

vytvářel čepičky na nakloněných náhrobních kamenech a křížích, pohřbíval všechno kromě

špiček zrezivělých držáčků na vlajky, do nichž se vlajky stejně zasazovaly jen na Den obětí

války a Den veteránů. Ticho působilo ve své nezměrnosti až nelidsky a mě poprvé přepadla

hrůza.

Nona mě vedla ke kamenné budově na vršku v zadní části hřbitova. Hrobka. Sněhobílá

krypta. Měla klíč. Věděl jsem, že ho bude mít, a měla ho.

Odfoukla sníh z kování na dveřích a našla klíčovou dírku. Skřípot stavítek v zámku jako by

škrábal na černou tabuli noci. Opřela se do dveří, a ty se otevřely.

Pach, který se linul zevnitř, byl chladný jako podzim, chladný jako vzduch ve sklepě paní

Hollisové. Viděl jsem jen kousek za dveře. Na kamenné podlaze leželo suché listí. Vešla

dovnitř, zarazila se, pak se na mě ohlédla přes rameno.

„Ne,“ řekl jsem.

„Miluješ?“ zeptala se a zasmála se mi.

Stál jsem ve tmě a cítil jsem, jak do sebe všechno začíná zapadat – minulost, přítomnost,

budoucnost. Chtěl jsem se dát na útěk, běžet s křikem pryč, běžet tak rychle, abych vrátil

zpátky všechno, co jsem udělal.

Nona stála a dívala se na mě, nejkrásnější holka na světě, jediná, která kdy byla moje.

Přejela si rukama po těle. Nebudu vám říkat, jak přesně. Kdybyste to viděli, pochopili byste.

Vešel jsem za ní. Zavřela dveře.

Byla tma, ale já bez problémů viděl. Místnost osvětloval pozvolna tekoucí zelený oheň.

Stékal po zdech a jeho jazyky se plazily po listí na podlaze. Uprostřed hrobky stál katafalk,

ale prázdný. Byl posypaný povadlými okvětními lístky růží, jako nějakou prastarou svatební

obětinou. Pokynula mi, pak ukázala na dvířka vzadu. Malá, neoznačená dvířka. Děsil jsem se

jich. Myslím, že v tu chvíli už jsem věděl. Zneužila mě a pak se mi vysmála. Teď mě chtěla

zničit.

Jenže jsem se nedokázal zastavit. Došel jsem k těm dvířkům, protože jsem musel. Ten

telepatický telegraf pořád ještě fungoval a naplňoval mě radostí – děsivou, nesmyslnou radostí

– a pocitem vítězství. Moje roztřesená ruka se natáhla k dvířkům. Zaléval je zelený oheň.

Otevřel jsem dvířka a spatřil jsem, co je za nimi.

Byla tam dívka, moje bývalka. Mrtvá. Její oči se prázdně upíraly do té říjnové hrobky, do

mých očí. Cítil jsem z ní ukradené polibky. Byla nahá a někdo ji rozřízl od hrdla až k

rozkroku, proměnil její tělo v jediné lůno. A v něm něco žilo. Krysy. Neviděl jsem je, ale

slyšel jsem, jak se tam uvnitř melou. Věděl jsem, že za okamžik otevře vyprahlá ústa a zeptá

se mě, jestli miluju. Odstoupil jsem od ní, celý otupělý, mozek jako by mi zahalil černý mrak.

Otočil jsem se k Noně. Smála se a natahovala ke mně ruce. A mnou projel náhlý záblesk

pochopení a já věděl, věděl, věděl. Poslední zkouška. Závěrečný test. Prošel jsem jím a byl

jsem volný!

Obrátil jsem se zpátky k dvířkům a za nimi pochopitelně nebylo nic než prázdná kamenná

komora se suchým listím na podlaze.

Zamířil jsem k Noně. Zamířil jsem ke svému životu.

Objala mě a přitiskla se ke mně. A tehdy se začala proměňovat, chvět se a roztěkat jako

vosk. Z velkých černých očí byly maličké, jako korálky. Vlasy zhrubly, zhnědly. Nos se

zkrátil, nosní dírky roztáhly. Celé tělo se vyboulilo a nahrbilo.

Objímala mě krysa.

„Miluješ?“ zapištěla. „Miluješ, miluješ?“

Čumák beze rtů se natáhl vzhůru ke mně.

Nekřičel jsem. Na to už mi nezbyla síla. Pochybuju, že vůbec ještě někdy budu křičet.

Je tu hrozné horko.

Horko jako takové mi nevadí, vážně ne. Když se můžu osprchovat, rád se zpotím. Pot jsem

vždycky bral jako prospěšnou, chlapskou věc, jenže horko někdy svědčí havěti, která kouše –

například pavoukům. Věděli jste, že samičky pavouků uštknou a sežerou svého partnera?

Vážně, hned po oplodnění.

Navíc jsem tu slyšel takové cupitání ve zdech. To se mi nelíbí.

Už mě z toho psaní berou křeče do ruky a špička fixy je celá rozměklá a houbovitá. Ale

blížím se ke konci. A spousta věcí vypadá jinak. Úplně jinak než dřív.

Víte, že mě samotného skoro přesvědčili, že jsem všechny ty příšernosti udělal sám? Ti

kamioňáci z restaurace, ten chlap z elektrárenské dodávky. Tvrdili, že jsem byl sám. A byl

jsem sám, když mě našli, málem zmrzlého, na tom hřbitově u náhrobních kamenů mojí

mámy, mého táty a bráchy Drakea. Což pochopitelně neznamená nic jiného, než že mě

opustila. Každému to musí být jasné. Ale jsem rád, že jim unikla. Opravdu jsem. Nicméně

musíte chápat, že byla celou dobu se mnou, na každém kroku.

Teď se zabiju. Bude to tak lepší. Všechna ta vina a trápení a zlé sny už mě unavují, a taky se

mi nelíbí to cupitání ve zdech. Mohl by tam být kdokoli. Nebo cokoli.

Nejsem blázen. Vím to a věřím, že vy taky. Jistě, každý blázen říká, že není blázen, ale z

těchhle her já už jsem vyrostl. Byla se mnou a byla skutečná. Miluju ji. Pravá láska nikdy

neumírá. Tak jsem podepisoval všechny dopisy Betsy, ty, co jsem pak vždycky roztrhal.

Ale jediná, kterou jsem kdy doopravdy miloval, byla Nona.

Je tu hrozně horko, A nelíbí se mi ty zvuky ve zdech.

Miluješ?

Ano, miluju.

A pravá láska nikdy neumírá.

PRO OWENA

Vedu tě do školy a ty se ptáš,

jestli se i v jiných školách známkuje.

Jdu s tebou až do Ovocné ulice a tvoje oči mě opouštějí.

Když procházíme pod těmi žlutými stromy,

držíš si v podpaží armádní kufříček se svačinou a tvoje

krátké nožky v maskáčových kalhotách

proměňují tvůj stín v nůžky,

které stříhají prázdno na chodníku.

Zničehonic mi povídáš, že všichni školáci jsou ovoce.

Borůvky si každý dobírá, protože jsou tak prťavé.

Starší kluci, kteří hlídají na ulicích, jsou banáni.

V očích ti vidím třídy plné pomerančů,

chodby přecpané jablky.

A všechno ovoce, říkáš, má ruce a nohy.

A melouni se často někde opozdí.

Pomalu se batolí a jsou tlustí.

„Jako já,“ říkáš.

Mohl bych ti na to leccos odpovědět, ale radši mlčím.

Melouni si sami nedokážou zavázat tkaničky;

musejí jim pomáhat švestky.

Nebo jak ti kradu obličej –

ukradnu ho, heč, a nosím ho místo svého.

Ale na mně se rychle onosí.

To proto, jak se musí natahovat.

Mohl bych ti říct, že umírání je umění,

a že já se učím rychle.

Myslím, že v téhle škole už jsi

vzal do ruky svou vlastní tužku

a začal psát své jméno.

Někdy mezi teď a potom by ses možná mohl ulejt ze školy,

já bych tě dovezl do Ovocné ulice,

zaparkoval bych v dešti těchhle říjnových listů

a mohli bychom se dívat, jak banáni vysokými dveřmi

doprovázejí posledního opozdilého melouna.

NEZMAR

Dříve nebo později napadne tahle otázka každého studenta medicíny. Jak silný traumatický

šok pacient vydrží? Různí asistenti na to odpovídají různě, v podstatě se však jejich odpověď

dá vždy přeformulovat v další otázku: Jak moc chce pacient přežít?

26. ledna

Bouře mě sem vyplavila přede dvěma dny. Dneska ráno jsem si to tu odkrokoval od břehu ke

břehu. Ostrov jak stehno! Z jednoho konce na druhý je to 267 kroků a v nejširším místě 190

kroků napříč.

Zatím to vypadá, že tady není vůbec nic k jídlu.

Jmenuju se Richard Pine. Tohle je můj deník. Pokud (Až) mě někdo najde, můžu ho snadno

zničit. Sirek tu mám víc než dost. Sirek a heroinu. Celé hory. Obojí je tady úplně na prd, he

he. Tak budu psát. Stejně se nemám čím zabavit.

Pokud to mám vzít od začátku – a proč ne? Času mám fůru! –, tak jsem se narodil jako

Richard Pinzetti v newyorské čtvrti Little Italy. Můj táta byl přistěhovalec ze Starého světa.

Chtěl jsem vystudovat na chirurga. Táta se mi smál, povídal, že jsem blázen a ať mu naliju

další skleničku vína. V šestačtyřiceti umřel na rakovinu. Byl jsem rád.

Na střední jsem hrával americký fotbal. Lepšího hráče naše škola neviděla. Obránce.

Poslední dva roky jsem se dostal do městského výběru. Jak já ten fotbal nesnášel. Jenže když

jste chudý Talián ze sídliště, tak je sport vaše jediná vstupenka na vysokou. A tak jsem hrál a

získal sportovní stipendium.

Na vysoké jsem na hřišti vydržel jen tak dlouho, dokud jsem za dobré studijní výsledky

nezískal plnohodnotné akademické stipendium. Na medicíně. Táta umřel šest neděl před tím,

než jsem úspěšně zakončil první tři přípravné roky. Ještěže tak. Myslíte, že by se mi chtělo jít

si pro diplom a koukat tam z pódia na nějakého starého makaróna? Díky, nemám zájem.

Dokonce jsem se dostal do studentského bratrstva. Do nijak zvlášť prestižního, to s příjmením

Pinzetti opravdu těžko, ale studentské bratrstvo to bylo.

Proč to vůbec píšu? Skoro k smíchu. Ne, zpět, žádné skoro. Je to k smíchu. Slovutný doktor

Pine sedí v tričku a kalhotách od pyžama na kameni na ostrůvku, který by se dal skoro

přeplivnout, a sepisuje vlastní životopis. Sakra, já mám hlad! Ale co, když se mi chce, klidně

si můžu sepisovat vlastní životopis. Aspoň u toho nemyslím na žaludek. Skoro.

Před vstupem na lékařskou fakultu jsem si změnil příjmení na Pine. Máma povídala, že jí

chci zlomit srdce. Jak zlomit srdce? Sotva byl táta pod drnem, už se motala kolem toho Žida,

co měl u nás na rohu hokynářství. Jestli to příjmení tak strašně milovala, čím to, že se

nemohla dočkat, až si ho změní na Steinbrunnerová?

Od střední jsem nechtěl dělat nic jiného než chirurga. Už tehdy jsem si před každým

zápasem bandážoval ruce a po zápase jsem si je mazal krémem. Když chcete být chirurg,

musíte o ruce dbát. Kluci se mi kvůli tomu občas smáli, že jsem posera. Nikdy jsem se s

nikým nerval. Už ten fotbal byl dost velké riziko. Ale účty se daly vyřizovat i jinak. Ze všech

nejvíc se do mě navážel Howie Plotsky, tupý kolohnát s ksichtem plným beďarů. Ráno jsem

rozvážel noviny a prodával jsem s nimi i losy. Přivydělával jsem si, jak to šlo. Navíc člověk

pozná lidi, leccos se doslechne, nadělá si konexe. Když chce makat na ulici, jinak to nejde.

Umřít dokáže každý blb. Jde o to, naučit se přežít, no ne? A tak jsem největšímu vazounovi ze

školy, Rickymu Brazzimu, zaplatil deset babek za to, aby Howiemu Plotskymu rozbil hubu.

Ale vážně rozbít, řekl jsem mu. Přidám ti dolar za každý zub, který mi přineseš. Rico donesl

tři zabalené do papírového kapesníku. Sám si u toho vykloubil dva prsty, takže vidíte, jak

jsem mohl dopadnout, kdybych to řešil osobně.

Na lékařské fakultě, kde se všichni mohli strhat, aby měli mezi obsluhováním v restauracích,

prodáváním kravat a leštěním podlah aspoň nějaký čas na šprtání, jsem já pokračoval v

rozjetých kšeftech. Sázky na fotbal, sázky na basket, trocha politiky. Udržoval jsem si dobré

vztahy v naší čtvrti. A na studium jsem si vždycky v klidu vydělal.

Na černotu jsem se dal, až když jsem šel na praxi. Pracoval jsem v jedné z největších

nemocnic v New Yorku. Nejdřív to byly jen recepty. Prodal jsem stovku prázdných receptů

jednomu klukovi ze sousedství a on na ně podle vzorů, které jsem mu taky obstaral, padělal

podpisy čtyřiceti nebo padesáti různých doktorů. Pak je rozprodal na ulici po deseti dvaceti

dolarech za kus. Feťáci, kteří jeli v metamfetaminech a opiátech, si to nemohli vynachválit.

Po nějaké době jsem zjistil, jaký panuje v nemocnici ve skladu léků příšerný bordel. Nikdo

neměl přehled o tom, co jde dovnitř a co ven. Poznal jsem tam lidi, kteří si to odnášeli po

taškách. Já ne. Já si vždycky dával pozor. Nikdy jsem se nedostal do průšvihu, dokud jsem si

nepřestal dávat pozor – nebo neměl smůlu. Ale vždycky přistanu pevně na nohou. Vždycky.

Už nemůžu psát. Bolí mě zápěstí a tužka je tupá. Ani nevím, proč se s tím vůbec obtěžuju.

Stejně mě tu každou chvíli někdo objeví.

27. ledna

Odliv včera v noci odtáhl záchranný člun od břehu. Potopil se asi tři metry hluboko kus od

severního břehu ostrova. Žádná velká tragédie. Dno bylo stejně rozedřené o útesy a děravé

jako ementál. Všechno, co mělo nějakou cenu, jsem stačil vynosit na souš. Čtyři galony vody.

Šití. Lékárničku. Tenhle zápisník, do kterého píšu. Původně měl sloužit pro záznamy o stavu

člunu. K smíchu. Kdo kdy slyšel o záchranném člunu, ve kterém není žádné JÍDLO? Poslední

záznam pocházel z 8. srpna 1970. A abych nezapomněl, samozřejmě dva nože, jeden tupý,

druhý docela ostrý, k tomu ještě vidlička spojená se lžící. Využiju je dneska na večeři. Dám si

grilované oblázky. He he. Ale aspoň jsem si měl čím ořezat tužku.

Až se z téhle posrané (a to doslova, he he, od racků) hromady kamení dostanu, poženu za to

společnost Paradise Lines před soud a budou solit, až se jim budou protáčet panenky. Už jen

kvůli tomu stojí za to žít. A já žít budu. Dostanu se z toho. To je bez debat. Já se z toho

dostanu.

(později)

Když jsem vypisoval ten seznam zachráněných věcí, zapomněl jsem na jednu položku: dvě

kila čistého heroinu, zhruba v hodnotě 350 000 dolarů – přinejmenším v New Yorku na ulici.

Tady nestojí za zlámanou grešli. K smíchu, co? He he!

28. ledna

Tak jsem se najedl – pokud se tomu dá říkat jídlo. Na jednom kameni uprostřed ostrova

vysedával racek. Kameny tam tvoří takovou miniaturní horu – celou posranou, samozřejmě.

Našel jsem si oblázek, který mi padnul akorát do dlaně, a vyšplhal jsem k rackovi, jak nejblíž

jsem se odvážil. Jenom tam tak stál na kameni a pokukoval po mně těma jasnýma černýma

očkama. Divím se, že ho nevyplašilo, jak mi kručelo v žaludku.

Vší silou jsem hodil oblázkem a trefil jsem ho do boku. Hlasitě zavřeštěl a pokusil se

vzlétnout, ale přerazil jsem mu pravé křídlo. Vyškrábal jsem se za ním nahoru a on přede

mnou začal hopkat pryč. Viděl jsem, jak se mu bílá peříčka barví krví. Ale prohnal mě

pořádně, zmetek; když jsem na druhé straně šplhal z té centrální hory dolů, sklouzla mi noha

mezi dva kameny a málem jsem si zlomil kotník.

Nakonec mu začaly docházet síly a na východní straně ostrova jsem ho polapil. Už se snažil

dostat do vody a odplavat mi. Popadl jsem ho za ocas a on se otočil a klovnul mě. Ale pak

jsem ho jednou rukou čapnul za nohy, druhou jsem ho vzal za krk a křup. Tak lahodný zvuk

jsem dlouho neslyšel. Hlásal, že oběd je na stole, chápete? He he!

Odnesl jsem si ho zpátky do „tábora“, ale než jsem ho oškubal a vykuchal, vyčistil jsem si

jódem tu ránu od klovance. Ptáci přenášejí spoustu bacilů a nějaká infekce je to poslední, co

bych teď mohl potřebovat.

Vykuchal jsem ho bez problémů. Jenom jsem si ho neměl jak upéct. Na ostrově není vůbec

žádná vegetace ani naplavené dřevo a člun se potopil. Tak jsem ho snědl za syrova. Žaludek

ho chtěl okamžitě vyzvrátit. Soucítil jsem s ním, ale nemohl jsem mu to dovolit. Počítal jsem

v duchu pozpátku, dokud nevolnost nepolevila. Skoro vždycky to zabere.

Dokážete si představit, že mi ten pták nejdřív málem zlomil kotník a pak mě ještě klovnul?

Jestli zítra chytnu dalšího, čeká ho mučení. Ten dnešní vyváznul příliš levně. Stačí, abych

zvednul oči od psaní, a vidím před sebou na písku jeho uříznutou hlavu. Ta černá očka,

třebaže zakalená smrtí, jako by se mi vysmívala.

Mají rackové vůbec nějaký mozek, který by stál za řeč?

A dá se jíst?

29. ledna

Dneska ani sousto. Na vrcholku kamení sice přistál jeden racek, ale odletěl dřív, než jsem

mu stačil „poslat přihrávku“, he he! Začínají mi růst vousy. Příšerně to svědí. Jestli se ten

racek vrátí a já ho dostanu, tak mu nejdřív vypíchnu oči, než ho zabiju.

Možná jsem se měl zmínit, že jsem byl vážně prvotřídní chirurg. Ale z nemocnice mě

vyšplouchli. Přitom je to k smíchu; dělají to všichni, ale jakmile jednoho přistihnou, hned jsou

všichni kolem hrozní svatoušci. Tebe potopíme, hlavně, že nám zůstane to naše. Druhá

přísaha Hippokratova a Hippokrytcova.

Z těch svých dobrodružství na praxi (podle Hippokrytcovy přísahy by se už tehdy všichni

měli chovat jako největší džentlmeni, ale nevěřte tomu), jsem měl nahrabáno dost na to, abych

si mohl otevřít vlastní ordinaci na Park Avenue. Což bylo štěstí; neměl jsem žádného

zazobaného tatíka ani zavedeného mecenáše jako spousta mých „kolegů“. Když jsem si šel

pověsit mosaznou cedulku vedle dveří, byl táta už devět let pod drnem. Máma zemřela rok

před tím, než mě vyhodili z nemocnice.

Vydělával jsem na provizích. Měl jsem dohodu s půltuctem lékárníků na East Side, se

dvěma dodavateli léků a přinejmenším dvaceti dalšími doktory. Oni posílali pacienty ke mně,

já je posílal dál. Prováděl jsem operace a předepisoval jsem ty správné pooperační léky. Ne

všechny operace byly nutné, ale nikdy jsem neoperoval proti vůli pacienta. A nikdy se mi

nestalo, aby se pacient podíval na předpis a prohlásil, že tohle nechce. Naopak, našli se lidi,

kteří třeba v pětašedesátém prodělali hysterektomii nebo v sedmdesátém částečné odnětí štítné

žlázy a klidně brali léky proti bolesti ještě po pěti nebo deseti letech, když jste je nechali. A já

je občas nechal. Nebyl jsem koneckonců jediný. Mohli si to dovolit. Nebo měl občas pacient

po menší operaci potíže se spaním. Nebo nemohl sehnat prášky na hubnutí. Nebo librium. To

všechno jsem jim mohl obstarat. He he! Jistě! Kdyby to nesehnali ode mě, sehnali by to od

někoho jiného.

Jenže pak si berňák došlápl na Lowenthala. Toho sraba. Zamávali mu před nosem pěti lety

natvrdo, a on hned vyklopil půl tuctu jmen. Jedno z nich bylo moje. Nějakou dobu mě

sledovali, a když si pro mě přišli, bylo toho mnohem víc než na pět let. Měl jsem rozjetých i

pár dalších kšeftů, jako například s těmi prázdnými recepty. Toho jsem se nikdy nevzdal. Je to

k smíchu, už jsem to v podstatě nepotřeboval, ale pokračoval jsem prostě ze zvyku. On se

člověk těchhle třešniček na dortu nerad vzdává.

No, měl jsem pár známostí. Zatahal jsem za nějaké ty nitky. A předhodil jsem vlkům pár

jiných obětí. Nikoho ze svých přátel, samozřejmě. Jenom samé parchanty.

Sakra, já mám hlad.

30. ledna

Rackové dneska nejsou. Připomíná mi to cedule, které občas vidíte ve výloze, RAJČATA

DNES NEJSOU. Vlezl jsem s tím ostrým nožem až po pás do vody. Stál jsem tam asi čtyři

hodiny na přímém slunci a vůbec jsem se nepohnul. Dvakrát na mě šly mdloby, ale počítal

jsem v duchu pozpátku, dokud to nepřešlo. Neviděl jsem ani jedinou rybu. Ani jednu jedinou.

31. ledna

Zabil jsem dalšího racka, stejně jako toho prvního. Vím, že jsem mu sliboval mučení, ale

měl jsem takový hlad, že jsem ho vynechal. Vyvrhl jsem ho a snědl. Pak jsem vymačkal

vnitřnosti a snědl jsem je taky. Zvláštní, jak člověk cítí, že se mu znovu vlévá síla do žil. Už

jsem pomalu začínal mít strach. Ležel jsem ve stínu té hory kamení uprostřed ostrova a zdálo

se mi, že slyším hlasy. Tátu. Mámu. Bývalou manželku. A co hůř, toho Číňana, od kterého

jsem v Saigonu nakoupil heroin. Šlapal si na jazyk, možná po částečném rozštěpu patra.

„No tak,“ ozýval se ten hlas z prázdna. „No tak, šňupni si trošku. Pak fi ani nefšimneš, jak fi

hladověj. Je to fkvělý…“ Přitom jsem nikdy nic nebral, ani prášky na spaní.

Už jsem psal, že Lowenthal nakonec spáchal sebevraždu? Srab. Pověsil se ve své bývalé

ordinaci. Podle mě tím světu udělal laskavost.

Já chtěl svoji ordinaci zpátky. Mluvil jsem o tom s pár lidmi, a ti mi říkali, že by se to dalo

zařídit – ale stálo by to majlant. Větší škváru, než o jaké se mi kdy snilo. Měl jsem v bance v

bezpečnostní schránce čtyřicet tisíc. Rozhodl jsem se, že to risknu a zkusím s nimi

zainvestovat. Zkusím tu částku zdvojnásobit nebo ztrojnásobit.

A tak jsem se vypravil za Ronniem Hanellim. Hrávali jsme spolu na vysoké fotbal, a když se

jeho o dost mladší brácha rozhodl, že chce dělat internu, pomohl jsem mu sehnat stálé místo.

Ronnie sám studoval práva, sranda, co? V naší čtvrti, kde jsme oba vyrůstali, jsme mu říkali

Polda Ronnie, protože když jsme hráli na ulici baseball nebo hokej, vždycky dělal

rozhodčího. A komu se jeho rozhodování nelíbilo, mohl si vybrat: buď držel jazyk za zuby,

nebo dostal jednu pěsťovou. Portorikánci mu říkali Ronnietaloš. Takhle dohromady.

Ronnietaloš. Jen tak z legrace. A tenhle kluk se dostal na vysokou, vystudoval práva,

advokátní zkoušky složil s přehledem hned napoprvé a pak si otevřel kancelář v naší staré

čtvrti, hned naproti rybí restauraci. Když zavřu oči, pořád ho vidím, jak v tom svém bílém

continentalu jede kolem bloku. Největší vydřiduch ve městě, na to vemte jed.

Věděl jsem, že Ronnie pro mě bude něco mít. „Je to riskantní,“ řekl mi. „Ale ty ses o sebe

vždycky dokázal postarat. A jestli se ti podaří dopravit zboží až sem, představím tě pár dalším

lidem. Jeden z nich je dokonce poslanec.“

Dal mi jména dvou lidí ze Saigonu. První byl ten Číňan, Henry Li-c’. Druhý byl Vietnamec

jménem Solom Ngo. Chemik. Za menší poplatek měl Číňanovo zboží otestovat. Číňan totiž

čas od času rád dělal srandičky. Tyhle „srandičky“ byly igelitové pytlíky naplněné pudrem,

práškovým čistidlem na zanesené trubky nebo kukuřičným škrobem. Ronnie povídal, že Li-c’

za tyhle vtípky jednou tvrdě zaplatí.

1. února

Viděl jsem letadlo. Letělo přímo nad ostrovem. Chtěl jsem vylézt na kameny a zamávat na

něj. Noha mi sklouzla do škvíry. Myslím, že do té samé škvíry jako ten den, kdy jsem ulovil

prvního racka. Zlomil jsem si kotník, komplikovaná zlomenina. Prásklo to jak rána z pistole.

Neuvěřitelná bolest. Zařval jsem a ztratil rovnováhu. Máchal jsem rukama, jako kdybych

dělal větrník, ale ani tak jsem se neudržel, narazil jsem hlavou do kamene a všechno kolem

zčernalo. Probral jsem se až za setmění. Z rány na hlavě mi vyteklo trochu krve. Kotník byl

nateklý jako pneumatika a dost nepěkně jsem se spálil na sluníčku. Myslím, že kdybych se

tam pekl ještě hodinu, začaly by mi naskakovat puchýře.

Odvlekl jsem se zpátky sem a celou noc jsem se klepal a brečel bezmocí. Vydezinfikoval

jsem si ránu na hlavě, těsně nad pravým spánkem, a ovázal jsem si ji, jak nejlíp to šlo. Je to

jen trochu odřená kůže a možná jsem utrpěl slabý otřes mozku, ale ten kotník… to je hodně

škaredá zlomenina, na dvou, možná dokonce na třech místech.

Jak budu teď lovit racky?

To letadlo určitě pátralo po přeživších z Callas. Ve tmě a v bouři nás záchranný člun mohl

odnést kilometry daleko od místa ztroskotání. Možná se sem už nikdo nevrátí.

Zatraceně, ten kotník bolí.

2. února

Na kousku bílé pláže na jižní straně ostrova, kam moře vyneslo člun, jsem sestavil znamení.

Trvalo mi to celý den, s přestávkami na odpočinek ve stínu. I tak jsem dvakrát omdlel.

Hádám, že už jsem zhubl tak o deset kilo, především následkem dehydratace. Teď odsud mám

ale pěkný výhled na všech pět písmen, která jsem psal celý den; tmavé oblázky na bílém

písku, poskládané do metr vysokých písmen POMOC. Příští letadlo už si mě všimne.

Pokud ještě nějaké přiletí.

Chodidlo mi bez ustání pulzuje. Kolem té dvojité zlomeniny se vytvořil zlověstně zbarvený

otok. Modřina jako by se stále zvětšovala. Pevně jsem si kotník ovázal košilí, čímž se mi

podařilo zmírnit tu nejhorší bolest, ale i tak spíš omdlévám, než usínám.

Začal jsem přemýšlet o tom, že možná budu muset přistoupit k amputaci.

3. února.

Otok i modřina jsou čím dál horší. Počkám do zítřka. Bude-li operace opravdu nutná,

myslím, že ji zvládnu. Mám sirky, takže můžu sterilizovat ostřejší nůž, a mám jehlu i nit ze

šitíčka. Košile poslouží za obvaz.

Dokonce mám dvě kila analgetik, i když kapku jiného druhu, než jsem kdysi sám

předepisoval. Což neznamená, že by ho moji pacienti nebrali, kdyby se k němu dostali. To

vůbec ne. Ty staré paničky s modrým přelivem by klidně šňupaly osvěžovač vzduchu, kdyby

si myslely, že se tak dostanou do rauše. Věřte tomu!

4. února

Rozhodl jsem se, že provedu amputaci chodidla. Už jsem čtyři dny nejedl. Kdybych ještě

čekal, riskoval bych, že během operace omdlím šokem a hlady a vykrvácím. A ať jsem

sebevětší mizera, chci žít. Vzpomínám si, co nám Mockridge povídal v Základech anatomie.

Starouš Mockie, říkali jsme mu. Povídal, že dříve nebo později napadne tahle otázka každého

studenta medicíny. Jak silný traumatický šok pacient vydrží? A plácl ukazovátkem do

schématu lidského těla, ukázal na ledviny, játra, srdce, slinivku, střeva. V podstatě, pánové,

pokračoval, se odpověď dá vždy přeformulovat v další otázku: Jak moc chce pacient přežít?

Myslím, že to zvládnu.

Věřím tomu.

Možná píšu jen proto, abych oddálil nevyhnutelné, ale napadlo mě, že jsem se ještě nedostal

k tomu, jak jsem se tu vlastně ocitl. A tak chci ten svůj životopis uzavřít, pro případ, že by se

operace nevydařila. Zabere to jen pár minut a na operaci jistě zbude dost světla, protože podle

mých hodinek je teprve devět minut po deváté ráno. He he!

Do Saigonu jsem odletěl jako turista. Zní to divně? Nemělo by. Pořád se najdou tisíce lidí,

kteří se tam rok co rok navzdory Nixonově válce jezdí podívat. Lidí, kteří chtějí vidět vraky

aut a kohoutí zápasy.

Můj čínský přítel mi předal zboží. Odnesl jsem ho ke Ngoovi, který prohlásil, že je to velice

kvalitní zásilka. Vyprávěl mi, že Li-c’ přišel asi před čtyřmi měsíci s jednou ze svých

„srandiček“, a že když pak jeho manželka chtěla nastartovat svého opela, vyletěla i s autem do

vzduchu. Od té doby Li-c’ nežertoval.

Zdržel jsem se v Saigonu tři týdny; do San Francisca jsem se měl vrátit na výletní lodi

Callas. První třídou. Pronést zboží na palubu nebyl problém; Ngo za menší poplatek zařídil,

aby si oba celníci prohlédli jen mé kufry a nechali mě jít. Zboží bylo ve sportovní tašce, na

kterou se ani nepodívali.

„Dostat se přes celnici ve Spojených státech bude mnohem těžší,“ řekl mi Ngo. „Ale to už je

váš problém.“

Já ovšem neměl v úmyslu pronášet v Americe zboží přes celnici. Ronnie Hanelli mi sehnal

potápěče, který byl za 3000 dolarů ochotný provést poměrně nebezpečný kousek. Měl jsem se

s ním se jít (přede dvěma dny, když o tom tak přemýšlím) v levném sanfranciském hotýlku St.

Regis.

Plán byl takový, že zboží uložím do vodotěsné schránky, k níž bude připevněný časový

spínač s balíčkem červeného barviva. Těsně před vjezdem do přístavu měla schránka putovat

přes palubu – nikoli mou rukou samozřejmě.

Když šla Callas ke dnu, stále ještě jsem hledal vhodného kuchaře nebo stevarda, který by

uvítal menší přivýdělek a byl by dost chytrý – nebo naopak dost hloupý – na to, aby držel

jazyk za zuby.

Vlastně ani nevím, proč a jak se loď potopila. Byla bouře, ale zdálo se mi, že s ní loď nemá

větší potíže. Třiadvacátého kolem osmé hodiny večer se odněkud z podpalubí ozval výbuch.

Byl jsem tou dobou v salónu a Callas se začala téměř okamžitě naklánět na levý bok.

Lidi ječeli a pobíhali sem a tam. Z polic za barem padaly láhve a rozbíjely se na podlaze. Z

dolní paluby se vypotácel muž v ohořelé košili a s ugrilovanou kůží. Tlampač začal lidi

popohánět k záchranným člunům, ke kterým byli přiděleni při instruktáži na začátku plavby.

Cestující ovšem dál pobíhali z místa na místo. Na instruktáž se totiž dostavil jen málokdo. Já

se nejen dostavil, dokonce jsem přišel s předstihem – chtěl jsem sedět v první řadě, chápete,

abych si mohl všechno dobře prohlédnout. Jakmile jde o můj vlastní krk, vždycky dávám

pozor.

Doběhl jsem do své kajuty, vzal balíčky s heroinem a dal si každý do jedné kapsy. Pak jsem

zamířil k záchrannému člunu číslo 8. Když jsem stoupal po schodech na hlavní palubu, ozvaly

se další dva výbuchy a loď se začala naklánět ještě víc.

Na hlavní palubě vládl příšerný zmatek. S hysterickým vřískáním kolem mě proběhla nějaká

žena s miminem v náručí a cestou po svažité, kluzké palubě nabírala čím dál větší rychlost.

Pak narazila stehny do zábradlí a přeletěla přes něj. Ještě jsem zahlédl, jak ve vzduchu udělala

dvě a půl salta, a pak se mi ztratila z dohledu. Uprostřed velké šachovnice na palubě seděl

nějaký muž ve středních letech a rval se za vlasy. Další muž v bílé kuchařské zástěře, děsivě

popálený na rukou i v obličeji, klopýtal ze strany na stranu a křičel: „POMOZTE MI!

NEVIDÍM! POMOZTE MI! NEVIDÍM!“

Panika byla naprostá: přeskakovala z cestujících na posádku jako nějaká infekce. Nesmíte

zapomínat, že od prvního výbuchu do potopení Callas uběhlo pouhých dvacet minut. Před

některými záchrannými čluny se mačkaly davy cestujících, zatímco před jinými bylo úplně

prázdno. Ten můj, na nakloněné straně paluby, patřil k těm prázdným. Byl jsem tu jen já a

jeden řadový námořník s uhrovitou, sinalou tváří.

„Tak tu prťavou skořápku spustíme na hladinu, ne?“ prohlásil a divoce zakoulel očima.

„Tenhle starej škuner půjde rovnou ke dnu.“

Obsluhovat kladkostroj záchranného člunu není nic náročného, jenže nervóznímu

námořníkovi se pletly ruce a nějak se mu zamotala lana. Člun klesl o metr a půl a pak zůstal

viset se zádí o půl metru výš než příď.

Vykročil jsem k němu, abych mu pomohl, když vtom začal křičet. Podařilo se mu rozmotat

uzel, jenže zároveň se mu do lana zamotala ruka. Svištící lano mu spalovalo otevřenou dlaň,

sdíralo mu kůži a strhlo ho přes zábradlí.

Vyhodil jsem z lodi provazový žebřík, co nejrychleji po něm slezl a uvolnil člun z provazů.

Pak jsem se opřel do vesel. V minulosti jsem občas pro zábavu vesloval, když jsem byl

navštívit některého ze svých přátel na chatě, teď jsem ale vesloval o život. Věděl jsem, že

pokud se od umírající Callas nedostanu dostatečně daleko, stáhne mě s sebou pod hladinu.

Potopila se během pěti minut. Nepodařilo se mi úplně uniknout z dosahu víru; musel jsem

veslovat jako blázen, abych se alespoň udržel na místě. Šla ke dnu velice rychle. Na zábradlí

na přídi pořád ještě viseli lidé a řvali. Vypadali jako nějaká tlupa opic.

Bouře zesílila. O jedno veslo jsem přišel, ale druhé jsem zachránil. Celá noc uběhla jako ve

snu, chvíli jsem vybíral vodu, chvíli jsem zoufale vesloval, abych špičku člunu dostal do další

zvedající se vlny.

Krátce před úsvitem čtyřiadvacátého začaly vlny za mnou nabírat na rychlosti. Člun uháněl

kupředu. Bylo to děsivé, ale zároveň úžasně vzrušující. Najednou se prkna pod mýma nohama

rozlomila, ale než se člun stačil potopit, vyvrhlo ho moře na tuhle bohem zapomenutou

hromadu šutrů. Ani nevím, kde jsem; nemám nejmenší představu. Navigace není zrovna moje

silná stránka, he he.

Ale vím, co musím udělat. Možná že je tohle poslední záznam, i když mi něco říká, že to

zvládnu. Zvládnul jsem to přece vždycky, ne? A protetika už je dneska hodně daleko. Jedno

chodidlo mi úplně stačí.

Je načase zjistit, jestli jsem vážně tak dobrý, jak si myslím. Hodně štěstí.

5. února

Hotovo.

Ze všeho nejvíc jsem se bál bolesti. Vydržím hodně bolesti, ale v tomhle oslabeném stavu

mě mohl hlad ve spojení s bolestí přivést do bezvědomí dřív, než všechno dokončím.

Heroin to ale krásně vyřešil.

Otevřel jsem jeden balíček a z placatého kamene vyšňupnul dvě pořádné čáry – nejdřív

pravou nosní dírkou, pak levou. Měl jsem pocit, jako kdybych šňupal úžasně otupující led,

který se mi zezdola rozlil po mozku. Pustil jsem se do toho, jakmile jsem dopsal včerejší

záznam do deníku – to znamená ve tři čtvrtě na deset. Když jsem se znovu podíval na

hodinky, stíny už se posunuly, takže jsem se zčásti ocitl na slunci, a bylo 12.41. Celou tu dobu

jsem prospal. Nikdy by mě nenapadlo, že to může být taková nádhera, a nechápu, proč jsem

tím dřív tak pohrdal. Bolest, hrůza, utrpení… všechno zmizelo a zůstala jen poklidná euforie.

V tomhle stavu jsem zahájil operaci.

Bolelo to opravdu hodně, zejména v první fázi operace. Ale jako kdyby ta bolest nepatřila

mně, jako by patřila někomu jinému. Dělalo mi to starosti, ale zároveň to bylo i docela

zajímavé. Rozumíte mi? Pokud jste někdy okusili nějaký silný morfiový lék nebo drogu,

patrně rozumíte. Nejenže to otupuje bolest. Vyvolává to úplně jiný stav mysli. Úžasnou

vyrovnanost. Chápu, že tomu lidi tak snadno propadnou, i když „propadnou“ je možná

zbytečně ostrý výraz – koneckonců ho nejčastěji používají ti, kteří to sami nikdy

nevyzkoušeli.

Zhruba v polovině operace začala být bolest čím dál osobnější. Šly na mě mdloby. Toužebně

jsem se zadíval na otevřený balíček s bílým práškem, ale přinutil jsem se odvrátit zrak.

Kdybych znovu usnul, vykrvácel bych stejně jistě, jako kdybych omdlel. Znovu jsem radši

počítal pozpátku od sta.

Nejkritičtějším faktorem bylo množství ztracené krve. Jakožto chirurg jsem si to velice

dobře uvědomoval. Ani kapku jsem nesměl prolít zbytečně. Když vám začne krvácet pacient

v nemocnici, můžete mu krev dát. Já tu žádné zásoby nemám. O co jsem přišel – a když jsem

končil, písek pod nohou se krví úplně černal –, bez toho se musím obejít do té doby, než moje

vlastní tělo ztrátu nahradí. Neměl jsem k dispozici žádné svorky, žádný hemostat ani

chirurgickou nit.

Operaci jsem zahájil přesně ve tři čtvrtě na jednu. Skončil jsem deset minut před druhou a

okamžitě jsem si dal dávku heroinu, větší než prve. Propadl jsem se do šedého světa bez

bolesti a vydržel jsem v něm skoro až do pěti odpoledne. Když jsem z toho světa znovu

vynořil, slunce už se sklánělo k západnímu obzoru a malovalo přes modrou hladinu Pacifiku

zlatou cestičku. Nic tak krásného jsem v životě neviděl… tenhle jediný okamžik všechnu

bolest bohatě vykoupil. Asi o hodinu později jsem si šňupnul ještě trošku, abych si ten západ

slunce naplno vychutnal.

Krátce po setmění jsem –

Prostě jsem –

Moment. Nezmínil jsem se snad, že jsem už čtyři dny neměl v ústech? A že jediným

zdrojem, z kterého jsem mohl načerpat alespoň trochu ztracené síly, bylo moje vlastní tělo? A

především, neopakoval jsem tu několikrát, že přežití je především záležitost mysli? Nadřazené

mysli? Nehodlám se obhajovat tvrzením, že vy byste na mém místě udělali totéž. Za prvé,

pravděpodobně nejste chirurgové. I když možná víte, jak se taková amputace provádí, nejspíš

byste ji zfušovali a nakonec byste stejně vykrváceli. A i kdybyste jak operaci, tak traumatický

šok přežili, vaši předpojatou mysl by něco takového pravděpodobně nikdy nenapadlo. Ale

nevadí. Nikdo se to nemusí dozvědět. Než ostrov opustím, tak tenhle deník najisto zničím.

Byl jsem opatrný.

Než jsem ji snědl, pečlivě jsem ji omyl.

7. února

Bolest v pahýlu je krutá – chvílemi nesnesitelná. Ale myslím, že to svědění tam hluboko

uvnitř, když se rána začala hojit, je ještě horší. Dnes odpoledne jsem přemýšlel o všech

pacientech, kteří si mi kdy stěžovali, že to příšerné svědění hojícího se masa, které se nedá

poškrábat, prostě nevydrží. A já se jen usmíval a uklidňoval je, že zítra jim bude líp, a přitom

jsem si v duchu říkal, jaké jsou to bábovky, jací fňukalové, jací nevděční ukňouránci. Teď jim

rozumím. Každou chvíli mám sto chutí servat z pahýlu košili a poškrábat se, zarýt prsty do

poddajného syrového masa, vytrhat hrubé stehy, nechat krev tryskat do písku, cokoli, cokoli,

jen abych se zbavil toho příšerného svědění, které mě pomalu dohání k šílenství.

V takových okamžicích počítám pozpátku od sta. A šňupu heroin.

Nemám představu, kolik už jsem ho do sebe napumpoval, ale vím, že od operace jsem téměř

permanentně sjetý. Navíc to tlumí hlad. Už ho skoro nevnímám. Cítím takové slabé, vzdálené

hryzení v žaludku, ale to je všechno. Dalo by se snadno ignorovat. Což ovšem nesmím.

Heroin nemá žádnou měřitelnou kalorickou hodnotu. Zkoušel jsem, jak na tom jsem, plazil

jsem se sem a tam, měřil své síly. Rychle ubývají.

Ach Bože, doufám, že k tomu nedojde, ale… možná se nevyhnu další operaci.

(později)

Přeletělo nade mnou další letadlo. Příliš vysoko; viděl jsem jen kondenzační stopu, kterou

vyleptávalo do oblohy. I tak jsem na něj mával. Mával jsem a volal. Když zmizelo, tak jsem

se rozbrečel.

Už je taková tma, že skoro nevidím. Jídlo. Přemýšlel jsem o všech možných pokrmech. O

lazaních, které dělala moje máma. O topinkách s česnekem. O šnecích. Humrech.

Grilovaných žebírkách. Zmrzlinovém poháru s broskví. Šťavnatém stejku. O obrovské porci

dortu s kopicí domácí vanilkové zmrzliny, který dávali jako zákusek v restauraci Mother

Crunch na První avenue. O horkých preclíkách pečeném lososovi pečených buchtách pečené

šunce s prstýnkem ananasu. O cibulových prstýncích. O cibulačce, která se nese v naběračce o

doušcích ledového čaje a hranolkách jako z ráje.

100, 99, 98, 97, 96, 95, 94

Bože Bože Bože

8. února

Dneska ráno přistál na kamení další racek. Pořádně vypasený. Seděl jsem ve stínu pod

skálou, kde jsem si zbudoval tábor, ovázaný pahýl natažený před sebe. Jakmile jsem toho

racka uviděl, začaly se mi sbíhat sliny. Zrovna jako Pavlovovým psům. Nezadržitelně jsem

slintal jako mimino. Jako mimino.

Sebral jsem oblázek, tak velký, aby mi pěkně padnul do dlaně, a začal jsem se plazit k

rackovi. Čtvrtá čtvrtina. Prohráváme o tři body. Rozehráváme ve třetím pásmu. Pinzetti

zůstává vzadu, aby poslal přihrávku (Pine, samozřejmě, Pine). Nedělal jsem si velké naděje.

Byl jsem si jistý, že odletí. Ale musel jsem to zkusit. Kdybych ho dostal, takhle vypaseného a

drzého ptáka, mohl bych druhou operaci odložit na neurčito. Plazil jsem se k němu, občas

jsem pahýlem bouchl o kámen a celým tělem mi projela pronikavá bolest a čekal jsem, kdy

odletí.

Neodletěl. Promenoval se sem a tam, tučná prsíčka vystrčená jako nějaký generál na

přehlídce. Každou chvíli se na mě zadíval těma odpornýma černýma očkama a já ztuhl na

místě a počítal jsem pozpátku od sta, dokud se zase nezačal promenovat sem a tam. Kdykoli

zatřepotal křídly, sevřel se mi žaludek. Sliny mi tekly dál. Nedokázal jsem je zastavit. Slintal

jsem jako mimino.

Nevím, jak dlouho jsem se k němu plazil. Hodinu? Dvě? A čím jsem byl blíž, tím víc mi

dunělo srdce a tím chutnější mi racek připadal. Skoro jsem měl pocit, že mě jen tak škádlí, a

jakmile se dostanu na dostřel, tak uletí. Začaly se mi třást ruce i nohy. V puse jsem měl

vyprahlo. V pahýlu mi divoce cukalo. Když o tom teď zpětně přemýšlím, možná se jednalo o

známky absťáku. Ale tak brzy? Vždyť to neberu ještě ani týden!

Nevadí. Potřebuju to. A ještě mi toho spousta zbývá, spousta. Jestli se po návratu do Států

budu muset léčit ze závislosti, půjdu na nejlepší kliniku v Kalifornii a půjdu tam s úsměvem.

Teď musím řešit trochu jiné problémy, že?

Když jsem se doplazil na dostřel, nechtělo se mi hodit. Byl jsem si nepochopitelně jistý, že

minu, přinejmenším o půl metru. Potřeboval jsem se dostat blíž. A tak jsem se plazil dál,

hlavu zakloněnou, celé vyhublé, vyzáblé tělo zmáčené potem. Už jsem psal, že mi začaly hnít

zuby? Kdybych byl pověrčivý, přisuzoval bych to tomu, že jsem snědl –

He he! Víme své, že?

Znovu jsem se zastavil. Už jsem byl blíž než v případě obou předešlých racků. A přece jsem

se k tomu nedokázal odhodlat. Svíral jsem oblázek takovou silou, až mě bolely prsty, ale

nedokázal jsem ho hodit. Protože jsem přesně věděl, co mě čeká, pokud minu.

Je mi fuk, jestli tady spotřebuju celou zásilku! Vysoudím na nich majlant! Do konce života

budu ve vatě! Do konce dlouhého, předlouhého života!

Myslím, že kdyby se nakonec nezvedl do vzduchu, byl bych se doplazil až k němu a stejně

bych se neodvážil hodit. Doplazil bych se k němu a zaškrtil bych ho. Jenže on roztáhl křídla a

odrazil se z kamene. Já na něj zařval, zvedl jsem se na kolenou a vší silou hodil. A trefil jsem

ho!

Racek dušeně zaskřehotal a spadl na opačnou stranu hromady kamení. S pochechtáváním a

žvatláním jsem se vyplazil nahoru a pustil se za ním. Vůbec jsem nevnímal, jestli pahýl do

něčeho naráží nebo ne, bylo mi fuk, jestli se rána otevře. V jedné chvíli jsem ztratil rovnováhu

a praštil jsem se do hlavy. Ani jsem si toho v tu chvíli nevšiml, přestože se mi udělala pořádná

boule. Myslel jsem jenom na racka a na to, jak jsem ho trefil, fantastické štěstí, trefil jsem ho

dokonce i za letu!

Poskakoval směrem k pláži na druhé straně ostrova, křídlo zlomené, břicho červené krví.

Plazil jsem se nejrychleji, jak to šlo, ale on byl ještě rychlejší. Závody mrzáků! He he! Byl

bych ho dostal – už jsem ho začínal dohánět –, kdybych si nemusel tolik dávat pozor na ruce.

Což musím. Možná je ještě budu potřebovat. Přestože jsem se plazil opatrně, když jsme se

dostali na tu úzkou plážičku, měl jsem dlaně celé sedřené a o jeden kámen jsem si rozbil

sklíčko na hodinkách.

Racek s hlasitým vřeštěním skočil do vody a já ho čapnul. V dlani mi zůstala hrst ocasních

per. Pak jsem upadl, vdechnul jsem vodu a začal jsem kašlat a krchlat.

Plazil jsem se dál. Dokonce jsem za ním zkusil plavat. Z pahýlu se mi odmotal obvaz. Začal

jsem se topit. Jen tak tak se mi podařilo vrátit se na pláž, klepal jsem se vyčerpáním a bolestí,

brečel jsem, řval, nadával rackovi. Ještě dlouho se tam vznášel na hladině, pořád dál a dál.

Myslím, že jsem ho v jednu chvíli dokonce prosil, ať se vrátí. Ale myslím, že když přeplul

přes útes, byl už mrtvý.

Není to fér.

Trvalo mi skoro hodinu, než jsem se podél břehu doplazil zpátky do tábora. Šňupnul jsem si

pořádnou dávku heroinu, ale i tak mám pořád na toho racka vztek. Jestli jsem ho neměl dostat,

proč mě tak dlouho škádlil? Proč prostě neodletěl?

9. února

Amputoval jsem si levé chodidlo a ovázal jsem si nohu kalhotami. Zvláštní. Po celou dobu

operace se mi sbíhaly sliny. Tekly mi po bradě. Zrovna jako když jsem viděl toho racka.

Nezadržitelně mi tekly sliny. Ale donutil jsem se počkat do večera. Prostě jsem počítal

pozpátku od sta… možná dvacetkrát nebo třicetkrát. He he!

A pak…

Pořád si v duchu opakuju: Studená hovězí pečeně. Studená hovězí pečeně. Studená hovězí

pečeně.

11. února (?)

Poslední dva dny pršelo. A fičel vítr. Podařilo se mi odtáhnout pár kamenů z hromady, čímž

vznikla díra, do které jsem si mohl vlézt. Našel jsem tam pavoučka. Rozmáčkl jsem ho v

prstech, než stačil utéct, a snědl jsem ho. Mňam. Šťavnaťoučký. Napadlo mě, že by se na mě

kameny mohly sesypat a pohřbít mě zaživa. Bylo mi to fuk.

Celou bouři jsem byl v rauši. Možná pršelo tři dny, a ne dva. Nebo jen jeden. Ale myslím, že

se dvakrát udělala tma. Miluju spánek. Žádná bolest ani svědění. Vím, že to přežiju. To přece

nejde, aby člověk tímhle prošel pro nic za nic.

Když jsem byl kluk, sloužil u Svaté rodiny jeden kněz, takový zakrslík, a ten strašně rád

vykládal o pekle a smrtelných hříších. Byla to taková jeho utkvělá myšlenka. Tvrdil, že

smrtelný hřích člověk nijak neodčiní. Včera v noci se mi o něm zdálo, o otci Hailleym, v tom

černém županu a s tím červeným nosem, jak mi hrozí prstem a povídá: „Styď se, Richarde

Pinzetti… smrtelný hřích… navěky zatracen, chlapče… navěky zatracen…“

Vysmál jsem se mu. Jestli tenhle ostrov není peklo, tak už nic. A jediný smrtelný hřích je,

když se člověk vzdá bez boje.

Polovinu času jsem v deliriu; a když nejsem, tak mě svědí pahýly a strašně mě bolí z toho

vlhka.

Ale nevzdám to. Přísahám. Jen tak. Po tom všem.

12. února

Už je zase sluníčko, krásný den. Doufám, že u nás doma mrzne, až praští.

Byl to pěkný den, zatím asi nejlepší na tomhle ostrově. Horečka, kterou jsem měl během

bouřky, zřejmě opadla. Když jsem se plazil ze své nory, byl jsem zesláblý a celý jsem se

klepal, ale pak jsem si poležel dvě tři hodinky na sluníčku, na vyhřátém písku, a zase jsem se

začal cítit skoro jako člověk.

Doplazil jsem se na východní stranu a našel jsem tam trochu vyplaveného dřeva, včetně

několika prken ze záchranného člunu. Bylo na nich trochu chaluh a mořských řas. Snědl jsem

je. Chutnaly odporně. Jako kdybych žvýkal sprchový závěs. Ale odpoledne jsem se cítil

mnohem silnější.

Odtáhl jsem dřevo co nejdál od břehu, aby proschlo. Pořád mám celou krabičku

nepromokavých sirek. Pokud se v nejbližší době někdo objeví, poslouží dřevo na signální

oheň. Pokud se nikdo neobjeví, poslouží na vaření. Teď si jdu šňupnout.

13. února

Našel jsem kraba. Zabil jsem ho a opekl na ohýnku. Dneska večer jsem skoro znovu uvěřil v

Boha.

14.2.

Dneska ráno jsem si všiml, že bouře odplavila většinu oblázků z mého nápisu POMOC. Ale

bouře skončila už před… třemi dny? To jsem byl vážně tak mimo? Budu se muset hlídat,

zmenšit si dávky. Co kdyby kolem plula loď a já to prochrápal?

Poskládal jsem znovu tři písmena, ale zabralo mi to většinu dne a hrozně jsem se vyčerpal.

Zkoušel jsem hledat další kraby, tam, co jsem našel toho prvního, ale nic. Když jsem skládal

písmena, pořezal jsem si o několik kamenů dlaně, ale přemohl jsem únavu a hned jsem si rány

vydezinfikoval jódem. O ruce musím dbát. Za každou cenu.

15.2.

Dneska přistál na kamenech racek. Než jsem se stačil dostat na dostřel, tak uletěl. Poslal

jsem ho do všech pekel, kde může navěky vyklovávat krhavé oči našeho otce Hailleyho.

He he!

He he!

He

17.2. (?)

Amputoval jsem pravou nohu u kolene, ale ztratil hodně krve. Příšerná bolest i přes heroin.

Slabšího člověk by traumatický šok nevydržel. Odpovím otázkou: Jak moc chce pacient

přežít? Jak moc chce žít?

Třesou se mi ruce. Jestli mě zradí, je po mně. Nemají právo mě zradit. Absolutně ne. Celý

život jsem se o ně staral. Hýčkal je. Jestli mě zradí, budou litovat.

Aspoň nemám hlad.

Jedno prkno z člunu se uprostřed rozštíplo. Na jednom konci byla špička. Tu jsem použil.

Tekly mi sliny, ale vydržel jsem čekat. A pak jsem vzpomínal na… na grilování, co jsme

dělali. Na ten domek, co měl Will Hammersmith na Long Islandu, s rožněm tak velkým, že se

na něj vešlo prase. Seděli jsme za soumraku na verandě, velké sklenice v rukou, bavili se o

chirurgii nebo o golfu nebo tak o něčem. A větřík k nám naháněl sladkou vůni pečeného

vepřového. U Jidáše Iškariotského, ta sladká vůně vepřového.

?. 2.

Vzal druhou nohu u kolene. Celý den ospalý. „Doktore, byla ta operace nutná?“ Hehe. Ruce

se klepou jak dědkovi. Nesnáším je. Krev pod nehty. Strupy. Pamatujete ze školy tu figurínu

se skleněným břichem? Tak si připadám. Jen se nechci dívat. Ani tak, ani onak. To říkával

Dom. Přitančil k vám na rohu ulice v té motorkářské bundě. A vy říkáte, tak co Dome, jak jsi

ji dostal do postele? A Dom na to, ani tak, ani onak. He. Jo, starouš Dom. Měl jsem zůstat v

naší čtvrti. Tohle nestojí ani za prd, jak říkal Dom. hehe.

Ale vím, chápete, že se správnou terapií a protetikou můžu zase skákat přes kaluže. Můžu se

sem vrátit a povídat lidem „Tady. Se to. Stalo.“

Hehehe!

23. února (?)

Našel zdechlou rybu. Shnilá a smradlavá. I tak jsem snědl. Bylo na zvracení, ale vydržel.

Přežiju. Pořád na heráku, ty západy slunce.

únor

Nechci, ale musím. Ale čím tak vysoko stáhnu stehenní tepnu? Je tam široká jak dálnice.

Musím, nějak. Nakreslil jsem čáru přes vršek stehna, tam je ještě maso. Nakreslil jsem ji

tužkou.

Kdyby mi aspoň netekly sliny.

2.

Dneska… si… zasloužíš… pauzu… tááák… vstaň a dojdi si… do mekáče… dva hovězí

hamburgery… speciální majonéza… salát… okurky… cibule… v… sezamové housce…

Tá… dá… tádydáá…

uno

Dneska jsem se viděl ve vodě. Jen lebka potažená kůží. Už jsem se zbláznil? Určitě. Jsem

zrůda, pouťová atrakce. Pod rozkrokem nic. Prostě zrůda. Hlava na trupu, který se na loktech

vláčí pískem. Krab. Sjetej krab. S tím si sednout někam na ulici. Hej panáčku, já jsem jenom

chudák sjetej krab, neměl bys pár drobáků?

Hehehehe.

Říká se, že člověk je to, co jí, a jestli je to pravda, TAK JSEM SE VŮBEC NEZMĚNIL!

Božínku traumatický šok traumatický šok ŽÁDNÝ TRAUMATICKÝ ŠOK NEEXISTUJE

HE

40/2

Zdá se mi o tátovi. Když se opil, úplně zapomněl mluvit. Ne že by měl světu co říct. Pitomec

zabedněná. Byl jsem tak rád že jsem vypadnul z tvýho baráku tati ty taliáne pitomá zabedněná

ty nulo nicko nýmande. Věděl jsem že to dokážu. Zbavil jsem se tě. Odešel jsem po rukou.

Jenže teď už se nemají do čeho zaříznout. Včera jsem si vzal ušní lalůčky

ruka ruku myje levá ruka neví co dělá pravá ententýky dva špalíky čert vyletěl z elektriky

hehehe.

Co na tom sejde, tahle ruka nebo tamta, děkujeme ti Pane za chléb náš vezdejší a hurá do

jídla.

rybí prsty chutnají přesně jako rybí prsty

NÁKLAĎÁK STREJDY OTTA

Je to ohromná úleva, že to všechno můžu takhle hodit na papír.

Od toho dne, kdy jsem našel strejdu Otta mrtvého, jsem se pořádně nevyspal, a občas jsem si

dokonce říkal, jestli jsem nezešílel – nebo jestli nezešílím. Svým způsobem by bylo všechno

jednodušší, kdybych tu věc neměl přímo tady ve své pracovně, kde se na ni můžu podívat

nebo ji zvednout a potěžkat v dlani, kdykoli se mi zachce. Ne že by se mi někdy zachtělo;

nemám chuť se jí dotýkat. Ale občas se tomu neubráním.

Kdybych ji tehdy, když jsem utíkal z toho jeho maličkého jednopokojového domku, nevzal s

sebou, mohl bych si začít namlouvat, že to všechno byla jen halucinace – výplod

přepracovaného a přetíženého mozku. Ale mám ji přímo tady. Dá se potěžkat v dlani. To

znamená, že se to skutečně stalo, chápete.

Většina z vás, kteří tyhle vzpomínky budete číst, tomu nejspíš neuvěří. Prostě proto, že jste

sami nikdy nic podobného nezažili. Tím pádem se to, co mně poskytuje takovou úlevu,

vylučuje s tím, čemu vy jste ochotní věřit – ale na tom nesejde, já vám ten příběh tak jako tak

s potěšením vypovím. Věřte si, čemu chcete.

Každá strašidelná historka by se měla vázat k nějakému místu nebo k nějakému tajemství.

Ta moje má oboje. Začněme místem: měli byste vědět, že můj strejda Otto, na poměry

castleského okresu poměrně movitý člověk, strávil posledních dvacet let svého života v

jednopokojovém domku bez záchodu u jedné vedlejší silnice v jednom malém městě.

Otto se narodil roku 1905, jako nejstarší z pěti dětí manželů Schenckových. Můj táta,

narozený roku 1920, byl nejmladší. Já jsem zase nejmladší z jeho dětí, narodil jsem se roku

1955, takže mi strejda vždycky připadal hrozně starý.

Podobně jako spousta pracovitých Němců nepřijeli moji prarodiče do Ameriky s prázdnou

kapsou. Rozhodli se usadit v Derry, kvůli dřevařskému průmyslu, v kterém se děda trochu

vyznal. Vedlo se jim dobře a jejich děti nikdy nestrádaly.

Můj děda zemřel roku 1925. Strejda Otto, tehdy dvacetiletý, jako jediný z potomků dostal

rovnou plné dědictví. Přestěhoval se do Castle Rocku a začal spekulovat s nemovitostmi.

Hned v prvních pěti letech vydělal slušné peníze nákupem a prodejem lesních a zemědělských

pozemků. Koupil si vilu na Castle Hillu, měl služebnictvo a užíval si svého postavení

mladého, relativně pohledného (píšu „relativně“, protože nosil brýle) a nanejvýš žádoucího

svobodného mládence. Nikomu nepřipadal nijak zvlášť divný. To přišlo až později.

Krize na začátku třicátých let ho citelně zasáhla – ne tak tvrdě jako leckteré jiné, ale citelně.

Vilu na Castle Hillu si držel až do třiatřicátého, kdy ji prodal, protože se mu naskytla možnost

koupit za velice výhodnou cenu ohromný kus lesa a on po něm zoufale toužil. Ten les patřil

Novoanglickým papírnám.

Novoanglické papírny existují ještě dneska, a pokud uvažujete o koupi jejich akcií, tak bez

obav do toho. Ovšem v roce 1933 musela společnost pod cenou odprodávat ohromné

pozemky, jen aby se udržela nad vodou.

Jak velký byl ten, na který měl zálusk můj strejda? Ta původní, fantastická kupní smlouva už

se ztratila a pozdější záznamy se liší… je ale jisté, že to bylo přes čtyři tisíce akrů. Většina

spadala pod Castle Rock, ale částečně pozemky zasahovaly až k Waterfordu a k Harlow.

Novoanglické papírny tehdy chtěly zhruba dva dolary padesát za akr… pokud to od nich

kupující vezme všechno.

To znamenalo dohromady asi deset tisíc dolarů. Strejda Otto na to sám neměl, a tak přibral

partnera – místního rodáka George McCutcheona. Pokud žijete někde v Nové Anglii, patrně

jste jména Schenck a McCutcheon někdy zaslechli; společnost sice už dávno změnila

majitele, ale dobře ve čtyřiceti městech po celé Nové Anglii pořád ještě narazíte na železářství

Schenck a McCutcheon a na sklady dřeva Schenck a McCutcheon zas od Central Falls až po

Derry.

McCutcheon byl takový udělaný chlap s velkým černým plnovousem. Stejně jako strejda

Otto nosil brýle. A stejně jako strejda Otto zdědil nějaké peníze. A zřejmě slušné peníze,

protože když se se strejdou dali dohromady, tak už na ty lesy s přehledem měli. Oba měli tak

trochu pirátskou duši a dobře spolu vycházeli. Jejich partnerství vydrželo dvaadvacet let –

přesně do roku mého narození –, a starali se jen o to, aby společnost vzkvétala.

Všechno to ale začalo koupí těch čtyř tisíc akrů, které společně jeli obhlédnout v

McCutcheonově náklaďáku, v němž na jedničku supěli po lesních cestách a trasách těžařů,

natřásali se na přejezdech z kulatin a cákali skrz výmoly zaplněné vodou, za volantem chvíli

McCutcheon, chvíli strejda Otto, dva mladíci, kteří se v temných hlubinách hospodářské krize

stali pozemkovými magnáty.

Nevím, kde McCutcheon k tomu náklaďáku přišel. Byl to cresswell, pokud vás to zajímá –

značka, která už se dneska nevyrábí. Měl obrovskou, sytě červenou kabinu, široké stupačky a

elektrický startér, a když startér někdy selhal, dalo se nastartovat i klikou – s tou se ovšem

muselo opatrně, protože někdy kopala a snadno by vám přerazila rameno. Korba byla šest

metrů dlouhá s klanicemi po stranách, ale ze všeho nejlíp se mi vybavuje ten jeho čumák.

Stejně jako celá kabina byl krvavě červený. Když jste se chtěli dostat k motoru, museli jste

zvednout dva ocelové panely, na každé straně jeden. Chladič sahal dospělému člověku až po

prsa. Byl to škaredý čumák, skoro zrůdný.

Když se McCutcheonův náklaďák rozbil, dali ho spravit, když se rozbil podruhé, dali ho

spravit zas. A když se starý cresswell rozhodl odporoučet nadobro, provedl to tak, aby se na

něj hned tak nezapomnělo. Odešel stejně jako ten krásný kočár s jedním koněm z té

Holmesovy básně.

McCutcheon a strejda Otto jeli jednou ve třiapadesátém po Black Henry Road a strejda Otto

sám přiznává, že byli oba „ožralí jak dogy“. Strejda Otto zařadil jedničku, aby vyšplhali na

Trinity Hill. To bylo naprosto v pořádku, jenže v té opilosti potom zapomněl na druhé straně

kopce přeřadit na vyšší stupeň. Starý unavený motor cresswellu se přehřál. Ani strejda Otto,

ani McCutcheon si nevšimli, že se rafička naklání do červeného pole na pravé straně

ciferníku. A pod kopcem došlo k výbuchu, který rozrazil sklápěcí panely kapoty jako červená

dračí křídla. Víčko chladiče vystřelilo k letnímu nebi a za ním následoval chochol páry jako z

nějakého gejzíru. Zároveň vychrstl olej na celé přední sklo. Strejda Otto dupnul na brzdu,

jenže cresswell si v posledním roce zvykl bryndat po silnicích brzdovou kapalinu, takže pedál

jen naprázdno klesl na podlahu. Strejda neviděl, kam jede, takže sjel ze silnice, nejdřív do

škarpy a pak až za ni. Kdyby se cresswell zastavil, mohlo všechno dobře dopadnout. Jenže

motor běžel dál a vystřelil nejdřív jeden píst a pak další dva, jako rachejtle na Den

nezávislosti. Jeden z nich, vyprávěl mi strejda Otto, prosvištěl přímo skrz jeho dveře, které se

mezitím otevřely. Zůstala v nich taková díra, že se tudy dala prostrčit pěst. Zastavili až na

louce plné srpnového zlatobýlu. Kdyby přední sklo nebylo celé od oleje, měli by nádherný

výhled na White Mountains.

To byla pro McCutcheonův cresswell konečná; už tu louku nikdy neopustil. Majitel

pozemku proti tomu ani neceknul; louka pochopitelně patřila jim dvěma. Oba vystoupili – už

značně vystřízlivělí – a začali obhlížet škody. Ani jeden z nich nebyl mechanik, ale i

nezkušenému oku bylo hned jasné, že tohle už cresswell nerozchodí. Strejda Otto byl nadobro

zdrcený – nebo to tak aspoň vyprávěl mému tátovi – a nabídl, že za auto zaplatí. George

McCutcheon opáčil, ať neplácá nesmysly. Popadlo ho totiž zvláštní rozjaření. Stačil mu jeden

pohled na louku, jeden na ty hory v pozadí, a rozhodl se, že právě tady si postaví domek na

stáří. Oznámil to strejdovi tónem, jakým člověk obyčejně hovoří jen o vážných náboženských

otázkách. Vrátili se spolu k silnici, stopli si dodávku Cushmanova pekařství, která zrovna jela

kolem, a svezli se s ní do Castle Rocku. McCutcheon vykládal mému tátovi, že je na tu louku

přivedla Boží prozřetelnost – už jakou dobu hledal přesně takovéhle místo, a přitom ho měl

celou dobu přímo před očima, na louce, kolem které jezdil třikrát čtyřikrát do týdne a nikdy si

ji pořádně neprohlédl. Boží prozřetelnost, opakoval, aniž samozřejmě mohl tušit, že na té

louce o dva roky později najde smrt, a to přímo pod svým vlastním náklaďákem –

náklaďákem, který posléze přešel do vlastnictví strejdy Otta.

* * *

McCutcheon si pozval Billyho Dodda s jeho tahačem a nechal si cresswella otočit čumákem

k silnici. Prý aby ho měl na očích, kdykoli pojede kolem, a mohl si pokaždé připomenout, že

až ho Dodd zapřáhne za tahač příště a odtáhne ho nadobro, bude to znamenat, že už se blíží

chlapi ze stavební firmy, aby začali kopat základy. Byl trochu sentimentální, ale na druhou

stranu by se kvůli sentimentu nevzdal jediné příležitosti vydělat si pár dolarů. Když za ním o

rok později přišel dřevař Baker s nabídkou, že by koupil kola z jeho cresswellu, i s

pneumatikami a se vším, protože přesně tuhle velikost shání na svoje auto, McCutcheon po

těch dvaceti dolarech skočil jako blesk. Přitom nezapomínejte, že tou dobou už to byl

milionář. Navíc Bakerovi řekl, ať ten náklaďák pořádně podloží. Že prý nechce jezdit kolem a

koukat na to, jak je auto po pás zapadlé do trávy, bojínku a zlatobýlu jako nějaký starý vrak.

Baker mu vyhověl. A rok nato cresswell sklouzl ze špalků a McCutcheona rozmázl pod

sebou. Starousedlíci dávali tuhle historku rádi k dobru a na konec nikdy nezapomněli dodat,

že doufají, že si Georgie McCutcheon těch dvacet dolarů, které utržil za kola, náležitě užil.

Já jsem vyrostl v Castle Rocku. Když jsem se narodil, můj táta pracoval u společnosti

Schenck a McCutcheon skoro deset let a náklaďák, který připadl strejdovi Ottovi společně se

vším, co patřilo McCutcheonovi, se stal trvalou součástí mého života. Máma jezdila

nakupovat k Warrenovým do Brightonu, což znamená, že musela po Black Henry Road. A

vždycky, když jsem jel s ní, stál tam na louce ten náklaďák a za ním vykukovaly White

Mountains. Už nebyl na špalcích – strejda Otto povídal, že jedna nehoda úplně stačila –, ale

malému klukovi v kraťasech po kolena stačilo jen pomyslet na to, co se tam stalo, a běhal mu

z toho mráz po zádech.

Stál tam v létě; na podzim ho ze všech tří okrajů louky obklopovaly duby a jilmy planoucí

jako pochodně; v zimě kolem něj rostly závěje a kolikrát mu zakryly i vypouklé přední

reflektory, takže vypadal jako mastodont, který bojuje o život v bílém pohyblivém písku; na

jaře se louka proměňovala v jedno velké bahnisko a člověk se musel divit, jak to, že se

náklaďák nepropadne do země. A nebýt podloží z kvalitní mainské skály, možná by se byl

propadl. Za všechny ty dlouhé roky, co tam stál.

Jednou jsem dokonce seděl přímo v něm. Jeli jsme tehdy na pouť do Freyburgu a táta

zničehonic zastavil u silnice; vzal mě za ruku a vedl mě na louku. To mohlo být v šedesátém,

možná jednašedesátém roce. Měl jsem z toho náklaďáku strach. Historku o tom, jak sklouzl

ze špalků a rozmázl partnera mého strejdy, už jsem slyšel vyprávět kolikrát. Nejčastěji u

holiče, kde jsem se tiše jako myška krčil za časopisem Life, který jsem si ještě neuměl přečíst,

a poslouchal jsem, jak chlapi povídají, jak ho to rozmačkalo, a jak doufají, že si starouš

Georgie těch dvacet dolarů za kola náležitě užil. Jeden z nich – možná to byl Billy Dodd, otec

bláznivého Franka – prohlašoval, že McCutcheon vypadal jako „dýně, kterou rozšmelcovalo

kolo traktoru“. Tahle představa mě pak děsila celé měsíce… jenže můj táta o tom

pochopitelně nemohl mít nejmenší tušení.

Tátu prostě jen napadlo, že bych se do kabiny toho starého náklaďáku třeba rád posadil;

neuniklo mu, jak po něm při každé cestě kolem pokukuju, jenže mou hrůzu omylem pokládal

za obdiv.

Vzpomínám si na žlutý zlatobýl, už trochu vybledlý říjnovým chladem. Vzpomínám si na tu

mdlou pachuť vzduchu, trochu hořkou, trochu palčivou, a na stříbřitá stébla uschlé trávy.

Vzpomínám si na šustivé všššt-všššt našich kroků. Ale ze všeho nejjasněji si vzpomínám na

ten náklaďák, jak se nade mnou tyčil, jak byl čím dál větší a větší – na zubatý škleb jeho

chladiče, na krvavě červenou barvu kabiny, na kalný pohled předního skla. Vzpomínám si, jak

mě táta chytil v podpaží, vysadil mě na stupačky a řekl mi: „Tradá do Portlandu, Quentine…

Šlápni na to!“ a mnou projela vlna strachu ještě studenějšího a mdlejšího než pachuť větru.

Vzpomínám si, jak jsem stoupal výš a výš a jak mi vítr fičel kolem tváře, a pak pachuť větru

nahradil pach prastarého oleje, popraskané kůže, myších hovínek a… přísahám… pach krve.

Vzpomínám si, jak jsem se snažil nerozbrečet a jak se na mě táta usmíval v domnění, že mi

připravil nezapomenutelný zážitek (což skutečně připravil, ale v trochu jiném smyslu, než se

domníval). Najednou jsem si byl absolutně jistý, že táta v příští chvíli odejde, nebo se

přinejmenším otočí, a náklaďák mě sežere – sežere mě zaživa. A pak vyplivne cosi

rozžvýkaného a polámaného a… a tak nějak rozprsklého. Něco jako dýni, kterou

rozšmelcovalo kolo traktoru.

Rozbrečel jsem se a táta, nejhodnější člověk na světě, mě sundal na zem a začal mě utěšovat

a odnesl mě zpátky do auta.

Nesl mě v náruči, já se mu opíral bradou o rameno a díval jsem se na vzdalující se náklaďák,

jak tam stojí na louce, s obřím chladičem a tmavou kulatou dírou, do níž se strkala klika a

vypadala jako děsivý, chybně umístěný oční důlek, a chtěl jsem tátovi říct, že jsem tam cítil

krev, a proto jsem se rozbrečel. Ale nedokázal jsem se k tomu rozhoupat. Nehledě na to, že by

mě asi stejně nebral vážně.

V pěti letech, kdy jsem pořád ještě věřil na Santa Clause a víly a strašidla, jsem věřil taky

tomu, že ten zlý, nepříjemný pocit, který mě zaplavil, když mě táta vysadil do kabiny

náklaďáku, pocházel přímo z náklaďáku. Trvalo mi dvaadvacet let, než jsem dospěl k závěru,

že George McCutcheona nezavraždil ten náklaďák; zavraždil ho strejda Otto.

Ten cresswell se stal trvalou součástí nejen mého života, ale usadil se v podvědomí všem

lidem z okolí. Když jste někomu popisovali, jak se dostane z Brightonu do Castle Rocku, řekli

jste mu, že pokud zhruba pět kilometrů po odbočce z jedenáctky uvidí vlevo na louce stát

velký, starý červený náklaďák, tak si může být jistý, že jede dobře. Každou chvíli jste viděli,

jak na nezpevněné krajnici parkují nějací turisté (a občas tam uvízli, což byla vždycky

legrace) a fotí si půvabnou krajinku s White Mountains v pozadí a strejdovým náklaďákem v

popředí – můj táta dlouho cresswellu přezdíval „Pamětní turistický náklaďák pod Trinity

Hillem“, ale po čase s tím přestal. To už byl totiž strejda Otto posedlý náklaďákem tak, že to

přestalo být vtipné.

Tolik tedy k místu. Teď k tajemství.

Jestli jsem si něčím jistý, tak tím, že McCutcheona zabil on. „Rozšmelcovalo ho to jak

dýni,“ povídali ti mudrcové u holiče. A jeden z nich dodal: „Vsadim se, že tam před tim

náklaďákem klečel jak ňákej ten muhamedán, dyž se modlí k Aláchovi. Úplně ho tam vidim.

Byli s tím náklaďákem spoutaný, voba dva. Stačí se kouknout, jak skončil Otto Schenck, jesi

mi nevěříte. Vysedává tam přes ulici v tom maličkým baráčku, o kerym si myslel, že z něj

město udělá školu, a haraší mu v makovici.“

Na to všichni reagovali přikyvováním a chytrými pohledy, protože tehdy už všichni měli

strejdu Otta za podivína. A přece nikomu z těch holičských mudrců nepřipadal ten výjev –

McCutcheon klečí před náklaďákem „jak ňákej ten muhamedán, dyž se modlí k Aláchovi“ –

nejen výstřední, ale ani podezřelý.

Drby mají na maloměstě vždycky velkou váhu; stačí ten nepovrchnější důkaz, k němuž se

přidá ta nejodvážnější dedukce, a už je z člověka zloděj, cizoložník, pytlák nebo podvodník.

Myslím, že nezřídka takové drby vznikají čistě z nudy. A myslím, že nebývají zdaleka tak

zlovolné, jak nám o maloměstských drbech tvrdí většina romanopisců, Nathanielem

Hawthornem počínaje a Grace Metaliousovou konče, protože většina z nich, ať už se šíří po

telefonu, v koloniálu nebo v holičství, bývá značně naivní – skoro jako by tito lidé za každým

rohem čekali podlost a povrchnost, a když tam nejsou, klidně si je tam domyslí, ale skutečné a

vědomé zlo přehlížejí, přestože se jim leckdy třepotá přímo před očima jako nějaký kouzelný

koberec z těch muhamedánských pohádek.

Proč si myslím, že to udělal? ptáte se. Prostě proto, že tam s McCutcheonem toho dne byl?

Ne. Přivedl mě na to ten náklaďák. Ten cresswell. Když se strejdy Otta začala zmocňovat ta

posedlost, odstěhoval se naproti němu do toho maličkého domku… a zůstal tam i přesto, že v

posledních letech života měl z toho náklaďáku usazeného na druhé straně silnice příšerný

strach.

Myslím, že McCutcheona tehdy tam na louku, kde stál na špalcích cresswell, vylákal pod

záminkou, že ho zajímají plány na McCutcheonův dům. McCutcheon se o domě a svém

budoucím důchodu vždycky rád rozpovídal. Partneři před určitou dobou dostali dobrou

nabídku od mnohem větší společnosti – nebudu sem psát, jak se jmenovala, ale kdybych to

napsal, určitě byste ji znali –, a McCutcheon ji chtěl přijmout. Strejda Otto nechtěl. Už od jara

spolu vedli na tohle téma takový tichý boj. Myslím, že právě to dovedlo strejdu Otta k

rozhodnutí, že se svého partnera zbaví.

Patrně se na ten okamžik předem připravil dvojím způsobem: za prvé, podkopal špalky, na

kterých náklaďák stál, a za druhé, nastražil něco na zem nebo možná do země, přímo před

náklaďák, kde si toho McCutcheon musel všimnout.

Co? To netuším. Něco lesklého. Diamant? Pouhou hrst skleněných střepů? Na tom nesejde.

Hlavně, že se to lesklo a blyštělo na slunci. Možná si toho McCutcheon všiml sám od sebe.

Pokud ne, spolehněte se, že ho na to strejda Otto upozornil. Co je to támhle? ukázal. Nevím,

pokrčil rameny McCutcheon a spěchal se tam podívat.

Padl před cresswellem na kolena, zrovna jako jeden z těch muhamedánů, když sejde modlit

k Aláchovi, snažil se to vyhrabat ze země a strejda mezitím nenápadně obešel náklaďák.

Jeden pořádný strk a už letěl ze špalků a rovnou na McCutcheona. Rozšmelcoval ho jako

dýni.

Myslím si ale, že McCutcheon měl příliš tuhý kořínek na to, aby zemřel jen tak. V duchu

vidím, jak tam leží přišpendlený pod čumákem cresswella, z nosu, z pusy a uší mu teče krev,

v obličeji je bílý jako stěna, jen ty tmavé oči, a prosí strejdu, ať mu pomůže, ať rychle něco

udělá. Prosí… pak škemrá… a nakonec strejdu proklíná, přísahá, že ho dostane, zabije ho,

oddělá ho… a strejda tam jen stojí s rukama v kapsách, dívá se a čeká, až bude po všem.

Nedlouho po McCutcheonově smrti se pak strejda začal chovat nejdřív divně – jak to

popisovali mudrcové z holičství –, pak nenormálně, a nakonec „úplně praštěně“. Podivnosti,

které mudrce z holičství přivedly až k sarkastickému konstatování, že „mu haraší v

makovici“, přišly až později – ale nikdo nepochyboval o tom, že první příznaky se u něj

začaly projevovat právě zhruba v době, kdy zemřel George McCutcheon.

V pětašedesátém nechal strejda Otto přímo naproti náklaďáku postavit malý, jednopokojový

domek. Kolovala spousta dohadů o tom, co to tam Otto Schenck na Black Henry Road pod

Trinity Hillem asi chystá, ale všichni si sedli na zadek překvapením, když nakonec nechal

Chuckieho Bargera natřít celý baráček sytě červenou barvou a oznámil, že je to dar městu –

pěkná nová škola, a nechce prý za ni vůbec nic, jen ji musejí pojmenovat po jeho zesnulém

partnerovi.

Radní Castle Rocku na to koukali jak blázni. A všichni ostatní taky. Skoro všichni z Castle

Rocku do takových podobných jednotřídek kdysi chodili (nebo si to přinejmenším mysleli,

což je skoro totéž). Ale v pětašedesátém už z Castle Rocku všechny jednotřídky zmizely. Ta

úplně poslední, ve čtvrti Castle Ridge, se zavřela před rokem. Dneska je z ní pizzerie

Pizzaville u stosedmnáctky. Na náměstí do té doby vyrostla zbrusu nová základní škola ze

škvárobetonových tvárnic a v Carbine Street zase pěkná nová střední škola. Tímhle

nepochopitelným darem tedy strejda Otto naráz přeskočil od „divného“ rovnou k „úplně

praštěnému“.

Radní mu poslali dopis (nikdo nenašel odvahu zajít za ním osobně), v němž mu srdečně

poděkovali a vyjádřili naději, že bude na město pamatovat i v budoucnu, ale maličkou

jednotřídku odmítli s odůvodněním, že studijní kapacity města jsou zcela postačující. Strejdu

Otta popadl amok. Pamatovat na město v budoucnu? přiřítil se k mému tátovi. Bude na ně

pamatovat, jistěže bude, ale ne tak, jak by si oni představovali. On nespadl odnikud z višně,

on tedy ne. On ví, jaký je rozdíl mezi hodinkami a holinkami. A jestli ho chtějí takhle vytáčet,

tak brzy poznají, že on není žádná veřejná vrtule, se kterou si každý může dělat, co chce.

„A co teď?“ zeptal se ho můj táta. Seděli u stolu v naší kuchyni. Máma si odnesla šití

nahoru. Prý strejdu Otta neměla ráda; prý smrděl jako člověk, který se koupe jednou za měsíc,

přestože by to potřeboval mnohem častěji – „a to má takových peněz,“ dodala vždycky a

odfrkla si. Myslím, že jí opravdu vadilo, jak smrdí, ale taky se ho bála. V pětašedesátém už se

strejda nejen praštěně choval, už podle toho i vypadal. Chodil v zelených montérkách s

kšandami, v jégrtriku a velkých žlutých pracovních botách. Při řeči těkal očima do

nečekaných směrů.

„He?“

„Co teď s tím barákem provedeš?“

„Já se do toho šmejda nastěhuju,“ odsekl strejda Otto, a taky to udělal.

Příběh jeho posledních let je poměrně prostý. Trpěl oním druhem děsivé pomatenosti, o jaké

často čtete v levných bulvárních plátcích. Milionář zemřel hlady v činžovním domě.

Bankovní záznamy odhalily, že bezdomovec byl boháč. Zapomenutý bankovní magnát zemřel

v osamění.

Nastěhoval se do toho červeného domku – který v následujících letech vybledl v

nevýraznou, vyšisovanou růžovou – hned následující týden. Táta mu to žádným způsobem

nedokázal rozmluvit. O rok později prodal společnost, kvůli níž podle mého přesvědčení

vraždil. Jeho výstřednosti se násobily, ale obchodní duch ho neopouštěl, takže si přišel na

slušné jmění – závratné, dalo by se říct.

A tak můj strejda Otto, možná sedminásobný milionář, žil v tom maličkém domku na Black

Henry Road. Dům ve městě zamkl a zabednil. To už přešel z fáze „úplně praštěný“ do fáze

„haraší mu v makovici“. Další fázi lze popsat prostšími, méně barvitými, ovšem

zlověstnějšími slovy: „možná nebezpečný“. Tahle fáze bývá často konečná.

Svým způsobem se strejda Otto stal stejně neodmyslitelnou součástí Black Henry Road jako

ten náklaďák na druhé straně, i když pochybuju, že by někdy nějaký turista stál o jeho fotku.

Nechal si narůst plnovous, který postupem času spíš žloutl než bělal, jako by se do něj

natahoval nikotin ze strejdových cigaret. Hrozně ztloustl. Brada se mu prověsila v několik

laloků, mezi nimiž se držela špína. Často ho někdo zahlédl stát ve dveřích toho jeho

podivného domku, prostě tam jen bez hnutí stál a díval se na silnici a za ni.

Díval se na náklaďák – svůj náklaďák.

Když strejda Otto přestal jezdit do města, byl to můj táta, kdo se staral, aby tam v tom svém

domku neumřel hlady. Týden co týden mu vozil nákupy a platil za ně z vlastní kapsy, protože

strejda Otto mu za ně nikdy nic nedal – nejspíš ho to vůbec nenapadlo. Táta zemřel o dva roky

dřív než strejda Otto, jehož peníze nakonec dostala Katedra lesního hospodářství Mainské

univerzity. Slyšel jsem, že z toho byli v sedmém nebi. Aby ne, za takovou sumu.

Když jsem si ve dvaasedmdesátém udělal řidičák, často jsem týdenní nákup vozil já.

Zpočátku ke mně strejda Otto přistupoval podezřívavě, ale po čase začal roztávat. Trvalo mu

však tři roky, do pětasedmdesátého, než se mi poprvé zmínil, že se náklaďák pomalu plíží k

jeho domu.

Tehdy jsem sám chodil na Mainskou univerzitu, ale na prázdniny jsem přijel domů a ze

zvyku jsem zase začal vozit strejdovi Ottovi nákupy. Seděl tehdy u stolu, kouřil, sledoval, jak

mu uklízím konzervy, a poslouchal moje žvanění o banalitách. Napadlo mě, že možná zase

zapomněl, kdo jsem; občas se mu to stávalo… nebo to aspoň předstíral. A jednou mi dočista

ztuhla krev v žilách, když na mě z okna před dům zavolal: „To jsi ty, Georgi?“

Toho červencového dne v pětasedmdesátém roce mi zničehonic skočil do řeči a úsečně,

hrubě se mě zeptal: „Co si myslíš tam o tom náklaďáku, Quentine?“

Právě tou úsečností ze mě dostal upřímnou odpověď: „Když mi bylo pět, tak jsem se tam v

kabině počural strachy,“ řekl jsem. „A myslím, že kdybych tam vylezl dneska, dopadlo by to

stejně.“

Strejda Otto se dlouze a hlasitě zasmál. Otočil jsem se a překvapeně jsem se na něj zahleděl.

Nevzpomínal jsem si, že bych kdy dřív slyšel z jeho úst smích. Skončilo to dlouhým

záchvatem kašle, při kterém mu zrudly tváře. Pak se na mě podíval lesklýma očima.

„Blíží se, Quente,“ řekl mi.

„Co, strejdo?“ zeptal jsem se. Myslel jsem, že už v myšlenkách přeskočil někam jinam – že

třeba mluví o Vánocích, nebo o konci tisíciletí, nebo o druhém příchodu Krista.

„Ten všivej náklaďák,“ prohlásil, přimhouřil oči a zadíval se na mě takovým vyrovnaným,

důvěrným pohledem, ze kterého mi přeběhl mráz po zádech. „Rok od roku je blíž.“

„Vážně?“ podivil jsem se opatrně a hlavou mi blesklo, že je to opravdu hodně nepříjemná

představa. Vyhlédl jsem ven na cresswell, který si hověl na louce za silnicí, s White

Mountains v pozadí… a na okamžik mi skutečně připadal blíž. Pak jsem zamžikal a ta iluze

zmizela. Náklaďák stál samozřejmě přesně na tomtéž místě jako vždycky.

„Jo, jo,“ zopakoval strejda. „Rok od roku je blíž.“

„Ty hele, možná by sis měl pořídit brejle, strejdo. Mně připadá, že je pořád na tom samým

místě.“

„Pochopitelně, že ti to tak připadá!“ štěkl na mě. „Hodinovou ručičku v pohybu taky

neuvidíš, nebo jo? Postupuje mrcha tak pomalu, že to lidský oko nemůže zaznamenat… leda

bys ji sledoval celou dobu. Zrovna jako já ten náklaďák.“ Mrknul na mě a já se otřásl.

„A proč by se měl blížit?“ zeptal jsem se.

„Protože mě chce dostat, proto,“ odpověděl. „Má na mě celou dobu zálusk, ten náklaďák.

Jednoho dne vrazí sem dovnitř, a to bude konec. Skočí na mě přesně jako na Maca, a to bude

konec.“

Dost mě tím vyděsil – myslím, že především tím, s jakým to říkal přesvědčením. A

pochopitelně jsem zareagoval stejně, jako na hrůzu reaguje většina mladých – buďto vtípky,

nebo prostořekostí. „No jestli ti to dělá starosti, strejdo, tak by ses měl přestěhovat zpátky do

města,“ prohodil jsem a z mého tónu byste nikdy nepoznali, jakou jsem měl v tu chvíli na

zádech husí kůži.

Podíval se na mě… a pak na ten náklaďák za silnicí. „Nemůžu, Quentine,“ řekl. „Někdy

člověk prostě musí zůstat, kde je, a počkat, až si to pro něj přijde.“

„Co až si pro něj přijde, strejdo?“ zeptal jsem se, i když jsem si myslel, že mluví o

náklaďáku.

„Osud,“ odpověděl a znovu na mě mrkl… ale bylo na něm vidět, že má taky strach.

* * *

V devětasedmdesátém tátovi selhaly ledviny, a když už to vypadalo, že se to začíná lepšit,

po pár dnech zemřel. Byl jsem ho ten podzim kolikrát v nemocnici navštívit a často jsme se

bavili o strejdovi Ottovi. Táta měl určité podezření ohledně toho, co se tehdy v pětapadesátém

skutečně stalo – jen mírné, ale položilo základy mým vážným obavám. Táta netušil, do jaké

míry už strejda Otto své posedlosti propadl. Já ano. Stával teď ve dveřích celé dny a sledoval

náklaďák. Sledoval ho, jako člověk sleduje hodinky, když chce zaznamenat pohyb hodinové

ručičky.

V jedenaosmdesátém přišel strejda Otto i o ten zbytek rozumu, co mu ještě zbýval. Chudšího

člověka by už dávno někam zavřeli, ale milióny v bance dokážou na maloměstě vyvážit

spoustu pomatenosti – zejména pokud si dostatečný počet lidí myslí, že by z bláznovy vůle

mohlo něco kápnout obci. I tak se ale v jedenaosmdesátém začalo vážně mluvit o tom, že by

strejdu Otta pro jeho vlastní dobro měli dát někam do ústavu. Ona prostá, vražedná slova

„možná nebezpečný“ se začínala objevovat častěji než „haraší mu v makovici“. Začal chodit

na malou k silnici místo dozadu do lesa, kde měl kadibudku. Občas, když si ulevil, zahrozil

pěstí ke cresswellu, a nejeden z projíždějících řidičů měl pocit, že strejda Otto hrozí jemu.

Náklaďák s horským panoramatem v pozadí je přece jen něco jiného než dědek, který s

kšandami spuštěnými ke kolenům močí u silnice. To žádná velká turistická atrakce opravdu

není.

Já tou dobou už chodil mnohem častěji v obleku než v džínách, které mě provázely celou

vysokou, kdy jsem strejdovi Ottovi vozil týdenní nákupy – ale vozil jsem je dál. Taky jsem se

ho snažil přesvědčit, aby nechodil vykonávat potřebu k silnici, alespoň ne v létě, kdy ho může

vidět každý turista z Michiganu, Missouri nebo Floridy, který zrovna pojede kolem.

Nebral mě vážně. Takovými maličkostmi se přece nemohl zaobírat, když měl plnou hlavu

starostí s náklaďákem. Strach z cresswellu se u něj postupně proměnil v mánii. Začal mi

tvrdit, že už je na jeho straně silnice – že už ho má přímo na dvoře.

„Včera jsem se probudil kolem třetí v noci a koukám, že je tady, hnedka za oknem,

Quentine,“ přesvědčoval mě. „Viděl jsem ho tam, přední sklo se lesklo ve svitu měsíce, ani ne

dva metry od mojí postele, a mně se málem zastavilo srdce. Málem se mi zastavilo srdce,

Quentine.“

Vyvedl jsem ho ven a ukázal mu, že cresswell pořád stojí tam, co vždycky, na louce za

silnicí, kde McCutcheon plánoval stavět. Nebylo to k ničemu.

„To jsou jenom věci, který vidíš, chlapče,“ opáčil s nekonečným opovržením, zvedl

roztřesenou ruku s cigaretou a zakoulel očima. „To jsou jenom věci, který vidíš.“

„Strejdo,“ pokusil jsem se o bonmot, „vidět znamená věřit.“

Jako by mě neslyšel.

„Málem mě dostal, všivák,“ zašeptal. Přeběhl mi mráz po zádech. Vůbec totiž nevypadal

jako blázen. Možná jako vystrašený ubožák, to ano… ale ne jako blázen. Hlavou se mi mihla

vzpomínka na to, jak mě táta tehdy vysadil do kabiny. Vzpomínka na pach oleje a kůže… a

krve. „Málem mě dostal,“ zopakoval.

A o tři týdny později ho dostal doopravdy.

Našel jsem ho já osobně. Byla středa večer a já vyrazil se dvěma nákupními taškami na

zadním sedadle svého pontiacu jako téměř každou středu večer. Bylo dusno a vedro. Co chvíli

se z dálky ozvalo zahřmění. Vzpomínám si, jak jsem byl cestou po Black Henry Road

nervózní, jak jsem tušil, že se něco určitě stane, ale pořád jsem se v duchu přesvědčoval, že je

to jen nízkým tlakem.

Projel jsem poslední zatáčkou, a jakmile se přede mnou vynořil domek strejdy Otta, měl

jsem tu nejpodivnější halucinaci v životě – na okamžik se mi zdálo, že mu ten náklaďák vážně

vlezl až do dveří, obrovský auťák s červenou kabinou a prohnilými klanicemi. Zvedl jsem

nohu z plynu a chtěl dupnout na brzdu, ale sotva jsem mrknul, tak se ta iluze ztratila. Ale

věděl jsem, že strejda Otto je po smrti. Žádné fanfáry, žádné velké prozření; prostě jsem to

najednou věděl, stejně jako víte, kde ve známém pokoji stojí ten který kus nábytku.

Honem jsem zastavil u něj na dvorku, vyskočil z auta a rozběhl se k domku. S nákupem jsem

se nezdržoval.

Bylo otevřeno – nikdy nezamykal. Jednou jsem se ho na to ptal a on mi vysvětlil, trpělivě,

jako bych měl nějak zpomalené vedení, když takovou samozřejmost nechápu sám, že

zamčené dveře by náklaďák stejně nezastavily.

Ležel na posteli v levé části pokoje – napravo měl kuchyni. Ležel tam v těch zelených

kalhotách a jégrtriku, skelný pohled v otevřených očích. Jsem přesvědčený, že nemohl být po

smrti déle než dvě hodiny. Přestože bylo celý den vedro k zalknutí, nebzučely kolem něj

žádné mouchy ani zatím nijak nepáchnul.

„Strejdo?“ oslovil jsem ho tiše, přestože jsem neočekával, že odpoví – člověk si takhle

nelehne na postel a nepoulí oči jen tak pro legraci. Jestli jsem v tu chvíli něco cítil, tak úlevu.

Bylo po všem.

„Strejdo?“ vykročil jsem k němu. „Strejdo –“

Zarazil jsem se, protože jsem si teprve v tu chvíli povšiml, jak má podivně pokřivenou

spodní část obličeje – nateklou a zkroucenou. Teprve v tu chvíli jsem si povšiml, že oči v

důlcích nejsou jen vypoulené, ale přímo vytřeštěné. A neupíraly se ke dveřím ani ke stropu.

Upíraly se k nevelkému oknu nad postelí.

Včera jsem se probudil kolem třetí v noci a koukám, že je tady, hnedka za oknem, Quentine.

Málem mě dostal.

Rozšmelcoval ho jak dýni, povídal jeden z mudrců v holičství, zatímco jsem tam předstíral,

že si čtu Life, a nasával jsem vůni vlasových tonik značek Vitalis a Wildroot.

Málem mě dostal, Quentine.

I tady bylo něco cítit – něco jiného než v holičství, ale nebyl to jen zápach starého nemytého

dědka.

Připomínalo mi to olej, jako někde v garáži.

„Strejdo?“ zašeptal jsem a každým krokem k posteli, na které ležel, jako bych se scvrkával –

nejen vzrůstem, ale i věkem… znovu mi bylo dvacet, patnáct, deset, osm, šest… a nakonec

pět. Viděl jsem, jak se moje roztřesená ručka natahuje k jeho napuchlému obličeji. A jakmile

se ho dotkla, zvedl jsem oči a celé okno nad postelí vyplnilo přední sklo cresswellu – a

přestože to byl jen mžik, přísahal bych na všechny svaté, že tohle žádná halucinace nebyla.

Ten cresswell tam byl, v okně, necelé dva metry ode mě.

Položil jsem předtím strejdovi palec na jednu tvář a ostatní prsty na druhou, nejspíš abych

prohmatal ten zvláštní otok. A když jsem v okně uviděl náklaďák, zapomněl jsem, že držím v

dlani obličej mrtvoly, a prsty se sevřely, jako by se chtěly zatnout v pěst.

V tom okamžiku náklaďák zmizel jako pára nad hrncem – nebo jako duch. Ostatně ničím

jiným asi ani nebyl. Zároveň jsem zaslechl nechutné zaprskání. Do dlaně mi vystříkl proud

horké tekutiny. Sklonil jsem hlavu a v dlani jsem necítil jen poddajnou kůži a mokro, ale i

něco tvrdého a hranatého. A když jsem to uviděl, začal jsem křičet. Strejdovi Ottovi tekl z

nosu a z pusy olej. Tekl mu z koutků očí jako slzy. Motorový olej – takový ten recyklovaný,

který se kupuje ve dvacetilitrových plastových kanystrech a McCutcheon do náklaďáku nikdy

žádný jiný nedával.

Ale nebyl to jen olej; z pusy mu trčelo ještě něco.

Chvíli jsem jen stál a křičel a nebyl jsem schopný se hnout, sundat mu ruku z obličeje ani

odtrhnout zrak od té veliké mastné věci, která mu koukala z pusy – a která mu předtím tak

divně křivila tvář.

Konečně jsem se z toho ochromení probral a dosud s křikem utekl z domu. Přeběhl jsem přes

dvorek k pontiacu, skočil do něj a se skřípěním pneumatik vyrazil na silnici. Nákup pro

strejdu Otta se převrhl ze zadní sedačky na podlahu. Vajíčka se rozbila.

Jen zázrakem jsem se na těch prvních třech kilometrech nezabil – když jsem se podíval

tachometr, zjistil jsem, že si to valím sto deset. Zastavil jsem u kraje a zhluboka jsem dýchal,

dokud jsem se znovu trochu nesebral. Pomalu jsem si začínal uvědomovat, že strejdu Otta

nemůžu nechat, jak jsem ho našel; vyvolalo by to příliš mnoho otázek. Musel jsem se vrátit.

A otevřeně přiznávám, že se ve mně probudila i jistá opovrženíhodná zvědavost. Kéž bych ji

byl překonal; říkám si, že by mi nakonec bylo mnohem milejší odpovídat na ty jejich otázky.

Ale vrátil jsem se. Asi pět minut jsem nerozhodně postával ve dveřích – zhruba na tom

samém místě a zhruba v té samé pozici, jako tak často stával on, když pozoroval náklaďák.

Stál jsem tam a dospěl jsem k závěru, že náklaďák za silnicí se skutečně pomaličku, kousek

po kousku přibližoval.

Pak jsem vešel dovnitř.

Kolem hlavy mu kroužilo a bzučelo prvních pár much. Na tvářích měl mastné otisky: na levé

otisk palce, na pravé ostatních prstů. Nervózně jsem pohlédl k oknu, v němž jsem prve uviděl

náklaďák… a teprve pak jsem přešel k posteli. Vytáhl jsem kapesník a otřel své otisky. Pak

jsem strejdovi Ottovi otevřel pusu.

Vypadla z ní zapalovací svíčka Champion – ještě ten starý typ, velká skoro jako pěst

cirkusového lamželeza.

Vzal jsem ji s sebou. Dnes toho lituju, ale tehdy jsem byl samozřejmě v šoku. Měl bych

mnohem větší klid, kdyby teď neležela přímo tady v mé pracovně, kde se na ni můžu podívat

nebo ji zvednout a potěžkat v dlani, kdykoli se mi zachce – klasická svíčka z dvacátých let,

která strejdovi Ottovi vypadla z pusy.

Kdyby tu nebyla, kdybych ji býval nevzal s sebou, když jsem podruhé prchal z jeho

jednopokojového domku, možná bych si mohl začít namlouvat, že to všechno – nejen ten

okamžik, kdy jsem vyjel ze zatáčky a uviděl jsem cresswell namáčklý ke zdi domku jako

obrovského červeného psa, ale všechno – byla jen halucinace. Ale leží tu; odráží se od ní

světlo. Je skutečná. Dá se potěžkat. Náklaďák je rok od roku blíž, tvrdil mi a zdá se, že měl

pravdu… ale ani strejda Otto netušil, jak blízko se cresswell skutečně může dostat.

V policejní zprávě stálo, že strejda Otto spáchal sebevraždu tím, že vypil motorový olej, a v

Castle Rocku z toho byla na pár dní senzace. Carl Durkin, zaměstnanec jediného pohřebního

ústavu ve městě a člověk, který nedokázal udržet příliš mnoho tajemství, povídal, že když ho

při pitvě otevřeli, našli v něm skoro tři litry oleje… a nejen v žaludku. Zaplavil všechny

orgány. Celé město si kladlo jedinou otázku: co provedl s tím plastovým kanystrem? Protože

se nikdy žádný nenašel.

Jak říkám, většina z vás, kteří